Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Bohové Olympští

Návštěvní den skončil. Alžběta zběžně uklidila ordinaci a předala nemocné zástupci Zippirovi. Víc už nemusela, Zippir se o ně staral s příkladnou péčí. Byl černý čaroděj, ale měl za sebou Alžbětin zdravotnický rychlokurs a nevedl si špatně. Zippirova nemocnice byla mezi lidmi i mezi čaroději vyhlášená jako nejlepší široko daleko. Alžběta sem jezdila, jako v poslední době všude, jenom kvůli případům, vyžadujícím regeneraci. Tu kromě ní nikdo na celé planetě nedokázal, musela zůstat její doménou, protože k ní nezbytně potřebovala agisar. Kdyby o něj přišla, kvalita lékařské péče by se zhoršila – ale zatím nevěděla, co by proti tomu mohla podniknout. Nezbývalo jí než trpělivě čekat na spojení s Galaktickým společenstvím – naštěstí šlo o pouhé měsíce do příletu hvězdných lodí.

Mluvila se Zippirem o dvou pacientech, kteří vyžadovali větší péči než ostatní. Jedním byla dívka s nebezpečnými, rozsáhlými popáleninami – před dvěma dny málem uhořela při požáru domku ve městě, přišla o polovinu obličeje a zejména o oči, ale už jí začínaly vyrůstat nové. Druhým byl stařík, jemuž sám Zippir nedávno odstranil z rány za uchem několik larev xordů, ty mu ale zničily sluch a musela tedy zasáhnout Alžběta.

Potom se rozloučila se Zippirem a chystala se odejít.

Mladík, který vstoupil do ordinace až teď, když už byla na odchodu, se k ní však obrátil s lehkou samozřejmostí.

„Mohl bych tě poprosit o slyšení, Alžběto?“

„Dnes už je pozdě,“ zamračil se na něho Zippir. „Ostatně – nezdá se mi, že patříš mezi závažné případy. Tebe bych mohl jistě ošetřit sám. Alžběta už chce odletět domů.“

„Potřebuji si s ní promluvit o samotě,“ naléhal mladík. „Ty mi pomoci nemůžeš, nejsem nemocný.“

„Proč sem tedy chodíš? Tady je nemocnice!“

„Nech ho, Zippire,“ usmála se Alžběta.

V poslední době se k ní obraceli lidé častěji. Nebylo to tím, že by věděli o jejích nových schopnostech. Lidé věděli, že čaruje, všichni ji uznávali jako zázračnou léčitelku. Její kouzla nikomu nevadila a čarodějové jí nevyčítali, že se stará o obyčejné lidi. Pokud za ní čas od času přicházeli zdraví, obvykle žádali radu, málokdy potřebovali jinou pomoc. Alžběta si teď věděla rady vždycky – a i to se brzy rozkřiklo…

„Pověz mi, co tě trápí?“ vybídla mladíka k řeči, jakmile za Zippirem zaklaply dveře. Seděli spolu u nevelkého stolku s květinami – pozornost jednoho z pacientů. Mladík byl menší postavy než ona a působil nějak dětsky. Měl mnohem světlejší kůži než místní lidé – i než pozemšťanky, které tu stačily pořádně zhnědnout. Černé vlasy a oči byly v těchto krajích tak samozřejmé, že se nedaly použít jako rozpoznávací znamení. Naopak, vlasy zázračné Alžběty byly stejnou raritou, jako její lékařské umění.

„Nedá se říci, že mě něco trápí,“ řekl mladík. „Naopak. Přišel jsem ti pomoci.“

„To je zajímavé,“ podivila se. „To nebývá zvykem.“

„Vím. Zatím jsi vždycky pomáhala ty jiným,“ přisvědčil. „Ale každého člověka potká v životě okamžik, kdy potřebuje pomoc od jiného. Někdy o tom ani neví a někdy tu službu ani neočekává.“

„Opravdu nevím, v čem bys mi mohl pomoci,“ zavrtěla hlavou s úsměvem. „Mám všechno co potřebuji. Jsem přece čarodějka – a ty ne. Kdybys byl, věděla bych to…“

„A přece ti přináším něco, co rozhodně neočekáváš,“ řekl tajemně. „Ale jsem si jistý, že budeš překvapena příjemně. Přináším ti pozdrav od tvého bratra Jaroslava.“

Rázem ztuhla, jako kdyby vedle ní udeřil blesk.

Kdyby neseděla, musela by se v této chvíli posadit – tak ji ta zpráva vyvedla z míry.

V první chvíli by mu málem odpověděla, že žádného bratra nemá. Hned si ale uvědomila, že jméno Jaroslav se ve Fulgiu nevyskytuje a nikdy nevyskytovalo. Pocházelo ze světa, vzdáleného odtud dvaašedesát tisíc světelných let, bylo to pozemské jméno a kdo je použil, musel znát něco o Zemi. Jméno by se mohl samozřejmě kdokoliv dozvědět i ze slovní zásoby japanů, ale spojovat je s pojmem bratr…

Alžbětu na okamžik obešly mrákoty…

„Přicházíš ze Země?“ zeptala se ho přímo.

„Také ze Země,“ přikývl. „Dalo by se to tak říci.“

Tisíce otazníků zavířilo Alžbětě hlavou. Aniž by se dál vyptávala, sama si na ně hned odpovídala.

Mám tedy bratra! Pozdravuje mě – tedy už o mně ví!

Jásala by, ale na tom by ještě nebylo nic divného. Když navázala první myšlenkové spojení s komunikačními moduly Transgalaktu, věděla, že nemluví s člověkem, ale s řídícími počítači. Pomocí kódovaných synchronizačních impulsů je požádala, aby její vzkaz předaly službě v Radě kosmonautiky na Bardžá. Neměla zatím jinou možnost, řeč v multiplexním režimu byla příliš složitá i pro její možnosti. Komunikační protokoly naštěstí odpovídaly možnostem jejího komunikátoru i japanu. Tyto přístroje si už k sobě připojila – Zadugga měl v tomto směru docela dobré možnosti. Vyslala zprávu jako blok dat s určením: Rada kosmonautiky, Cokrez, Bardžá. »Pozemské trosečnice Camille Leroux a Alžběta Hronová čekají na planetě Fulgiu na přílet záchranné výpravy« – a pak to nejdůležitější, přesné galaktické souřadnice. Byla si jistá, že ta krátká zpráva vyvolá ve Společenství odezvu a Rada pro ně brzy vyšle nadprostorovou hvězdnou loď Průzkumu. Mohla předpokládat, že bude informovat i rodiny obou trosečnic, ale nečekala, že sem někdo přijde tak brzy. Podle svých nejnovějších znalostí o dosažitelných rychlostech v nadprostoru Evseji, vytažených nedávno Zaduggou z japanu, odhadovala nejbližší termín příletu záchranného hvězdoletu na dva měsíce. Dvaašedesát tisíc světelných let je příliš velká vzdálenost i pro nadsvětelné hvězdné letouny Galaktického společenství.

Tento mladík ale přišel ze Země jen týden poté, co se Alžbětě podařilo vstoupit do datové sítě Transgalaktu. Byl tu, to se nedalo popírat, ale – nemohl přiletět hvězdným letounem Galaktického společenství!

Alžběta však věděla o civilizaci, jejíž hvězdolety předstihují i Aigurské nadsvětelné letouny. Trochu ji zamrazilo, když si uvědomila, koho má zřejmě před sebou.

„Ty jsi Gurroa, viď?“ zeptala se ho přímo, aniž by čekala odpověď.

Mlčky přikývl.

„Asi bych se tě měla zeptat, co je nového u nás doma,“ usmála se nejistě. „Zatím mi stačí, když mi řekneš, kolik je bratrovi let. Mám tady na Fulgiu vážnější problémy.“

„Jardovi je teprve šest,“ řekl mladík. „Ale o tvých problémech vím. Přiznám se, daly mi pořádně zabrat, než jsem si vytvořil aspoň jakousi představu.“

„Když něco takového přiznává Gurroa…“ podotkla tiše, ale okamžitě uvažovala dál.

Ví o mých problémech, znamená to tedy, že určitě už nějakou dobu pátrá po Fulgiu pomocí časoprojektorů. Jejich dosah je osm standardních let. Časoprojektory určitě zjistí, co Alžběta nebo kdokoli jiný řekl v těch posledních osmi letech. Nemůže už zjistit všechno od okamžiku, kdy se na planetě Fulgiu znenadání objevily dvě vyplašené dívky. Dosah uxionů mu ale umožní, aby se Strážci dozvěděli o nespravedlivém soudci Grabišovi – i o tom, jak ho Alžběta zabila… To znamená, že se Gurroa dozví prakticky všechno – snad kromě toho, co Alžběta nikomu výslovně neřekla, co proběhlo jen mezi ní a Zaduggou. Ví ale jistě o podstatě čarování i o jejím spojení s tou podivnou ne-lidskou bytostí. Pokud by o těchto skutečnostech nevěděl, může se to dozvědět každým okamžikem. Přinejmenším zjistil, kde ji má hledat. Vzhledem k možnostem, jaké měla sama, by měla předpokládat obdobné možnosti i u něho. I on byl složenou bytostí, navíc měl k dispozici technické vybavení, o němž měla jen mlhavé tušení.

„Předpokládám že víš, co mě sem přivádí,“ řekl po chvíli Gurroa. „Kroužím už týden na oběžné dráze kolem Fulgiu. Musel jsem použít časoprojektory, přinejmenším abych tě našel. Jistě už tušíš, že znám značnou část tvých tajemství.“

„Ano, umím si to představit,“ řekla klidně. A když zaostřila pozornost, vnímala, jak kolem Fulgiu pomalu krouží dvacetimetrová ebenově černá matná koule se třemi lidmi na palubě… Nebylo to pouhé nejasné tušení, či cosi na způsob „šestého smyslu“. Mohla teď vnímat naprosto přesně cokoliv – do značné vzdálenosti od planety. Věděla – ne, to nebyl jen pocit, ale jistota – že jí od té sametově černé koule ani od jejích obyvatel nehrozí nic zlého – sedí tam jen tři malé děti, pověstná Gurroova batolata…

„Jestli jsi tu už týden, mohl ses ukázat dřív, ne?“ řekla s lehkým odstínem výčitky.

Lidé v Galaktickém společenství věděli o časoprojektorech Strážců. Každý věděl, že mohou sledovat kroky všech lidí a nikdo si nemohl být jistý, že jedná beze svědků. Strážci měli za úkol potírání zločinů a svými uxiony měli přístup do všech míst na světě. Někteří lidé se jich báli, jiní věděli, že Strážci nesmí své možnosti zneužít a především nesmí nikoho sledovat bez vážného důvodu. Čisté svědomí bylo tedy proti sledování dostatečnou obranou. Tím se Strážci nejvíc lišili od dřívějších tajných služeb, určených ke špehování a ochraně dřívějších vládců. Alžběta se zpočátku obávala, že ji někdo obviní ze zabití Grabiše. To byl jediný případ, kdy na této planetě zabila člověka, ale kdykoli o tom přemýšlela, vycházelo jí, že to byla z její strany jediná možná obrana a proto může mít svědomí čisté i před Strážci.

„Nezlob se, ale hned zpočátku jsem se tu setkal s podivuhodným fenoménem,“ řekl mladík omluvně. „Jakmile jsem zjistil, že zdejší lidé používají nadpřirozené síly, musel jsem zdvojnásobit opatrnost. Přesně tak, jak jsi to nedávno vykládala místním čarodějům. Fulgiu zdaleka není jediný svět, kde se odehrávají takové divy. Vliv některých civilizací sahá ke světům Společenství a mohly by nás zasáhnout – a některé z nich i ničivě. Obydlené světy Galaktického společenství o nich ani netuší, přesto je nesmím vystavit nějakému nebezpečí.“

„Fulgiu se nebojíš?“

„Teď už ne – věřím ti, že máš všechno pod kontrolou a ty sama jsi pro mě zárukou. Znám tě víc, než si v současné době uvědomuješ. A chci ti pomoci.“

„Pokud znáš můj současný vliv na tuto civilizaci, pak asi víš, že můj vliv je tak nesmírný, že si to stěží sama dovedu představit. Jak bys mi chtěl pomoci?“

„Možná bych ti mohl objasnit mnohé z toho, co tě poslední dobou trápilo,“ nabídl jí Gurroa. „Většinu tvých problémů znám z vlastní zkušenosti, ale přemýšlel jsem o nich mnohem delší dobu. Předpokládám, že ti mohu být užitečný především v tom, co sis možná dosud neuvědomila, nebo o čem sis sama ani nepřipustila uvažovat.“

„Dobrá, budu ti vděčná za každou radu,“ přikývla.

„Nejprve bych se chtěl ujistit, zda jsem dobře pochopil tvou situaci a situaci této planety,“ začal Gurroa. „Z tvých vlastních slov vím, že ses nedávno stala součástí něčeho, co se dá těžko popsat jinak, než jako složená bytost.“

„Ano, tak jsem to vysvětlovala ostatním.“

„Obávám se, že tě nikdo z nich nepochopil,“ pokračoval. „Pochopit tě může jen složená bytost. Je nás víc, ale jsem nejstarší ze všech, které znám. Proto jsem za tebou vlastně přišel, abych ti pomohl.“

„Zadugga je mnohem starší než ty,“ zašeptala Alžběta.

„Zadugga není bytost jako já,“ zavrtěl hlavou. „Už proto ne, že nemá vlastní vůli. To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsi o svém telepartnerovi říkala svým přátelům.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyskočila. Jakkoli cítila k mladíkovi od počátku sympatie, něco takového by říkat neměl – a rozhodně ne před ní!

„Alžběto, já o telepatickém propojování vím příliš mnoho, než abych se mohl v tak elementární věci mýlit,“ vysvětloval jí rychle. „Jsem také telepaticky propojená bytost, na rozdíl od tebe jsem vznikl postupným připojováním. Také jsem kdysi začínal jako člověk, ale genetickým zásahem mi v mozku vznikl dědičně fixovaný telepatický orgán. Máš v hlavě podobný a víš to.“

„Ano – vím o něm,“ řekla a uklidnila se.

„Když se mi později měly narodit děti, stala se tehdy pro mě naprosto neočekávaná věc. Jakmile se u nich telepatický orgán vyvinul, děti se ke mně připojily, vždycky dávno předtím, než se narodily.“

„Pak by se mnohem spíš dalo tvrdit o tobě, že jsi vznikl z bytostí bez vlastní vůle!“ skoro vykřikla Alžběta.

„Neříkám nic jiného,“ přikývl. „To je totiž bezpodmínečná podmínka. Člověk, který mě takto vytvořil, byl sice génius, ale bohužel i zločinec. Konal své pokusy na mnoha lidech současně, byl jsem jen jedním z nich. Tak jsem vznikl, ale takto získané poznatky platí i pro jiné telepaticky složené bytosti. Není možné dokonale propojit dvě bytosti s vlastní vůlí. Pokud se někdo připojí k hotové telepatické síti, nastane mezi nimi okamžitě konflikt. Zpravidla to přetížením zničí telepatický orgán, většinou i s částí mozku kolem, což může mít různé následky – od nevinné bolesti hlavy po idiocii.“

„Na Fulgiu se tím orgánem k Zaduggovi připojují milióny lidí,“ připomněla mu Alžběta vzdorovitě.

„Nemáš pravdu,“ namítl. „Jen ty se připojuješ naplno, všichni – kromě tebe – mají ten orgán slabší a připojují se jen částečně. Mohou tak předávat jen svá přání, ale nikdo nemůže víc, než opatrně používat klíčových slov. Jen ty jsi připojená dokonale – ale vzpomeň si, sama jsi říkala, že můžeš být jediná s tímto připojením.“

„Ale to snad ještě neznamená, že Zadugga sám vůli nemá?“

„Příliš mnoho indicií tomu nasvědčuje,“ ujistil ji. „Sám princip připojení vyžaduje, aby měla vlastní vůli pouze jedna z bytostí. Ke mně se připojují jen malé děti, přesněji řečeno desetitýdenní embrya, dokonce s tak málo vyvinutým mozkem, že ani nevnímají své nejbližší okolí. Ti, kdo vytvořili Zaduggu, nedokázali mu dát vlastní vůli – nejspíš to ani nechtěli. Jen proto bylo možné, aby mu vůli vnutil člověk, připojený k němu dodatečně. Připojit se ale může vždy jen jeden. Každý další by znamenal konflikt.“

„Vždyť Zadugga rozumí miliónům lidí, plní jejich příkazy… Na to nepotřebuje vlastní vůli?“

„Vůli ne, jen poslušnost,“ pokrčil rameny Gurroa. „To dokáže i pes – nebo počítač.“

„Zadugga si ale umí v případě potřeby sám regenerovat poškozené části, i vytvářet nové, obnovuje se i po katastrofách…“

„Má to zřejmě v nějakém trvale platném příkazu už od dob svého vzniku. Ale všimni si – bez připojeného člověka se sám nedokáže rozhodnout ani o jeho nástupci.“

„I to by mohl mít v trvalém příkazu.“

„Mohl – ale zřejmě nemá. Proč? Nevím. Jak víš, má na to formuli, klíčovou větu.“

„Já také nevím proč…“ podotkla tiše. „Jinak vím všechno, ale tohle – to tam není.“

„Když vyjdeš z toho, co o něm oba víme – a já vím jen co jsi vysvětlovala svým přátelům, pak víme, že Zadugga plní příkazy lidí podle určitého klíče. Lidé byli hned od začátku rozděleni do tří skupin. Jedna nesměla nic, kromě udržení vlastní životní úrovně. Druhou, největší, tvořili lidé, řekl bych normální, s možností tvořivě přistupovat sami k sobě i k takzvanému čarování. Třetí skupinu tvořili lidé, určení k udržování pořádku. Člověk, připojený přímo k Zaduggovi, měl rozhodovat spory na nejvyšší úrovni.“

„Ano, tak jsem to říkala a tak to pořád cítím.“

„Poslední skupinu měl tedy tvořit jediný člověk, vybavený pravomocí srovnatelnou s mocí božského vládce legendárního starověkého Olympu.“

„Tak tomu není,“ zavrtěla hlavou. „Ani já nemohu vše, co bych si usmyslila. Ostatně – jako vládce Olympu bych musela být nesmrtelná a to nejsem.“

„Právě,“ podotkl Gurroa. „Když poslední fuez před tebou zemřel bez nástupce, celý systém se během pouhých tří tisíciletí zhroutil. Zadugga nemá vůli, proto bez příkazu nezasáhne, ani když mu lidé umírají přímo před očima. Začalo to odloženými dětmi. Vina byla především na matkách, ale Zadugga přece o těch dětech věděl. Nedostal příkaz – nepomohl jim. Pak náhodná mutace vyřadila biočipy u celé skupiny lidí – a Zadugga nezasáhl, ačkoliv to zaručeně bylo v jeho silách. Hladomory, nemoci, degenerace černých čarodějů – to vše nechávalo tuto superbytost klidnou. Netečnou. Jak sama víš, stačí tak málo. Jen vůle pomoci – ale on ji nemá. Proto tvrdím, že nemá vůli vůbec žádnou.“

„Proč mu ji nedali?“ skoro vykřikla.

„Správná otázka,“ přikývl Gurroa. „Proč mu nedali vůli… Ale když se zamyslíš, co by taková bytost dělala, kdyby vlastní vůli měla? Zadugga měl lidem sloužit, to byl důvod jeho vzniku. Bytost o čtyři řády složitější než člověk, s inteligenční kapacitou přesahující celé lidstvo, by lidem sloužit nemusela, leda z vlastní vůle – ale tomu jeho tvůrci nedůvěřovali… Zařídili si to jinak. Nedali mu vůli, ale jeden člověk na planetě se k němu měl trvale připojit, aby propůjčil Zaduggovi svou – lidskost.“

„Dobrá, přesvědčil jsi mě,“ řekla Alžběta tiše. „Opravdu jsi asi vystihl skutečnost. Co to ale znamená? Tvrdila jsem žertem Sirgulotovi, že jsem vládkyní světa, ale nemyslela jsem to vážně. Teď se zdá, že jsem měla pravdu. Strašlivou pravdu. Bohužel.“

„Na té pravdě není strašlivé, že jsi neomezenou paní celé planety, možná i víc než se zatím odvážíš pomyslet, ale něco úplně jiného.“

„Já vím – že by se to mohlo dostat do rukou nějaké lidské bestii, která by získala všechno… Člověk může Zaduggovi propůjčit lidskost jen pokud ji má sám.“

„Ano,“ souhlasil. „Vidím, že pořád uvažuješ lidsky. To je dobře, Alžběto Hronová…“

„Budu mít asi proti svým předchůdcům nějaké výhody,“ začala přemýšlet. „Předně dlouhověkost a s tím víc času na všechny změny. Za druhé – mám jasný cíl. Chci tento svět předělat, aby byl dobrý. Mám před očima i vzor – Galaktické společenství.“

„To nemění nic na tom, že se takové plány mohou den ze dne zřítit. Tvé lidské tělo dívky je příliš křehké.“

„Není to tak docela pravda,“ zavrtěla hlavou. „To moje, jak říkáš, křehké tělo, je teď velice účinně chráněné. Bude ale stárnout a zemře. Pak bude velice záležet na tom, kdo přijde po mně. Náhlá smrt mého předchůdce před třemi tisíci lety stála Fulgiu životy sto šedesáti miliard lidí. Budu si muset lépe připravit dobrého nástupce, aby se takové období nemohlo nikdy opakovat.“

„Měl bych pro tebe jiné, lepší řešení,“ nabídl jí.

„Vážně? To si opravdu ráda poslechnu. Třeba na ně přistoupím, bude-li dobré.“

„Předem se tě ale musím na něco zeptat – je to nesmírně důležité,“ zvážněl náhle Gurroa. „Alžběto Hronová, cítíš se být pořád ještě člověkem?“

„Samozřejmě!“ nadskočila. „Cožpak nejsem?“

„Ne, nejsi,“ řekl pomalu.

Ta dvě slova na ni dopadla jako dvě tuny ledu.

„A co podle tebe jsem?“ vybuchla.

„Jsi složená bytost,“ řekl pomalu. „Lidskou hranici jsi překročila, nejsi člověk – a nikdy už nebudeš. První krok jsi učinila na univerzitě v Cokrezu, souhlasila jsi k soužití se svým agisarem, ale to jsi stále zůstala člověkem, agisar své symbionty neovládá. Jste sice dva v jednom, ale pořád máte vlastní vůli. Definitivně jsi přestala být člověkem ve chvíli, kdy jsi vyslovila formuli a připojila se k Zaduggovi.“

„Ale to přece ne… Já jsem člověk! Jsem normální žena, vnímám, cítím, miluji svého Sirga…“

„To se nevylučuje,“ řekl Gurroa. „Můžeš žít dál jako žena jménem Alžběta Hronová – ale uvnitř budeš bezpečně vědět, že nejsi a nemůžeš být stejná jako ostatní. Vnímáš, cítíš, miluješ – ale současně můžeš vnímat i miliony jiných podnětů. To všechno vůbec nemusí oslabit tvé city k Sirgovi, k tomuto světu, ani k Zemi.“

„Já ale chci zůstat člověkem!“ vykřikla vášnivě.

„To už není ve tvých silách,“ pokrčil smutně rameny. „Ani mě se nikdo neptal, zda se chci nebo nechci stát složenou bytostí. Prostě jsem jiný, mám větší možnosti. Jak víš, i já ovládám síly, jaké nikdo ve Společenství nemá a mít nebude. Ty jsi přesně ve stejné situaci. Proto si myslím, že můj návrh přijmeš.“

„Co mi vlastně navrhuješ?“ podívala se na něho nedůvěřivě.

„Staň se tím, čím jsem já.“

„Chceš, abych se k tobě připojila?“

„Musíš být hodně popletená, když jsi zapomněla, co jsem ti před chvílí říkal,“ usmál se. „To je přece vyloučeno.“

„Jak se mám stát tebou – a zůstat sama sebou?“

„Pokud budeš souhlasit, zůstaneš sama sebou, ale daruji ti něco z mé podstaty. Daruji ti – nesmrtelnost druhého druhu.“

„Proč zrovna mně?“ vyjekla.

„Protože ať chceš nebo ne, jen na tobě leží zodpovědnost za planetu Fulgiu,“ naklonil se k ní. „Zadugga nesmí zůstat bez vlastní vůle a už vůbec se nesmí dostat do nehodných rukou. Budeš mu tedy propůjčovat svou lidskost, i když za cenu, že jsi o ni sama přišla. Ono se to totiž nevylučuje, ačkoliv to tak zní.“

„A když nebudu chtít?“

„Budeš chtít, právě proto, že jsi dosud člověk,“ řekl.

„Promiň, ale teď ti asi opravdu nerozumím,“ zarazila se. „Jsem člověk – nebo ne?“

„Jsi člověk, protože lidskost v tobě nezemřela,“ vysvětloval jí pomalu. „Nejsi ale člověk, protože už nemůžeš žít individuálně. Jsi nadosmrti připojena k bytosti, která svou vlastní vůli nemá a proto tě poslouchá.“

„A to mám takhle žít pořád?“ zbledla Alžběta. „Doufala jsem, že nám Bardžané darovali života právě tolik, kolik je únosné. Osm set let je dostatečně dlouhá doba, tisíc let už je příliš. Lidé pak bývají unaveni životem a málokdo touží po delším. Proč mám žít třeba tři, pět, nebo třicet tisíc let? Byla by ze mě vychrtlá čarodějnice, kost a kůže! To by bylo trápení, ne život! I kdybych zůstala věčně mladá, bylo by to hrozné – ani teď si to nedovedu představit.“

„Nebudeš žít tak jako teď,“ zavrtěl hlavou. „Tvoje současné tělo samozřejmě dřív nebo později zemře, není o nic trvanlivější, než nám dali Bardžané. Dokázali prodloužit lidem život na maximum, ale víc už zřejmě není možné čistě z biologického hlediska. Smrt jedince je nutná, přirozená a z hlediska každého živočišného rodu dokonce žádoucí. Kdyby byli lidé nesmrtelní, museli by se přestat množit, jinak by brzy přeplnili všechny planety ve vesmíru. Kdyby ale děti neměli, neobnovovali by se – a protože nikdo nemůže vyloučit náhodná úmrtí při různých nehodách, časem by vyhynuli. U složených bytostí je to jiné. Jak víš, Zadugga žije už třicet tisíc let a bude žít možná miliony, ačkoliv jeho jednotlivé části stárnou a umírají. Prostě se pořád obnovuje – a jen taková nesmrtelnost může mít smysl. Já jsem už také zemřel, moje původní tělo zabil jeden vrah osm let poté, co jsem se stal složenou bytostí – ale neboj se, nejsem duch. Stejně i ty časem přežiješ své vlastní, smrtelné tělo. Možná se ti po něm také bude nějakou dobu stýskat, ale zvykneš si, jako sis nejprve zvykla na spolupráci s agisarem a pak i se Zaduggou…“

„Já v tom ale vidím něco jiného,“ téměř vzlykla. „Cítím v tom obrovskou tíhu, nadlidskou, drtivou – a bez úniku.“

„Vím,“ řekl měkce. „Znám to. Ale budeš to mít na rozdíl ode mě lehčí. Já jsem byl na tu tíhu dlouho v celém vesmíru sám.“

„Myslíš – že když budeme dva…“

„Nebudeme dva,“ zavrtěl hlavou. „Bytostí, jako jsem já, je už víc. Stvořil jsem je.“

„Nevím o žádné další,“ zachvěla se. „Kde jsou?“

„Seznámíš se s námi brzy,“ řekl. „Včas jsem pochopil, že nesmím ve vesmíru zůstat sám. Vybral jsem si několik z mých lidských přátel a nabídl jim totéž, co tobě. Faktickou nesmrtelnost – pokud se stanou stejnou složitou bytostí, jako jsem já.“

„Kolik jich je?“ zeptala se rychle.

„Nabídl jsem to dvanácti lidem,“ řekl. „Dva odmítli, když pochopili oč jde a lekli se toho. Nevyčítám jim to, není jednoduché na to přikývnout. Šest lidí si vyžádalo čas na rozmyšlenou. Slíbil jsem jim, že počkám – třeba pět set let, to už je dost dlouhá doba.“

„Také bych se raději rozmýšlela…“

„Čtyři lidé souhlasili,“ pokračoval. „Žijí teď na mé planetě Gurr, chráním je tam jako oko v hlavě, ale už je seznamuji se vším, co znám sám. Takže nás, složitých bytostí je teď i s tebou šest. Jenže ty nemáš čas na rozmyšlenou, tobě nic jiného nezbývá – složitou bytostí ses už stala.“

„Co to ale znamená? Spojení se Zaduggou není maličkost, něco už vím, ale nesmrtelnost je pro mě zatím nepředstavitelná.“

„Samozřejmě – něco za něco,“ přikývl Gurroa. „Když se dáš ode mne upravit, přijdeš o možnost vychovávat vlastní děti. To je má cena za nesmrtelnost. Navenek to tak vypadat nebude, můžeš mít děti jako každý jiný člověk, ale dříve než se ti narodí, poznáš, že se k tobě nenávratně připojily a staly se tebou samotnou. Naučíš se žít ve více tělech, ne jako s agisarem, ale jako teď žiješ v telepatickém svazku se Zaduggou.“

„A když odmítnu? Mám snad i tuto možnost – nebo už ne?“

„I s tím jsem počítal,“ ujistil ji Gurroa. „Musel bych počkat na tvého nástupce. Ale vím, že neodmítneš. Mám takové tušení, znásobený instinkt, jaký mě mnohokrát správně vedl v různých rozhodnutích. Máš k tomuto světu životní povinnost. Vždyť ses přece sama chystala předělat, abys geneticky vyhovovala zdejším lidem a mohla mít děti se Sirgem, kterého miluješ. Znamená to pro tebe velikou oběť, ale zodpovědnost za tento svět je větší závazek. Ten tě povede k tomu, abys s mým návrhem souhlasila.“

„Co bys se mnou udělal – kdybych souhlasila?“ zeptala se, celá pobledlá.

„Předělám tě po genetické stránce tak, abys mohla žít na všech světech osídlených lidmi. Můžeš pak mít děti nejen se Sirgem a jeho krajany, ale i s lidmi z Bardžá, Země, Aigury a Saimeio – pokud po tom budeš toužit. Neříkej mi, že nechceš mít jiné děti než se svým mužem Sirgem – to pochopíš, až budeš žít najednou deset, dvanáct, anebo tři sta tisíc životů. Kromě toho tvé děti budou dědit i tvou biologickou telepatickou vysílačku. Připojí se k tobě i k Zaduggovi – a protože se to stane dříve než se narodí, nevznikne mezi vámi žádný konflikt. Jen nezískají vlastní osobnost, toť vše.“

„Ale co tomu řekne Sirgulot?“ vzpomněla si pojednou. „Neublížím mu tím?“

„Neublížíš, věř mi. Ve vztahu k němu bude všechno normální. Budeš ho mít pořád stejně ráda, nejprve jako svého muže, pak i jako svého otce… Jeho tělo nakonec zemře, stejně jako tělo Alžběty Hronové, tomu se nedá zabránit – a není to ani nutné, ani žádoucí. Jako Alžběta mu můžeš být věrná do smrti – ale jeho a tvé děti se stanou tebou samotnou a budeš v nich žít dál, i když ani on, ani ty nebudete naživu. Rozumíš mi?“

„Ano, rozumím…“ hlesla skoro bez dechu. Její znásobená inteligenční kapacita už chápala miliony souvislostí, ačkoliv si některé nechtěla připustit. Potřebovala ale pomoc, podporu – a mohla ji očekávat jen od podobné bytosti, jakou byla sama.

„Půjdeš tedy se mnou?“ porušil po chvilce oboustrannou odmlku.

„Kam?“ zeptala se rozechvěle.

„Na planetu Gurr. Nechci nechat nic náhodě. Tady nejsem doma – na Gurru jsem si pro tebe všechno přichystal. Chci tě přivítat mezi nás – ale musím to udělat důkladně, chápeš? Jak to říkáš ty sama – zgruntu!“

„Dobrá, tak tedy do toho!“ usmála se odhodlaně. Vstala ze židličky a podávala mu ruku na znamení souhlasu. I on vstal a přistoupil až k ní. V té chvíli se kolem ní zatmělo, vzduch ji udeřil do tváří, nazelenalé světlo její ordinace náhle vystřídalo namodralé – a stáli spolu na nevysoké věžičce nad rozsáhlou přízemní budovou, obklopeni jemnou modravou mlhou. Slyšela kdysi, že Gurroa umí létat vesmírem i bez hvězdných lodí, ale dnes poprvé prožila takový nadprostorový skok na vlastní kůži.

Rozhlédla se.

Nedaleko stálo dvanáct obrovských stříbrných koulí. Ty letouny byly na první pohled jiné než hvězdolety Galaktického společenství. Nebyly to přece Aigurské nadprostorové lodě patřící Kosmickému průzkumu, ale Gurroovy křižníky – rychlejší, mocnější a pro všechny lidi záhadnější. Nevypadaly na to, že by se jimi daly přemísťovat planety a krotit vybuchující hvězdy, ale Alžběta dobře věděla, že to dokáží. Ze supernovy udělají stabilní hvězdu G-typu, podobnou Slunci – přebytečná hmota se rozletí do okolí, ale k nejbližším hvězdám doletí jen jako poněkud silnější závan slunečního větru, ne jako vše spalující oheň. Mezitím Gurroovy křižníky dopraví k bývalé explodující hvězdě ledovou planetu, určenou k přeměně v nový, obývatelný svět. Galaktické společenství dostalo jako dar od civilizace Gurroa již čtrnáct nových světů – nikdo neví, co s nimi, je jich příliš mnoho, než aby je lidé dokázali využít, ale jisté je jedno – přelidnění přestalo znamenat hrozbu v dalším vývoji civilizací.

Krajina kolem tonula v modré mlze, dál než k hvězdoletům Alžběta neviděla. Rychle se nadechla – a aniž by vědomě chtěla, prozkoumala vzduch chapadlem agisaru.

Ano, byl to vzduch planety Gurr. Měl jiné složení než známé světy, ale věděla, kde je. Tajemná planeta Gurr, sídlo stejně tajemné civilizace Gurroa. Bylo tu znatelně tepleji než když tu krátce pobývala poprvé, ale podle vzduchu to poznávala.

„Pojď se mnou, prosím,“ pobídl ji Gurroa, když se trochu rozhlédla.

Sestoupili spolu po krátkých točitých schodech. Pak vešli na světlou chodbu a po několika krocích vstoupili do dveří.

„Vítám tě u nás, Bětko!“ podávala jí ruku mladá žena ve dveřích.

„Profesorka Weisová!“ vykřikla Alžběta překvapením. „Co vy tady děláte? Vy už neučíte na univerzitě?“

„Ovšemže učím,“ usmála se na ni její známá. „Dnes mě ale budeš více potřebovat ty.“

„Odkdy se znáte s civilizací Gurroa?“ divila se Alžběta.

„Řekla bych od narození, kdyby to nebylo už dřív. Jsem také Gurroa, jako všichni.“

„Vy také?“ málem oněměla překvapením.

Pak jí to bylo docela jasné. Profesorka Hanele Weisová znala svou žačku lépe než kdo jiný, snad kromě rodičů. Alžběta neměla ani tušení, že se ve svém životě už s Gurroou setkala. Nikdy by ji nenapadlo, že její nejmilejší učitelka je součástí té složené bytosti. Gurroa ji tedy znal – a snad proto uvěřil, že se planeta Fulgiu nachází v dobrých rukou.

Profesorka potom požádala svou nadanou žačku, aby si co nejpohodlněji lehla na lůžko. Do místnosti vstoupili další tři lidé – dvě ženy a muž. Všichni se starali především o to, aby se jí dobře leželo. Věděla, že ta starost není zbytečná. Zásahy do dědičnosti obvykle doprovází delší bezvědomí a je třeba předcházet škodám, které by mohly vzniknout proležením.

„Počkejte!“ vzpomněla si náhle Alžběta. Posadila se a natáhla ruku. Zavířilo to – a držela v ruce překrásnou orchideu z jižních moří Fulgiu.

„To je pro vás,“ podávala profesorce.

To byl poslední pokus, který potřebovala udělat. Znamenal nic víc a nic méně, než že její spojení s bytostí Zaduggou trvá i tady. Věděla to, ale přece jen si to ověřila.

Všichni čarodějové planety Fulgiu budou moci čarovat i na opačném konci Galaxie, možná i dál. Celá Galaxie teď bude lidem otevřená. A nejen lidem Fulgiu.

Pak se spokojeně položila. Profesorka Weisová se usmála, sklonila se nad ní, z jejích úst vyklouzlo malé žlutohnědé chapadlo agisaru a přisálo se na ruce její žačky.

Ta se brzy začala propadat do šumění jakéhosi nesmírně vzdáleného deště…

Rubikon může vypadat různě…

 © 1994 Václav Semerád, Praha

Errata:

27.10.2021 10:33