Vítej, návštěvníku!

Bez naděje

Alžběta se večer vrátila v zadumané náladě. Ale ani Kamila ji nevítala netrpělivým vyptáváním, jak Alžběta najisto očekávala. Alžběta ji našla sedět v přední technické místnosti u zapnutého palubního počítače. Kamila málem ani neodpověděla na pozdrav a když jí lékařka zvědavě nahlédla přes rameno, nevrle se na ni utrhla.

„Co je s tebou?“ zaškaredila se i Alžběta. Neměla náladu na takové jednání – sama si dnes věru prožila své.

„Jak jsme na tom my dvě s genetickou kompatibilitou se zdejšími lidmi?“ vzhlédla k ní Kamila nepříliš vlídně.

„Nic moc,“ vzdychla Alžběta. „Nechtěné dítě by pro nás znamenalo katastrofu, ale jak jsem říkala, máme aktivní blokádu cyklů dabyrgy a nemáme se čeho bát. I bez dohledu je naprosto spolehlivá po stovky let.“

„A – nedalo by se s tím něco udělat?“ obrátila se k ní Kamila vyčkávavě. „Podívej – čistě teoreticky může nastat okamžik, kdy by lidé pozemského typu a zdejší chtěli mít spolu děti. Jak by se to dalo zařídit?“

„Možná by to šlo, ale byl by to genetický zásah na hranici snesitelnosti a nevím, jestli bych se k němu odvážila. Snad až nasbírám víc zkušeností. Vždyť to představuje úplnou genetickou přestavbu – to není jen tak.“

„Takže bys k tomu přistoupila až v případě krajní nouze, uvažuji správně?“

„Tak nějak,“ přisvědčila Alžběta. „Tihle lidé jsou velice blízcí našemu typu, ale ne úplně, aby bylo možné míšení. Nemyslím si, že se k tomu vůbec někdy přistoupí. Je to příliš riskantní úprava. Nás dvě to rozhodně bolet nebude, to může být aktuální leda ve vzdálené budoucnosti, až bude zdejší planeta civilizovanější a bude se uvažovat o jejím připojení ke Galaktickému Společenství.“

„Myslíš, že bude někdy připojena?“

„Jsem si tím jistá,“ pokrčila rameny Alžběta. „Možná ne hned, ale až se sem dostanou lodi Kosmického průzkumu, určitě začnou tu barbarskou civilizaci ovlivňovat. U Saimeo to přece postupuje jako po másle.“

„Dobře, to bude aktuální, až se tu objeví naše hvězdné lodě,“ přikývla Kamila. „Ale teď jsme tu jen my dvě. Bylo by – čistě teoreticky – možné, abychom se my dvě včlenily do zdejší civilizace – a eventuálně i do zdejšího genofondu? Říkám to snad správně?“

„Říkáš to správně, pokud myslíš, zdali je možné, abychom třeba my dvě přece jen měly děti se zdejšími lidmi. Tak jsi to myslela?“

„Ano, přesně tak.“

„No, podívej se, to nevidím zrovna vesele,“ povzdychla si Alžběta. „Čistě teoreticky by to možné bylo. Snad bych mohla geneticky překódovat nějakého zdejšího muže – to by bylo jednodušší, tenhle druh rekonstrukce je snazší. Předělala bych ho na naše životní principy a on by se pak nelišil od lidí Země. Mohla bych přestavět nás dvě – to je těžší, jsme ženy a zásahy tohoto druhu jsou asi stokrát složitější. Nicméně ani to vyloučené není. Pak bychom se my dvě úplně zařadily mezi zdejší lidi.“

„Čili – v principu to možné je,“ ujišťovala se Kamila.

„V principu ano, ale bylo by lépe, kdyby ses takovými myšlenkami nezabývala,“ pokrčila Alžběta rameny. „Pro nás ti barbaři nepřicházejí v úvahu jako partneři, při jejich úrovni, zvláště morální, jsou pro nás nepřijatelní. Divím se, že se tím vůbec zaobíráš.“

„No – zajímá mě to,“ řekla Kamila. „A jak by to bylo s dětmi, kdyby se z takového spojení narodily?“

„To je právě to!“ řekla Alžběta. „Když předělám někoho na jiné životní principy, bude se to pochopitelně týkat i jeho dětí. To by bylo hrozně komplikované. No – jen si to zkus představit. Jsou tu vlastně jen dvě možnosti: první by byla, že předělám jednoho zdejšího muže, aby mohl mít se mnou nebo s tebou děti. Ty zde ale budou po genetické stránce stejně cizí, jako ty nebo já. My jsme tu cizinky, ale aspoň o tom víme a určitě nám to nepřijde tak kruté, jako by to přišlo zde narozeným dětem. Být cizincem na cizí planetě, to se dá snést, zvlášť když víš, že ji stejně brzy opustíš a vrátíš se mezi své. Být cizincem ve vlastním domově by bylo mnohem krutější.“

„No a ta druhá možnost?“

„Myslíš, že bych předělala nás dvě?“ podívala se na svou kamarádku udiveně. „Jak ti říkám, teoreticky by to šlo, pak by naše děti byly doma tady a navíc mezi svými, ale nezdá se mi, že by tahle možnost byla přijatelná pro nás dvě. Tím bychom samy sobě zavřely dveře domů – to snad nemyslíš vážně…“

„Ale kdyby to bylo naprosto nezbytné?“

Kamila trvala na svém umíněně jako mezek. Alžběta ale z tónu jejich slov vycítila podivné napětí. Uvědomovala si, že jsou obě na tomto světě vystaveny stresu a nebezpečí příliš dlouho. Zatím se to mezi nimi projevovalo jen občasnými výbuchy nesnášenlivosti. Častěji to postihovalo Kamilu, Alžběta byla klidnější, ale ani ona se poslední dobou necítila nejlépe. Zejména když měla pocit, že všechno její snažení je zbytečné a marné. Tak jako v této chvíli.

„Samozřejmě, když to chceš slyšet zpříma, šlo by to,“ vybuchla. „Myslím si, že bych na to stačila, kdybych tu neměla důležitější práci. Jak ještě víc ti mám dát najevo, že se už o takových věcech nemíním dál bavit?“

„A nešlo by to… třeba tak, aby tím míšením vznikl druh slučitelný s oběma typy?“ nedala se odradit Kamila. „Něco takového jsem kdysi četla…“

„Aha – ty myslíš, něco jako vzniklo mezi Aiguřany a lidmi B-typu, tedy námi?“

„Ano, tak jsem to myslela už od začátku,“ ožila Kamila.

„Já vím, to by bylo naprosto ideální,“ zamyslela se nad touto možností Alžběta. „Tak přece vznikla civilizace Gurroa, slučitelná ve všech směrech. Přitom jsou Aiguřané od lidí Země dál, i to je pravda. Ale něco ti povím. Na něco takového bych si sama netroufla. To není práce pro začátečníky, ale pro pořádně pokročilé a zkušené genetiky.“

„Proč by sis na to netroufala?“

„Radši ne,“ zavrtěla hlavou. „Víš co? Necháme to povolanějším. I tak tady budeme mít práce, nebudeme vědět, co dřív a co potom. A vůbec, jak tě něco takového napadlo? Poslyš, není za tím Mílkir? Důrazně ti doporučuji, abys ho co nejdřív ze své ztřeštěné hlavy pustila. Není tu nakonec někde schovaný? Co jsi vlastně celý den dělala?“

„Mílkir tu není. A já jsem dnes počítala hvězdy.“

Alžběta to pochopila, jako že se Kamila raději pokouší nenápadně odvést rozhovor na jiné téma. Po pravdě řečeno, byl to i její úmysl a snadno se ho chytila.

„Vždyť ve dne nejsou vidět!“

„Víš, vrtalo mi hlavou, jak jsme se sem mohly dostat,“ začala Kamila oklikou.

„A už to víš?“ vyskočila Alžběta dychtivě.

„To ne, ale zkusila jsem něco jiného. Každou noc vidíme na noční obloze zdejší souhvězdí. Zkusila jsem polohu hvězd přibližně změřit kamerou komunikátoru. Ve škole jsem byla vždycky v geometrii nejlepší – až jsem příslušné úhly v polárních souřadnicích dostala do počítače. Samozřejmě s přesností na hranici bídy a utrpení, ale pro naše účely dostačující. Zaměřila jsem tak pár tisíc hvězd, víc jich tu ani není vidět. Zabývám se tím s přestávkami už delší dobu, začala jsem ještě před Ronqe, Ráno jsem je zkusila sjet programem, patří k dětské encyklopedii, ale dá se kupodivu použít. Počítal to celý den, až asi před hodinou se uchytil a domaloval celou oblohu. Asi se budeš divit, většina hvězd je tam, kde by měla být a jen některé nejsou vidět, nejspíš je něco zakrývá, nějaký mrak prachu či co.“

„Kamilo, ty jsi pašák!“ zvolala Alžběta překvapením a z radosti dala kamarádce přátelskou herdu do zad. „To by znamenalo, že už znáš naši polohu, viď?“

„Samozřejmě,“ odtušila Kamila. „Když obloha souhlasí s tím, co simuluje počítač podle katalogu hvězd, znamená to, že víme, odkud se příslušný pohled zobrazuje.“

„Ukaž mi to!“ třásla se netrpělivostí Alžběta.

„Počkej, nehrň se do toho! Vyznáš se v astronomii?“ podívala se na ni Kamila.

„Asi tak jako každý, kdo se dostal mimo hranice naší Země a Sluneční soustavy,“ přikývla Alžběta. „Když už jsem měla to štěstí cestovat po vesmíru, trochu jsem se o tom informovala. Jen povrchně, mnohem víc mě zajímala biologie, určitě toho víš mnohem víc než já…“

„Takže znáš… – tenhle pohled na Galaxii?“

Sáhla na klávesnici. Na obrazovce palubního počítače se objevil klasický obraz Galaxie, jak jej nedávno přivezly z nepředstavitelné vzdálenosti dvou milionů světelných let dálkové hvězdolety Gurroovy civilizace. Spirály vyplňovaly celou obrazovku, část dvou ramen zaplňovaly modře zbarvené hvězdy.

„To je oblast Galaktického společenství,“ ukazovala prstem na tu nevelkou modrou oblast Kamila. „A tady je naše Země.“

Země modře blikala na okraji Společenství. Dál bylo jen málo nedávno objevených hvězd, žádné obydlené světy, jen několik technických planet. Většina hvězd patřících do Galaktického společenství se slévala do jediné modré plochy, rozlišovací schopnost malé obrazovky nestačila v tom měřítku odlišit jednotlivé hvězdy od sebe.

„Ano, to znám,“ souhlasila Alžběta. „Ale kde jsme my?“

„Hvězda, u níž se nachází Fulgiu, je až… tady…“

Kamila dotykem klávesnice přiměla jednu z hvězd pomalu červeně blikat. Alžběta ji přesto nemohla najít. Příliš se soustředila do oblasti Galaxie, kde byly všechny známé světy. Fulgiu našla až po chvilce – ale v té chvíli na ni sáhla smrt a svět se s ní zatočil…

Pokud to byla pravda, znamenalo to, že jsou obě příliš daleko od světů Galaktického společenství. Se Společenstvím sousedí ještě větší říše Glug, obydlená inteligentními hmyzími bytostmi Agríši. Končí téměř u jádra Galaxie, většina hvězd z této oblasti není ze světů Společenství vidět, jenže – označená hvězda červeně blikala daleko za tímto jádrem, vzdálená od něho skoro jako Země, jenže – opačným směrem.

Nejvzdálenější planetu Společenství Aiguru dělí od Země dva tisíce světelných let prostoru. Aigura je ve výběžku daleko od ostatních světů. Fulgiu, kde se pozemšťanky nacházely, byla tedy od Země vzdálená nejméně třicetkrát dál, to znamená šedesát tisíc světelných let. Tak daleko se ještě nedostal žádný hvězdolet Kosmického průzkumu. Ty létají především po okraji oblasti Společenství a pokud objeví příhodné planety, dávají je k použití všem civilizacím. Při dosavadním tempu průzkumu by se do těchto míst dostaly lodě Společenství až za několik desítek tisíc let a Kamila s Alžbětou nemohly očekávat, že je některá z lodí objeví a vysvobodí. Mají sice život teprve před sebou, ale než se dostane záchrana až do těchto míst, budou obě dávno po smrti.

Alžběta pochopila, proč se Kamila začala znenadání zabývat genetickými rozdíly a vším, co z toho pro obě dívky vyplývalo. Možná budou muset obě celý život prožít tady mezi těmito barbary. To bylo příliš kruté… Jejich pobyt na planetě Fulgiu se z poněkud drsnější rekreace změnil ve vyhnanství bez možnosti odvolání. Bylo to nespravedlivé, jako když je nevinně odsoudil zaujatý soudce – bandita. V takovém případě se ani Alžbětě nejevila genetická rekonstrukce jako ztřeštěná a nesmyslná. Pokud musí žít tady, bude pro ně lépe, když se přizpůsobí, než když tu zůstanou až do smutného konce cizinkami…

Alžbětě se zatočila hlava. Zbledla jako papír a musela se posadit, jak ji to sebralo. Cožpak mají celý život prožít mezi barbary? Kamila po ní pokukovala s obavami. Kdyby omdlela ona, Alžběta by si s ní věděla rady, ale co by si počala Kamila v opačném případě?

„To znamená, že se už nikdy nevrátíme…“ zašeptala zdrceně Alžběta.

„Nejspíš,“ přikývla Kamila. „Došlo mi to, když jsem spatřila tenhle pohled. Žádná hvězda na zdejší noční obloze není naše Slunce! A co hůř, žádnou hvězdu Společenství odsud nezahlédneš ani v nejsilnějších dalekohledech. Tyhle končiny zmapovaly nedávno až Gurroovy dálkové hvězdné lodě, vybavené vším možným vybavením, o jakém my dvě ani nevíme, ale k tomu musely naši Galaxii opustit a mapovaly ji z boku. Ani náš počítač by se nedokázal orientovat, kdyby neobsahoval nejnovější katalog. Je strašné, že žádná z těch tisíců hvězd, na které se v noci díváme, nemůže být naše Slunce. Všechny známé hvězdy jsou dokonale skryté v tmavých hlubinách kosmického prachu někde za žhavým jádrem Galaxie.“

Alžběta zdrceně mlčela.

„Jak dlouho tu asi můžeme vydržet naživu?“ zeptala se jí po chvilce věcně Kamila.

„Podle podmínek, v jakých žít budeme,“ odvětila zamyšleně lékařka. „Možná rok, než nás někdo nebo něco zabije. Anebo tisíc let. Obě možnosti nevidím růžově.“

„A kdybychom si chtěly pořídit děti? Já bez nich zůstat nechci, rozumíš? I kdybych je měla mít tady!“

„Ještě nevím, jestli bude ta rekonstrukce možná,“ odtušila Alžběta. „Když nebude jiného vyhnutí…“

„A ono nebude…“ vskočila jí do řeči Kamila. „Říkala jsi mi, že si na to troufneš, nastane-li stav naprosté nouze. Já ti tedy říkám, že stav naprosté nouze právě nastal!“

„Pak bych se asi pokusila zachovat všechno dobré, co máme proti zdejším lidem navíc. Dlouhověkost by byla jako první.“

„A co tvůj agisar? Budeš moci někoho dalšího naučit všemu co znáš?“

„Agisary nemají tak dlouhý život,“ zbledla dívka ještě o poznání víc. „Vydrží sotva tři sta až čtyři sta let. A nemohu si ani vypěstovat jiný. I agisary se rozmnožují v párech. Jsou to sice hermafroditi, nemají dvojí pohlaví, ale musí být nejméně dva, jinak se o jejich pěstování nedá mluvit.“

„Takže – až ti zemře, bude z tebe obyčejná žena, stejná jako jsem já?“

Alžběta přikývla: „Ano, pak ze mě bude obyčejná nevzdělaná žena a léčit – léčit už také nebudu.“

„A poslyš, když zemře přímo v tobě, nebude to pro tebe nebezpečné?“

„Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou Alžběta. „Ačkoliv nevím, co se v tom případě stane. Vnořené agisary ještě nikdo nikdy neviděl umírat, žádný není ani sto let starý. Dovedu si to jen představit. Nejspíš ho prostě vyzvracím…“

Neveselé myšlenky se oběma honily hlavou.

„Asi by sis měla, dokud můžeš, důkladně prostudovat zdejší nemoci. Prozkoumat léčivé rostliny, najít si přírodní prostředky…“ navrhovala Kamila. „Zdejší lidé to tak dělají odedávna. Nemají tvoje možnosti, ale i potom bys je možná mohla léčit…“

„Možná…“

„Ale – co budeme dělat teď?“

Alžběta se otřásla. Tím jako kdyby ze sebe setřásla vše, co ji tak náhle zavalilo.

„Budeme pokračovat v tom, co jsme začaly,“ řekla opět zdánlivě klidným hlasem.

„I když to nemá smysl?“

„Všechno může mít smysl,“ řekla Alžběta. „Možná ne hned, možná ne pro nás, ale nějaký smysl to mít může. A musí!“

Ten den opět nic nedělaly. U večeře se Kamila obrátila k Alžbětě se zajímavým námětem.

„Bětko, a co Zobeln a ostatní čarodějové? To jsou přece jiní lidé než ostatní. Řekla bych, že nejsou takoví barbaři. Mají větší znalosti a možná bychom se s nimi dohovořily lépe než s ostatními?“

„Nevíme, kde je hledat,“ pokrčila rameny Alžběta.

„Něco přece jen víme,“ usmála se Kamila. „Jeden z nich, Zobeln, je skoro na dosah od nás. Létal občas za Maardoi se svým drakem…“

„Zajímalo by mě, co víš o doletu zdejších draků, když jsi žádného ani neviděla?“

„O doletu draků toho moc nevím, ale Maardoi tvrdila, že je takový let houpavý. Maardoi by určitě dostala mořskou nemoc a těžko by později na to vzpomínala jako na něco hezkého. Mohly bychom se zeptat Mílkira, až sem přijde. Mílkirovi rodiče prý jednoho draka chovají.“

„Ty si myslíš, že čarodějové nebudou tak daleko od nás?“ ožila trochu Alžběta.

„Mám návrh,“ řekla Kamila. „Rozdělíme se. Ty si budeš létat za svými nemocnými, já se pokusím pátrat po zdejším okolí. Měla bych už konečně nakreslit mapu zdejšího kraje. Přitom se podívám, kde bych mohla objevit čaroděje.“

„Když myslíš, že to pomůže, proč ne,“ souhlasila Alžběta. „Budeme se tu asi muset zařídit zgruntu – to znamená pěkně od základů – a pořádně.“

Druhého dne ráno dívky probudilo kovové bušení na zavřené dveře kapsle. Rychle vstaly a spěchaly otevřít. Dole na skalách podupával netrpělivý a trochu promrzlý Mílkir, syn knížete z Ronqe. Měl na sobě šedivý cestovní plášť, koženou vestu, kožené kalhoty a na nohou vysoké boty. Na hlavě měl kuklu až na ramena, jen s otvorem pro obličej. Bylo vidět, že i pod plátěnou kuklou má jakousi pevnou přílbu.

„Buď zdráv!“ zavolala na něho shora Alžběta.

„Ani nevíte, jak jsem rád, že jsem vás našel!“ zvolal na ně radostně Mílkir. „Ale popsaly jste mi cestu dobře, nemohl jsem zabloudit.“

Spustily mu žebřík a pozvaly ho dovnitř.

„Máte opravdu zvláštní dům,“ řekl zaraženě, když ho usadily do pohodlného křesla v barové místnosti a na stůl před něho postavily pozemské dobroty. „Představoval jsem si to úplně jinak. Spíš jako chatrč, ne jako palác.“

„Velký zas tak moc není,“ usmála se Kamila.

„Malý také ne,“ odvětil. „Místnosti tu nejsou, pravda, velké, ale je jich tu hodně. A máte tu docela teplo, i když tu nikde nevidím oheň.“

Plášť hodil vedle sebe na křesílko, ale pořád proti nim vypadal příliš hromotlucky. Bylo to tím, že i pod vestou měl pevný kovový krunýř – kdežto obě dívky byly oblečené nalehko, v zatepleném uiku ani víc nepotřebovaly. Kamila měla sukni od uniformy, bílou halenku a lodičky, Alžběta zelené bardžanské kalhoty, bardžanské boty a hnědé tričko.

„Však to původně nebyl dům,“ usmála se Kamila. „Schválně, hádej co to bylo.“

Mohl by hádat několik hodin, těžko by uhádl. Kamila jen se smíchem vrtěla hlavou.

„Neuhodneš, nikdy neuhodneš,“ škádlila hosta.

„A co to tedy je?“ trochu se zamračil. Neměl rád, když si ho někdo takhle dobíral.

„Je to létající loď,“ prohlásila Kamila vážně. „Vozila lidi od hvězdy ke hvězdě.“

„Tomu nevěřím. Předveďte mi to!“

„To bohužel nejde,“ trochu zvážněla Kamila. „Sám vidíš, narazily jsme s ní do skály a nemůžeme odletět. Budete nás muset strpět mezi sebou, ale neboj se, nekoušeme…“

„Prosím tě, Kamilo, šašky si tropit nemusíš,“ vybuchla náhle Alžběta. Sebrala se, vyběhla z baru a jen jakoby neúmyslně za sebou práskla dveřmi.

„Co se jí stalo?“ podíval se za ní udiveně Mílkir.

„Jak říkám, ztroskotaly jsme tu,“ zvážněla Kamila. „Čekaly jsme, že si pro nás brzy přiletí jiná loď, která umí také létat mezi hvězdami. Jenže jsme se dozvěděly, že jsme příliš daleko od domova a nikdo nás nevysvobodí.“

„To znamená, že tu s námi zůstanete déle než jste původně čekaly, že ano?“ zeptal se hned opatrně Mílkir.

„Vypadá to tak,“ vzdychla si Kamila. „Mnohem déle. Zdá se, že až do smrti. Nediv se Bětce, není jí do žertů. Mně také ne, ale – už jsem se z toho stačila vybrečet.“

„No tak tu zůstanete, co by na tom bylo špatného?“ usmál se Mílkir s pochopením. „Tady se pro vás jistě místo najde, svět je přece veliký a všude žijí lidé.“

„Právě,“ povzdychla si Kamila. „Jenže tenhle svět je příliš ošklivý, víš? Jsou tu vrahové a lupiči, ženy prodávají do otroctví, soud může odsoudit nevinného a nikdo se ho nezastane. Mimochodem, jak jsi dopadl doma na zámku?“

„Ani se mě neptej,“ zvážněl okamžitě Mílkir. „Předně se ukázalo, že měl Grabiš pravdu. Můj vlastní otec mě chtěl dát zavřít do vězení, aby mě od vás odloučil. Netušil, že je Grabiš zločinec a že mě chce zabít. Když jsem mu vmetl do tváře, že připravoval můj pohřeb, trochu to s ním zacloumalo, pravda. Ale vzpamatoval se a prohlásil, kdoví co jsem slyšel, byl jsem jistě pod vlivem kouzel těch čarodějek – myslel tím vás.“

„No a potom?“

„Zeptal jsem se ho, co si o vás myslí teď, když se ukázalo, kdo měl pravdu. A on, že vás musí vyhlásit za škůdce kraje a vypíše odměnu za vaše hlavy.“

„Vidíš – a ty jsi nás zval na zámek! Rovnou do pasti.“

„Měla jsi pravdu,“ sklopil hlavu chlapec. „Já jsem potom otci řekl, že v tom případě mu lidé vypálí zámek, neboť vy dvě jste ve městě Ronqe udělaly tolik dobrého, že každý útok na vás ponesou lidé jako útok sami na sebe.“

„A co on?“

„O zámek se nebojí, ten vydrží i soustředěný útok deseti takových měst jako Ronqe. Já mu to věřím. Co se týče vás dvou, prý si to ještě rozmyslí. Ale že nemá na vybranou. Zabily jste soudce, tím jste propadly hrdlem.“

„Co to znamená?“ zarazila se Kamila.

„To znamená, že vás chce zabít. Proto jsem také přišel za vámi. Samozřejmě ne abych vás zabil, ale abych vás varoval. Kdo všechno ví, že tu bydlíte?“

„Několik lidí,“ řekla Kamila vyhýbavě.

„To není dobré,“ řekl Mílkir. „Co byste dělaly, kdyby sem přitáhli biřicové a odvedli si vás? Já vím, mohly byste je nechat shnít jako Grabiše, ale tím by to určitě neskončilo. Zapálili by vám dům a rozstříleli by vás šípy.“

„Kovový dům nezapálíš,“ zavrtěla hlavou Kamila. „Když pevně uzavřeme dveře, nikdo se k nám nedostane. Tenhle dům je přece jen odolnější než jiné domy.“

„Pak si na vás někdo počká, až půjdete ven. Venku vám znenadání usekne hlavu nebo na vás vystřelí otrávený šíp. Na to stačí i jeden jediný najatý kat. Sama jsi říkala, že tu bez zásob nemůžete dlouho vydržet.“

„Jsou tu zlí lidé,“ povzdychla si Kamila. „Ani se Alžbětě nedivím, že se jí nechce v tak strašném světě žít.“

„Máš pravdu, zlých lidí je tu příliš mnoho,“ řekl Mílkir. „Nejhorší na tom je, že k nim patří i můj otec. Já s ním ani nechci žít pod jednou střechou. Kamilo, mohly byste mě vzít k sobě?“

„A co bys tu s námi dělal?“ usmála se Kamila.

„Budu vás chránit.“

„Víš dobře, že když jde do tuhého, umíme se chránit lépe než bys to svedl ty.“

„Nemáš pravdu,“ zakabonil se. „Umíte používat strašlivé jedy, ale když na vás někdo znenadání udeří se zbraní v ruce, jako soudce Grabiš, jste příliš dlouho bezbranné. Dnes nemám s sebou malý mečík, ale pořádný meč – a umím s ním dobře zacházet. Budu vás tady chránit.“

Při těchto slovech sáhl za hlavu a vytáhl z pouzdra na zádech široký, skoro metr dlouhý meč, podivuhodně lehký, ale jistě pevný.

Kamila se na něho podívala s úžasem. Střídavě stáčela oči na jeho odhodlanou tvář a na lesklý vražedný nástroj v jeho ruce.

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně,“ prohlásil. „A aby to mělo ještě větší platnost, chci si tě vzít za svou právoplatnou ženu a žádám tě o souhlas. Myslím si, že ani já ti nejsem lhostejný a že mě vyslechneš. Říkám ti to s rukou na meči – nic nemůže být vážnějšího.“

Kamile se zatmělo před očima a nevěděla najednou, co má na to odpovědět. Vlastně – ještě nikdy v životě nedostala tak vážně míněnou nabídku. Tohohle kluka těžko odradí pouhým žertem. Dosud ho brala jako celkem dobrého kamaráda, když jí v Ronqe občas pomáhal a chodil za nimi do domku tlusté Grijič, nikdy si ale na něho ani nepomyslela. Co se stalo ve skalách za Ronqe, nepovažovala za nic víc než za pouhé dobrodružství. Mílkir byl přece nepozemšťan, navíc nekompatibilní. Mohla by tvrdit, že tenkrát využil jejího momentálního rozpoložení, když se jí zastesklo po domově. Nic mu nevyčítala, věděla, že i ona na tom měla svůj podíl, ale nepřikládala tomu až dosud takovou váhu.

Nebýt těch šedesáti tisíc světelných let…

On ale uvažoval jinak. Věděl, že ty dívky jsou exotické, že sem přišly z veliké dálky – ale asi si myslel, že to je všechno a že jsou jinak obyčejné. Nikdo mu ještě neřekl, o jak propastné dálky se tady jedná.

Jenže teď se ukázalo, že se pozemšťanky domů nevrátí, že uvázly důkladněji než trosečnice na pustém ostrově. Kamila se začala na zdejší lidi dívat jinak než dřív a tohle upřímné vyznání jí vzalo dech. Mlčela, poněvadž mu najednou nedokázala odpovědět.

„Odpověz mi, Kamilo,“ naléhal na ni. „Vždyť je snad jedno, kde budeš mít domov. Nikdo si tě neváží tak opravdově, jako já. Přece se mě nebojíš? Jsi nejkurážnější děvče co znám – a já jsem se setkal i s černými čarodějkami, co se nebojí ani samotného Zaduggy, nejmocnějšího ducha na celém světě!“

Zarazil meč zpátky do pouzdra na zádech a pokusil se ji zlehka obejmout. V kyrysu mu to ale moc nešlo.

„Počkej, nespěchej na mě, Mílkire,“ zarazila ho a trochu ho od sebe odstrčila. „To není tak jednoduché, jak si možná myslíš.“

„Co je na tom složitého?“ podivil se. „Jsi docela hezké děvče, žádná malá dívenka a máš určitě nejvyšší čas někoho si najít a já se ti přece líbím, ne? Když v sobě dva lidé jako my najdou zalíbení, je přirozené, že si dají trvalý slib. Jistě se ti se mnou bude líbit, určitě nebudeš litovat…“

„Zadrž, Mílkire!“ ozvalo se v té chvíli ode dveří. Stála tam Alžběta, mračila se a oči jí jiskřily. „Nevíš co říkáš! Žádná z nás nemůže být tvou ženou. Jsme příliš odlišné než vy.“

„Vím, že jste jiné. Ale nic mě nepřinutí vzít nazpět slovo! Už jsem je vyslovil – a to něco znamená!“ vykřikl hněvivě Mílkir, rozezlený jejím nevhodným příchodem právě v této chvíli.

„Nejde o tvé slovo,“ mávla rukou Alžběta. „Možná ve vašich záležitostech – ale ne tady. Pro nás tvoje slovo nemá větší váhu než jedna jediná kapka krve.“

„Dám vám svou krev, když to bude nutné!“ vykřikl Mílkir a vytáhl nůž, jako kdyby se chtěl říznout do ruky.

„Zadrž ho!“ vykřikla Alžběta na kamarádku. „Ten mladíček zase uvažuje v rovině svého barbarského myšlení!“

„Bětko, nehubuj ho, on nic neví…“ přerušila ji Kamila. „Já nemám sílu, abych mu řekla ne. Cožpak nevidíš, že on to všechno myslí vážně?“

„Jako kdybych ti to neříkala!“ pokračovala Alžběta, ale teď se otočila především k ní. „Ty přece víš, že to je vážnější, než doufá on. Vzpamatuj se, jsme cizinky! Vzdáleností, ale především geneticky, rodem!“

„Co to znamená?“ zahučel chlapec. Alžběta v řeči Fulgiu použila slovo geneticky, jenže z jazyka Bar, neboť neznala jeho zdejší ekvivalent.

„To znamená, že nesmí být tvou ženou,“ pokračovala Alžběta k němu i ke Kamile. „Nic víc, nic méně. Je z jiného těsta než ty. Vypadáte oba stejně mladí, ale ona bude žít stovky let a pořád bude stejně mladá a krásná. Ty zestárneš a staneš se vetchým starcem. Myslíš, že něco takového uneseš? A co ona, až jí jako stařec zemřeš v náručí?“

„Já vím, že jste jiné…“ opakoval odhodlaně Mílkir, ale už si zřejmě nebyl tak jistý, jako před chvilkou. Stovky let si zřejmě nedokázal představit. Alžběta použila i poslední utajované argumenty, aby ho odradila.

„Můžeš prodloužit život i jemu, ne?“ přešla Kamila znenadání do protiútoku. „Pak bychom na tom byli stejně.“

„Dobře, ale o tom si popovídáme mezi námi dvěma, on to nepochopí,“ zamračila se Alžběta, přešla na jazyk Bar, aby jim Mílkir nerozuměl, a posadila se stranou do křesílka.

Kamila byla bledá, ale oči jí najednou zajiskřily víc než její rozezlené kamarádce.

„Prosím tě, co tě to napadlo?“ vyjela na ni Alžběta. „Ty by sis ho vážně chtěla vzít? Vím, máš dabyrgy a můžeš dělat, že o nic nejde, ale uvědom si, on je člověk jako my. Určitě tě chce jako ženu a k tomu patří i děti. Nemůžeš s ním žít jen naoko, to by byl od tebe ošklivý podraz.“

„To nemám v úmyslu,“ pohodila Kamila vzdorně hlavou. „Poslyš, snad mě trochu znáš. Proč si tedy myslíš, že ho chci jen naoko? Proč jsem se tě dnes ptala na možnost genetického překódování? Já to s ním myslím stejně vážně jako on se mnou. Ano, chci si ho vzít a jestli to bude jen trochu možné, chci s ním mít i děti. Tobě ani mně beztak nic jiného nezbývá, když tu máme žít do smrti. Podívej se, Mílkir je jiný než ostatní barbaři. A že to je člověk, vím dobře i bez tebe. Jestli chceš vědět všechno, už jsem mu jednou v Ronqe podlehla – a nelituji toho.“

„O tom vím, nemysli si. Stalo se to při tvém horolezeckém výletu, viď? Vrátila ses tenkrát rozzářená, nedalo se to přehlédnout – a když jsem spatřila Mílkira, jak provinile se tváří, bylo mi to jasné. Ale brala jsem to jako krátký milostný románek. Pokud to bereš opravdově, pak jsi mě příjemně překvapila. Ale ani teď si nemyslím, že to je od tebe moc odpovědné. Úplná genetická přestavba není žádná maličkost, to mi snad věříš.“

„Nic jiného nám ale nezbývá,“ opakovala Kamila. „Ani tobě ne, ledaže bys tu chtěla zůstat sama na ocet.“

„I kdyby to šlo, rozhodla by ses jednou provždy,“ pokračovala Alžběta neúprosně. „Není žádná maličkost změnit genetickou podstatu tak složitého tvora, jako je člověk. Já bych tě mohla změnit i tak, že by tě tvá vlastní matka nepoznala. Kdybys chtěla, nechám ti na hlavě vyrůst rohy, na nohou kopyta, vzadu ocas a navíc bys mohla obrůst černými chlupy, ale těžko bys pak našla partnera, který by s tebou chtěl mít děti. Mohla bych zajít ještě dál a udělat z tebe ještěrovitou bytost, podobnou lidem z Ilooniku, Rhyinkáa, nebo i nějakému vyhynulému druhu, jako byly bytosti z Ylliny. Je dokonce možné předělat tě na vejcorodou bytost či na něco ještě odlišnějšího. Jenže tady nejde o drastickou změnu organismu, ačkoliv ani to není jednoduché. Ta změna musí být slučitelná se zdejšími lidmi, jinak se projeví na tvých potomcích. Nejspíš by nebyli životaschopní – navíc v době, kdy už nebudu mít možnost případnou chybu napravit. Nemysli si, ani pro tebe to nebude legrace. Čím důkladnější změna, tím obtížnější proces k ní vede. A navíc si uvědom, příroda nemá ráda návraty. To je naprosto železné pravidlo – když nějaký orgán není využíván, zakrní, ale kdyby zmizel úplně a později se ukázalo, že daná funkce bude opět potřebná, pak se zakrnělý orgán neobnoví a jeho funkci může převzít jen jiný, nově přeměněný orgán. Jestli se do tebe pustím, bude ta změna nevratná, poněvadž zpětnou přeměnu bys už nevydržela. Řádně si to rozmysli. Vážně se chceš stát barbarkou a úplně si uzavřít cestu zpátky?“

„Víš přece, že cestu domů máme zavřenou,“ řekla Kamila, bledá jako papír. „Jsme dvaašedesát tisíc světelných let od domova! Nikdo o nás neví, nikdo nám nepřijde na pomoc! Jsme tu definitivně a bez odvolání!“

„Šedesát dva tisíc světelných let? Přelétly jsme je spolu v tisícině vteřiny! I pro pomalejší hvězdné lodě Aigury to nepředstavuje víc než dva měsíce letu nadprostorem!“ vybuchla Alžběta tak vášnivě, jak ji Kamila už dlouho neviděla.

„Ano – kdyby letěly najisto,“ odpověděla pevně. „Kdyby znaly souřadnice planety a letěly podle automatů. Jak ale ty souřadnice získají? Jen si uvědom, jaká směšná hračka je najít jehlu v kupce sena proti hledání neznámé planety ve vesmíru.“

Kamila kupodivu působila klidným dojmem, ale její slova na Alžbětu působila jako rány palicí do hlavy.

„Lidé přece vědí, že jsme zmizely!“ vypálila Alžběta svůj další argument. „Nevíš jaké úsilí v této chvíli vynakládají, aby nás našli! Kolik hvězdných lodí po nás pátrá, kolik lidí se zabývá pročesáváním planet kolem Společenství.“

„Dvaašedesát tisíc světelných let!“ opakovala Kamila bez slitování. „V Galaxii jsou miliardy světů. Není v silách Kosmického průzkumu všechny prohledat. Na tomhle by si vylámala zuby i Gurroova supercivilizace. Miliony těch světů jsou nevhodné k životu. Na kterémkoliv bychom nenávratně zmizely. Některé jsou horké, že bychom se za minutu rozpustily v tekuté lávě nebo v rozžhavené kyselině. Na jiných bychom bez nejmenší stopy zapadly i s kapslí v bezedných bažinách. Až hvězdné lodi Společenství propátrají dostatečně velkou oblast kolem hranic a objeví pět nebo šest planetárních pastí, až kvůli nám dvěma zahyne několik kosmonautů, Rada kosmonautiky další pátrání nutně zastaví. Kdybychom se od Společenství vzdálily sto až dvě stě světelných let, mohly bychom doufat. My jsme příliš daleko, nemáme sebemenší naději, už to konečně pochop, Běti.“

„Naději máme pořád,“ mávla prudce rukou Alžběta, jako by svá slova podtrhávala.

„Nemáme,“ vybuchla Kamila. „Přežily jsme s obrovským štěstím závratný skok na cizí planetu, ale tím jsme štěstí vyčerpaly! Zůstaneme tady do konce života a je jen ve tvých rukou, zda se aspoň zařadíme mezi zdejší lidi. Mohly bychom žít jako oni – sama jsi říkala, že to jsou lidé. Je tu totiž i druhá možnost, vlastně hrozba: že tu jako cizinky zemřeme, což se mi zdá ještě krutější.“

„Ty bys za sebou spálila mosty a obětovat naději na návrat? To přece nesmíme!“

„Opakuji ti, zanech vší naděje. Návrat je nemožný. Nedovolím si přít se s tebou na poli biologie. Mnohem důkladněji jsem obeznámená s technickou stránkou nadprostorové dopravy, vyznám se trochu i v astronautice. Do dvou set světelných let bychom mohly o sobě dát zprávu rádiem. Pak bychom mohly pomýšlet na stavbu pořádné mezihvězdné vysílačky, ačkoliv jsme na to jen dvě, takže i to by bylo iluzorní, ale řekněme – nebylo by to naprosto nemožné a stálo by to za pokus. Dvaašedesát tisíc světelných let je naprosto nepřekonatelná bariéra. Nebudeme za sebou pálit mosty – žádné totiž neexistují. Jsme tu jen my a tenhle svět. A ať si to přeješ nebo ne, jsme jeho součástí. Je to rozsudek konečný a neodvolatelný, chápeš?“

Kamila stála proti kamarádce bledá, neústupná. S Alžbětou se točil celý svět. Ledová slova kamarádky na ni dopadala jako kamenné desky pradávných hrobek. Slzy jí kapaly na tričko a zanechávaly na něm dlouhé mokré čáry.

„To máme vážně zůstat na téhle hrozné barbarské planetě až do smrti?“ vykřikla s pláčem. „Já tady žít nechci, chci se vrátit, rozumíš? Uvidíš, brzy pro nás přiletí krásná stříbrná loď a my s ní odletíme… domů…“

„Zanech vší naděje,“ opakovala Kamila nemilosrdně už potřetí. „Žádná stříbrná loď k nám nedoletí – asi to nevíš, ale hvězdné lodě Kosmického průzkumu jsou černé, jenže na tom nezáleží. Rozhodující je, že jsme na opačném konci Galaxie. Slunce už nikdy v životě neuvidíme.“

Alžběta neodpověděla a nahlas se rozplakala. Mílkir se na ně smutně díval.

Slovům sice nerozuměl, ale jistě pochopil, že jde o něco nesmírně vážného a podle Alžbětina pláče si možná domyslel oč jde. Rád by jim nějak pomohl, ale vážně nevěděl jak.

Kamila po chvilce přece jen změkla a pokusila se Alžbětu trochu utěšit:

„Podívej, Bětko, nebudeme přece první ženy, které vytrhl osud z domova a zanesl je tak daleko. V barbarských dobách válek jich na Zemi unesli plno a málokteré se vrátily domů. Nám může být jedno, jestli nás od domova odděluje šílená propast vesmíru, jakou nikdo kromě nás nepřekonal, nebo pár kilometrů, pokud se na cestě nachází jediná, stejně nepřekonatelná – zeď. Můžeme doufat leda v zázrak. Já na ně věřím, ale nemyslím si, že se stane kvůli nám. Máme jedinou možnost. Najít si tu nový domov.“

Bioložka jen nahlas vzlykala.

„Bětko, říkala jsi, že se tu musíme zařídit zgruntu, pořádně,“ řekla po chvíli smířlivě Kamila. „Podívej se, teď po tobě nechci, abys mě celou geneticky překódovala už dnes, postačí, když to uděláš – třeba až za třicet let. Ale jestli tě mohu o něco poprosit, uprav mi co nejdřív Mílkira. My dvě máme času dost, ale pro něho ubíhá čas jinak než pro nás.“

„A ty – ty by sis chtěla opravdu vzít takového barbara?“

„Jeho, nebo jiného, nemůžeme si vybírat. I ty se budeš muset rozhodnout, dříve než přijdeš o agisar – pak bude totiž neodvolatelně pozdě. Když si vzpomenu na ostatní chlapy, pak mi Mílkir připadá skoro jako kluk od nás ze Země.“

„Dobře – ale proč hned? Na Zemi jsi neměla žádného kluka, proč teď tak spěcháš? Proč si chceš vzít prvního, kdo o tebe projeví zájem? Nechci ti lichotit, ale mohla by sis vybírat! Abys toho brzy nelitovala!“

„Neříkám, že se nedá najít někdo lepší,“ zavrtěla hlavou Kamila. „Máš pravdu, jsme tu pár let, možná máme na takové úvahy čas. Ale podívej se na to z jiné stránky. Je to první barbar, který nás bere jako rovnocenné. Nebojí se nás, ani se nad námi nevyvyšuje. Je mladý, může se naučit všemu co umíme my – a možná i mnohem víc, vždyť máme počítač s koncentrovaným věděním celého lidstva. Čím dřív začneme s učením, tím dřív se nám může vyrovnat. A pak pro nás možná přestane být nepřijatelný i podle dnešních měřítek. Mílkir je inteligentní, bude se nám přibližovat rychle. Čím toho bude vědět víc, tím hůř bych hledala lepšího, nemyslíš?“

„Možná,“ pokrčila rameny Alžběta a otřela si slzy.

„Pochop mě, nechci ho ztratit. Můžeš to otočit – když budu váhat padesát let, zemře mi. A jsi si tak jistá, že se později najde někdo lepší? Takových tu je málo, věř mi.“

„A co když se někdo takový přece jen najde?“

„Takového nechám tobě,“ usmála se. „Už jsem si vybrala, po tobě chci, abys mu prodloužila život na naši úroveň. To je snad pro tebe maličkost, viď?“

„To bych mohla, ale ani to nebude jednoduché,“ řekla po chvilce přemýšlení Alžběta. „Dlouhověkost s sebou přináší problémy, na jaké Fulgiu není připraven. Kdyby dostali všichni barbaři tisíc let života, přeplnili by planetu a nastala by katastrofa. Dlouhověkost znamená kázeň a řád, to není jen tak. Víš přece, co bylo i u nás na Zemi protestů, když lidé dostali na vybranou: buď tisíc let života pro všechny, ale tvrdé omezení porodnosti, nebo svobodnou volbu počtu dětí v každé rodině, ale krátký život, nemožnost expanze do vesmíru a bída ve většině světa.“

„Já vím. Ale nebudeš předělávat celý svět. Jen pár zanedbatelných výjimek.“

„To by byla pravda, kdybych tu změnu svázala s minoritními geny. To znamená bez vlivu na potomky. Pak by jeho děti umíraly dříve než on – kdyby je měl s jinou ženou. Ty už to máš dědičně, takže i kdybych tě předělala, i tvoje děti budou žít dlouho.“

„Udělej to aspoň tak,“ prosila Kamila za Mílkira.

„No dobrá,“ svolila nakonec Alžběta. „Já ti ho předělám, ostatně – už jsem mu trochu přidala. Ale bude to platit jen pro něho – pro nikoho jiného.“

„Souhlasím,“ vyhrkla Kamila rychle, aby si to snad kamarádka nerozmyslela.

„Ale tebe zatím předělávat nebudu. Nezlob se, netroufám si na to. Pochop mě, nedávno jsem vyšla z univerzity, nemám dost praxe a nemám to ani s kým konzultovat. Musím nejdříve získat víc zkušeností se zdejšími lidmi i s námi.“

„Ty jsi krutá!“

„To okamžitě odvolej! Pro mě za mě, vezmi si ho za muže. Můžeš s ním žít i jako žena, už jste s tím beztak začali, ale dabyrgy ti nezruším a budete zatím bez dětí. Další si povíme za sto let. Možná i dřív, podle toho, jak se vyvine situace. Kromě toho tě musím včas varovat. Mílkir je přece jen barbar a má jiné uvažování než my dvě. Aby ti nakonec něco zlého neprovedl!“

„Neboj se, já už si ho vychovám…“

„Nejde o něho, jde také o tebe,“ řekla Alžběta. „Nemysli si, že si s ním pohraješ a pak ho odkopneš. Má jiné vychování a než si pomyslíš, mohl by tě pak třeba uškrtit.“

„Toho se nebojím,“ zamračila se Kamila. „Mílkir je chytrý a hodný kluk, už o něm něco vím. Měly jsme dost času ho poznat, když nás chodil navštěvovat v Ronqe. Až bude umět víc, bude z něho odborník, že mu nebudu sahat po kolena. A hlavně – má mě rád a já jeho. Neudělala jsem nic špatného, když jsem si ho vybrala už teď, vždyť ani nevíme, jak dlouho tady budeme žít. Vyměnit ho za jiného? Vždyť široko daleko nikdo lepší není – a možná ani nebude!“

„No dobře,“ vzdychla si Alžběta. „Já ti ho přece přeju.“

„Jsi zlatá, Bětko,“ roztála Kamila. Řekla to už jazykem Fulgiu, takže i Mílkir roztáhl ústa k úsměvu. Pochopil, že se pozemšťanky dohodly – a dobře pro Kamilu i pro něho.

„Ale s jednou výhradou,“ vztyčila prst Alžběta a také ona pokračovala místním jazykem. „Dělejte si co chcete, ale jestli se rozejdete, podruhé za mnou nechoď.“

Errata:

27.10.2021 10:33