Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uprchlíci

Na dveře domku se ozvalo tiché zaklepání.

„Kdo tam?“ optal se tichý mužský hlas.

„To jsem já,“ zněla rovněž polohlasá odpověď zvenčí. Ten hlas naopak patřil ženě.

„Pojď dál, Jihi,“ zašeptal muž uvnitř a pootevřel dveře. Bylo zřejmé, že se navzájem dobře znají. Postava ženy vklouzla dovnitř a dveře se za ní opět zavřely.

„Tak co je, povídej!“ dychtil muž a pomáhal ženě sundat těžkou zimní tuniku. Sám měl na sobě jen lehký domácí oblek, tuniku nedbale přehozenou přes ramena.

„Sircol se vrátil. Už včera, ale nemohl za tebou přijít, dokud nebude trochu klid,“ řekla žena oslovená jako Jihi. „To víš, Ozegu, po tom co se stalo, jsme se neodvážili...“

„Pravda, vypadalo to hůř,“ podotkl muž.

Zavedl ženu do veliké místnosti, osvětlené hned několika světly. Sedělo tu porůznu pět dalších lidí. Jedna žena byla v domácím oblečení, dvě ženy a dva muži v zimním. Očividně se jednalo o další návštěvu.

Mladá žena v domácím oblečení, jako správná hostitelka, nabídla příchozí pohárek s horkým nápojem.

„A povídej, jak jste dopadli?“ vybídla ji netrpělivě

„Děkuji, Ugaeno,“ poděkovala příchozí. „Nenesu dobré zprávy. Zabavili nám gryul. Prý je těžká doba, všechny luxusní dopravní prostředky musíme věnovat na obranu naší ohrožené vlasti,“ sdělovala všem.

„Ještě že ho aspoň pustili,“ přikývla hostitelka.

„Pak zajeli až k nám, prohlédnout si náš člun. Sircol je ujišťoval, že není schopný plavby, neboť má rozbitý motor, ale to jim nestačilo. Aby si byli jisti, rozmlátili mu motor kladivy a do dna člunu prorazili velikou díru.“

„Takže nám to úplně překazili,“ konstatovala zamyšleně starší žena v zimní říze.

„Nepřekazili,“ přerušila ji Jihi. „Sircol neodevzdal náhradní díly k letadlu. Naštěstí o nich nevěděli a tudíž je nezabavili.“

„Jaké díly?“ ožil Ozeg.

„Náhradní motor a generátor proudu,“ vyjmenovala je.

„Jen jeden?“ ochladl Ozeg ihned. „Kolik toho unese jediný motor? I kdyby byl hodně silný, k manévrování musí být tři.“

„Sircol ale říká, že pro pohon člunu jeden motor postačí,“ ubezpečovala ho s jistotou. „Namontoval ho do přední části pod palubu, kde by ho nikdo nehledal. Původní motor vyhodil, beztak by mu byl k ničemu. Místo motoru vznikl dodatečný prostor na zavazadla.“

„A co ta díra do dna lodi?“ namítala Ugaena.

„Maličkost,“ mávla rukou žena. „To už Sircol spravil.“

„Myslíš, že to na moři vydrží?“

„Musí. Nemíníme tady zůstat ani o den déle. Původní nabídka pořád platí. Dokonce si můžete vzít více zavazadel, do lodi se jich vejde více než do malého gryulu.“

„Nebude to nebezpečné? Začíná podzim, budou bouře, ty se jich nebojíš?“ strachovala se nejstarší žena.

„Zůstat tady je mnohem nebezpečnější, Surti,“ pohodila hlavou Jihi. „Pojeďte s námi, dokud to jde.“

„Když utečeme, zabaví nám policie všechno,“ připomněla všem opatrně Surti.

„Jestli má Vetřelec pravdu, pak tady beztak všechno shoří,“ opáčila Jihi. „K čemu ti pak bude dům, auto, jachta?“

„Já to přece vím,“ přikývla odevzdaně Surti. „Ale je to dům našich předků a měl by jednou patřit našim dětem...“

„Nebude,“ podívala se na ni Jihi upřeně. „Nebude dlouho patřit ani těm, kdo ho zabaví.“

„No, zdá se to kruté, ale co nám hrozí na moři, není nic proti tomu, co hrozí těm kdo tu zůstanou,“ přidal se starší muž, zřejmě manžel Surti. „Tady jde spíše o to, zda se na tu loď vejdeme.“

„Sircol si je jistý, že osm dospělých a deset dětí člun zaručeně uveze. A k tomu zásoby vody, jídla a jistě se najde místo i pro pár cenností. Ale jen to nejdůležitější.“

„Víc než dům mě mrzí naše rodinná sbírka knih,“ vzdychl si manžel Surti. „Té bude škoda.“

„Sircol předpokládá, že si něco můžeme vzít do menšího člunu, který vezmeme na lano. Snad by se do vaší jachty vaše sbírka vešla. Ovšem s jednou výhradou. Kdyby šlo opravdu do tuhého, potom jako první přesekneme vlečné lano.“

„To se rozumí, žádné knihy nemají cenu života,“ souhlasil celkem klidně muž. „Jenom si myslím, že bychom měli spíše než knihy vzít na palubu některou ze známých rodin.“

„Například Wuzluhovy?“ zaškaredila se Jihi. „Vážně nevěříte, že nás Tegoir udal?“

„Nechce se mi tomu ani uvěřit,“ ošívala se Surti.

„Kdyby se nám na policii nevysmíval do očí, taky bych se bála nařknout ho z něčeho takového,“ ujistila ji Jihi. „Ale on nás ještě ujišťoval, že dostal málo, takže si na nás bude dávat pozor. Mají teď nový sazebník odměn a příště za udání dostane i víc.“

„Tak ať si tu zůstane,“ otřásl se Ozeg.

„Dobrá, Wuzluhovy bych vynechal. Jsou tu i jiní,“ trval na svém majitel sbírky.

„Sazebník odměn pro fízly dobrovolníky už visí na každém obchodě,“ špitla Jihi. „Komu ještě můžeš věřit? Nezapomeňte, i vaše děti tady zůstanou, pokud se nám to ani teď nepodaří. Lugui, věř mi, je to vážné. Na Sircola neměli konkrétního nic než to jediné udání a přesto ho dva dny každou hodinu dvakrát vyslýchali. Už byl z nich zničený, měli jste ho vidět, když přišel! Pustili ho, když jim podepsal odevzdání gryulu, ale pak nám ještě poničili člun. Příště by to dopadlo hůř.“

„Máš pravdu,“ ustoupil Lugui, manžel Surti. „Dnes se dá věřit jen nejlepším přátelům. Někdy ani těm ne.“

„Stačili byste nalodit knihy do příštího večera?“ optala se ho rychle Jihi. „Ale berte jen knihy, jachta musí být co nejlehčí. Doufám, že jste na zimu odebrali stožár. Nebyl by nám k ničemu a plachty budou dobré taky jen kvůli pečlivému zabalení knih.“

„Jistě,“ přikývl. „Mám tomu rozumět, že ostatní si smíme připravit zvlášť?“

„Ano, Lugui,“ přikývla Jihi. „Pro všechny platí, že pro jednu rodinu by se všechno mělo vejít na naron².“

„Kdyby nás Lugui nepřesvědčil, do tak šíleného podniku bychom se nikdy nepustili,“ vzlykla mladší žena.

„Šíleného? Možná. Ale vidíte sami, že slunce začalo trojčit! Za nejšílenější považuji trpně sedět doma, koukat na televizi a poslouchat žvásty Letel Ugiora.“

„Vždyť je to vědec! Navíc odborník, astronom! On to nevidí?“

„Vidí, ale nechce vidět!“

„Nevěř ani vědcům!“

Člun se zmítal na rozbouřeném moři. Pršelo a celé potoky vody bubnovaly do čelního skla kapitánské kabiny. Vlastně to byla jediná krytá kabina na lodi. Tísnily se tu čtyři rodiny se všemi svými ratolestmi, osm dospělých a deset dětí. Nejmladšímu dítěti bylo necelých pět, nejstaršímu kolem patnácti. Všichni se tísnili na dvou lavicích podél bočních stěn, jen Sircom stál u kormidelní páky umístěné na přední stěně kabiny a marně se snažil proniknout očima hustou clonu deště před lodí. Byla hluboká noc a kabinu motorového člunu, plujícího za nezvyklého ticha, osvětlovala jen slabá, blikající lampička.

„Půjdu se podívat na jachtu,“ řekl náhle Lugui a vstal. Zručně na sebe navlékl námořnickou nepromokavou kombinézu s nafukovacím límcem a s elektrickou svítilnou mířil ke dveřím.

„Opatrně, ať nespadneš přes palubu,“ napomenul ho Sircom od kormidelní páky. „V tomhle nečasu by ti záchranná vesta nebyla moc platná.“

Lugui otevřel dveře v zadní stěně kabiny a vyklouzl ven do tmy. Jen za ním dveře zabouchly, narazil člun na velikou vlnu a všemi to hodilo do strany. Dvě menší děti spadly na podlahu, ale rychle a bez nářku se zvedly a opět se tiše schoulily na lavici.

„Neměl‘s ho tam pouštět,“ strachovala se Surti.

„Lugui je starý jachtař,“ uklidňovala ji Jihi.

„Asi by bylo dobré, kdyby se po něm neustále někdo díval a hlídal ho, stačí ode dveří,“ napadlo Sircoma.

Jihi se ihned pohnula směrem ke dveřím, ale ty se v téže chvíli otevřely a Lugui vklouzl dovnitř, doprovázen sprškou vody. Rychle za sebou zavřel.

„Ještě ji táhneme,“ řekl udýchaně. „Ale řeknu ti, tvůj člun je zázrak. Lano je neustále napjaté jako struna, nechtěl bych stát poblíž, kdyby náhodou prasklo.“

„Tak se k němu nepřibližuj,“ vrčel Sircom. „Musíme plout co nejrychleji. Za světla by nás mohli snadno dohonit. Máme jen jednu naději, že si nás letecké hlídky nevšimnou.“

„Ještě že jsi měl ten miliónový nápad včas natřít loď na šedomodro,“ pochvaloval si Lugui. „Já bych zůstal jako vždy u bílé a byli bychom vidět už od obzoru.“

Člun se kymácel, ale Lugui neustále vyrovnával rovnováhu s převahou ostříleného mořského vlka. Neposadil se, ačkoliv se děti sesedly do těsného houfu a na lavici se objevilo volné místo.

„Něco bychom měli sníst,“ prohodil Lugui.

„My nemáme hlad,“ ozvaly se unisono tři děti. Ostatní se s trpitelským výrazem mlčky chytily za žaludek.

„A kromě toho, jsme rádi, že už přestali zvracet,“ řekla na vysvětlenou Jihi. „Ale jestli chceš, něco ti udělám.“

Nečekala na souhlas a ponořila se do hluboké škvíry na pravé straně dveří, která tu na lodi sloužila za kuchyňku.

„Prosím taky něco, ale ať se to dá držet jednou rukou,“ hlásil se Sircom.

Třetí muž seděl mlčky dál a podle sytě zeleného obličeje bylo vidět, že má tak jako většina ostatních mořskou nemoc.

„Kdo si dá také?“ otázala se Jihi.

Nikdo se nehlásil.

Jihi na nevelkém vařiči osmažila tenké nakrájené masové plátky, rozřízla bochánky pečiva a maso vložila dovnitř. Pak jeden sendvič podala manželovi a druhý Luguimu. Sama si také udělala, jenomže menší.

„Jak rychle plujeme, co myslíš?“ zeptal se s plnými ústy Lugui Sircomy.

„Dvaadvacet délek, možná pětadvacet.“

„Vynikající,“ zamumlal Lugui. „To prý bývala za poslední války rychlost nejrychlejších přepadových člunů.“

„Žádné námořní plavidlo by nás dohonit nemělo,“ vzdychl si Sircom. „Bohužel má dnes námořní policie gryuly, proti těm nemáme šanci. Doufám, že v tomhle nečase létat nebudou.“

„Co by tu chtěli hlídat?“ opáčil Lugui. „V tomhle se na moře vydá leda sebevrah.“

„Pěkná útěcha!“ posteskla si Surti.

„Promiň,“ otočil se k ní Lugui. „Já to tak nemyslel.“

Chvíli dělal, že soustředěně dojídá sendvič.

Tma venku za okny mírně zešedla. Také vlny byly čím dál nižší. Vypadalo se, že se po ránu počasí uklidňuje.

„Kde vlastně jsme?“ zeptala se Surti.

„V kabině,“ opáčil Lugui lakonicky.

Surti se zamračila a významně napřáhla ruku.

„Myslím, že už jsme obepluli ostrov Yss,“ odhadoval bez velké jistoty Sircom. „Ale poplujeme raději dál tím směrem, jako dosud. Nemá cenu plavit se na dohled od pobřeží, aby nás viděly tisíce lidí.“

„Kdo by teď co dělal na pobřeží?“ utrousil Lugui.

„Například policie,“ uťala ho Jihi. „Víš sám, kolik bylo poslední dobou procesů.“

Pomalu svítalo.

Déšť přestal bušit a jen vlídně ševelil. Vlny se rychle snižovaly. Těžký motorový člun s vlečenou jachtou bez stěžně ještě zvýšil rychlost. Byla to podivná loď. Kdyby ji za této noci spatřil někdo ze starých námořníků, asi by si hned rázně odplivl, aby odehnal neštěstí. Člun plul rychlostí bitevní torpédovky, ale přitom zcela tiše. Zůstávaly za ním jen šípovitě se rozbíhající vlny, než je moře po pár metrech rozdrobilo mezi své.

Mraky se pomalu zvedaly.

„Měli bychom obsadit hnízdo,“ podotkl Sircom.

„Už tam jdu,“ přikývl Lugui. Nemusel se oblékat, protože svůj námořnický oblek ani na chvíli nesundal. Uchopil z věšáku visící veliký dalekohled, rychle vyklouzl zadními dveřmi a hbitě vyskočil na střechu kabiny.

„Zatím to vypadá dobře,“ ozvalo se huhňání z tuhé gumové trubice, spojující kabinu s nízkým vyhlídkovým košem.

„Co vidíš?“ zakřičel Sircom zblízka do trubky.

„Právě že nic a to je dobře,“ opáčil Lugui. „Ale pomalu se mi to přestává líbit. Tohle psí počasí dlouho nevydrží. Před námi je to mnohem světlejší.“

Pluli dál. V kabině bylo brzy světla dost a Jihi za obecného souhlasu zhasla lampičku. Kabina lodi měla kolem dokola velká okna a venku očividně svítalo.

„Otočil bych to k jihu,“ navrhl Lugui huhňavým hlasem, zkresleným dorozumívací trubkou. „Tak o pět čárek!“

„Myslíš?“ pochyboval Sircom. Ale nic nenamítal a stočil člun kormidlem poněkud doprava.

Chvíli pluli mlčky a potichu. Ticho rušilo jen pleskání už značně nižších vln na boky člunu.

„Měli byste si jít lehnout,“ mínila Jihi na adresu dětí. „Vybalíme spací vaky?“

„Mami, né,“ okamžitě protestovaly tři děti, sedící jako stupínky na lavici.

„Tak aspoň Conde a Siguo,“ dala se trochu obměkčit Jihi. „Podívejte se, jak se jim klíží oči. A teď už se stejně nebude nic dít, za chvíli jsme v bezpečí.“

„Ále, teto, nám se nechce spát,“ namítla sotva pětiletá holčička s dlouhými tmavozelenými vlásky. Jako na potvrzení toho, že lže, vzápětí nezadržitelně zívla.

„To vidím,“ opáčila kysele Jihi. „Kdo to sliboval, že na moři poslechne na slovo?“

„No jo,“ brumlal stejně starý chlapec. „Ale vzbudíte nás před uplynutím ranní hlídky, ano?“

„To se ví,“ ujistila ho Jihi.

Dva veliké spací vaky rychle rozložila na mokrou podlahu mezi lavicemi. Conde a Siguo do nich vklouzli ochotněji, než by odpovídalo jejich holedbání.

„Ale vzbuďte nás, určitě,“ zamumlal Conde, než spolu se Siguo usnuli.

„Budou pěkně odpočatí,“ libovala si Jihi.

„Stejně je tu místo sotva pro ta dvě škvrňata,“ opáčil desetiletý klučík.

„Sircome, kormidlo vlevo!“ ozval se náhle hlas z hadice.

„Co se děje?“ zvážněl Sircom jako mávnutím proutku.

„Země před námi! Jedeme přímo na poloostrov Kossil!“

Člun ostře zahnul doleva.

„Muselo nás to pořádně snést,“ ospravedlňoval se Sircom, ale Lugui ho už neslyšel.

Za okamžik vrazil do dveří, přeskočil spící děti, vtiskl zkoprnělému Sircomovi do rukou obrovský dalekohled a převzal od něho kormidelní páku.

„Jdi se na to podívat, ať mi aspoň někdo uvěří.“

Pak pohnul reostatem a člun vyrazil ještě rychleji.

„Co je tam?“ zajímal se Sircom.

„Dělej – dlouho to neuvidíš, alespoň doufám,“ pobízel ho Lugui. „Na poloostrově!“

Sircom vyběhl z kabiny, ani se nezdržoval s oblékáním kazajky. Věřil, že mu tu chvilku postačí svetr, ačkoliv venku ještě trochu pršelo a vál nepříjemně studený vítr. Na veliký dalekohled však nezapomněl.

Za chvíli se vrátil i on. Všichni na něm viseli pohledy. Snad nejvíc jeho mladá žena Jihi.

„Co je tam?“ zeptala se ho krátce a přímo.

„Obranné pevnosti,“ vydechl Sircom. „Jsou jich tam stovky. Rojí se vojáci, přilétají další. Vypadá to jako soustředění flotily před nějakým velkým cvičením – nebo před útokem. Doufám, že nás nezpozorovali. Máš pravdu, musíme co nejrychleji zmizet.“

Šedomodrý člun, na pozadí stejně šedomodrých vln téměř neviditelný, mířil kolmo od pobřeží, co nejdál od divného seskupení hrozivých létajících kolosů, vyzbrojených dlouhými hlavněmi těžkých dalekonosných kanónů.

„Je to mnohem horší, než jsme si mysleli,“ vzdychl si po chvíli Lugui. „Jedeme na Evoi požádat o azyl – a v patách máme takovou sílu. To nemůže dopadnout dobře.“

Pevnina se mezitím proměnila v šedivý proužek na obzoru. Teď už bylo téměř nemožné zpozorovat na moři dvojici člunů, ale Sircom a Lugui stále drželi kurs jako dosud, aby byli od základny obranných pevností co nejdál.

„Myslíš, že by lidé z pevniny Evoi mohli zaútočit na tak dobře vyzbrojenou armádu?“ porušila po chvilce ticho Jihi.

„Takové soustředění vojsk se nedělá z obranných důvodů,“ zavrtěl hlavou Sircom. „Obranná seskupení armád se vytváří dál od fronty, aby je protivník snadno nevyřadil. Jedině ten, kdo se chystá k útoku, soustřeďuje svá vojska co nejblíž u hranic, aby je potom mohl všechny najednou vrhnout na protivníka.“

„Takže ty si myslíš...“ nedořekla Jihi.

„Pokud to není nějaké velké vojenské cvičení, o čemž mám upřímné pochybnosti, potom se naše země chystá, stejně jako před sto padesáti lety, napadnout Evoi.“

„A zrovna tam my plujeme!“

------------------------ Poznámky:

  2 Nevelký čtyřkolový ruční vozík

Errata:

10.08.2021 20:26