Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Profíci

Jakmile začala škola, musela jsem detektivní působení omezit. Laikům se to nezdá, ale vést jednotřídní školu nenechává příliš volného času, ačkoliv mi s technickou stránkou pomáhal školník, šedivý pan Král. Vykonával tu práci na půl úvazku, byl to bývalý švec a občas dodnes spravoval sousedům boty. Před dvěma lety jsem si od něho nechala ušít boty nové, jen abych mu udělala radost, ne že bych je potřebovala. Byly vynikající, ušil je pevně, jen byly trochu těžké. Jednou jsem si je vzala na výlet do hor, ale na denní nošení se nehodily.

První den jsem přivítala žáky. Na malé vesnici jako naše přibude každým rokem pět nebo šest nových školáků, stejný počet odejde do větší školy ve městě, takže se počet žáků zhruba nemění. Jako každým rokem bylo nutné nechat nové školáčky pomalu zvykat na nový, pro ně nezvyklý řád. Těch pět nových jsem zvládla jako každý rok hladce a zbytek třídy tvořili ostřílení borci, kteří už dobře věděli, jak se mají ve škole chovat.

Rozruch mezi žáky však způsobila Jarmilka. Na zahájení školního roku přišla v krásných nažehlených šatičkách, ale hned druhý den se ve třídě objevila v rudohnědé kombinéze ďáblíků. Způsobila samozřejmě velké pozdvižení. Něco takového na vsi kromě mě nikdo nenosil. Nemohla jsem jí zkazit radost a proto jsem dělala, jakoby o nic nešlo. Jakmile se záhada podivného způsobu oblékání kombinézy od ďáblíků vyjasnila, nosila jsem ji jen doma. Venku jsem ji měla v podobě míčku v kabelce, později ve zvláštní kapsičce, kterou jsem si na ni ušila. Kombinéza byla pohodlná, navíc mi pořád šetřila peníze za jídlo, ale ve škole jsem chtě nechtě musela opět vypadat jako »paní učitelka«. Kupodivu stačilo si kombinézu doma »obléci« jen na pár minut místo oběda a ten jsem mohla směle vynechat, hlad byl ten tam.

Škola nám tedy začala a s ní i spousta povinností. Místo sledování minulosti jsem se po večerech musela připravovat na vyučování příštího dne. Přes týden se detektivní činnosti věnoval jen Jíra. Odložil stěhování a přijal krátkodobé zaměstnání přímo ve vesnici.

Druhého dne po našem zatčení jsem se ve škole omluvila za zameškané vyučování. Moji žáčkové měli pro to pochopení a upřímně mě ujišťovali, že mě rádi omluví i častěji. Za to jsem jim slíbila, že se vynasnažím vynechat vyučování co nejméně, což všichni přijali s také tak upřímně projeveným zklamáním.

Musím přiznat, že jsme si od našeho společného zatčení byli opět blíž. Dokonce už jsem netrvala na tom, že musíme spát každý v jiné místnosti. Najednou mě napadlo, že ho vlastně od sebe odstrkuji jen ze setrvačnosti. Proč vlastně?

Popadla jsem peřiny a přenesla si je ze sednice za pecí, kde jsem až dosud spala, do komory k Jírovi.

„Co se děje?“ uvítal mě, když mě uviděl.

„Napadlo mě, že není normální, abychom se jeden druhého stranili,“ opáčila jsem klidně, ale rozhodně. „Nebo chceš, abych raději zůstala v kuchyni za pecí?“

„Když to myslíš takhle... to víš, že protestovat nebudu,“ rozzářil se. „Nejsem proti... spíš jsem nedoufal...“

„Jsme oba bez závazků a žijeme pod jednou střechou,“ řekla jsem rezolutně. „Kdo by nám věřil, že se jeden druhého ani nedotkneme? Nebylo by to větší porušování přírodních zákonů než odrážení střel?“

„Určitě už proti mně nic nemáš?“ otázal se.

„Určitě ne,“ řekla jsem odhodlaně. Vrazila jsem mu peřiny do náruče a začala jsem uklízet druhou postel. „Fakt je, že ještě před měsícem bych ani ve snu nečekala, že si s tebou něco začnu. Galantní jsi od začátku, ale na druhé straně jsi vypadal jako pobuda.“

„Tím jsem přece byl. Navíc jsem, marná sláva, tak trochu strašidlo.“

„To jsi dokázal hned zpočátku tak pádně, že jsem o tom nemohla pochybovat.“

„Taky jsem měl dojem, že se mě štítíš,“ pokračoval.

„A divíš se?“ opáčila jsem. „Neštítil by ses na mém místě i ty takového vagabunda? Klidně se přiznám, několik prvních nocí jsem se v sednici zamykala.“

„To bych chápal. Nemohla jsi vyloučit, že se ve mně něco nezlomí.“

„Zlomilo se něco ve mně,“ usmála jsem se trochu trpce.

Vyklidila jsem rychle nepořádek, dosud skladovaný na druhé posteli, převzala od Jíry peřiny a srovnala je.

„Máme teď hodně společného,“ pokračovala jsem skoro omluvně. „Když jsem teď fextem, a vlastně stejným strašidlem, pochopila jsem, že tě potřebuji. Ty mě asi méně, ale... nehodláš mě odmrštit, že ne?“

„To v žádném případě,“ řekl. „Taky se ti musím k něčemu přiznat. Líbila ses mi od začátku. Jen jsem si netroufal... Ty bys mě přece mohla odmrštit větším právem! Jsem proti tobě přece jen trochu starý!“

„Není to ani znát,“ ujistila jsem ho. „Ostatně jsi říkal, že sis v tom balvanu přál být mladší. Nebylo to nakonec kvůli mně?“

„Tak trochu...“ přiznal.

„Dobrý nápad,“ řekla jsem. „Ale zbytečný, nevypadal jsi špatně ani předtím.“

Když jsme se konečně dostali k prvnímu políbení, dál už jsem ho nepotřebovala provokovat. Jíra nevypadal na třicet jen vzhledem. Uměl se perfektně ovládat, ale když překonal svou počáteční ostýchavost, vyplaval u něho na povrch temperament, jaký bych v něm jen stěží hledala. Přiznám se, byl to pro mě vzrušující pocit, být objímána mužem o tři sta let starším.

Takže jsem se mu líbila od začátku, ale netroufl si přiblížit se mi, proto zůstával na hranici strohé korektnosti. Připsala jsem mu to k dobru jako další rytířský projev. Jíra měl starodávné, ale imponující způsoby. Netrvala jsem už na tom, aby v dosavadním odstupu pokračoval.

Kupodivu jsem si nedělala starosti, jestli si budeme navzájem vyhovovat i v té, řekněme choulostivé oblasti. Nedalo mi žádnou práci vyprovokovat ho, aby se projevil jako muž. Pravda, trochu jsem trnula, jestli se na něm léta nepodepsala, ale z obav mě vyvedl už první noc. Pochopila jsem, že jsem ani v tom směru neprohrála.

Navenek se mezi námi nic nezměnilo. Upřímně řečeno, lidé ve vesnici nás dávno považovali za milence a nikdo se nad tím nepozastavoval. Spíš by nám nevěřili, že jsme mezi sebou dosud udržovali odstup.

Zeptala jsem se ho jen tak mimochodem, kolik měl ve svém dlouhém životě žen.

Trochu zvážněl, ale bez vykrucování přiznal, že jich bylo tolik, že si je nemůže ani pamatovat.

„Víš, v životě vojáka to bylo se ženami všelijaké. Často šlo jen o krátké známosti, na týden, na měsíc, nebo na jedinou noc. Někdy se do mě dívčina zakoukala, že by beze mě nechtěla žít, ale za půl roku mi dala kvinde. Anebo jsem naopak brzy zjistil, že se v té roztomilé hlavičce nachází málo rozumu a řekl jsem si včas, že krása není všechno. Jindy jsem už po krátkém čase zpozoroval, jak se moje vysněná dívka začíná pomalu ale jistě měnit v saň.“

„Žádnou sis nevzal za ženu?“

„Jednu,“ připustil. „Nebylo to ale šťastné. Když jsme se s Majdalenou brali, bylo to děvče krev a mlíko, osmnácte jar. Všichni známí jí radili, ať si tak starého chlapa nebere... a přitom nevěděli, kolik mi bylo! Potíž byla v tom, že ona nezadržitelně stárnula, kdežto já jsem vypadal pořád stejně. Jak ubíhala léta, Majdalena z dívenky vyrostla v překrásnou ženu, pak se změnila v rozumnou paní, ale co naplat, nakonec z ní byla stará nevrlá bába. Neustále mi vyčítala, že nestárnu! Pořád mě nutila, abych jí přiznal své hříchy, že to přece nemůže být samo sebou. Když zemřela, bylo to pro mě i pro ni vysvobození z očistce.“

„Děti jste neměli?“

„Bude se ti to možná zdát podivné, neměli. Častokrát mě napadlo, co bych dělal, mít nějaké potomky. Jistě bych se o ně postaral, jak je dobrým zvykem, bohužel jsem k tomu neměl nikdy příležitost. Zajímalo by mě, budou-li mít vlastnosti fextů.“

Chvíli jsme oba dva mlčeli.

„Jíro, mám k tobě prosbu,“ začala jsem po delší chvíli. „Řekni mi upřímně, až ze mě bude bába. Možná se změním postupně, ani si toho nevšimnu.“

„A co bys pak dělala?“

„Dám ti volnost, přísahám!“

„Toho se neboj,“ zavrtěl hlavou. „Nedovedu si představit, že bys byla fextem a přitom stárnula rychleji než já. Určitě to spolu velice těsně souvisí.“

Až mi z toho přejel mráz po zádech!

Kdyby to byla pravda, budu za sto let také strašidlem. Dřív se o takových říkalo a psalo, že nemohou najít klid v hrobě. Ale hned jsem si na to sama odpověděla, že Jíra tak žije už více než tři století a pořád vypadá jako dřív. Musel si zvyknout na změny v naší civilizaci, ke kterým v průběhu staletí došlo, ale dá se to zřejmě vydržet.

Existence a zejména vzhled ruského Kaščeje Nesmrtelného byla další záhada. Neměla jsem důvod podezírat Jíru ze lži ani z omylu. Kaščej podle něho vypadal staře, ale pět tisíc let, to už je přece věk! Budiž, nemusíme se tím trápit, máme na to oba čas.

Vzpomněla jsem si i na babu Jagu. Měli spolu syna, žil přinejmenším sto padesát let a podle všeho byl stejný jako oni. Jíra s Majdalenou děti neměli, ale tamti dva ano.

Nepatrný mráček nad obzorem se ukazoval, když jsem si uvědomila, jaké nás čekají problémy, kdybychom chtěli náš vztah legalizovat. Oficiálně to nešlo, Jíra neměl doklady. A říkejte si co chcete o moderní době, učitelka to má rozhodně těžší. Zejména na vesnici.

Ale co bude s Jarmilkou?

Představa, že ani za sto let nevyroste a zůstane malou holčičkou, byla ještě horší. Nemohli jsme s tím vůbec nic dělat a nezbývalo nám než počkat, jak se věci vyvinou.

Nějak bylo, nějak bude...

Naše detektivní spolupráce s vyšetřovatelem Smetanou začala brzy poté, co jsme se v dobrém rozešli.

Přijel za mnou svým soukromým autem a vytáhl naditou aktovku plnou obálek. Měl je seřazené podle důležitosti, od takových, které by potřeboval pokud možno včera, až po ty méně důležité. Seřadil je tak, neboť nevěděl, kolik jich společně dokážeme rozluštit a chtěl zjistit aspoň ty nejžhavější.

„Dohodli jsme se, že vás nebudeme vyžadovat jako svědky. To by ostatně soud nepřijal,“ tvrdil Smetana. „Důkazy musíme obstarat stejnou cestou jako dřív. Postačí nám, když se dozvíme, od čeho začít.“

Vzhledem k tomu, že Jíra odejel do města, všechno leželo jen na mně.

Smetana seděl u stolu, lejstra rozložená před sebou. Já jsem napolo seděla napolo ležela v houpacím křesle, oči zavřené, ale uši napjaté, aby mi nic neuniklo. Zpočátku totiž mluvil víc on. Musel mě uvést do situace, abych se měla čeho zachytit. Jakmile jsem se dostala do obrazu, to znamená viděla jsem místo činu se zúčastněnými osobami, naše role se obrátily. Mluvit jsem začala já, on si všechno pilně zapisoval.

První případ byla krutá vražda, tím horší, že obětí bylo sotva sedmileté děvčátko. Našla jsem je ještě živé, ale postupně jsem spolu s ním putovala v dávno uplynulém čase, až jsem objevila toho, kdo dítě zabil.

Nebylo mi z toho nejlépe, když jsem viděla, jak ubožátko prosí o život, zatímco vrah se sveřepým výrazem bodá dlouhým kuchyňským nožem nejprve do živého, pak už jen do nehybného tělíčka. Sledovala jsem ho ještě, jak zahrabal zakrvácený nůž, umyl se od krve a bezvládné dětské tělíčko ukryl. Pátrání jsme ukončili v současné době. Vrah se po činu odstěhoval do jiného kraje. Nebylo to nápadné, protože si stěhování naplánoval předem a bestiální vraždu spáchal z náhlého popudu. Možná ho napadlo, že stěhováním zahladí všechny stopy. Málem se mu to podařilo.

Byla jsem trochu unavená, ale šťastná, že jsem se mohla účastnit objasnění tohoto hrozného činu. Nebylo mi příjemné pomyšlení, že se vrah pohybuje mezi nic netušícími lidmi. Doufala jsem, že policisté najdou nůž na tom místě, kde jsem popsala a že na něm budou použitelné otisky prstů. To bude, panečku, pro vraha překvapení!

Smetana se chvíli mobilem dohadoval s kolegy z výjezdové skupiny. Pak otevřel další obálku, obsahovala také neobjasněnou vraždu. Tentokrát byla obětí starší paní, jejíž tělo objevily vesnické děti v rybníku.

Situace se opakovala s tím rozdílem, že vrahů bylo víc. Čtyři mladíci ženu zabili, rozebrali si všechny cennosti v domku a po vraždě se rozešli. Dva odvezli mrtvolu na hráz rybníka a tělo, zatěžkané přivázanou cihlou, vhodili do vody. Musela jsem je sledovat každého zvlášť a po identifikování jsem se musela namáhavě prodírat časem zpět, abych zachytila dalšího.

Také potom jsem měla chvilku času, než pan Smetana obtelefonuje někoho, kdo může zařídit prohlídku všech označených míst, zajištění vrahů a doličných předmětů.

Také třetí případ byl velice zajímavý. Pan Smetana si vzal již uzavřený případ, viníka usvědčili a odsoudili. Proč jej s sebou bral, nedovedl zdůvodnit jinak, než pocitem, že se mu to nezdá být v úplném pořádku. Ačkoliv pachatele usvědčilo více důkazů, stále tvrdil, že nic neprovedl a je nevinný. Tvrdošíjným zapíráním získal jen přísnější trest, než kdyby svého činu litoval.

Měl znásilnit dívku, ovšem s takovou brutalitou, že oběť nedlouho po převezení do nemocnice svůj zápas o život prohrála. Před smrtí dívka svého vraha detailně popsala a právě její popis byl klíčovým důkazem, podle něhož vraha vypátrali.

Našla jsem si dívku v čase odpoledne toho dne, kdy byla ještě naživu. Opět jsem se trochu roztřásla, když jsem s ní dospěla až k tomu kritickému bodu v prostoru a čase, kdy se nic netušící ve večerním šeru na pokraji lesa setkala s budoucím vrahem.

Ačkoliv jsem se celá třásla bezmocí, když jsem sledovala průběh vraždy, nesměla jsem přerušit pátrání, ale zajistit ztracené stopy. Pachatel byl zamaskovaný, takže jej bylo těžké s jistotou určit, dokud se neodmaskuje. Sledovala jsem proto jeho cestu napříč lesem tam, kde stálo jeho auto.

„Panebože, tak je to zřejmě pravda,“ vzdychl si Smetana. „Odsouzený žádné auto neměl! Podle rekonstrukce musel přijít z opačné strany a tam také odejít. Jestli je to jak mi popisujete, pak ve vězení sedí nevinný člověk a vrah běhá na svobodě!“

„Nemohu si pomoci, vidím co vidím,“ pokračovala jsem ve sledování auta, řítícího se noční tmou. Až když jsem nechala pana Smetanu zapsat jméno a adresu vraha, teprve jsem se mohla vrátit zpátky v prostoru a čase k jeho oběti.

Skoro za půl hodiny po činu se na místě objevil další zúčastněný. Zahlédl v trávě na kraji lesa bezvládně ležící dívku, sklonil se k ní a otočil ji obličejem k sobě. Když ale viděl, jak je zřízená, otočil se a v hrůze utekl. Sledovala jsem ho, byl to přece důležitý svědek! Druhý muž doběhl k nejbližšímu telefonnímu automatu a chvíli kamsi vzrušeně telefonoval. Pak se dal na útěk opačným směrem. Doprovodila jsem ho až do jeho bytu, podle vizitek na dveřích zjistila o koho se jedná a všechno nadiktovala panu Smetanovi.

„Vidíte... proto souhlasil ten popis,“ povzdychl si.

Onen druhý byl totiž později odsouzený za zločin, který nespáchal. Rozhořčilo mě ale, že zbaběle utekl. Snad mohl té dívce zachránit život. Pan Smetana mi vysvětlil, že někteří lidé při setkání s tak krutým zločinem propadnou panice. To by vysvětlovalo, proč se ten člověk nevrátil, ačkoliv se ničeho zlého nedopustil. Aspoň že ho napadlo zavolat záchranku.

Několikeré skoky v čase mě ale vyčerpaly natolik, že jsem nemohla pokračovat. Také pan Smetana si všiml, že se sotva držím na nohou. Když jsem se chtěla napít, drkotaly mi zuby o skleničku jako v horečce.

„Není toho na vás moc?“ zeptal se mě s účastí.

„Je,“ přikývla jsem. „Nejhorší jsou skoky napříč časem. Pokaždé se cítím jako po ráně do hlavy.“

„Nenecháme toho?“ navrhl mi. „I tak jste nám pomohla víc než jsem čekal.“

„Nemohl byste mi nechat popisy dalších pěti případů?“ zkusila jsem, co mě právě napadlo. „Popište mi je a vrhnu se na ně, až se trochu vzpamatuji. Teď ale opravdu... Už jsem vám přece říkala, že nic není tak jednoduché, jak to vypadá...“

„Věřím vám a nestačím se obdivovat vašim schopnostem, slečno Kodětová,“ vysekl mi mimoděk poklonu. „Jak je možné, že je máte? Slyšel jsem už o mnoha jasnovidcích, ale v životě jsem se nesetkal s tak dokonalou ukázkou. Nemohla byste mi prozradit, jak to děláte? Vždyť jste za pár hodin vyřešila, na čem desítky lidí strávily půl roku trpělivé a přitom marné práce.“

Zamyslela jsem se. Smím mu prozradit, že všechno je záležitost našeho skleněného medailonku? Co kdyby zatoužil získat tuto cennost? Nejsem příliš důvěřivá?

Pochybnosti mě ale dlouho netrápily. Doktor Smetana byl přece na naší straně.

„Mám na to starou pomůcku,“ řekla jsem po chvíli váhání. „Jestli vás to zajímá, půjčím vám ji na vyzkoušení, ale darovat vám ji nemohu, je příliš vzácná.“

„Chápu,“ odpověděl vážně. „Také bych asi takovou věc nikomu bezdůvodně nedaroval.“

Půjčila jsem mu medailonek a poučila ho, aby si napoprvé položil sklíčko na čelo, tak získá kontakt nejsnáze. Zkusil se soustředit, jak jsem mu popsala, ale nic se nedělo. Žádné obrazy neviděl, ačkoliv podle mého návodu zavřel oči a snažil se myslet jako já při mém prvním setkání s tajemnými vlastnostmi této nepozemské hračky.

Ačkoliv jsem byla od medailónku dál než on, mohla jsem větším soustředěním vyvolat obrazy ve své hlavě, kdežto on si pořád nedokázal vyvolat nic.

Napadlo mě, že mu v tom svou přítomností bráním. Třeba jsem se vůlí na medailónek mimoděk připojovala a místo abych mu pomáhala, rušila jsem ho. Jako když někde vykopou studnu a svedou do ní prameny ze širokého okolí, takže starší studně vyschnou. Odstoupila jsem do nejvzdálenějšího koutka sednice a vyzvala pana Smetanu k novému soustředění mysli. Avšak ani teď se mu nic z toho nepodařilo.

„Nemám na to zřejmě vlohy,“ prohlásil posmutněle. Vracel mi medailónek nerad, ale zřejmě se s tím rychle smířil.

„Zajímavé,“ podotkla jsem, když jsem si věšela řetízek na krk. „Nám to přece žádné problémy nedělá...“

Sotva jsem ta slova vyřkla, došlo mi, co bude příčinou.

Žádné problémy to nedělalo nám fextům. Do minulosti jsme viděli tři. Jarmilka, která vlastnosti medailónku objevila, já a Jíra. Jenže jsme prošli balvanem a jen pro nás platily výjimky z přírodních zákonů. Nezranitelnost, schopnost odrážet vystřelené kule, snad i delší věk, schopnost zvát před Boží soudy darebáky a kdovíco ještě. Vidění minulosti pomocí té pomůcky patřilo mezi důležité možnosti. Ale... jen pro nás...

Je ale medailónek opravdu mimozemský? Není součástí nějaké neznámé, kouzelné, ale přitom pozemské síly? Napadlo mě, že by bylo zajímavé zjistit, zda se ďábelská kombinéza projevuje i na ostatních lidech. Například zdali jim bude pomáhat od hladu jako nám.

Začala jsem se bát, že většina jevů nezávisí na pomůckách, ale na naší podstatě. Možná v sobě máme něco, co ostatní lidé ne. Nejsme jako dřív. Setkání s mimozemšťany se na nás projevilo víc než čekáme. Jsme možná opravdu strašidla!

„Už jsem vám říkala, setkali jsme se s podivnými silami, sami je ještě neznáme,“ řekla jsem omluvně. „Nesmíte se divit, když můžeme něco, co jiní lidé nedokáží.“

Nechtěla jsem mu říkat o mimozemšťanech, proto jsem se raději držela formulace s tajemnými silami.

„A co kdybych se s nimi setkal i já?“ navrhl.

„Nevím,“ odtušila jsem. „Je v tom hodně tajemného. Znal jste pana Folkerta?“

„Ano, býval přece soudcem a v rámci služebních povinností jsme spolu dokonce kdysi spolupracovali,“ přikývl.

„Ten člověk se stal zločincem,“ řekla jsem mu.

„Už jste mi přece říkala, že o tom víte víc. Poslední dobou jsme i my začínali dostávat podobné zprávy. Jenže pan Folkert zemřel a vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě. Říká se, že mrtví nekoušou, proto mám jeho spisy až na dně aktovky.“

„Také se dozvěděl o našem spojení s tajemnými silami, jenže si myslel, že je zneužije pro sebe,“ pokračovala jsem trochu ztlumeným hlasem. „Jak to dopadlo, můžete se dočíst ve zprávě o jeho smrti. Ty síly se ovládnout nedaly. Podařilo se mu je vyvolat, ale poznaly, že je to padouch a zahubily ho tak krutě, že mě dodnes mrazí, když si na to vzpomenu. Dokonale čisté svědomí je podle mě nejdůležitější, co člověk k tomu setkání potřebuje.“

„V tom případě bych vás mohl poprosit...“

„Proboha, to po mně nechtějte,“ vyhrkla jsem. „Nechci vás mít na svědomí.“

„Myslíte si snad, že já čisté svědomí nemám?“

„Nemyslím si raději nic, ale pochopte, na tomto světě jsou věci, o kterých se nežertuje. Tohle je jedna z nich.“

„Já nežertuji,“ zvážněl. „Být ve službách spravedlnosti více lidí s vašimi schopnostmi, vypadal by náš svět jinak.“

„Ano, ale zločinec s našimi schopnostmi by byl prokletím. To také není legrace!“

„A přece... zkuste tu možnost prozkoumat, prosím,“ udělal na mě smutný obličej.

Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela.

„Udělám pro vás co bude v mých silách,“ slíbila jsem mu nakonec. „Nečekejte, že to bude už zítra. Kdoví, zda se to vůbec podaří. Pochopte, tady jdou žerty stranou. Ale dnes už mě nechte odpočinout.“

„Děkuji vám,“ přikývl. Pak vstal a bez dalšího zdržování se rozloučil. Asi mě nechtěl přetěžovat. Při loučení dokonce zapomněl zanechat mi případy, o které jsem ho prve žádala.

Možná i úmyslně...

Zatímco jsem pomáhala policii, Jíra byl ve městě. Vrátil se pozdě, už jsem spala. Šla jsem tentokrát na kutě nezvykle brzy, ale byla jsem vážně utahaná. Jíra mě ani nebudil, když přišel, ačkoliv přinesl novinku, která stála za to.

Teprve ráno mi ukázal výsledek své cesty. Jako malé dítě se těšil z nové legitimace. Žádný div, byla přece první v jeho životě. Místo dokladů, vyžadovaných na každém, kdo o tento dokument žádá, musel před úředníky podepsat prohlášení, že vyžádané dokumenty není možné v současné době získat.

Hleďme, najednou to šlo!

Samozřejmě jsem mu gratulovala. Jíra měl sice podezření, že je za tím intervence pana Smetany, ale z dokumentů měl radost. Tvrdil, že se zase o kus přiblížil lidem. Rozhodl se co nejdřív si sehnat zaměstnání, jaké se mu v poslední době právě pro nedostatek dokumentů nedařilo získat.

Odešla jsem do školy a Jíra do vesnice. Odpoledne jsme se měli sejít. O přestávce jsem si zavolala stranou Jarmilku a zeptala se jí, jestli už bráškovi půjčila kombinézu, jak si prve umiňovala.

„My se o ni doma střídáme,“ ujistila mě. „Zjistili jsme, že kdo ji oblékne, toho hned přejde hlad. Je to docela príma. Znáte to taky, paní učitelko?“

„Znám,“ přikývla jsem. „A kromě toho, kdo ji má na sobě, tomu se ani nechce na záchod. Platí to i pro tvého brášku?“

„Toho jsme si ještě nevšimli,“ odvětila trochu nejistě. „Ale paní učitelko, zjistili jsme úplně jinou záhadu. Když půjčím Jirkovi sklíčko, je mu úplně na nic.“

„S tím se nedá nic dělat,“ souhlasila jsem. „Sklíčko je jen pro tebe. Dostala jsi od medvídků zvláštní dárek, važ si ho.“

„Opravdu divný dárek,“ rozumovala. „Mohla bych vidět, cokoliv mě napadne.“

„Doufám, že tě nenapadají nějaké lumpárny,“ usmála jsem se na ni. „Neměla bys sledovat lidi v soukromí, pokud k tomu nemáš vážný důvod. Medvídci by určitě byli smutní, kdybys je zklamala.“

„Já žádné lumpárny nedělám a dělat nebudu,“ slibovala mi hned. „Sklíčkem jsem jen Jirkovi našla ztracený nůž, ležel za dřívím v kůlně. Máme tam takovou skrýš, Jirkovi se tam nůž ztratil. Našla jsem si, kdy mu vypadl z kapsy a zapadl mezi polena. Představovala jsem si, že jsem malá myška a proklouzla jsem mezi poleny až na dno. A nůž tam byl. To je, co?“

Ubezpečila jsem ji, že k takovým účelům může sklíčko používat bez omezení, aniž by se medvídci zlobili.

„Vždyť jsem jim slíbila, že zlobit nebudu,“ řekla. „Ještě jsem se podívala do pelíšku malých myšek, mají ho až úplně dole pod dřívím, skoro vůbec není vidět, jak je tam tma. Mají tam čtyři malá myšátka!“

Pochválila jsem ji a propustila ji za ostatními. Získala jsem od ní dvě důležité zprávy. Kombinéza funguje i pro lidi, kteří neprošli balvanem. Zato sklíčko je určeno pouze pro fexty a ostatním lidem odmítá sloužit. Možná je to tak schválně.

Nedalo mi to a přemýšlela jsem o tom i při vyučování. Pak mě ale napadlo něco, co mi od prvního okamžiku, kdy mě to napadlo, nedalo pokoje.

Doma jsem se převlékla do nejstarších šatů, které jsem už chtěla vyhodit. Nevyčkala jsem ani na Jíru, napsala jsem mu jen na lístek vysvětlení, aby věděl, co mě zase popadlo. Do tašky jsem si dala velikou knihu ze školní knihovny, nasedla do traboše a vyrazila na plný plyn do lesa, k balvanu ďáblíků.

Všechny doklady jsem nechala v zamčeném autě. Měla jsem knihu, tužku a čistý list papíru. Vyšplhala jsem se na balvan a posadila se doprostřed hákenkrajce. Nespěchala jsem, času bylo dost. Chystala jsem se k něčemu, co by mohly bytosti z vesmíru chápat všelijak. Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat nejlépe. Pak jsem pečlivě napsala na papír vzkaz.

„Přátelé z vesmíru! Chci s vámi mluvit. Dejte mi vědět, zda mám naději!“

Dopis jsem vzala do jedné ruky, knihu do druhé. Byla to ilustrovaná encyklopedie, zahrnující celé dějiny lidstva. Věděla jsem, že až se vrátím, budu tu knihu muset koupit ze svého, aby ve škole nechyběla, ale teď jsem neměla čas shánět ji po knihkupectvích. Chtěla jsem ji těm bytostem přinést jako dárek.

Pak jsem se nadechla a odhodlaně foukla do ďábelského kamene otvorem v hákovém kříži. Kámen se pode mnou rozevřel, spadla jsem do rudě zbarvených vnitřností, které mě okamžitě objaly. Ani jsem nevykřikla, jen jsem křečovitě svírala v jedné ruce encyklopedii a v druhé svůj dopis.

Zalila mě kyselá a palčivá kapalina. Už jsem z ní neměla hrůzu jako poprvé, ale i teď jsem musela přečkat nepříjemný okamžik, kdy jsem se neměla čeho nadechnout.

Konečně přišla ta spásná, sladká mdloba. Propadala jsem se do ní s myšlenkou, že se chci za každou cenu sejít s bytostmi, kterým Jarmilka říkala medvídci, Jíra ďáblíci a já mimozemšťané, ale jistá jsem si nebyla ani jedním označením... Ať jsou kdokoliv, balvan byl jedinou cestou k nim.

Děj se co děj, kostky jsou vrženy...

Errata:

11.08.2021 15:07