Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mimo zákon

Trabant dýchavičně vyšplhal poslední metry a zastavil se na lesní mýtince.

„Dál musíme pěšky,“ usmála jsem se.

„Je to daleko?“ zeptal se mě pan Smetana.

„Asi padesát metrů,“ ujistila jsem ho.

„Tady bych nikdy nic nehledal,“ rozhlížel se udiveně, sotva jsme vystoupili.

„Myslíte si, že se pozůstatky po mimozemšťanech musí podobat tomu, o čem tak zasvěceně píše Däniken? Budete-li usilovně hledat něco jako Baalbeckou terasu, tajemné obrazce viditelné z letadla, popřípadě mamutí pozůstatky kosmodromu, nedočkáte se jich. Přitom máte přímo před sebou golovyrg, inteligentní bytost, zanechanou na barbarské planetě Zemi vesmírným národem Rygyňů.“

„Já tu ale nic nevidím,“ obrátil se na mě udiveně. „Kde je tu jaká bytost?“

„Ale vidíte ji! Jen vás ještě nenapadlo, že by to mohl být tenhle velký balvan.“

„Tenhle?“

„Ano, právě ten. Divíte se? Vypadá jako by sem patřil od stvoření světa, ale je to inteligentní živý tvor. Jistě si ani neuvědomujete, že vás právě zkoumá.“

Chvíli si balvan prohlížel.

„Nevypadá jako památka po mimozemšťanech,“ obrátil se po chvilce ke mně.

„Nevypadá, ale je. Vyslanec mimozemšťanů u nás. Dál už musíte jít beze mne, já vám jen řeknu co a jak.“

Podle mých pokynů vystoupil na vrchol a našel tam sotva zřetelnou prasklinu ve tvaru hákového kříže. Potom se sehnul a fouknutím do úzké trubičky golovyrg probudil. Přesněji řečeno, golovyrgy nespí, ale dal mu najevo, že si přeje stát se pomocníkem Rygyňů.

Stála jsem v bezpečné vzdálenosti a věděla jsem, co se stane. Kámen se bez varování rozevřel a bývalý detektiv spadl s poděšeným výkřikem dovnitř. Kamenné segmenty se zavřely a udusily zbytek jeho výkřiku. Vysvětlování by bylo obtížné a nakonec i zbytečné, Jíra mi také předem neřekl, co se stane a podruhé už jsem se toho nebála.

Chvíli jsem čekala, ale nic se nehýbalo. Tentokrát proběhne standardní čtyřdenní procedura, kterou golovyrg potřebuje na analýzu vědomí i podvědomí pohlceného člověka. Věděla jsem jen o třech výjimkách. První byl gangster Folkert, kterého odhalil a obratem vyvrhl, ale umírajícího. Další výjimkou byla zabitá Jarmilka, kterou po návštěvě ve světě mimozemšťanů golovyrg vrátil do našeho světa uzdravenou. Třetí výjimkou jsem byla já, i mě vrátil z planety Rygyňů předčasně. Další výjimky očekávat nemůžeme. Pan Smetana se na planetu Rygyňů nedostane, ale stane se jako my fextem a jasnovidcem. Věřila jsem mu, že jednal čestně a že před námi nic nezatajil. Vrátila jsem se proto k autu, nasedla, otočila se a ujížděla zpátky domů.

Jíra mě uvítal méně příjemnou novinkou.

Zjistil, odkud přišly nepochopitelné příkazy o odvolání detektiva Smetany a převelení mezi dopravní policisty. Nitky se tentokrát táhly až do vlády, ale jisté nebylo ani to. Ministr vnitra se nepotřeboval domlouvat na tajných schůzkách po restauracích, svým podřízeným to prostě nařídil telefonem. Telefonní hovory byly i pro Jíru těžkým oříškem. Mohl odezírat jen jednu stranu, ale neslyšel odpovědi. Když zjistil číslo druhé strany, mohl se vrátit v čase a doposlechnout si odpovědi druhé strany přímo u ní, ale bylo obtížné sestavit rozhovor tak jak se odehrál. Navíc bylo jisté, že to nerozhoduje ani ministr vnitra. Občas měl telefonní hovory, kde pouze stručně odpovídal »ano, pane«, případně »ne, pane«. Sám nikdy nevolal, hovory i rozkazy vždy jen přijímal. Vodítkem mohlo být jen to, že odpovídal anglicky.

Příkaz doputoval k policejním důstojníkům a ti komando, které vtrhlo do mé chalupy, obratem propustili na svobodu. Horší bylo, že si policejní důstojníci nedovolili rozkazy odmítnout, zato mohli ze svých privilegovaných míst odvolávat podřízené dřív než se mohli dostat na kloub věci. Odvolali nejprve Svobodu, po něm i jeho dřívějšího šéfa.

Po delší diskusi jsme se s Jírou rozhodli pokračovat v tom, co jsme začali. Zákon si našich služeb nepřeje? Dobrá. Nepůjde to oficiálně, půjde to jinak. Navzdory vypovězeným dohodám budeme sloužit spravedlnosti dál. Pravdu přece nemohou stále odstrkovat!

Naše podmínky se ale prudce zhoršily. Z policie nám už nikdo nevolal a zdálo se, že si další případy musíme hledat sami. Nebylo to tak snadné, jako když nám je předávali.

Následujícího večera jsem se z televize dozvěděla, že v sousedním městě včera někdo spáchal vraždu, do vysílání neobjasněnou. Znamenalo to, že na policii už s námi nepočítají. Dřív by už u nás byli, ačkoliv to byla záležitost sousedů.

Mrzelo mě to, ale nikomu jsem to nedala najevo. Kdyby se na nás obrátili jako jindy, vraždě bychom nezabránili, ale vyřešili bychom ji. Kvůli jejich odmítnutí bychom mohli přijít pozdě i k nějakému vážnému případu, jako byl třeba sadista pedofil. A co ztracené děti? Naštěstí jich nebylo tolik, ale co kdyby se nějaké dítě ztratilo právě dnes?

Dobrá, pohodila jsem hlavou.

Zjistila jsem si podrobnosti a hned po ránu jsem zavolala redakci novin. Redaktorce, která se ohlásila, jsem do nejmenších detailů popsala průběh vraždy, kdo byl vrahem a jaké důkazy policie na místě činu přehlédla.

Udiveně mě vyslechla a ujistila mě, že si mé informace ověří a podle možností použije. Její nadšení ale citelně ochladlo, když se mě zeptala, odkud to vím a já jsem jí po pravdě řekla, že jsem jasnovidka. Pozdě mi došlo, že to nebude tak snadné. Nemínila jsem se ale vzdát. Rozhodla jsem se zajet přímo do redakce a redaktorku na místě přesvědčit.

Než jsem se tam ale vypravila, chtěla jsem počkat, až Jíra rozlouskne další záhadu, popisovanou na stránkách našich novin. Loupežné přepadení v sousedním městě pro nás nepředstavovalo problém. Nicméně jsem se zdržela čekáním na výsledek, abych mohla i tento případ přinést jako dárek do redakce.

Mezitím ale přijel autobus dostali jsme dlouho očekávanou návštěvu.

„Pojďte dál, hoši,“ vítal Jíra na prahu dva muže, kteří nesměle ťukali na dveře.

„Jsem rád, že jste na starého kamaráda nezapomněli,“ táhl je dál do sednice. „Martino, máme hosty, jaké jsi ještě neměla.“

„Vítám vás,“ podávala jsem oběma ruce. „Jírovi kamarádi, nemýlím se?“

„A ne ledajací!“ ujišťoval mě Jíra. „Právě tiskneš ruku Honzy Sladkého, známějšího jako Kozina. Ano, toť ten Chodský rebel!“

„Kozina?“ vykulila jsem oči. „Ten s Lomikarem?“

„V našem světě nemůžete žít dlouho, člověk brzy vzbudí podezření a případně i závist lidí. Jednu dobu jsem si nechal říkat Kozina, teď už jen Jan Sladký. Dnes si mě nikdo s těmi událostmi nespojuje,“ skromně přikývl nepříliš výrazný človíček a tiskl mi se zdrženlivým úsměvem ruku. Jméno jsem znala, ale jeho podoba neodpovídala žádnému portrétu. Podle ilustrace u Jiráska by to měl být hrdý rebel s pohledem upřeným do dáli, já jsem v něm viděla spíš bankovního úředníčka. Zdání ale klame.

„Nevím, jestli vám to o mně Jíra řekl, já jsem se nejvíce snažil udržet naši podivnou pospolitost pohromadě,“ představil se mi další fext, František Hrubý. „Mám na mysli naše poutě na horu Říp jednou za deset let. Dávám tam cedulku s iniciálami F.X. jako FeXt. A co vy, slečno, či snad paní? Jestli se nemýlím, byla byste mezi námi vůbec první žena. To by se mělo oslavit!“

„Zatím není co oslavovat,“ zamlouvala jsem to rychle.

„Ale je, prý jste přišla na záhadu ďábelského sklíčka,“ zajímal se pan Hrubý.

„Na to přišlo sousedovic dítě Jarmilka,“ musela jsem je uvést na pravou míru.

„Martina byla zato přímo u ďáblíků,“ vyrukoval hned Jíra s novinou, která oba vzácné hosty jaksepatří udivila.

„U nich? Kde se skrývají?“ skoro vyskočil pan Sladký.

„Jsou to bytosti z hvězd, žijí daleko odtud, víte?“ zavrtěla jsem hlavou.

„Myslel jsem si to už dlouho,“ přikývl vážně pan Sladký.

Nedokázala jsem se před ním zbavit téměř posvátné úcty. Když se o někom učíte v učebnicích jako o skutečné a významné postavě našich dějin, jeho přítomnost vás trochu svazuje. Navíc jsem v chalupě neměla nic k jídlu, co bych návštěvě nabídla. Musela jsem se omluvit, odběhnout narychlo do obchodu a koupit občerstvení.

Když jsem se vrátila, leželi všichni v komoře napříč přes Jírovu postel a Jíra je zasvěcoval do jasnovidectví. Medailóny měli naštěstí oba, i v dopise jsem jim připomněla, aby si je vzali s sebou. Postavila jsem zatím vodu na kávu, rozložila na talíř koupené pečivo a připravila pomazánku. Pak jsem se odhodlala vyrušit je. Ostatně Jíra již instruktáž skončil a kdybych za nimi nepřišla, přišli by za mnou sami.

„Úžasné sklíčko!“ rozplýval se nadšením Kozina. „Když si představím, že jsme to po celé věky schovávali jen jako památku! Vědět to už tenkrát, dopadlo by to s námi jinak.“

„Kdyby – chyby,“ mávl rukou František. „Netušili jsme, k čemu je to dobré. Ještě že se na to přišlo! Teď by byla strašlivá ostuda takového daru nevyužít.“

„To sklíčko vlastně jasnovidectví neumožňuje,“ řekla jsem jen jako mimochodem. „Jen nám usnadňuje telepatické spojení s golovyrgy, neboli s ďábelskými kameny, jistě jste se už s nimi setkali. Jsou to inteligentní bytosti, mají více smyslů a jejich paměť se s naší nedá srovnávat. To ony si všechno po celé věky pamatují. Nemohou si ovšem pamatovat úplně všechno, proto jsou vzpomínky z pradávných časů méně ostré a vybledlé.“

„To jsi mi ještě neřekla,“ vyčetl mi Jíra.

„Vím to až od návštěvy u nich a víš sám, jak je to s mými novými vědomostmi. Objeví se mi v hlavě až když je potřebuji.“

„Já vím, zatím jsme měli důležitější starosti,“ dal se snadno přesvědčit.

„Říkal vám už Jíra, co jsme začali?“ optala jsem se opatrně jeho kamarádů.

„Samozřejmě! A musím přiznat, lépe by mě to nenapadlo. Ale vy prý máte nějaké možnosti navíc, jaké nemá nikdo jiný. Co je na tom pravdy?“

„Odvážila jsem se nesouhlasit s  mimozemšťany Rygyni,“ kývla jsem. „Nejspíš jsem probudila jejich zájem o dění v našem světě. Darovali mi voikosit, velice silný prostředek a pokud vím, na Zemi jediný. Ještě nevím, k čemu nám bude dobrý, zatím jsem ale s jeho pomocí zvládla jen pár pouťových triků.“

„Rádi bychom se k vám, chcete-li, přidali,“ pokračoval František. „Líbí se mi, že jste se obrátili na noviny, když vás zklamala policie. Bylo to správné, ale s novináři si musíte počínat jinak než s policisty. Kdybyste dovolili, mám v těch kruzích zkušenosti a nemalé styky. Nejsem už sice veřejně činný jako dřív, ale od literatury a příbuzných oborů jsem se nedokázal nikdy odpoutat.“

„Vy se tomu věnujete?“ divila jsem se.

„Ano, a mám spoustu známých, které bych mohl pro dobrou věc zapálit. Mohu být v tomto směru velice užitečný...“

„Mě zaměstnáte také?“ přidal se pan Kozina.

„Samozřejmě, proč si myslíš, že jsme vám napsali?“ řekl Jíra. „Dva jasnovidci jsou jako když hodíš kámen do řeky. Je to znát jen v malém kruhu, kousek po proudu už nikdo nemá tušení, že se nahoře něco stalo.“

„Mám adresy fextů, jak se scházíme,“ prohlásil zamyšleně František. „Všem posílám jednou do roka novoroční přání. Zatím mi každý odpověděl, často v předstihu, až na výjimky, ze kterých musím páčit každou změnu adresy, viď, Jíro! Zkusil bych svolat mimořádné setkání, abychom se sešli všichni.“

„Žádné takové setkání jsme ještě neměli,“ namítl Jíra.

„Nebylo to tak naléhavé. Což se právě změnilo.“

„To by bylo užitečné,“ souhlasila jsem. „Ačkoliv jste poznali, že jasnovidectví nejsou žádné čáry a naučit se to dá za pár minut cvičení.“

„Tím spíše bychom to měli uvést do chodu ve větším.“

„Nevím,“ zamyslel se Jíra. „I kdybychom se na to dali všichni, stačíme posloužit spravedlnosti jen na malém dílu světa, řekněme v Čechách. Jinde ve světě je to tisíckrát horší a napravit celý svět není v našich silách.“

„Máš pravdu jen v tom, že nás starých fextů je málo. Můžeme ale naše řady podle potřeby rozmnožit,“ uvažoval František. „Už jste s tím vlastně začali. Nejprve tady se slečnou Martinou, teď s tím detektivem. Každý, koho přivedete k balvanu ďáblíků...“

„Ke golovyrgu...“ vskočila jsem mu do řeči.

„Víme všichni oč jde,“ nedal se vyrušit František. „Zkrátka a dobře, zajímá mě, zda se každý člověk, který projde balvanem, změní ve fexta a dostane medailon.“

„Každý ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Darebáky golovyrg nepřijme a zločince sám na místě ztrestá.“

„Víte to jistě?“ zapochyboval. „Můžeš mít pravdu, byl jsem svědkem podobného případu, nebyl to pohled pro citlivé duše, ale nejsem si úplně jistý souvislostí s poctivostí či nepoctivostí toho dotyčného člověka.“

„Vím to jistě,“ přikývla jsem. „Nedostala jsem od Rygyňů navíc jen voikosit, ale i větší vědomosti než má kdokoliv z vás. Takže vím mnohé, co vy nevíte.“

„Věřím vám. V tom případě nám vlastně dali ti...“

„Rygyňové...“ napověděla jsem mu.

„Dali nám ti Rygyňové víc, než jsme tušili. Takový dar může od základů změnit tvář světa. Uvědomte si, že každý lotr koná svá lotrovství jen proto, že ve skrytu duše doufá, že se to nikdy před tvář spravedlnosti nedostane. Mnohým se to opravdu daří. Buď jsou chytří, nebo mají štěstí. Buď se na ně nepřijde, nebo je spravedlnost odsoudit nemůže, většinou pro nedostatek důkazů, případně protože jsou nedotknutelní. Co ale bude, když se na všechny špatnosti přijde a lotři, i nejvyšší, trestu neujdou?“

„Dají si větší pozor,“ vyhrkl Kozina.

„Nebo se odstěhují jinam, kde nebudeme mít žádný vliv,“ navrhoval Jíra.

„Dejme tomu, zpočátku budou mít kam se na světě schovat. Myslíte si, že jsme schopni dokonale vymýtit zlo v určité oblasti, dejme tomu v jednom státě? Tak, aby tu mohl každý ponechat své věci bez dozoru, aby se zámky na dveřích staly zbytečné a lidé si navzájem neškodili?“

„Na malém území snad ano,“ přikývla jsem. „Záleží na tom, kolik nás bude, ale při troše vytrvalosti...“

„Když se nám to podaří, zaměříme se na další oblast. Běda každému, kdo sejde na cestu zločinu. Potom věnujeme veškerou pozornost sousedním zemím. Mezitím nás bude i více, jistě se nám bude dařit čím dál lépe.“

„A co když se proti nám postaví vlády?“ obával se Kozina. „Jistě víte, že v mnoha zemích zločinci pronikli až tam. Korupce je přece ve světě zcela běžná a kdoví kolik prodejných děvek je na vysokých postech i u nás.“

„Ti by se před námi měli mít na pozoru nejvíc,“ řekl Jíra sveřepě. „Když bude nejhůře, má naše Martina něco, čím dokáže přesvědčit i nejzatvrzelejší kazimíry.“

„Slyšel jsem o zemích, kde zákony zločincům beztrestnost přímo zajišťují,“ vzpomněl si Kozina. „Páni si vždycky dovedou zajistit větší shovívavost soudců. Buďto dostanou menší trest, nebo aspoň měkčí vězeňskou lavici. S televizorem a kaviárem.“

„Nejprve se musíme postarat o spravedlnost tady,“ usmála jsem se. „Připouštím, že máme něco, o čem se až dosud nesnilo nikomu z lidí, kteří se spravedlností zabývají. Čím víc nás bude, tím lépe. Ale také má pravdu Kozina, na světě jsou nespravedlivé zákony. Všimněte si, jak hladce nás darebáci odstavili v naší vlastní zemi.“

„Neuvědomili si, co se proti nim formuje,“ trpce se usmál Kozina. „Netušili, že spravedlnost nepotřebují jen soudy s policií, ale že je v každé pořádné zemi další síla, kterou není radno podceňovat, a to je síla lidí.“

„Síla, na kterou zatím nemáme žádný vliv,“ podotkla jsem také trochu trpce.

„Ale máme,“ kývl hlavou František. „Nebojte se, v tom směru si najdeme cestu. Mohli bychom například založit vlastní noviny. Nabízím se na místo šéfredaktora. Řekl bych, že tomu rozumím nejlépe, dělal jsem dlouho u novin redaktora.“

Dohodli jsme se, že pan Hrubý naváže spojení na redakce v Praze, pan Sladký se poohlédne kolem Holomóce a navíc urychlíme setkání ostatních fextů. Na mě zůstala příprava školení pro jasnovidce. Každý medailón bychom měli co nejlépe využít. Chlapi se jednomyslně shodli, že se přestanu angažovat veřejně. Se svými novými schopnostmi zůstanu v záloze pro případ, kdyby se nám do cesty postavila nějaká větší síla.

„Udělala jsi toho už dost, Martinko,“ chlácholil mě Jíra, když jsem se pokusila protestovat. „A krom toho, ty se jistě nevzdáš školy, nemám pravdu?“

Pravda, tím mě zpacifikoval, věděl, že se učitelování vzdát nechci. Ale já jsem si řekla, že ve volném čase budu pokračovat i v práci detektiva.

„To jistě můžeš,“ souhlasil Jíra. „Ale je škoda, abys obíhala byrokraty. To nech na nás, sama budeš dělat něco důležitějšího.“

Přece jen jsem ale nemohla přenést přes srdce, že by po sousedním městě beztrestně chodil vrah. Redaktorka novin mě však zklamala. Bála se uveřejnit něco od jasnovidky, ačkoliv mé důkazy byly zřejmé a nebylo na nich patrné, jakým způsobem jsou získané. Buď jak buď, hned napoprvé nás noviny zklamaly.

Vypravila jsem se proto přímo za vrahem.

Nemínila jsem ho vyzvat na Boží soud, nechci přece do toho zatahovat Rygyně. Možná by nám vyhověli, ale tím bychom si to u nich jen zhoršili. Nechtěla jsem útočit na jeho svědomí, to u lidí toho druhu nemá cenu. Chtěla jsem v něm probudit strach, že někdo ví o jeho provinění.

Jak jsem už vypátrala, vrahem byl jakýsi řezník Ludvík Krsek. Neměl rodinu a do sousedního města se teprve nedávno přistěhoval z opačného konce Čech. To by jeho čin vysvětlovalo, zdejší lumpové už pochopili, že bude výhodnější živit se poctivě. Náš řezník neměl řemeslo špatné, ale některým lidem nestačí ani zavedený obchod, ani plná šrajtofle. Půl roku po přestěhování, jen se v novém bydlišti trochu rozkoukal, přepadl vpodvečer s pistolí v ruce o pár ulic dál zlatnictví. Zlatník se nechtěl dát oloupit bez odporu a pokusil se přivolat policii. Krsek ho ale zastřelil, vybral z kasy peníze, ve chvatu nahrnul z okolních vitrín do velké kabely hodinky, prsteny a šperky a uprchl.

Policie marně nasadila co mohla, včetně služebního psa. Kdyby se policisté obrátili na nás, měli by důkazů dost, ale na rozkaz shora se s námi nesměli zabývat, takže vraha nedopadli. A jak se zdálo, nedopadnou ho.

Podívala jsem se raději na minulost váženého řezníka, zda nemá na svědomí už něco z dřívějška. Tušení mě nezklamalo. Vážený pan Krsek měl na svém kontě jiné úspěšné loupežné přepadení, tenkrát naštěstí bez tragických následků. Ve starém bydlišti na druhém konci Čech přepadl prodavačku. Chodila na poštu s tržbou a cestu si zkracovala temnou uličkou. Vyčíhal si ji, udeřil do hlavy a než se vzpamatovala, podařilo se mu zmizet temným průchodem i s její tašku a s tržbou. Policie ho nedopadla, ale příliš snadno získané peníze rychle rozházel a navíc se mu zdálo, že se kolem něho začíná stahovat smyčka. Vyřešil to odstěhováním do jiného města, kde ho nikdo neznal. Naneštěstí ho opět zlákala vidina snadno získaných peněz a tentokrát to dopadlo hůř.

Nerozmýšlela jsem se dlouho, nasedla do auta a vyrazila za ním. Zakotvila jsem ve vinárně na náměstí, kam si už zvykl chodit. Přišel stejně jako jindy, posadil se k baru a začal si poroučet.

Požádala jsem číšníka, aby ho diskrétně přivolal k mému stolku, ale pan Krsek mě neuznal ani za hodnou pohledu.

Zvedla jsem se tedy a přistoupila k němu.

„Pane Krsku, chci se vás na něco zeptat. Znáte paní Marii Královou?“ začala jsem.

Na okamžik pochopitelně ztuhl. Prodavačka Marie Králová byla totiž jeho první oběť. Krsek se na mě zděšeně podíval. Asi mu nešlo do hlavy, jak mě mohlo napadnout dávat to jméno do souvislosti s ním, když se vše odehrálo daleko odtud.

Rychle se ale vzpamatoval, nadechl se a odsekl: „Žádnou takovou ženskou jsem v životě neznal.“

„A také vás pozdravuje ze záhrobí pan Vykoukal.“

Jméno zavražděného klenotníka mělo ještě větší účinek. Už proto, že ten případ ve městě v poslední době všichni diskutovali. Pan Krsek se ke mně otočil a dříve než jsem se nadála, popadl mě pod krkem.

„Co že jste to říkala?“ syčel mi do obličeje. „Zkuste to opakovat a uvidíte!“

Držel mě za límec tak pevně, že mě začal škrtit. Nevím, zda to bylo úmyslně, nebo mě chtěl jen pevněji přidržet, ale nebylo mi v té chvíli příjemně. Spoléhala jsem se, že mě v baru před tolika svědky nenapadne, navíc jsem věděla, že fexta nezabije ani kdyby chtěl, ale málo platné, když vás drží pod krkem stokilový chlap, který už má na svědomí vraždu, není to příjemný pocit.

„Vím o vás všechno, pane Krsku,“ pokračovala jsem ale přidušeným hlasem. „Nepůjdeme se raději posadit ke stolku? Je tam přece jen míň lidí.“

Dala jsem mu najevo, že mě nezastraší tak lehce, jak nejspíš v skrytu doufal.

Pustil můj límec a bez odporu mě následoval. Můj stolek byl stranou a v přítmí, což nejspíš vyhovovalo i jemu.

„Co vlastně po mně chcete?“ vybuchl polohlasem, dřív než se posadil.

„Máte opravdu smůlu, pane Krsku. Kdybyste byl zdejší, asi byste věděl nejen kdo jsem, ale i co chci. Říkají mi jasnovidka Martina a bydlím v sousedním okrese.“

„Už jsem o vás slyšel,“ zasyčel. „Samé babské žvásty.“

„Nejsou to žvásty,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jestli jste o mně slyšel, pak jistě víte, že jsem přiměla mnohé významné lidi změnit názor, případně i zaměstnání.“

„Jo, slyšel jsem o vás. A co vlastně chcete? Abych zasekl sekeru do špalku a začal dělat instalatéra? To se načekáte! Nemám k tomu důvod ani chuť!“

„To by byl příliš mírný trest za vraždu,“ zamračila jsem se trochu. „Pro vás mám, pane Krsku, jiný návrh. Seberete všechno, co vám z poslední loupeže zůstalo, vím už, že jste z toho hodně utratil, a přihlaste se s tím kajícně na policii.“

„Vy jste se zbláznila, dámo! O jaké loupeži mluvíte? Nic jsem neprovedl.“

„Provedl a moc dobře to víte,“ pokračovala jsem tiše, ale neúprosně. „Nenabízím vám nic příjemného, ale vaše vina menší trest nesnese. Vězení je spravedlivý trest za zabití člověka. Jako každému vám dám vybrat ze dvou možností. První jste právě slyšel a je z těch dvou lehčí, to mi věřte.“

„Nehledě k tomu, že jsem nic neprovedl, vážně si myslíte, že se půjdu pro nic za nic udat? Zbláznila jste se? Proč?“

„Mohu a musím vám samozřejmě sdělit, že pro vás bude pár let v kriminále, navíc s polehčující okolností přiznání, menší trest než to druhé.“

„Vašeho vyhrožování se nebojím!“ odsekl. „Nic proti mě nemáte a nemůžete mi nic dokázat.“

„Nejde o důkazy, jaké by vyžadoval soud, kdybych vás obžalovala. Máte pravdu, nic hmatatelného v ruce nemám. Vím co jste spáchal, ale nechci s tím k soudu, tam by to ani nestačilo. Já ale nejsem policista, vyšetřovatel ani soudce. Jsem jasnovidka. Pravdu znám, ale na světské zákony nespoléhám. Ty přenechám soudcům, pokud dávám provinilcům možnost, aby si to zvolili. Každému dávám vybrat ze dvou možností, každého varuji, že ta první je pro něho výhodnější, ačkoli se mu může zdát tvrdá. Kdo si ji zvolí a odpyká si trest, může dál žít v klidu. Samozřejmě, pokud svůj čin neopakuje. Jsem mírnější, než vyžadují světské zákony, ale to neznamená, že prominu i vraždu. Tam musím být přísná. Boží soud je totéž jako rozsudek smrti bez odvolání.“

„Ano, slyšel jsem nějaké historky o božích soudech. S tím si na mě nepřijdete, já na ně totiž nevěřím,“ ušklíbl se.

„Boží soud mám pro větší a nebezpečnější darebáky,“ pokrčila jsem rameny. „Vám nenabídnu nic lehčího než vězení. Skutečně vybrat jste si vlastně mohl jen před tou vraždou a vybral jste si špatně. Když si to tak přebírám v hlavě, vlastně si ani nepřeji, abyste si zvolil vězení. Nabízím vám je, aby to aspoň trochu záleželo na vás. Každý má mít možnost volby, i když si někdy může vybrat jen menší zlo.“

„Trochu přibrzděte, dámo! Mluvíte o trestech, ale nejste soudce. Kriminálu říkáte lehčí trest, co by mělo být to druhé? To je vyhrožování násilím a na to jsou paragrafy! Vydírat se ale od vás nenechám, to si pište!“

„Kdo vás vydírá?“ podivila jsem se okázale. „Myslíte snad, že z toho mám prospěch? Kdybych po vás žádala peníze nebo podíl na kořisti, to by bylo vydírání. Jen vám říkám, že jste se vlastním přičiněním dostal do spárů sil, o jakých nemáte ponětí. Vy ani netušíte, co všechno se děje mezi nebem a zemí!“

„Věci mezi nebem a zemí sem nepleťte,“ odsekl. „Důrazně vám doporučuju, dámo, nezahrávejte si. Ne s nějakými astrálními silami, ale se mnou. Chcete si čuchnout k mé pěsti? Ženské sice nemlátím, ale mohla byste být výjimka.“

„Už druhá, po paní Králové, že?“ podotkla jsem klidně. „Abyste si později v pekle nestěžoval, že jsem vás nevarovala, musím vás na něco upozornit. My jasnovidci jsme lépe chránění než ostatní lidé. Nepokoušejte se mi ublížit, jinak skončíte špatně a podstatně dříve, než když si zvolíte trest astrálních sil, jak jste je výstižně nazval.“

„Nesáhnu na vás, když teď zmlknete a přestanete se do mě navážet!“ prohlásil sveřepě. „Nemyslete si, že bych s vámi nedokázal zatočit tak, že byste na to dlouho nezapomněla. To by vám žádné astrální síly nepomohly.“

„Abyste se nedivil!“ varovala jsem ho. „Navážet se do vás nebudu. Ne že bych dala na vaše silácké řeči, ale už jsem vám sdělila co bylo třeba, dál to bude záležet jen na vás. Ať chcete nebo ne, zvolíte si sám. Bohužel, některé volby jsou nevratné. Nevratnou byla vražda pana Vykoukala. Z té nevycouvete.“

„Zbytečně mi vyhrožujte! Stejně se vás nebojím.“

„Vaši odvahu bych obdivovala, mám jen pocit, že nevíte, do čeho se ženete. A bezhlavá odvaha je čirý nerozum.“

„Nechte si laskavě ty kydy pro někoho jiného,“ odsekl. Pak se zvedl, obrátil se ke mně zády a odešel sebejistě k baru.

Dopila jsem vystydlou kávu, zaplatila a vyšla na ulici. Auto stálo na parkovišti o dvě ulice dále, kolem náměstí byla zóna zakázaného parkování. Cestou k autu jsem přemítala o panu Krskovi. Tvrdší oříšek! Po rozhovoru s ním bych ani nečekala, že by se mě polekal a šel oznámit své zločiny na policii. Budu s tím muset něco udělat, aby nemuseli zasahovat Rygyňové. To bych si přála ze všeho nejméně. Ale co s ním? Použít proti němu své nové možnosti, to by nebylo čisté řešení. Lepší by bylo uvést na jeho stopu policii. Potíž byla, že policie o důkazy nemá zájem. To mé řešení znesnadňovalo, ne-li znemožňovalo.

Nakonec mě napadlo obrátit se na ministra. Každá ryba smrdí od hlavy, musím nejprve přesvědčit ty nahoře. Ministr, který poslouchá rozkazy z ciziny, nemá na tom místě co dělat. Bude to asi podobné vyhlášení války, ale musím to zkusit.

Procházela jsem právě úzkou uličkou, když se od tmavé stěny odlepila postava. Bez nejmenšího varování proti mně natáhla ruku a vzápětí mě oslnil ostrý záblesk a večerním tichem zahřměla ohlušující rána.

Pocítila jsem ostré štípnutí pod levým okem. Zabolelo to, až mi vhrkly slzy do očí, na okamžik jsem vůbec nic neviděla. Ihned jsem si začala rukou postižené místo mnout. Bolest ustoupila, což bylo dobře. Jak jen bylo možné, rychle jsem oči otevřela.

Přede mnou ležel na zádech zastřelený chlap. Obličej měl pokrytý krví, stříkající z nosu. On vlastně nos skoro neměl, střela z vlastní zbraně ho strefila doprostřed obličeje a znetvořila ho k nepoznání. Určitě mu proletěla mozkem a jeho tělo se škubalo už jen mimovolně. Prakticky byl mrtev.

Podle obleku jsem neznámého útočníka bezpečně poznala. Byl to řezník a uzenář Ludvík Krsek, před chvilkou jsem s ním hovořila! Napadlo mě, že za mě tu prekérní situaci vlastně sám vyřešil. Uvažovala jsem, jak ho potrestat aspoň stejně jako vězením a on mě ke své škodě předešel. Jistě se mého ultimata nezalekl, ale pochopil, že jsem pro něho nebezpečná a rozhodl se mě odstranit. Měl ale smůlu jako více podobných darebáků.

Narazil na fexta. Tedy – na fextku, což je ale totéž... 

Přiznám se, oddechla jsem si. Ani mě nenapadlo, že bych teď měla ležet na jeho místě se stejně roztříštěným obličejem. Viděla jsem už tolik násilných smrtí, že na mé city nepůsobily. Při pohledu na jeho umírání jsem nepocítila nic víc než ulehčení, že mě zbavil starostí. Vrah Krsek se neúmyslně zastřelil vlastní pistolí. Chtěl mě zabít a díky mým vlastnostem si se mnou roli oběti vyměnil. Skoro jako v té písni o fextovi.

Před chvílí šli jsme uličkou, co z náměstí se klikatí

tam další hrůzný příběh vyprávěl si lidí sběh

dnes večer tam prý někdo přepad’ mladé děvče poštovní

my viděli jsme pohřební vůz spěšně odjíždět.

Chvíli jsem nad ním stála a uvažovala. Ani jsem se k němu nesklonila, nebylo proč. Rána byla smrtelná, nemělo smysl pokoušet se ho zachraňovat. Klidně bych ho tu mohla nechat ležet a pokračovala bych ke svému autu.

„Ruce vzhůru!“ ozvalo se náhle za mnou.

Otočila jsem se. Dva policisté na mě mířili svými zbraněmi a velice opatrně se ke mně přibližovali. Těm dvěma jsem ublížit nechtěla. Proto jsem jejich výzvy s jistým zaváháním uposlechla a pomalu zvedla ruce nad hlavu. Poručili mi otočit se ke zdi a položit na ni ruce. Za malý okamžik poté mi na rukou zaklapla kovová pouta.

„Jménem zákona vás zatýkám,“ oznámil mi ten, který mi je nasazoval.

Errata:

11.08.2021 15:07