Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Start

Rok a půl uběhl v práci, takže jsem si nestihl prohlédnout pamětihodnosti, kterými oplývalo každé město i rekreační centra. Moje škoda. Památky čekal nezáviděníhodný osud a já je už nikdy nespatřím.

Ne všichni lidé na Giweruzu se dokázali a mohli účastnit projektu Archa. Ačkoliv jsme využívali veškerou průmyslovou kapacitu planety, zaměstnali jsme tím jen třetinu obyvatel. Ostatní nám pomáhali jen okrajově. Naštěstí i ti, koho jsme nezaměstnali přímo, sami hledali něco, čím by aspoň trochu přispěli. Skupina fotografů se třeba rozhodla pořídit fotografickou dokumentaci od všech památek na planetě. Někteří se proto vypravili i na pevninu Zibogu a fotografovali vše, co stojí za použitý filmový materiál.

Vláda pevniny Zibogu však neustále požadovala vydání mé osoby jejich soudům. Na tyto požadavky dostávala od vlády pevniny Evoi stejně tvrdošíjně zamítavé odpovědi. Vztahy mezi oběma stranami byly od počátku napjaté a s postupujícím časem se stále přiostřovaly. Policie pevniny Zibogu nakonec uspořádala hotovou štvanici na naše fotografy. Fotoaparát znamenal obvinění ze špionáže a soud.

Navzdory smlouvám, vylučujícím odsuzovat lidi za pouhé pořizování informací, odsoudily soudy Zibogu několik našich fotografů k neúměrně vysokým trestům – v podstatě ke smrti.

Presidentka Gypripy Dlogeke se pokusila vyslat právníky, aby dosáhli revize ostudných soudních rozhodnutí. Ziboguští je ani nevpustili přes hranice. Presidentka v televizním projevu úpěnlivě přesvědčovala zbylé fotografy, aby přestali s hazardními cestami do Zibogu. Jen se zbytečně obětují a navíc tam každý chycený fotograf slouží jako důkaz, že se naše vláda pokouší odhalit jejich obranné plány ve prospěch »kosmických vetřelců«.

Vláda Zibogu k nám naopak tajně vysílala ozbrojence, aby škodili výrobě, terorizovali zemědělce, podpalovali jim usedlosti a zejména aby se pokusili poškodit Archu. Vrcholem jejich akcí měla být moje likvidace. Chycení teroristé pochopitelně popírali, že je vyslala vláda a ta se k nim – stejně samozřejmě – nehlásila.

Bezpečnostní opatření nakonec zavedla také pevnina Evoi. Uzavřela hranice, zejména podmořské tunely na pevninu Zibogu, kterými v poslední době procházeli jen teroristé, postavila hlídky v přístavech a oběma směry pouštěla jen neozbrojené obchodníky. Poskytla tím sice vládě Zibogu materiál k nevybíravé propagandě, ale zastavila aspoň příliv stovek teroristů.

Evoiským diplomatům se nakonec podařil geniální kousek. Navrhli Zibogu »výměnu zajatců«. Propuštění jednoho fotografa za jednoho ozbrojence připadalo oběma stranám jako výhodná výměna. Současně jsme vydali přísný zákaz všem, kdo měli chuť pořizovat další dokumentaci na pevnině Zibogu a ostrově Tami, který se k vládě Zibogu formálně připojil krátce po jeho odtržení od společné vlády.

Bylo však třeba počítat, že se na území Evoi nachází stovky teroristů a mohou i delší dobu trpělivě čekat na svou příležitost. Policisté proto kosmické středisko přeměnili v pevnost pečlivě střeženou stovkami policistů a my uvnitř jsme měli pořád dojem, že se nacházíme ve vězení.

Jednu zprávu, kterou jsem přijal, jsem doporučil zatím příliš nerozšiřovat.

Orgo Plyok spolu se svými žáky zpozorovali na slunci jev zdánlivě všední, ale ve skutečnosti alarmující. Všimli si zkrácení intervalu dosud pravidelných gigantických plamenných výšlehů z povrchu slunce, na Zemi nazývaných sluneční protuberance. Ty by ještě nebyly divné, kdyby... dosud se pravidelně opakovaly po dvaceti a půl dnech. Teď se interval zkrátil na šestnáct dní.

„Zřejmě jsme objevili první viditelnou známku, že se na slunci děje něco nepřístojného,“ sděloval mi Orgo Plyok. „Jaké máte další zkušenosti s výbuchy hvězd?“

„O tom jevu moc nevím,“ přiznal jsem. „Zachytil jsem jisté známky v evseji, podle civilizace Gurroa jsou nepochybné, ale víc nevím. Musíte se snažit pečlivě pozorovat a všechny jevy skládat jako kamínky do mozaiky. Až na konec vám vyjde celkový obraz. Jen doufám, že v té době už budeme připraveni.“

Fairlie zavolala na vládu a presidentka rozhodla seznámit opatrně s tímto faktem veřejnost, aby se tou zprávou nevyvolala zbytečná panika. Televize zvolila formu rozhovoru redaktora s Orgo Plyokem. Vědec při něm střízlivě hodnotil pozorování své i pozorování ostatních, aby na závěr diváky ujistil, že se jedná o jevy sice očekávané, ale zatím nepatrného rozsahu. Vzápětí uveřejnili anketu, ze které k mému údivu vyplynulo, že to lidé přijali s klidem. Jen v některých továrnách, hlavně v loděnicích, došlo ke zvýšení produkce při stavbě dalších zuvojde.

Nemohl jsem si přát nic lepšího.

Snad každý člověk musí mít nějakou slabůstku, nějakou zálibu a nějakou nectnost.

Ta moje byla z těch nepříliš zřejmých. Rád jsem setrvával ve vaně v horké vodě. Doma na Zemi jsem měl v koupelně i čtecí promítačku a dokázal jsem ve vaně přečíst mnoho knih. Zejména jsem měl slabost na starodávné ságy pocházející z planety Aigura, vzdáleně podobné pozemským vikingským bájím, ale přitom z úplně jiného světa. Promítačku jsem tady sice neměl, ale strašně rád jsem se koupal i bez ní. Tím víc, že na to během první půlrok nebyl čas a nebýt občasného opláchnutí, ani bych vodu neviděl. Když nejhorší kolotoč pominul, začal jsem se shánět po koupelně.

Giweruzané se samozřejmě také koupali, jenomže u nich se to odbývalo ve společných lázních. Tomu odpovídaly i jejich vany – podobaly se našim plaveckým bazénům, až na to, že se v nich nedalo plavat, protože v nich byla spousta zákoutí, sedátek nad vodou i ve vodě, dvojité sedačky i kruhová vodní sedátka, kde se dalo během koupání ohnivě diskutovat. Což mi nevyhovovalo. Jednak bývám ve vaně raději sám a za druhé, na Giweruzu jsem byl i tak dost exotickým zjevem a být neustále ze všech stran okukován není nic pro mě.

Jak se dalo čekat, Fairlie zařídila speciální koupelnu jen pro mě přímo v mém bytě. Pořídili ji přesně podle mého náčrtu, jaké jsem jí maloval v době, kdy se mě pokoušela zpovídat, jak žijí lidé u nás na Zemi. Nesměl jsem to samozřejmě zneužívat, ale čas od času, nejméně jednou týdně, jsem si dopřával půlhodinu klidu ve vířící horké vodě.

Ležel jsem ve vaně, kolem mě šuměla voda, když se náhle z předsíně ozvalo zoufalé zakvílení Fairlie. Abych nebyl na pochybách, co se děje, ozval se vzápětí výstřel, který křik Fairlie náhle přerval. Strnul jsem. Cosi se dělo, ale co? Po mém bytě teď dupaly těžké boty, kdosi tam zmateně pobíhal. Napadlo mě, že by mohlo jít o teroristy. Kvůli nim jsem sice obvykle nosil zbraň, ale ne v koupelně ve vaně. Tady jsem neměl nic než holé ruce.

Posadil jsem se ve vaně a zaposlouchal se do zvuků, které přicházely zavřenými dveřmi. Dupání, praskání roztříštěného materiálu, údery.

Nestačil jsem zareagovat, když na dveře koupelny dopadly dva silné údery, pak za praskavého zvuku kdosi vytrhl proražené dveře z veřejí. Dovnitř vrazil chlap, černou roušku přes obličej, s puškou v ruce. Jakmile mě spatřil, hodil si ji k líci – a vystřelil.

Pocítil jsem bodavou bolest u srdce. Rána mě odhodila až na stěnu a hned poté jsem padl naznak do vody. Voda ve vaně okamžitě zrudla mou krví. Bolestí jsem zavřel oči, ale dříve než jsem omdlel, podařilo se mi aktivovat agisar.

Naštěstí jsem měl novější vnořený druh, který žije v těle svého nositele. Biologové – lékaři mají za tím účelem poblíž žaludku speciální geneticky vytvořený vak. Vedou tam i nervová vlákna – to nervové propojení vytváří z člověka a agisaru jedinou složenou bytost. Agisar se ve mně probudil a já jsem se s ním pokusil zjistit závažnost svého poranění. Nejprve ze všeho jsem mu přikázal, aby mi dal do krve nějaký povzbuzující preparát. Nesměl jsem omdlít. V této situaci by to znamenalo smrt.

Kdyby výstřel zranil nebo zabil agisar, byla by to jistě brzy pravda. Zatím se zdálo, že agisar zraněn není. Okamžitě probodl svým operačním chapadlem stěnu svého vaku, nabodl si tepnu a vstříkl do ní goflag, který za všech okolností povzbudí a dovolí mozkovým buňkám obejít se po nějakou dobu bez přívodu kyslíku. To bylo první, co jsem musel udělat. Já sám jsem teď vedl chapadlo agisaru, on se stáhl do podvědomí a dal mi volnost. Sledoval jen okrajové jevy, na které bych jinak nestačil.

Okamžitě ale vycítil, že v tepně prudce poklesl tlak. To by mohlo znamenat vážné porušení buď tepny samotné, nebo srdce. Prostřelené srdce je příliš vážné zranění. Někdy tady stačí tři čtyři vteřiny, aby člověk ztratil vědomí a ani mu nedojde, že je konec.

Přímé spojení s agisarem je pro lékaře nesmírně výhodné, ale na druhé straně potřebuje veškeré vnímání, takže jsem vůbec nestačil sledovat útočníka. Ležel jsem před ním naznak ve vaně plné krvavé vody a nehýbal jsem se. Nemohl jsem otevřít ani oči, agisar zcela spotřeboval moji pozornost. Hlavou mi probleskla slabá myšlenka, že jsem tomu grázlovi zcela vydán na pospas. Jestli vystřelí ještě jednou, zabije mě, bylo mi to jasné. Možná stačila už ta první rána, ale ...ještě jsem žil...

Hmatal jsem chapadlem dolů, aby dosáhl na srdce.

Ano, byl v něm otvor, tkáně rozervané a srdce pracovalo z posledních sil. Byla by to marná práce, krev místo do tepen tekla do hrudní dutiny. Agisar sáhl svými chapadly do rány a začal roztrhanou tkáň rovnat proti sobě a slepovat lepivými výměšky. Jakmile se mu podařilo spojit roztrženou srdeční přepážku, začal mi stejným způsobem slepovat i vnější srdeční stěnu. Nejprve na přední straně, potom na zadní. Abych mu aspoň trochu pomohl, sevřel jsem si rukama pod vodou hrudník a křečovitě stiskl, ale ta pomoc byla spíše symbolická. Před očima se mi začala točit červená kola a v uších jsem slyšel zvuk zvonů...

Asi jsem na chvíli omdlel, ale po několika vteřinách jsem opět přišel k sobě. Srdce pořád ještě tlouklo a agisar mi zevnitř zalepoval veliký otvor v zádech. Sám od sebe mi do krve přidal něco proti bolesti, takže jsem žádnou necítil a mohl jsem se pohybovat, ale v hrudi jsem měl pořád velikou nezacelenou díru, zdaleka jsem neměl vyhráno. S velkou námahou jsem otevřel oči. Viděl jsem červené světlo bez sebemenších obrysů a uvědomil si, že ležím ve vaně plné krve, dokonce i hlavu mám pod hladinou. Teprve teď jsem se vzepřel a nadzvedl hlavu z vody, abych se nadýchl. Naštěstí jsem do této chvíle vzduch nepotřeboval, díky tomu, že mě napadlo přidat si do krve agisarem goflag.

Rozhlédl jsem se. Dveře od koupelny chyběly, ale nikdo tu nebyl. Asi mě tamten grázl považoval za mrtvého a odběhl. Pozice mrtvého brouka může být někdy jedinou, zato překvapivě účinnou obranou. Zato ze sousedních místností a z chodeb bylo slyšet práskání výstřelů. Přepadení zřejmě ještě neskončilo, ale střelba teď byla vzdálenější. Policie se útočníky zaměstnávala, mohl jsem starosti o ně hodit na chvíli za hlavu. Nohou jsem uvolnil odtokový otvor a dokud mě zkrvavená voda alpoň trochu nadnášela, pokusil jsem se vstát. Bylo to předčasné, byl jsem ztrátou krve pořádně zesláblý, ale nebyl čas ležet ve vaně a sbírat síly. Vzepřel jsem se rukama a překulil se přes okraj vany na podlahu a po čtyřech jsem se vyplazil z koupelny.

V úzké chodbičce leželi ve veliké kaluži krve čtyři muži bez známky života. Za dveřmi muž, oblečený jako ten, který se mě pokusil zavraždit, ale bez roušky přes obličej. V hlavě měl veliký otvor a všude krev. Vypadalo to na zničený mozek – léčení takových úrazů vzdávají i Bardžané, nemá smysl se tím zabývat. Také další tři muži oblečení v uniformách policie byli strašným způsobem prostříleni. Ani jeden neprojevoval známky života. Ale když jsem se rozhlédl, v otevřených dveřích jsem na zemi spatřil bosou nohu ženy. Jak jsem mohl nejrychleji, plazil jsem se tam.

Byla to Fairlie. Ležela naznak a nehýbala se. Otevřené oči plné děsu, ústa plná krve – a strašlivá rána na krku. To ona prve křičela, snad mě chtěla varovat – proto ji asi zastřelili jako první. Byla mrtvá.

Přecenil jsem své síly; po tom poznání mě ruce neunesly a bezvládně jsem upadl na obličej. Věděl jsem ale, co jsem musel vědět. Komando teroristů vtrhlo do kosmického střediska určitě jen kvůli mně, ale odnesli to za mě jiní. Důležité bylo, že teroristé neuspěli a už neuspějí. V budově se ještě sporadicky střílelo, ale policie buďto bandity obklíčila, nebo aspoň vytlačila dál odtud.

Soustředil jsem se raději dovnitř. Agisar dělal co mohl, aby zacelil rány v mém těle a udržel mě při vědomí. Bez něho bych byl v této chvíli mrtvý, ale on naopak potřeboval mou paměť, beze mě se nedokázal rozhodnout, co dál. Jen společně jsme měli naději všechna ta zranění zvládnout. Nejdůležitější bylo zastavit krvácení, beztak jsem už ztratil příliš mnoho krve. Musel jsem si odpočinout a nabrat sil. Pokud se vzchopím, není nic ztraceno.

Střelba konečně definitivně ustala.

Až po několika okamžicích vběhli do úzké chodby policisté spolu s několika muži v lékařských oděvech. Obrátili mě opatrně naznak. Nejbližší lékař se nade mnou sklonil, aby posoudil mé zranění. Křičel, aby přinesli nosítka a ještě něco jiného, většinu slov jsem ale neznal, asi to byly odborné lékařské termíny.

„Nechte mě být!“ zasípal jsem, co mi prostřelené a ještě nezhojené plíce dovolovaly. „Já se vzpamatuji!“

„Je to smrtelná rána, musíme okamžitě...“ vysvětloval mi lékař, jakmile pochopil, že jsem při vědomí.

„Já vím, ale tohle zvládnu, věřte mi. Jen byste mi to ztížili,“ vydechl jsem těžce.

„No dobře,“ ustoupil nepříliš ochotně lékař. Měl už přede mnou jako všichni zdejší lékaři respekt. Vyléčil jsem tady několik případů, které považovali za beznadějné a kde konstatovali smrt.

„A nechte mi i ty ostatní,“ ukázal jsem malátně očima na těla kolem sebe. „Už jim stejně nepomůžete.“

Lékař se přesto ke každému jednotlivě sklonil a pečlivě zkoumal jejich stav, ale ne dlouho – byly to jasné případy.

„Podle mě jsou všichni mrtví,“ řekl nerozhodně. „Vážně je nemáme odnést?“

„Jsou mrtví, ale není to definitivní.“

Dýchal jsem zatím ztěžka, ale mluvit už jsem mohl.

Agisar mezitím dokončil slepování potrhaných tkání plic. Naposledy stahoval a slepoval otvor v mé hrudi. Vyděšený lékař spatřil cosi podobného červu, pohybujícího se v mé ráně. Přestala krvácet, rychle se zatahovala a za chvilku se zacelila úplně. Byla pokrytá slizovitým lepidlem agisaru a trochu červená, ale jen veliká kaluž krve pode mnou dávala tušit, že jsem byl před okamžikem prostřelený střelou stejné ráže, jako ti mrtví kolem.

„To jsou snad kouzla a čáry,“ otřásl se lékař. Bál jsem se, že propadne hysterii, ale to se naštěstí nestalo.

Pak přinesli několik nosítek.

„Jestli chcete ty lidi někam odnést, odneste je vedle do nemocnice. Mě tam můžete dát také,“ požádal jsem ho.

„Vždyť – to byla smrtelná rána!“ ukazoval na mě zděšeně, jakoby tomu nemohl uvěřit.

„Pro vás,“ souhlasil jsem. „Máte pravdu, nechybělo mnoho. Tentokrát jsme měli štěstí.“

Opatrně mě naložili.

Prostředek proti bolesti přestával účinkovat, ale teď už jsem měl v hrudi jen nepříliš vážné defekty a agisar s nimi končil. Rány začaly přicházet k sobě a než se zahojí, budou bolet. Cítil jsem, jak mě začíná rozpalovat horečka, ale nepotlačoval jsem ji – je to přece přirozená obrana organismu.

„Dejte mi něčeho napít – musím se konečně vzpamatovat,“ požádal jsem zdravotníky. „Abych mohl ty lidi vzkřísit, budu pro ně potřebovat lidskou krev. Sežeňte mi co nejdřív dobrovolníky. Nebojte se, dávat krev není nebezpečné...“

„Dávat krev? To přece nejde!“

„Já to umím,“ ujistil jsem je.

Neprotestovali, věděli, že nelžu.

Když mi přišli oznámit, co se vlastně stalo, seděl jsem již v pohodlném křesle a zotavoval se. V nemocniční místnosti, udělané z jedné rychle vyklizené pracovny, ležely všechny oběti přepadení – až na osm mužů, které jsem prohlásil za beznadějně mrtvé i já. Dva byli policisté, šest mrtvých patřilo útočníkům. Pět teroristů se neodvratně zabilo samo. Když byli raněni a poznali, že další odpor bude marný, prostřelili si hlavy. Také dva policisté měli zničený mozek. Dalšího jsem uznal za schopného oživení, i když měl také prostřelenou hlavu, ale to byla výjimka. Všichni spali umělým hojivým spánkem. Nemohl jsem od nich ani na chvilku odejít, ale teď bylo lépe, že byli v klidu. Návštěvy jsem proto přijímal tady. Fairlii krátkodobě zastupovala jiná dívenka, ale bylo to dočasné řešení, než se Fairlie uzdraví. Její zranění, ačkoli také smrtelné, bylo snadněji opravitelné než jiné. Naštěstí už jsem se v organismu místních lidí vyznal. Smrtelné rány, pokud to nebyla rozsáhlá devastace mozku, nepředstavovaly pro mě a můj agisar neřešitelný problém.

„Komando proniklo do budovy okny,“ sděloval mi náčelník policejní ochrany. „Ti chlapi měli létací nárameníky z naší nové továrny v Arše. Ještě nebyly ve volném prodeji, někdo jim je musel dodat. Jestli je tím způsobem vybaveno více banditů, nedá se proti nim kosmické středisko vůbec účinně hájit, rozhodně ne s tolika lidmi, kolik jich mám k dispozici.“

„To vyřešíme jinak,“ uvažoval jsem. „Beztak chceme větší část kosmického střediska přestěhovat na Archu. A i to, co tu zůstane, přemístíme. Ustavíme někde poblíž osamělé zuvojde, kam přestěhujeme technické vybavení. Budeme lépe připraveni na evakuaci a pro vás bude důležité, že zuvojde nemají okna. Stačí střežit vchody, ale těch není tolik a navíc se dají zablokovat, aby se nedaly otevírat. Jediný vchod snad pár policistů uhlídá.“

„Geniální nápad!“

„K tomu jsme se už beztak chystali.“

„Ale co uděláme s chycenými teroristy? Opravdu je chceš uzdravit? Není to škoda času? Stejně je vyhostíme na pevninu Zibogu a tam je čeká smrt. Nebylo by lepší neoživovat je vůbec?“ zeptal se mě Orgo Plyok, který mezitím přišel.

„Rád si s nimi promluvím,“ ušklíbl jsem se. „Možná se mi podaří vysvětlit jim, že udělali chybu.“

„A když ne?“

„Pak je vezmeme s sebou,“ řekl jsem.

„Ale kdo je bude hlídat? Vždyť to jsou zabijáci!“ začal pochybovat policejní náčelník.

„Uvedu je do zimního spánku,“ slíbil jsem. „To je takový zvláštní, spánku podobný stav, využívaný některými živočichy na Zemi nebo na Bardžá, aby přežili zimu. Jsou přitom skoro bez života, ale na jaře se opět probudí. Lidé na tento stav od přírody uzpůsobeni nejsou, ale s mojí pomocí to půjde. Až přijde jejich čas, probudíme je.“

„My takové tvory neznáme,“ ujistil mě náčelník.

„Já vím,“ souhlasil jsem. „Zato máte tlusté hady se zuby jako mají u nás krokodýli.“

Po policejním náčelníkovi přišli organizátoři.

Požádal jsem je, aby zajistili instalaci nejjednoduššího betonového základu pod jediné osamocené zuvojde přímo tady v kosmickém středisku, jakož o sestavení jednoho speciálního zuvojde, vybaveného pro sledování kosmu. Současně jsem je požádal, aby zajistili výstavbu dalších pylonů u velkých loděnic, na něž by mohly být také postaveny zuvojde.

Zaměstnanci loděnic si přednostní záchranu zaslouží...

Po dvou dnech léčení jsem probudil jako první Fairlii. Když mě spatřila, trhla sebou a vzápětí už mě držela kolem krku.

„Rudi, jsi naživu! Ani nevíš, jak moc jsem ráda,“ rychle opakovala skrz slzy. „Tolik jsem se bála, že tě zastřelí!“

„Nařídili ti mlčet, ale ty jsi přece vykřikla, viď?“

„Musela jsem tě varovat a možná i přivolat pomoc. Uzdravil jsi mě, viď? Věděla jsem, že s nimi zatočíš!“

„No, trošku se mýlíš,“ opravil jsem ji. „Zatočili s nimi naši policisté. Ale dopadlo to pro nás dobře, nejspíš i díky tobě.“

„Jak to vlastně skončilo?“ dychtila vědět.

„Osm definitivně mrtvých,“ vzdychl jsem si. „Ani já jsem si s nimi nevěděl rady.“

„Definitivně?“ podivila se. „Jak to myslíš? Někoho jsi snad před smrtí zachránil?“

„Všechny můžeš vidět tady. Osmnáct lidí.“

Přelétla očima lůžka.

„To znamená – to znamená, že počítáš i mě...?“

„Ale už jsi v pořádku,“ uložil jsem ji opatrně na polštář. „Byla jsi na tom nejlépe ze všech.“

„Moment!“ vzepřela se a rozhlédla. „Je nás jen sedmnáct!“

„Počítám i sebe,“ usmál jsem se trochu smutně. „Měl jsem prostřelené srdce a to by také znamenalo konec. Naštěstí se mě smrt jen dotkla, nezemřel jsem ani na chvilku.“

„Ty bestie Ziboguské!“ vykřikla nenávistně a opět se ke mně křečovitě přitiskla.

„Vypij teď tohle,“ podával jsem jí léčivý nápoj. Byla to původně obyčejná limonáda, ale agisar do ní přidal ze svých výměšků cosi léčivého.

Fairlie se napila.

„Na nebožku se cítím docela dobře,“ usmála se, ale také trochu smutně. „Skoro bych nejradši vyskočila s postele.“

„A co ti v tom brání?“ usmál jsem se na ni. „Vstaň, když se na to cítíš. Ale počítej s tím, že jsi slabší. Našlo se příliš málo dobrovolníků, ochotných dát svou krev pro vaše vzkříšení. Je za tím pořád jedno vaše náboženské tabu, nebo co.“

„Asi gižalimýké, strach ze zneužití krve k ovládnutí mysli,“ dodala rychle.

„Aspoň pár nebojsů že se našlo,“ vzdychl jsem si. „Musel jsem vás spravedlivě podělit, na každého se dostala jen troška. Já mám krev jinou než vy, ale umím si aktivovat rezervy.“

Fairlie spustila nohy s postele a opatrně se na ně postavila. Přidržoval jsem ji oběma rukama a nohou jsem jí přisunul domácí obuv, vyrobenou z umělé kožešiny. Rychle se obula a pak se ke mně otočila.

„Jak dlouho jsem byla... mrtvá?“

„Zajímá tě to? Dva dny, zato teď jsi zdravější než předtím,“ ujistil jsem ji. „Už se nemohu dočkat, až to tu převezmeš. Dali mi za tebe jinou, ale ta nemá ani stín tvé pohotovosti.“

„A co Archa?“

„Tam to jde i bez nás,“ mávl jsem rukou. „Ale připrav se na brzké stěhování. Dojednal jsem, že nám sem přistaví jedno zuvojde a přemístí tam celé kosmické středisko i s námi. Prý se tyhle budovy dají špatně bránit před teroristy.“

„To jsme právě zažili,“ otřásla se.

„Ale přežili jsme to,“ řekl jsem. „Nu což, začneme se zase zajímat o nějakou práci, nemyslíš?“

Jako dalšího pacienta jsem probudil jednoho z teroristů. Pro všechny případy jsem si oblékl svou kombinézu, v jejímž opasku byl zdroj proudu a v malé kožené kapsičce na něm byla moje nejsilnější zbraň – kapesní fotomet. Doufal jsem ale, že nebude potřebný. Kromě toho jsem si zajistil asistenci policistů. Teprve pak jsem banditu opatrně probudil. Jakmile jsem mu pomocí agisaru podal lék, odstoupil jsem za něho, aby mě hned nespatřil.

Dva lékaři pomohli mladíkovi posadit se. Aby neměl žádné pochyby, stáli před ním i tři uniformovaní policisté.

„To je dost, že jste vzhůru,“ promluvil na pacienta jako první policejní inspektor. „Můžete nám vysvětlit, proč jste vlastně vaši akci podnikli? V době míru se nedá chápat jinak než jako těžký zločin.“

„Zachránili jsme svět,“ usmál se pyšně mladík.

„Nejsem toho názoru,“ odmítl inspektor. „Bylo to od vás nesmyslné vraždění a cílem zločinu byl návštěvník z vesmíru, který nás jako jediný může zachránit.“

„Zachránit?“ řekl pohrdavě terorista. „Snad nevěříte té bajce o hrozícím výbuchu našeho slunce? Tu přece Letel Ugior vědecky naprosto spolehlivě vyvrátil! Podlehli jste zkrátka vlivu kosmické příšery, která nás chce zbavit domova. Budete nám ještě vděční, že jsme vás toho přízraku zbavili! Jednou nás i vy budete oslavovat!“

„Opět Letel Ugior!“ vybuchl inspektor. „Pořád mu věříte? Vy se nedíváte na slunce?“

„Na slunci není nic vidět,“ ušklíbl se terorista. „Svítí pořád stejně a nijak se nezměnilo. Jak se tak dívám, vliv té bestie na vás přetrvává i po jejím konci. Ale to se časem poddá a pak nás ještě budete na kolenou prosit za odpuštění!“

„Jak můžeš tvrdit, že jste našeho vesmírného návštěvníka zabili?“ pokračoval už klidněji inspektor.

„Osobně jsem ho zastřelil,“ chlubil se mladík. „Těmahle očima jsem viděl, jak zemřel. Budiž, chytili jste nás při činu, ale my už jsme svůj úkol splnili! Nemyslete si, že to před světem utajíte. Dříve, než jste nás odřízli od ústupových cest, stačili jsme o tom vyslat zprávu. I když se nás opovážíte uvěznit, nebude vám to nic platné. Pravda vyjde na povrch.“

Zatím si nepovšiml, že stojím za jeho zády a nikdo mu to ani mrknutím oka neprozradil.

„Jsi si tím jistý?“ snažil se ho zviklat inspektor.

„Naprosto,“ triumfoval mladík. „S příšerou z kosmu je už definitivní konec a spolu s ní i s tím nesmyslným stěhováním našeho světa. Giweruz je věčný!“

„Vážně věříte, že projekt Archa stojí a padá s návštěvníkem z vesmíru?“ usmál se inspektor. „Omyl, vy vrahové ze Zibogu! Projekt Archa bude pokračovat a doufám, že nás všechny zachrání před katastrofou.“

„Jak je vám libo!“ vybuchl mladík. „Obejdeme se bez vás! I když odletíte, ubráníme si Giweruz před invazí sami! Zbabělce mezi sebou nepotřebujeme.“

„Zbabělce?“ pozvedl inspektor udiveně obočí.

„Vás všechny!“ ukázal na něho prstem mladík. „Ale až se budete chtít vrátit, zjistíte, že nemáte kam!“

„Myslíte?“

„Vždyť je celá vaše Archa nesmysl,“ usmíval se pohrdavě mladík. „Vyzkoušeli jsme, co ty ubohé skořápky dovedou. Jsou lepší než bývaly naše rakety, ale na let dlouhý přes stovky světelných let nestačí. Budou se nám ovšem hodit jako obranné pevnosti, až nás jednou přiletí dobývat invazní flotila vetřelců.“

„Obranné pevnosti?“ opakoval inspektor unaveně.

„Ano. Máme jich už stovky,“ chlubil se mladík. „Použili jsme k tomu vyrobené zuvojde, jen jsme na ně museli namontovat pořádnou výzbroj.“

„Možná se budou hodit, až budete opouštět Giweruz,“ zastavil jsem jeho vychloubání. „Jen se obávám, že v nich budou jen taková nepoučitelná individua jako jsi ty, zatímco ženy a děti necháte na planetě bez pomoci zahynout.“

Mladík se rychle ohlédl – a když mě spatřil, zezelenal. Možná vztekem, možná hrůzou.

„To není možné!“ vztáhl ruce před oči. „Vždyť jsem ho na mou čest trefil! Přesně na komoru!“

„Trefil,“ souhlasil jsem. „Až sem s tebou souhlasím. To ostatní jsou nebezpečné nesmysly, tím nebezpečnější, že jim jak vidno sám věříš.“

Terorista udělal prudký pohyb, jako kdyby chtěl vyskočit na nohy a zabít mě holýma rukama. V témže okamžiku se ho ale chopilo několik silných rukou. Chtěl se vytrhnout, ale bylo jich mnoho a on byl příliš slabý.

„To není možné!“ zaúpěl bezmocně. „Trefil jsem ho přesně, rovnou do srdce! Byl mrtvý!“

„Strefil ses dobře, ale pro mě ani průstřel srdce nemusí znamenat smrt. Nezemřel jsem a i ty můžeš hovořit o štěstí. Beze mě bys v této chvíli nebyl naživu.“

„To bych byl raději mrtvý!“ vykřikl nenávistně.

„Možná by bylo lépe, kdyby si myslel, že tě zabil,“ potřásal hlavou inspektor. „Mohli jsme ho vyměnit. Teď musí zůstat tady.“

„Vy mě nevyměníte?“ podíval se na něho mladík zle. „To nemyslíte vážně! Považuji se za válečného zajatce!“

„Ne,“ odpověděl mu inspektor. „Neutěšuj se nadějí, že tě vyměníme, když víš, že je náš host naživu. Na výměnu ostatně nemáš právo. Nejsi válečný zajatec, ale vrah. Budeš nakonec rád, že zachráníme před zkázou aspoň vás, co jste to přežili. Je dobře, že jste před dopadením odvysílali zprávu o smrti našeho hosta. Když přestanou další útoky, bude to jediný výsledek vaší akce.“

„Stejně uteču!“ zavrčel.

„Neutečeš,“ ujistil jsem ho. „Máme připravenou speciální ledničku, kam dáme všechny fanatiky, jako jsi ty. Zachráníme vás, pravda, ale studené.“

„To není záchrana!“ vyjekl. „To je přece smrt!“

„Zimní spánek se podobá smrti, ale není to totéž, dá se ukončit,“ řekl jsem. „Kromě toho jste měli s takovou a možná i s horší eventualitou počítat. Nedá se nic dělat, bude to tak lepší pro vás i pro nás.“

„Bestie! To je jistě část tvého plánu!“ křičel.

„Ovšem,“ přikývl jsem. „Podržte mi ho, prosím.“

„Nechte mě!“ křičel.

Nebylo mu platné, že sebou vztekle házel. Za okamžik jeho tělo zvláčnělo a mladík zůstal nehybně ležet.

Za dalších dvacet minut ležela první skupinka teroristů studená a ztuhlá v plastových pouzdrech, připoutaná k úzkým poličkám ve speciální chladničce.

„Opravdu je probudíš?“ otázala se mě Fairlie, když jsme se vrátili do našich pokojů.

„Probudím – ale ne dřív než toto slunce vybuchne. Musíme je vzít s sebou, aby na vlastní oči viděli, že nebojovali za spravedlivou věc. Teď jsou plni víry v Letel Ugiora a nemá cenu je přesvědčovat.“

„Darebák!“ vzdychla si.

„Ale přežije to...“ vzdychl jsem si.

„Myslím Letela Ugiora!“ dodala.

A měla pravdu.

Konečně nadešel okamžik, na který jsme se všichni dávno těšili. Rozhodli jsme se vyslat první část Archy na oběžnou dráhu kolem planety Giweruz. Nebyl to hlavní díl Archy, jen její nejvrchnější část. Betonové pancíře byly vytvrzené, moduly zuvojde pod nimi patřily k méně důležitým a nepočítali jsme na nich s početnou posádkou. Nebyla zde atomová elektrárna, ale i bez nich byla podle mého mínění tato trojvrstva schopná vzletu a samostatného manévrování v kosmu.

Hlavním důvodem odletu ale byla potřeba základny, tvořené pravidelně rozmístěnými betonovými pylony, k položení základů další trojvrstvy Archy.

V nejvyšší vrstvě se nacházelo i několik stovek obytných modulů, do vesmíru se chystal odletět první milion obyvatel. Nikdo z nich se už na planetu Giweruz nevrátí. Budou první, kdo poletí na dlouhou mezihvězdnou pouť, jen musí počkat na ostatní.

Loučení nebylo příliš dlouhé a neobešlo se bez dojemných scén. Posádku modulů tvořilo několik odborníků zodpovědných za řízení lodí, biologové od čističek a kosmických farem. S nimi se na palubu dostali členové jejich rodin, aby rodiny pokud možno držely pohromadě. Zbylá místa obsadili obyvatelé pevniny, kterých bylo dole na planetě nejméně třeba. Sešli se tu umělci spolu s archiváři, vesničané zejména z oblastí, kde měla brzy nastat poslední zima a kde nemělo smysl obhospodařovat pole, i větší množství městských obyvatel z profesí, kterých už nebylo nutně třeba.

Na palubě jsme ještě před odletem otevřeli první školy. Nejmenších dětí bylo naštěstí málo. Vláda vysvětlila obyvatelům mé požadavky přijatelným způsobem a s odstupem času nastal konečně na pevnině Evoi dlouho očekávaný pokles porodnosti. I když někteří rodiče výzvy neuposlechli, nikdo jim to nevyčítal.

Před startem pyrotechnici všechny zuvojde důkladně prohledali, aby se v nich neskrylo nežádoucí překvapení. Tyto moduly nepocházely z pevniny Zibogu, neměla by v nich být už od výroby žádná nálož, ale nikdo nemohl ručit za to, že teroristé nepronikli dovnitř až tady.

Konečně jsme mohli uvolnit spojky, které tuto obrovskou placku přidržovaly k pylonům. Velká deska se zdvihla do výše majestátně a potichu. Jediným doprovázejícím zvukem byl – kromě šumění větru – radostný křik tisíců lidí, shromážděných k této podívané.

Ani teď nás strážci nepustili z kosmického střediska, aby se nám v očekávaném zmatku s odletem nic zlého nestalo. Pustili nás jen k oknům v nejvyšším poschodí, abychom si ten pohled mohli na vlastní oči vychutnat. Od útoku na nás žila celá planeta Giweruz v nejistotě. Vláda Zibogu vyhlásila, že kosmická bestie je mrtvá, vláda pevniny Evoi to popřela. Nicméně jsme se od té doby neukazovali veřejnosti s výjimkou odborných schůzek, kam docházeli jen odborníci, kteří se projektu Archa účastnili od začátku. Ti nikomu neprozradili, že jednali se mnou osobně. Kdo chtěl, věřil, že jsem naživu. Kdo si přál mou smrt, mohl tomu věřit – ale projekt Archa pokračoval dál, zdánlivě i beze mne.

Když se to vezme, bude to největší kosmická loď, jakou jsem kdy viděl. Hvězdolety Galaktického společenství bývají menší, sotva třicetimetrové koule. Do jediného zuvojde by se pohodlně vešly tři. Největší kosmické hvězdolety měli svého času Agríši. Každá z nich měla délku něco přes kilometr, ale nikdo je na vlastní oči neviděl, nanejvýš na obrazovkách časoprojektorů v krátkém období války s Agríši, později na fotografiích a filmech pořízených civilizací Gurroa. Ale tady se chystal vzletět obrovský disk tloušťky více než dvou set metrů a průměru deseti kilometrů. Věřil jsem, že girrigové motory nezklamou, ale přece jsem trnul.

Veškeré obavy se naštěstí ukázaly jako zbytečné. Kolos se majestátně odpojil od pylonů a nejprve pomalu, pak stále rychleji stoupal výš a výš. Za malou chvíli se zmenšil v mísu, pak vypadal jako knoflík – ale to už bylo vidět, že nabírá rychlost do strany.

Koordinační středisko, zřízené v kosmickém středisku pár metrů od našeho obydlí a sálů, udržovalo rádiové spojení bez problémů. Síť retranslačních stanic, postavená kdysi ke sledování umělých družic Giweruzu, splnila svou funkci i nyní, ačkoliv se část stanic nacházela na pevnině Zibogu. Naštěstí je vybudovali dávno před mým příletem a byly plně automatické, takže nikoho na Zibogu nenapadlo jejich činnost přerušit.

K ránu bylo jasné, že čelní díl Archy správně zaparkoval na stacionární oběžné dráze nad pevninou Evoi. Tento nápad jsem dostal až v poslední době. Stacionární oběžná dráha pro nás měla několik výhod, zejména v trvalém rádiovém spojení. Vzdálenější oběžná dráha sice znamenala poněkud delší cestu jednotlivých dílů, na druhé straně se Archa měla vždycky nacházet na určitém místě nad našimi hlavami a nikdy neměla být pod obzorem. Starty bylo možné volit tak, aby jednotlivé části Archy proletěly nad pevninou Zibogu jen krátce a navíc v noci, takže by neměly být vůbec zpozorovány. Měl jsem však nepříjemné tušení, že někde v davu je skupina stoupenců Letel Ugiora, která se jistě vynasnaží o této události svého duchovního vůdce informovat. V této chvíli nám to nevadilo. Čelní díl se dostal z jejich dosahu a na oběžné dráze snad teroristické akce pokračovat nebudou.

Téhož dne se na uvolněné základové ploše začaly k sobě sestavovat další stovky modulů zuvojde. I do obytných modulů druhé části Archy se začali natrvalo přemisťovat jejich budoucí obyvatelé, aby se mohli dopravit na oběžnou dráhu, kde se měly oba díly pevně spojit a vyčkat příletu dalších vrstev.

Odletu společně s námi přihlížela i presidentka pevniny Evoi Gypripy Dlogeke. Jakmile se soulodí zmenšilo až opticky zmizelo v paprscích vycházejícího slunce, přistoupila ke mně a trochu divadelně mě objala. Pak na mikrofony řekla dlouhou, předem připravenou řeč, na jaké si obyvatelé Giweruzu potrpí. Shrnul bych ji do jedné věty – vyjadřovala víru v záchranu.

Obyvatelům pevniny Evoi se tím dostalo ujištění, že jsem naživu a zůstávám s nimi, abych pokračoval ve stavbě Archy pro záchranu nás všech.

Bohužel, totéž ujištění tím získali i teroristé.

Mohli jsme je opět čekat.

Následujícího týdne se podobně majestátně vznesla další část Archy, kterou jsme vlastně začali. Několik modulů jsme ještě na poslední chvíli odpojili a nahradili je novějšími.

Místo osmi obytných modulů jsme do vesmíru vyslali jiné, jaké v původní koncepci ani nebyly. Každý obsahoval atomovou elektrárnu, ale každý měl na boku namontovanou jednu otočnou věž s pozemskými zbraněmi, laserovými kanony zvanými na Zemi fotomety.

Výpravu k vraku pozemského průzkumného hvězdoletu Newton podnikl tým, vedený odborníky na radioaktivitu. Pátrací akci organizovala Fairlie. Samozřejmě mi samotnému nedovolili proniknout do radioaktivního vraku. Ačkoliv úroveň záření za tu dobu podstatně poklesla, byl tento výlet nebezpečný a zúčastnili se ho výhradně dobrovolníci. Nejprve jsem jim musel pečlivě popsat, kde hledat součásti palubního počítače a po celou akci jsem byl s nimi v rádiovém spojení. Naštěstí našli rozhodující součásti na první pokus a jak se ukázalo, počítač ani radiace nepoškodila. Pospojoval jsem jeho moduly konektory, zapojil proud, načež se počítač probral ze spánku a byl připraven plnit mé příkazy.

Komando dobrovolníků, které počítač přineslo, sice ozářila smrtelná dávka radiace, ale vrátili se všichni, hned jsem se jim věnoval a několik sousedních místností kosmického střediska se už podruhé změnilo v improvizovanou nemocnici s dvanácti lůžky. Stav pacientů po radioaktivním ozáření byl těžký, vypadalo to na dlouhodobé léčení. Zdejší odborníci jednoznačně prohlásili, že je osud pacientů beznadějně zpečetěn, ale přijali mé ujištění, že už jsou mimo nebezpečí a do půl roku se uzdraví. Kupodivu mi uvěřili, i když všechny zachvátila horečka, zvracení a průjmy spolu s celkovou slabostí.

Jak jsem očekával, konstrukce fotonových zbraní byla pod heslem, které jsem naštěstí znal. Následovalo několik pokusů a po nich tajná stavba devíti dělových věží. Osm jich konstruktéři přidali na narychlo vyměněné moduly. Posádku tvořilo několik zasvěcených a zevnitř se zdálo, že jsou to standardní atomové kosmické elektrárny, jakých bylo i tak na Arše nutně třeba. Jejich pravou funkci jsme však museli ještě dlouho tajit i před obyvateli Archy – dokud zde budou číhající fanatici Letela Ugiora.

Devátou věž mi namontovali na osamocený modul zuvojde, postavený přímo v areálu kosmického střediska.

Ani ten modul nebyl standardní. Byl vybaven nejnovějším, nejmenším typem atomové elektrárny a vypínal se nad budovami střediska jako vysoká šedá ocelová věž. Otočná kupole na jeho vrcholku ovládala celý kraj od obzoru k obzoru. Maně mi přišel na mysl popis Býčí věže z Vernova Ocelového města. Přihlížející dostali vysvětlení, že jde o anténní systém pro zajištění spojení s Archou. Zdálo se, že se tomu dá věřit. Fotomety se nepodobaly primitivním kanonům a byly celé uschované uvnitř.

Letel Ugior měl výjimečně pravdu, když se obával zbraní, pocházejících z Galaktického společenství. Na pevnině Zibogu nikoho ohrožovat nemohly, nebyly k tomu určené, byly však už připravené smést jakoukoli obrannou pevnost, pokud by se na ní někdo pokusil napadnout Archu na oběžné dráze, staveniště dalších vrstev Archy, nebo kosmické středisko.

Ve skutečnosti naše věž neovládala jen okolní kraj. Měla mnohem větší dostřel. Díky počítači z Newtona by dokázala sestřelit cokoliv, co by se blížilo i k Arše nad našimi hlavami.

Jakmile jsme dokončili montáž a prověřili všechny řídící systémy modulu, přestěhovali jsme se tam. Na samém vrcholku nedaleko od velínu byla má kajuta, kajuty Fairlie, nejbližších spolupracovníků a nemocnice. Byl tu i sál jako v kosmickém středisku. Vzhledem k tomu, že šlo o jedinou budovu bez oken, snížil se počet policistů nutných k její ochraně. Do nejnižšího patra ke vchodům jsme jim přemístili policejní stanici a zbytek policistů rozeslali jako posily do továren na zbytku pevniny.

Modul jsme nazvali »Dfolgyo«, neboli »Strážce«.

Důležitou informací, získanou od zajatých teroristů, byla stavba obranných pevností, zahájená před nějakým časem na pevnině Zibogu. Zatím jsme o nich mnoho nevěděli. Dalo se vytušit, že jde o letadla s antigravitačními motory, podobná našim zuvojde. Jako zbraně by nejspíš přicházely do úvahy klasické kanony a bomby, stejně jako v poslední válce, skončené před dávnými sto padesáti lety. O pozemské zbraně jsme se zajímali teprve v poslední době v úzkém okruhu spolehlivých vědců, takže se dalo očekávat, že vláda Zibogu tento ničivý prostředek nezná a ani neví o jeho existenci.

Jestli ji Letel Ugior přemluví vyslat obranné pevnosti proti Arše nebo pevnině Evoi, pak – Bůh jim buď milostiv.

Errata:

10.08.2021 20:26