Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve vězení

Na policistovo hlášení vysílačkou přijelo s kvílením sirén policejní auto. Dostrkali mě k němu dosti neurvalým způsobem. Současně přijela i záchranka, ale dobře jsem věděla, že tohoto pacienta žádný lékař nezachrání.

Zkusila jsem to policistům vysvětlit, ale nemínili se mnou ztrácet čas. Byla jsem pro ně jasný případ, vražednice dopadená nad tělem oběti. Tak to viděli oni a nebylo v mých silách jim to vymluvit, už proto ne, že mě nepustili ke slovu. Jakmile jsem se pokusila na ně promluvit, okamžitě mě zarazili.

No nazdar, pomyslela jsem si, jestli tak zacházejí se všemi nevinnými... Vlastně, proč by se namáhali? Pachatele dopadli při činu, kdo by od nich čekal, že se s ním budou vybavovat? Že všechno proběhlo jinak? Kdo by tomu věřil? I soud to bude mít jistě lehké!

Přivezli mě na policejní stanici. Už jsem strávila v cele pro zadržené několik hodin díky doktoru Hamáčkovi, ale teď to se mnou vypadalo hůř. Hamáček byl už dávno po smrti, ale tihle měli konečně pádnější důvody.

Zavřeli mě do cely. Kabelku mi odebrali, ale v tajné kapse mi zbyl malý předmět podobný tenisovému míčku: nezničitelná kombinéza od mimozemšťanů. Jakmile jsem byla v cele sama, nezaváhala jsem ani na okamžik. Shodila jsem šaty a rychle si ji oblékla. Sotva se na mě rudohnědá pěna usadila, složila jsem své civilní šaty pečlivě na hromádku, položila se naznak na podlahu a co nejvíc jsem se uvolnila, abych si prohlédla, co předcházelo mému zatčení. Ale když jsem se přenesla v duchu a v čase na místo, kde se v okamžiku výstřelu nacházeli policisté, musela jsem uznat, že oni to ani jinak vidět nemohli.

Když se ozvalo prásknutí pistole, oba teprve přicházeli k místu, kde temná ulička ústila do náměstí. Rozběhli se po zvuku a v běhu vytahovali a odjišťovali zbraně. Poté, co nedaleko odtud někdo zastřelil klenotníka Vykoukala, pohybovali se strážci pořádku ve dvojicích a poctivě dodržovali bezpečnostní opatření, aby byli dobře připravení na setkání s vrahem nebo vrahy. A když se konečně dostali na místo, spatřili ležícího člověka a nad ním klidně stojící postavu. Co by je jiného napadlo? Nemohla jsem se na ně zlobit. Plnili jen svou povinnost, sloužilo jim to spíše ke cti. Neměla jsem zbraň, ale pistole na místě činu ležela a nebylo znát, že vypadla z ruky pana Krska. Jistě se jim zdálo pravděpodobné, že jsem ji odhodila. Všechno hovořilo proti mně. Utěšovala jsem se, že na vražedné zbrani nejsou a ani nemohou být mé otisky prstů, ale důkazy budou muset nejprve zjistit odborníci.

Každému se může v životě stát, že ho nařknou z něčeho, co neprovedl. Horší je, jak dlouho bude člověk, nevinný jako lilie, sedět ve vězení a zda se to vůbec vyšetří. Bohužel známe případy, že si nevinní odseděli třeba dvacet let, než skutečný vrah udělal další chybu a přišlo se přitom i na jeho starší hříchy. Ve světě je nebezpečně rozšířený zlozvyk strážců pořádku spokojit se prvním dojmem a když se jim podaří zavřít prvního podezřelého, nestarat se o další možné varianty. Skutečným pachatelům tím dávají dost času zmizet a zahladit stopy. Nejhorší jsou případy, kdy jsou nevinní odsouzeni k smrti a na jejich nevinu se přijde až po jejich popravě, jak se také ve světě často stává.

Dlouho jsem ale v cele klid neměla.

Na chodbě se ozval hluk a když se dveře otevřely, vpadla dovnitř za velkého křiku čtveřice podnapilých cikánů. Policisté je sem naházeli bez jediného slova, potom se dveře opět zavřely a zůstala jsem s nimi sama.

Cikáni se chvíli hádali mezi sebou, ale pak se přece uklidnili a přestali si vyčítat, kdo z nich nese větší vinu na tom, že jsou tady. Oddychla jsem si ale předčasně. Ačkoliv jsem se krčila v koutku a nevšímala si jich, všichni čtyři obrátili pozornost na mě. Neznali mě a že byse chtěli seznámit?

„Hej ty, prečo tu sedíš?“ vyjel si na mě jeden, zřejmě nejstarší z nich.

„Za vraždu,“ odpověděla jsem jim po pravdě, ale s celkem klidným hlasem.

„A koho si zabila?“

„Nikoho,“ odtušila jsem.

„To sme na tom rovnako,“ odfrkl si nejmladší. „Sme taktiež bez viny. Neveríš?“

„Když budu chtít, zjistím si to,“ ujistila jsem je.

„A čo keby sis s náma trochu... zašpásovala?“ navrhl ten nejkudrnatější.

„Víte co?“ odpálila jsem ho stroze. „Dohodneme se. Necháte mě na pokoji a já vás nechám naživu. Souhlasíte?“

„Ojojoj! Vravíš ako keby si tu mala najmenej pištoľ! Lenže ty máš len holé ruky. Lebo nie?“ odpověděl mi kudrnáč posměšně a udělal další krok směrem ke mně.

„Nepotřebuji pistoli. Jsem čarodějnice, bosorka, víte?“

„Chýry!“ vyprskl pohrdavě kudrnatý. „Tak ľahko nás veru neprekabátiš!“

Vzápětí ovšem ztuhl a ostatní s ním. Chyběl mu ke mně asi metr, když se před ním znenadání rozsvítilo modravé světélko, veliké jako holubí vejce. Nepříliš hlasitě, ale zřetelně syčelo jako rozzuřená zmije. Všichni jako na povel udělali krok zpátky.

„Tohle znáte?“ optala jsem se jich a ukazovala prstem na modravou kuličku.

„Nie. Čo je to?“ vyhrkl kudrnatý.

„Kulový blesk,“ ujistila jsem ho klidně. „To je takový blesk stočený do klubíčka. Zůstane přede mnou viset tak dlouho, dokud mu neřeknu, aby do něčeho udeřil.“

„A keď mu to povieš?“

„S bleskem nejsou žerty,“ ujistila jsem ho. „Dokáže zabít i čtyři muže naráz.“

Podívali se na sebe. Byli také čtyři. Jako kdybych to myslela na ně.

„A ty mu môžeš nariadiť...“

„Jsem přece bosorka. Mohu ho i odčarovat. Dívej se!“

Syčící kulička se začala zmenšovat, až se náhle rozprskla do několika fialových jisker. Bylo tu opět ticho.

„Já jen abyste si nemysleli, že máte přesilu čtyř chlapů na jednu ženskou. Raději byste měli přistoupit na můj návrh. Necháte mě na pokoji a já vás nechám naživu. Upozorňuji vás, to není prosba, ale poslední výstraha! Radím vám dobře, zbytečně se ke mně nepřibližujte.“

„My sme to tak zle nemysleli...“ zamlouval to kudrnatý.

„To je dobře,“ přikývla jsem. „Nic proti vám nemám a škodit vám nechci, ale na špásování zapomeňte. A teď mě nechte, musím si něco zjistit.“

Situace se obrátila. Byli to naopak cikáni, kdo se stáhl na opačnou stranu cely. Byla jsem si jistá, že od nich bude pokoj. Klidně jsem se soustředila se zavřenýma očima na svůj problém.

Brzy jsem se dozvěděla něco, co mi trochu napěnilo krev. Příčinou byli policisté, tentokrát ne ti, co mě před půlhodinou zadrželi, ale zdejší. Na ty první jsem se nehněvala, každý člověk může udělat chybu. Víc mě rozčílilo, co si o mně říkali ti, co mě převzali a zavřeli. Trochu jsem se už naučila odezírat slova z úst. Jíra to uměl lépe, ale i já jsem už některá slova rozeznala, zvláště když řečník otevíral ústa a nedrmolil si jen tak pro sebe.

„Myslíš, že ta ženská zastřelila Vykoukala? Nevypadá na to!“ ptal se před chvílí jeden policista druhého.

„To je snad jasný,“ tvrdil druhý. „Vypadá jako neviňátko, ale zatím! Dvě bestiální vraždy během jednoho týdne! To musí být potvora! A všiml sis, jak se tvářila? Ani to s ní nehnulo! Ta má ale nervy!“

V té chvíli jiná hlídka dovezla známou čtveřici cikánů.

Podle protokolu se poprali v hospodě. Banální rvačka. Šlo o známé firmy, policista sáhl téměř po paměti pro složku, kde měl zaznamenané dřívější případy té čtveřice. Brzy jsem se věděla, že kudrnatý Štefan Ďuriš má na svém kontě mimo znásilnění i podezření na dvě loupežná přepadení. Čili taky pěkné kvítko, ačkoli vypadal ze všech čtyř sympaticky.

„Mám nápad,“ rozjasnil najednou tvář jeden policista. „Dáme je do cely k té dnešní vražedkyni.“

„Blázníš?“ vytřeštil oči druhý. „Držet chlapy a ženské společně je proti předpisům. Co když jí něco udělají?“

„Jen ať si ji trochu podají. Ďuriš nevydrží sedět vedle ženské jako svatý Antonín. Myslíš, že si to taková bestie vražednická nezaslouží?“

„Asi jo, ale bude průšvih, vsaď se!“

„No a co?“ opáčil první. „Kdyby něco, bude to Ďurišův problém. Alespoň jednou snad může dojít i na tu pravou. U soudu s ní budou beztak zacházet jako v rukavičkách, já si spravedlnost představuju jinak!“

Aha! Tak ona to nebyla náhoda!

Podívala jsem se do papírů na stole. Ten spravedlivý policista, který by mě nechal lynčovat, se jmenoval Josef Soukal a nedávno mu dokonce navrhli odměnu »za pečlivé vykonávání služebních povinností«.

V té chvíli jsem uslyšela skřípění okénka ve dvířkách do cely. Zrušila jsem své soustředění do minulosti a otevřela oči. Dovnitř nakoukl policista, ne Soukal, ale ten druhý. Možná se přece jen obával průšvihu. Když nás spatřil, jak všichni klidně sedíme v opačném koutě cely, zase se stáhl.

Jakmile se jeho kroky na chodbě vzdálily, obrátila jsem se k cikánům.

„Myslela jsem si, že vás už pustí,“ oslovila jsem všechny čtyři. „Vždyť jste skoro nic neprovedli.“

„Vidíte! Ale – ako to viete?“ zarazil se kudrnatý.

Pro jistotu mi už vykal.

„Já toho vím!“ usmála jsem se na něho. „Ty jsi přece Štefan Ďuriš, viď? Nejsi tu poprvé, nějak se neumíš udržet, když jde o špásování se ženami.“

„Vy mňa znáte?“ podivil se.

„Neznám. Vidíme se poprvé.“

„Tak ako že to viete?“

„Jsem přece bosorka. A taky trochu jasnovidka.“

„A nie ste vy Martina zo susedného mesta?“

„Jo, tak se jmenuji,“ přikývla jsem a podívala se na něho.

„Pánbožko, ja už buděm dobrý!“ přitiskl se Štefan ke stěně. „Ale ako že ste tu?“

„Policajti si mě spletli se skutečným vrahem,“ zkusila jsem jim to vysvětlit. „Pro pouhý omyl nesmím ubližovat nevinným. Musím počkat, až se to vyšetří. Ale odkudpak znáte vy mě?“

„To predsa vedia všici!“ vyhrkl druhý cikán. „Kto dal za posledný rok policajtom toľko rozumov? Niekde v tomto kraju sa nachádza bosorka Martina a ta vraj vie všetko!“

„Přeháníte. Všechno nevím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale mám takový dar, vidím do minulosti a vím toho dost. Když se mi zachce, nic přede mnou nezůstane skryté. Znásilnění nebo loupež, všechno se dozvím.“

„Ja za to nemôžem,“ vrtěl horlivě hlavou Štefan. „Ja už som taký.“

„Trochu laciné vysvětlení,“ nesouhlasila jsem. „Nikdo se nemůže omlouvat, že je takový či makový. Ty bys přece chtěl špásovat i se mnou, neříkej že ne!“

„Ja som to tak nemyslel,“ ospravedlňoval se.

Marně. Byla jsem ještě trochu v ráži.

„A proč dali vás čtyři ke mně?“ zeptala jsem se ho. „Já vám to povím. Abyste si se mnou pošpásovali. Poručík Soukal tvrdí, že jsem pana Krska zavraždila a prohlásil, že se nic nestane, když mi to trochu osladíte. Řekl, že Ďuriš to nevydrží a znásilní mě. A až bude průšvih, kdo to odnese? No kdo jiný, než Ďuriš?“

„Sviniak!“ vyhrkl Štefan Ďuriš. „To mu nedarujem!“

„Ale naletěl bys mu, co?“ Nedalo mi to a rýpla jsem do něho aspoň trochu. „Nějak tě moc dobře zná.“

„Už sa to nestane. Budem si to pamätať.“

„Mě si budete pamatovat? Asi nevíte, že bosorek je tu víc.“

„Aj, do paroma! To aby sme sa báli do niekoho baciť!“

„Nikoho nebijte a nic se vám nestane,“ navrhla jsem mu bezelstně. „My přece také nikoho nebijeme. Jen když se někomu zachce s námi špásovat, ale i pak vycházíme se všemi raději v dobrém.“

„Ale keď je to tak, kto potom zabil toho Krska?“ nedalo to dalšímu z cikánů.

„Pan Krsek se zabil sám,“ řekla jsem vážně. „Chtěl mě zabít a nevěděl, že se ode mě odrážejí kule zpátky na toho, kdo vystřelí.“

„Odrážajú – gule?“

„To je taková vlastnost bosorek,“ pokrčila jsem rameny. „Když na mě vystřelíte, kule se ode mě odrazí a zastřelí vás.“

„Ale kto němá pištol, strachovať sa němusí...“

„Odražené kule ne,“ souhlasila jsem. „Mohlo by se mu ale stát, že do něho udeří blesk. Věřte mi, nejlepší bude nechat bosorku či bosoráka na pokoji.“

Cikáni chvilku mlčeli.

„Eště že ta moja nie je bosorka,“ ulevil si Ďuriš, ale nikdo z cikánů už nejevil snahu pokračovat v rozhovoru.

Ještě toho dne si pro mě přišli a odvedli mě k výslechu. Musela jsem si vzít věci a skoro kamarádsky se rozloučila s cikány.

„Jste obviněna z vraždy podnikatele Ludvíka Krska,“ oznámil mi nepříjemně se tvářící policista v civilu. „To je zatím vše, na dalším se pracuje. Nechcete se přece jen přiznat? Byla by to polehčující okolnost.“

„Nikoho jsem nezabila,“ zavrtěla jsem hlavou. „Pak Krsek se zastřelil sám. Přesvědčíte se o tom, když srovnáte otisky prstů na vražedné zbrani. Jsou jeho.“

„K tomu dojde také, nebojte se. Jenže vaši verzi nemůžeme přijmout. Kdyby pan Krsek střílel sám na sebe, vypadalo by jeho zranění jinak. Považuji za prokázané, že tu nešlo o sebevraždu, ale o vraždu.“

„Byl to kuriózní případ, pravda,“ trvala jsem na svém. „Nebyla to vlastně čistá sebevražda. Pan Krsek neměl v úmyslu střílet na sebe. Vystřelil ale jen on. Střílel na mě a zabila ho odražená kule.“

„Ta výmluva je sice lepší, ale tak tomu nebylo,“ přerušil mě policista. „Není tam nic, od čeho by se mohla střela odrazit. Stěny domů v té uličce jsou zašlé, skoro černé. Projektil by v nich nechal zřetelnou stopu. Můžeme tam někoho poslat rozhlédnout se ještě jednou, ale moc bych se divil, kdyby tam našel stopu, které bychom si nevšimli.“

„Nemusíte se tam vracet,“ zavrtěla jsem hlavou. „Žádná stopa tam není. Ta kulka se neodrazila ode zdi, ale ode mne.“

Podíval se na mě se směsicí podezřívavosti a soucitu.

„Ach jo,“ povzdychl si. „Vy na nás chcete hrát tohle? Buďte si jistá, nevyjde vám to. Znalecké posudky o vašem stavu si vyžádám, ale na nepříčetnou nevypadáte. Možná dosáhnete, aby se proces o týden odložil, to bude všechno.“

„Nejsem nepříčetná,“ usmála jsem se. „Přesvědčím vás, že mluvím pravdu. Ale co bych chtěla vyřešit dříve, jsou poměry ve zdejší služebně. Co víte o tom, že ke mně dali do cely známé výtržníky, již předtím popotahované za znásilnění? Považujete to za normální? Já tedy ne. Tímto si oficiálně stěžuji a žádám vás, abyste mou stížnost laskavě zapsal.“

„Vy si nemáte nač stěžovat,“ odsekl. „Stalo se vám něco? Pokud vím, chovali se k vám všichni korektně.“

„Jen proto, že se dovedu proti obtěžování chránit,“ opáčila jsem. „Jiná na mém místě by si teď na pana poručíka Soukala právem stěžovala.“

„Proč na poručíka Soukala?“

„Protože právě on měl nápad dát do mé cely ty výtržníky,“ vysvětlovala jsem mu. „Mimochodem se o mně vyjadřoval dost nelichotivě a doufám, že se mi omluví.“

„Vážně jste nenormální!“ vybuchl vyšetřovatel. „Chováte se jako kdyby se vám děla křivda a zatím vás našli nad čerstvě zavražděnou mrtvolou! Kdybyste raději s námi spolupracovala a získala nějakou polehčující okolnost! Na to nemyslíte, co?“

„Nepotřebuji polehčující okolnosti,“ opáčila jsem. „Nejsem vinná tím, z čeho mě obviňujete. Pravda se ukáže a nedostanu nižší trest, jak mi navrhujete, ale budete mě muset propustit. A pan Soukal se mi ještě omluví.“

„Nějak moc si věříte!“

„Věřím, protože jako jediná vím, jak se to seběhlo. Pana Krska jsem nezabila, jeho zbraň jsem nikdy v ruce neměla, to se snad dá pomocí otisků prstů prokázat. Naopak, on chtěl zabít mě a vystřelil na mě. Jediné, co vám může připadat neobvyklé, je mé tvrzení, že odrážím kulky. Ale o tom vás kdykoli přesvědčím pokusem. Postavím se před pistoli a nechám se střelit, ale jen před odborníkem na balistiku a za jistých podmínek.“

„Právě odborník na balistiku vám nepomůže. Bezpečně vyloučil sebevraždu.“

„Zřejmě vůbec nic netuší o mých schopnostech, co se týče odrážení kulí.“

„Taková schopnost odporuje zdravému rozumu! Pochybuji, že vám ji soud uvěří,“ opáčil s jistotou.

„Jděte mi k šípku se zdravým rozumem!“ vykypěla jsem. „Tohle také odporuje zdravému rozumu?“

Zdvihla jsem prst do výšky očí. Nad ním se po mých slovech objevil kulový blesk veliký pět centimetrů. Osvětloval své okolí modrou, jako měsíční září a výstražně syčel.

„Co je to?“ vyjekl vyšetřovatel a odtáhl se.

„Kulový blesk,“ ujistila jsem ho. „Odpovězte mi, je proti zdravému rozumu, abych něco takového stvořila a ovládla?“

„Hračka, říkáte?“ vstal vyšetřovatel od stolu. „Opravdový kulový blesk by byla velice nebezpečná hračka. Čím to děláte a jak jste k tomu přišla?“

„To je jedna z věcí, které vám neřeknu,“ usmála jsem se. „Mám prostě neobvyklé možnosti. Právě taková hračka mi zajistí patřičný odstup, a nejen u cikánů. Proto mi tu říkají čarodějnice Martina. Vy jste o mně ještě neslyšel?“

„Jasnovidka Martina?“ podíval se na mě udiveně. „O vás už jsem slyšel. Varovali nás před vaším vlivem. Umíte prý každému vsugerovat co si usmyslíte a zřejmě to není jen pověst. Jen jsem si vás představoval starší. Nicméně mám za povinnost nenechat se ovlivnit. Je divné, že jsme vás chytili tady. Ale ať je to jak je, musíte se vrátit zpátky do cely.“

„K těm cikánům?“ ušklíbla jsem se.

„Nebojte se, budete ve zvláštní cele,“ zavrtěl hlavou. „Nemohu uvěřit, že by se někdo z našich lidí dopustil takového porušení předpisů. Každý ví, že by byl za to trestně stíhaný a stálo by ho to v lepším případě kariéru, v horším by šel sedět.“

„Někteří lidé doufají, že se na jejich lumpárny nepřijde,“ ujistila jsem ho. „Jen to tam laskavě zapište, ať se na to nezapomene. Výslech je doufám u konce?“

„Vlastně ano. Zapíšu, co jsem slyšel, pokud jste mi všechno nevsugerovala. Samozřejmě až si v klidu přehraji magnetofonový záznam. Abych pravdu řekl, zajímá mě, co na něm bude.“

„Co by na něm bylo jiného než pravda? Na elektronické přístroje sugesce neplatí, to snad víte.“

Vyšetřovatel přivolal dva policisty, zaujatý poručík Soukal ale mezi nimi nebyl. Odvedli mě zdvořileji a bez hrubostí. V cele čekala komisní policistka a podávala mi balíček vězeňských šatů.

„Převléknout!“ poručila mi stroze.

„Už jsem se převlékla,“ odtušila jsem a podala jsem jí svoje složené šaty.

„Tady do toho,“ odsekla policistka.

„Tyhle šaty se mi nelíbí,“ řekla jsem klidně. „Kdoví kdo to měl na sobě.“

„Vybírat si nebudete,“ zasyčela na mě policistka.

Převzala jsem tedy od ní kalhoty i halenu. Pokusila jsem se kalhoty natáhnout přes kombinézu, ale nemohla jsem se vejít do úzkých nohavic.

„Je mi to malé,“ vrátila jsem kalhoty policistce.

„Děláte si ze mě blázny?“ vyštěkla. „Rozumí se samo sebou, že musíte nejprve svléknout všechno, co máte na sobě. Proto tu jsem. Přede mnou se stydět nemusíte.“

„Já tu kombinézu nesvléknu,“ postavila jsem si hlavu. „Je mi v ní dobře a pokud vím, odsouzená jsem nebyla, takže se pro mě vězeňské šaty nehodí.“

„Dejte to dolů! Mám někoho zavolat?“

„I kdybyste zavolala Belzebuba, tohle ze mě nedostanete,“ prohlásila jsem s určitostí.

„Nezdržujte, nemám na starosti jen vás,“ zavrčela policistka a škubla mě za rukáv.

Zůstala jsem klidně stát. Fúrie v uniformě se chvíli marně pokoušela strhnout ze mě kombinézu. Mělo ji varovat, že kombinéza neměla jediný knoflík ani zip. Konečně poznala marnost takového snažení, ale nevzdala se. Zavolala si na pomoc policistu, hlídkujícího na chodbě. Také on se chvíli marně namáhal. Nakonec mi začal vyhrožovat, že na mně kombinézu rozřeže nožem, když ji nesundám sama a po dobrém.

„Můžete to zkusit,“ usmívala jsem se.

Věděla jsem, co nevěděli. Ten oblek by odolal pekelné výhni uvnitř kráteru sopky i zubům obřího žraloka. Jen v jednom případě by povolil, kdybych se sama pokusila jej zničit. Ale i pak bych k tomu musela vyvinout úsilí. To bylo nutné, jinak by nevydržel první bouřlivý noční sen, kdy bych se chtěla obleku zbavit a nebyla při plném vědomí.

S neskrývaným potěšením jsem proto pozorovala jeho marné úsilí. Zejména když neuspěl ani ostrým nožem. Nepodařilo se mu oblek sebeméně poškodit.

„Proboha, co je to za látku?“ vzdal to nakonec, udýchaný jako po maratónu. „Drží to jako židovská víra!“

„Museli byste nejprve zlomit kouzlo, které to vytvořilo a chrání,“ ujistila jsem je. „Bez kouzla se svléknout nedá. Pokud budete trvat na tom, abych si oblékla vaše hadry, sežeňte mi větší velikost. Obléknu si je navrch, ale nikdo mě nedonutí svlékat se, když nechci. A já nechci, to mi věřte.“

Byla jsem pevně rozhodnutá v tomhle neustoupit.

„Ale to je proti předpisům!“ trvala na svém policistka.

„Zadržovat nevinné není proti předpisům?“ vyjela jsem si na ni, ačkoliv ona za to tak docela nemohla.

„Jste tady pro úkladnou vraždu, tak jakápak nevinnost?“ vybuchla. „A ještě nám děláte nepříjemnosti!“

A zase mi strkala vězeňské šaty k obličeji.

„Nepříjemnosti? Nikoho jsem nezavraždila. Zavřeli mě jako podezřelou, to chápu jako omyl. Odsouzená za vraždu jsem ale nebyla a nebudu, jen si laskavě ty hadry nechte pro toho, kdo si je zaslouží. Podle vašich předpisů se řídit nemíním. U vás je to jiné, ale můžete po mně vyžadovat co chcete, splním jen co budu sama chtít. Chovejte se ke mně jako k nevinné. Ani já se nechci s vámi dohadovat.“

Pomalu, ale rozhodně jsem opět její ruku odstrčila.

„Taky byste mohla zůstat bez večeře,“ syčela policistka.

„Právě jsem vám chtěla říci, že nebudu jíst,“ přikývla jsem.

„Hladovka hned první den?“ ušklíbla se.

„Nemám hlad,“ upřesnila jsem. „Nemějte péči, o hladu nebudu. Nebudu jíst vaše blafy, ale něco si už vyčaruju.“

„Vyčarujete?“ podívala se na mě nevěřícně, právě tak jako její kolega.

„Jo ták, vám to ještě neřekli?“ rozesmála jsem se. „Vážně nevíte, koho máte pod střechou?“

„Nechcete snad tvrdit, že jste něco mimořádného!“

„Čarodějnice je mimořádný jev, nemyslíte?“ usmála jsem se. „Zeptejte se někoho, co kdo ví o čarodějnici Martině! Dřív jsem s vámi spolupracovala, teď stojíme proti sobě, místo abychom byli na jedné lodi. Je to ale vaše škoda, ne moje.“

„No dobrá, neberte to tak!“ trhl sebou i policista. Popadl kolegyni za rukáv a bez ohledu na její udivený pohled ji vytáhl z cely. Zůstala jsem sama, ale jakmile za nimi zabouchly dveře, přenesla jsem se v duchu na chodbu.

„To jsem si oddechl!“ odfoukl si policista. „Víte vůbec, paní kolegyně, čemu jsme to oba dva unikli?“

„Co má být?“ nechápala policistka.

„Ta ženská ovládá hypnózu!“ ujistil ji. „Dokáže vnutit svou vůli komu si zamane! Prý zná i africká kouzla, vúdú, nebo co to je. Vás před ní nevarovali?“

„Něco jsem zaslechla,“ rozpomínala se. „Ale vůbec jsem tomu nevěřila. Ve snu by mě nenapadlo, že to není fáma!“

„Takových je prý v tomto kraji víc,“ sděloval jí cestou po chodbě. „Zdá se, že je někde tady celá tajná sekta. Jeden z ní nedávno podobným kouzlem začaroval zdejšího vrchního soudce doktora Hamáčka a ten opravdu zemřel. Nebude to tak nevinné, jak se snad na první pohled zdá. Kdoví, co tahle africká kouzla znamenají.“

Až následujícího dne ráno mě navštívil jakýsi pan Nezdara. Vpustili ho do mé cely, kde se mi představil jako můj obhájce.

„Myslíte si, že vás budu jako obhájce potřebovat?“ usmála jsem se na něho, když jsme spolu byli sami.

„Podle toho co o vašem případu vím, jistě,“ usmál se trochu nuceně. „Obžaloba z úkladné vraždy není obvinění, nad kterým se dá mávnout rukou.“

„Nevím, co se vám dostalo do rukou,“ přikývla jsem. „Ale všechno je jinak.“

„Poslyšte, slečno Kodětová, jestli vás mám hájit, musím podle pravdy vědět, co se doopravdy stalo,“ zvážněl.

„Pokud jste četl záznam vyšetřování a pokud se tam dostalo všechno, pak už celou pravdu znáte. Jen se obávám, že tam všechno podstatné nenapsali.“

„Existují svědectví, o kterých asi nevíte,“ pokračoval, jako by mě přeslechl. „Je tu výpověď dvanácti svědků, kteří vás krátce před vraždou spatřili se zavražděným ve vinárně, pár desítek metrů od místa vraždy. Svědkové vypovídali, že pan Krsek byl po rozhovoru s vámi nesmírně rozrušený. Při placení ani nepočkal na drobné a vyběhl z vinárny neobvykle rychle. Prý jste mu něčím vyhrožovala. Co k tomu můžete dodat? Jak to doopravdy bylo? Navíc mi řekli, že jste i tady měla jakýsi incident kvůli obleku.“

Trochu jsem se zamyslela. Nechtěla jsem si popudit proti sobě i svého obhájce a to hned při prvním rozhovoru.

„Snad vám aspoň řekli, že jsem jasnovidka,“ začala jsem proto opatrně.

„To sice v protokolu je, ale jako svému obhájci mi můžete prozradit, jak je to doopravdy s tím vaším jasnovidectvím...“

„Z vašich slov soudím, že to považujete za nějaký trik, nemýlím se?“

„A co by to bylo jiného?“ podíval se na mě zpříma.

„Chcete, abych vás o svých schopnostech přesvědčila?“

„Já na jasnovidectví nevěřím, paní Kodětová,“ mávl rukou doktor Nezdara. „Neztrácejte tím čas. Už jsem párkrát obhajoval vaše kolegy z různých cirkusů a varieté. Můžete mi prozradit, jak to děláte, těžko to bude něco, co bych už neznal.“

„Takže mi nevěříte... Máte pravdu, těžko byste mě mohl zastupovat. Uvedli v tom protokolu i to, že jsem vyšetřovateli předvedla kulový blesk?“

Podíval se na mě tázavě.

„To tam nebylo. Lituji.“

„Aha, pan vyšetřovatel to považoval za halucinaci, sugesci, možná za hypnózu nebo něco takového,“ zamyslela jsem se. „Co se dá dělat, předvedu vám to také, snad mi uvěříte aspoň vy. Bylo by ale lepší, kdybyste měl fotoaparát nebo videokameru. Říká se, že přístroje se zhypnotizovat nedají a zaznamenají čistou pravdu.“

„Když mi tu ukážete něco, co hned na místě nedokážu vysvětlit, vezmu si s sebou příště fotoaparát,“ sliboval, ačkoliv z jeho hlasu přímo čišel pobavený tón.

„Dobrá, dívejte se. Jen na nic, prosím, nesahejte. S blesky nejsou žerty a kulový blesk neškodně jen vypadá. Je v něm ale dost síly.“

„Bez obav, mám pro strach uděláno,“ opáčil klidně.

Sotva ta slova vyslovil, vzal by je nejspíš zpět. Ozvalo se ostré zasyčení a na dosah od jeho hlavy se ve vzduchu začala pomalu zvětšovat oslnivě zářící kulička. Byla zprvu velká jako hrášek, pak jako holubí vejce, ale postupně dorostla jako tenisový míč, syčela jako dvacet zmijí a voněla ozónem, i když se nezdálo, že by byla horká. Trochu tepla od ní sálalo, ale sotva jako od hrnku horké kávy.

„Tohle že je kulový blesk?“ zeptal se obhájce opatrně. „Není to imitace, nebo nějaký... holografický obraz?“

„Je to skutečný kulový blesk,“ ujistila jsem ho. „Malá oblast čisté plazmy, zvláštní stav hmoty. I v tomto malém blesku je energie asi jako v kanistru benzínu a přibližně stejnou paseku to udělá, když vybuchne. Menší domek rozvalí úplně.“

„No, vypadá to věrohodně,“ připustil. „Opravdu, tenhle trik neznám a jak se mi zdá, úspěšný. Zajímalo by mě, jak to děláte.“

„Vy to považujete za trik?“ zeptala jsem se ho ztrápeně.

„Ovšem. Vypadá to, že vás to poslouchá,“ řekl opatrně. „Podle mě byste na to měla mít nějaký přístroj, nebo ne?“

„Panebože!“ zaúpěla jsem. „Kdy těm nevěřícím Tomášům dojde pravda, když je na ně i kulový blesk málo?“

Nechala jsem kuličku zmenšit a dosednout na stůl. Syčení zesílilo a z desky stolu se vyvalil dým. Vzápětí jí blesk prošel, jako by tam nebyla. Svítil teď dole pod stolem, dírou pět centimetrů v průměru prozařovalo jeho světlo nahoru. Pak uhnul na stranu a opět začal stoupat. Deska stolu ho nezastavila ani podruhé. Zůstaly v ní dvě téměř stejné díry s řeřavějícími okraji. Blesk se pak začal zmenšovat, až byl velký jen jako hrášek. Pak to prsklo a byla opět tma.

„Vložte si prsty do těch děr, vy Tomáši!“ řekla jsem na adresu advokáta. 

Maně mě napadlo, že tahle slova řekl podle Bible Kristus právě tomu prvnímu nevěřícímu Tomášovi a od té doby se tak říká lidem, kteří nevěří ani vlastním očím, když se přihodí něco, co nejsou schopni pochopit.

„Ještě si myslíte, že je to pouhý trik? To mám kvůli vám vyvolat zemětřesení, nebo jinou katastrofu? Kdoví, zda byste mě i potom bral vážně!“

Doktor Nezdara si zaraženě ohmatával obě díry. Přitom se o žhavý okraj trochu spálil, protože sykl bolestí.

„Vy můžete vyvolat i zemětřesení?“ podíval se na mě s nedůvěrou v očích.

„Ano, ale nechtějte to. Z téhle místnosti se oknem vyskočit nedá, jsou tady mříže.“

„Ale to přece není možné! To není v lidských silách!“ trval na svém zoufale.

„Není to v lidských silách, máte pravdu,“ souhlasila jsem. „Jsem ale čarodějnice, cožpak vám to znovu a znovu neopakuji?“

„Čarodějnice nemají v moderní době co dělat!“ zaúpěl.

„Ale mají! Dobrá, nebudeme tomu tedy říkat čarování, ale využívání vědy. Už vám to zní lépe?“ ustoupila jsem trochu.

„Musela byste na to mít nějaké přístroje, co já vím? Tady přece nic nemáte!“

„Třeba mám,“ přikývla jsem. „Třeba jsem já sama takovým přístrojem.“

„A tomu mám věřit?“ vybuchl.

„Budete muset,“ pokývala jsem hlavou. „Raději neříkejte, že něco nejde. Můžete jen opatrně prohlásit, že se děje něco nad úrovní vašeho chápání. Váženým členům Francouzské akademie kdysi nešlo do hlavy, že mohly kameny padat z nebe. Prohlásili raději, že kameny v nebi nejsou a tedy nepadají. Omlouvá je, že netušili o meteoritech, ale tím na své hlavy přivolali ostudu přímo nesmrtelnou.“

„Ale jak to, že to ovládáte právě vy, vesnická učitelka? To nepochopím!“

„Proč byste to nepochopil? Neslyšel jste o mimozemských civilizacích pana Dänikena? Představte si tedy, že to všechno znám třeba od mimozemšťanů.“

„Vy jste nějaké viděla? Ty zelené mužíčky v létajících talířích?“

„Viděla a nejen já. Jenže jsou červení a nelétají v létajících talířích.“

Koukal se na mě tak nedůvěřivě, že se nedalo uhodnout, zda je vyděšený, nebo mě v duchu lituje. Řekla jsem si, že jsem mu toho vybrebtala dost a je třeba vrátit se k věci.

„O to snad nejde,“ nasadila jsem opět klidný tón. „Nesedíte tady proto, abych vám vykládala o mimozemšťanech, ale abyste zjistil pravdu. Obvinili mě z vraždy, kterou jsem nespáchala. Potřebuji tedy, aby někdo ověřil, že se ode mě odrážejí kule. Slyšel jste někdy výraz fext? To jsem totiž já. Důkaz může být jednoduchý. Stačí, když do svěráku upnete pistoli, já před její hlavní podržím ruku, někdo zatáhne za provázek a stiskne spoušť. Musí stát ale stranou, jinak ho odražená střela zabije. Myslíte, že bych tak drastickou zkoušku navrhla, kdyby to nebyla pravda? Jakmile se dokáže, že se ode mě kule opravdu odrážejí, bude jednoduché prokázat, že pan Krsek zabil sám sebe tím, že na mne vystřelil. Jen tak na okraj, víte, že pan Ludvík Krsek nedávno zastřelil pana Vykoukala? Mohli jste se to dozvědět hned po činu, kdybyste se na mne obrátili.“

„Jak to můžete vědět?“

„Jsem přece jasnovidka,“ připomněla jsem mu.

„Ale to je neuvěřitelné!“

„Je to pravda, i když neuvěřitelná pravda,“ vzdychla jsem si. „Vážně je takový problém sehnat pár odborníků, kteří dokáží posoudit a pravdivě popsat, co spatří na vlastní oči? Když ani svým očím nebudou věřit, ať si přiberou na pomoc i fotografa.“

„Já nevím,“ přiznal. „Připadá mi to jako zlý sen.“

„Jako zlý sen mi připadá, že tady sedím coby obžalovaná, místo abych své schopnosti využívala ve službách zákona. Už jsem s policií spolupracovala a jistě to byla úspěšná spolupráce. Kdo měl zájem na jejím ukončení? Co víte o tom, že policii zakázali přijímat ode mě rady? Mám na to zlost. Jestli to nevíte, nevadí, však já se dozvím, kdo za tím vězí. Tomu holomkovi ať bude samo peklo milostivo, až se s ním seznámí.“

„Chcete tvrdit, že existuje i peklo?“

„Ale to ne, teď mluvím jen obrazně. Peklo udělám tomu, kdo se bude zastávat zločinců. Třeba tím, že se pokusil postavit mě mimo zákon.“

„Co když to nebylo úmyslné? Není přece normální, aby jasnovidka spolupracovala s policií, ne?“

„Normální či nenormální. Nedodávala jsem policii hotová řešení případů jako deus ex machina, ani jsem nevyžadovala bezmeznou důvěru v mou pravdu, měli ode mne jen skutečnosti, které někdo přehlédl. Každého zločince museli usvědčit běžnými důkazy. Zákon ani spravedlnost nepřišly zkrátka. Řekněte, kdo měl zájem to rozbít, ne-li nějaký magor, anebo stejný zločinec? I kdyby neměl na těch zločinech podíl, neměl se proti nám stavět. Každý přece viděl, že vystupujeme na straně práva. A navíc, existují věci mezi nebem a zemí, se kterými se nežertuje.“

„A vy to opravdu objevíte?“

„Možná mi to bude chvilku trvat, ale najdu ho tak jistě, jako teď vidím vás. Víte, bude to asi hrozná práce. Už jsem zjistila, že stopy vedou velmi vysoko, ale ničeho se neleknu a bude-li třeba, udělám takové zemětřesení, že to někoho asi bude stát křeslo. I kdyby měla padnout celá vláda.“

„Jde z vás strach,“ ušklíbl se.

„No, možná do té doby trochu vychladnu,“ připustila jsem smířlivěji. „Víte, jsem většinou mírná, ale mohla bych vyvolat zemětřesení, až by padaly skály i stromy.“

„To bych rád viděl...“

„To nechtějte vidět, nestačil byste utíkat.“

„Ale přece je něco divného. Když máte takové možnosti, jak mi vysvětlíte, že vás policie zavřela do vězení?“

„Protože nechci nikomu škodit,“ ujistila jsem ho. „Policisté konali svou povinnost. Na ně jsem se zlobit nemohla a tím méně je trestat. Vybojovala jsem si jen kombinézu, je to nejpohodlnější oblek, který znám. Když už tady jsem, ačkoliv bez viny, nenuťte mě aspoň oblékat se do příšerných vězeňských hadrů.“

„Vy opravdu nebudete snadný případ,“ povzdychl si doktor. „Budu se snažit dosáhnout nějakých testů, co navrhujete.“

„Prosím, snažte se. Já to tu vydržím. Potřebuji hlavně klid a ten tu budu mít. Nemyslete si, jasnovidectví není jednoduché, dost člověka vyčerpává. Ale já si nedám pokoj, dokud nepoznám všechno. Pak se uvidí, kdo s koho! Považuji se za mírnou, ale pár lidí, co se proti mně postavili, už to šeredně odneslo.“

Vrátila jsem se do cely, ale klid jsem neměla. Za chvíli mě opět vedli k výslechu. Mezitím jsem zjistila jméno vyšetřovatele, jednalo se o jakéhosi JUDr Milana Sumka. Samozřejmě jsem mu vyčetla, že do zápisů píše jen co se mu hodí. Když se ohradil, že to není pravda, chtěla jsem vidět zápis z minulého výslechu, abych viděla, zda je tam i kulový blesk, co jsem mu předvedla.

„Vy jste protokol přece už podepsala,“ vysmál se mi do očí.

„Já že jsem něco podepisovala?“ vybuchla jsem. „Asi chcete, abych si vás připsala na seznam podezřelých!“

„Na jaký seznam?“

„Mám takový seznam lidí,“ ujistila jsem ho už klidnějším tónem, který, a to on ještě nevěděl, mohl být zlověstný. „Nejvýše jsou na něm ti, kdo se provinili zneužitím svých pravomocí. Čím je hříšník výše postavený, tím hůře pro něho. Jak vidím, vy si to nějak moc zjednodušujete.“

„To je sice hezké, ale na váš seznam těžko někdo bude brát zřetel,“ posmíval se mi očividně.

„Myslíte?“ ušklíbla jsem se. „Víte co? Něco vám přečtu. Budete se divit.“

Opřela jsem se pohodlně jak to šlo, zavřela oči a co nejrychleji jsem se přenesla do jeho včerejší kanceláře, odkud jsem mu v klidu přečetla všechno, co psal do protokolu. Vznášela jsem se nad ním a četla mu přes rameno doslova a do písmene jeho výmysly, jako „obviněná je psychicky labilní a nerozlišuje mezi skutečností a svými sny...“

Pak jsem opět otevřela oči a zkoumavě jsem se na něho podívala.

„Poslyšte, vaše dedukce se hezky čtou, jenže jsou vedle jak ta jedle,“ řekla jsem mu nakonec. „Možná byste s nimi uspěl v detektivce, ale ne tady. Protokol z výslechu má být rozhodně přesnější. Zejména mi tam chybí to hlavní. Měl jste se aspoň okrajově zmínit o kulovém blesku, co jsem vám předvedla.“

„Nemohl jsem tam napsat halucinace, co jste na mě zkoušela,“ tvrdil skálopevně.

„Halucinace?“ vybuchla jsem. „Jak můžete o mě napsat, že nerozlišuji mezi sny a skutečností, když sám jasnou skutečnost považujete za pouhý sen?“

Chvíli jsem se bezradně rozhlížela. Pak jsem ale dostala nápad a opět jsem se na chvíli ponořila sama do sebe.

„Nespěte mi tady!“ zatřásl se mnou vyšetřovatel.

„Já nespím,“ urazila jsem se. „Ale když takhle zavřu oči, můžete si být jistý, že se něco děje. Abyste věděl, za chvíli vám zavolá vaše patřičně vyděšená paní. Před chviličkou vám vletěl do obýváku kulový blesk. Vy na ně nevěříte, ale doma to máte pěkně černé na bílém. Abyste to neměl tak jednoduché, nechala jsem ten blesk vybuchnout. Ne v bytě, jen na dvorku, ale zabil králíky ve vaší králíkárně. Doufám, že teď uvěříte, že mé kulové blesky nebyly pouhý sen!“

„Řeči!“ odsekl. „Raději kdybyste si vzpomněla, jak to doopravdy bylo, když jste střílela na pana Krska.“

„Nikdy jsem na nikoho nestřílela,“ opakovala jsem opět zatvrzele. „A vy tu nejste od toho, abyste mi vnucoval své utkvělé představy. Zbytečně na mě zkoušíte sugestivní otázky. Máte zjišťovat skutečnost. Co takhle otisky prstů na vražedné zbrani? Moje tam nejsou, vždyť jsem tu zbraň neměla ani na okamžik v ruce.“

V té chvíli přiběhla policistka a cosi doktoru Sumkovi šeptala. Byla to právě ta, co ze mě včera marně trhala kombinézu. Večer jsem se rozhodla, že bude asi lépe znát všechny policisty jménem a zjistila jsem si jejich osobní údaje. Poručici Ivaně Váňové bylo už dvaatřicet let a byla dosud svobodná, což také o něčem hovořilo.

Doktor Sumek se na mě udiveně podíval, pak se zvedl a vyběhl z místnosti. Zůstala tu poručice Váňová, ale když jsem se opět schoulila a zavřela oči, obořila se na mě.

„Nejste tady na koncertě, abyste tu spala!“

„Já nespím, paní Váňová. Když takhle zavřu oči, čaruji. Zajímá mě, jak se bude doktor Sumek tvářit, až dorazí domů.“

„Pan doktor má ještě plno práce. Nejprve vás a pak ještě další vyšetřování.“

„Moc bych se divila, kdyby tu zůstal po tom, co se mu právě přihodilo.“

„Co vy o tom můžete vědět?“

„Víc než vy,“ odsekla jsem. „Jednak jsem jasnovidka, na to jste asi zapomněla. Za druhé jsem čarodějnice, takže jsem tu pohromu na jeho dům přivolala. Pikantní na tom je, že pan doktor Sumek na čarování nevěří. Buď mi uvěří, že je to vůbec možné, pak mu zaplatím i ty králíky. Nebo neuvěří a v takovém případě si koleduje o ještě horší nepříjemnosti.“

„Jaké králíky?“

„Králíky v jeho králíkárně. Zabila jsem mu je bleskem.“

„Mluvíte, jako kdybyste opravdu uměla čarovat!“

„Potíž je v tom, že umím. Poslyšte paní Váňová, vy mi to také nevěříte, že?“

„Ani slovo,“ přitakala sebevědomě.

Trochu jsem se zasnila. Jen krátce a otevřela jsem oči dřív než mě mohla pokárat.

„Až přijdete domů, dobře se rozhlédněte. Budete si muset dát vymalovat obývák, ale nejprve vám musí zedník zahladit ten nápis na stěně.“

„Jaký nápis?“ nechápala. „Žádný nápis v obýváku nemám.“

„Teď už máte,“ ujistila jsem ji. „Nádherně černý, plasticky vyvedený, hluboký je tak tři centimetry.“

„To je nesmysl!“

„Chcete, abych vám tam něco připsala?“

„Já vám na to nenaletím!“ vybuchla Váňová.

„To není špatný nápad,“ pochválila jsem ji jízlivě. „Já... Vám... na... to... ne... na.. letím... A máte to tam taky, ovšem budete si muset svítit baterkou, nechtěně jsem vám přepálila nějaké elektrické vedení. Prskalo to ve zdi jako ze svářečky.“

„Schizofreničko!“ zpražila mě poručice.

Pan doktor Sumek už se nevrátil a místo něho přišel jiný policista. Místo výslechu mě ale s poručicí Váňovou odvedl zpět do cely a když jsem odmítla večeři, zamkli mě a odešli.

Mohla jsem se proto plně soustředit na zjišťování, kde je zakopán pes. Nezabývala jsem se tím, z čeho mě tady obviňovali, spoléhala jsem se, že pravdu prokážu. Zajímalo mě něco jiného. Všechny tady varovali, jak umím ovlivňovat lidi. Ano, umím, ale ne, jak jim to prezentovali. Věděla jsem, že mám přímo úděsné možnosti, ale o ovlivňování lidi hypnózou jsem ani neuvažovala. Mohla bych protivníky zastrašit, mohla bych způsobit i něčí smrt, ale dobře jsem věděla, že by to nevyvolalo nadšený souhlas Rygyňů. Chtěla jsem přece jednat tak, abych nebudila jejich odpor. Ale musela jsem počítat i s možností, že se proti nám postaví mocní tohoto světa.

Trochu jsem se zamyslela. Neměla bych dát najevo Jírovi a ostatním fextům, co se tu děje? Ovládám přece prostředky, které mi umožňují domluvit se i na dálku. A nejen blesky, jako když jsem chtěla přivolat Smetanu. Dnes už zase umím víc, ovládám i jemnější prostředky.

Promítla jsem se do přítomnosti přímo do své chalupy. Na židličce stranou stolu jsem spatřila Jíru. Seděl, v ruce mobil, a s někým hovořil.

Rozsvítila jsem přímo před jeho očima miniaturní kulový blesk, veliký asi jako hrášek. Hned pochopil, že se s ním chci domluvit, ukončil hovor a mobil vypnul.

„Buď zdráv, Jíro!“ napsala jsem kulovým bleskem rychle ve vzduchu.

Jíra vyskočil a rychle si z obvyklého místa ze zásuvky kuchyňského stolu podal malý sešitek.

„Mám nápad,“ napsal na čistou stránku tužkou. „Vím, kam tě zavřeli. Máš-li kus papíru, můžeme si dopisovat, ale když nic nemáš, napíšu ti co budu potřebovat. Ty můžeš klidně mluvit, odezírám si to. Ani nemusíš vyslovovat nahlas.“

Napadlo mě ještě něco lepšího.

„Můžeme psát oba,“ psala jsem jiskřící ohnivou kuličkou do sešitu před ním. Za kulovým bleskem zůstávala na papíře tenká zuhelnatělá čára, tmavší než stopa tuhy.

„Dobrý!“ napsal v odpověď Jíra. „Přiznám se, to by mě nenapadlo, ale je to lepší než odezírání.“

„Je něco nového?“

„Nového je toho hodně. Asi to nevíš, získali jsme několik dalších fextů. Představím ti je, teď stačí, když víš, že táhneme za jeden provaz. Hrubý měl tři kamarády v Praze a když jim řekl oč jde, přidali se k nám. Pustili se do ministerstva, aby zjistili, odkud a kam vedou nitky. Bude z toho pořádný skandál, až to praskne.“

„Myslíš, že nám to někdo uvěří?“ napsala jsem rychle, sotva stačil ucuknout rukou s papíru.

„Na slova nějakých jasnovidců nikdo nic nedá, ale my už máme i písemné důkazy. A řeknu ti, nechtěl bych sedět ve dvou ministerských křeslech, až to vypukne.“

„A co já?“ starala jsem se. „Kde bych měla pomoci?“

„Nedělej nic,“ napsal. „Jednak nejsi provozuschopná, ale především, Františkova parta je dál než kam by ses mohla dostat. Nezapomeň, jsou na to čtyři, nakvartýrovali se do jedné místnosti a vzájemně se informují, co kdo dělá. Asi máš větší palebnou sílu, ale nemáš tak velké množství informací. Druhou skupinu má Kozina s kamarády na Moravě. Chystají se napravit tvůj renonc v Africe. No přece, jak jsi nechtěně podpořila teroristy. Kozinova parta to tam pojede napravit. Ještě si pamatuji na své působení v Tobruku. Kdybychom měli lepší velitele, kteří by dokázali naplno využít mých schopností, nikdy bychom neustupovali! Víš, co dokáže šestice fextů, když projde územím teroristů jako nůž máslem? Tak úspěšná vyčišťovací operace se vládním vojákům nikdy nepodaří!“

„Neměla bych je podpořit?“ nabídla jsem se.

„Nepleť se jim do toho,“ varoval mě. „Kozina velet umí a těžkou válečnou techniku proti teroristům nepotřebuje. Skoro bych je začal litovat! Čím víc budou na ně střílet... však to znáš!“

„A co my dva?“ napsala jsem mu hned. „Budeme jen tak sedět, když se konečně něco děje?“

„Nejsme dva,“ ujistil mě. „Zapomněla jsi na našeho přítele, pana Smetanu? Vrátil se a abys nemusela zjišťovat, co dělá, je na ministerstvu vnitra. Jistím ho mobilem, protože my dva jsme třetí parta. Jen ty nám zatím chybíš, ale to se snad brzy změní.“

„Co ty o tom víš? Připadám si jako ptáček v kleci.“

„Ptáček se zuby tygra,“ připsal pod to Jíra. „Dobře jsem viděl, co jsi vyvedla panu Sumkovi i paní Váňové. Asi to bylo zapotřebí, ačkoliv to vypadalo pouťově. Zdá se, že jsi měla aspoň u pana doktora úspěch. Z poručice Váňové sis zbytečně udělala nepřítele. Podívej se na ni, jak chuděrka brečela nad obývákem, bude ti to hned jasné.“

„Udělala jsem to, protože jsem ji musela přesvědčit.“

„Nemusela,“ doprovodil Jíra psaná slova zavrtěním hlavy. „Ale co se stalo, stalo se. My jsme se ostatně kdysi také rádi předváděli. Dělat šaškárny nás ale časem přešlo.“

„Šaškárny?“

To slovo jsem nenapsala, jen jsem ohnivou kuličkou udělala černý ovál kolem posledního Jírova slova a doplnila na konec věty otazník.

„To se rozumí,“ psal dál. „Ale nechci tě odrazovat, sama jistě víš, na co bys měla věnovat energii. Pořád platí, zavřít tě mohli, pustit musí.“

„Dobrá,“ ustoupila jsem. „Přestanu se předvádět a věnuji se něčemu důležitějšímu. Ale nerada bych se do toho pouštěla sama. Sám víš, že se to lépe táhne v partě.“

„Ty jsi pořád naše parťačka,“ napsal mi Jíra na samý dolní okraj papíru. Pak papír otočil. Všechny moje nápisy, vytvořené kulovým bleskem místo perem, byly propálené skrz, ale na dalším listu papíru nebyly znát. Naučila jsem se už vést dostatečně jemně i toto neobvyklé psací náčiní.

Nedalo mi to a napsala jsem poslední větu. Slyšela jsem už na chodbě nějaký hluk a tušila jsem, že chvilková pohoda ve vězeňské cele už dlouho nepotrvá.

„Mám tě ráda, Jíro!“

Napsala jsem to už jen tak ve vzduchu a vzápětí se ohnivá jiskra neškodně rozprskla jako vánoční prskavka.

Errata:

11.08.2021 15:07