Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další vrstvy

Po odeslání druhé vrstvy Archy jsem požádal presidentku Gypripy Dlogeke o důvěrný rozhovor mezi čtyřma očima. Nebyl to rozkaz, jen přání. Přesto přišla během čtvrt hodiny, ačkoli se musela narychlo omluvit ze zasedání vlády, jak mi později řekli.

„Přihodilo se něco nepříjemného?“ zeptala se mě, jakmile jsme se spolu ocitli v mé nové pracovně.

„Ne,“ uklidňoval jsem ji. „Ale domnívám se, že se musíme poradit o dalším postupu.“

„Souhlasím,“ přikývla. „Co je potřeba zařídit?“

„V první vrstvě Archy odletěl jen milion lidí,“ začal jsem. „Druhá vrstva je vyšší a kromě toho tam je mnohem víc obytných modulů. Vešlo se do ní přes dvacet milionů lidí. Další vrstvy jsou srovnatelné, můžeme počítat. Všichni obyvatelé Giweruzu po odečtení lidí Zibogu a Tami se vejdou do třiatřiceti trojvrstev. V současné době vyrobené zuvojde dovolují sestavit dvanáct trojvrstev a něco zbude na třináctou. Stavba dalších pokračuje na plný výkon, ale jak se zdá, loděnice i s dělníky musíme udržet na Giweruzu do poslední chvíle. Jen tak mohou vyrobit dost lodního prostoru pro všechny. V poslední době se na slunci objevily další skvrny. Každý se tam čas od času podívá skrz černé sklíčko a vím, jak to lidi znervózňuje. Musíme jim kromě materiálu zajistit i potřebný klid k práci. Navrhuji postavit několik nových obytných zuvojde ke každému průmyslovému centru, ke každé továrně, dolům a hutím, aby se tam mohli lidé nastěhovat i se svými rodinami. Budeme-li na jednom místě potřebovat zuvojde více, mohou být spolu od začátku spojené a vystačíme s menším počtem pilotů. Piloty musíme vyškolit a držet v pohotovosti. Každá jednotka musí být schopná vzletět a nejkratší cestou dohonit Archu, kdyby slunce vybuchlo.“

„Obáváš se výbuchu našeho slunce už teď?“

„Na jeho povrchu pomalu ale jistě vzrůstá hyperaktivita, nepřiměřeně se zvětšuje rozsah slunečních skvrn a nebezpečně vyhlížejících protuberancí. Pozorovatelům se dokonce zdá, že nepatrně pulsuje,“ tlumočil jsem jí názor specialistů, kteří se pod vedením Orgo Plyoka denně stavem slunce zabývali.

„Co to znamená?“ zeptala se s obavami v hlase.

„Podle mě je to zatím v normě, můžeme doufat, že všechno stihneme. Dvě pozorovací stanice máme tady na planetě; jedna přímo v kosmickém středisku, druhá na opačném konci pevniny. Další odborníci slunce nepřetržitě pozorují i z oběžné dráhy. Většinu astronomů jsme tam odeslali a snad se nemusíme bát, že nás výbuch zaskočí nepřipravené.“

„Kromě pevniny Zibogu,“ připomněla presidentka tiše.

„Kromě pevniny Zibogu,“ souhlasil jsem. „Ale i to se dá považovat za úspěch. Obávám se, že budeme mít problémy i při evakuaci naší pevniny. Počítám s jistou dávkou štěstí, ale může se stát, že všechny nepobereme. Nechci tu ale nechat odborníky, kteří stavěli Archu. To by nebylo spravedlivé, aby se nedočkali záchrany ti, kdo si ji nejvíce zasloužili. Kromě toho budeme tyto odborníky potřebovat i na údržbu modulů v kosmu.“

„Očekáváš, když je nastěhuješ do zuvojde, že tím posílíš jejich jistotu?“

„Určitě budou klidnější,“ přikývl jsem. „A kromě toho se může stát, že tu budou muset zůstat do konce a možná i déle než dva roky, které jsem předpovídal.“

„Připouštíš, že tvá předpověď třeba vůbec nevyjde?“

„Připouštím jen jistou toleranci. Vaše slunce se promění v novu možná už za čtrnáct týdnů, ale může vybuchnout až za pět let. Během té doby můžeme postavit nejen všechny moduly, ale i některé navíc a naložit do nich i část obyvatel Zibogu.“

„To by byla dobrá zpráva,“ rozjasnila se presidentka.

„Dobrá – snad. Bohužel nejistá. Proto požaduji umístění záchranných modulů ke všem továrnám, které se nějak podílejí na projektu Archa. Ti lidé si je přece postavili sami, jen jim musíme dodat dobré piloty schopné vzletět, dohonit Archu a připojit se.“

„Archa by na ně nečekala?“

„Kdyby mělo opravdu dojít k výbuchu slunce, odletí Archa při prvních příznacích,“ řekl jsem. „Opakuji, nebylo by dobré kvůli milionu lidí obětovat miliardu. Pak by platilo jediné heslo – zachraň se kdo můžeš. Archa začne akcelerovat s menším než plným zrychlením, aby umožnila ostatním zuvojde dohonit ji, ale ty budou muset vzletět ihned a naplno.“

„Rozumím,“ pochopila, aniž by hnula brvou. „Kdo v takové chvíli nebude nablízko záchranné lodi, nemá nejmenší naději. A když ponecháme továrny v chodu co nejdéle, bude mít naději mnohem více lidí, možná i ti, kdo nám nevěřili. Bude to snad hodně nebezpečná hra, ale výhra může stát za riziko.“

„Ano, tak jsem to myslel,“ přisvědčil jsem. „Při výbuchu to bude záležitost minut, nejvýše hodiny. Jak známo, světlo je ze všeho nejrychlejší. Dorazí k nám do deseti minut poté, co výbuch začne. Hmotné plameny budou pomalejší. K opuštění planety budeme mít několik desítek minut, ale nesmíme otálet víc než je nutné, jinak nevyvineme dostatečnou rychlost. Pak by nás plameny dostihly i daleko odtud, vybuchující nova se zpravidla roztáhne až za oběžné dráhy planet. Podle mých odhadů budeme bezpeční až ve vzdálenosti sto dvaceti světelných dní, kde snad budeme mít dost velkou rychlost, aby nás oheň nedostihl. V úplném bezpečí můžeme být až několik světelných let odtud. Všechny obytné zuvojde jsou naštěstí schopné samostatného letu a je v nich dostatek B-paliva, aby zvládly odlet do vesmíru samostatně, jak jsme ostatně vyzkoušeli už při čelní vrstvě. Pospojovat je dohromady můžeme klidně až během letu.“

„A je vůbec nutné spojovat je? Nemohly by letět samotně? Já vím, nemají atomové reaktory, ale to by se snad dalo vyřešit.“

„Spojení lodí není potřebné kvůli energii,“ odmítl jsem. „Druhou výhodou je, že vnější vrstvy chrání vnitřní, nejen před meteority a zářením z prostoru, ale také před zbytečným únikem tepla. Se samostatným letem modulů počítám jen dočasně, jen abychom zachránili co nejvíc lidí.“

„Chápu to a souhlasím,“ řekla a učinila pohyb jako kdyby chtěla vstát a ukončit náš rozhovor.

„Mám ale jiné obavy,“ pokračoval jsem rychle.

„Jaké?“ podívala se na mě.

„Obavy z vlády pevniny Zibogu,“ řekl jsem. „Nestačilo jim, že se odtrhli, ani že jsme je nechali v klidu stavět jejich obranné pevnosti. Dostaly se mi zprávy, že nám chtějí zabránit v odletu. Tuším, že tady nastane velký problém. Čím víc lidí odešleme v dalších dílech Archy, tím méně sil tady zbude na obranu před eventuální agresí. Kdyby nás napadli, byla by to katastrofa.“

„To je bohužel velice opodstatněná obava,“ přikývla. „Mám také podobné zprávy.“

„Znamená to nechávat tu větší množství lidí, než kdyby toto nebezpečí nehrozilo.“

„Ano, i o tom vím,“ řekla. „Když jsme vybírali policisty k zajištění pořádkové služby na Arše, přihlásilo se nám jich málo. Všichni vědí, že tady bude potřeba udržovat pořádek do poslední chvíle a nikomu se nechtělo uklidit se do bezpečí. Museli jsme vybírat ne dobrovolníky, ale nařídit jim to příkazem. Přiznám se, nařídila jsem brát do Archy hlavně policisty s rodinami a zejména s dětmi.“

„S tím souhlasím i já,“ opáčil jsem. „S další akcí proto počítám právě pro tyto lidi. V nejbližší době smontují následující trojitou vrstvu. Bude na okrajích obsahovat mnoho hangárů pro kosmická výsadková letadla. Míním tím naše běžné gryuly, jsou ovšem od jisté doby vyráběné důkladněji. Dáváme je především policejním jednotkám; oficiálně kvůli jejich operativnosti, ve skutečnosti jsou to malé kosmické lodě schopné samostatně opustit planetu. Hangárová vrstva je může přijímat na palubu i jednotlivě, daleko od Giweruzu. Počítám, že tuto vrstvu brzy sejmeme s pylonů, ale neodletí za Archou. Položíme ji jen tak na okraj pouště do písku, připravenou kdykoliv vzletět. Bude to moje pojistka pro naše policisty. Jejich rodiny budou v tomto soulodí a oni se k nim mohou kdykoliv připojit. Určitě budou klidnější.“

„Nemám důvod cokoliv namítat,“ přikývla.

„Výborně,“ pochválil jsem si. „Další můj návrh ale bude vypadat divně. Rozhodl jsem se odletět na Archu s posádkou dvanácté trojvrstvy, něco před polovinou našeho projektu.“

„To není podivný návrh,“ opáčila. „Dokonce jsem tě o to chtěla sama požádat. Tam nahoře budou tvoje rady určitě potřebovat více než tady, kde už je všechno zaběhané a běží to i bez tvého dohledu. Dokonce myslím, že bys měl odletět s nejbližší možnou vrstvou.“

„Nechci vyvolat paniku,“ usmál jsem se. „Mohlo by se pak stát, že všichni tady na planetě, jakmile se dozvědí, že už jsem na Arše, propadnou panice v domnění, že jsem je zanechal na pospas katastrofě. Vzniklo by zpoždění a to by nás mohlo přijít příliš draho.“

„Já to všem vysvětlím, lidé mi věří,“ usmála se. „To co říkáš by mohlo nastat, kdybych odletěla já. Proto budu muset do poslední chvíle zůstat tady – spolu s celou vládou.“

„Já tam ale nezůstanu,“ řekl jsem. „Vrátím se sem dolů. Tady budu potřebnější.“

Chvíli přemýšlela, než odpověděla.

„Dobrá, beru to na vědomí.“

Třetí trojvrstva, osazená na krajích více hangárovými zuvojde než ostatní, se zvedla s pylonů, ale jenom poodlétla a posadila se nedaleko odtud do pouště. Na pylonech začala montáž páté trojvrstvy. Čtvrtá trojvrstva se chystala ke startu a další moduly sem přilétaly ze všech stran.

Montážní party montovaly nepřetržitě, vypěstovaly si časem potřebné postupy, takže jim montáž trvala třetinu času, než na počátku. Dobíhal kritický druhý rok a to pohánělo k maximálním výkonům. Naštěstí pro nás bylo zřejmé, že úkol splníme. Továrny ve městech pracovaly na plný výkon, vesnice se prázdnily. Farmáři se již přestěhovali do nových, kosmických farem.

Ačkoliv mě presidentka přemlouvala, abych odletěl ihned, jak jen to bude možné, rozhodl jsem se zůstat. Zabýval jsem se teď získáváním zárodků zvířat a jejich konzervací. Až objevíme vhodnou planetu, bude jistě dobré vysadit na ni kromě rostlin i zvířata. Každému už bylo jasné, že budeme rádi, když se nám do Archy vejdou lidé a na zvířata se místo nedostane. Jen zárodky, odborně ošetřené a zmražené, jsme dávali do chladících schránek a odesílali na Archu. Užitková zvířata teď houfně poráželi, aby mohli nakonzervovat jako potraviny aspoň jejich maso. Divoká zvířata jsme museli ponechat osudu, ale pořizoval jsem z nich se svou skupinou dobrovolníků aspoň zárodky do genetické banky.

Pro mnohé obyvatele bylo loučení se zvířecími mazlíčky bolestné, vždyť některá domácí zvířata chovali v bytech a jejich majitelé se s nimi nechtěli rozloučit. Sepisovali dlouhé petice a vysvětlovali mi, že drobná zvířátka jistě neohrozí ekologickou rovnováhu Archy. Připustil jsem jedinou možnost, jak tyto zvířecí miláčky vzít s sebou – zmražené v ledničkách. Milovníci zvířat se toho zhrozili, ale jen do chvíle, než jsem je ujistil, že dovedu jejich uchované svěřence oživit. Pak mě samozřejmě zaplavili hromadou žádostí o odborné zmražení právě jejich zvířátka.

Odmítl jsem se jimi zabývat a podal všem jednoduchý, ale zaručený návod.

„Podejte svému miláčkovi uspávací prostředek, strčte ho do ledničky a nastavte teplotu mínus deset. Ledničky zabezpečené proti výpadkům proudu není problém nainstalovat v každém zuvojde. Ale to už si sami dohodněte s techniky.“

Presidentka Gypripy Dlogeke, která s celou vládou Evoi setrvávala na Giweruzu, chtě-nechtě schválila jak konzervaci zárodků, tak úschovu zmražených domácích zvířat. Ostatně jí nezbylo nic jiného – já bych se od toho záměru beztak nedal odradit a z milovníků zvířat byla většina odhodlána obětovat za své mazlíčky i všechny kredity.

Nešlo však jenom o zvířata.

Na planetě ještě žily stamiliony lidí, ale už se nedalo popřít, že se na slunci začaly objevovat znepokojivé příznaky. Častěji teď vyšlehovaly z jeho povrchu gigantické protuberance. Některé byly tak velké, že byly vidět i pouhým okem, pokud jste je pozorovali skrz očazené sklíčko, nebo kus zčernalého filmu, stejně jako na Zemi pozorujeme zatmění Slunce. Každý pozoroval tyto ohnivé jazyky několikrát – ale s jinými pocity. Pozorování slunečních projevů nemělo na Giweruzu akademický ráz. Šlo o životy a každý, kdo pozvedl ke slunci obvyklý šedivý terčík, neučinil tak proto, aby se kochal pomalu se pohybujícími krajkami plamene na jeho okraji. Přiznám se, občas jsem je pozoroval s napětím. Nedovedl jsem odhadnout, které z plamenných jazyků spadnou nazpět a které se náhle změní v ohnivý uragán. Spoléhal jsem na pozorování našich observatoří. Podle mého soudu by se měl počátek nezadržitelného rozpínání slunce projevit týden před katastrofou, což snad postačí k evakuaci – nebo k útěku do bezpečné vzdálenosti. Bylo to jako bydlet v domě, postaveném na úpatí probouzející se sopky. V podvědomí lidí slunce již dávno ztratilo dobrotivou tvář, jakou mělo krátce před mým příchodem, onu tvář životodárného zdroje světla a tepla. Dnes každý věděl, že se dívá na časovanou bombu, která pohltí a rozmetá celý náš svět. A během kradmého pohledu ke slunci podvědomě odhadoval vzdálenost k nejbližšímu zuvojde nebo ke gryulu s kosmickou úpravou. Dá se to doběhnout včas?

Od přerušení veškerého spojení s vládou pevniny Zibogu nikdo nevěděl, co se tam děje. Jistěže tam byly miliony žen a dětí, ale nemohli jsme pro ně nic podniknout. Všichni trvali na své nedůvěře k Arše.

Ale i u nás se v některých částech země začali potulovat lidé, kteří stejně jako na Zibogu buď v katastrofu neuvěřili nebo jim byla vlastní záchrana lhostejná. Nebylo jich mnoho, ale jedinci tohoto druhu se vyskytují v každé populaci humanoidů. Putovali od jedné usedlosti ke druhé, často v menších či větších tlupách, živili se zapomenutými zbytky ve sklepech domů a občas vyvolávali šarvátky s demoličními četami. Sami o sobě by nebyli nebezpeční, jenže podporovali občas teroristy z pevniny Zibogu a ti naopak podporovali je. Teroristických útoků však ubývalo. Jen zřídka teď někoho přistihli. Některé jsme ještě vyměnili pro záchranu našich lidí, ostatní jsme místo vyhoštění převedli do zimního spánku a uložili do ledniček.

Další útoky nepřibývaly. Neprojevovali se ani teroristé, uhnízdění na Evoi z dřívějška. Někteří z nich si snad všimli změn na slunci, zejména viditelných pouhým okem, na poslední chvíli pochopili, že Letel Ugior nemá pravdu a že Archa bude jedinou záchranou i pro ně, pokud se rozhodnou nesplnit úkoly, proč je k nám poslali, přestanou pracovat jen na oko a začnou upřímně spolupracovat s ostatními. Pak nebylo čím je odlišit od poctivých občanů a mohli by se dostat i do Archy. Naštěstí ztratili motivaci, nesnažili se pašovat do Archy zbraně a nikdo se jich už neobával.

Což byla – jak také jinak – chyba.

Na pevnině Evoi zatím pokračovalo bezohledné drancování zbývajících dolů, kde se dala sehnat nějaká ruda a jiné suroviny. Zemědělci v tropických oblastech sklízeli poslední úrodu, ale už neseli. Jak končily žně, rušili jsme zemědělské usedlosti postupně od rovníku k pólům. Majetek, se kterým by se lidé neradi loučili, nakládali do gryulů a odváželi k Arše. Na místě zůstávaly holé budovy, z nichž demoliční čety trhaly vše co se dalo ještě použít – především kovové součásti a nepotřebné zemědělské stroje. Na místě je ručními rezonančními tavičkami lisovali do kovových bloků a získaný kov odváželi k dalšímu zpracování do továren, nebo prozatímně shromažďovali na velikých hromadách pro naše létající hutě. Ty zvolna křižovaly pevninou a kov zpracovávaly.

Hlášení z továren byla příznivá, jen doly se potýkaly se stále většími problémy. Jako kdyby se všechny živly rozhodly na poslední chvíli nám ukázat svou moc.

Na poloostrově Mogiu došlo v cínových dolech k velikému sesuvu půdy. Uvolněný svah zasypal těžební jámu, stroje a také několik stovek lidí. Záchranné čety, vybavené i modulem zuvojde, odklízely zeminu po celý zbytek noci i další den, vyprošťovaly však povětšinou jen mrtvá těla.

Prudká bouře s uragánem na severním okraji pevniny Evoi zaplavila rozsáhlé oblasti, naštěstí již vylidněné. Největší škodou bylo úplné zatopení hlubinného dolu na wolfram. Tentokrát se lidé zachránili včas, ale štoly úplně zmizely pod záplavou vody a hustého bahna. Odborná komise na místě konstatovala, že by si obnova těžby vyžádala půl roku úsilí, což vlastně znamenalo, že se nedá vůbec nic dělat. Bohužel to byl jediný wolframový důl na pevnině Evoi a znamenalo to, že od té chvíle máme k dispozici pouze dosud vytěžené zásoby wolframu – ani o gram víc.

Neustálé zvyšování těžby vedlo u některých dolů k jejich vyčerpání. Nevznikla tím žádná škoda, naopak, nejdokonalejší využití surovin bylo pro nás jedině příznivé. Problémy byly, co si počneme se strojním zařízením a zejména s lidmi. Otevírat další doly bylo za daného stavu nesmyslné, přípravné práce by trvaly déle, než kolik času zbývalo do závěrečné evakuace. Některé speciální stroje jsme i s obsluhou přesunuli jinam, většina horníků s prací v dole ukončila i svůj pobyt na planetě a stávala se trvalými obyvateli dalších odesílaných vrstev Archy.

Celkový výrobní potenciál pevniny Evoi se pomalu ale jistě snižoval. Ačkoliv stavitelé modulů stále vynalézali postupy, které práci urychlovaly, produkce modulů pomalu klesala.

Hospodářství pevniny Evoi se pomalu, ale jistě hroutilo.

Začalo to být opravdu napínavé.

Errata:

10.08.2021 20:26