Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Osud

Střetnutí s Hamáčkem ve vinárně nemělo kupodivu žádné nepříjemné následky ani pro Jíru, ani pro mě. Hamáček nevyužil svého postavení u soudu, nikoho nežaloval. Na zvědavé otázky známých, kteří tehdy ve vinárně nebyli a slyšeli to až z druhé či třetí ruky, odpovídal s klidným úsměvem, že přece o nic nešlo. Kdo bere vážně hádku s ožralou? Svědků bylo dost, ale aniž by se domluvili, všichni mlčeli jako hrob. Nikdo si netroufl mluvit.

Jíra navštívil dalšího zaměstnance justice, soudního znalce v oboru autonehod, pana Josefa Procházku. Ten pomáhal zakrývat zločiny Folkerta mladšího. Jaroslavovy vraždy byly od běžných autonehod jen těžko rozeznatelné a do protokolů se dalo napsat, že řidiči »nepřizpůsobili rychlost vozidla stavu silnice a nezvládli nebezpečnou situaci«. Kdyby Jíra nezachytil okamžiky, kdy se o tom kamarádíčkové domlouvali, dalo by se uvěřit, že se i znalec prostě zmýlil a na Jaroslavovy fígle skočil jako na špek.

Pan Procházka se proto řádně vyděsil, když ho Jíra navštívil a vytáhl na světlo světa dávno uzavřené případy. Na rozdíl od doktora Hamáčka bral možnost Božího soudu smrtelně vážně, zejména když mu Jíra na několika případech dokázal, že jeho odborné posudky nebyly pravdivé. Pan Procházka se začal vytáčet, že ty příznaky jen unikly jeho pozornosti.

Jíra mu tedy připomněl domluvu s mladým Jaroslavem Folkertem, podle které pan Procházka obdržel za zfalšování znaleckých posudků několik tisíc.

„Vím všechno, pane Procházko,“ ujistil ho suše. „Nic mi nevysvětlujte, máte to marné. Buďte rád, že to říkám jen vám.“

„Proboha, jak to ale můžete vědět?“

„Nikdy jste se nesetkal s jasnovidcem? V tom oboru bývají podvody velice časté, ale posuďte sám, zdali se mýlím, nebo to opravdu spolehlivě vím.“

„Co vlastně ode mě chcete?“ zaúpěl nešťastně Procházka.

„Odejděte od policie,“ řekl Jíra. „Můžete se přece živit jako opravář v autoservisu, všude vás vezmou, ale o práci u policie už v životě nezavadíte, jinak...“

„Jenom to?“

„Nejen to. Nedáte se už nikdy v životě strhnout, aby vaše práce škodila jiným. To znamená, že pokud budete nadále opravovat auta, bude na vaši práci spolehnutí.“

„Kdyby šlo jen o to... to beru!“

„Nejde mi o nic víc.“

„Opravdu? Proč se tedy doktor Hamáček tak zpěčoval?“

„Nepleťte sem doktora Hamáčka,“ řekl Jíra. „To je ještě horší případ. Berte to tak, že se uživíte jako automechanik i jinde a nejspíš velice dobře. On by šel dolů nejen s platem, ale zejména prestižně. To bylo pro něho nepřijatelné. Byl příliš sebejistý a doplatil na to.“

„Doplatil?“ podivil se Procházka. „Vždyť se mu daří docela dobře.“

„Prozatím,“ odtušil suše Jíra. „Nemusíte mu závidět. Jen si chvilku počkejte, lhůta teprve začala ubíhat.“

„Já přece nic neříkám,“ stáhl se raději Procházka.

„Dobrá, pamatujte si, co jsem vám řekl,“ obrátil se Jíra k odchodu.

„To je... to je všechno?“

„Já nic víc nepotřebuji,“ odtušil Jíra. „Stačí mi vaše slovo.“

„Ale proč..? Proč to děláte? Co z toho budete mít, když změním zaměstnání?“

„Finanční prospěch rozhodně ne,“ řekl Jíra. „O peníze mi vůbec nejde. Když nějaké potřebuji, vydělám si je. Ale nechci a ani nemohu přihlížet nepravostem, spáchaným za podpory těch, kteří by měli spravedlnost chránit. Vy jste na tom místě zklamal, jen si to přiznejte! Stačí, když je uvolníte někomu poctivějšímu.“

„A obyčejné zločiny necháváte být?“

„To je úkol jiných. Nejsem policista ani soudce.“

„Proč tedy... chcete spravedlnost zastupovat?“

„Nedalo mi svědomí,“ pokrčil rameny Jíra. „Spojili se tu ke zločinu dva právníci a dařilo se jim spravedlnost i právo pošlapat. Kdo se měl jejich obětí zastat?“

„Ale... říkal jste něco o temných silách...“

„S těmi silami jsem se opravdu setkal, ale nečekejte, že vám o nich něco povím. Je kolem nich spousta záhad. Nevím, jsou-li temné nebo světlé, to dělení nejspíš selže. Mohu posoudit jen výsledky a ujišťuji vás, nikdy nepůsobily zlo. Zabíjely jen lotry.“

„A co myslíte, kdybych se s takovou silou setkal?“

„Máte čisté svědomí? Oba víme, že ne. Nemůžete si být jistý ani malíčkem.“

„A co mám dělat?“ zeptal se nešťastně.

„Jak říkám, kliďte se jim s cesty. Když budete žít poctivě a přestanete pomáhat zlu, nechají vás možná na pokoji. Máte šanci vyváznout bez škrábnutí, nepočítám-li starosti se sháněním práce, ale mohlo to dopadnout hůř.“

„A co kdybych se nabídl... těm silám... Myslel jsem, když můžete vy...“

„Chcete jim pomáhat? Nebo toužíte, aby ty síly pomáhaly vám?“ zadíval se na něho Jíra pátravě. „Poradím vám dobře, držte se od nich co nejdál, to nejsou žádné hračky! Doktor Folkert si setkání s nimi vynutil násilím, myslel si asi bláhově, že mu budou sloužit. Místo toho v půlhodině zestárl, ani byste ho nepoznal.“

„Já... já jsem ho viděl,“ přiznal přiškrceným hlasem pan Procházka. „Na patologii...“

„Aha,“ usmál se smutně Jíra. „Proto jste ochotně přistoupil na mé podmínky... Možná je pro vás dobré znamení, že jste to varování dostal včas, dříve než jsem k vám přišel pro konečné rozhodnutí. Zřejmě máte více štěstí než jiní. Buďte rád, važte si toho, ale na žádnou šťastnou hvězdu se nespoléhejte. Možná máte víc štěstí, ale mohl byste přidělenou míru vyčerpat a pak...“

Odešel a nechal tam pana Procházku v rozpoložení plném nejistot. Neuplynulo ani čtvrt hodiny a soudní znalec Josef Procházka trochu váhavě zvedl služební mobil, aby se poptal na možnost zaměstnání v nejbližším autoservisu...

Po panu Dvořáčkovi se nám podařilo druhého viníka vrátit na cestu poctivosti, ale oba byli jen malými pěšáky v soukromé armádě gangsterů pana Folkerta.

Naštěstí se tato armáda rozsypala jako domeček z karet, jakmile přišla o své vůdce a hlavní kádry. Vzepřel se jen doktor Hamáček, příliš si jistý svým neotřesitelným postavením u soudu a nedostatkem důkazů proti své osobě. On a JUDr Folkert byli právníci, zvyklí na právnické kličky k obcházení zákonů. Folkert proto včas nepochopil, že ten kámen v lese není stroj na fexty, ale že by mohl mít i vlastní inteligenci, Hamáček zase, že Boží soud nemá nic společného s prodejnými lidskými soudy. Ostatní raději více nebo méně ochotně přijali naše podmínky, slíbili polepšení a ani proti změně zaměstnání se neodvážili protestovat.

Mezitím nastala škola a musela jsem se věnovat vyučování. Detektivní práce zůstala na Jírovi. Rozmetal zbytky Folkertovy bandy a věnoval se výtečníkům ve městě i v okolí. Byly to menší ryby než Folkertova banda, nicméně měl překvapivé úspěchy, když každému přesně popsal, jak nekalý čin spáchali. Nepředával delikventy policii a přece byl postrachem místní galerky. Zejména křivka podílu recidivistů se na rozdíl od celostátního průměru zlomila směrem k nulovým hodnotám. Dvojnásobně, když vyšlo ve známost, že pan doktor Otakar Hamáček onemocněl rychle postupující rakovinou jater. Ta zpráva měla být ukryta za lékařské tajemství, ale o Hamáčkovi to brzy vědělo celé město.

„Boží soud,“ šeptali si všichni, zvlášť když lékaři dávali Hamáčkovi naději na půl roku života, přesně podle Jírovy lhůty!

Trochu jsem se otřásla, když jsem se to dověděla. Rakovina jater již v této rodině byla, i když falešně kryla smrtelné zranění bývalého esesáka, Hamáčkova otce. Nikdo si neuměl vysvětlit, proč se objevila právě ta nemoc, ale všichni to pochopili jako příznačné a kriminalita po této zprávě opět rapidně poklesla.

Když už se zdálo, že je všechno na dobré cestě, přišla od našeho nejzatvrzelejšího protivníka první rána.

Jíra si podle svého slibu zašel na matriku pro legitimaci. Jak se dalo čekat, neuspěl. Žádný úředník se neodvážil vystavit mu ji bez dokumentů, předávali si ho mezi sebou jako horký brambor. Jeho snahy měly jediný, zato nepříjemný výsledek.

Dozvěděl se o něm Hamáček. Už věděl, co prve jen tušil, totiž že my dva skutečně patříme k sobě. Jakmile zjistil, kde Jíru najde, zaútočil.

V pět hodin ráno vtrhlo do mé chalupy policejní komando.

Nebránili jsme se. Jíru okamžitě odvezli v poutech, další parta zahájila domovní prohlídku. Měla k ní příkaz, podepsaný, jak se dalo čekat, doktorem Otakarem Hamáčkem. Zamračený policista mi stroze předal obvinění z nedovoleného ozbrojování, útoku na veřejného činitele a navíc podezření z vraždy muže, jehož mrtvé tělo nedávno našli ve vraku auta za vsí. Byl to Folkertův chlap, který nás chtěl zastřelit samopalem. Bylo mi ale jasné, že to je jen záminka.

Hamáček neměl ani ty důkazy, co vypátrala Folkertova banda. Svá obvinění stavěl na dohadech, nicméně po formální stránce byla bez chyb a museli jsme se mu podvolit.

Policisté se ale nechovali jako profesionálové. Když vtrhli do chalupy, seděla jsem u počítače. S namířenou pistolí mi nařídili, abych se nehýbala a nevarovala Jíru. Napadlo mě ale, že mé zápisky mohou být v rukou zkušeného profesionála Hamáčka nebezpečným materiálem. Kopie jsem měla uložené ve škole a v bezpečnostní schránce spořitelny. Zaváhala jsem jen krátce. Pak jsem napsala na klávesnici příkaz k tvrdému formátování nejprve diskety večerních záloh a pak pevného disku. Systém se mě udiveně zeptal, zda to myslím vážně, já jsem to odhodlaně potvrdila.

Pouhé vymazání souborů není pravé zrušení. Soubory se jen označí jako neplatné, dají se nalézt a obnovit, ale tvrdé formátování data pečlivě přepíše a obsah disku se obnovit nedá. V okamžiku jsem přišla o výsledky práce ze včerejšího večera, ale to bylo menší zlo.

Po neúspěšné prohlídce, kdy mi policisté převrátili chalupu vzhůru nohama, došlo na počítač. Musela jsem vstát a odejít od obrazovky, na které už stálo varovné hlášení, že zmizel operační systém a nedá se pokračovat v práci. Všechny příkazy policistů jsem plnila s vlídným a trochu škodolibým úsměvem. Po chvilce čekání jsem požádala, aby mi dovolili sednout si do houpacího křesla pod záminkou, že jsem unavená. Zamračený policista byl komisní jako skála, ale jeho mírnější kolega ho sám okřikl, že to přece není žádné maření úředního výkonu.

Posadila jsem se, opřela hlavu a zavřela oči, jako bych si chtěla trochu zdřímnout. Policisty to zarazilo. Asi to nebylo obvyklé chování podezřelého při domovní prohlídce, ale když už mi dovolili sednout, nebránili mi.

Medailónek jsem neměla na čele, ale pod kombinézou, na krku. Musela jsem se přímo pekelně soustředit, jenže jsem v tom přece jen měla delší praxi a po chvilce mi před očima vyvstal známý obraz. Pak už to šlo tak snadno jako obvykle.

Nebylo nutné mít medailónek přímo na čele...

Nejprve jsem stíhala auto, ve kterém odváželi Jíru. Brzy jsem se dozvěděla, že ho dovezli do města a nechali v cele pro zadržené. Tam se nic nedělo, Jíra se natáhl na pryčnu, jako by chtěl usnout. Napadlo mě, že to nebude obyčejný spánek. Vždyť i Jíra měl u sebe medailónek a byla jsem si jistá, že stejně jako já právě zkoumá, odkud vítr fouká.

Domovní prohlídka mezitím skončila neúspěchem.

Pobaveně jsem sledovala policisty, jak mi přehrabují skříně. Tušila jsem, že to po nich budu muset uklidit, ale jejich snažení mě naplnilo veselím. Navzdory důkladnosti, s jakou tu prohlídku vedli, si nikdo nevšiml narychlo zatmelených otvorů po kulkách ve stěnách a stropních trámech, přehlédli i nové tabulky oken. Asi hledali něco jiného, ale to právě nenašli. Jíra uschoval obě pistole do tajné skrýše za městem. Měl tam malou jeskyni se vchodem dobře ukrytým ostružinami, kam zbraně bezpečně uložil. Další, co by nás mohlo kompromitovat, byly peníze gangsterů. Větší část jsem už odeslala na konto opuštěných dětí, menší díl jsem uložila do spořitelny. Věřila jsem, že bankovní tajemství JUDr Hamáček nepřekoná. Musel by o těch penězích vědět, ale to nebylo pravděpodobné.

Pan Hamáček si tentokrát uřízne pořádnou ostudu. Jediné, co by mohl použít, jsou chybějící Jírovy doklady. A to bude určitě málo na odsouzení.

Zamračený velitel policejního komanda mi na závěr nařídil zamknout chalupu a odjet s nimi do města k dalšímu výslechu.

Vyhověla jsem mu s úsměvem. Měla jsem pořád na sobě kombinézu a tedy ochranu před vším možným, co by mi ještě mohlo ublížit. Nasadila jsem si malý šedivý klobouček a byla jsem připravená. Ani mi nevadilo, že do auta nakládají i můj počítač. Jak se bude tvářit odborník, až se podívá na obsah jeho disku a tam uvidí... vlastně neuvidí vůbec nic?

Teprve v policejním autě, když jsme se rozjeli, se na mě obrátil jeden z policistů, sedící vedle mě.

„Vás to vůbec nevyvedlo z míry?“ zeptal se udiveně.

„Zavřít mě můžete, pustit musíte,“ opakovala jsem mu s úsměvem Jírova slova. „Nic jste nenašli, nic nezjistíte, nic než omluva vám nakonec nezbude.“

„Máme metody, jak zjistit co tajíte,“ odsekl mi druhý, zamračenější policista.

„Mohli byste zjistit co tajíme, kdybychom něco tajili,“ řekla jsem na to. „Ale kde nic není, ani smrt nebere.“

„To se ještě ukáže!“ děl zamračenější policista. „Vašeho společníka vidělo mnoho svědků s pistolí. Dokonce z ní měl na veřejnosti střílet. To není samo sebou.“

„Také jsem to viděla,“ přikývla jsem. „Ale pokud vím, doma ji nemá. Mohl ji mít jen půjčenou a v tom případě ji už jistě vrátil jejímu majiteli.“

„Však my ji najdeme!“

„Příjemnou zábavu!“

„Nebuďte drzá, ženská! Je to s vámi pěkně nahnuté, aspoň si z toho nedělejte legraci! To svět neviděl...“

„Legrace teprve nastane,“ opáčila jsem. „Až se mi potom budete omlouvat.“

„Jste si tím nějak jistá!“

„Samozřejmě! Nic jsem neprovedla, nic jiného vám nezbude,“ opakovala jsem.

„Přinejmenším se budete zodpovídat z urážky veřejného činitele. Prohlásila jste prý o panu Hamáčkovi, doktoru práv, že má na půdě uniformu SS. Je to pravda?“

„Tak to přece nebylo. Netvrdila jsem to, jen jsem navrhla, aby pan Hamáček před svědky prokázal opak. To pan Hamáček odmítl a tím to de facto sám potvrdil.“

„Něco takového byste museli dokazovat vy, ne on!“

„Před soudem možná. Před lidmi ne. Ustrašené zapírání panu Hamáčkovi neprospělo. Teď už to nikomu nevymluví.“

„Nicméně se jedná o pomluvu. Leda kdybyste dokázali, že je to pravda, ale to vy nemůžete. Ten soud prohrajete.“

„Kdyby to mělo skončit před soudem, dokážeme to. I když tu uniformu mezitím převezl jinam, takže ji dnes doma opravdu nemá. Já o ní ale pořád vím.“

„To je jen vaše výmluva a navíc tím vlastně opakujete křivé obvinění.“

„Není to výmluva. Horší je, že ten případ vyšetřuje sám pan Hamáček, to je přece nepřípustné! Kozel zahradníkem se bude snažit odstranit důkazy proti němu. Zajímavé je, že se ani po tom všem té uniformy nezbavil. Mohl ji dávno spálit. On ji schoval u příbuzného, to mu nebude nic platné. Až dostaneme pořádného obhájce, budeme si na soudce Hamáčka stěžovat. Snad je jasné každému, že je zaujatý a v tom případě jako soudce nepřípustný. Až ten případ dostane někdo jiný, dojde na důkazy. Nebojte se, vždycky budu vědět, kam tu uniformu přestěhuje. Ledaže by ji spálil, ale té německé pistole se nezbaví, ani kdyby ji zakopal.“

Opět jsem zavřela oči, jako bych vážně chtěla v jedoucím autě usnout.

„Obdivuji vaše nervy. Spát cestou k výslechu, když je to s vámi takhle nahnuté, to se jen tak nevidí!“

Otevřela jsem oči, ale současně jsem zvážněla.

„Není to se mnou nahnuté, pane poručíku. Pan Hamáček vyšetřování nedokončí. Ani žádné jiné. Nemusíme si už na něho stěžovat. Všechno je úplně jinak.“

„Co to plácáte?“ namítal a nedůvěřivě se na mě díval. Po dosavadním lehce žertovném rozhovoru mu byla moje nečekaná vážnost ještě víc podezřelá.

„Slyšel jste už o Božím soudu, na který Jíra pana Hamáčka letos pozval?“

„Cosi se mezi lidmi povídá,“ utrousil policista.

„Ta lhůta byla původně rok. Ale tím, že nás pan Hamáček obvinil a postavil se proti nám otevřeně, zkrátil si život. A to dost podstatně. Právě zemřel.“

„Proboha, co nám to tu vykládáte?“ vyděsil se policista. „Tohle je přece přiznání k vraždě, jestli jsem to dobře pochopil!“

„Nepochopil,“ zavrtěla jsem hlavou. „To není přiznání, to je proroctví. Na dobu jeho smrti mám naprosto perfektní alibi.“

„Pokud vím, bydlíte sama, jen s tím Jírou. Navzájem si alibi poskytovat nemůžete, když jste oba podezřelí.“

„Jírovi poskytne alibi služba na policejní stanici, mně vy tři. Pan Hamáček totiž zemřel právě teď, v této chvíli, není to ani pět minut. Je u něho váš policejní lékař Vašátko, snaží se ještě pana Hamáčka vzkřísit. Řekla bych, že marně. Ani zázračný doktor mu nebude nic platný.“

Ztuhli všichni tři, jak se ostatně dalo čekat.

„Jak to můžete vědět?“

„Vy to nevíte?“ obrátila jsem se k němu. „Právě jsem to sama viděla, jsem přece jasnovidka. Nemusíte zrychlovat, panu Hamáčkovi už nepomůžete.“

„To přece není možné!“ vybuchl policista.

„To měl být ten Boží soud?“ otočil ke mně na okamžik hlavu policista, který řídil vůz a dosud se nám nevěnoval.

„Ano, to byl Boží soud,“ přikývla jsem a na pár vteřin jsem si sundala klobouček, i když je zvykem, že při těch příležitostech smekají pouze muži.

Auto přesto zrychlilo, brzy jsme dojeli před městskou policejní stanici. Předali mě strážnému, aby mě zavřel do cely, kde dosud nikdo nebyl.

„Budete si muset počkat,“ zavrčel na mě.

„Já vím. Až najdou náhradu za pana Hamáčka, viďte?“

„Ta ženská tvrdí, že je jasnovidka,“ upozornil strážného jeden policista. „Tvrdila, že pan Hamáček právě zemřel.“

„No jo... ale... ona je to pravda...“ vykoktal strážný.

„Cože?“ vytřeštil policista oči.

„Měl prý pokročilou rakovinu, ale asi před čtvrt hodinou zmodral, padl obličejem na stůl a už se neprobral. Zemřel, ačkoliv byl u něho doktor Vašátko. Probůh, jak to ta ženská může vědět?“

„Jsem přece jasnovidka,“ ujistila jsem je se spokojeným úsměvem, i když jsem uvnitř rozhodně tak sebejistá nebyla. Bylo to o stupínek horší, než jsem čekala.

Jíra měl s Božími soudy pravdu...

Seděli jsme v cele půl dne. Tak dlouho trvalo, než přišel náhradní vyšetřovatel, mladší člověk v mém věku. Byl mi od začátku sympatičtější než pan Hamáček. Dal si nás postupně zavolat a když zjistil, že spisy proti nám jsou prakticky prázdné, udiveně nad tím kroutil hlavou.

„Nechápu to,“ řekl, když jsem seděla proti němu. „Tady nic na zatčení není! Urážka na cti... jenže svědkové nejsou ochotní vypovídat, takže je to tvrzení proti tvrzení. Navíc se to odehrálo ve vinárně, tam bych čekal i horší konflikty než slovní. Střílení se vás netýká... Poslyšte, povězte mi, jak to má být s tím pozváním před boží soud?“

„Můj přítel se s doktorem Hamáčkem neshodl a vyzval ho na Boží soud,“ pokrčila jsem rameny. „Asi měl pravdu, neboť pan Hamáček před chvílí zemřel.“

„Vy tomu doopravdy věříte, slečno Kodětová?“ usmál se na mě pobaveně. „Vy – učitelka?“

„Nemám důvod tomu nevěřit,“ řekla jsem vážně. „Plní se to s úděsnou jistotou.“

„No, já bych to tak nebral,“ usmíval se shovívavě. „Pokud vím, pan Hamáček měl rakovinu, byla to zřejmě jen otázka času.“

„Nemyslete si, pane soudce,“ zavrtěla jsem hlavou vážně. „Jsou věci mezi nebem a zemí, se kterými se nežertuje, když člověk nechce přijít k úrazu.“

„No... jak myslíte,“ usmíval se. „Slyšel jsem, že prý jste jasnovidka. U učitelky je to opravdu zvláštní záliba.“

„Smutná záliba,“ podotkla jsem. „Vidím jen do minulosti, nehádám budoucnost. Chcete si mě vyzkoušet? Vám by se snad taková schopnost hodila víc než jiným!“

Chvíli se na mě díval pátravě.

„Dobrá. Můžeme to zkusit. Narazili jsme na záhadu, se kterou si nikdo neví rady. Pro jasnovidku by to ale neměl být problém. Asi před týdnem nám utekl vězeň. Nebezpečný vězeň! Tvrdil, že se strašlivě pomstí za to, že jsme ho zavřeli. Bohužel musíme brát jeho vyhrůžky vážně, je to totiž velice schopný chemik. Zavřeli jsme ho za výrobu drog, ale mohl by vymyslet něco nebezpečného. Museli jsme kvůli němu nasadit pohotovost do vodáren, aby nemohl otrávit vodu. Jestli jste vážně jasnovidka, zkuste uhodnout, jak se dostal z vězení a kde se právě nachází?“

„Takže přistoupíte na tu zkoušku?“ usmála jsem se. „Ale to je výtečné! Mám pachatele strašit, anebo se spoléhat na instituci, která je k tomu účelu ustanovená? Jen nevím, jak to pak chcete obhájit veřejně a třeba i před soudem.“

„Když zjistíte, kde ten chlap je, nebudeme po vás nic víc potřebovat,“ slíbil mi.

„Můžete mi o tom něco říci?“ zeptala jsem se ho věcně. „Cokoliv mi řeknete, tím už se nebudu zdržovat. Nemyslete si, jasnovidectví není jednoduché. Musím se na to pekelně soustředit a dost to vyčerpává.“

Vyšetřovatel mi tedy detailně popsal, kdy a ze které věznice hledaný vězeň uprchl. S jeho dovolením jsem se posadila do pohodlnějšího koženého křesla. Byla jich pod okny soudní síně celá řada. V nejbližším jsem se stočila do klubíčka a zavřela oči.

„Vidím tu věznici,“ řekla jsem po chvilce soustředění. „Na které okno se mám zaměřit? Nebo je mám brát postupně, jedno po druhém?“

Popsal mi okno vězeňské cely. Bylo až na kraji budovy, kde končil vězeňský dvůr.

„Ano, už to vidím. Čerstvě opravené mříže. Budu se ale muset trochu... přesunout zpátky v čase...“

Ještě více jsem se schoulila. Prorazit bez medailónku na čele skrz týden v čase bylo obtížnější než jsem myslela, ale i to se mi podařilo. Pak už to bylo snadnější.

„Mám to,“ ohlásila jsem po chvilce. „V noci tam přijelo auto s košem na dlouhém rameni, opravují s ním pouliční lucerny. Koš vysunuli přes plot, chlap v něm přebrousil mříže elektrickou bruskou, nebo co to měl. Jiskry padaly do koše, zvenku to nebylo znát. Vězeň už na něho čekal, přeskočil k němu, rameno se s nimi vrátilo nad ulici, stáhlo se a auto odjelo. Proto nebyly žádné stopy na stěně ani pod oknem a ani pes neměl šanci.“

„Kolik tam bylo lidí?“ zajímal se vyšetřovatel už stroze, bez pobaveného úsměvu. Zřejmě vytušil, že si nevymýšlím.

„Kromě vězně tři,“ odpověděla jsem. „Jeden seděl dole u hydrauliky, druhý byl nahoře v koši, třetí řídil auto. Odjeli... moment, hned si to zjistím...“

Nikdo kolem mě ani nedýchal.

„Mám je... a jsem v současnosti,“ ohlásila jsem. „Jsou ve sklepě, je tam vchod ze dvorku mezi domy... Dům má číslo třicet pět a ulice... moment, neznám to tam, musím si najít nějakou cedulku... jo, tady je... Ulice Prokopa Holého. Jsou tam všichni, něco vaří na kamnech, ale vážně nevím co. Moment... dejte si na ně pozor, vidím tam dvě pistole...“

Otevřela jsem oči.

„Stačilo by vám to?“ podívala jsem se na vyšetřovatele.

„Počkejte tady,“ odtušil vážně a rychle vyběhl z místnosti.

Na jeho místo přišel komisnější policista a hned mě vyhodil z pohodlného křesla. Musela jsem se posadit na tvrdou židli a čekat, co se bude dít. Naštěstí mě aspoň nechal v klidu sedět. Mohla jsem předstírat spánek a podívat se, co se děje venku.

Netrvalo to dlouho, sotva čtvrt hodiny.

„Musím vám poděkovat, slečno Kodětová,“ sdělil mi užasle vyšetřovatel, jen vstoupil do dveří. „Všechno bylo přesně tak, jak jste říkala. Naštěstí jsme měli nedaleko v pohotovosti přepadovou jednotku.“

„Už jsem to viděla,“ ujistila jsem ho. „Akce jako ve filmu, nestačili sáhnout pro zbraně. Co tam vlastně vařili za lektvary?“

„Nevím,“ opáčil vyšetřovatel. „Jste snad jasnovidka!“

„Já vidím jen obrazy,“ ujistila jsem ho. „Kromě toho chemii nerozumím. Pamatuji si pár prvků, možná bych dokázala napsat chemické vzorce vody, čpavku, kyseliny solné a sírové, ale to bude asi tak všechno. Kdybych měla zjistit nějakou chemikálii, nepomohlo by mi, ani kdybych ji měla v ruce. Leda kdyby to byl ten čpavek.“

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se zamračený policista.

„Trochu nad tím zůstává rozum stát,“ vydechl obdivně vyšetřovatel. „Tady slečna Kodětová před chvilkou objasnila nejhorší případ měsíce. Označila nám přesně úkryt Perníkáře Tondy a jeho kompliců.“

Na tváři policisty byl znát nechápavý údiv.

„Ona ho znala?“

„To je to, zdá se, že ne! Ale mohli bychom si vás vyzkoušet ještě jednou?“ podíval se na mě s napjatým očekáváním.

„Beze všeho,“ souhlasila jsem. A hned jsem se přemístila do pohodlného křesla, ani komisní policista už neprotestoval.

Popsali mi vesničku, ve které pohřešovali už od minulého měsíce starší paní.

Chvíli mi trvalo, než jsem si ji našla v čase, stalo se to už před měsícem. Pak to bylo rychlé, bohužel bez šťastného konce. Stará paní došla při shánění zaběhlé kočičky na podemletý břeh potoka, ten se pod ní utrhl a paní se utopila. Jen jsem se třásla bezmocí, když jsem ji pozorovala, jak zoufale volá o pomoc, bohužel jsem jí přes propast času nemohla podat ruku. Dvakrát se ještě její hlava objevila nad vodou, pak už se nevynořila. Chvíli jsem ji ještě sledovala, než se zachytila pod mostem asi půl druhého kilometru od domu. Zůstala na dně přitisknutá proudem k mostnímu pilíři a voda se přes ni dodneška netečně valila.

„Tam všude přece pátrali?“ divil se vyšetřovatel.

„Pátrali špatně,“ pokrčila jsem rameny. „Bude to tím, že pod mostem je tma, paní je zaklíněná na dně a shora není vidět.“

Vyšetřovatel odběhl telefonovat, kdežto policista se na mě díval jako na zjevení. Když se vyšetřovatel vrátil, pozval mě už téměř bez předešlého odstupu na kávu.

„Jmenuji se Smetana, to si jistě rychle zapamatujete,“ podal mi ruku, když jsme všichni tři seděli v bufetu. „Nejsem Bedřich, ale Josef a nevadilo by mi, kdybyste si mě pletla s Dvořákem. Také mám hudbu rád a dokonce ve volných chvílích občas hraji v kvartetu.“

„Na housle, jako Sherlock Holmes?“

„Ne na housle, na violoncello. A ne o samotě, ale se třemi kamarády.“

„Poručík Novák,“ představil se i policista. „Já se zase jmenuji tak, že obyčejnější jméno těžko najdete.“

Zdálo se mi, že se už tak nemračí jako prve. Já bych se jim představovat nemusela, znali mě z vyšetřovacího spisu, ale raději jsem své jméno pro formu uvedla také.

„Nepochopím co proti vám Hamáček měl,“ přemýšlel nad kávou pan Smetana. „Vždyť vy byste vyřešila i nejzáhadnější případy. Nad některými se moříme měsíce a nakonec zůstanou neobjasněné. Říkáme jim pomníčky, jako s tou paní. Mohla byste nám být jako jasnovidka velice užitečná.“

„Ano, ale dovedete si představit, jak může být taková jasnovidka nebezpečná?“

„Kdybyste se dala na zločineckou dráhu? Nevím...“

„Nemusím ani páchat zločiny. Představte si, že se necháte podplatit,“ navrhla jsem mu příklad. „Pak narazíte na jasnovidku, která vás může před celým světem znemožnit. Může vám být nebezpečná, nebo ne?“

„To jistě, jen bych se musel nejprve nechat podplatit,“ usmál se vyšetřovatel. Pak s trochu vážnější tváří dodal: „Že by Hamáček něco tajil?“

„Dvanáct vražd pomáhal loni ututlat,“ zamračila jsem se. „Nejhorší na tom je, že proti němu nebyly žádné přímé důkazy.“

„Fí ha! A to mi říkáte jen tak?“

„Dovedete si ale představit soud, kde by jediné svědectví bylo od jasnovidky? My jsme toho věděli dost, ale na soud by to bylo málo. A Hamáček byl přece ke všemu soudce.“

„Ani soudce není nic výjimečného, i on může být usvědčen a po právu odsouzen.“

„Možná, ale ne bez důkazů. My jsme věděli málem o každé koruně, kterou od vrahů dostal, ale nemělo to cenu. Víte, jak těm lumpům pomáhal?“

Vysvětlila jsem jim, jak trestní oznámení předával těm, proti nimž byla podána a pak pomáhal zakrývat vraždy svědků.

„To je přece hrozné obvinění! Máte ale pravdu, špatně by se to dokazovalo. Vy jste to zřejmě vzdali, proto ten boží soud!“

„Ano. Jíra dal panu Hamáčkovi vybrat. Odchod z justice, nebo Boží soud. On si vybral to druhé.“

„To by si asi vybral každý!“ prohlásil s úšklebkem policista Novák.

„Každý ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Někteří raději opustili zaměstnání, než aby se takovému soudu vydali.“

„Lidi jsou nepoučitelní,“ vrtěl hlavou pan Novák.

„Asi si myslíte, že to bylo plané vyhrožování...“

„Samozřejmě, co jiného!“

„Plané vyhrožování by to bylo od jiných lidí, ale ne od nás. Opakuji, existují ve světě síly, se kterými se nesmí žertovat.“

„A vy je ovládáte?“ zeptal se mě vyčkávavě pan Smetana.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Můžeme pozvat darebáka před Boží soud, ale když už kletbu vyslovíme, neumíme ji odvolat. Neznáme ani tisícinu toho, co tyto síly představují.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Hovořila jste o vraždách svědků,“ pokračoval po chvíli Smetana. „O žádné zatajené vraždě ale nevíme. Všechny vraždy v poslední době jsme řádně prošetřili. Nebyly asi všechny objasněné, ale nikdo nic nezakrýval.“

„O autonehodách vyvolaných výbušninou víte?“

Samozřejmě ho to zajímalo. Musela jsem mu vysvětlit, jak své oběti likvidoval mladý Jaroslav Folkert.

„To by bylo udělané úplně profesionálně,“ přikývl policista s uznáním. „Na to by se dalo přijít opravdu jen náhodou.“

Musela jsem jim povědět o úplatcích, které dostával od vrahů doktor Hamáček.

„Vskutku příšerná historie,“ zahučel Smetana. „Poslyšte, jak vlastně provozujete to jasnovidectví?“

„Není v tom jen jasnovidectví,“ opáčila jsem. „Neplatí na nás ani některé přírodní zákony. Máme výjimky, které by nikdo nepovažoval za možné.“

„Například?“

Požádala jsem ho o kapesní nůž. Nejprve jsem se do dlaně bodala sama, pak jsem položila ruku na stůl a požádala ho, aby to zkusil on, případně i jeho kolega. Zpočátku se zdráhali, ale pak se odvážili a zjistili, že skutečně nejsou schopni poranit mě.

„Neuvěřitelné! Tohle vážně vidím poprvé! Ale slyšel jsem, že se váš přítel střelil do ruky a také se mu nic nestalo,“ zeptal se opatrně poručík Novák. „Je to vůbec možné? Co o tom víte?“

„Jako nás nezraníte nožem, neuspějete ani pistolí,“ ujistila jsem ho. „Ale zkoušet bych vám to nedoporučovala. Je to velice nebezpečné. Ne pro nás, ale pro střelce. Kule se od nás odrážejí jinak než se dá čekat. Obracejí se proti tomu, kdo je vystřelil.“

„To začíná vypadat jako nějaká báje!“

„Ano, ta se o nás traduje už od středověku,“ řekla jsem. „Říkají nám od pradávna fext, což znamená nezranitelný. Patříme tak trochu mezi strašidla.“

„Vy? Kdo vlastně jste?“ zeptal se mě konečně pan Smetana přímo. „Ve spise máte povolání učitelka. Nemyslíte, že to je s vašimi slovy tak trochu v rozporu?“

„Jak říkám, jsme strašidla,“ usmála jsem se, i když trochu křečovitě. „Nemyslete si, že to je snadné. Skoro mám dojem, že zločiny přitahujeme jako svíčka noční můry. Věřil byste tomu, že na mě už čtyři chlapi vystřelili z pistole?“

„Ještě že se nestrefili...“ usmál se Smetana.

„To je právě to, oni se strefili! Všechny to stálo život, zemřeli vlastní kulkou.“

„To by vážně bylo neuvěřitelné!“

„Možná i oni patří mezi vaše nevyřešené případy,“ řekla jsem. „Poslyšte, mám dnes sdílnou náladu a když už jsem vám řekla tolik, povím vám o dalších záhadách, ale uznejte upřímně, mohli jsme s tím jít za darebákem jako byl Hamáček?“

„Pokud je to pravda... asi nemohli.“

„Vidíte!“

„Mluvíte o upřímnosti, ale neřekla jste mi, co je vlastně podstatou vašich... řekněme neobvyklých schopností.“

„Podstatu? Nezlobte se, tu vám neřeknu. Sama ji neznám. Setkali jsme se s mocnými silami, ale neumíme si je ani vysvětlit. Jen je umíme trochu používat.“

„Čáry a kouzla?“

„Já bych to tak neřekla. Ty síly nejsou z našeho světa, ale i když mají jinou podstatu, než na co jsme my lidé zvyklí, mají určitě svůj řád. Jen nevíme jaký.“

„Vy mě doopravdy strašíte!“

„Prosím vás, co je na mně strašidelného? Jen to, že se ode mě odrážejí kulky a že vidím do minulosti, jinak jsem obyčejná ženská. Já vím, učitelka a jasnovidka, to se spolu nesnáší. Ale co mám dělat? Chtěla bych v klidu učit, ale na druhé straně by asi byla škoda těch schopností nevyužít. Vždyť je to úžasný dar!“

„No právě!“

„Podívejte se, můžeme udělat dohodu,“ navrhla jsem mu. „Budeme vám pomáhat, až to budete potřebovat. Vy se naopak pokusíte nechat nás na pokoji, jak to bude možné. Snad by to šlo nějak zařídit, ne?“

„Až na pár nesrovnalostí. Ve zprávě jsem četl, že nemáte v pořádku doklady.“

„Já doklady mám,“ zamračila jsem se. „To jen Jíra bohužel o všechny přišel.“

„To je takový problém, nechat si vystavit duplikáty?“

„Není podle čeho,“ ujistila jsem ho suše.

„Musí to jít,“ přesvědčoval mě. „Stačí dojít si pro opis rodného listu do matriky. Na základě toho si můžete dát vystavit všechno ostatní.“

„Žádný rodný list Jíry neexistuje,“ ujistila jsem ho. „Vlastně neexistuje ani ta matrika.“

„To není možné!“ tvrdil sebevědomě.

„Záznamy fary jeho rodné vsi zmizely za války. Od té doby je bez dokladů.“

„Za války?“ podíval se na mě udiveně. „Nevypadá, že by pamatoval válku! Myslel jsem si, že je mladší.“

„Nevypadá na to...“ opakovala jsem. „A kdybyste věděli, že mám na mysli válku Třicetiletou, která začala porážkou Čechů na Bílé hoře!“

„Cože?“

Koukali na mě vážně jako na strašidlo. V záchvatu sdílnosti jsem jim nakonec vyslepičila, že Jíra nestárne, takže je opravdu pamětníkem Bílé hory.

„A někteří jsou ještě starší,“ zakončila jsem. „Celé tisíce let. Pocházejí z doby, kdy lidé nejenže nevedli matriky, ale kdoví zda vůbec znali písmo.“

„A co vy?“ díval se na mě užasle.

„Já nejsem to strašidlo dlouho,“ usmála jsem se. „Narodila jsem se v dnešní době, doklady mám v pořádku... prozatím.“

„Takže jste nejmladší strašidlo v Čechách...?“ pokusil se o úsměv i pan Novák.

„Nejsem nejmladší. Patří mezi nás i dívenka, ještě jí není deset. Nezlobte se ale, neprozradím ji, měla by nepříjemnosti. Zatím to o ní netuší ani její vlastní rodiče.“

„Velice zamotaná historie,“ mumlal si pro sebe Smetana.

„Zamotaná? To je slabé slovo. Ale teď je řada na vás. Co byste nám poradil? Kdo může Jírovi vystavit doklady s datem narození šestnáct set sedm? Když navíc nikdo neví, kterého dne to bylo? Prý někdy v létě! Na místě jeho rodné vsi je už tři sta let hustý les. To by byl hodně zapeklitý oříšek pro matrikáře, což?“

„Zapeklitý,“ připustil. „Ale snad se to vyřešit dá. Když se chce, jde všechno.“

„To tedy obdivuji váš optimismus,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale přece... Jak získáváte peníze na živobytí?“

„Nebojte se, mám poctivé zaměstnání a Jíra také nekrade,“ ujistila jsem ho.

„Ale k zaměstnání jsou přece doklady nutné!“

„K trvalému. Při krátkodobých se na to tak nekouká.“

„No dobře, ale co nemocenská, důchod...“

„Při jeho věku?“ rozesmála jsem se. „Samozřejmě žádný důchod nepobírá. Tím pádem je nesmysl, aby na důchod platil, ne? Podívejte se, chápu, není to podle zákonů, ale cožpak zákony počítají s někým, komu je tři sta, nebo dokonce pět tisíc let? Když to vyřešíte, budu vás upřímně obdivovat. Není s námi všechno v pořádku, aby to vyhovělo zákonům. Naštěstí by nám stačilo zachovat dosavadní stav. Neztěžujte nám to, prosím.“

„Podívám se, co by se v tomhle dalo dělat,“ ujistil mě.

Poručík Novák pak odešel pro Jíru a odvezl nás služebním autem domů. Vrátili mi počítač a domluvili jsme se, že za námi přijdou s případy, se kterými si nevědí rady.

Jíra přislíbil respektovat co jsem dohodla. Nikdo se nedivil, že zná obsah naší dohody. Nebyl si jen jistý, zda vyšetřovatel dodrží slovo, ale s těmi obavami se mi svěřil až když jsme byli doma sami.

„Musíš se naučit trochu víc věřit lidem,“ řekla jsem.

„Lidem se věřit nedá,“ vrtěl hlavou.

„Mně také ne?“

„Tobě věřím,“ přikývl. „Prošla jsi balvanem ďáblíků, takže nemůžeš být falešná, jako spousta jiných.“

„A dokud jsem neprošla? Ba ne, Jíro, ty jsi mi věřil už předtím, přiznej si to.“

„Věřil,“ připustil bez váhání. „Jednak by to byl od tebe černý nevděk, kdybys mě zradila. A pak, já už dávno nemám co ztratit. Při mém dosavadním způsobu života je mi jedno, když mě zradí i nejlepší přítel.“

„Tobě by vážně bylo jedno, kdybych tě zradila?“

„Ty jsi výjimka, Martinko,“ řekl měkce. „Ani nevíš jaká. O tebe bych nechtěl přijít.“

„Já o tebe také ne,“ zjihla jsem. „Víš, Jíro, poznala jsem už víc chlapů, co se mi líbili, ale ty jsi opravdu takový, že bych si tě vzala za muže.“

„I když jsem takové strašidlo?“ usmál se.

„Vždyť už jsem také taková,“ ujistila jsem ho.

A tak jsem se poprvé ocitla v jeho náručí...

Errata:

11.08.2021 15:07