Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anička

Jírovi kamarádi se neobjevili, zato nás znenadání navštívila tetička Anička.

Když jsem po vyučování vyšla ze školy, spatřila jsem ji sedět na lavičce na návsi. Čekala tam na mě už dvě hodiny od poledního autobusu. Uviděla mě mezi dětmi, vstala a hned se ke mně hrnula.

„Příjemné odpoledne, Martičko,“ objala mě na uvítanou.

Tetička byla poněkud rozložitější postavy a její objetí stálo za to. Chodila pořád ve starodávném selském kroji, jaký se dnes už málokde vidí a její kulatý obličej byl usměvavý jako měsíček v úplňku.

„Tobě taky,“ přála jsem jí na oplátku. „Už jsem tě nějak dlouho neviděla.“

„Já tebe taky ne,“ povzdychla si. „A to jsem kdysi tvé mámě slibovala, že se o tebe postarám. Ale co, jsi už přece velká holka, ne?“

Mohla to být pravda. Dokud byla máma naživu, teta Anička se s ní kamarádila. Od mámina pohřbu jsem ji ale viděla málokdy a pokaždé šlo jen o letmá setkání ve městě. Na návštěvu ještě nikdy nepřijela.

„Přivezla jsem ti nějaké buchty, takové jsi jistě dlouho nejedla,“ ujišťovala mě.

U lavičky ležel obrovský ranec. Buchty jistě tvořily jen jeho zanedbatelnou část.

„Potřebovala bych, abys mě asi na měsíc přijala pod svou střechu,“ objasnila mi hned zpočátku důvod nenadálé návštěvy. „Víš, naši mladí se rozhodli předělat skoro celý barák. Chtějí si udělat koupelnu s teplou vodou, slíbili mi, že mi ji zřídí také, ale bude kolem toho moc nepořádku a to víš, já už mám raději trochu toho klidu.“

„Ale to víš, že tě přijmu,“ slíbila jsem jí.

Nabídla jsem, že jí vezmu zavazadlo. Tetička mou nabídku přijala s povděkem, naštěstí její ranec nebyl těžký. Odhadovala jsem to na peřiny a pár drobností.

„Mohla's jít rovnou k nám, nemusela jsi na mě čekat tady na návsi,“ řekla jsem.

„Ty nezamykáš chalupu?“ podívala se na mě udiveně.

„Obvykle ano, ale mám tam teď podnájemníka, jistě by tě přivítal za mě.“

„Podnájemníka?“ Tetička se na mě podívala udiveně a trochu jí ztuhly rysy.

„Však ho brzy poznáš.“

„Ty sis do vlastní chalupy vzala podnájemníka?“ spráskla ruce tetička. „To se mi snad jen zdá! Víš, jak těžko ho budeš dostávat pryč?“

„Proč bych ho měla dostávat pryč? Zatím je tam pořád místa dost. I tebe ubytuju, neboj se přece,“ uklidňovala jsem ji.

„Přece ho tam nebudeš mít věčně? Až se vdáš, budeš potřebovat celou chalupu pro sebe. Kde ho tam vlastně máš? Pokud se pamatuju, podkroví nemáš, jako naši. A dole je jenom sednice a komora.“

„Bude to stačit, neboj se.“

Mezitím jsme došli k naší chalupě. Přivedla jsem tetičku rovnou do sednice. Jíra měl v ruce mobil a s někým telefonoval. Připadalo mi směšné, když místo obvyklého Haló říkal soustavně anglické Ready, ale nedivila jsem se. Naposledy telefonoval v královské britské armádě u Tobruku, tak jsem to aspoň chápala.

Naštěstí krátce po našem příchodu skončil.

„Máme návštěvu,“ oznámila jsem Jírovi a představila jsem je navzájem.

„Je mi potěšením,“ stiskl Jíra tetičce ruku. „Martino, mám práci. Omluvíte mě?“

Přikývla jsem a Jíra odešel do komory, potřeboval se soustředit. Jasnovidectví se dalo provozovat různě, ale nejlépe potmě vleže v posteli za staženými závěsy. Vyhovovalo mi to, aspoň jsem mohla tetičku ubytovat.

„Kam šel?“ ukázala na něho, sotva za ním zapadly dveře do sednice.

„Šel si lehnout do komory,“ informovala jsem ji.

„Ve dne?“

„Kdykoliv je to nutné,“ ujistila jsem ji. „Podle všeho právě dostal úkol a musí to co nejdřív rozlousknout.“

„Jaký úkol může provádět v posteli?“

„Jíra je jasnovidec, tetičko.“

„To že ti nakukal? Snad nevěříš na jasnovidce?“ podívala se na mě až útrpně.

„Nenakukal mi nic,“ zamračila jsem se trochu. „Vím to naprosto jistě. Jsem totiž taky jasnovidka, tetičko.“

„Ale jdi! Fuj! Ty, učitelka?“

„Tetičko, tady se budeš možná divit,“ mávla jsem rukou. „Asi ses ještě nikdy v životě nesetkala se strašidly, viď?“

„Žádná strašidla nejsou,“ odtušila skálopevně.

„Ten názor si budeš muset opravit,“ ujistila jsem ji. „Ale teď se tím nebudeme zabývat. Nejdříve si někam uložíš věci. Vyklidím ti na to jednu polici ve skříni.“

„A kde budu spát?“

„Tady v sednici za pecí.“

„Proč ne v komoře?“

„Protože tam spí Jíra. S ním bys určitě nechtěla být v noci v jedné místnosti.“

„A co ty? Kde budeš spát ty?“

„V komoře s Jírou jako vždycky,“ ujistila jsem ji. „Nevadí mi, že je Jíra strašidlo.“

„Sodoma Gomora!“ spráskla teta ruce. „To snad ne! Vždyť nejste manželé!“

„Podívej se, teti, jestli chceš bydlet s námi, budeš si na to muset zvyknout. Já si budu dělat, co uznám za vhodné.“

„To je ale spoušť! To kdyby věděla tvoje máma, v hrobě by se obracela!“

„Kdyby moje máma věděla, co dělám, byla by na mě velice pyšná,“ řekla jsem pevně.

„Co vlastně děláš? Já vím, učíš ve škole. Budiž, to je záslužná práce. Ale co dál? Myslíš si, že je něco krásného, pelešit se s kdejakým chlapem? Co je to za člověka? Kolik mu je let a co vlastně dělá? Moc se nepřetrhne, když chodí spát už po obědě...“

„Už jsem ti přece řekla, že se jmenuje Jíra Stříbrný, je jasnovidcem a když ti povím, že mu je přes tři sta padesát let, stejně mi to neuvěříš.“

„Kdo by ti taky věřil, když si ze mě děláš blázny? To jsem si od tebe na mou věru nezasloužila!“ durdila se.

„Nedělám si z tebe blázny, tetinko,“ ubezpečila jsem ji. „Ty mi to nevěříš, ale je to všechno čistá pravda.“

„Tři sta padesát let? To přece není možné! Dávno by byl jenom vysušená mumie! Mně se zdá, že mu je – nanejvýš třicet.“

„To se ti opravdu jen zdá.“

„Možná se mi to zdá, ale nezdá se mi, že ses nám řádně spustila!“ horlila s novou vervou. „Že se nestydíš!“

„Nemám za co,“ trvala jsem na svém.

„Kdyby to věděla tvoje máti!“ opakovala.

„Mámu nech být,“ mračila jsem se. „Neudělala jsem nic, zač bych se měla stydět. Dnes už je normální, když si ženská najde chlapa a žijí spolu i před svatbou.“

„Ano, ve městech. Tam je vůbec semeniště všeho zla. Ale ne u nás, na vesnici.“

„Jíra mi zachránil život, víš?“ zkusila jsem to z jiného konce, když jsem viděla, že tetinka nemíní ustoupit.

„To snad neznamená, že mu za to budeš dělat konkubínu?“

„A kromě toho mě naučil čarovat,“ vypálila jsem na tetu poslední kalibr.

„Co že tě naučil?“

„Naučil mě čarovat,“ trvala jsem na svém. „Já jsem totiž taky čarodějnice, rozumíš?“

„Proboha, jak můžeš něco takového vyslovit, holka jedna nešťastná! Kde chceš čarovat, prosím tě? Předvádět se na pouti před obecenstvem? To by byla čistá kariéra pro učitelku!“

„Budu tě muset přesvědčit,“ zatvářila jsem se sveřepě. „Prosím tě, podívej se z okna. Naproti na návsi je vidět hospoda. Za chvíli do ní udeří blesk. Umím je totiž přivolávat a zatím to přesvědčilo každého.“

„Blesk?“ nedůvěřovala. „Prosím tě, vždyť je tam krásně, obloha je bez mráčku, jakýpak blesk?“

„Díváš se? Tak pozor, teď!“

Prásklo to pořádně. Nemusela jsem se tak hlídat, udeřilo to plnou silou, ale náboj sjel po hromosvodu neškodně do země.

„Pánbůh s námi! Z čistého nebe!“ vyjekla tetička polekaně a vytřeštěně zírala na hospodu.

„Už mi věříš?“

„To jsi udělala ty?“

„A kdo jiný?“ opáčila jsem klidně. „Neřekla jsem ti, kdy to bude? A už jsi viděla blesk z čistého nebe? Umím taky přivolat kroupy a když se rozzlobím, roztřese se mi i země pod nohama. To se přece o čarodějnicích říká, ne?“

Anička zůstala stát s očima vytřeštěnýma.

„Já tady nebudu!“ vyhrkla po chvíli.

„A proč?“ podívala jsem se na ni nevinně. „Vždyť na žádná strašidla nevěříš.“

„Ale to je na mě trochu moc! Jedu domů!“

„Prosím tě, teti, chceš se teď trmácet zpátky? Já jsem tě jen varovala. Ale z toho si nic nedělej, snad by ses mě nebála? Pořád přece patříme do příbuzenstva.“

„Já jsem myslela, že tady bude klid!“

„A proč by nebyl? Neboj se, blesky ani zemětřesení každý den nedělám. Určitě tu najdeš větší klid než doma.“

„To nebude žádný klid! Jestli jsi opravdická čarodějnice a čaruješ, nebudu strachy ani v noci spát.“

„A nechceš, abych tě něco z toho naučila?“

„K čemu by to bylo dobré? Já přece nepotřebuji přivolávat blesky ani krupobití.“

„O to nejde. Ale mohla bych z tebe udělat jasnovidku.“

„Myslíš, že bych pak dopředu věděla, co se stane?“

„Ne dopředu, ale dozadu. Viděla bys do minulosti a věděla bys, co se kdy stalo.“

„Já to vědět nechci. Nechci se dostat do pekla.“

„Tetičko, na čarodějnice nevěříš a pekla se bojíš?“

„Když jsi mě přesvědčila, že jsi čarodějnice, tak by muselo být i to peklo!“

„A to tě nenapadlo, že kromě zlých čarodějů mohou být na světě také dobří? Právě to je totiž podmínka, aby se člověk jako já stal čarodějem.“

„A ty jsi ta dobrá?“

„Doufám,“ přikývla jsem.

„A co jsi dobrého vyčarovala?“

„Je toho zatím málo, ale něčím už bych se pochlubit mohla, tetičko. Zachránili jsme spolu s Jírou několik malých dětí.“

„Jak jste je zachránili, prosím tě?“

„Ztratily se a my jsme je našli. Dřív než by se jim mohlo něco zlého stát. Jasnovidci mohou být docela užiteční, nemyslíš?“

„No, když aspoň tak...“

„Vidíš, nejsme nic špatného, aby ses nás musela bát, nebo se nás štítit.“

„Až na to, že spolu žijete bez oddavek,“ musela mít za každou cenu poslední slovo.

„Já bych si Jíru klidně i vzala, ale kdo by nás oddal? Najdeš mi kněze, který necouvne, když se dozví, že je Jíra strašidlo a já k tomu také nemám daleko?“

„A co kdybyste se toho čarování... třeba odřekli?“

„To nejde. I kdyby se černoch svatosvatě odřekl černé kůže, bělejší proto nebude.“

„Vy přece nejste černí.“

„Není to na nás vidět, ale trochu se od ostatních lidí lišíme. S tím se prostě nedá nic dělat. Máme větší možnosti a byla by škoda nevyužít je pro dobré účely. Ostatně si myslím, že se nemáme za co stydět, jako se žádný černoch nemusí stydět za to, že je černý. To přece není vada.“

Tetička chvíli mlčela.

„Říkej si co chceš, nelíbí se mi to,“ vysypala ze sebe nesouhlasně.

„Na to si zvykneš,“ pokrčila jsem rameny. „Pojď si zatím uložit věci. Ustelu ti za pecí. Je tam pěkný slamník a leží se tam opravdu dobře.“

S tetičkou naštěstí nebyla veliká komplikace. Ustlala si na peci, kde jsem spala, než jsem se přestěhovala k Jírovi. Brzy se zmocnila vlády nad televizorem, který u mě beztak ležel ladem. O počítač nejevila zájem, do komory se za námi neodvažovala. Jediné, v čem jsme se spolu neshodly, bylo vaření.

První večer vybalila krabici buchet. Ačkoliv jsme s Jírou nejedli, vzali jsme si po jedné symbolické buchtě, ochutnali a vzdali povinný hold kuchařce. Tetička si vzala také jednu, ale během televizního pořadu postupně sahala pro další, až byla mísa prázdná. Nicméně měla dojem, že nám velice chutnalo.

Když jsem ráno uvařila pro všechny kafe, začala se zajímat, co bude k obědu. Vysvětlila jsem jí, že teď odcházím do školy a o oběd se starat nebudu.

„Co budeme obědvat?“ vyděsila se.

„Měla by sis skočit na nákup a něco si ukuchtit,“ řekla jsem klidným tónem. „Máš peníze? Jestli ne, nějaké ti dám.“

„A co ten tvůj podnájemník?“

„Jíra bude čarovat v komoře, překážet ti nebude. Kuchyně je ti k službám se vším, co tu najdeš, ale obávám se, že tu kromě kafe nenajdeš nic k jídlu. Budeš si asi muset dojít nakoupit.“

„Ty nemáš vůbec žádné zásoby?“ zděsila se. „Jak si chceš udržet chlapa, když mu ani pořádně neuvaříš?“

„Víš, já ani Jíra skoro nejíme,“ vytáhla jsem na světlo naše malé tajemství.

„To přece nejde!“

„Nezapomeň, teti, strašidla nepotřebují jíst,“ připomněla jsem jí. To jsem ale neměla dělat.

„Tfuj, ještě mi to opakuj,“ rozhorlila se.

Nedbala jsem na to a odešla jsem do školy. Když jsem za sebou zavírala dveře, slyšela jsem telefon, ale Jíra už měl v telefonování praxi a ani by nechtěl, abych to řešila za něho. Pár kroků od chalupy mě tetička dohonila, a že nebude ani minutu pod jednou střechou se strašidlem.

„Byla jsi tam celou noc se dvěma strašidly a nic se ti snad nestalo,“ chlácholila jsem ji.

„Já vím, ale ty jsi z příbuzenstva. Kdežto on, ani podívat se na něho nemohu, abych se neotřásla.“

„Jíry se bát nemusíš, kuřeti by neublížil,“ usmála jsem se na ni povzbudivě.

U školy jsme se musely rozloučit. Tetička hned zamířila do místního obchodu, aby nakoupila proviant.

„Prosím tě, kroť se, nakupuješ jen pro sebe,“ varovala jsem ji. „Jestli nakoupíš jídlo pro tři, jak se obávám, budeš to muset sníst sama a za chvíli bys neprošla dveřmi.“

Vyučování toho dne ubíhalo jako každý den. O velké přestávce se mi na chodbě popralo pět kluků, vesměs místní čísla. Udělila jsem jim za trest několik úkolů navíc. Potom děti odešly na oběd a já zamkla školu a vrátila se domů.

Totiž – chtěla jsem se vrátit.

Před školou na mě čekalo několik rozezlených matek. Než jsem se vzpamatovala, pustily se do mě jako fúrie. Co to jejich děti učím a co je pravdy na pověsti, že přechovávám ve své chalupě uprchlého trestance.

„Jak jste na to, proboha, přišly?“ podivila jsem se. „Neznáte Jíru? Cožpak si ho už nepamatujete? Vždyť pomáhal o žních?“

„Pomáhat by mohl každý.“

„Za poctivou práci se nikdo stydět nemusí,“ přikývla jsem významně.

„Ale co je pravdy na tom, že byl zavřenej?“ vyjela si na mě paní Jonášová, známá místní nedůvěřivka a drbna.

„Asi stejně, jako že jsem byla zavřená já,“ usmála jsem se. „Prosím vás, co proti němu máte?“

„Kde je vlastně zaměstnaný?“

„Nebojte se, nekrade,“ zastala jsem se ho. „Zaměstnání má, ale nemá se s tím zbytečně kdekomu svěřovat. Prozatím je to tajemství.“

„To bude určitě nějaká levota. U koho je zaměstnaný, že se za to stydí?“

„U kriminální policie jako expert přes vraždy,“ odpálila jsem je. „Tam by ani nemohl dělat, kdyby neměl bezúhonnou minulost. A vůbec, kdo tu rozšiřuje ty nehorázné klevety? Vždyť je to naprostý nesmysl!“

„Říkala to v krámě vaše příbuzná,“ vytáhla na mě poslední trumf paní Jonášová.

„Aha, tetička Anička?“ došlo mi konečně. „Prosím vás, co vám o mně napovídala? Víte, ta ženská je vlastně nešťastná. Kdybyste věděli, co o ní říkal její psychiatr...“

„Ona je mišuge?“ vytřeštila oči Jonáška.

„To ne, to by ji tam asi hlídali. Má jen takovou neškodnou mánii, nikomu tím neubližuje. Strašně ráda si vymýšlí a všemu co vymyslí sama skálopevně uvěří. To víte, kvůli tomu nebudou nikoho zavírat do svěrací kazajky.“

„Jo ták,“ protáhla zklamaně Jonáška.

„Normální člověk jí na to naštěstí nenaletí,“ neodpustila jsem si rýpnutí. „Stačí se trochu zamyslet a určitě sami poznáte, co je pravda a co jenom bujná fantazie.“

„Tak proto! Ona nám dokonce tvrdila, že vůbec nic nejíte a že jste včera přivolala blesk, co málem zapálil hospodu!“

„No, nějakou ránu jsem slyšela, ale s tím ohněm to nebylo tak horké, hasiči u toho přece nebyli. Prosím vás, co se děje mezi nebem a zemí, nechte meteorologům. Hospoda má hromosvod a i kdyby do ní nakrásně uhodil blesk, o nic nejde. A že nejím? Všechno je relativní! Tetička například o sobě tvrdí, že skoro nic nejí a jen se na ni podívejte! A když ona nejí skoro nic, pak já ve srovnání s ní nejím vůbec.“

„To je pravda... Ještě že to umíte tak krásně vysvětlit. Ačkoliv ona říkala, kdovíco učíte naše děti. Prý je učíte čarovat!“

„Učím je, co mám v osnovách,“ ujistila jsem je. „Ani bych si nedovolila učit něco jiného. Poslyšte, už toho snad bylo dost!“

„No tak už se nezlobte,“ smiřovala se Jonáška.

„Já se nezlobím, ani na tetičku ne,“ ukončila jsem debatu už v sousedském tónu.

„Ale vykládala zajímavě, to se jí musí uznat.“

„Samo sebou, když jste jí na to skočily,“ usmívala jsem se. „Příště se zamyslete, než na mě vybafnete. Musíte přece samy přijít na to, co je možné a co ne.“

Samozřejmě jsem se to rozhodla tetičce vytmavit, jen co dorazím domů. Že jsem ji ve vesnici znemožnila na pár let dopředu, z toho jsem si hlavu nedělala. Nemusela roztrubovat ještě za tepla všechno, s čím se u nás setkala.

Spěchala jsem a nikde jsem se ani nezastavila. Za malou chvíli jsem už překročila práh předsíně.

„Já jsem jen obyčejná ženská, nechte mě být!“ ozývalo se ze sednice.

Zarazila jsem se. Zbystřila jsem pozornost a maně jsem se zastavila, abych se sama od sebe odpoutala a podívala se do sednice ještě dřív, než tam vstoupím.

Nezmýlila jsem se. Teta Anička nebyla v sednici sama. Byli tam čtyři neznámí chlapi ozbrojení pistolemi. Měli cizokrajné tváře a jak to vypadalo, tetičku ohrožovali.

„Necháte ji!“ vpadla jsem mezi ně.

„To je ona!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Mířili na mě všichni, ale jen jeden měl zřejmě správnou představu o tom, která z nás dvou je nebezpečnější.

Nevelkou místností zaburácel ohromující výstřel.

„Nestřílejte, blázni!“ vykřikla jsem. Otočila jsem se na toho, který mi stál nejblíž a uzavřela jsem ho průhlednou blánou mimozemského silového pole. Jako kdyby byl náhle v mýdlové bublině, pistoli sice držel v ruce, ale nemohl ji už proti nikomu použít. Objem blány se ke všemu začal rychle zmenšovat. Chlapa to přinutilo předklonit se, pak ho to stočilo do klubíčka. Přestala jsem si ho všímat, takhle byl neškodný. Do druhé bubliny jsem zavřela dalšího.

Třetí chlap přiskočil k Aničce, postavil si ji před sebe jako živý štít a začal na mě cosi rychle křičet. Nerozuměla jsem mu, mluvil příliš rychle a ke všemu jazykem, který jsem neovládala. Pochopila jsem jen, že mám dát ruce vzhůru a odhodit zbraně.

„Nic nemám,“ zvedla jsem poslušně do výšky prázdné dlaně otočené k němu.

Chlap odhodil tetičku na stranu a vystřelil na mě. Syčák jeden! Měl ale neskonalé štěstí. Ačkoli střílel sotva na dva metry, první ranou se nestrefil a další nestačil vypálit. Třetí silová blána ho obalila a zkroutila jako jeho kolegy.

„Bože můj!“ lamentovala tetička. „Co jsi to s nimi udělala, holka nešťastná?“

„Klid, teti,“ zarazila jsem ji hned v počátku. „Musíme se postarat o zraněného.“

„O toho vrahouna?“ zděsila se.

„Samozřejmě,“ ujistila jsem ji. „Dokážeš ho ošetřit? Já zavolám záchranku.“

„Já s nimi nechci nic mít!“ vybuchla tetička. „Chtěli nás zabít! Proč? Co jsem jim udělala?“

„To sice chtěli, ale podívej se, jak dopadli,“ ukazovala jsem na gangstery. „Těm třem nic není, ale ten poslední může zemřít, jestliže pro něho nic neuděláme.“

„Proč jsou vlastně najednou tak schoulení?“

„Nevidíš? Jsou zavřeni v bublině.“

„V jaké bublině?“

Ani jsem se jí neptala, jak to, že nic nevidí. Náhle se mi v hlavě vybavilo, že silové pole vidí jen ten, kdo je schopen je vyvolat. Souvisí to s polarizací světla, pomohly by speciální brýle a bude to dobře viditelné i medailónkem, ale tetička není fext, proto vidí jen to, že se chlapi bůhvíproč zkroutili do nepohodlné polohy a pořád tak nehybně setrvávají.

Zvedla jsem mobil, ale byl hluchý a slepý.

„S tím tady jeden z nich praštil,“ upozorňovala mě tetička.

To bude průšvih, myslela jsem si odevzdaně. Mobil byl zřejmě k nepotřebě.

„Nevíš, kde je Jíra?“ zeptala jsem se tetičky.

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Poslyš, jak to, že to nevíš? Jsi snad jasnovidka, ne?“

„Když to budu zjišťovat, musím zavřít oči a uklidnit se. Jinak se nesoustředím.“

„Tak se soustřeď,“ navrhla mi bezelstně tetička.

„Dobrá, ale jestli se tihle desperáti osvobodí, budeš je muset zpacifikovat ty, já budu tak trochu mimo.“

„Proboha, nedělej to! Já bych si s nimi nevěděla rady!“

„Tak vidíš. Nestačím na všechno sama.“

„Když jsem přišla, Jíra tu nebyl. Asi někam odcestoval. Copak můžu vědět, co vy dva děláte?“

Zřejmě to opravdu nevěděla. V téže chvíli mě napadlo, co udělat. Předně pomoci lumpovi, co střílel. Budou na to stačit zázračné schopnosti kombinézy? Tohle nebyl žádný škrábanec, ale pořádná hluboká rána, možná smrtelná!

Společně jsme s tetičkou sundaly z chlapa košili. Zatímco se tetička sháněla po obvazech, použila jsem na něho raději svou kombinézu.

Pak jsem se soustředila a přenesla se v duchu do města. Před budovou policie stálo auto pana Smetany, majitel byl jistě uvnitř. Věděla jsem, že nemá smysl po něm pátrat, stejně mě neuvidí. Musela jsem mu dát zprávu a věděla jsem už, jak to udělám.

Oslnivá nafialovělá čára sjela z čistého nebe do temene kovové sochy na náměstí před policejní budovou.

Okolojdoucí se samozřejmě polekali, pak se rozhlédli a zjistili, že se nic neděje. Většina se otočila a šla si po svých.

Další blesk následoval se zpožděním dvou vteřin po prvním a pak už šla rána za ranou. Nad městem se rychle vytvořily černé a husté mraky, uspořádané do otáčejícího se prstence. Blesky z něj křižovaly oblohou a všechny dopadaly na hlavu ubohé sochy. Ta to přestála v pořádku, byla přece kovová, ale lidé na náměstí a v nejbližším okolí si konečně všimli, že se děje něco, co přesahuje jejich chápání. Náměstí se vylidnilo, jako kdyby uprostřed znenadání přistálo UFO s nechutnými obludami místo obvyklých zelených mužíčků.

Nebeský ohňostroj pokračoval druhou minutu. Pak teprve se na schodišti policejní stanice objevil ten, koho jsem tak netrpělivě očekávala. Detektiv Josef Smetana, jediný kromě Jíry, od koho jsem se mohla dočkat pomoci. Spěchal ke svému autu, nasedl a rozjel se. Zřejmě pochopil odkud vítr fouká, neboť očividně mířil z města k nám.

Naštěstí jel kolem nemocnice a nemohl přehlédnout sérii blesků, které před ním udeřily do nemocniční budovy. Nezpomalil, ale vytáhl mobil a s kýmsi hovořil.

Otevřela jsem oči a vrátila se do reality.

„Za chvilku tu budou,“ řekla jsem s určitostí.

Tetička navzdory svému přesvědčení klečela u zraněného, ale neměla co na práci, krev už netekla. Chlap se nebránil, ale byl pořád bez sebe a podle velké kaluže krve mu nebylo nejlépe. Kombinéza zastavila krvácení, ale nic víc. Bylo mi jasné, že tady pomůže jen lékař.

Moji pozornost mezitím přilákali tři zbývající bandité. Zdálo se, že ani jim není do smíchu. Nejenže byli zkroucení do nepohodlných pozic, ale všimla jsem si, jak ztěžka lapají po dechu a zdálo se, že se dusí. Bublina k nim nepustila vzduch a ten uvnitř si rychle vydýchali.

Nezbylo mi, než je vysvobodit, ale musela jsem to provést tak, aby nás nemohli ohrožovat, až se vzpamatují. Postavila jsem se přímo proti tomu, který vypadal nejvíce přidušený. Pistoli už ani nedržel v ruce a jen se zoufale snažil roztáhnout lokty a koleny bublinu, která ho svírala. Byl v obličeji modrý a díval se na mě s děsem odsouzence k smrti.

Zrušila jsem bublinu a jedním hmátnutím jsem mu sebrala pistoli. Nezdálo se ani, že by se chtěl prát. Ztěžka padl na podlahu a začal oddychovat jako po maratonu.

Nechala jsem ho ležet a obrátila se k dalšímu. Také jsem ho osvobodila, odzbrojila a nechala ležet. Pistole jsem položila na stůl a věnovala se třetímu. Byl ale nejméně přidušený a jak se ukázalo, i nejvíce odhodlaný nenechat se lehce odzbrojit. Jakmile jsem zrušila bublinu, hrábl po pistoli a byl rychlejší než já.

Já jsem na oplátku ihned obnovila bublinu kolem něho a tím jsem ho parádně převezla. Dobrá, chceš mít zbraň, měj si ji, pomyslela jsem si. Nová bublina byla o něco větší než první a obsahovala i více vzduchu. Mohl by v ní vydržet déle. Řekla jsem si, že ho pustím až když zbraň sám odhodí. Bez ohledu na vyděšené pohledy tetičky jsem první dvě pistole odnesla vedle do komory a tam jsem je ukryla. Tetička se obávala, že ji nechávám samotnou se dvěma darebáky, kteří se určitě brzy vzpamatují. Naštěstí jsem se obratem vrátila.

„Proboha, co budeme dělat?“ optala se tetička.

„Počkáme na sanitku.“

„Vždyť ti ten tvůj telefon nefunguje!“

„Neboj se. Přivolala jsem je. Umím přece čarovat.“

„A uzdravovat neumíš?“

„Neumím. Nebo aspoň si v tom směru nejsem jistá.“

„To je mi pěkné. Nač je ti takové čarování?“

Nemohly jsme vlastně dělat nic než trpělivě čekat. Brzy poté se za okny ozval hukot motoru, ale nebylo to auto pana Smetany ani záchranka, jen pravidelná linka autobusu. Napadlo mě soustředit se a podívat se dovnitř. Uvnitř jsem naštěstí spatřila Jíru a spadla ze mě tíseň. Stál u dveří a netrpělivě vyhlížel stanici. Sotva autobus na návsi zastavil a otevřel dveře, Jíra vystartoval jako o závodech. Nejspíš už věděl, co se tu děje.

O několik okamžiků později vtrhl do sednice. Přidušení bandité se zatím vzpamatovali, ale po dosavadních zkušenostech si na mě netroufali. Třetí na ně z bubliny zuřivě gestikuloval, ale bublina zvuky spolehlivě pohlcovala a nic jsme neslyšeli. Kdo modravou bublinu neviděl, nestačil se divit.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že sis s nimi poradila sama,“ řekl Jíra ve dveřích.

Pak se obrátil k těm dvěma, kteří se teprve teď nejistě zvedali s podlahy. Vybafl na ně takovou bandurskou, až je to oba postavilo do pozoru. Chvíli na ně mluvil, pak jim rukou ukázal a oba se poslušně posadili ke stolu.

„Měl jsem se vrátit dřív,“ plísnil sám sebe Jíra.

„Z toho si nic nedělej,“ mávla jsem rukou. „Dobře že jsi tady a ještě lépe, že se s nimi domluvíš. Prosím tě, vysvětli jim ještě jednou, co jim hrozí. Jeden z nich už na mě vystřelil. Já je přece nechci zabít.“

Jíra se obrátil k oběma chlapům, ale rozmyslela jsem si to, nenechala jsem ho ani promluvit a zarazila jsem ho:

„Moment. Ten třetí nic neslyšel a je schopný střílet. Budeš mu muset bouchačku sebrat násilím. Zvládneš to?“

Jíra samozřejmě přikývl. Pro jistotu jsem se postavila tak, abych vlastním tělem kryla nejvíce zranitelnou tetičku, pak jsem bublinu kolem posledního raubíře zmenšila, až ho zkroutila do kozelce. Chvíli jsem počkala a pak jsem ji naráz zrušila.

Jíra vyrazil po pistoli a zmocnil se jí. Chlap byl ale zdeptaný předchozím uvězněním a kromě toho byl Jíra pořádný kus chlapa, ne jako já. Zbraň násilníkovi vykroutil, namířil ji na něho a donutil ho posadit se zkroušeně ke svým kamarádům. Potom všem třem uspořádal v jejich vlastní řeči přednášku o tom, co znamená střelba na fexta a protivení se čarodějnici. Pochytila jsem to z pár slov, podobných našim.

V té chvíli dorazilo očekávané auto s detektivem Smetanou a krátce poté i sanitka.

Předala jsem panu Smetanovi pistole a doktorům zraněného banditu. Brzy dorazil vůz s posilami. Smetana nemohl riskovat jejich odvoz, kdyby na něho měli být tři. Odjela jen záchranka. Když jsem pacienta zbavila kombinézy, chabě zacelená rána se mu otevřela a jeho stav prý vyžadoval okamžitou operaci. Nicméně byl už v rukou lékařů a zdálo se, že to přežije.

„Ani se neptám, jak jste je zvládli,“ podíval se na nás tázavě Smetana. „Ta bouřka byla vaše dílo, že? Zajímavý způsob signalizace, ale účinný. Za normální jsem to považoval jen do třetího blesku. Když jsem zjistil, že se nedovolám, bylo mi to jasné. Rychle jsem také pochopil, že mám přivolat doktory.“

„Budete mě ještě potřebovat?“ otázala se ho tetička.

„Myslím že ne,“ pokrčil rameny pan Smetana. „Máme co potřebujeme. Důkazy, motiv, je tady i spojení s cizí mocností, nic nám snad nechybí.“

Pak odjel policejním autem. Zůstali jsme opět sami tři, ale ne nadlouho.

„Kdy odjíždí další autobus?“ zeptala se tetička, jakmile policejní auta zmizela za nejbližší zatáčkou.

„Snad nechceš odjet?“ podivila jsem se, ačkoliv se toho stalo dost a neměla bych se jí ani v nejmenším divit.

„Zůstat ještě noc a den, zbláznila bych se!“ přiznala tetička rezolutně. „Věřím, že proti mě nic nemáš, ale ti chlapi mě přesvědčili, že tu nesmím zůstat.“

Pokrčila jsem rameny a pomohla jí sbalit věci. Jíra jí je odnesl na zastávku a oba jsme se s tetičkou rozloučili. Po pravdě řečeno, oddychli jsme si, když se za ní dveře autobusu zavřely. Nic jsem proti ní neměla, jen bychom na ni museli brát ohledy a to by bylo těžké.

„Píchl jsem do vosího hnízda,“ sdělil mi Jíra, když jsme osaměli. „Můžeme očekávat další podobné případy, mám už takové zkušenosti.“

„Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se ho. „Ty víš, kdo byli ti chlapi?“

„Samozřejmě,“ přikývl. „Ti tři patří do bandy překupníků drog. Předevčírem jsem je vypátral, včera na ně policie udělala zátah, ale měli na policii informátora, který je varoval a ještě jim prozradil, odkud vítr fouká. Vypravili se sem, aby mě vyřídili, ale na vás by také nebrali ohledy.“

„Nestraš mě,“ pohrozila jsem mu žertem. Ale sama jsem už jasně cítila, že nebude daleko od pravdy.

Odpoledne jsme vytáhli na dvorek plátěná lehátka a pod záminkou opalování jsme se oba dali na detektivy.

Jíra se rozhodl dotáhnout do konce případ drogové bandy, kterou nedokončil, když selhal chystaný zátah. Zabýval se hlavně policistou, který darebáky kryl a prozradil jim důležité informace o chystaných akcích. Budou s tím problémy. Samozřejmostí by mělo být okamžité propuštění zkorumpovaného policisty, ale bez důkazů by to nešlo.

Já jsem se pokoušela přijít na záhadu vykradené železniční zásilky, což byl pro policii těžko vyřešitelný oříšek, neboť se to mohlo stát na některé z desítek železničních stanic. Pro mě to ale těžké nebylo. Jakmile jsem se v čase dostala až k přípravě zásilky k odeslání, měla jsem hotovo. Dva vykutálení zaměstnanci firmy zabalili totiž zásilku prázdnou. Aby nic nevyšlo najevo, doplnili balík do požadované váhy suchým ledem, který se odpařoval jen zvolna a balík se ani nepokryl jinovatkou. Během přepravy se ale zvolna a nepozorovaně vypařil, takže po něm ani po pachatelích nezůstala žádná stopa.

„Lidi jsou nesmírně vynalézaví,“ vyprávěla jsem to pak se smíchem Jírovi, když jsme oba seděli u večerní kávy.

„Já jsem to měl horší,“ zakabonil se. „Ti chlapi patří do nebezpečného gangu. Nejhorší na tom je, že mají moc vlivné známé.“

Podrobnosti mi ale neřekl.

„Je to vyřešené, nechtěj vědět všechno,“ pomyslel si.

„Dobře, máš pravdu,“ odpověděla jsem mu.

Více jsme toho na práci neměli. Oba jsme byli unavení. Z jasnovidectví, které nás navzdory tréninku vyčerpávalo, i z bouřlivého odpoledne v chalupě. Oba jsme usnuli, jen jsme ulehli. Vlastně poprvé od té doby, co jsem se nastěhovala k Jírovi.

Na jasnovidce jsme byli moc překvapení, když pak za námi o tři dny později přijel večer pan Smetana. Nepřijel si pro vyřešené případy, jak jsme se domnívali, když klepal na dveře a vstoupil k nám do sednice.

„Přišel jsem vám sdělit, že naše spolupráce skončila,“ řekl trochu smutně.

„Proč? Co se stalo?“

„Přeřadili mě k dopravní policii,“ stěžoval si. „Vás se to pochopitelně týká také. Nikdo další od policie už s vámi jednat nebude.“

„Kdo vás přeřadil?“ zajímalo mě.

„Řekl bych, že to od mého přímého šéfa nevyšlo,“ uvažoval pan Smetana. „Ten byl vděčný za všechno, co jste pro nás udělali. Komu to ale mohlo vadit? Kdo mohl mít zájem zlikvidovat tak nadějnou spolupráci?“

„Můžeme to zjistit, jen klid,“ řekl Jíra. „Nechte to na mně, já na to přijdu. Mohla bys, Martino, návštěvě nabídnout kávu? Taky bych si dal...“

Postavila jsem tedy plnou konvici na vařič.

„Proč mi vlastně nechcete prozradit, jak je to doopravdy s vámi dvěma?“ obrátil se na mě trochu trpce pan Smetana.

„Domnívali jsme se, že na svém dosavadním místě budete užitečnější,“ řekla jsem a rozdělovala klidně do hrníčků kávu. „Už jsem vám vysvětlovala, že není jednoduché stát se tím, čím jsme my dva. Není to ani bezpečné. Kdo si to příliš vynucuje, tomu hrozí smrt.“

„A teď, když moje užitečnost klesla, jak je snad zřejmé, už mi to povíte?“

Chvíli jsem si rozmýšlela odpověď. Mám – nemám? Ale potom jsem si řekla, že nemám co ztratit.

„Dobře, něco vám povím, snad vás to odradí,“ začala jsem opatrně.

„Já se jen tak nezaleknu,“ ujišťoval mě. „Už jste mi cosi říkala o tajemných silách. Jsem připraven i na to, že jste ve spojení s ďáblem.“

„Tak bych to neřekla,“ zavrtěla jsem hlavou. „Známe se s bytostmi, které se pozemským představám o ďáblech vzhledově hodně podobají, ale přitom jsou jim tak vzdálené, že se na ně toto slovo vůbec nehodí.“

„Máte spojení na mimozemšťany?“ zvážněl víc než bylo třeba. „To by to asi nejlépe vysvětlovalo. Jsou tu někde na Zemi? Jak jste se s nimi dostali do kontaktu?“

„Ano, máme spojení na mimozemšťany,“ přikývla jsem také vážně. „Ale na Zemi nejsou, naposledy tu byli za Třicetileté války. V Čechách se tenkrát odehrávala Bílá Hora a poprava sedmadvaceti českých pánů, abyste si mohl představit nějaké historické údaje. Jíra je viděl na vlastní oči, když tu byli. On je totiž opravdu tak dlouho na světě.“

„To už vím,“ přikývl netrpělivě.

„Já jsem byla nedávno přímo u nich, v jejich světě.“

„Kde je to?“ zeptal se mě nedůvěřivě po krátkém zaváhání.

„Vím o tom vlastně málo,“ ujistila jsem ho. „Jen to, že jejich svět je od Slunce asi osm tisíc světelných let a světlo mezi námi stíní neprůhledná mlhovina. Žádná z hvězd na noční obloze není ta jejich. Jsou mnohem blíž ke středu Galaxie, mají oblohu plnou hvězd.“

„Zajímavé,“ hučel.

„To není zajímavé ani důležité, zajímavé a důležité je, že se o nás zajímají.“

„No právě! Ale jaký je ten jejich zájem?“

„Pravděpodobně okrajový,“ řekla jsem. „Jsme pro ně jen barbarská civilizace, proslulá svou krutostí.“

„Oni jsou jiní?“

„Ano, oni jsou jiní,“ ujistila jsem ho vážně.

„Proč s námi dosud nenavázali oficiální kontakty?“

„A s kým by měli ty kontakty navazovat?“

„Nevím. Asi s vládami největších států, nebo s Organizací spojených národů, zkrátka s našimi představiteli...“

„Vy byste na jejich místě jednal s bandami, které místo aby se staraly o mír na Zemi, starají se především o to, kdo získá větší výhody a vytříská z lidí víc peněz?“

„Vlády snad nejsou bandy...“

„A která není?“ skoro jsem vykřikla. „Američanům jde jen o peníze a suroviny, kde je ropa, tam si před nimi není nikdo jistý. Ani Rusové nejsou svatoušci. V Evropě máme ještě Germány, proslulé největším vražděním v dějinách lidstva, Angličany, kteří si ve svých koloniích také nikdy nebrali servítky a Francouze, kteří největší špinavosti dělají Cizineckou legií. Rygyňové tu byli, když Evropou táhla Třicetiletá válka a množství obyvatel se snižovalo jako tající sníh na slunci. Ani my Češi nemáme málo másla na hlavě.“

„Organizace spojených národů snad...“

„Organizace, která nechá bez pomoci umírat miliony lidí?“

„Nic není tak jednoduché, jak to vypadá.“

„Organizace, která spojuje stovky států, by se snad měla starat, aby lidé tak zbytečně neumírali,“ skončila jsem debatu.

„To není tak jednoduché,“ oponoval mi Smetana.

„Divím se jednomu. Že ještě nikoho nenapadlo ukončit válku tím, že by místo milionů vojáků zlikvidoval pár pohlavárů. Organizace spojených národů měla shodit na štáby pár tisíc parašutistů, generály zajmout a válka by skončila. A zatím? Nobelovu cenu míru dostal darebák, který tou dobou vedl dvě války a další připravoval. Není to katastrofa?“

„Myslíte?“ podíval se na mě nedůvěřivě Smetana. „Vzpomeňte si na Somálsko. Tam hlavní město obsadili, ale místní lidé jim darebáky zajmout nepomohli, naopak se proti OSN postavili, takže nezbylo než vojáky stáhnout a odejít s nepořízenou.“

„Vím,“ povzdychla jsem si. „I mimozemšťané přiznávali, že se jejich zásahy nedařily. Udělali to jako OSN v Somálsku. Odtáhli a jen nás z dálky pozorují. Jsme prý pro ně příliš výjimečná civilizace. Výjimečná v tom zlém.“

„Ale přece jen... Dostali jste od nich nějaké dary, mám na mysli ty jasnovidné medailónky. Nejsme jim snad tak lhostejní, jak by to vypadalo.“

„To byla pro ně maličkost,“ řekla jsem. „Dali nám je dávno, ale bez návodu k použití a nikoho z obdarovaných nenapadlo, k čemu to může být dobré.“

„Teď už to ale víte, ne? A pokud mohu posoudit, udělali jste spoustu užitečné práce.“

„Kapky proti moři zla,“ povzdychla jsem si.

„Dobrá, ale to je asi tím, že je vás málo,“ přesvědčoval mě opět vehementně.

„Chtěl byste se k nám připojit?“ vypálila jsem přímo.

„Chtěl,“ přikývl.

„Jste ženatý?“

„Myslel jsem, že to víte. Jste přece jasnovidka.“

„A protože jsem jasnovidka, zásadně nesleduji nevinné,“ ujistila jsem ho.

„Zatím jsem svobodný,“ odpověděl rychle. „Je to důležité? Myslel jsem, že vy dva...“

„Do jisté míry to důležité je,“ přikývla jsem. „Kdybyste byl ženatý, týkalo by se to další osoby nebo i více osob, nemyslíte? Rozhodně je lepší, když jste bez závazků. Nechci vás strašit, ale váš život se může podstatně změnit.“

„Myslíte, že by byla manželka na závadu?“

„Tak bych to neřekla,“ usmála jsem se. „Bylo by ale nerovné změnit vás a ne vaši choť. Takhle je to jednodušší. Nemusíme se nikoho dalšího na nic ptát.“

„Říkáte změnit?“ zarazil se.

„Chcete-li se k nám dát, změníte se,“ usmála jsem se. „Chcete se přece stát fextem a jasnovidcem. Hlavně abyste měl čisté svědomí, to je nejdůležitější.“

„A kdybych čisté svědomí neměl?“

„Pak se stanete mrtvolou,“ pokrčila jsem rameny. „Nechci vás strašit, ale už jsme to zažili. Třeba s pány Folkertem a Hamáčkem, když to chcete vědět konkrétně.“

„Mám svědomí čisté,“ trval na svém.

„To se uvidí! Ujišťuji vás, lhaní nikomu nepomůže.“

Nemohli jsme se dohodnout úplně, protože pro mě z komory přiběhl Jíra.

„Martino, tohle je velice důležité,“ vysvětloval mi ve velkém spěchu. „Pojď se podívat, právě se tam o tobě dohadují bossové mafie, co na nás poslali ty hrdlořezy. Pospěš si, ať jsi při tom a nemusíš si to lovit až dodatečně z minulosti!“

Omluvila jsem se panu Smetanovi a požádala ho, aby počkal, pokud nemusí ihned odjet domů. Hodila jsem sebou na postel, ani jsem nerozestlala. Jíra se položil vedle mě. Pak mě naváděl, kam se mám soustředit, stačilo mi sledovat, kam se zaměřuje. Za chvíli jsem byla na místě, v malém salónku v prvním patře nějaké kavárny. U stolečku seděli dva pánové, jakých bych si na ulici ani nevšimla. Proti nim seděl jeden z chlapů, co nás nedávno přepadli. Ten, co na mě vystřelil a málem se sám zabil. Zřejmě se už trochu vzpamatoval, ačkoliv podle pomalejších pohybů bylo znát, že musí pořád brát ohled na své zranění.

„Škoda, že jim nebudu rozumět,“ zašeptala jsem potichu.

„Od čeho mě máš?“ odpověděl mi šeptem Jíra. „Já je odezírám a přeložím ti je.“

„To budeš hodný...“ souhlasila jsem s ním vděčně.

„Je to horší, než jsme si mysleli,“ začal mi Jíra překládat. „Podle toho, že jste neuspěli, měla ta čarodějnice velice dobrou ochranku.“

Oči jsem měla zavřené, v komoře bylo ticho, slyšela jsem Jíru a viděla darebáky, jako kdybych stála přímo vedle nich.

„Nehlídal ji nikdo, žádnou ochranku neměla. S tou bychom si poradili. Čekali jsme toho chlapa, ale dorazil na místo až když nás prakticky vyřídila. Nepostřehl jsem ani, co ji chrání. Je to něco neznámého, být věřící, řekl bych, že umí čáry nebo má po ruce démona. Naštěstí na to nevěřím. Podle mě má nějakou tajnou zbraň.“

„Nezlobte se, to se mi nezdá. Chápal bych, kdyby zbraň měl ten chlap. Ale kdo by svěřil tajné zbraně ženské a nechal ji ke všemu bez ochrany?“

„Ty zbraně nemusí patřit policii ani armádě. Co víme o zdejších tajných sektách?“

„No právě! V Čechách jsou zednářské lóže, Rosenkruciáni a jiné tajné spolky, kdoví, co před světem tají? Nedovedu si ale představit sektu, která by svá důležitá tajemství svěřila jedné jediné ženě.“

„Mysleli jsme si, že hlavní je ten chlap. Teď se mi zdá, že dělá jen... řekl bych hrubé práce. Může jí pomáhat, ale nezdá se mi, že by ho nutně potřebovala. Aby to nebylo tak, že právě ona je ta hlavní. Ta první ženská, kterou jsme tam zastihli, byla obyčejná vesničanka, vyděšená a bezradná. Ta hlavní si ale rychle věděla rady.“

„Pořád nevíte, jaké jsou její možnosti. Ten policajt blekotal něco o jasnovidectví. Teď už se bude mít před vámi na pozoru a těžko ji překvapíte.“

„Jasnovidectví? Co o nás může vědět? Vrazila mezi nás jako kdyby věděla, že tam jsme, přesto si myslím, že jsme ji překvapili.“

„Překvapili jste ji, ale jak se zdá, nějak příliš snadno nad vámi získala vrch.“

„Z toho se poučíme. Udeříme na ni důrazně a nedáme se zaskočit. Má neuvěřitelné prostředky, ale tím spíš na ně musíme přijít a získat je. Jejich majitel se nejspíš stane pánem celého světa, chápete?“

„Taková čarodějnice může být nebezpečnější než si myslíte. Na vašem místě bych byl opatrný. Teď se spokojila tím, že vás zneškodnila. Příště to může dopadnout hůř.“

„Nebezpečné to bude, ale toho se nelekneme. Nějaká ženská nás přece nebude vodit za nos! Brzy jí ukážeme, co to znamená postavit se...“

Nedořekl.

Jakási síla ho odhodila dozadu a mrštila jím na čalouněnou lavici, až mu vyrazila dech. V místnosti na okamžik vzplálo oslnivě jasné světlo, jako by rozsvítili reflektor.

„To jsi byla ty?“ obrátil se na mě šeptem Jíra.

„Ano. Dívej se.“

Chlap sotva lapal po dechu a pomalu se sbíral, byl pořádně otřesený. Do saka měl na hrudi vypálenou černou klikatou čáru. Obrovský, ještě trochu kouřící – otazník.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se mě Jíra potichu, ačkoliv nás nemohli slyšet.

„Umím přece zacházet s blesky,“ připomněla jsem mu.

„To by ho zabilo!“

„To nebyl obyčejný blesk, klasická jiskra přeskakující mezi dvěma potenciály. Byl to kulový blesk. Umím i tuhle formu, je lepší. Ale radši mi řekni, co si povídají teď?“

„Právě jste nejspíš dostal na srozuměnou, že tu čarodějnici nebezpečně podceňujete,“ pokračoval Jíra rychle v překládání.

„To by... to by znamenalo... ona ví, co si o ní povídáme...“

„Vidíte. Nejen o nás ví, ale může nás zasáhnout i na takovou vzdálenost. Dávám od toho ruce pryč, dokud to jde.“

„Naštěstí to nebylo tak zlé. Připouštím, rána to byla pořádná, ale nic zlého mi to neudělalo.“

„A co to spálené sako?“

„Pokud nedovede nic víc? Dalo se to vydržet.“

V místnosti se opět nakrátko rozhořela oslnivá jasná záře. Vycházela z kuličky velké jako pingpongový míček, tančící po stole mezi spiklenci. Z míst, kde se desky stolu dotkla, vyrazil okamžitě dým. Pak se zastavila a pomalu prošla deskou stolu dolů, kde zhasla. Na stole zůstal půlmetrový vykřičník. Masivní dřevěnou desku to propálilo a její okraje ještě chvíli řeřavěly, div se nerozhořely plamenem. Chlap netušil, jak blízko smrti v té chvíli byl. Málo scházelo a vykřičník bych nevypálila do dřeva stolu mezi oběma darebáky, ale stejně hluboko do jeho prsou. Naštěstí jsem se na poslední chvíli ovládla.

„Já ho přece nechci zabít,“ vzlykla jsem dotčeně. „Cožpak toho nenechají?“

Otevřela jsem oči a pomalu jsem vstala. Připadala jsem si zhnuseně. Jíra vycítil, že už vedle něho neležím a také přerušil sledování, otevřel oči a vstal.

„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval mě. „Dala jsi jim to znát pořádně. Po tomhle si něco dalšího začne snad jenom náboženský fanatik sebevrah.“

„Co ty víš, jestli to nejsou právě tihle dva?“

„To není jejich případ,“ hladil mě po vlasech. „Jeden už se snažil z dalších akcí vycouvat a po tomhle proti nám nehne prstem. Jistě se má aspoň trochu rád.“

„A co ten druhý? Ten fanatik?“

„Ten přece říkal, že není věřící. Co by mohl získat, když proti nám půjde? Dala jsi mu jasně najevo, že ho dokážeš vytrestat i na dálku a to nejen symbolicky. Když není věřící, jistě nečeká, že se pomocí mučednické smrti dostane do ráje, jak doufají ostatní fanatici. Pak už musel poznat, že nemá šanci.“

„Nemůžeme ho nechat zkoušet všechny způsoby vražd, nakonec by přišel i na to, jak zabít fexta. Jestli proti nám něco podnikne, zneškodním ho,“ řekla jsem sveřepě.

„Vezmu si ho na paškál,“ rozhodl Jíra. „Občas zkontroluji, co dělá.“

„Dobrá. A co bude s panem Smetanou?“ vzpomněla jsem si na návštěvu, která stále čekala v sednici.

„Slíbila jsi mu, že ho vezmeš k balvanu. Budeš to asi muset splnit. Jestli má opravdu svědomí čisté, uvítáme ho za čtyři dny mezi námi.“

„Dobře, uděláme to tak,“ uklidňovala jsem se pomalu.

Errata:

11.08.2021 15:07