Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rygyňové

Probouzela jsem se zvolna.

Nejprve jsem nad sebou spatřila korunu stromu, který tam rozkládal své rozložité větve. Viděla jsem ji mlžně, rozmazaně, nemohla jsem zaostřit oči na žádný detail.

Pak jsem trochu pootočila hlavu stranou a srdce se ve mně naráz zastavilo.

Na obloze stála – dvě slunce!

Jedno zapadalo, bylo rudé a obklopené stejně zbarvenými červánky. Našemu Slunci se podobalo tak, že bych se dala i ošálit... kdyby stranou, o něco výše nad obzorem, neviselo druhé, neuvěřitelně velké – a jasně zelené!

Nemohla jsem pořád uvěřit, že nejsem na Zemi, ale cožpak mohl být ještě pádnější důkaz? Nadechla jsem se. Ve vzduchu byly nepopsatelné vůně, jiné než dosud. Slyšela jsem vzdálené šumění větru, chybělo jen typické bzučení hmyzu a zpěv ptáků.

Pohlédla jsem na sebe. Opravdu! Neměla jsem na sobě své obnošené pozemské šaty, ale úplně novou kombinézu od ďáblíků. V dlaních jsem ale nedržela knihu ani list papíru. Nevyšlo mi to, jak jsem chtěla!

Poplašeně jsem se posadila a rozhlédla.

Na nevelikém kameni, sotva pět metrů ode mě, seděly dvě bytosti a zvědavě si mě prohlížely. Rygyňové! Zachvěla jsem se posvátnou bázní. Přece jen jsem je spatřila na vlastní oči! Jírovi ďáblíci či Jarmilčini medvídci, ale podle dvou sluncí na jejich obloze byla pravdě nejbližší moje domněnka. Mimozemšťané!

„Dobrý den!“ pozdravila jsem je.

„Vítej!“ ozvala se jejich odpověď. Současně se medvídci sesmekli z vršku kamene, postavili se a zamířili ke mně. Rychle jsem se zvedla na nohy. Byli přesně takoví, jak mi je líčil Jíra a po něm i Jarmilka. Měli na sobě rudohnědé kombinézy jako já, ale nebyly jim vidět obličeje, jen světélkující oči. Sahali mi sotva kousek nad pás, ale očividně to nebyly děti. Viděla jsem, že mají vzadu ocas, ale ne jak jsem si dosud představovala, ten typicky čertovský, s bambulkou na konci. Byl silnější a nepříliš dlouhý. Na hlavách neměli přilbičky, jak tvrdil Jíra, ale hlavy měli celé do špičky jako kdyby opravdu měli pod kombinézou starogermánské přilby bez rohů.

Lidé se vždy podvědomě snaží připodobnit vše neznámé tomu, co už znají. První automobily proto popisovali jako kočáry bez koní a v rozvojových zemích dodnes nazývají lidé letadla kovovými ptáky. Jarmilku zřejmě nenapadlo jiné přirovnání než medvídci, Jíra použil označení ďáblíci. Měla jsem ale dojem, že ze všeho co znám, se nejvíce podobají oblečeným dinosaurům.

„Ano, nemýlíš se. Opravdu máme nejblíže k tomu, co si ty o nás myslíš,“ uslyšela jsem okamžitě jejich odpověď.

„Kdysi žili takoví... nebo možná trochu jiní... i u nás na Zemi!“ pomyslela jsem si.

„To jsme nebyli my,“ odpověděli mi. „Mezi vašimi předky a námi je větší odstup, než mezi vámi a opicemi. Ale byli bychom blíže k nim než k vám.“

Až teď jsem si všimla, že nemají ústa a nemluví v našem pozemském smyslu slova. Jejich řeč se mi tvořila přímo v hlavě a i kdybych si ucpala uši, určitě bych je slyšela stejně hlasitě.

„Proč bys to dělala?“

Pocítila jsem cosi jako jejich pobavený úsměv.

„Abych si ověřila, že nevydáváte zvuky,“ odpověděla jsem jim úmyslně nahlas.

„Proto jsi k nám ale nepřišla,“ otázali se mě přísnějším tónem. „Co tě vedlo ke tvé žádosti o setkání?“

„Chtěla jsem vás seznámit s naší civilizací,“ oznámila jsem jim, ale knihu jsem už neměla a nemohla jsem svá slova ničím dokázat.

„Děkujeme ti, ale to všechno už známe,“ ujistili mě.

„To jsem nevěděla,“ pomyslela jsem si zklamaně.

„Aspoň ti děkujeme za snahu,“ odvětili uznale. „Co ale od nás potřebuješ ty?“

„Chtěla bych se něco dozvědět,“ vyhrkla jsem.

„Dozvědět? Proč?“

„Protože mě doopravdy mrzí, že tak málo o vás vím.“

„Jen to? Domnívali jsme se, že jsi nás přišla žádat o něco, co jsme dosud nikomu z vašeho světa nedarovali.“

„Cokoliv mi darujete, ráda přijmu,“ odtušila jsem. „Ale to není důvod, proč jsem tady. Chtěla bych opravdu znát více než útržkovité zlomky vědomostí.“

Maně mě napadlo, že mi tu nehraje více věcí, které jsem si dosud neuvědomovala. Například jak jsem přišla na jejich jméno? Rygyňové? To mi přece neřekli! A přitom jsem si byla jistá, že se tak sami nazývají.

„Víš už teď více než všichni ostatní lidé vašeho světa. Jako první tě napadlo hledat nás mimo váš svět. Navíc jsi první, kdo přišel ke golovyrgu s jasným úmyslem setkat se s námi. Proto jsme ti poskytli výjimku. Ale proč ses o to tak snažila?“

Zarazila jsem se. Že by to vážně přede mnou ještě nikoho nenapadlo?

„První jsi nám dala otvřeně najevo, že chceš jednat přímo s námi,“ pokračovali. „Nedivíme se, že jsi uhodla náš vesmírný původ. Spíše tomu, že to dosud nikoho z vás nenapadlo. Ale co tě přimělo tak usilovně se snažit o přímý kontakt?“

„Protože si myslím, že setkání našich světů bylo trochu málo znát. Možná jste si o nás zjistili, co jste potřebovali vědět. My o vás ale víme málo...“

„Vy nevíte skoro nic ani sami o sobě,“ pokárali mě.

„To je pravda, ale o vás víme ještě méně.“

„Nebylo by dobré, abyste o nás věděli více.“

„Proč si to myslíte?“

„Protože vás už trochu známe.“

Jejich myšlenky najednou ztvrdly, až jsem se otřásla.

„Co o nás znáte?“ vyhrkla jsem.

„Patříte k velice krutému živočišnému druhu. Ve vesmíru je málo světů s tak krutými obyvateli, jako umí být lidé vaší Země.“

„Ne všichni!“ namítla jsem.

„Ne všichni, jen naprostá většina.“

„To snad není většina,“ odporovala jsem jim. „Byli jste u nás v době Třicetileté války, pak se vám zdálo, že náš svět je špatný a krutý. Ale od těch dob se mnohé změnilo!“

„Víme to. Dachau, Osvětim, Hirošima, Nagasaki. Spálené Tokio, rozbombardované Drážďany, Gaza, Falúdža. Bez ustání se navzájem zabíjíte, jen se občas střídají osoby a místa, ale zločinů přibývá a s nimi mrtvých. Tisíce, statisíce, miliony, stamiliony mrtvých.“

„Ne všude. Všude na Zemi se nezabíjí.“

„Máme o vás hrozné zprávy. Momentálně je na většině povrchu vašeho světa klid, ale co je to platné, každý rok umírají násilnou smrtí desetitisíce lidí. To nepopřeš.“

„Nepopírám. Chtěla bych tomu zabránit, ale nevím jak. V poslední době nám pomáhají zmenšovat zlo našeho světa pomůcky, které jste nám darovali, ale všechno je v počátcích.“

„Víme o tom,“ přikývli. „Ale nedávno jeden příslušník vaší civilizace bezdůvodně zahubil dítě okamžik předtím, než probudil golovyrg.“

Poslednímu pojmu jsem nerozuměla...

„Vy tomu říkáte ďábelský balvan,“ pomohli mi pochopit.

Zachvěla jsem se. Jistě šlo o soudce Folkerta.

„Ano, právě toho máme na mysli.“

„Musím jen potvrdit, ten člověk byl zlý,“ připustila jsem.

„Ale takových zlých máte spousty i v takzvaných klidných oblastech. A to i dnes, nejen dřív, jak se nám snažíš namluvit.“

„Ano, ale chceme jejich počet snížit,“ řekla jsem naléhavě.

„Božími soudy?“ zaznělo mi v hlavě přezíravě. „Takových požadavků vám plníme až příliš mnoho. O každém přitom znovu a znovu jednáme. Připouštíme, zaměřujete je proti nejkrutějším z vás, ale je pro nás smutné hubit bytosti z tak vzdáleného světa. Což vám nemůžeme pomáhat jinak, než jen vraždami?“

„Nejenom jimi. V poslední době nám pomáhá váš...“

„...betoripek. Z nedostatku vyjadřovacích schopností mu říkáte medailon. Donedávna jste s nimi ani nedovedli zacházet, museli jsme vám poslat přímý návod.“

„To je pravda, až Jarmilka nás to naučila,“ přiznala jsem. „Bez něho to pro nás bylo bezcenné. Nebylo to jednoduché, neznáme základy vaší technologie. Některé naše národy s nižším stupněm vzdělání také nechápou složitější techniku.“

„To je také vaše chyba. Vynakládáte více prostředků, jak druhé ničit, než byste se snažili těm s nižší úrovní pomoci.“

„To je pravda,“ připustila jsem. „Není to tak jednoduché. Donedávna jste nám ale také moc nepomohli. Možná si to i vy představujete příliš jednoduše.“

„O vaší civilizaci toho víme dost,“ zarazili mě. „Kvůli vám jsme museli změnit i kosmické zákony. Při důsledném dodržování těch původních bychom vás museli už dávno opustit. Jste vážně výjimečná civilizace. V tom nejhorším, co se ve vesmíru děje!“

„Pokud máte pravdu, pak je to dobře,“ řekla jsem.

„Dobře?“

Jejich nesouhlasný výkřik mi skoro roztrhl zevnitř hlavu. Dostala jsem ránu jako pěstí, málem mě to posadilo.

„Dobře, protože všude jinde ve vesmíru je potom lépe než u nás,“ dokončila jsem myšlenku, jakmile jsem popadla dech. „To je na tom to dobré.“

Tlak v mé nebohé hlavě ustal. Chvíli se na mě pátravě dívali svýma světélkujícíma očima, ale neříkali nic. Napadlo mě, že určitě usilovně přemýšlejí, ale já jejich myšlenky nezachycuji, kdežto oni moje ano.

„Je tomu tak,“ ozvala se mi v hlavě odpověď, ovšem spíš jen tak mimochodem.

Trochu jsem se otřásla při představě, že jsme pro ně jen objektem pozorování, jako když naši vědci sledují v laboratořích pokusné krysy...

„To je další vaše chyba,“ ozvali se okamžitě. „Výzkumy, zejména ty nebezpečné, si zkoušíte na jiných živých bytostech.“

„A jíme je,“ odsekla jsem. „Pojídáme živočichy i rostliny. Nenaučili jsme se žít ze vzduchu jako vy.“

„Ani my nežijeme ze vzduchu,“ odmítli. „Kdysi jsme také jiné živočichy pojídali. Nepovažujeme to za chybu. Už dávno jsme se naučili obejít se bez toho způsobu obživy, ale chápeme vás. Dokud se to nenaučíte lépe, nemáte jinou možnost. Ale i vy byste vyřešili své potravinové problémy, kdybyste většinu svých výzkumů nevěnovali na vzájemné zabíjení.“

„Možná máte pravdu,“ přikývla jsem. „Mohli byste nám ale poradit, jak z toho?“

„Nechcete toho po nás příliš?“ mračili se. To jsem jen cítila, obličeje měli skryté pod nehybnou škraboškou, ale bylo mi jasné, že si udržují odstup, neboť nejsou spokojeni.

„Máme snad za vás napravovat, co jste za celá tisíciletí pokazili?“

Hádat jsem se s nimi nechtěla ani nemohla, ostatně o nás věděli víc než jsme tušili. Ale souhlasit jsem s nimi nemohla. Překročila jsem svůj Rubikon a musela jsem se snažit využít tu návštěvu co nejlépe.

„Jistě jsme toho hodně pokazili,“ připustila jsem. „Ale kdo zlu nebrání, ačkoliv by mohl, kdo z dálky pozoruje, jak nevinní trpí, má na těch hrůzách také část viny.“

„To že si myslíš?“

Skoro jsem se zapotácela. Kdykoliv se proti mně obrátili s nějakou zvlášť silnou nesouhlasnou myšlenkou, trnula jsem, že mi jejich výkřiky roztrhnou hlavu. Bolest byla skoro hmatatelná, podobná říznutí hranou papíru, jenže uvnitř v hlavě, kde se to nedá pofoukat. Napadlo mě, že mě možná zabijí, ale současně jsem vycítila, že mě zabít nechtějí.

„Ne, toho se neboj, víme co vydržíte,“ odpověděli mi jen o vlásek mírněji. „Takovou drzost jsme ale nečekali! Jak tě vůbec mohlo napadnout, že za všechny vaše nespočitatelné zločiny, za všechny hrůzy můžeme i my, byť drobečkem viny? Zasahujeme u vás co nejméně a jen když nás o zásah výslovně požádáte!“

„Já vím, je to náš svět, kazíme si to sami a vy nám dokonce občas pomáháte. I já bych ale mohla tvrdit, že zlo, proti kterému jsem se nedávno postavila, nepatří k mým zájmům a že se mě netýká.“

„Ty to říkat nemůžeš. Patříš do vašeho světa. Zlo vašich zločinců musíte řešit sami, nemůžete čekat na pomoc zvenčí.“

„Já to tak necítím,“ oponovala jsem jim odhodlaně. „Je to otázka měřítka. Také bych mohla tvrdit, že mě zlo v sousedním městě nezajímá. Jen ať si to vypořádají ti, kdo tam žijí. Co když na to ale nestačí? Pak tam zlo pokvete dál a řekněte mi upřímně, bude to má vina, nebo ne?“

„Bude! Jsi přece ze Země!“

„A není celý vesmír společnou záležitostí všech bytostí, které v něm žijí?“

Ďáblíci byli nepříjemně dlouho potichu. Že by na ně má čistě pozemská argumentace působila? Podle jejich i podle našich měřítek jsem byla nemístně drzá. Nemohla jsem si ale pomoci, nemohla jsem souhlasit. Buď jak buď, aspoň o nás přemýšlejí, utěšovala jsem se.

Kdybych jen tušila, jakou lavinu jsem právě tou poslední větou uvolnila... 

„Kdysi dávno jsme do vašich záležitostí zasahovali,“ řekli mi po chvíli. „Pak jsme od toho upustili. Nebylo to efektivní. Když jsme vás zkusili napravit, ukončit vaše ukrutnosti, okamžitě jste se proti nám všichni svorně obrátili. Vrahové i jejich oběti.“

„Ano, to jsem už na Zemi zažila,“ přikývla jsem. „Těžko se to chápe, ale stává se to. Zejména když vrahy s jejich oběťmi spojuje kmenová nebo náboženská příslušnost a obětí se zastanou lidé z odlišné skupiny. Lidé Země se často spojí proti vetřelcům, i kdyby to bylo jen v určité oblasti. Tím spíše, když se vetřelci liší viditelně, třeba jinou barvou, řečí, nebo jsou ještě více odlišní.“

„To známe,“ odtušili. „Abys věděla, podařilo se ti vyvolat v našich světech obrovskou diskusi. Tvé argumenty našly i své zastánce. Není jich mnoho, jen asi dvanáct miliard, ale teď už to tak nechat nemůžeme. Budeme se vámi muset zabývat znovu. Ale nečekej, že se o vás v dohledné době shodneme.“

Dvanáct miliard zastánců? 

To by znamenalo, že nejednám jen s těmi dvěma, jak jsem si bláhově myslela, ale skrz ně s celou mimozemskou civilizací!

Trochu se mi z toho točila hlava.

„Príma – aspoň že o nás jednáte...“ vydechla jsem.

„Proč si myslíš, že je to pro vás dobré?“

„Protože je naděje, že přestanete nečinně přihlížet, jak se v tom škvaříme.“

„Možná... Ale váš problém je příliš vážný. Budeme o vás jednat, ale diskuse, které se účastní dvě stě miliard bytostí, se nejspíš protáhne. Její výsledek se asi nedozvíš tady a teď. Budeš se muset vrátit do svého světa.“

„I tak si myslím, že tahle cesta nebyla zbytečná...“

„Máš pravdu. Nebyla. Podařilo se ti podstatně víc než všem ostatním.“

Opět trochu změkli a jejich myšlenky se přestaly podobat žiletkám.

„Dáme ti něco, co bys mohla podle našeho názoru ve vašem světě použít. Už jsme o té možnosti uvažovali, ale když už jsi přišla až sem, je to vhodná příležitost pro obě strany. Budeš muset našeho daru užívat velice uvážlivě. Je na vaše poměry příliš mohutný. A pak, každého daru se dá používat nejen k dobrému, ale i ke zlému. Neočekáváme, že bys váš svět napravila, ale vůči zlu už nebudeš tak bezmocná.“

„Řekla jsem, že přijmu ráda cokoliv, co nám může pomoci, ale přece jen bych se ráda dozvěděla...“

„To k tomu patří,“ přerušili mě netrpělivě. „Abys mohla naše dary využívat, musíš vědět více než teď. Nestarej se už o nic a pojď!“

Vzali mě za ruce každý z jedné strany. Dotyk jejich kůže jsem necítila, jen jemnou kožešinku kombinézy, ze které byly vidět jejich světélkující oči. Napadlo mě, že oči žádných bytostí Země tak intenzívně nesvítí. Oči některých živočichů odrážejí v noci světlo, ale tyhle svítily víc. Měla jsem dojem, že by mohly v noci nejbližší okolí osvětlovat přímo, nejen odrazem z vnějšího zdroje světla.

„Ano, naše oči svítí,“ potvrdili mi. „Není to proto, aby osvětlovaly naše okolí, má to jiný důvod. Znát jej nemusíš, není to pro tebe nijak důležité.“

Vedli mě ke kmeni obrovského stromu. Až teď jsem si uvědomila, proč se mi jevily jeho větve tak rozmazané. Když jsem je spatřila, zaostřila jsem bezděčně oči na vzdálenost, ve které by měly své větve odpovídající pozemské stromy. Teď jsem pochopila, že nejnižší větve toho stromu se rozprostírají – snad asi kilometr vysoko nade mnou. Půdorys kmene by se těžko vešel na největší náměstí pozemských měst, koruna se rozprostírala na desítky kilometrů do stran. Ten strom měl rozlohu velkoměsta a když jsem se zběžně rozhlédla, na všech stranách kolem byly další takové stromy, vzdálené tak, že mezi jejich korunami světlo dvou sluncí nerušeně svítilo až k jejich rozložitým kmenům. Cítila jsem se jako trpaslíček, vydaný na milost a nemilost obrům. Dychtivě jsem se kolem sebe rozhlížela. Komu z lidí se poštěstí procházet se po neznámé planetě, kdovíjak od Země vzdálené?

„Podle vašeho počítání je to osm tisíc světelných let,“ ujistili mě ďáblíci. „Máme pro měření vzdáleností jiné jednotky, ale není těžké je přepočítat. Světlo našich sluncí ze Země vůbec nevidíte, mezi námi a vámi je veliká temná mlhovina.“

„Ještě nikdy jsem nebyla tak daleko od domova,“ vzdychla jsem si.

„Porozhlédni se tu, když tě to zajímá... Nemusíme příliš spěchat.“

„Kolik našich lidí jste tu měli?“ zeptala jsem se jich.

„Jsi teprve druhá,“ odtušili. „Před tebou zde bylo nedávno jen jedno vaše mládě.“

„Jarmilka?“ napadlo mě.

„Ano,“ ujistili mě. „Všechno ostatní obvykle vyřizují golovyrgy na místě, mají pro to dostatečnou inteligenci. V případě vašeho mláděte si ale nevěděl rady a poslal nám ji k rozhodnutí do našich světů. Golovyrgy jsou na Zemi zvyklé na ledacos, ale aby někdo vraždil dítě přímo na nich... to už bylo příliš!“

„Myslela jsem si, že ten bal... golovyrg je živý.“

„Nejsou to přírodní živočichové,“ ujistili mě. „Kdysi je naši předkové stvořili.“

„Oni jsou umělí?“ vydechla jsem.

„Ano, ale protože mají inteligenci, jsou našimi partnery a my jejich. Jsou dokonalejší a mocnější než my sami. Jen tak mohou setrvávat na rozporuplných světech, jako je Země.“

„A oni dokáží přenášet věci na dálku?“

„Ne,“ odtušili. „Žádný hmotný předmět ve vesmíru nemůže překročit rychlost světla.“

„Rychlost světla?“

„Ano, to už přece víte i vy. Proto je putování od jedné hvězdy ke druhé obtížné, ani pro nás nebylo jednoduché. Na rozdíl od vás víme o něčem, co rychlost světla překonává. Tím rychlým poslem je myšlenka – telepatie.“

„Proto o nás víte všechno... Ale vždyť jste u nás byli, nebo se mýlím?“

„Ano, byli jsme nedávno ve vašem světě,“ přitakali mi. „Naše hvězdné letadlo odletělo dál a na Zemi po něm zůstalo několik golovyrgů. Tak jsme začali vaši civilizaci zkoumat. A nutno říci, byl to pro nás šok. Dvakrát se tu museli naši vědci objevit i osobně.“

„Můj přítel Jíra vaše kosmonauty viděl,“ podotkla jsem.

„Neviděl kosmonauty, kteří létali vesmírem,“ opravili mě. „Posádka toho prvního hvězdného letadla u vás zjistila tak hrozné věci, že se ani neodvážila nechat u vás golovyrg. Nechtěli jsme s vaším světem ztratit kontakt úplně, proto jsme umístili golovyrg na nejbližší pusté planetě. Až po dlouhé době jsme se odvážili spustit se na povrch Země. Bylo k tomu zapotřebí velkého rozmýšlení, dlouhých diskusí. Podle vašeho počítání času to trvalo několik staletí. Nediv se – jste výjimka. Jediná výjimka v prozkoumané oblasti vesmíru. Nepříjemně strašlivá výjimka.“

„Objevili jste ve vesmíru i jiné myslící bytosti?“

„Ano, v současné době je jich skoro pět set druhů, světů je ve vesmíru mnoho. Ale žádný vesmírný druh není tak krutý jako vy a se všemi vycházíme v dobrém. Našli jsme ve vesmíru jediný kmen bytostí horších než jste vy. Ale ti už nejsou.“

„Vy jste je předělali?“

„Neměli jsme k tomu příležitost. Ty bytosti se vyvraždily krátce poté, co jsme je objevili. Ani my jsme tomu nedokázali zabránit. Upřímně řečeno, zdá se nám, že i vy balancujete na samé hraně katastrofy.“

Ach jo, to byla informace. Nejhorší na ní bylo, že mohla být pravdivá. Lidé balancují na pokraji atomové války už dlouho.

„Cestujete často na jiné světy?“ zkusila jsem to raději jinak.

„Ne, takové cestování je spíše výjimkou. Nevidíme v tom nic užitečného, pokud se nejedná o průzkum a osídlování nových pustých světů, které si musíme přizpůsobit. Ale ani pak se zbytečně nenavštěvujeme.“

„Možná je to škoda...“

„Z tvého pohledu se to tak může jevit. My nepotřebujeme přenášet na cizí světy hmotu těl, stačí nám přenést telepatií myšlenku, je to rychlejší a výsledné dojmy jsou téměř shodné. Vždyť i vy poslední dobou nahrazujete dlouhé, obtížné cestování zprostředkovanými vjemy, ačkoli ne tak důsledně. Telepatické přenosy myšlenek jsou ve všech směrech dokonalejší než vaše filmové a televizní obrázky. Snad se s nimi seznámíte, ale nebude to hned. Buďte trpělivější!“

„Ale přece občas cestujete, ne? Jak jinak byste mě k vám dostali? Chcete říci, že jsem jen telepatický přenos?“

„Ty jsi další z výjimek. Nic hmotného nemůže cestovat ve vesmíru tak rychle. Ani golovyrg nedokáže poslat nic jiného než myšlenku. Dělá to tak, že všechno, co pohltí, do posledního atomu rozpustí, analyzuje a v podobě myšlenky telepaticky sdělí jinam, kde tu zachycenou myšlenku jiný golovyrg zpětně převede ve hmotu.“

„To znamená...“ zamrazilo mě. To by znamenalo, že mě ten kámen na Zemi svými trávicími šťávami skutečně rozpustil a já jsem teď jenom... kopie.

„Kopie, shodná do posledního atomu,“ ujišťovali mě. „Jako by tě něco někam poslalo po jednotlivých atomech. Také by sis neuvědomovala co se děje. Tvá hmota ovšem zůstala na Zemi, ale ty jsi teď u nás. Hmota není důležitá, důležitější je myšlenka.“

„Ale přece,“ otřásla jsem se při pomyšlení, že mé dřívější tělo umíralo v bolestech a křečích, stravované nestvůrným živočichem. A totéž teď čeká tady mě!

„Je to jinak,“ ujišťovali mě. „Analýza a syntéza probíhá, aniž by sis ji uvědomovala. Během rozkladu necítí žádná bytost bolest, nic si neuvědomuje a nic nevnímá. Tělo nemá možnost přenosu nervových impulsů a probudí se až po syntéze na jiném místě. Golovyrg nemusí původní objekt při analýze rozpustit, umí to i bez jeho destrukce, ale zásadně to se živými bytostmi nedělá. Jen si to zkus představit. Vrátila by ses, ale současně by tvoje kopie zůstala tady. Vžij se do toho, že právě ty jsi ta, která se probudí u nás. Chtěla bys tu zůstat?“

Blesklo mi hlavou, že bych už nikdy neviděla Jíru. Mohla bych žít sama na tomto cizím světě? Proboha, jak je to daleko? Osm tisíc světelných let od Země? Snad bych se zdejšími bytostmi vycházela v dobrém, ale my pozemšťané jsme přece jen společenského založení. To se opravdu raději nechám sežrat. Je to bezbolestné a ani si neuvědomím, co se děje. Raději si budu představovat, že cestuji nějakým teleportem.

„Dá se to tak chápat,“ ujišťovali mě. „My to používáme už několik desítek tisíc let. Na to by sis jistě zvykla.“

„Asi máte pravdu,“ povzdychla jsem si.

„Pojď už,“ vybídli mě. „Jinak než pomocí telepatické myšlenky se odsud nedostaneš.“

Ještě jednou jsem se rozhlédla. Už nikdy v životě tohle neuvidím, uvědomila jsem si náhle smutně. Oni sami také po vesmíru necestují. Měla bych jim být vděčná, že jsem jim stála za opravdu mimořádnou výjimku. Kdybych si odmyslela nestvůrně velký strom, jehož koruna se klenula nade mnou v trojnásobné výši Eiffelovy věže, mohla bych se tu cítit skoro jako na Zemi, třeba v nějaké rovinaté oblasti, například v Rusku, v Africe nebo v Americe. Pod nohama mi šustila stejně zelená tráva, jako roste i u nás. Nebyla obřích rozměrů jako zdejší stromy, podobala se k nerozeznání naší pozemské, ačkoliv také pocházela ze světa nesmírně od nás vzdáleného.

Takže ze všech pozemšťanů jsem na téhle planetě byla jen já a malá Jarmilka.

„Ještě na něco se vás musím zeptat,“ vzpomněla jsem si. „Vy jste si nás trochu upravovali, že?“

„Jen v dobrém,“ ujistili mě. „Trochu jsme pozměnili vaše životní principy, ale nic z našich změn nebudete chápat jako závadu, spíš naopak.“

„Už vím, že fextové stárnou pomaleji,“ přikývla jsem. „Ale co bude s Jarmilkou? Jak dlouho bude dítětem?“

„Tak dlouho, dokud si to bude sama přát. Bude–li chtít, může tak zůstat dlouho. Až si bude přát vyspět, stane se to stejně rychle, jako by tomu bylo bez našeho zásahu.“

„Kdy takhle upravíte všechny lidi na Zemi?“

„Nemůžeme a ani nechceme upravovat všechny lidi ve vašem světě. Zlých je většina a ti by výhody mít neměli. Ale i kdyby všichni lidé u vás byli dobří, je vás příliš mnoho. Kdybychom všem lidem prodloužili život jako vám, stoupl by váš počet nad hranici, kterou žádný svět neunese. Musíte se nejprve napravit a pak dobrovolně, ne násilím, snížit počet obyvatel vašeho světa. Nebude to snadný úkol. My jsme na něm u vás ztroskotali.“

„Náš věk není obvykle delší sta let. Jíra už žije více než třikrát déle a víme o jednom, který žije pět tisíc let. Jakou hranici dlouhověkosti jste nám dali?“

„Žádnou. Budete žít jako my. Až vás to omrzí, až ztratíte chuť žít, stačí přát si smrt. Od této chvíle začnete spět ke svému konci. Nebude to ani potom příliš rychlé, ale rychlejší, než by to bylo přirozenou cestou.“

„A co když nás neomrzí život nikdy?“

„Každého to omrzí,“ ujistili mě. „Objevili jsme planetu se zbytky civilizace, která u svých členů dosáhla nesmrtelnosti. Na tom světě se přestala objevovat mláďata. Tu schopnost si sami museli zrušit, jinak by byl jejich svět brzy přeplněný. Žili tak třicet tisíc let, než je život omrzel. Nemohli stárnout, ale ponechali si pojistku, možnost vzít si život úmyslně. Všichni jí využili. Bez mláďat ta poměrně vyspělá civilizace zanikla. Také váš svět už je strašně přeplněný, s počty mláďat budete muset být opatrnější než dosud, ale vzdát se jich? To by znamenalo konec. Mláďata vás upravených budou mít vaše vlastnosti, ale můžete je mít jen když budete upravení oba. Nejste úplně stejní. Dejte si ale pozor, ať je dobře vychováte. Ve vašem světě na tom vždycky hodně záleží.“

Ano, to by vysvětlovalo, že syn Kaščeje a Jagy patřil mezi Nesmrtelné, kdežto Jíra s Majdalenou neměli děti vůbec. To už jsem vytušila, jen se mi to potvrdilo. Ale musela jsem se Rygyňů rychle zeptat i na další otázky, které jsem měla na srdci.

„Můžeme se i my vrátit do věku dítěte?“

„Ne. Bylo by to možné, ale ponechali jsme to nevratné. Můžete omládnout, když zatoužíte po smrti, ale později si to rozmyslíte. Vaše tělo se pak obnoví do optimální formy, ale jen když si to přejete. Do věku dítěte se ale vrátit nemůžete. Nechtějte to.“

„Jíra nedávno v golovyrgu omládl,“ řekla jsem.

„Golovyrg to dokáže i skokem,“ ujistili mě. „Každého si pamatuje tak, jak ho spolkl poprvé. Může však vrátit až do věku dítěte jen toho, koho si tak pamatuje.“

Napadlo mě, že by to vysvětlovalo stařeckou podobu Kaščeje Nesmrtelného. Jistě se mu v jeho dlouhém životě přihodilo, že neměl pro co žít a přál si smrt, ale pak si to přece jen rozmyslel. Kostlivý stařec, který nemůže umřít, protože pořád doufá... Jak asi vypadá jeho žena? Podle pověstí je známá jako baba Jaga, takže na tom nebude o mnoho lépe... Ale i oni žijí... Proč? Doufají, že se svět změní? A mohli by i oni omládnout?

„Mohli by,“ odpověděli mi Rygyňové, i když jsem to nevyslovila. „Asi si ještě nepřáli omládnout. Je to ale pro ně jistě těžší.“

„Máte pravdu,“ otřásla jsem se. „Žít tisíce let jako baba čarodějnice, to by bylo hrozné. Naštěstí se mi ještě umírat nechce. A co vím, Jíra taky žije rád a naplno.“

„Podle našich dosavadních zkušeností vám to vydrží i několik staletí, někomu i déle. I v našich světech platí pravidlo, že kdo nenajde smysl života, nemá proč žít. Víme, že je to u vás těžké. Pokud toho jedince potkáte, sdělte mu, že může omládnout, bude-li to opravdu chtít.“

Došli jsme ke kamenné plošině, na níž jsem spatřila typický znak – tvar hákového kříže. Tady to ale nic zlého neznamenalo. Pustili mé ruce a trochu mě postrčili dopředu, ale já jsem se otočila a oběma jsem na rozloučenou stiskla ruku, jak je u nás zvykem. Měli je skoro jako my lidé, jenže na každé ruce měli palec a pouhé tři prsty a kůže na nich byla pokrytá velice jemnými šupinkami.

„Máte ruce skoro jako my,“ vyhrkla jsem.

„Ten tvar je nejvýhodnější v celém vesmíru,“ ujistili mě s telepatickým úsměvem. Cítila jsem jej, i když jsem jim do obličejů neviděla.

„Bez dokonalých nástrojů, jako jsou ruce, to mají inteligentní bytosti všude ve vesmíru těžší. Víme to protože jsme se setkali i s takovými.“

Setrvala bych tu ještě déle, ale žádná návštěva se nedá protahovat donekonečna. Ryba a host třetího dne smrdí. Nebyla jsem tu ani den, ale měla bych být vděčná i za to.

„Tak se tu mějte,“ popřála jsem jim.

Odhodlaně jsem vkročila na svastiku a hledala očima otvor v jejím středu. Nebyl tu – ale kámen se náhle rozevřel, takže jsem se propadla do jeho rudohnědých vnitřností...

Errata:

11.08.2021 15:07