Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probuzení

Navzdory Jírovu ujišťování, že v ďábelském oblečení není nutné ani jíst, ani pít, uvařila jsem nám oběma kafe. Do malých hrnečků a vlastně jen na chuť. Venku už svítalo, pili jsme kávu a bylo nám dobře. Setkání s ďábelskou přítomností se nezdálo tak příšerné. Až teď jsem v klidu přemýšlela o ďábelském balvanu.

Co to je za záhadnou věc? Je to vůbec věc?

Představovala jsem si, že to je živočich. Pak ale jeho rozměry přesahují všechno, s čím jsem se dosud setkala. Žaludek měl v hloubce šesti, možná osmi metrů, kde by měl ocas, má-li nějaký? Jeho existence byla záhadou. Což může živý tvor vydržet celá staletí zahrabán v zemi tam, kam to položili ďáblíci, rozuměj mimozemšťané? Nebylo ďábelské to nehybné staleté vyčkávání na kořist, kterou občas pohltí, ale po krátké či dlouhé době opět vyvrhne? Nechápala jsem to, ale plnilo mě to divným neklidem.

Jsou čtyři dny krátká anebo dlouhá doba? Dalo by se to chápat obojím způsobem.

Ale proč to všechno udělalo? Jen aby si to pochutnalo na Jírově usmolené košili, kalhotách a botách, na mé sukni, botách, halence, podprsence, náušnicích a hodinkách? To bylo absurdní, nesmyslné. Navíc nám to náhradou za zkonzumované oblečení dalo jiné s neznámými a nebojím se říci zázračnými vlastnostmi! Jistě to nějaký smysl dává, ale jaký? Proč to trvalo čtyři dny? Nebylo s tím spojené i něco dalšího?

Zmizely mi náušnice, digitální hodinky i prstýnek, veškeré kovové předměty, které jsem u sebe měla. Že by byly výživné, o tom bych pochybovala. Proč zmizely?

Najednou mě něco napadlo. Přistoupila jsem k poličce na stěně a vytáhla zrcátko. Chvíli jsem se sama sobě dívala do úst a přebíhal mi mráz po zádech.

Zmizely nejen kovové předměty, které jsem měla na sobě. Vypařily se i plomby v zubech. Ale nezůstaly mi po nich ošklivé díry, jak mě napadlo, než jsem vzala do ruky zrcátko. Měla jsem zuby naprosto v pořádku. Ne vyspravené, zdravé! Malá ukázka mimozemského zubařského umění. Buď jak buď, nevypadalo to, že záhady ďáblíků vyřešíme. Ačkoli měl Jíra na luštění tři století, nedostal se dál než ke konstatování, že ten případ zřejmě nepatří do našeho světa. Což vlastně věděl od samého počátku.

Točila se mi hlava, ačkoliv jsem si uvědomovala, že při setkání s mimozemskými záhadami můžeme očekávat ještě víc dalších překvapení.

„Co tam máš?“ zeptal se mě Jíra, když si konečně všiml, jak se prohlížím.

„Nebudeš mi to věřit, ale vyspravilo mi to všechny zuby,“ vyhrkla jsem.

„To je možné,“ přikývl. „Já jsem si tam nechal vylepšit obličej víckrát. Ani fext není nezranitelný; například nám může ublížit oheň. Vydržíme více než jiní lidé, ale když jsem tenkrát vyvázl z hořící chalupy, měl jsem spálené ruce i obličej. Vylízal jsem se, ale zůstaly mi na památku příšerné jizvy. Říkali mi Starý Smrťák, ale to už jsem ti říkal. Pak jsem jednoho dne přišel k balvanu. V Čechách bylo zle, neúroda a hladomor. Proti hladu jsem odolnější, ale tehdy jsem padal slabostí. Říkal jsem si, že v zázračném obleku přežiji nejhorší, než si najdu něco jiného. Strávil jsem v balvanu jako vždycky čtyři dny a když jsem vypadl ven, měl jsem na sobě nejen tenhle oblek, ale i hladký obličej, jako nějaká panenka. Když jsem pak potkal někoho ze svých známých, nikdo mě už nepoznal.“

„No, připadáš mi trochu mladší,“ přiznala jsem.

„To se ti nezdá,“ odtušil vážně. „Vstupoval jsem do balvanu s přáním, abych omládl. Taková přání balvan splní. Řekl mi to Marianno, prý už to také použil.“

Zadívala jsem se na něho. Nejvíc omládl, když se oholil, ale opravdu vypadal mladší. Nemohla bych mu už hádat padesát, vypadal málem jako můj spolužák.

„Takže další výhoda pocházející od ďáblíků,“ povzdychla jsem si. „Poslyš, není to podezřelé? Dává to samé výhody a nic za to nechce. Není v tom něco jiného?“

„Mluvíš jako farář,“ zamračil se trochu. „Ďábel nemá nad člověkem moc, dokud se mu člověk neupíše. Nemusí to být krví, podle mého stačí zlými činy. Já jsem se zlu neupsal. Ty ano? Ani já, ani ty jsme přece nic zlého nevykonali.“

„Já si bohužel nemyslím, že jde o tradiční ďábly, popsané v Bibli,“ řekla jsem přesvědčeně. „Tohle jsou úplně jiné bytosti.“

„Proč bohužel?“

„Sám jsi mi přece tvrdil, že by se spravedlivý člověk mohl utěšovat, že na něho ďábel nemá právo. U mimozemšťanů ale taková jistota není. Neříkám to jen proto, že jsi mi to sám řekl. Určitě bych k takovému názoru dospěla i sama.“

Na to jen mlčky pokrčil rameny.

Pak jsem se rozhodla odjet a dát si v servisu vyměnit rozbité okno. Obávala jsem se, že baterky nestačí motor roztočit, naštěstí jsme je noční jízdou trochu nabili. Ani Jíra nezůstal doma. Svezla jsem ho do městečka, chtěl si koupit jiné oblečení. Na rozdíl ode mě věděl, co se v osudném balvanu stane, takže si nechal v chalupě většinu věcí, hlavně plášť a váček s penězi, aby si nepotřeboval půjčovat. Peníze a důležité dokumenty jsem měla v kabelce, takže mi v tom ohledu škoda nevznikla.

Dojeli jsme do města brzy po ránu a já jsem nejprve dala auto do servisu. Ujistili mě, že si mohu za hodinku přijít, výměna skla je pro ně maličkost. Pak jsem šla s Jírou bloumat po městě a nakupovat. Vypadali jsme jako dva medvídci, lidé se za námi ohlíželi, ale každý si asi řekl, že to bude nějaká nová móda. Lidi dnes na sebe navléknou ledacos a to se nám hodilo.

Doma jsem měla dostatečné zásoby garderoby, nemusela jsem nic kupovat. Botky bych si beztak nemohla vyzkoušet, proto jsem odložila jejich nákup na později. Jíra si koupil kalhoty, košili, boty a pár drobností. Ani na oběd jsme nešli. Jíra měl pravdu, neměli jsme hlad ani žízeň. Dali jsme si jen na chuť po zmrzlině a zamířili k servisu. Zaplatili jsme za opravu, převzali auto a vyrazili domů.

„Poslyš, Jíro, líbilo se mi, že nemáme hlad, ani chuť na jídlo,“ řekla jsem, když jsme svištěli po prázdné asfaltové cestě domů. „Jenže se na nás všichni dívali jako na blázny. Nedá se nic dělat, až začne škola, budu se muset změnit v přísnou paní učitelku a obléknout se normálně.“

„Třeba to oba sundáme ještě dříve,“ kývl Jíra. „Teď bych tě chtěl trochu podpořit, aby ses ujistila, že ten oblek poskytuje všechno, co jsem řekl. Až se o tom přesvědčíš, sundáme to. Není dobré budit pozornost. Ale teď si to pořádně užijeme.“

Večer jsem nám tedy udělala čistě na chuť malé kafíčko a opět jsem se připravila na Jírovo vyprávění. Mohla jsem se teď lépe vcítit do jeho příběhů, od noční zkušenosti jsem se stala jeho spoluúčastnicí a tím více mě to zajímalo. Ani jsem si nedokázala představit, že jsem ještě před týdnem neměla o Jírovi ani potuchy. Teď jsme si dokonce tykali. Byl to příjemný člověk a ani to strašidlo by mi už nevadilo...

Ten stín z temnot prý jako člověk jenom vypadá,

však kdo je to, to nikdo z nás neví.

Netuší nikdo kde se vzal a kam se ubírá

ta prapodivná hříčka přírodní...

Začala jsem Jírovo vyprávění pečlivě přepisovat z kazet do počítače. Kazety jsem nepřemazávala, ale schovávala jsem si je na památku. Docela mi přišlo vhod, že jsme se díky ďábelským oblekům obešli bez jídla. Za ušetřené peníze jsem nakoupila další kazety. Ještě jednodušší to bylo s počítačem. Kdysi jsem v bazaru sehnala stařičký vyřazený stroj. Rozhodující bylo, že měl textový editor a dostatek místa na disku pro Jírovo vyprávění.

Jíru počítač trochu zaujal, ale pak mávl rukou, že je to pro něho příliš moderní.

„Poslyš, Jíro, to bys říkat neměl!“ podívala jsem se na něho vyčítavě. „Nejsi přece hloupý Honza, kterému stačí ležet za pecí. Snad je to na tebe moderní, ale uvědom si, doby Třicetileté války se nikdy nevrátí. Měl by ses více zajímat o vývoj civilizace.“

„Proč myslíš?“

„Podívej se,“ vysvětlovala jsem mu, „ani sedláci nejsou co bývali. Nejsou tak soběstační, potřebují naftu do traktorů, umělá hnojiva a spoustu dalších vymožeností civilizace, ale všimni si, pro kolik lidí dnes zajišťují chleba. To v dobách Třicetileté války nedokázali. Sedlák bez pořádného pluhu ani s účastí celé rodiny nevypěstoval tolik obilí, kolik se pěstuje dnes. Byl rád, že přežil zimu a na jaře měl co zasít. Panstvu odváděl kromě robotování jen desátky, to je mnohem méně, než rolníci odvádějí na daních dnes. Měl by ses rozhlédnout, co všechno se změnilo. Zůstaneš-li na úrovni jako v dobách Třicetileté, budeš osamělejší víc a víc. Vždyť ani armády nejsou co bývaly. Kdepak píky a muškety!“

„Zvládl jsem anglický stengun,“ zavrčel. „Moderní pušky jsou podle mě snazší než muškety. Hlavně se ládují samy. Nám to dříve trvalo strašně dlouho, dnes zmáčkneš kohoutek a ra–ta–ta, už se to sype...“

„Samopaly jsou určeny i pro primitivy; vlastně především pro ně. Střílet dokáže i blbeček s inteligencí ledního medvěda. K těm by ses neměl hlásit. Určitě máš na víc.“

„A co mi tedy radíš? Nezapomeň, jsem starší než ty!“

„Starší neznamená chytřejší,“ odsekla jsem. „Podívej se, uznávám, jsem proti tobě kotě. Ale umím řídit auto, využívám běžně elektriku a vyznám se i v počítači. To dnes dovedou i děti. Já musím ovládat další znalosti, abych mohla učit. Nevyznám se ve všem, v dnešní civilizaci se lidé specializují, všechno se ani zvládnout nedá. Ale bez základních znalostí dnes neobstojí nikdo. Kdo nic neumí, na toho zbývají jen jednodušší práce. Dnes se můžeš uživit jako nádeník, nebo jako žebrák, pokud se nedáš na zlodějnu, což je ještě horší. Já vím, takových je hodně, ale nelíbí se mi, když někdo žije z milosti druhých.“

„Já se živím poctivě,“ namítl na to uraženě. „Nekradu ani nežebrám. Peněz mám, jak sama víš, více než potřebuji.“

„To ti uznávám jako plus. Ale přece jen si myslím, že to nestačí. Já vím, ty moc nepotřebuješ, dokážeš žít v jeskyni a občas si přivyděláváš kácením stromů v lese, ale uznej, není to trochu málo?“

„Stačí mi to.“

„Zatím. Ale neměl by ses s tím spokojovat.“

„Proč myslíš? Myslíš, že člověk nemůže být šťastnější bez těch vymožeností?“

„Samozřejmě můžeš být naprosto šťastný i jako vandrák,“ pokrčila jsem rameny. „Proč ne? Šťastní jsou přece i debílkové v ústavech pro mentálně zaostalé! Stačí jim tak málo ke štěstí! Rozuměj, jsem ráda, že se jim žije dobře, jsou to lidi a mají právo na štěstí, ale pro mě by to asi bylo málo.“

„Já nejsem debílek z ústavu!“ vybuchl.

„To netvrdím,“ ujistila jsem ho. „Podle mě jsi inteligentní chlap. Právě proto mi vadí, že žiješ jako ti debílkové. Ze dne na den, z ruky do úst, bez potřeby, bez cíle. Můžeš být víc než vandrák, ale tobě to stačí.“

„Aspoň mi nevadí, když o něco přijdu. Kdysi jsem šetřil, snažil jsem se, chtěl jsem být bohatý, ale vždycky se to semlelo jinak, o všechno jsem přišel. Není lépe být spokojený vandrák, než se neustále pachtit pro nějaké tretky?“

„Člověka mohou tisíckrát srazit na kolena, i tváří do bahna, ale kdo se nezvedne, zůstane ležet v blátě a ještě tvrdí, že se mu to zamlouvá, přestává se odlišovat od spokojeného domácího vepře,“ řekla jsem.

Zůstal stát jako opařený.

„Takhle mě ještě nikdy nikdo neurazil,“ odvětil tiše.

„Nemyslela jsem to jako urážku,“ vrtěla jsem hlavou. „Ty ses přece zvedl z bláta, já to vím. Ale vždycky jen tak, abys byl venku jen malý kousek.“

„A co bych měl podle tebe dělat?“

„Jak říkám, seznámit se trochu se současnou civilizací. Půjčím ti knížky a když budeš mít zájem, naučím tě tomu, co učím děti ve škole a ještě něco navíc.“

„K čemu mi to bude?“ vrčel nesouhlasně.

„Tady vidíš, že nic nevíš. Honza byl na peci spokojený právě proto, že neslezl. Jinak by už na dvorku narazil na problémy. Až by se vyznal na dvorku a vyšel na pole, zase by viděl víc. Člověk, který dojde až k těm horám na obzoru, teprve spatří, jak je za nimi svět ještě veliký. Samozřejmě, celý svět projít nemůžeš, ale ležet za pecí, brrr.“

„Připadá mi to marné. Jako kdybys chtěla spočítat hvězdy na obloze. To je zrovna takový nesmysl.“

„Hvězdy jsou už spočítané,“ připomněla jsem mu.

„Ale, prosím tebe! Vždyť to nejde! Hvězdy přece blikají, chvíli je vidíš, chvíli ne. Po nebi se pořád prohánějí mraky a hvězdy zakrývají. Kdo by to dokázal?“

„Tak vidíš. Tvrdil jsi, jak jsi četl knížky, ale zajímal ses jen o báje a pověsti. Tohle je přece známé už dávno. Hvězdáři rozdělili oblohu na díly a do nich hvězdy postupně zakreslili. Pomáhali si dalekohledy a fotografiemi. Naučili se hvězdy přesně zaměřit a zapsat do seznamů. To je ale hotové dávno. Pokud chce dnes hvězdář objevit novou hvězdu, musí ji hledat tam, kde nejsou vidět.“

„Zajímavé!“

„Měl by ses seznámit se současnou technikou. Něco z toho dnes musí umět každý chlap. Všimni si, ani v lese nestačí vládnout sekerou a pilou. Lesáci dnes mají motorové pily a kromě nich spoustu traktorů, navijáků, lanovky...“

„To znám.“

„Ale pustili tě někdy k něčemu složitějšímu?“

„Já jsem se k ničemu nehrnul...“

„Ano, oni také potřebují lidi, kteří neumí téměř nic. Tu jednoduchou práci někdo udělat musí. Neříkám, že ne. Ale ty bys mohl dělat víc.“

„Zapomínáš, že nemám žádné legitimace.“

„Kdybys je potřeboval, jistě by se nějaké opatřily, navzdory dnešní byrokratické době. Chce to jen chtít a zvednout se z toho bláta!“

Nakonec jsme vystříleli všechen prach, ale poslední slovo jsem měla já. A aby řeč nestála, připravila jsem si opět kazeťák.

„A jak ses vlastně stal...“ nadhodila jsem, co mě nejvíce zajímalo.

„Jako fextem?“ zakabonil se. „Ani jsem si toho nevšiml. Když jsem se po setkání s ďáblíky probudil, měl jsem na sobě jejich oblek, nepatřil jsem k žádné armádě. Sedlák jsem už také nebyl, vrátit jsem se neměl kam, tak jsem nakonec opět zakotvil ve vojsku. Tuším, že to byla soukromá armáda kurfiřta saského. Dodnes nevím, jak se správně jmenoval, říkali jsme mu zásadně Kleindicke, Malej Tlustej, beztak jsem nebyl v jeho službách dlouho a nikdy v životě jsem ho nespatřil.“

Jíra začal nevrle a zaraženě, ale z mého zájmu brzy pochopil, že mě to zajímá.

„Takže ses stal opět vojákem, tentokrát dobrovolně,“ přikývla jsem chápavě.

„Asi se divíš, proč jsem se dal k vojsku?“ podíval se na mě s očekáváním. „Byla válka, vojáci padali po stovkách a to jsem ještě netušil, co vlastně jsem. Vypadá to asi divně, ale vojáci měli tenkrát větší šanci na přežití než sedláci. Vojáci umírali v bitvách, sedláci pořád. Raději jsem proto shodil šaty od ďáblíků a oblékl vojenský mundúr. Byl jsem zase obyčejný voják – no, aspoň jsem si to myslel. Že tomu tak není, jsem zjistil až o půl roku později.“

Jen si trochu povzdychl, ale hned pokračoval.

„Navlékli mě do saských barev. Přitom jsem poprvé viděl, jak to dopadne, když se ten oblek rozřízne nožem. V táboře se tomu nikdo nedivil. Rekruti i verbíři byli po opici, verbování znamená pitku, co laciného vína se přitom vypije!“

„Taky jsi byl opilý? Mockrát?“

„To bych ani nespočítal,“ usmál se. „Ale tehdy, dobře se pamatuji, jsem opilý nebyl. Bez dlouhého rozvažování jsem podepsal listinu a bylo to. Rytmajstr se spíše než mému oblečení divil tomu, že se podepisuji jménem a ne křížkem jako ostatní.“

„A zase od píky?“

„Tentokrát ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne že by saská armáda byla modernější a neměla pikenýry, ale hned z počátku se nás ptali, kdo už byl u vojska. Samozřejmě jsem se přihlásil. Vyzkoušeli mě, jestli umím nabíjet a když jsem jim to předvedl, dali mi rovnou mušketu.“

„Vzali tě rovnou, bez výcviku?“

„Bez výcviku to nebylo, ale na veterány se dívali jinak než na nováčky. Bylo nás tam takových víc. Museli jsme se naučit jiné povely, ale výcvik s mušketou se zkrátil. Bylo tenkrát běžné, že někdo odpadl od jedné armády a dal se k jiné. Co jsem ti říkal o zadních vojích, které střílejí a věší zběhy, samozřejmě neplatí u poražených armád, kde ti vzadu utíkají jako první. Často se stávalo, že skupinka vojáků zabloudila, takže se ke své armádě nedostala. Pro ty nedobrovolné zběhy bylo výhodnější dát se k jiné armádě, než se vracet.“

„A jaké to bylo v saské armádě?“ zajímala jsem se.

„Horší než u Švejdů. Jak říkám, Švejdům šlo hlavně o to, co nejvíc naloupit. Sasové měli mnohem víc kruťasů a důstojníci vojáky víc proháněli. Bylo nás tenkrát k padesátce, velel nám setník Mühlke. Vybíral si přednostně Čechy, ne jako lepší vojáky, ale aby měl koho týrat. Nenazval nás nikdy jinak než česká prase a dával nám řádně zabrat. S oblibou dával vojákům ponižující úkoly. Toť se rozumí, nebyl by si před námi jistý životem, kdyby neměl neustále u sebe pobočníky, dva Sasy, ještě horší bestie než on sám. My Češi jsme se samozřejmě brzy skamarádili, což bylo Mühlkemu zvlášť proti srsti.“

Visela jsem na něm očima, očividně ho to povzbuzovalo.

„Táhli jsme tenkrát údolím Vltavy a večer jsme narazili na selskou usedlost. Setník nás shromáždil a rozhodl, že se tam ubytujeme. Sedlák s rodinou naštěstí včas utekl a chalupa byla prázdná. Mühlke se nakvartýroval do sednice, kde jsme mu museli zatopit dřívím z rozštípaných vrat. Potom jsme museli vynosit z chléva hnůj, abychom se tam vešli. Což o to, spalo se nám dobře, po takovém pochodu bývá člověk utahaný a kam se svalí, tam usne. Vzbudilo nás nesmělé klepání. Na noc přišly k chalupě tři děti, sirotci. Nejstaršímu klukovi bylo kolem dvanácti let a měl s sebou dvě mladší sestřičky. Umřeli jim rodiče, nebo je někdo zavraždil, nevím. Byli vyplašení, když zjistili, že v chalupě nejsou sedláci, ale vojsko. Když setník zjistil, že to jsou tři české děti, začal soptit. Děcka nečekala a dala se na útěk. Setník byl jen v košili a bez bot, ale rychle se vrátil do sednice pro pistoli, důstojníci je tehdy měli jako výsadní zbraň. V nastalém hluku jsem vyběhl ze stáje s nabitou mušketou. Vojenské zkušenosti mě naučily opatrnosti, ale když jsem viděl jen tři prchající děcka, spustil jsem mušketu k noze a chtěl jsem se vrátit,“ pokračoval Jíra rozvážně, ale mně se jeho příběh odvíjel před očima, jako kdybych tam sama byla.

„Stšíbrnej, zastšel je!“ nařídil mi v té chvíli Mühlke.

„Herr Mühlke, jsou to jenom děti,“ namítl jsem.

„Nérosuměl? To je roskas!“

Když rozkaz, tak rozkaz. Zvedl jsem mušketu k líci, ale rána šla daleko stranou.

„Dobře jsi udělal,“ oddychla jsem si.

„Děcka naštěstí ihned zapadla do křoví,“ usmál se Jíra. „Nevím, jaké měla zkušenosti s vojáky, ale udělala to dobře. Ve večerním soumraku už je nikdo nemohl strefit ani chytit.“

„Stšíbrnej! Na padesát kroků netrefit, to je bunt!“ řval na mě setník. Nařídil svým Sasům, aby mě chytili, svázali a hodili do sklípku, kde jsem měl čekat na ráno, na soud.

Soud se konal za svítání. Předsedal mu Mühlke, zastupoval v jedné osobě obžalobu, prokurátora i soudce. Jeden ze Sasů dělal zapisovatele, druhého mi určili jako obhájce. Pěkný obhájce, hned z počátku pro mě podlízavě navrhoval oprátku. Mühlke měl ale jiný úmysl. Za deset minut mě obžaloval, usvědčil i odsoudil. Vzpoura, ohrožování vojenské disciplíny, zběhnutí, měl to zkrátka podepřené aspoň pěti zločiny, každý byl podle něho hrdelní. A hned rozhodl o exemplární popravě pro výstrahu ostatním.

Nebudu zapírat, bylo mi z toho zle. Na druhou stranu jsem si říkal, střílet nepřátele je úděl vojenského stavu, ale neviňátka? To přece křesťan nemůže! Mühlke za to určitě přijde do pekla! Jenže kdoví kdy, zato já to odnesu už dnes.

Přivázali mě na dvorku ke kůlu, původně na něm byl asi holubník. Mühlke osobně jmenoval popravčí četu, samé mladé kluky, co ještě ani nebyli v bitvě. Prý je nejvyšší čas, aby si také vystřelili.

„A vystřelili... A tak jsi zjistil...“

„Jo, tak to bylo,“ povzdychl si. „Před výstřelem jsem v očekávání smrti zavřel oči a když se ozvala rána, myslel jsem si, že to mám za sebou. Zvlášť když jsem přitom cítil několik bolestivých štípnutí v obličeji, jako od rány bičem. Když jsem ale otevřel oči, co jsem neviděl? Celá popravčí četa se přede mnou válela ve vlastní krvi, všichni hlavy rozpukané jako ten stupka, který z vás tam v té kůlně trhal šaty.“

Mínil tím jistě mrtvého Žorže. Znovu jsem se otřásla při vzpomínce na ty chvíle. Bůhvíproč mě napadlo, že kabátek od kostýmku by mi teď beztak nebyl k ničemu, když sukně zmizela v balvanu. Mohla jsem tam přijít o život, ne jen o kousek hadříku, takže kabátek byl vedlejší. Raději jsem si živě představovala tu postřílenou popravčí četu.

„Zabily je vlastní kulky?“ hádala jsem.

„Přesně tak,“ přikývl. „Když jsem viděl všechny mrtvé, došlo mi, že se stalo něco neobvyklého. Začal jsem se všelijak zmítat, až nedbale uvázané provazy povolily. V té chvíli na mě namířil pistoli setník Mühlke. Byl to vyhlášený střelec, ale viděl jsem, jak se mu třesou ruce. Došel blíž, aby mě kule trefila přímo do čela, jenže mi to neuškodilo. Místo mě se zhroutil Mühlke s velkou dírou v hlavě, ani se nestačil polekat. Ani Sasové včas nepochopili, co se to vlastně děje a vytáhli na mě pistole. Jeden se vzápětí rovněž válel na zemi mrtvý, druhého to vyvedlo z míry, až se do mě na těch pět kroků nestrefil. Kule vlétla do hloučku vojáků a jednomu prostřelila ruku. Ostatní se vzpamatovali a poslední ze Sasů zahynul provrtaný nejméně dvaceti kulemi.“

„A co bylo potom?“

„Dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat,“ přiznal Jíra tišeji. „Nejprve jsem si myslel, že se nikdo nestrefil, ale to by se nikomu nic nestalo. Pak mě napadlo, že se za mě postavili kamarádi, v rachotu palby nebylo znát, odkud kdo střílel. Ale dým z pušek a pistolí to vylučoval. Ostatním to došlo dříve než mně. Když jsem slyšel, jak poplašeně hovoří o ďábelských čárech, došlo mi, s čím si to mám dát dohromady. Vždyť jsem přece jasně cítil ostré štípnutí do čela, když na mě střílel Mühlke. On se strefil, přesně se strefil, ale nic mi neudělal. Což o to, setník Mühlke byl prase, neznaboh a kruťas, tomu jsem to přál, ale v té popravčí četě byli moji kamarádi a to mě mrzelo víc.“

„Pěkní kamarádi, když na tebe stříleli!“

„A co měli dělat?“ pokrčil rameny. „Dostali to jako rozkaz. I kdyby někteří stříleli mimo, jako já na ty děti, nepomohli by mi. Všichni by si na vzpouru netroufli, pár kulí by mě určitě trefilo a bylo by to ještě horší. Naopak, čím víc kulí, tím míň to bolelo. Kdo chtěl kamarádovi v takové chvíli prokázat milosrdenství, mířil na hlavu. Když bylo na jednoho odsouzence aspoň pět mušket, byla taková poprava milosrdnější než zranění v bitvě, třebas do kolena. Takhle raněný beztak o nohu přišel a když umíral na sněť, trvalo to měsíc a trpěl jako zvíře. Viděl jsem lidi, prostřílené jako řešeto tak nešťastně, že celé týdny žili a trápili se. Obvykle žebrali o kuli do hlavy, nic jiného si nepřáli.“

Opět jsem se otřásla.

„Takže ti ďáblíci, když už jim tak říkáme, z tebe tenkrát udělali fexta.“

„Jo,“ přisvědčil. „Jak říkám, byla to spíš výhoda, nepříjemné to bylo jen někdy.“

„Jak to?“

„Víš, jak se na mě všichni koukali, když zjistili, že pro mě pracují nějaké divné čáry? Předtím jsme byli všichni kamarádi, ale najednou jsem byl sám proti všem. Ještě že se tahle skupinka rozeběhla do všech koutů. To víš, kdyby někdo zjistil, že jsme zastřelili velitele, nepřežil by to nikdo.“

„A co jsi dělal potom?“

„Nebudeš mi to věřit, vrátil jsem se do armády kurfiřta saského. Dorazil jsem do hlavního tábora a důstojníkům meldoval, že nás přepadli bandité a jsem naživu poslední ze setniny. To nikomu nepřišlo nápadné, to bylo tenkrát běžné. Mušketu jsem měl, zařadili mě do jiné setniny a krátce nato jsme byli posláni do ohně. Bojovali jsme proti Francouzům, už ani nevím, jestli to byli francouzští žoldáci v cizích službách, nebo armáda Frankrajchu. Nám tenhdy velel saský plukovník Krajbich, pitomec nad pitomce. Rozmístil naši setninu velice nevýhodně, sešikovanou do obranného čtverce uprostřed doliny, Francouzi byli ze tří stran kolem a my jsme museli střílet na všechny strany. Kdyby dal povel ustoupit o sto metrů, dostali bychom se do jedné linie s ostatními a bylo by po nevýhodě. Krajbich ale ustupovat nechtěl a možná ani neuměl. Ačkoliv do nás Francouzi pražili ze tří stran, povzbuzoval nás, že je naučíme utíkat. Potom mu krkem proletěla kulka. Musím mu přiznat, zemřel hrdinsky, ale za jeho furiantství a špatný odhad zbytečně padla půlka našich chlapců. Velení převzal maďarský setník Šarkády, ale ani jeho nenapadlo změnit pozici, takže jako mezek pokračoval v tom, co Krajbich začal. Francouze jsme utíkat nenaučili, naopak je povzbudilo, jak rychle nás decimovali. Šarkády dostal kulku do prsou, takže jsme neměli důstojníka. Chopil jsem se velení setniny a rozhodl se přemístit zbytek do statku asi padesát metrů od našeho obranného čtverce. Byl vypálený, bez střechy, ale jeho pobořené stěny nám proti kulkám Francouzů poskytovaly dostatečnou ochranu, i když nás zůstalo sotva třicet. Rozmístil jsem chlapce k ohroženým stěnám, aby nejlepší střelci byli u oken a ostatní jim nabíjeli. Stříleli jsme v přestávkách mezi francouzskými salvami, které nám neuškodily, jak jsme byli skrčení za stěnami. Zatímco Francouzi nabíjeli, naši střelci jen krátce vyhlédli, zamířili a vystřelili, což stihli vícekrát, podle toho kolik mušket jim kamarádi nabili. Přestali jsme střílet salvami, ale jednotlivé výstřely následovaly rychle po sobě a naše palba byla účinnější. Zajímavé bylo, že na tak jednoduchou fintu nepřišel nikdo před námi. Předtím jsme v šiku padali po desítkách a teď, když nás zbylo málo, jsme se drželi jako lvi. Štěstěna se obrátila a během půl hodiny padli jen dva naši.“

„Střílel jsi, nebo nabíjel?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Měl bych asi střílet, nebyl jsem začátečník a střílel jsem přesně. Jenže jsem si vzal do hlavy, že dostanu do bezpečí naše zraněné, pokud nebyli úplně v beznadějném stavu.“

„Podařilo se ti to?“

„Ne. Bylo to nad lidské síly. Jen si představ: na malém prostoru leželo asi dvě stě mrtvých a zraněných. Někteří už byli bez sebe, jiní řvali bolestí nebo sténali. Vždycky jsem mezi dvěma salvami vyběhl ze statku, popadl prvního, kdo nevypadal jako mrtvý a táhl ho do bezpečí. Nezapomněl jsem přitom brát od mrtvých muškety, kule a růžky na prach. Kromě jiného nám totiž hrozilo, že vystřílíme prach a dopadneme špatně. Francouzi ale měli chytřejší důstojníky než Sasové. Všimli si, že jejich střelba salvami je výhodná pro nás, ale ne pro ně. Začali proto s povelem k palbě vyčkávat a stříleli až když se naši domnívali, že nastala přestávka. Naše dva zabili právě tím způsobem, ačkoliv i pak byli naši hoši za zdmi bezpečnější než protivník v sevřeném šiku.“

Jíra vypadal spokojeně. Nebylo divu. Objevil tehdy taktiku, která v první světové válce vedla k budování rozsáhlých sítí zákopů a navždy skoncovala s pestře zbarvenými vyrovnanými bitevními šiky vojáků.

„Nejhůř jsem na tom byl já,“ pokračoval Jíra. „Francouzi nechtěli strpět, aby jim přímo před očima pobíhal po bitevním poli osamělý voják a zásoboval kamarády mušketami a municí. Několikrát si mě vyčíhali a zasypali mě salvou z mušket. Poprvé jsem se vyděsil, když kolem mě zahvízdaly kulky a pocítil jsem i několik štípnutí, ale víc se nestalo, naopak, z Francouzů zůstali naživu jen ti, kdo mě ke svému štěstí minuli. Uvědomil jsem si, že kouzlo zřejmě trvá a to mě uklidnilo. Naše setnina byla tak jako tak odsouzena ke zkáze, musel jsem se spolehnout jen na ďábelskou ochranu. Podruhé mi ale v náručí zastřelili raněného kamaráda. To mě rozzlobilo, mrtvého jsem položil na zem, strhl ze zad jednu z mušket a jedinou ranou skolil francouzského důstojníka, co na mě velel střílet. Po každé salvě se totiž střelci zahalili do oblaka dýmu ze střelného prachu, takže jsem mohl rozpoznat jen toho důstojníka, stál totiž stranou se šavlí v ruce a velel. Na tu dálku to byla dobrá trefa, jenže to dohřálo ostatní francouzské důstojníky a uspořádali na mě hotové závody ve střelbě. K jejich škodě. Já jsem si včas uvědomil, že nesmím tahat raněné. Ďábelské čáry nechránily nikoho kromě mě a vlastně bych na své kamarády přitahoval smrt. Omezil jsem se na nošení mušket a munice a nechal se od Francouzů ostřelovat.“

„A jak to skončilo?“

„Pro nás dobře, pro ně špatně. Než zjistili, že střílet na fexta je sebevražda, zbylo jich sotva polovic. Pak se přihnala jízda saské armády a Francouze rozprášila. Tak tomu bylo v každé válce. Poražení dopadli vždycky špatně a vítězové často také. Jako když zvítězil starověký král Pyrrhos a řekl: »Ještě jedno takové vítězství a zůstanu z celé armády sám.« S námi to tenkrát dopadlo podobně. Z naší setniny zůstal nepatrný zbytek, ale všichni kromě mě ten večer oslavovali vítězství.“

„Ty ne? Proč?“

„Já jsem seděl stranou a přemýšlel. Divné věci se mi honily hlavou. Byl jsem ovšem rád, že jsem vyvázl z hrozné bitvy, ale na druhou stranu jsem si dělal výčitky, že jsem přežil díky čárům. A ne ledajakým! Jen já jsem věděl přesně, co ostatní leda tušili, že jde o pravé ďábelské čáry. Bál jsem se o svou duši, to se ví. Ale říkal jsem si, vždyť jsem ty ďáblíky o pomoc nežádal, žádný úpis jsem vlastní krví nepodepsal, nemohu za to, že mě chrání! Na uniformě jsem měl snad stovku děr od kulek, ale na kůži ani flíček. No, pár dní mi to trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval. Když mi otrnulo, strhla se další přestřelka a opět! Kdo na mě vystřelil a strefil se, padl mrtev.“

„Tak mě napadlo, když se kule odráží zpátky, měla by se vrátit do hlavně,“ uvědomila jsem si náhle malou nesrovnalost.

„Nad tím jsem taky špekuloval,“ přikývl Jíra. „To mi vysvětlil ten fyzikus, co se mnou dělal pokusy. Tvrdil, že je vyloučené, aby se kule vrátila zpět do hlavně. Předně proto, že pistole i puška sebou při výstřelu trhnou a hlaveň už nemíří tam co předtím. Ale daleko víc se projevuje to, že kulky nelétají přímo, ale po jakési křivajzně... tedy křivé dráze.“

„Balistická křivka,“ dodala jsem, co jsem si o tomto tématu pamatovala z fyziky.

„No dobře, když to víš, nemusím ti to dlouze popisovat. Důležité je, že každá kule letí nejprve nahoru a potom se stočí dolů. Do mě tedy narazí trochu shora. Já ji vrátím přesně do protisměru, tedy mírně do výšky.“

„Ale i tak... V každém případě se kulka cestou přibrzdí o vzduch a měla by snad dopadnout střelci bezvládně k nohám, nebo ne?“

„Ano, kdybych ji odrazil tou rychlostí, jakou se na mě přiřítila. Jenže já ji odrazím dvojnásobnou rychlostí. To znamená, že ji nadzvednu a navíc získá na doletu a průraznosti. Na běžnou vzdálenost to dělá něco kolem dvou palců. Puška se při míření nachází kousek pod okem. Potom kule prorazí střelci díru do hlavy těsně nad okem, kterým na mě mířil. Samozřejmě, kdo střílí od boku, dostane ji do břicha nebo do prsou, ale to už neovlivním.“

„Zajímavé.“

„Ještě kdybys mi dokázala vysvětlit, proč tomu tak je, čím je to způsobené...“

„To nevím,“ přiznala jsem. „Ve fyzice nás učili zákony balistiky úplně jinak.“

„Já vím... přírodní zákony šly k čertu, ale kdybys mě na kousky rozkrájela, nevím čím to je. Asi to spolu nevyřešíme. Spíš bych se divil, kdybys na to přišla právě ty. Když na tom pohořel i tamten učenec, což pak vesnická učitelka...“

„Jen aby ses občas nedivil,“ opáčila jsem. „Úroveň pozemské vědy stoupá pomalu ale jistě. Co bylo před sto lety špičkovou vědou, tomu se teď učí i děti.“

„Ale vysvětlení pro mě nemáš!“

„Zřejmě to bude pořád nad našimi dnešními schopnostmi,“ připustila jsem.

„Víš, Martino, já jsem už o úrovni dnešních lidí dost přemýšlel,“ pokračoval Jíra jiným tónem. „Dobře vím, že je to dnes jiné, než za mých mladších let. Kdybych se měl dostat na dnešní úroveň, říkala jsi mi, musel bych si vybrat nějaký obor a o něm se dozvědět co nejvíc. Je tomu tak?“

„Nejdřív bys měl získat povšechné vědomosti o všem, jak je běžné u ostatních lidí. Pak teprve bys ses rozhodl, který obor by ti nejlépe vyhovoval.“

„Víš, já si naopak myslím, že dnešní lidé trestuhodně zanedbávají pradávné znalosti. Podle mě je to škoda. Řekni, kdo dnes na vesnici rozumí koňům? Veterinář? Ten ví, kde má kůň žaludek a jak se léčí nemoci. Aby jim někdo opravdu rozuměl, to se dnes už nevidí. Dříve to bylo na vesnicích naprosto běžné.“

„A ty jim rozumíš?“

„Možná ne jako dnešní veterináři, ale určitě jsem se koňmi zabýval víc než jiní. Všechno jsem ještě nezapomněl, můžeš mi snad věřit.“

„Takže by sis chtěl najít nějakou příležitost, abys mohl být u koní?“

„No, docela ano... Ačkoliv na druhé straně...“

„Ona je s koňmi vždycky velká práce, že?“

„Práce se nebojím... Ale tady v okolí koně nejsou. Kam bych se měl obrátit?“

„Třeba někam dál,“ navrhla jsem mu. „Jsou přece hřebčíny a kromě toho občas chovají koně i jednotlivě.“

„Nejdřív bychom měli dokončit to vyprávění... A chtěl bych ti ještě ukázat něco důležitého. Nebo si to aspoň myslím... Neboj se, žádný balvan už to nebude.“

„Souvisí to snad nějak s tím, co jsi mi řekl doposud?“

„Moc... Ale mám to schované v jedné jeskyni, musel bych si pro to dojet.“

„Tak si tam zajeď!“

„Ale naše dohoda...“

„Samozřejmě platí. Vždyť tě nevyháním. Můžeš u mě bydlet, dokud nebude všechno na papíře. Ale i potom tu můžeš zůstat, budeš-li o to stát. Na druhé straně nejsi můj otrok, můžeš se kdykoliv vzdálit a zase se vrátit. Bylo by výhodné střídat tvoje vyprávění s mým přepisováním tady do téhle mašinky.“

„Dobrá – takže si zítra beru dovolenou, pokud by se to tak dalo nazvat a pojedu pro to, co ti chci ukázat. Platí?“

„Platí. A co to bude?“ neudržela jsem se zvědavostí. Mohla jsem ovšem očekávat, že to bude stát za to, jako dosud všechno.

„Nech se překvapit,“ udělil mi lekci z trpělivosti.

Errata:

11.08.2021 15:07