Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kosmické středisko

V kosmickém středisku jsem byl neustále obklopen lidmi. Jejich nadšení by mě nejspíš strhovalo, kdybych si nemusel připomínat, jak marné je ve srovnání s neúprosným časem. Někdy jsem si říkal, že jsem se možná zmýlil, že moje pozorování nezřetelného blikajícího světélka si-jidu nebylo přesné – ale věděl jsem dobře, že se mi to nezdálo. Mé pozorování i závěr z toho plynoucí potvrdil i palubní počítač, který teď ležel v troskách HGS Newton, s největší pravděpodobností rozbitý a mrtvý.

„Smím se na něco zeptat, Rudi?“ vytrhl mě z neveselé nálady melodický hlas za mnou. Fairlie, kdo jiný. Nikdo jiný se neodvážil vejít do dveří bez obřadného ťukání, stejného, jaké používáme i my lidé Země. Jen Fairlie si zvykla, že může přijít kdykoli a ptát se na cokoli, nedávno jsem ji přemluvil, aby na mě neklepala. Klepat bych měl já – oni tu přece byli doma.

„Jak dobře víš, můžeš,“ usmál jsem se na ni.

Fairlie byla opět oblečená do bílé tuniky bez jakékoliv ozdoby, což jenom zdůrazňovalo její přirozený půvab. Na mimozemšťanku se lidem Země podivuhodně podobala. Zaručeně by byla atraktivní i na Zemi. Jen pleť měla žlutější než Číňané, skoro citronovou a zelenožlutá barva jejích vlasů také přímo bila do očí. Jako by na tom nebylo dost, při větším rozrušení se její vzhled od pozemských představ odchyloval ještě výrazněji, neboť na rozdíl od našeho zčervenání Giweruzané v obličeji zelenali. Způsobovaly to pigmentové buňky pod kůží, pravděpodobně šlo o mimikry, neboli o ochranné zabarvení živočichů. Předkové těch lidí žili v lesích a asi jim to pomáhalo při maskování v zeleném prostředí.

Během své kariéry u Kosmického průzkumu jsem se setkal s různými rasami. Zvykl jsem si i na Aiguřany, připomínající pozemské vepříky, jejichž vzhled byl pro pozemšťana obzvlášť směšný, jednal jsem beze stopy ostychu s chobotnicemi z Uxu i s kočkovitými Nonty.

Giweruzané byli podle vzhledu prostě lidé, i když jejich genetický typ se v Galaktickém společenství zatím nevyskytoval. Kdyby si Fairlie obarvila vlasy a na pleť nanesla pozemský make-up, mohla by bez rozpaků vystupovat na soutěži královen krásy mezi dívkami naší staré dobré Evropy. Klasickým řeckým profilem, příjemným mandlovým tvarem očí, uměřeným nosem a výraznějšími rty by jistě zaujala a kdoví, zda by se v takové soutěži neumístila mezi prvními. Pro mě by se ani nemusela přebarvovat. Na odlišnosti ve zbarvení jsem si brzy zvykl tak, že mi vlastní ruce připadaly příliš... červené.

„Pořád se mi zdá, že jsi takový smutný...“ zaševelila.

„Třeba opravdu jsem,“ povzdychl jsem si.

„Dělám přece všechno, abys smutný nebyl,“ zkusila to s jemnou dávkou vyčítavého tónu. „Proč se mi to nedaří? Co dělám špatně?“

„Víš přece, že má loď už nikdy nevzletí a já budu muset zůstat u vás,“ připomněl jsem jí. „Což není smutné, když se člověk nemůže vrátit domů?“

„Nenabídli jsme ti tu nový domov?“

„Já vím, nabídli,“ přikývl jsem. „Právě tak jste museli nabídnout nový domov lidem, které z jejich domovů vyhnal pád mé hvězdné lodi. Ale i tady je menší rozdíl. Oni jsou pořád doma, mezi svými. Já tady budu vždycky cizincem.“

„Nebudeš,“ přikývla vážně. „Považujeme tě za našince. A abych ti dokázala, že to myslím vážně, chci být tvou ženou.“

Jestli jsem něco nečekal, pak to bylo tohle.

Nevěřícíma očima jsem zíral na displej komunikátoru, kde stála její slova přeložená slovo od slova. Teprve po chvilce jsem vzhlédl k Fairlii. Stála přede mnou, zelené vlasy kolem žluté hlavy téměř evropských rysů, tichá a odhodlaná.

„Tvé nabídky si opravdu nesmírně vážím, ale považuji to za nemožné,“ vypravil jsem ze sebe zaraženě.

„Přeješ si raději, abych zemřela?“ řekla trochu smutně – a vytáhla z tuniky velký nůž.

„Tak dost! Zinyco!“ zkřížil jsem ruce před obličejem.

Toto gesto tu mělo platnost veta, tabu, nebo podobného zákazu. Musel jsem je zpočátku používat často, zvláště když jsem od vraku Newtona odháněl davy zvědavců.

„Už jsem ti přece řekl, že se odmítám podřizovat zvykům, které neznám,“ pokračoval jsem rychle. „Dohodli jsme se snad jasně, že proti mně vaše zvláštnosti používat nebudeš.“

Některé jejich zvyky byly opravdu na naše poměry velice neobvyklé. Krátce po mém nešťastném přistání si přímo přede mnou jiná dívka prořízla hrdlo. Ostatní kolem ní utvořili kruh a němě pozorovali, jak umírá, aniž by kohokoli napadlo zachránit ji. Nevydržel jsem jen tak přihlížet. Měl jsem na sobě skafandr, pořád jsem nedůvěřoval zdejší atmosféře, ale to byla v této chvíli zbytečná obava, Giweruz měl přece kyslíkovou atmosféru, věděl jsem to dávno a obavy by beztak šly stranou, až by mi došel vzduch v nádržkách. Odklopil jsem tedy přilbu a nedbaje zděšení, které můj cizokrajný vzhled vyvolal, sklonil se k ležící dívce a pokusil se zastavit jí krvácení, slepit proříznuté svaly, tepny i hrtan a vrátit ji opět do života.

Měl jsem naštěstí dostatečnou praxi v ošetřování různých nepozemských bytostí, včetně nehumanoidních. S agisarem jsem tvořil jedno tělo a duši, takže jsem po takových deseti – dvanácti minutách vstal a vyčítavě oslovil okolostojící. Česky. Zplna hrdla jsem jim vynadal, že by se měli všichni stydět. Beztoho jsem v té chvíli nerozuměl ani slovo z toho, co na mě pokřikovali – a oni na oplátku vůbec nechápali, co jim říkám já.

Naštěstí vzápětí na místo dorazila vozidla ze střediska kosmického výzkumu a obklopili mě vědci.

Musil jsem jim vysvětlit, proč odháním zvědavce pryč od lodi. Předvedl jsem jim pár animovaných sekvencí, kdysi dávno připravených pro setkání s myslícími inteligentními bytostmi, načež oni vybalili přístroje, proměřili úroveň radioaktivního záření, která směrem ke vraku exponenciálně narůstala, a sami pak všechny zevlouny z nebezpečné zóny odehnali.

Do dnešního dne jsem nepochopil důvod, proč si tenkrát ta dívka brala život, ale jakmile jsem pochopil význam gesta značícího veto, dal jsem ji vyhledat a když mi ji, ještě malátnou a slabou, přivedli, zakázal jsem jí opakovat ten čin, ať k tomu měla jakýkoli důvod.

Oddechl jsem si, když mi vysvětlili, že mé přání pro ni bude silnější než cokoliv jiného. Byla první, koho jsem se tady na planetě Giweruz dotkl, což zase představovalo v jejich zvyklostech cosi významného.

„Domluvili jsme se snad,“ pokračoval jsem v útoku proti Fairliině ztřeštěnému nápadu, „že mi vždycky nejprve pomalu vysvětlíš každou vaši zvyklost. Pomalu a podrobně, rozumíš? Nejsem dost rychle chápavý, co se vašich zvyků týče.“

„Příliš podceňuješ svou inteligenci,“ řekla klidně. „O vztahy mužů k ženám a naopak jsi jevil veliký zájem a dal ses o nich dost podrobně informovat.“

„Ano, ale to se týkalo vás, lidí této planety,“ namítl jsem. „Zapomněli jsme si vysvětlit, jak se mezi sebou musí chovat příslušníci geneticky nekompatibilních druhů.“

„A to znamená co?“ zachmuřila se.

Nemohla nepochopit. Ve slovníku byla všechna tato slova označena zeleně, tedy jako naprosto nepochybné ekvivalenty.

„To znamená, že vaše civilizace, která se ještě nikdy do kontaktu toho druhu nedostala, bude muset převzít zkušenosti získané jinými. Ať chcete nebo ne.“

„Jaké jsou vaše zkušenosti v tomto směru? Tvrdil jsi mi, že většina lidských civilizací uznává partnerské vztahy opačných pohlaví, dokonce podobnou formou jako naše. A pokud vím, uznáváte i vztahy mezi příslušníky odlišných světů.“

„Ano, ale musí to být vztahy mezi podobnými druhy. Jsou druhy, které spolu vztahy tohoto druhu uzavírat nesmějí a takové vztahy jsou neplatné. Mezi zakázané kombinace patří pro nás například lidé E-typu, ačkoliv vypadají téměř stejně jako my. Jsou ale nekompatibilní a jakýkoliv svazek je proto předem vyloučen.“

„To ale může být kruté,“ zamračila se.

„Proč?“ pokrčil jsem rameny, ale hned jsem se opravil a dal si palec na čelo. Pokrčení ramen v tomto světě odpovídá zhruba našemu »dlouhému nosu«, »vztyčenému prostředníčku« či ještě tvrdšímu anglickému »fuck you!«. Naštěstí si už Fairlie zvykla, že se občas spletu, a i tentokrát se jen chápavě usmála.

„Cožpak si nemohou být blízcí i lidé z poněkud odlišných světů?“ ptala se bez rozpaků.

„Mohou se přátelit,“ souhlasil jsem. „Přátelství je vzácný dar. Tebe považuji za přítele, ale nemohu uvažovat o vztahu k tobě jako k ženě. Nechci, aby ses takhle obětovala, ostatně tím nic nevyřešíš.“

„Proč bych se měla obětovat?“ dělala nechápavou.

„Protože jsme geneticky nekompatibilní,“ opakoval jsem. „To znamená, že my dva, ačkoliv se fyziologicky navzájem hezky podobáme, nemůžeme spolu nikdy vytvořit pravou rodinu. Náš vzhled je výsledkem podobného vývoje, ale naše podobnost tím končí a je zcela vyloučené, abychom měli společné potomky. Jsi přece docela normální zdravá žena, proč by ses měla vázat na někoho, se kterým můžeš být právě z tohoto důvodu nešťastná? To by byla docela zbytečná oběť.“

„Myslíš to vážně?“ zamračila se.

„Naprosto vážně,“ ujistil jsem ji. „Jako lékař mám velice jasnou představu o tom, co je a co není možné. Fyziologicky jsme si velice blízcí a po této stránce bychom si snad mohli vyhovovat, ale tím to končí. Takové spojení není možné z hlediska genetiky. V genetice jsem odborník a když jsem ti jednou řekl, že to nejde, znamená to, že další diskuse na toto téma končí.“

„A kdybychom genetickou stránku ponechali stranou?“

„Poslyš, Fairlie,“ začal jsem smířlivěji, „proč bychom my dva nemohli zůstat přátelé, jako dosud?“

„Přátelé jsme,“ souhlasila, „ale ty jsi pořád smutnější, cožpak to sám necítíš?“

„Mám k tomu jiný, bohužel pádný důvod,“ povzdychl jsem si. „Mimochodem, kdy se ke mně dostaví slíbení odborníci?“

„Jeden stojí před tebou,“ mračila se.

„Ty? No, budiž, ale – jeden je málo,“ nesouhlasil jsem.

„Přijdou sem ještě dva. Není nás mnoho, kdo se zabýváme sluncem. Sehnala jsem jen tři a to počítám i sebe. Ostatní nejsou tak najednou k mání. Někteří jsou příliš daleko a nemohou se sem tak rychle dostavit. Dva jsou nemocní a omlouvají se.“

„Škoda,“ podotkl jsem. „Ačkoliv – možná je to tak dobře. Doufám, že všichni souhlasili s mou podmínkou?“

„Je neobvyklá, ale souhlasili.“

„Tak kde jsou?“ rozhlédl jsem se po místnosti.

„Budeš si na ně muset počkat,“ vysvětlovala mi. „Oni nám dávají čas, abychom se spolu dohovořili.“

„My jsme se přece dohovořili, nebo ne?“

„Ne,“ pohodila vzdorně hlavou. Tohle gesto tu mělo až na maličké odlišnosti podobný význam jako u nás.

„Ach jo,“ povzdychl jsem si. „Tak znovu: my dva, myslím tím sebe a tebe, budeme přátelé. Souhlasíš?“

„Ano.“

„Geneticky je ale mezi námi nepřekonatelná bariéra.“

„A jsi si tak jistý, že je nepřekonatelná?“ podívala se na mě nevinným pohledem.

„Poslyš, vím o vás víc, než o sobě víte sami,“ ujistil jsem ji. „Vaše vědomosti jsou proti mým nicotné. Nezbývá vám než věřit všemu, co vám ohledně biologie sdělím. V tomto oboru jsem pořád ještě odborník a nemá cenu, abys mi odporovala.“

„Musím. V biologii není nic jisté, dokud se o tom člověk nepřesvědčí pokusem.“

„Na tuhle taky-moudrost koukej co nejdříve zapomenout,“ rozzlobil jsem se. „Skočíš snad po hlavě do kráteru sopky, aby ses na vlastní kůži přesvědčila, že tě žhavá láva spálí?“

„Neskočím, to je přece očividná hloupost.“

„Právě taková očividná hloupost je chtít zkoušet pokusem něco, o čem já prohlásím, že je to z biologického hlediska naprosto jasný nesmysl.“

„Škoda,“ vzdychla si.

„Kdybychom my dva byli geneticky kompatibilní, řekl bych ti ano – jsi opravdu hezká i podle našich měřítek. My tyto svazky uznáváme. Ve vesmíru jsou tisíce míšenců, vzniklých ze vztahů pozemšťanů s mimozemšťany. Hodně našich žen si za své životní partnery zvolila Bardžany a naopak. Dokonce vím i o případech míšenců s Aiguřany, což je větší problém, protože tam bylo nutné překonat nějaké genetické odlišnosti. Nicméně to ještě bylo možné. Ale my dva jsme navzájem tak nekompatibilní, že o tom nebudeme uvažovat.“

„Vždyť přece dokážeš zázraky!“

„V rámci možností, které mám. Připouštím, že jsou poněkud rozsáhlejší než vaše. Ale i ty mají hranice.“

„Vzkřísil jsi přece i mrtvé.“

„Pro vaše lékaře již byli mrtví, pro mě ještě ne. Když bude někdo mrtvý příliš dlouho, neoživím ho ani já. Nejvíc záleží na okolní teplotě. Při teplotách blízkých teplotě ledu se to dá počítat na dny, v tropickém parnu jen na pár minut.“

„My ale nejsme mrtví,“ namítla.

„To není tak jisté...“ vyletělo mi z úst.

„Promiň, ale teď zase nerozumím já tobě.“

„Nebudu ti to teď vysvětlovat,“ odmítl jsem ji tvrději. „Mohla bys raději zavolat vaše slíbené experty?“

Urazila se a vyběhla z místnosti. Zatrnul jsem, aby ji nenapadla nějaká ztřeštěnost, ale spoléhal jsem se na naši dohodu, že mi bude pomáhat ať se bude dít cokoliv. Tady se podobné sliby plnily, i kdyby to mělo být za cenu obětí, leckdy i za cenu života.

Vrátila se v okamžení spolu se dvěma ohlášenými experty. Oba byli muži, jeden mladý, asi tak ve Fairliině věku, druhý byl vážný stařec s rezavě hnědými vlasy.

„Nejprve vás musím představit,“ řekla Fairlie tónem, jako by se nic nestalo. Až jsem si opět oddychl.

„Zde stojí náš učitel Orgo Plyok,“ ukázala na staršího, „a tady je můj spolužák Letel Ugior,“ obrátila se k mladšímu.

„Jsem velmi rád, že vás právě poznávám,“ vyslovil jsem poněkud nejistě zdvořilostní formulku v jazyce Giweruzu.

„Potěšení a nesmírná pocta jsou naopak na naší straně,“ vypálil na mě starší vědec. Tak rychle jsem mu ale nerozuměl a musel jsem nenápadně mrknout na displej komunikátoru.

„Dobrá, přejdu hned k věci,“ sklonil jsem hlavu. „Nač to odkládat? Víte proč jsem chtěl hovořit právě s vámi třemi?“

„Asi ohledně našich znalostí o slunci, jak nám Fairlie prve sdělovala,“ opatrně odpověděl starší.

„Ano, je tomu tak.“

„Chcete asi znát úroveň našich znalostí o tomto velikém kosmickém fenoménu, jakým je jistě každá hvězda?“ začal bez váhání sebevědomým tónem mladší z mužů. „Jako každá hvězda, má také naše slunce příliš mnoho parametrů. Rozměry, hmotnost, svítivost, složení spektra... Jistěže máme štěstí, že naše hvězda patří mezi hvězdy s vysokou svítivostí, protože jen tak mohla dát naší planetě dar života...“

Rozpovídal se, jako kdyby se chtěl před námi blýsknout svými vědomostmi.

„Svítivost sama o sobě není podmínkou,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Život je i na planetách méně jasných hvězd. Víc než svítivost slunce rozhoduje, aby byla planeta umístěna v pásmu života, které je u méně svítivých hvězd jen posunuté blíže ke hvězdě. Můj domov Země se například nachází u hvězdy menší a chladnější. Mě teď zajímá jediný parametr, jediný, zato v dané chvíli nejdůležitější. Ale vezmu to trochu oklikou. Podle vašeho slovníku vím, že v historicky známé době se v dosahu vašich dalekohledů objevilo hned několik vzdálených hvězd, které bez viditelné příčiny ztratily stabilitu a vybuchly.“

„Ano, jsou takové,“ přikývl starší z vědců. „Naštěstí je tento jev vzácný. Vymysleli jsme o tom dokonce několik velice zajímavých teorií, které bohužel nemůžeme nijak ověřit.“

„Není to tak řídký jev, jak si myslíte,“ ujistil jsem je klidně. „Spousta hvězd ve vesmíru vybuchuje. I my na to máme několik desítek teorií, mohli bychom je někdy vzájemně porovnat. Nechci ale debatovat o vzdálených hvězdách, nýbrž o vašem slunci.“

„Stabilita našeho slunce se nám prozatím jeví jako zcela neotřesitelná,“ nadhodil mladší sebevědomě. „Pozorování těch vzdálených hvězd ukazuje...“

„Bohužel, mýlíte se,“ zarazil jsem ho.

„Myslíš, že naše slunce – vybuchne?“ strnul starší vědec.

„Jsem si tím naprosto jist,“ přikývl jsem.

„To je jistě nesmírně závažná zpráva,“ pokýval hlavou. „Nicméně, i teorie našeho váženého, ale již zemřelého Kuwhaka předpokládá, že každá hvězda jednou dospěje do stavu nestability, kdy se roztrhne a změní v mnohem větší. Tvrdil, že to může být v budoucnosti veliký problém pro naše vzdálené prapotomky.“

„Ve které době žil váš Kuwhak?“ zeptal jsem se rychle.

„Zemřel před pouhými dvěma roky. Škoda, že se už nedožil potvrzení svých vědeckých teorií z úst příslušníka...“

„V tom případě se mýlil,“ ujistil jsem přítomné. „Nebude to problém pro vaše vzdálené potomky, ale pro vás. Vaše slunce vybuchne velice brzy. Mám obavu, že to bude do deseti roků. V lepším případě za patnáct, ale dvaceti let se tento svět zaručeně nedočká.“

„To – to snad není možné!“ vykřikl mladík.

Vyděsili se všichni tři. Vlastně plným právem. Nebylo divu.

„Vždyť není vůbec patrné, že by...“ vzlykla Fairlie s očima rozšířenýma hrůzou.

„Patrné to bude pár týdnů předtím, než plameny hvězdy dostihnou a sežehnou všechny vaše planety. Pak budete mít jen pár desítek minut na pozorování prudce se zvětšujícího kotouče na vaší obloze, než vás hvězdné plameny změní v ohnivé páry.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zvedla nevěřícně hlavu.

„Na rozdíl od vás poznáme nestabilitu hvězd na několik let dopředu.“

„Můžeš nám to předvést?“ podíval se na mě starší vědec se směsicí nedůvěry a strachu.

„Nemohu. Je to znát jedině v nadprostoru a jak víte, má loď se tam už nikdy víc nedostane.“

„Ale – co se dá proti tomu dělat?“ zachytili se mě očima oba mladší – jako všemocného božstva, které v tomto okamžiku rozhoduje o osudu celého světa.

„V podstatě nic. Zabránit výbuchu hvězdy neumíme.“

„A co postavit nějaké velice odolné kryty a přečkat tak nejhorší dobu...“

„Žádné kryty nepomohou proti plamenům vybuchující hvězdy a nevím v celém vesmíru o materiálu, který by odolal.“

„Takže se nedá dělat – vůbec nic?“

„Existují civilizace, které dokáží procesy v nestabilních hvězdách zastavit,“ řekl jsem. „Bohužel, mají jednu nepříjemnou, pro nás až krutou vlastnost. Jsou příliš daleko a nevědí o našem problému.“

„A co takhle postavit mohutné vysílače...“

„Na rádiové vlny zapomeňte, jsou příliš pomalé. Dřív než zpráva doletí do oblasti našich světů, bude tady dávno po všem. Nehledě k tomu, že signály se vzrůstající vzdáleností velmi rychle slábnou, až zaniknou v šumu hvězd. Tady jde o několik tisíc světelných let a to je i mimo naše možnosti. Tím spíš je to nemožné pro vás, když vysílače ani nemáte.“

„Dokázali byste takovou katastrofu odvrátit spojenými silami všech vašich světů?“

„My bychom požádali o pomoc civilizaci Gurroa, která nestabilní hvězdy zkrotit umí,“ povzdychl jsem si. „Ale i pro ni je to na okraji možností. Nedávno vybuchla i její mateřská hvězda a nepodařilo se jim to zastavit. Dokázali jen přemístit vlastní planetu k jiné, stabilnější hvězdě, ale jedna planeta byla i tak přitom nenávratně zničena.“

„Zadržet vybuchující hvězdu? Přemístit celou planetu k jiné hvězdě? To je gigantické, neuvěřitelné! Ale co tvoje civilizace, jak ta by si poradila, kdyby na to byla sama?“

„My takové možnosti nemáme,“ přiznal jsem. „Kdybychom neměli civilizaci Gurroa, museli bychom ponechat planetu jejímu osudu a přemístit její obyvatele. Naše spojené civilizace zvládly evakuaci celých planet už v dobách, kdy jsme o civilizaci Gurroa nevěděli. Předpokládá to rozvinutou síť teleportů na evakuované i na cílové planetě. Teleporty naneštěstí nemáte a už ani mít nebudete. Na pomoc zvenčí se nemůžeme spoléhat.“

„A co kosmické lodi?“ vyhrkla Fairlie.

„Vyloučeno,“ povzdychl si smutně Orgo Plyok, nejstarší z vědců. „Naše kosmické koráby nejsou takové cesty schopné. Zvládli jsme sotva let k sousední planetě, ale i to bylo na doraz našich možností. Mezihvězdný let je nesrovnatelně složitější a na to zatím nemáme.“

„Máme tady přece odborníka, člověka z civilizace, která je v létání do vesmíru mnohem dál než my!“ nadhodila dívka. „Postavíme s ním hvězdnou loď a pošleme ji pro pomoc!“

„Já to tak vesele nevidím,“ přiznal jsem. „Nadprostorové lodě, které by pomoc přivolat mohly, nedokážete postavit ani s mou pomocí. Moje rodná civilizace dokázala kdysi překonat prostor mezi hvězdami na raketě, vzdáleně podobné těm, které máte vy. Jenže jsme měli ukončený vývoj iontových pohonných reaktorů a to by vyžadovalo čas přinejmenším několika desítek let. Ten čas tady bude chybět, takže ani tato cesta není schůdná.“

„To znamená, že zahyneme?“ optal se téměř klidně Orgo Plyok. „Všichni společně?“

„Pokud bychom tady zůstali, pak všichni.“

„Ty si myslíš, že ještě nějakou naději máme?“ zeptala se mě Fairlie přímo.

„Ano,“ přikývl jsem. „Naděje vždycky umírá poslední. Já vám chci opravdu pomoci, ale princip nadsvětelných hvězdných lodí neznám. V počítači mám jen princip antigravitačních motorů girrigů. Stačilo by to ke stavbě podsvětelných lodí, pomalejších než světlo i radiové vlny. Na přivolání pomoci je to málo, ale bylo by možné postavit jich tolik, aby na palubu pobraly všechny obyvatele vašeho světa.“

„Ty myslíš – opustit Giweruz?“ dívala se na mě pátravě.

„Vidím to jako jedinou možnost záchrany.“

„To je nepředstavitelné!“ úpěl mladý Ugior. Oběma rukama si přitom držel hlavu, jako by se mu měla rozskočit na kusy.

„Opustit náš domov, hroby našich předků?“ vyčetl mi.

„Ano, opustit domov i hroby vašich předků,“ přikývl jsem vážně. „Jinak se váš domov velice brzy stane i vaším hrobem.“

„To je hrozné!“ bědoval Ugior.

„Náš přítel může mít pravdu,“ zastal se mě starý učitel Orgo Plyok. „Jen se obávám, že možnosti naší civilizace odhaduje příliš optimisticky. Stavba kosmických lodí je u nás v počátcích. Dokážeme postavit jednomístné či dvoumístné čluny a to jsou pouhé nepatrné kocábky. Na tak dlouhou cestu nepoberou dost zásob ani pro jednoho člověka.“

„Naučíte se tedy stavět větší lodě,“ řekl jsem.

„Vždyť to neumíme!“

„Nedávno jste začali stavět veliké výškové budovy,“ řekl jsem konejšivě. „To jsou přece objekty podobného druhu. Proč byste nemohli zvládnout něco jen o málo dokonalejšího?“

„Myslíš – namontovat pod mrakodrapy raketové motory a letět s nimi? To je přece naprostý nesmysl!“ vytřeštil oči Ugior.

„Tak jednoduše jsem to nemyslel,“ usmál jsem se jeho představě. „Hvězdné lodi musí být dokonalejší, hermetické a co nejméně závislé na okolí. Základ konstrukce bude podobný, ale odlišností bude jistě dost a dost. Jistě to bude obtížnější, budete se muset ještě mnohému naučit, ale to už se vyřešit dá – a musí!“

„Aha – tak proto jsi byl v poslední době tak smutný...“ došlo teprve teď Fairlii.

„Bylo mi líto vašeho světa,“ přikývl jsem. „Dlouho jsem přemýšlel, jak bych mu mohl pomoci. Ale i když jsem kosmický letec, mé znalosti v tomto směru nejsou dostatečné. Setkal jsem se už s civilizací, schopnou přenášet planety a krotit vybuchující hvězdy. Vím, že je ve vesmíru podobných civilizací více, ale sám jsem je na vlastní oči neviděl. Říká se, že příliš vyspělé civilizace si už s námi nemají o čem povídat.“

„Mě z toho objala hrůza,“ zachvěla se Fairlie.

„Mě také,“ usmál jsem se povzbudivě. „Několikrát jsem se setkal se členy civilizace Gurroa. Pro nás to je značně deprimující setkání. Hovořil jsem například s jedním dítětem té civilizace – a hned po prvních větách jsem pochopil, že to malé děcko zná mnohem více než já a to dokonce v oboru, který jsem téměř deset let studoval.“

„Takže by si to dítě vědělo rady?“

„Určitě. V civilizaci Gurroa dokáže každé dítě pilotovat hvězdné lodě – a pět takových dětí v pěti lodích přenesou od jedné hvězdy k druhé celou planetu. My bychom to nedokázali, ani kdybychom si ty lodě od civilizace Gurroa vypůjčili. K jejich řízení je třeba mnohem více než pouhá znalost ovládacích prvků v řídící kabině.“

„Ty nás děsíš...“ otřásla se Fairlie.

„Bohužel, na pomoc té civilizace se spoléhat nemůžeme. Ani ona není vševědoucí – a neví o nás,“ povzdychl jsem si.

„Mě občas polévá horko, když si uvědomím, že jsi pro nás něco podobného.“

„Co vás nemá!“ opáčil jsem. „Mám k vám nesrovnatelně blíž než k civilizaci Gurroa. My si rozumíme, vždyť naše civilizace byla nedávno na vaší úrovni, nebude to ani sto let.“

„Kdo může tvrdit, co všechno se dá za sto let stihnout?“

„To máš pravdu, nikdo. Ale my tolik času nemáme. Budeme muset něco vymyslet velice rychle, aby nikdo na tomto světě nezůstal na pospas plamenům.“

„Uděláme pro to všechno,“ ujišťovala mě Fairlie. „Co bychom měli udělat nejdříve?“

„Mohli byste dosáhnout, aby známost o hrozící katastrofě co nejrychleji pronikla mezi všechny lidi? Myslím tím uvést do pohybu vaši televizi a co ještě máte.“

„Jistě,“ slíbil Orgo Plyok. „To bude to nejmenší. Ale co dál? Asi bychom měli svolat nějakou poradu odborníků...“

„Dobrý nápad,“ přikývl jsem. „Svolejte je co nejdřív.“

„Myslím, že je to zbytečné,“ opáčil Letel Ugior. „Pokud je to s nestabilitou našeho slunce opravdu tak, všichni zahyneme. Nemůžeme stihnout postavit tolik hvězdných lodí.“

„Záleží na tom, kolik vás je,“ pokýval jsem hlavou. „Na každého člověka musí připadat určité minimum prostoru, jinak se taková dlouhá cesta nedá vydržet. To posoudíme, až to spočítáme. Přinejmenším bychom se o to měli pokusit.“

Errata:

10.08.2021 20:26