Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Soumrak čarodějů

„Když jsem se zabýval vaší Encyklopedií,“ začal vyprávění čaroděj Sirgulot, „zjistil jsem, že i vy máte podobnou civilizaci, jakou měli kdysi naši předkové. Svět nazývaný Fulgiu byl bohatý, krásný a vzdělaný. Dnes vidíš jen ubohé zbytky, střepy nádherné vázy, zadupané do bláta.“

Podívala se na něho udiveně.

„Můžeš se mě ptát, odkud to všechno vím. Na to ti odpovím prostě: jsem historik. Historií Fulgiu se zabývám odmalička. Možná tě někdy seznámím s tím, jak si pořád udržujeme poslední zbytky naší bývalé všeobecné vzdělanosti, ale to si nechám na jindy, teď ti řeknu, co předcházelo naší velké tragédii.“

„Dobrá, povídej,“ vybídla ho.

„Bývaly doby, kdy i v našem světě vzkvétala města, větší než největší z dnešních měst, propojená sítí rychlých dopravních tunelů. Vzduchem létaly tisíce malých i velkých letadel podobných tomuto. Našim předkům to ale nestačilo. Neustále vymýšleli, jak by všechno ještě víc usnadnili. V prastarých knihách je vidět, jak náš svět vypadal. Mohu ti říci, že vaše pozemské pohledy na New York se velice podobají obrázkům z našeho tehdejšího prasvěta.“

Sirgulotovo vyprávění Alžbětu zaujalo, ačkoliv dlouho tušila, že zdejší civilizace nepatří mezi společenství, pomalu se vyvíjející od barbarství k pokročilejšímu stupni. Lidé na planetě Fulgiu zřejmě byli kdysi na vyšší úrovni než dnes. Co se tu ale stalo, proč ten pokles? Že by nějaká katastrofa?

„Pokrok, hnací síla pozemské civilizace, byl i u nás znamení úspěchu,“ pokračoval hrdě Sirgulot. „Cílem bylo pohodlí, blahobyt, hojnost a život bez starostí. Sport a zábava pro všechny, každému co kdo potřebuje. A naši předkové takového stavu dosáhli již před čtyřiceti tisíci lety! Je možné, že továrny z tehdejší doby jsou dosud kdesi hluboko pod zemí, třeba jsou jen zanesené prachem. Nádherné továrny, vyrábějící bez dozoru člověka všechno potřebné zboží, nutné k udržování civilizace. I podzemní elektrárny byly tehdy v provozu, doly na suroviny. Kdo něco potřeboval, požadoval prostřednictvím mluvícího amuletu zýtý na nejbližším distribučnímu středisku a objednaná věc přilétla až k němu. Zboží zprvu nosila letadélka, velká člověku jen k pasu, větší předměty rozvážely rychle a pohodlně větší vzdušné lodi. Dalo se říci, že to byl zlatý věk světa Fulgiu.“

„To by se vám podařilo splnit jeden z odvěkých snů lidí Země. Společnost, kde má každý všechno… Společnost bohatých bez chudých… Dodnes o tom u nás mnoho lidí sní, ale nikdy se nám nic takového nepodařilo…“

„Nemáš nám co závidět,“ pokračoval klidně Sirgulot. „Náš svět toho krásného stavu kdysi dosáhl, ale ukázalo se, že to byla největší chyba, jaké se naši předkové dopustili.“

Alžběta se na něho nedůvěřivě podívala.

„Pokrok se nezastavil,“ pokračoval čaroděj, aniž by si všiml Alžbětiny nedůvěry. „Časem přestala objednávané zboží rozvážet malá i větší letadla a místo nich se objevovaly piryboe, ty vířící vločky, pod jejichž pláštěm všechny požadované předměty vznikají. Používáme je dodnes, ale co tam probíhá, nedokáži ti ani popsat, ani vysvětlit. Snad by tě mohl detailně poučit někdo jiný, já opravdu nevím co se tam děje, nepatří to do mého oboru. Vím, že jde o složitou strukturální přeměnu hmoty, souvisí to s přímou přeměnou hmoty v energii, ale podrobnosti nevím. Naši předkové po zavedení piryboe továrny vypnuli, uzavřeli a ponechali osudu. Nikdo je nepotřeboval, piryboe je nahradily. Z toho období našich dějin je málo svědectví, podobně jako z doby před vznikem první strojové civilizace. Došlo i k několika katastrofám, které zničily i archívy, předtím velmi starostlivě chráněné celými generacemi.

Z doby strojového věku se zachovaly mluvící amulety zýtý. Tenkrát je potřeboval každý, bez nich si nikdo nemohl nic objednat, nemohl bez nich žít. Děti dostávaly krátce po narození své zýtý spolu s prvním oblečkem. Zýtý se nosily na pevné šňůrce kolem krku a byly spolehlivé, svému majiteli zpravidla vydržely až do smrti.

Celá civilizace se tehdy soustředila do měst. Města rostla dál, už ne do šířky, ale nejprve do výšky a pak do hloubky. Směrem dolů je rozšiřovali kvůli přírodě na povrchu. Lidé si zvykli, že obloha nad nimi je umělá, slunce není pravé a i nad nimi jsou další a další gigantická patra. Právě tak kdysi pod zem zmizely továrny. Nahoře brzy vyrostly divoké pralesy, kde nic nepřipomínalo přítomnost člověka na tomto světě. Lidé ani nemuseli pořádat naučné výpravy, aby se poučili o životě v nedotčené přírodě.

Z té doby se zachovaly kusé zprávy o lidech, kteří hlásali návrat k přírodě a konec civilizace bohatství. Říká se, že to byli zarostlí, neučesaní krobiáni, kteří zahodili zýtý a tvrdili, že se obejdou bez nich. Tehdy se u nás, na rozdíl od Země, mohli uživit. Divoká zvířata se v lesích rozmnožila a pár set barbarů do přírodní rovnováhy příliš nezasáhlo.“

„Také u nás je dost lidí, hlásajících návrat k přírodě,“ přikývla Alžběta. „Podle mě je to velice zajímavé hnutí.“

„U nás byli jejich potomci příčinou tragédie našeho světa,“ řekl chmurně Sirgulot. „Ale k tomu se ještě dostanu. Barbaři, zahazující zýtý, by naší civilizaci nevadili, dokud se chtěli vrátit k přírodě sami a ostatním dali pokoj. Lidé nad nimi mávli rukama. Chcete žít v přírodě? Dobrá, jen si jděte! Lesy jsou hluboké, pro pár set primitivů v nich zvěře neubude. Barbaři ale tvrdošíjně žádali, aby se lidé do přírody vrátili všichni, opustili města a začali žít zdravě, jen tak, pod širou oblohou. Znělo to krásně, ale nebylo to vůbec proveditelné…“

„Co je špatného na životu v přírodě?“ opáčila. „Mně by se také líbilo žít ve volné přírodě než ve městě.“

„Nic špatného by v tom nebylo, kdyby zůstalo u jednotlivců. Jenže i čistá příroda snese jakékoliv zátěže jen určité množství,“ povzdychl si. „Kdyby se i u vás do přírody navrátili všichni lidé z měst, následoval by stejný kolaps. Lidé musí jíst – ale v přírodě není dost zvěře pro milióny. Lidé nechtějí žít v zimě a v mokru – ale v přírodě není dost přírodních suchých jeskyní, aby se na všechny dostalo. Pravda, dá se to řešit, například stavbou jednoduchých příbytků ze dřeva, ale to už není pravé přírodní řešení a zatvrzelí barbaři ty stavby s potěšením zapalovali, kdekoliv na ně narazili. Napadení se obvykle bránili, vražda stíhala vraždu a nebralo to konce.“

„I život v přírodě potřebuje zákony,“ zašeptala Alžběta.

„To barbaři neuznávali. Když návrat k přírodě, pak jedině přírodní zákony, hlásali. Ale i z těch uznávali jen zákon silnějšího, ostatními opovrhovali.“

„To na mnoha místech přetrvává dodnes…“ otřásla se. „Už jsem to zažila i na vlastní kůži. Lidé nějaký řád určitě potřebují.“

„Propast mezi barbary a lidmi z měst se prohlubovala. Později barbaři pořádali nájezdy na blízká města, lidi zabíjeli, odvlékali – ale hlavně, rozbíjeli jim zýtý, aby je zbavili obživy. Člověk bez zýtý nemohl ve městě žít a někteří poškození museli odejít čistě z nutnosti. Období barbarských nájezdů však netrvalo dlouho. Lidé za zničená zýtý dostali náhradní a oddíly mužů v černých uniformách barbary rozprášily. Strážci pořádku časem dostali účinné zbraně a otevřený útok barbarů býval čirou sebevraždou. Barbaři ale přešli k jiné taktice. Koho ve městě přepadli, nezabili ho, jen mu ukradli zýtý. Nešťastník nemohl žádat o vydání nového, centrální evidence tvrdila, že zýtý, ohlášené jako zničené, normálně pracuje – a černí muži vyhnali domnělého podvodníka z města. Šikovný barbar se dokázal zmocnit i několika stovek zýtý nic netušících obětí a teprve když byli nositelé vyhnáni z města, zýtý zničil.

A tehdy někdo přišel s geniálním nápadem, jak vyřešit několik problémů současně. Bylo to složité, napůl technické a napůl biologické řešení. Zýtý při něm stvořili jinak, ne technickými, ale biologickými prostředky. Podle dochovaných fragmentů z oné doby se jednalo o maličkou biologickou vysílačku kdesi v lidském těle – nedochovalo se nám ale, kde je vlastně v těle ukrytá. Ani pozdější pokusy objevit ji nebyly úspěšné, i když kvůli tomu naši lékaři rozřezali na plátky několik desítek mrtvých.“

„Je v hlavě,“ podotkla Alžběta tiše. „Je to malá pecka nervové hmoty, k nerozeznání od okolí, těsně před podobnou peckou hypofýzy, nepatrným nervovým vláknem spojená s centrem řeči.“

Sirgulot se zarazil a vytřeštěně hleděl na pozemšťanku, ale i Alžbětě jezdil mráz po zádech. Biologové, kteří v hlavách obyvatel ten orgán vytvořili, zemřeli před dávnými tisíciletími a jejich nástupci nemají ani potuchy o tajemství, bez něhož nemohou čarovat. Uvědomila si, že to tajemství zná asi jako jediná na celém Fulgiu. Možná ne celé – ale určitě má k němu nejblíž. Nejdůležitější je skutečnost, že ten orgán v hlavě nevykonává zázraky místních čarodějů sám. Je to jen prostředník, klíč k důmyslně ukrytým strojům, které pak mění hmotu a způsobují všechny ty nepochopitelné efekty. Na planetu Fulgiu se namísto tajemné magie opět vrátila střízlivá věda. Alžbětu to nesmírně potěšilo – přece jen je lépe, když platí známé přírodní zákony a člověk do nich smí svým podílem zasahovat! Současně si připomněla jeden starý aforismus: Není v lidských silách zjistit rozdíl mezi jakoukoli dostatečně pokročilou technologií a černou magií… Pravda, dlouho jim trvalo, než přišly na podstatu zdejšího čarování a snad dokonce nějaký čas věřily, že čarování a magie jsou na této planetě možné. Technologie, nutná ke zdejším kouzlům, musela být opravdu vysoce pokročilá, když zmátla i vědecky založené pozemšťanky… ale není divu. Jestli jde o přímou přeměnu hmoty a energie, pak to nic jednoduchého nebude.

„Už jsi říkala, že o tom orgánu víš…“ řekl po chvíli Sirgulot. „Ale umět jej u někoho zničit a jinému vytvořit? Raději mi neříkej podrobnosti, nejsem biolog, nepochopím to, i kdyby ses mi to snažila vysvětlit.“

„Měla bych velké problémy vysvětlit to i vašim biologům,“ přikývla. „Mé možnosti jsou nesrovnatelně větší. Nikoho jsem nepotřebovala řezat na plátky, abych to zjistila.“

„Možná,“ pokrčil rameny. „Já teď už jen dokončím naši historii a co dál, o tom bychom se měli dohodnout.“

Souhlasila lehkým přikývnutím. Bylo v tom cosi krásného, když se dva lidé z tak různých světů snažili pochopit jeden druhého a navzájem si pomoci.

„Vysílačku do lidí nemontovali dodatečně. Děti takto změněných lidí se s touto vysílačkou hned rodily, takže ji po nějaké době měli všichni lidé ve všech městech. Pro objednávání věcí z distribučních středisek úplně nahradila původní zýtý. Ty se změnily v prostředky dorozumění mezi lidmi a dodnes je k tomuto účelu používáme.“

„To přece muselo být nádherné, ne?“ řekla nadšeně Alžběta.

„V té době žili všichni ve velkém přepychu. Na co si kdo vzpomněl, v okamžiku to dostal. Lidstvo dosáhlo vrcholu a lidé o další pokrok přestali usilovat.“

„Aha…“ zašeptala – a konečně jí došlo, co za tím je. „A to byla vaše tragédie…“

„To ještě ne…“ zavrtěl hlavou. „Kdyby se lidé tenkrát snažili zachovat, co jim předkové vytvořili… Společně s pohodlím zavládla mezi lidmi nesmírná lenost. Navzdory ní každý dostával všechno, co si přál. A tak se ten uskutečněný sen lidstva stal příčinou strašlivého pádu. Vzdělání bylo zbytečné, vždyť každý dostal všechno, ať dokázal více než ti ostatní, nebo neuměl ani číst. Lidé padli do nesmírné intelektuální bídy. Nikdo nic neuměl, nevzdělanci změnili knihovny v taneční sály, knihy pálili nebo je uklidili, aby nepřekážely – a kde brzy podlehly pomalejší, ale neodvratné zkáze. Nebylo oč usilovat, nebylo proč překonávat překážky. Žádné neexistovaly. Jediné, v čem mohli lidé nalézat uspokojení, byla zábava, sex, sport – a život ve volné přírodě.“

„Jak to, že máte zprávy i z této doby?“ podivila se.

„V každé době stejně jako dnes se našlo pár nadšenců, vybočujících z průměru. Mezi sebou pěstovali vzdělanost a učili i své děti. Bylo jich dost na to, aby nám poskytli záznamy – ale málo, aby zabránili hrozící tragédii, o níž ostatně neměli ani tušení.“

Sirgulot se na chvíli odmlčel. Pak mrkl na obrazovku, kde se světélko označující polohu gryulu již přiblížilo k pohoří Benera, povzdychl si a pokračoval.

„Pravá katastrofa přišla před pouhými třemi tisíci lety. Až na nevelkou skupinu lidí, soustředěných převážně v malém městě Vjoigji na jižním ostrově Kuddeotu, už nikdo na celém světě neuměl číst a psát. Nikomu to nevadilo, svět se točil dál a každý měl, nač si vzpomněl. Města byla plná slavností, tanců a bálů, dobře se žilo i mimo ně. Navazovat rychle po sobě další a další známosti bylo v té době jediné, proč stálo za to žít. Lidé se nakrátko potkávali a aniž by se poznali, plodili spolu děti a opět se rozcházeli. Matky děti vychovávaly krátce. Když je naučily mluvit a mohly si všechno vyčarovat samy, matky je opouštěly a vracely se rychle do víru radovánek. Některé se o své děti nestaraly vůbec a odložené děti uprostřed blahobytu umíraly… hlady…“

Alžběta zbledla.

„Takové matky nepochopím,“ zašeptala.

„Nikomu to nevadilo, nikdo si toho nevšímal. Dětí bylo přece dost. Počet obyvatel Fulgiu dosáhl neuvěřitelného počtu třiceti dvou miliard, víc, než kolik náš svět živil kdy předtím – a přibývalo nás ohromnou rychlostí. Zvláště při tomto způsobu života.“

„Hrozné,“ otřásla se Alžběta. „Dodnes jsem věřila, že jsme nic takového nevytvořili jen proto, že někteří lidé dokázali překrásné ideály zhanobit, převrátit a změnit v opak. Většinou se pasovali za jediné pravdivé vůdce na cestě k ráji – a kdo nešel s nimi, byl jejich nepřítel a toho se snažili zničit, až utopili ideály v krvi nevinných. Použili většinu prostředků lidstva na vzájemné vraždění, místo na rozvoj, takže se místo do blahobytu hnali do bídy, ale – to se kdysi dělo u nás. Jak vidím, je dobře, že se nám nikdy nic takového nepodařilo dosáhnout… Vždyť to byla strašná past – a vy jste do ní spadli… Vždyť jste dokázali nesmyslnost samotných snů o dokonalém a spravedlivém světě, kde každý dostane vše co potřebuje!“

„Past?“ usmál se trpce. „Ano – teď už to vidíme. Jen nevíme, jak se z ní dostat…“

„Já také ne…“ zamyslela se. „Ale povídej, jak to bylo dál? Co se stalo, proč ten stav netrvá dodnes?“

„Nikdo neví, kdy se přišlo na to, že zdaleka ne všichni lidé mají schopnost čarovat,“ rychle se vrátil k původnímu vyprávění. „Podle některých odborníků za to mohli barbaři bez vrozených zýtý. Ani jejich děti nemohly čarovat a to se s nimi přenášelo dál, ale při tehdejším způsobu života se na to dlouho nepřišlo. Lidé žili pohromadě a komu čarování šlo, objednával i pro ostatní. Uspořádat hostinu pro velkou společnost pokládali čistě za projev dobrých mravů, zejména když se dotyčný blýskl neobvyklým druhem jídla nebo nápoje. Počet lidí bez schopnosti čarovat ale neustále pomalu stoupal. Potíže vypukly, když v některé takové společnosti zůstali jen samí ne-čarodějové. To pak byla katastrofa, zpravidla všichni umírali – hlady.“

„Podle mě to nemusela být vina barbarů,“ řekla tiše Alžběta. „Každý genetik ví, že existují náhodné mutace. Mohou přinést škody, nebo naopak výhody. Škody napravujeme dříve než způsobí ohrožení lidí, tím méně celé společnosti. Vy jste ale neměli biology, tím méně specializované genetiky. Nikdo nic nenapravoval. Vady způsobující nefunkčnost některého orgánu vedou v přírodě obvykle ke smrti a řetěz poruch se tak přeruší, ale tady ke smrti nevedly a mohly se proto šířit. Často i lavinovitě.“

„Nevím, nemohu to posoudit. Jisté je, že nastala obrovská poptávka po pravých čarodějích. Každá skupina si nějakého čaroděje držela, často násilím a proti jeho vůli, a pečlivě ho chránila. Přijít o čaroděje znamenalo zemřít, to lidé brzy pochopili. Bohužel – právě tou ochranou jejich počet klesal ještě rychleji než dřív. Lidé se rozmnožovali jako kobylky, ale svým čarodějům to neumožňovali. Asi si neuvědomovali, že čarodějem může být jen dítě dvou čarodějů, málokdy dítě zrozené mezi čaroději a ne-čaroději.“

„To muselo být hrozné,“ představila si Alžběta důsledky takového stavu.

„Kam to dospělo, můžeme sledovat s odstupem času až dnes. Když v takové rodině zemřel čaroděj, například věkem, nebo při útoku jiné, rodina se rozpadla a zahynula. Šanci na přežití měly velké rodiny, které mohly získat jiného čaroděje pobitím rodiny sousední, ale často přitom zahynul i další čaroděj a zemřeli všichni. Rodiny se ve městech začaly opevňovat, ale čarodějů ubývalo a jejich osud byl obvykle zpečetěn. Dnes už původní města neexistují – přesněji, někde pod zemí snad ještě jsou, ale mrtvá, bez obyvatel. Snad jsi někde na pevnině viděla homolovité bílé stavby – občas v nich žijí lidé, ale nikdo z nich už neví, že to jsou bývalé větrací šachty podzemních měst. Byl jsem se tam jako historik podívat. Podlahou těch staveb je udusaná hlína, čili navátý prach. Kdyby se tam kopalo, můžeš v hloubce objevit podzemní města. Možná tam jsou i kosti ubožáků, kteří za dávných časů zahynuli, když přišli o posledního čaroděje…“

„Máš pravdu,“ řekla Alžběta. „Byla jsem v takové stavbě také. Ani mě to nenapadlo.“

„Větší naději přežít měli lidé v přírodě, pokud se naučili získávat si potravu jinak. Přežívali jen nejsilnější, ale časem se naučili žít bez kouzel, používat nářadí, pěstovat plodiny a lovit zvěř. Mělo to jednu nevýhodu. Tento způsob života mohl uživit nepatrnou část těch, kdo se v přírodě nacházeli. Lidí tam ale bylo příliš mnoho a další sem utíkali z měst. Nastaly strašné hladomory. Lesy byly plné ohlodaných lidských kostí. Mrtvoly nikde neležely, hned posloužily ostatním jako potrava. Při tomto lidojedství docházelo k pojídání lidí, aniž by se čekalo na jejich přirozenou smrt. Při setkání dvou tlup snědli vítězové poražené a většinou i své vlastní padlé. Navíc se začaly objevovat nemoci. Šířily se jako laviny – jediný nemocný člověk obvykle nakazil celou tlupu a když nemoc propukla, kosila lidi po stovkách. Ti, co to přežili, se rozprchli po okolí, ale často jen roznesli nemoc do dalších tlup – a tak to pokračovalo. O děsivosti toho procesu si můžeš udělat představu, když si uvědomíš, že během pouhých padesáti let klesl počet obyvatel Fulgiu ze třiceti dvou miliard na pouhých dvacet milionů. Obávám se, že jste se s něčím takovým nesetkali na žádném jiném světě ve vesmíru.“

„Příšerná historie…“ otřásla se Alžběta. „Setkali jsme se s jedním takovým případem ve světě Rhyinkáa, kde se jeho obyvatelé vyvraždili v jediné krátké válce, neboť objevili tajemství nejničivějších zbraní… ale aby tak krutě skončil nejkrásnější sen lidstva…?“

„Města Vjoigji se katastrofy nedotkly,“ pokračoval Sirgulot. „Žili zde vzdělanci, všichni čarodějové a především, město bylo na ostrově, kam nedolehly pochody smrti hladových, jaké se převalovaly pevninami. Město Vjoigji žilo klidným životem bez divokých zábav, bez radovánek, měsíce trvajících pitek, ale později ve stejné hojnosti bez hladomorů, nemocí a smrti.“

„Proč se nestarali o ostatní?“ podotkla Alžběta vyčítavě.

„Nevěděli o nich,“ zavrtěl hlavou Sirgulot. „Tehdy by snad mohli pomoci a nejspíš by se o to pokusili – ale jak se zdá, nemělo to smysl. Možná by katastrofu o pár desítek let oddálili, ale možná by ji ani nezmírnili.“

„Měli to aspoň zkusit!“ navrhla Alžběta, ačkoliv cítila, že kdyby-chyby nemá smysl.

„Na pevninách se mezitím ustavila nová přírodní rovnováha,“ pokračoval Sirgulot. „Lidé nevyhynuli úplně. Zůstal nepatrný zlomek, ale přežili. Příroda je mocná čarodějka, i když své problémy řeší katastrofami a někdy i vyhynutím celých druhů. Na pevninách přežili i čarodějové. Mnozí pochopili, že budou mít šanci, když své zhýralé spolubydlící opustí a schopnosti zatají. Nepatrné skupinky čarodějů, často malé rodiny, se ukrývaly hluboko v podzemí měst, aby je lidé nenašli. Běda jim, když je lidé objevili! Dávali jim za vinu, že díky jejich sobectví zemřelo mnoho lidí a  místo aby si je rozdělili mezi sebe, zabíjeli je pro výstrahu jiným. Skupina bez vlastního čaroděje si z takové rodiny nechala jen nejmladší dítě, pokud bylo schopné čarovat a mohlo je zase nějakou dobu živit… děti drželi v klecích, zakované do pout, aby nemohly utéci…“

„Ach tak – proto Zobeln neviděl rád, když jsme se my dvě ujaly holčičky Maardoi!“ došlo až teď Alžbětě.

„Ano – a na sněmu se podivoval, že jste mu ji vydaly bez násilí a dobrovolně. To už jsem začal tušit, že vy dvě budete jiné. Zobeln to přičítal tomu, že se za tisíce let lidé odnaučili držet si čaroděje násilím. Dnes se lidé uživí sami a čaroděje nepotřebují – ale o vás to neplatí, když pocházíte odjinud.“

„My jsme Maardoi nezneužívaly,“ řekla Alžběta. „Zachránily jsme ji a pak u nás žila sama a ráda. To vidíš z toho, že jsme po jejím odchodu nejen netrpěly nouzí, ale naopak jsme až pak mohly začít pomáhat lidem ve velkém.“

„Nejste z našeho světa,“ usmál se na Alžbětu. „Jste v mnoha směrech výjimky.“

Neodpověděla mu, jen se také začala usmívat.

„Přešly stovky let,“ pokračoval po chvíli. „Čarodějové z jižních ostrovů nakonec navázali spojení se svými bratry na pevninách. Naučili jsme se zjišťovat, kde na světě někdo používá kouzla. Není to těžké. Jak víš, síla čaroděje není v něm samém, ale každý máme v sobě něco, co skutečnou sílu přivolává. Naše příkazy nejspíš plní důmyslně ukryté stroje, o kterých nikdo nic neví. Můžeme je žádat nejen o různé předměty, ale také o informace. Na některé dotazy nám neodpovědí, ale řeknou nám, kolik bylo v určitém úseku krajiny požadavků na kouzla a jaká síla byla potřebná pro jejich splnění. Víme tedy, zda je či není v určité oblasti čaroděj a pokud jich je tam málo, můžeme zhruba určit i jejich možnosti – neboli barvu. Černí zpravidla potřebují víc síly než šedí či bílí. Tak se Zobeln dozvěděl i o tom, že máte jiného čaroděje než Maardoi.“

„To mě zajímá,“ skočila mu do řeči. „Jak vzniklo dělení čarodějů podle barev?“

„Kdysi dávno, jak už jsem se okrajově zmínil, bývali mezi námi lidé, pověření udržováním pořádku. Nosili černý oděv a podle toho se jim říkalo Černí strážníci. Měli zvláštní postavení. V dobách, kdy požadavky lidí přenášela původní zýtý, měli vysílačky a mohli používat prostředky, nedostupné jiným. Tenkrát se Černý strážník, pokud použil svou moc neoprávněně, stal pouhou výměnou zýtý obyčejným člověkem. Později byla zýtý nahrazena biologickými vysílačkami a jak se zdá, černí měli odlišný druh. Dodnes mohou používat výsady, nedostupné jiným.“

„A Černí čarodějové, původně ochránci pořádku a zákona, jsou dnes největší zločinci, před nimiž se všichni spoluobčané třesou a nenávidí je…“ odtušila Alžběta smutně. „Ale z toho si nic nedělejte, tohle známe i u nás, na Zemi. Do sjednocení Země tam bylo takových černých nebo khaki »strážců« požehnaně – a také je lidé nenáviděli…“

„Situace černých čarodějů byla od začátku jiná, než šedých,“ přikývl. „Černého čaroděje neudržíš násilím a nedonutíš ho čarovat pro bandu opilců, jak se stávalo šedým. Černý čaroděj může skupince lidí posloužit ze zdvořilosti nebo z dobré vůle, ale kdyby ho chtěli držet násilím, má schopnost zachovat si svobodu. Pokud by ho vyprovokovali, mohl své věznitele prostě pobít – ale často zlomil jen viditelný odpor a odešel. Zůstala za ním jen hrůza – a nenávist těch, které buď přehlédl, nebo nechal naživu úmyslně. Černí čarodějové často pomáhali svým šedým bratřím. Jejich původní povinností bylo pomáhat utlačovaným, ale osvobozením čaroděje odsoudil skupinku ne-čarodějů k smrti hladem – a pokud to někteří přežili, odnášeli si nenávist k černým. Byl to boj na život a na smrt, neboť ani černý není nezranitelný a ani kouzla nás nechrání před zákeřnou ranou zezadu. Domnívám se, že později se ta nenávist rozprostřela proti všem čarodějům bez ohledu na barvu, ale původně byla určena jen černým. Ti ovšem nemohli mlčky snášet útoky lidí – chránili se proti nim a pochopitelně také používali kouzla.“

„I proti jiným čarodějům,“ podotkla tiše.

„I proti jiným čarodějům,“ souhlasil. „Část si žila jako v bavlnce na jižních ostrovech, ale ti, kdo zůstali na pevninách, prošli peklem hladomorů, zákeřnými útoky lidí proti sobě navzájem a proti čarodějům zvlášť, museli se nutně stát necitelnými. Jinak to nešlo. Čest a soucit byly slabosti, trestané smrtí. Zůstali jen ti silní.“

„Dobrá,“ pokývala hlavou. „Tak tedy nakonec přežili lidé, přežili i čarodějové a nastala jakási rovnováha.“

„To není rovnováha,“ vskočil jí do řeči. „To se ti může zdát, když jsi viděla jen malý úsek našich dějin. Ta katastrofa totiž v současné době pokračuje!“

„Jak se projevuje?“

„Nás čarodějů ubývá,“ posteskl si. „Není to zatím znát, ale je nás mnohem méně než před sto lety. Zatímco lidí, těch obyčejných ne-čarodějů, ubývá jen pomalu, počet čarodějů se začal zmenšovat podezřele rychle. Stále častěji se nám rodí děti bez čarodějné moci. Občas se stává, že se dítě se schopností kouzlit narodí i obyčejným lidem, ale ty případy nejsou častější než jednou za sto let. Mimochodem, jednu takovou čarodějku znáš. Rodiče Maardoi byli obyčejní lidé a ona najednou začala sama od sebe čarovat. Proto jsme o ni měli zájem a dá se říci, že jsme ji vzali mezi sebe. Na tom by snad nebylo nic špatného. Jenomže teď jsou příliš časté případy, kdy se v rodině, kde je otec i matka starého rodu a měly by se jim podle všech pravidel narodit další čarodějné děti, rodí se jen obyčejné. Zhruba před dvaceti lety nás čaroděje napadlo sledovat tyto jevy přesněji, ale získané statistické údaje jsou příšerné. Někteří rodiče už dnes nemají žádné kouzelné děti a jejich čarodějný rod nenávratně končí.“

„Něco jako je náš Mílkir?“ vyhrkla Alžběta.

„Mílkir je docela běžný případ,“ zavrtěl hlavou. „Jeho matka se zkrátka zamilovala do obyčejného člověka a navzdory varování si ho vzala. Její syn je docela obyčejné dítě, protože už jeho otec je obyčejný. To je pravidlo, žádná výjimka. Já myslím na rodiny, kde jsou oba rodiče čarodějové, ale jejich děti ne.“

„To by podporovalo domněnku o mutacích,“ zamyslela se Alžběta. „Občas vznikne odchylka, takže se poměr čarodějů a ne-čarodějů mění. Čarodějů ubývá, lidí přibývá…“

„Ani tak tomu není,“ povzdychl si Sirgulot. „Ubývá nejen čarodějů, ale i těch obyčejných lidí. Jestli to tak půjde dál, za dalších tisíc let bude svět Fulgiu mrtvý. Bez lidí – i bez čarodějů.“

„Máte ve vašem světě příliš mnoho nemocí,“ řekla Alžběta. „Už jsem se s tím setkala. Mnoho lidí umírá předčasně. Nejvíc mě mrzí, že umírá mnoho dětí.“

„Tvrdí se, že to je přirozený následek nezřízeného života předků,“ naťukl Sirgulot.

„Jistě – nezvykli jste si dodržovat zásady hygieny, pak se nemoci šíří velice snadno. Ale to by nemohlo vysvětlovat genetické poruchy. Ty bych viděla jinde. Není pravidlo, že čarodějové musí mít děti jen sami mezi sebou? Kolik vás vlastně je?“

„Černých čarodějů je po světě posledních tři sta rodin,“ řekl Sirgulot ustaraně. „O počtech šedých nevím, u těch se tyto problémy zatím neprojevují. Nebo aspoň ne tak zoufale jako u nás.“

„Aha – takže docela normální degenerace,“ povzdychla si Alžběta.

„Ty umíš náš problém dokonce pojmenovat?“ podíval se na ni s náhlou nadějí.

„Pojmenovat neznamená vyléčit,“ musela přiznat. „Váš problém je právě v tom, že máte potomky jen sami se sebou. Uzavřené společenství se nutně začíná měnit čím dál tím k horšímu. Musíte se přestat omezovat jenom na své staré rody.“

„Pak bychom ale vyhynuli ještě rychleji!“

„Nevyhynete… nejvýš přijdete o černá kouzla. Šedých čarodějů je naštěstí mnohem víc a ti snad půjdou zachránit.“

„Tak tomu není,“ zavrtěl hlavou. „Až černí čarodějové zmizí a šedé nebude nikdo chránit, lidé je pobijí. Pak na Fulgiu zůstanou jen barbaři – lidé nevzdělaní a bez kouzel. Nebude to přece jen škoda?“

„Možná,“ pokrčila rameny. „Musíte být opravdu v zoufalé situaci, když se s těmi problémy obracíte na dvě obyčejné ženy, navíc z úplně jiného světa.“

„Ty přece nejsi obyčejná žena!“

„Když ses na mě obracel, nevěděl jsi to. Až pak jsem ti to ukázala,“ připomněla mu.

„Bez ohledu na kouzla – nejsi obyčejná žena a já jsem ti to řekl dříve než jsem tě viděl čarovat,“ rozohnil se. „Špatně jsi mě pochopila. Když říkám, že nejsi obyčejná, nemíním schopnost kouzlit. Jsi vzdělaná, ale ani to by nebylo nic neobyčejného. Tvoje zvláštnost je podle mě v tom, že jsi tak – lidská, jinak to ani neumím nazvat. Je to divné, když vlastně nejsi z našeho světa. Naopak to může znamenat, že jsi člověkem více než my, ačkoli se dějiny našeho světa počítají déle. Proto se na tebe obracím, ne jako čaroděj, spíš jako vědec – a také člověk. Jde mi o záchranu lidí. Možná jen skupiny do níž patřím, ale možná všech. Pokud tvrdíš, že u nás vy dvě zůstanete až do smrti a chcete být součást naší civilizace, bude to i váš problém.“

„No – v tom máš pravdu,“ připustila. „Až na to, že jste se na nás mohli obrátit dřív.“

„Dlouho jsme o vás nevěděli,“ omlouval se. „Totiž – věděli jsme jen, že do našeho světa zavítali lidé z hvězd. Nenapadlo nás, že byste nám mohly pomoci – a navíc v našem hodně zvláštním problému.“

„Trochu jste nás podcenili,“ pokrčila rameny. „Z tvého vyprávění vidím, že budu mít na Fulgiu zajímavější práci, než jsem původně myslela. Nu což, to si budeme muset ještě promyslet. Každopádně to bylo zajímavé povídání a přitom přesně tak dlouhé, jak bylo třeba. Právě totiž přistáváme – pod námi je pohoří Benera a vidím už světlo před naším kovovým domem. Už nás tam všichni čekají…“

Errata:

27.10.2021 10:33