Vítej, návštěvníku!

Grabiš

Když někteří lidé uslyšeli, že podivné křivé trubky mají být zbraň proti obávaným xordům, začali se jim pošklebovat. Nejvíc v tom směru vynikali mastičkáři. Posmívali se pozemšťankám i jejich nádeníkům. Vzniklo několik hádek a horkokrevní muži se jen tak nenechali beztrestně zesměšňovat.

Spor skončil u soudu, kam byly pozvány i obě pozemšťanky, neboť všechno začalo na jejich příkaz. Alžběta si z úředního předvolání nic nedělala, ale Kamila byla nejistá. Věděla, že místní soudce občas nerozhoduje podle práva, ale podle toho, kdo mu zaplatí.

„Co nám mohou udělat?“ usmívala se Alžběta. „Nic jsme přece neprovedly. Jen ať si nás pozvou, ráda se s nimi pobavím.“

„Ale co ti kopáči?“ strachovala se Kamila.

„Jestli dostanou za tu rvačku pokutu, zaplatíme to za ně, tím přece nezchudneme,“ pokrčila Alžběta lehkomyslně rameny.

Soud měl být druhého dne večer. Pozemšťanky se dostavily včas, bez zdržování. Oblékly se do místních krojů, hlavy si převázaly dlouhými šátky, takže budily dojmem starousedlic.

Soudní síň nebyla příliš veliká ani nijak honosná. Bylo tu vyvýšené dřevěné podium pro svědky a nad ním se vypínala uzavřená lóže pro sudího, podobná kazatelně. V síni bylo lidí víc, než kolik se jich tam mohlo vejít, jablko by nepropadlo.

Biřic svědkyně uvedl na podium a vystavil tak pohledům davu. Po pravdě řečeno se trochu ošívaly. Povšimly si, že mezi těmito lidmi nejsou jejich přátelé a vděční pacienti, zato se zde shromáždila konkurence mastičkářů, felčarů a zaříkávaček. Alžběta jim přebrala drtivou většinu klientely a oni by teď jistě rádi viděli jejich prohru.

Biřic zahájil soud zvednutím dřevěné desky a odkrytím okna soudcovské lóže na znamení, že soudce je přítomen. Okno však i poté kryla dřevěná mříž, takže mu nebylo vidět do tváře. Prý proto, aby soudce nemohl nikdo uřknout a zhatit tak průběh soudu.

Obžalovaní kopáči seděli na zvláštní lavici a očekávali trest. Alžběta jim slíbila před začátkem soudu, že veškeré pokuty za ně zaplatí a proto seděli klidně. Pozemšťanky byly zvědavé, jaké obvinění kdo může vznést. Vždyť se jednalo o obyčejnou pouliční rvačku. Nikomu se nic nestalo, několik oděrek Alžběta ošetřila grátis a podle ní to tím mělo skončit. Obžaloba ale byla jiného názoru.

„Jde o mnohem více, než o pár rozbitých nosů!“ hřímal vysoký žalobce s rudým obličejem. „Nejde o nic méně, než o zlovolný pokus vlákat naše důvěřivé měšťany do spárů nečistých sil!“

Sálem proběhlo zašumění.

„Všichni víme, co je prapůvodní příčinou!“ hřímal žalobce do sálu. „Jde o ty divné zkroucené trubky, vkládané tam, kde by si jich nikdo nepovšiml. Co těmi kouzelnými znameními obžalované sledovaly?“

„Snad to nemyslí na nás?“ šeptala Kamila Alžbětě.

Ta se k ní klidně obrátila: „I kdyby, nejsme obžalované, klid… Až řekneme, k čemu ty uzávěry jsou, všechno se otočí, uvidíš!“

„Já vám to povím,“ hřměl mezitím žalobce. „Ty trubky mají tvar hadího hřbetu, to je snad zřejmé. Je to magické znamení za účelem otrávení všech lidí, kteří v domě bydlí!“

No počkej, až dostaneme slovo, pomyslela si Alžběta.

Když je ale soudce vybídl, aby se obhájily, vypukla v sále taková vřava, že je nikdo neslyšel. Mastičkáři křičeli, třískali do přinesených kastrolů, ječeli a hulákali. Soudce začal zvonit na veliký zvonek a hluk rychle utichl. Všem pohrozil, že největší výtržník zaplatí pokutu. Pozemšťanky však už slovo nedostaly a namísto toho jim soudce oznámil, že jsou tedy obě v plném rozsahu vinné pokusem o očarování většiny měšťanů tohoto města. Vina je příliš vážná, proto se odsuzují nejen ke ztrátě veškerého majetku, ale navíc k prodání do otroctví v nejbližší dražbě, konané již zítra. Na tato slova vypukl jásot všech mastičkářů, v němž zanikly jejich protesty. Pak se na ně vrhli ozbrojenci a než se nadály, měly ruce spoutané za zády kovovými pouty a biřici je šťouchanci odváděli ze sálu. Vřavu ukončil soudcův zvonek na znamení, že soud je u konce.

„To přece není žádná spravedlnost!“ vykřikl kdosi v sále.

„Kdo se odvážil pochybovat o výroku soudu?“ zvýšil hlas soudce a vyhlédl ze své kukaně, aby lépe viděl.

Alžběta sebou trhla a strčila do Kamily.

Soudce byl – náčelník otrokářů, která je před rokem zajala na opačné straně hor.

„Já tvrdím, že tohle není spravedlivé!“ vykřikl znovu ten v sále a před podium se protlačil Mílkir, syn knížete.

„To je urážka soudu!“ křičel soudce. „Chopte se ho!“

Mílkir vytáhl krátký mečík a postavil se do střehu. Přehlédl však jednoho biřice za svými zády. Ten se rozmáchl těžkým obuškem a udeřil chlapce zezadu do hlavy. Kamila vykřikla hrůzou, ale ozbrojenec jí hned bolestivě zkroutil ruku za záda. Stejně už bylo pozdě, Mílkir padl bez sebe k zemi. Biřici mu sebrali zbraň a bezvládného syna knížete odnesli ze síně. Hned poté vyvedli pozemšťanky. Pořád se nemohly vzpamatovat z další křivdy, která se jim právě stala. Jedno ale věděly s jistotou.

U grázla se spravedlnosti nedovolají.

Vhodili je do sklepa a zavřeli silnými okovanými dveřmi vyrobenými z masivního tvrdého dřeva. Ve sklepě bylo vlhko a tma, nohy klouzaly po vlhké udusané hlíně.

„Tohle už je moc!“ vybuchla Alžběta, když spolu osaměly.

„Co bys čekala, když takový grázl dělá soudce?“ opáčila smutně Kamila. „Doufám že nás aspoň nepoznal, ale – nejsme na tom o moc lépe než tenkrát.“

„Jsme,“ usmála se trochu trpce Alžběta. „Tentokrát mám na to víc času a toho syčáka to bude mrzet.“

„Chceš mu něco provést? Zabiješ ho?“ zachvěla se Kamila.

„Možná ne – a přitom ano,“ odvětila záhadně Alžběta. „Až se dostaneme na svobodu, znemožním ho před lidmi z celého města Ronqe. Bude litovat, že se nedržel zpátky!“

Ve vězení nebylo ani okénko, ani lavice. Po hmatu objevily kamenné stěny a těžké, okované dveře. Ani na vlhké podlaze nic neleželo. Prostě sklep.

Alžběta dveře prozkoumala zblízka. Tma jí nevadila, horší bylo, že měla ruce sevřené v železných poutech za zády. Nejprve dveře ohmatala rukama, musela se k nim ale otočit zády. Pak je zkoumala agisarem. Netrvalo jí to však dlouho a brzy spokojeně zavrčela:

„Mám toho právě dost, abych jim z toho nadělala perník.“

A zblízka na dveře zlostně plivla.

Kamila se k ní obrátila s netajenými obavami: „Myslíš, že tentokrát něco zmůžeš?“

„Uvidíme!“ řekla Alžběta. „V případě nouze odletíme. Máš sygyty nabité?“

„Samozřejmě – dobře jsem tušila, že je budeme potřebovat! Já je neodkládám ani v noci, spím s popruhy na ramenou. Ale někde tady je Mílkir. Neměly bychom ho nechat na pospas tomu darebáku soudci!“

„Souhlasím, vezmeme ho s sebou,“ ujistila ji Alžběta.

Pak obě zběžně zkontrolovaly své vznášecí nárameníky.

„Víš co?“ obrátila se náhle Alžběta na Kamilu. „Pojď sem ke mně, ať jsem klidnější!“

„Co chceš dělat?“ otázala se tato zvědavě.

„Budeme si hrát na umělé dýchání,“ prohlásila Alžběta. „Pořádně se nadechnu a co nejvíce vzduchu ti vdechnu do plic. Ty zadržíš dech aspoň na půl minuty, co vydržíš. Rozuměla jsi?“

„K čemu to bude?“ ošívala se Kamila.

„Preventivní očkování,“ usmála se trochu smutně Alžběta. „Ve vzduchu, který do tebe vdechnu, budou ochranné baktérie. Musíš si je co nejrychleji dostat rovnou do krve. Plícemi to je nejrychlejší.“

„Proti čemu?“

„Kdyby mi nezbylo nic jiného, použiji útočné hnilobné baktérie enzody,“ řekla vážně Alžběta. „Nebudou zaměřené proti zvířeti, ale proti člověku a kdybys neměla proti nim ochranu, byly by nebezpečné i pro tebe. Dám ti ji raději předem, rozumíš? Útočné baktérie nezabíjejí rychle jako střela z pušky, ale když o tebe letící kulka jen lehce zavadí, nezemřeš, což u baktérií neplatí. A nejsou ani pomalé, jsou dvakrát až třikrát rychlejší než jed kobry – stačí aby se tě jen dotkly a…“

„Ty chceš…“ zděsila se Kamila.

„Nechci,“ zavrtěla hlavou důrazně Alžběta. „Nejsem vrah! Ale nechci se ani znovu, navíc tady v tom sklepení, setkat s tím váženým soudcem, rozumíš? Ty jistě také ne. Ať se nám někdo postaví do cesty! Budeme se snažit dohodnout, ale já se do cely dobrovolně nevrátím. Možná by stačily uspávací baktérie, ale u těch je inkubační doba dvě hodiny a to by nemuselo stačit. Pro jistotu si připravím oboje. Vlastně – už je mám hotové.“

Kamila neprotestovala a raději svolila. Stačilo, když jí Alžběta připomněla soudce a jeho otrokářskou bandu. Lékařka vdechla kamarádce z úst do úst neviditelný ochranný obláček, pak se postavila stranou a obě chvíli čekaly, Kamila přitom zadržovala dech.

Alžběta vyčkávala ještě minutu – a pak odhodlaně kopla měkkou botkou do těžkých dřevěných dveří. Masivní dřevo se rozpadlo a vysypalo na zem a jenom těžké kování se bezmocně kymácelo na skobách kamenných veřejí.

Dívky opatrně vyhlédly do chodby. Na konci hořela neveliká olejová lucernička, ale nikdo tu nehlídal. I v jejím slabém světle Kamila viděla, že se dřevo rozpadlo na drobné krychličky. Ztrouchnivělé – a přitom suché. Ve zdejším vlhku? Alžběta byla fenomén!

Dodaly si odvahy a podívaly se po dalších dveřích. Dveře všech cel měly nepatrné okénko – kromě posledních, za nimiž byly ony. Okénky nahlížely dovnitř, ale sousedící cely byly prázdné. Až na opačném konci chodby, u samého východu, objevily Mílkira.

Alžběta rychle naočkovala i tyto dveře a Kamila se mezitím začala s vězněm šeptem dohadovat. Byl nesmírně překvapený, když na něho promluvily, a ještě více, když Alžběta ramenem vyvrátila těžké okované dveře a ty se rozpadly na kousky.

„To si soudce Grabiš troufl příliš,“ vztekal se Mílkir. „Můj otec povolá nejvyššího sudího, aby ten rozsudek přezkoumal. Mám dojem, že soudce Grabiš už dlouho soudcem nebude. A na mě si také neměl troufat!“

„Rozhodly jsme se utéci z vězení,“ prohlásila Alžběta.

„Dobře uděláte,“ souhlasil Mílkir. „Nevidím nejmenší důvod, proč tady zůstávat. Kdyby mi biřicové nesebrali mečík, ukázal bych jim!“

„Pojď s námi,“ navrhla mu Alžběta. „Je už večer, ve tmě máme větší naději na útěk.“

„Poslyš – s těmi dveřmi – to bylo kouzlo, viď?“ otočil se najednou na Alžbětu.

„Nebylo,“ řekla. „Jen urychlená hniloba.“

„Přede mnou si snad nemusíš hrát na obyčejné děvče,“ řekl mírně Mílkir. „Vím své. Ty jsi čarodějka, ale bílá. Že je tomu tak?“

„Nejsme čarodějky,“ odmítala Alžběta. „Ani nevím, co to znamená bílá čarodějka.“

„To je přece jednoduché,“ zazubil se na ni Mílkir. „Černí čarodějové lidem škodí na každém kroku. Je jich málo, ale představují strašné zlo a kde se usadí, odtud všichni lidé prchají. Komu se poštěstí takového černého čaroděje zabít, tomu ostatní obvykle dobře zaplatí. Bílí čarodějové naopak lidem pomáhají. Většina čarodějů jsou šedí, nepomáhají ani neškodí. Starají se jenom o sebe a jsou vlastně k ničemu.“

„Máš snad pravdu, ale jen v jednom,“ řekla Alžběta tiše. „Nejsme obyčejné ženy z tohoto světa. Jsme z daleké země, kde lidé znají víc než lidé na Fulgiu. Ale jsme lidé, ne čarodějky. I když bych docela ráda byla takovou bílou čarodějkou, jak říkáš.“

Pak ho požádala, aby jí ukázal pouta. Když zjistila, že má na rukou jenom kožené řemínky, naočkovala mu do nich hnilobu. Obě dívky měly na rukou pouta kovová, proti nim bakterie nic nezmohly. Mílkir ale na její pokyn napnul svaly a pouta snadno roztrhl.

Zastavili se u dalších těžkých dveří na konci chodby.

„Ukaž mi, jak je dokážeš rozdrtit!“ obrátil se Mílkir na Alžbětu zvědavě.

„Takhle!“ prohlásila a plivla na ně.

Sklonil se rychle k místu, kam dopadla na vlhké dřevo její slina. Ve slabém světle spatřil, jak se drobné bublinky rychle, až příliš rychle vsakují. Udeřil do dveří dlaní, ale ozval se zvuk pevné fošny z tvrdého dřeva.

„Teď je ještě brzy,“ usmála se Alžběta. „Musíme chvilku počkat, než se hniloba ve dřevě rozmnoží. Neboj se, Sirraneiská hniloba je rychlejší, než můžeš čekat.“

V tom okamžiku se ale ozvalo rachocení klíče v zámku dveří. Mílkir od nich odskočil a všichni tři rychle vběhli do jeho prázdné cely, aby se tam schovali.

Dveře se skřípavě otevřely a opět zavřely. Klíč se v nich opět otočil. Na kraji chodby mezi celami stál soudce Grabiš, bývalý náčelník karavany otrokářů. V ruce, na níž měl ještě bílou soudcovskou rukavičku, držel dlouhý ostrý nůž, který Alžběta i Kamila znaly – až příliš dobře.

V první chvíli soudce vykročil směrem, kde byla cela pozemšťanek. Hned si ale všiml otevřených dveří na kraji chodby, za nimiž dal zavřít odbojného synka knížete. Opatrně tam nahlédl – a spatřil v šeru cely Mílkira ve společnosti odsouzených dívek.

„A hleďme!“ prohlásil s ledovým úsměvem. „Snad si nemyslíte, že se tu budete scházet na dostaveníčku? Mám vás – a všechny pěkně pohromadě!“

Napřáhl ruku s nožem a držel je všechny v šachu, ale nespěchal, jen se škodolibě pásl na jejich zděšení. Byl to veliký nepoměr sil, tři bezbranní lidé proti jednomu dobře ozbrojenému rváči. Soudce jim přehradil jedinou možnou cestu k útěku. V téhle pasti nemohly dívky použít sygyty, v úzkých sklepních prostorách nebylo nic platné vzletět.

„To byl tvůj poslední proces, Grabiši,“ vzpamatoval se Mílkir. „Otec se postará…“

„Tvůj otec mi dal úkol diskrétně tě zbavit vlivu těch čarodějek,“ přerušil ho Grabiš. „Nemyslím, že bych po tomhle případu přestal soudit. Naopak, čeká mě tučná odměna.“

„Něco takového by můj otec nemohl udělat!“ vykřikl Mílkir rozhořčeně.

„Ale mohl, mohl…“ pohrával si soudce velkým nožem v nebezpečné blízkosti chlapce. „Ale ani on netuší, jak nebezpečnou hru jsi s těmi vědmami hrál… a prohrál!“

Poslední slovo vyřkl hlasem, jako by křísl ocelí.

„Obávám se, že se mýlíš,“ řekla Alžběta pevně.

„Já?“ usmál se soudce. „Já se nemýlím, ale ty jsi dnes prohrála, čarodějko! Na celé čáře! V této chvíli mi biřici přinášejí všechno, co vám zaplatili blázni, co jsi léčila… Říká se po městě, že jsi pěkně zbohatla, ale to všechno bude moje. Nezůstane ti vůbec nic!“

„O peníze mi nejde,“ odtušila klidně. Také Kamila se usmála, když si představila, co u nich biřicové najdou. V komůrce zůstalo pár měďáků, ostatní měly bezpečně uschované u kupce Burmašarka. Včera mu odnesla další peníze, nechala si jen na nejbližší nákupy.

„Tobě nejde o peníze?“ posmíval se soudce. „Možná mluvíš pravdu, ačkoliv i peněz máte jistě dost. Já ale vím, že ti jde o víc. O postavení, o slávu! Pro ni jsi ochotně léčila i zadarmo, když někdo nemohl platit, jen aby tvá sláva byla větší, že je to tak? Nebylo to vlastně hloupé. Pak se u vás dveře netrhly a většina platila dobře, viď? Ale s tím je konec, pamatuj si to. Budeš poslední otrokyní, osobně se o to postarám. Ptal jsem se už, do kterého nevěstince budou potřebovat něco obzvláštního – ve městě Delrog se už všichni těší na tvé zajímavé vlasy!“

„To chceš tvrdit, že jsi o nás dvou rozhodl už předem?“ zajíkla se Alžběta.

„Ale ale, děvenky jsou docela chytré?!“ ušklíbl se. „To se rozumí, že jste byly odsouzené dřív než začal soud! Ale ostatní mi v tom přičinlivě pomohli! Stačilo, abych zájemcům včas oznámil, kam se mají dostavit a co dělat!“

„Já jsem hned říkal, že to nebylo spravedlivé!“ vybuchl syn knížete.

„Ale chlapečku! Odkdy je na světě spravedlnost?“ odpálil ho soudce. „Vyrůstal jsi dlouho jako ve vatičce, všichni k tobě byli mírní, ale svět je horší než si myslíš!“

„Věříš, že si v Ronqe nechají líbit, aby je někdo zbavil poslední naděje?“ rozhorlila se i Alžběta.

„Jaképak naděje?“ mávl volnou rukou soudce. „O jaké naději to mluvíš? Jakou cenu má pouhopouhá naděje?“

„Naděje na život!“ vybuchla Alžběta. „Nevíš, že jsme vyléčily pacienty z nejhorších nemocí, některým jsme snad umožnily vůbec žít? Bez nás by dnes nejméně sto dvacet lidí beznadějně umíralo a padesát by už bylo mrtvých!“

„Místo vás jim budou pomáhat jiní léčitelé,“ usmíval se ledově soudce. „Je jich na to ve městě pořád dost!“

„Jenže si s většinou nemocí nevědí rady!“

„No a co? Hlavně že tu naději umí každý dobře prodat!“

„Já neprodávám naději,“ řekla už zase klidným hlasem Alžběta. „Já je skutečně léčím. A ty neděláš dobře, že se proti nám stavíš. Mohly bychom vyléčit i tebe – nevíš, kdy nás sám budeš potřebovat.“

„Nikdy vás nebudu potřebovat!“ trhl sebou soudce.

„Obávám se, že se i v tomto mýlíš,“ řekla Alžběta s naprostou jistotou v hlase. „Až se lidé dozvědí, jakou nemocí trpíš, vyženou tě z města! Tak se odedávna děje malomocným a ty nebudeš výjimkou. Vždyť ani ty nemáš žádnou jinou naději – než mě.“

„To je lež!“ vykřikl divoce soudce a napřáhl proti ní svůj dlouhý nůž. Hned se ale vzpamatoval a stáhl ruku zpět.

„Ba ne, mě tak snadno nevyprovokuješ, krásná čarodějko!“ rozlil se po jeho tváři ten známý ledový úsměv. „Ale něco by mě zajímalo. Jak se můžeš odvážit tvrdit, že jsem nemocný – a ještě ke všemu tak strašnou nemocí?“

„Vím to – a ty to jistě víš také. Poslední dobou jsem se zabývala i malomocnými. Umím tu nemoc léčit a už bezpečně rozeznám její charakteristický pach. Jsi malomocný, Grabiši! Sundej si rukavici, podívej se na své ruce a poznáš, že jsem tvá poslední naděje.“

„Vlastně – proč ne?“ rozhodl se náhle soudce. „Proč bych se nemohl podívat na své vlastní ruce? Ale nejprve vám povím, co se stane s vámi. Tebe, knížátko, nesnáším od té doby, co ses narodil. Vypíchnu ti oči, vyříznu ti jazyk a nakonec ti usekám ruce. Nikdo ti nepomůže, neboť tvé přítelkyně čarodějky zmizí beze stop jako pára nad lesem – zůstane tu jen jejich důvěřivá, zohavená oběť – ty!“

„Myslíš to vážně?“ vzpamatoval se opět Mílkir. Stál nejblíž dveří a očima sledoval silnou postavu soudce. Kdybych měl aspoň svůj mečík, myslel si trpce. Proti Grabišovu noži by se nemohl úspěšně postavit ani krátkým, lehkým mečíkem, nošeným spíše pro ozdobu – ale prázdné ruce byly ještě slabší zbraní.

„Ano, myslím to vážně,“ řekl Grabiš ledově. „Nelíbí se ti to? Věřím – ale nemůžeš proti tomu nic dělat. Zohavím tě, abys do smrti jen živořil, ale nechám tě žít, aby ses do smrti trápil! A ještě tě budu před lidmi litovat, jak ti ty bestie čarodějné ublížily!“

„Myslíš, že tomu někdo uvěří?“ nadechla se Alžběta odporem k proradnému soudci.

„Kdo by nevěřil? On už mluvit nebude. Všichni budou muset věřit mně – jedinému svědkovi té tragédie! Vám dvěma také osobně vyříznu jazyky, abyste věčně mlčely! A je tu snad ještě někdo další? Není!“

„Kdybys nás umlčel, jak nás chceš prodat?“ namítla Alžběta. „Nic za nás nedostaneš!“

„Prodám vás, o to se nestarejte!“ mávl rukou. „Nejprve si od vás vezmu malou zálohu sám a potom – však on se někdo najde, kdo si vás koupí. I němé otrokyně jdou na odbyt, někdy ještě lépe než obyčejné, užvaněné.“

„Nic nedostaneš!“ vykřikla najednou Alžběta. „Jsi padouch, jakého svět neviděl, ale netěš se, nebude vždycky po tvém!“

Neudržela se a plivla mu zdálky přímo do tváře. Kamila zbledla jako křída. Alžbětiny útočné baktérie! Mohla to být i spavá nemoc, jenže ta by se projevila až za dvě hodiny… Byl to útok – nebo jen projev její bezmoci? Grabiš by si jistě zasloužil pořádný trest více než kdokoliv jiný… Kamila by mu bez váhání přála i smrt, ale Alžběta? Ta nikomu neublíží, ten chlap jí už jednou způsobil očividné bezpráví…

„Vzteklá jsi jako divoká lagis,“ otřel si soudce klidně tvář. „Ale tak se mi líbíš víc! Když jsme se setkali poprvé, byla jsi vyplašená jako divoký zajíc a pokorná jako domácí ovce! To není žádná zábava, takhle to bude lepší. Rád krotím vzpurné ženy!“

Pozemšťanky se zachvěly. Takže je poznal nejen jako vyhlášené léčitelky, ale i jako bývalé zajatkyně, ačkoliv od té doby uplynulo více času než jeden zdejší rok.

„Také si na tebe pamatujeme,“ opanovala se zase Alžběta. „Ale tenkrát jsi byl možná ještě zdravý, ne jako dva tvoji kumpáni. Anebo už ne?“

„To nikdo neví,“ odsekl Grabiš. „Asi ano, protože vy dvě byste teď zdravé nebyly.“

„Ty mi pořád nevěříš, že umím léčit?“

„Proti malomocenství není záchrany,“ odsekl soudce.

„Byla by, kdybys přišel jako ostatní,“ odtušila Alžběta.

„Abych se před vámi plazil? Nikdy!“

„To je tvůj konec!“ vykřikla bezmocnou nenávistí Kamila. „Zemřeš, Grabiši – my tě ale litovat nebudeme!“

„Vy mě litovat nebudete?“ zasmál se ledově soudce. „Máte pravdu – shnijete totiž dříve než já. Co potkalo mě, čeká i vás.“

Při těch slovech si dvěma prsty zvolna stáhl rukavici z volné ruky, aniž by odložil svůj vražedný nůž.

Mílkir vykřikl zděšením. Kamila ztuhla jako kus kamene, jen Alžběta byla klidná. Jako jediná očekávala, co všichni spatřili. Ruka soudce Grabiše byla posetá strašnými mokvajícími vředy, mezi nimiž nebyl ani kousek zdravé kůže.

Nejhorší nemoc všech dob a světů – malomocenství!

„To teď bude i z vás! Dnes mi neutečete, jako posledně ve skalách. Nedal jsem vás spoutat obyčejnými řemeny, které dokážete očarovat, ale tvrdým železem. Jak vidím, na vaše čáry to platí. Neprodám vás nikomu, ale zavřu si vás do svého hlubokého sklepa, kde se pomoci nedovoláte. Nejspíš si s vámi i užiju, dokud budete alespoň trochu vypadat jako ženské. Budu se léčit hojivou mastí z vruínu, moje nemoc bude postupovat pomalu, ale vy shnijete zaživa. Nic vám nebude platné, umíte-li léčit nebo ne, neboť vás nepustím k žádnému léku. Budu se denně chodit dívat, jak vám odpadává maso z těla…“

„Nás to nečeká, Grabiši,“ řekla Alžběta. „Já totiž opravdu umím léčit – neprodávám jen naději, jako většina ostatních léčitelů. Umím vyléčit i tuhle nemoc. Asi se budeš divit, dovedu to i bez léků. Měl jsi ke mně přijít po dobrém, byl bys teď možná zdravý!“

„Tomu nevěřím! Říkáš to proto, abych vás propustil, ale já vám na lep nesednu,“ zasyčel Grabiš. „V jednom máš pravdu. Když jste mě vyprovokovaly, nečeká vás nevěstinec. Tam by se vám dařilo lépe, ale to jste si měly rozmyslet dřív, teď už je pozdě! I to, co potkalo mě, by pro vás bylo příliš mírné. Vás čeká něco horšího. Nezemřete jako já, ale rychleji. Povídačkám o tvém léčení nevěřím – a už vůbec, že k tomu nepotřebuješ léky. Teď vám dám jako nepatrnou zálohu pocítit opravdovou hrůzu – hrůzu, jakou mají jen ti, kdo se pomalu zaživa rozpadají!“

Jeho ruka vylétla proti Kamile. Neozbrojená ruka, jen zaťatá v pěst – ale pokrytá smrtícím hnisem, plným zárodků i živých baktérií lepry.

Kamila vykřikla bolestí a hnusem. Z nosu se jí spustila krev a jak si chtěla ramenem rychle obličej otřít, smíchala svou krev s čímsi odporným, kluzkým. Zvedl se jí žaludek, vtiskla se až do kouta cely a začala zvracet.

„Jen se pokochej!“ vykřikl soudce a stejně hrubě udeřil do obličeje i Alžbětu. Stačila trochu uhnout, ale i na její tváři zůstal nepříjemně páchnoucí hnis…

„Ty bestie – sám chcípáš a jiné zabíjíš?“ vykřikl náhle Mílkir. Rozpřáhl se a udeřil soudce železným pásem, potají vytrženým z kování rozpadlých dveří.

Naneštěstí zachytil o nízký kamenný strop vězení. Železo se tím přibrzdilo a stočilo, nedopadlo na soudcovu hlavu, jen na jeho rameno a navíc zdaleka ne plnou silou.

Soudce odskočil a okamžitě se otočil proti svému mladšímu protivníkovi. Mílkir mu byl v této chvíli nebezpečnější než ty dvě. Ve tmě mohl být nebezpečný i slabší soupeř, pokud by se dal zaskočit. Jak ale odskočil, smekla se mu na vlhké podlaze noha a soudce uklouzl. Mílkir chtěl k němu přiskočit a udeřit ho znovu a lépe, jenže Alžběta ho vlastním tělem odstrčila zpět.

„Mílkire – nech ho!“ vykřikla v obavách.

„Nenechám!“ zvolal. „Nakazil vás malomocenstvím! Je to vrah! Musím ho zabít!“

„Mílkire! Nech ho!“ křičela Alžběta. „To ještě zvládnu! Není to nebezpečné, věř mi!“

„Nevadí! Musím ho zabít! Je to bestie, musí zemřít!“

Odstrčil ji až zavrávorala a skočil před ni.

Grabiš byl ale zkušený rváč a neposkytl by svému protivníkovi druhou příležitost. Stačil se mezitím narovnat, popadl dech, postavil se zpříma na nohy a okamžitě zaujal zápasnický střeh s dlouhým nožem připraveným bodnout. Chlapec držel v každé ruce těžký pás železa, bylo to víc než holé ruce, mohl by tím několik bodnutí odrazit a možná i tvrdě udeřit, ale proti dlouhému noži to nebyla v žádném případě rovnocenná zbraň, zejména když protivníkem byl zkušený rváč, náčelník lupičů a v civilu vážený soudce.

„Mílkire, ustup!“ křičela zoufale Alžběta. „Nech ho – já… já už jsem ho zabila!“

Kamile přejel mráz po zádech, až vyjekla hrůzou. Enzody! Alžbětiny útočné baktérie proti člověku! Tak je přece použila, ne jen spavou nemoc, vždyť také další vyjednávání nemělo smysl… Jed kobry je proti nim pomalý… stačí se lehce dotknout a… proboha, Mílkir v sobě nemá ochranné protibaktérie!

„Mílkire, zpátky! Nepřibližuj se k němu! Nebo zemřeš!“ vykřikla na něho zoufale.

Teď už není třeba s Grabišem zápasit, stačí ho chvíli udržet v bezpečné vzdálenosti od těla, nemusí ho mlátit železem a vystavovat se nebezpečí nože, ačkoliv i to je nepatrné riziko ve srovnání s urychlenou hnilobou, jejíž jediný dotyk může znamenat smrt! Kamila si vzpomněla na šelmu hruí, jak se z ní loupala kůže a pod ní bylo promodralé maso, ačkoli na jejích drápech byla dosud čerstvá krev člověka…

„Mílkire, pro všechno na světě, vrať se ke mně!“

Chlapec nedbal jejího varování, ani soudcova velkého nože. Opět se rozmáchl dveřním kováním. Pás železa byl o málo delší než Grabišův nůž, soudce to mohl snadno odrazit. Pak by zaútočil sám – a nejspíš účinněji. Chlapec neměl v nízkém sklepení prostor, nemohl se rozmáchnout, zatímco jeho protivníku v bodání přímo před sebe nic nepřekáželo. Přesto mladý kníže neustupoval. Navzdory nevýhodě se chystal k boji, který mohl být jeho posledním.

Mílkira ale v téže chvíli cosi strhlo dozadu. To k němu přiskočila Alžběta, otočila se, aby ho mohla spoutanýma rukama uchopit za kazajku a zoufalým trhnutím chlapce prudce od soudce odtáhla. Strhla ho na opačnou stranu cely, kde oba upadli přímo před vyděšenou Kamilu. Ta vykřikla hrůzou, ale i ona měla ruce spoutané za zády a nemohla jim pomoci, rozhodně ne včas.

Grabiš spatřil svého protivníka bezmocného, navíc zásluhou té ztřeštěné léčitelky. To byla příležitost k útoku! A okamžitě vyrazil vpřed.

Totiž – chtěl vyrazit… ale nohy měl náhle těžké jako z olova. Místo tygřího skoku, zakončeného smrtícím bodnutím, prohnul se v pase prudkou bolestí. Bez dechu poklekl na koleno a chytil se za břicho. Kamila vyjekla, když si všimla, jak na ni vytřeštil skelné oči, pokryté vrstvou šedomodrého slizu. Přestal zřejmě vidět, jen instinktivně před sebe do prázdna zamával nožem. Nůž neškodně prolétl vzduchem – a vypadl Grabišovi z ruky.

Mílkir se konečně Alžbětě vytrhl a vyskočil na nohy, ale i jeho zarazila nečekaná změna ve tváři jeho protivníka. Soudce zmodral v obličeji. Začal výt bolestí – a hrůzou. Chvíli lapal po dechu, pak upadl obličejem k zemi a jeho hrubé ruce s odpornými vředy malomocenství jen bezmocně škrábaly o tvrdou podlahu cely.

„Pro všechno na světě, Mílkire, nech ho být! Prosím tě! Vždyť umírá!“ vykřikla Alžběta. „A nedotýkej se ho, nebo zemřeš jako on! Má v sobě smrt, odstup od něho!“

„To jsi udělala ty?“ obrátil se k ní s náhlým pochopením – a s děsem v očích.

„Ano, já,“ přisvědčila temně.

Až teď, ve slabém světle kahánku, blikajícího až na opačném konci šedé chodby, spatřil Mílkir v očích obou dívek slzy. Alžběta brečela, ani se to nesnažila skrývat. Zabila právě člověka – zbraní, kterou sami Bardžané váhali používat i proti dravcům neznámých planet, dokud si nebyli stoprocentně jistí, že neubližují rozumným bytostem – a kterou by nikdy, za celou známou historii, dlouhou přes padesát tisíc let, neobrátili proti člověku…

Zpronevěřila se jim?

Než se tři vězni odhodlali opustit vězení, Alžběta vytvořila kvasnými baktériemi očistnou dezinfikující pěnu. Ošetřila obličej nejprve Kamile a pak i sobě. Pěna obě rychle zbavila hnisu a spolu s ním i hrozby malomocenství. Pak podobným způsobem usmrtila své útočné bakterie v těle mrtvého soudce. I mrtvé tělo by bylo nebezpečné lidem, až sem ráno vejdou.

Mílkir ji po straně pozoroval s posvátnou hrůzou. Byl to podivný pohled na dívku, které z úst vycházela nažloutlá, bledá pěna. Pomáhal Kamile touto pěnou umýt obličej. Dobře viděl, že raději snese na obličeji očistné bakterie, než hnis z malomocného soudce. Přesto bylo zřejmé, že Kamila spěchala, aby už měla všechno pokud možno za sebou. Alžběta nechtěla Mílkira šokovat chapadlem svého agisaru, proto si roztírala pěnu po obličeji jen symbolicky, ramenem.

Dveře ze sklepů se mezitím samy o sobě rozpadly, aniž by do nich někdo udeřil nebo se o ně opřel. Za nimi stál celou dobu soudcův biřic a když se rozsypaly, opatrně nahlédl do sklepa. Dokud slyšel jen křik dívek, nechávalo ho to klidným, měl asi v tomto ohledu přísné příkazy. Zoufalé vytí ale poznal jako hlas pána a rozpadající se dveře ho přiměly vstoupit – s dlouhým taseným mečem v ruce.

Našel svého pána ležet na podlaze cely obličejem dolů. Naštěstí jeho pohled padl nejprve na ruce plné vředů. Biřic okamžitě poznal nejobávanější nemoc, malomocenství. Couvl hrůzou, pak se na místě otočil a dal se na úprk. Ani nekřičel, asi aby ho s tím nikdo nedával do spojení.

Díky tomu nevznikl poplach a vězňové opustili budovu soudu, aniž by je někdo spatřil. Všude byla naštěstí tma a díky pokročilé době klid. Ačkoliv neměli žádnou zbraň, na volném prostranství jim žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Dívky se několika útržkovitými slovy domluvily, že by použily sygyty, přepnuté na hlasový vstup. Stačilo vyslovit klíčové slovo. Byly však pořád spoutané a mohly by s sebou odnést i Mílkira jen tehdy, kdyby některou z nich pevně objal a držel se jí. To by ale musel vědět, co má dělat a to nemohly očekávat. A na dlouhé vysvětlování teď neměly čas.

„Půjdeme zpátky ke Grijič?“ navrhla nesměle Kamila.

„Tam ne,“ mínila Alžběta. „Musíme pryč z města.“

„Zvu vás tedy k nám na zámek,“ prohlásil mladý Mílkir.

„Tam také nepůjdeme,“ odmítla Alžběta. „Víš přece, co říkal Grabiš o tvém otci. Že jsme nebezpečné čarodějky a on tě měl před námi chránit. Tvůj otec by nás dal vsadit do vězení, až bychom se u vás objevily.“

„To byla sprostá pomluva!“ ohradil se zprudka Mílkir.

„Víš to jistě?“ pokoušela se ho zviklat Alžběta. „Zdá se mi to velice pravděpodobné. Nerada bych se přesvědčovala na vlastní kůži, co je na tom pravdy.“

„Ale kam chcete jít? Zůstaňte v Ronqe, spousta lidí vás ukryje ochotně a s radostí!“

„Tady nemůžeme zůstat,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Teď je to horší než dřív. Grabišův soud nebyl spravedlivý, ale mohly jsme se těšit, že mu utečeme a veřejně se obhájíme. Teď nám budou dávat za vinu nejen čarování, ale i vraždu soudce. To obvinění je navíc pravdivé. Sám jsi to viděl!“

„Viděl jsem to – ale byla jsi v právu!“ obrátil se k ní rychle chlapec. „Bránila ses, to přece nebyla sprostá vražda! To musí uznat každý soud!“

„Předtím jsme byly úplně bez viny a co se stalo? Odsoudil nás, ani nás nepustil ke slovu. Tebe ostatně také ne. Teď by to bylo ještě horší.“

„Grabiš mohl být podplacený, ale nejvyšší soudce je jistě spravedlivý!“

„Jsi si tím jistý?“ vrtěla hlavou Alžběta. „Vždyť nemůžeš věřit vlastnímu otci, natož nějakému cizímu soudci.“

„To bych se na to podíval, aby se člověk nedovolal spravedlnosti!“ rozhorlil se.

„Dovolávej se spravedlnosti sám, my už jí nevěříme,“ řekla Alžběta. „Můžeš doufat, dokud jsi syn knížete. My jsme ale obyčejné ženské a nás se nikdo nezastane.“

„A co chcete dělat? Kam byste šly?“ vrtěl nesouhlasně hlavou. „Začíná podzim, za chvíli bude zima. Kam se v této době chcete vypravovat?“

„Vyzvedneme si peníze u Burmašarka a půjdeme na jih do hor Benera,“ řekla Alžběta.

Kamila se zděšeně podívala na Alžbětu a zase na Mílkira. Teprve teď jí došlo, že nastal čas loučení – ale tentokrát mělo být pořádně kruté! Jenže jí nezbývalo nic jiného, než s kamarádkou souhlasit.

„Půjdu s vámi!“ napadlo Mílkira.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Nejprve si vyřiď všechno se svým otcem. Darebáku Grabišovi nevěř, třeba o ničem neví. Povíme ti, kde nás najdeš.“

„Dobrá,“ uklidnil se Mílkir. „Nejprve zjistím, jak je tomu doopravdy s mým otcem a co bych pro vás mohl udělat. Pak přijdu za vámi. Ale řekněte mi, kde vás najdu? Hory Benera jsou rozsáhlé. Máte tam ke komu jít?“

Kamila se s náhlou nadějí obrátila k chlapci, pak k Alžbětě, ale ta jí mlčky přikývla.

„Dávej dobře pozor,“ řekla Kamila rychle.

Pak mu popsala cestu ke skalnímu průsmyku a podél vodopádů potoka vzhůru.

„Přijdeš tam za námi?“ zeptala se ho rychle. „Máme v horách dům, ale nemůžeme v něm zůstávat trvale. Budeme se muset starat o živobytí.“

„K čemu je vám takový dům?“ podivil se Mílkir.

„Nedostal se tam z naší vůle,“ řekla Kamila, aniž by očekávala, že jí porozumí. „Bydlíme tam jen občas. Chystáme se tam například právě teď. Je to naše nedobytná pevnost, kam na nás nikdo nemůže.“

„Co když se zdržím? Budete tam pozítří?“ staral se Mílkir, odhodlaný přijít za nimi.

„Budeme tam nejméně týden,“ slíbila mu Kamila.

Opatrně, za stálého rozhlížení, došly na náměstí. Byla už noc, nikde nikdo. Jen na strážních věžích na kraji města planuly ohně a odlesky té vzdálené záře jim umožňovaly orientaci v uličkách. Brzy došli na náměstí a Mílkir tiše zabušil na těžké dveře spícího domu kupce Burmašarka.

Ozval se zvuk odsouvané závory a kupec je radostně přivítal.

Když se ale dozvěděl, že je z vězení nepropustili, jak si v první chvíli myslel, ale že prchají před nespravedlivým rozsudkem z města, zamračil se. Pozval je dovnitř, zavřel závoru a zavedl do své dílny. Na malé kovadlině je kladivem k ostření žacích nožů zbavil pout a potom přinesl veliký váček, naditý penězi.

„Tady máte všechno do posledního groše,“ prohlásil.

Dívky mu věřily a nechtěly se ani zdržovat přepočítáváním.

„Kam ale půjdete?“ staral se Burmašark. „U Zaduggy, to je ale nemilé! Nebojte se, biřice za vámi nepošlu, ale co kdybych já nebo někdo z mé rodiny potřeboval vyléčit? Věřím vám, že to nebylo spravedlivé, ale co lidí to zbytečně odnese, když tu nebudete!“

Popsaly mu tedy také cestu ke kapsli. Déle se ale nezdržovaly a rychle se rozloučily.

Pak se opatrně podívaly do domku tlusté Grijič. V jejich pronajaté místnosti našly všechno zpřeházené. Biřici tu zřejmě hledali peníze. Jistě nějaké našli, ale bylo jich méně než čekali.

Alžběta tu našla zapomenutou lahvičku s B-palivem. Bude se jim hodit, ale další byla prázdná – biřici ji zřejmě ochutnali a když zjistili, že B-palivo není k pití, vylili je. Ještě že je nenapadlo zapálit, pomyslela si Kamila. B-palivo hoří jako benzín a bez speciálních hořáků může i explodovat. Bylo vsáknuté i do podlahy, ale Alžběta po chvilce přemýšlení vytvořila bakterie, které by B-palivo ve všech škvírách rozložily. Do rána snad bude pryč a pak už Grijičin domek nikdo nezapálí.

Zavřené brány města Ronqe pro pozemšťanky nepředstavovaly vážnou překážku. Musely se ovšem rozloučit s Mílkirem. Mladík se loučil nerad, ani Kamila se nezdržela slziček. Mílkir se staral, zdali se dostanou nepozorovaně ven, ale ujistily ho, že už o ně strach mít nemusí. Ani před ním nepředstíraly, že jsou obyčejná děvčata. Dávno věděl, že v nich je cosi neznámého. Přesto se k nim choval přátelsky, i když občas nevěřil očím.

Vytřeštil je i teď, když mu naposledy podaly ruce – a pak se obě vznesly vzhůru do tmavé noční oblohy…

Errata:

27.10.2021 10:33