Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rozkol

V kosmickém středisku nás čekala Fairlie, policisté ji sem přivezli krátce před námi. Původně měli přivézt i mne, ale když mě v tanečním sále nenašli, odvezli aspoň ji. Mairise a mě nechali jiným, vysílačkou to zařídili rychleji, než kdyby nás hledali sami.

Zůstali jsme v kosmickém středisku po nějakou dobu beze zpráv. Kolem budovy i v budově byla spousta policistů, někteří měli v rukou zbraně, podobné našim puškám, jiní menší, podobné pistolím. Nás přivedli do velikého sálu, ale nepustili nás ani k oknům, abychom se jimi mohli dívat ven. Tmavohnědých uniforem bylo kolem nás víc než lidí v civilních šatech.

Po půlhodině přišla za mnou do sálu skupinka atomových fyziků s dalšími problémy. Nemohl jsem jinak, musel jsem se jim věnovat. První tři reaktory už byly před dokončením, teď jsme víc než jindy museli pospíchat.

Po atomových fyzicích přišla na poradu skupinka biologů a jejich konstruktérů. Také u nich by zdržení mohlo znamenat katastrofu. Biologům se konečně podařilo uvést do zkušebního chodu první regenerační biologickou čističku vody a vzduchu. Zkoušky dopadly uspokojivě, bylo tedy nutné začít čističky co nejdříve montovat do odpovídajících prostor v zuvojde, ať nově stavěných, nebo už zamontovaných v Arše. Problém nastal v tom, že některé části byly větší než rozměry standardních dveří a bylo to nutné nějak vyřešit.

„Nedá se nic dělat,“ uzavřel jsem diskuzi. „Tak jak jste je nakreslili, montujte je do nových zuvojde. Několik z vás ať okamžitě sedne nad plány a zmenší, co se zmenšit dá. Víte přece o podmínce, že všechno musí projít dveřmi, jinak bude za letu při každé poruše zle.“

„A co tyhle velké?“

„Pár nestandardních čističek si můžeme dovolit,“ ujistil jsem je. „Není pravděpodobné, že se porouchají, to bude spíše výjimečná událost. A kdyby se to stalo, musíme vadné zařízení přímo v lodi rozřezat a nahradit novým. Říkal jsem vám přece, že musíme navíc vyrobit několik čističek a umístit je do skladišť pro případy poruch. Kdyby se za letu v kterémkoliv zuvojde čistička zastavila, musíme dočasně vyklidit obyvatele do více sousedních modulů, vyměnit čističku za novou a teprve pak budete mít klid a čas na opravu vadné. Poruchy by neměly nastávat, ale musíme s nimi počítat a závady toho typu by za letu ohrožovaly životy.“

Biologové pak odešli do svých kanceláří a jejich místo zaujali další odborníci. Jen tak mezi řečí jsem se dozvěděl, že všechny před vstupem do sálu pečlivě prohledali, aby u sebe nikdo neměl zbraň.

„Fairlie, prosím tě, zkus zjistit, co je s Archou,“ požádal jsem svou osobní sekretářku. Věděl jsem, že se něco děje, co všechny přinutilo přerušit oslavy. Vědců se volno netýkalo, zejména ne skupin, které musely beztak spěchat – jenže předtím jsme se dohodli, že dnes nebudu pro nikoho k mání. Neplánované konzultace zřejmě někdo narychlo dohodl, aby mě zaměstnávaly a odvedly mou pozornost od událostí kolem Archy.

Fairlie mě poslechla, ale daleko se nedostala. Za dveřmi sálu ji hlídkující policista vrátil zpět s tím, že ji nemůže pustit ven z relativního bezpečí.

„Přerušíme schůzky,“ rozhodl jsem. „Zkus zavolat vládě, nejlépe rovnou prezidentce.“

Fairlie odešla k telegrafu, ale brzy se vrátila s jedním policistou.

„Jsem Gowour Malga a vyslala mě prezidentka Gypripy Dlogeke, abych vám vysvětlil situaci,“ oznámil nám, to znamená mně, Fairlii, Mairisu Dypé a právě přítomným vědcům.

„Vítejte u nás,“ řekl jsem. „Něco už víme. Zřítila se konstrukce jednoho zuvojde a je podezření na úmyslné zničení výbušninou, zatím neznámým pachatelem. Souhlasí?“

„Už není neznámý,“ utrousil Gowour Malga. „Před chvílí vypověděla pevnina Zibogu všechny dohody. Posledních osm zuvojde z jejich továren bylo podminováno a další již nepřiletí. Ziboguští vyhlásili, že s opuštěním Giweruzu nesouhlasí a místo toho právě zahajují stavbu obranných létajících pevností.“

„Proti plamenům hvězdy jim žádné pevnosti nebudou nic platné!“ vybuchl jsem.

„Asi tomu rozumím,“ řekla Fairlie. „Cítím za tím intriky Letel Ugiora. Víš přece, že od začátku nesouhlasil s opuštěním Giweruzu. Zřejmě přemluvil vládu své pevniny – zapomněla jsem ti říci, že Letel Ugior pochází ze Zibogu. U nás ho neposlouchali, doma měl ale větší úspěch. Co s tím chceš dělat?“

„Zatarasili oba podmořské tunely,“ pokračoval Gowour Malga. „Jejich policie nepustila přes průlivy jedinou loď, jediné letadlo. Na gryuly našich inspektorů bezohledně naletěly jejich ozbrojené stroje, střílely sice zatím jen do vzduchu, ale donutily je obrátit. To vypadá jako vyhlášení války! Nikdo nechápe proč! Po sto padesáti letech míru, když už jsme si mysleli, že to šílenství navěky skončilo!“

Fairlie rozrušením trochu zezelenala v obličeji.

„Střílelo se někde?“ zeptal jsem se klidně.

„Zatím jen jednou a jen do vzduchu.“

„Pak s nimi dohodněte příměří, aby nedošlo ke zbytečným obětem na životech. Vyřiďte jim, ať si na své pevnině dělají co se jim zlíbí, ale nás ať nechají na pokoji. Budeme klidně pokračovat i bez nich. Archa je přece stavěná jako modulární systém. Bude tedy úměrně tomu menší.“

„Přijdeme-li o třetinu továren, stavba Archy se neúnosně zpomalí,“ připomněl mi Gowour Malga.

„Přijdeme nejen o třetinu výrobních kapacit, ale také o více než třetinu pasažérů,“ odpověděl jsem mu.

„Ale co když se jejich činnost neomezí na pevninu Zibogu a jejich ozbrojená letadla začnou střílet na naše lidi?“

„Zatím k tomu nedošlo,“ zaváhal jsem. „Ale kdyby se odhodlali k úplnému vyhlášení války, budeme se bránit.“

„To by nás zastavilo úplně,“ bědoval Gowour Malga. „Pak bychom museli vyrábět místo zuvojde zbraně – a kdoví, zdali bychom vůbec stihli postavit něco dalšího.“

„Tak dokonale snad nezešíleli,“ namítl jsem.

„Kdoví... Oni totiž žádají, abychom i my ukončili stavbu Archy a abychom začali podle jejich vzoru předělávat zuvojde na obranné pevnosti.“

„Předělávat moduly Archy? Pomineme-li proč, co se s nimi dá dělat?“ nechápal jsem. „Má někdo tušení, jakými zbraněmi chtějí ty neohrabané kolosy vyzbrojovat? Vždyť je to nesmysl!“

„Ne tak docela,“ namítl Gowour Malga. „Kdysi dávno měli Ziboguští nejlepší děla na celém světě.“

„Myslíte ty nemotorné kanony z muzea válek?“

„Ano, ale nepodceňoval bych je,“ řekl Malga. „V dějinách Giweruzu střely jejich děl zahubily milióny lidí. Stačí, aby na zuvojde namontovali otočné věže a budou z nich bitevní lodě z poslední války, až na to, že nebudou plavat po vodě, ale létat.“

„Postavíme tedy i děla. Vybavíme Archu čtyřmi nebo pěti dělovými věžemi. Třeba je budeme ve vesmíru potřebovat proti meteoritům.“

„Děla proti meteoritům?“ podivila se Fairlie. „Pokud vím, meteority létají příliš rychle, než aby se do nich někdo strefil.“

„Fotonová děla střílejí naprosto přesně i na vzdálenost tisíce kilometrů.“

„No dobře, ale co zmůže pět dělových věží Archy, když proti nim Ziboguští nasadí pět set, tisíc nebo deset tisíc bitevních létajících křižníků?“ pochyboval Malga. „Archa pro ně bude skvělý cíl, zatímco našim dělům se oni budou smát.“

„Kdyby došlo k takovému střetnutí, pak se jejich obranné pevnosti k Arše nedostanou ani na dostřel svých děl.“

„Vážně?“

„Nedostanou. I jediné naše dělo by je rozstřílelo, jakmile by se vynořili nad obzorem.“

„Vy máte i tak účinné zbraně?“ podívala se na mě Fairlie s nedůvěrou.

„Nemáme,“ zavrčel jsem. „Jen v muzeu válek. Pak bychom je museli podle plánů teprve postavit.“

„A to vozíte s sebou jejich plány i do vesmíru?“

„Palubní počítače Newtona obsahují veškeré znalosti naší civilizace,“ ujistil jsem ji. „Což znamená, že v nich musí být informace i o fotonových kanonech.“

„Vždyť všechny počítače až na ten náramkový zůstaly v troskách tvé lodi,“ podívala se na mě opět tázavě. „Pokud vím, kvůli radioaktivnímu záření se k ní nikdo nemůže přiblížit.“

„Bude-li to nutné, dojdu tam,“ řekl jsem temně.

Ještě dva následující dny jsme strávili v nucené izolaci kosmického střediska. Bylo mi až k smíchu, jak se nás snažili chránit, jak dbali na to, aby se k nám nedostal nikdo cizí, jak nás nepouštěli k oknům, jako by všude kolem nás číhali zákeřní ostřelovači a pokud jsme se měli objevit před okny, stáli před námi pokaždé nejméně dva policisté a chránili nás vlastními těly. Pak se ale jeden policista prořekl, že separatisté z pevniny Zibogu mají jako nutnou podmínku mírového jednání vydání kosmického vyzvědače, což jsem měl být – já.

„Co jste jim na to odpověděli?“ zajímalo mě.

„Jsme snad sebevrazi?“ otřásl se policista. „Jediná naše záchrana je přece Archa.“

„Takže nevěříte Letel Ugiorovi, že jsem zákeřný agent naší civilizace k vaší zkáze?“

„Teoreticky máme na vybranou ze dvou možností,“ začal filozofovat policista. „První, že se naše slunce opravdu chystá vybuchnout. To by znamenalo konec světa a jedinou záchranou by byla Archa. Druhá možnost, že má pravdu Letel Ugior a chcete nás vyštvat, abyste měli na Giweruzu volno pro sebe. Je také šeredná, ale na rozdíl od první by nám zůstala Archa a nehrozila by nám krutá zkáza v plamenech. Myslím, že se pravdu dozvíme brzy. Ať už naše slunce skutečně vybuchne nebo ne, v obou případech bude lepší pozorovat důkaz pravdy z co největší dálky.“

„Smutné je, kolik lidí dokázal Letel Ugior přetáhnout na svou stranu,“ pousmál jsem se trpce. „Kdoví, kolik lidí jeho nedůvěra připraví o život.“

„To je tu opravdu necháme?“ zachvěla se Fairlie. „Vždyť mezi nimi jsou miliony žen a dětí, které za nic nemohou!“

„I kdybychom zvýšili kapacitu všech továren na maximum, i kdybychom stihli postavit potřebný počet lodí pro veškeré obyvatelstvo planety, nedokážeme je přesvědčit, aby uvěřili. Navíc je pravda, že bez Ziboguských továren poklesla kapacita světového průmyslu o celou třetinu.“

„Ale co až slunce opravdu vybuchne? Co s nimi bude?“

Fairlie na mě visela úzkostlivým pohledem.

„Budou mít dvacet minut času, aby té nedůvěry litovali,“ opáčil jsem. „Možná ještě méně. Příznaky zkázy se projeví jen na polovině světa přivrácené ke slunci. Jestliže katastrofa nastane v době, kdy bude mít pevnina Zibogu půlnoc a všichni tam budou spát, probudí je až plameny. Pokud je vůbec probudí. Někteří si pak ani neuvědomí, že nastal konec světa.“

„Ale to přece bude strašné!“

„Ano, bude,“ přikývl jsem. „Ale teď není v našich silách přesvědčovat každého zvlášť. Zejména když budeme mít i tak co dělat, aby bylo v Arše místo pro ty, kdo nám uvěří a něco pro svou záchranu udělají.“

„Kdybychom se to nedověděli, čekalo by nás to všechny,“ dodal policista. „My nakonec musíme být vděční za katastrofu nešťastné pozemské průzkumné hvězdné lodi Newton, ačkoliv její posádku upřímně lituji.“

„Stávají se různé náhody,“ zabručel jsem.

Třetího dne zažilo kosmické středisko nečekanou návštěvu z nejvyšších míst. Přišla osobně presidentka pevniny Evoi paní Gypripy Dlogeke, spolu s několika ministry vlády.

„Doufám, že se tu nikoho z vás nedotklo nucené omezování svobody pohybu,“ omluvila se hned na úvod. „Museli jsme tady zavést vskutku mimořádná opatření, ale bylo to nutné.“

„Aspoň jsme stačili vyřešit víc problémů, než se původně odhadovalo,“ usmál jsem se.

„Nicméně situace je vážná,“ opáčila presidentka. „Vláda pevniny Zibogu vyhlásila samostatnost, kterou ostatně měla podle dřívějších smluv zajištěnou. Jenže pak nás požádala o vydání nebezpečného mezihvězdného zločince, tím samozřejmě myslela tebe. Odmítli jsme s tím, že nám není nic známo o jakémkoliv tvém zločinu. Naopak jsme je požádali o vydání zločinců, kteří náložemi výbušnin zapříčinili zbytečnou smrt skoro osmi set lidí a doživotního zmrzačení další stovky obětí ve zničeném zuvojde. K tomu se zase nechtěli znát oni. Trváme na tom, že se ten nepředstavitelný hromadný zločin musí vyšetřit, dříve než dojde k další pohromě.“

„Bohužel šlo o zločin,“ zamračil jsem se, „ale i když to byla hromadná vražda, není to nic proti pokusu o ochromení Archy.“

„O to právě jde,“ řekla presidentka. „Přišla jsem se tě zeptat, co se podle tvého názoru odtržením Zibogu pokazilo.“

„Už jsem to tady říkal,“ ujistil jsem ji. „Archa je stavěna modulární metodou a postavíme-li menší počet zuvojde, nebude to mít vliv na její letuschopnost. Může nás mrzet jen to, že v tom případě nepobereme všechny obyvatele Giweruzu.“

„Už jsi jednou tvrdil, že se o stavbu pokusíš, i kdyby ti mělo uvěřit pouhých tisíc lidí,“ pokračovala rychle. „To už se stalo a myslím, že ses dostal mnohem dál. Co ti ještě chybí, abys mohl s klidným svědomím dát povel k odletu?“

„Několik důležitých kroků,“ zvážněl jsem. „Především to jsou moduly s atomovými elektrárnami a regenerací B-paliva. Bez atomových reaktorů by se odletět dalo, ale bez velkého množství energie bychom nemohli vyvinout potřebnou rychlost a pro let k nejbližším hvězdám by nám nestačily zásoby. Kromě toho, skleníky budou potřebovat množství energie pro vytváření rostlinné hmoty. Až budeme mít první tři elektrárenské bloky, budeme mít v tomto směru vyhráno a Archa by mohla odletět. Počítám, že to bude během tohoto měsíce.“

„A dál?“

„Teoreticky by stačil jediný reaktor,“ pokračoval jsem. „Tři znamenají větší jistotu pro případ poruchy. Ovšem ani se třemi by let ke hvězdám nebyl jednoduchý. Elektráren musí být na počet modulů určité minimální množství, jinak budeme muset po celou cestu dodržovat nepříjemná úsporná opatření. Nezapomeňte, že skleníky a farmy spotřebují nejvíce energie, bez rostlin budeme odkázáni na zásoby. To by s sebou přineslo další komplikace.“

„A kdybychom stačili postavit pouze tolik zuvojde, kolik vystačí pro naše dvě třetiny Giweruzu – a na poslední chvíli vzali na palubu i obyvatele Zibogu? Jak hodně bychom se pak museli uskrovňovat?“

„To nepůjde,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pokud ty lidi chcete zachránit, přesvědčte je, aby s námi spolupracovali. Zatím není vše ztraceno. I několikadenní výpadek nahradíme a je naděje, že to stihneme. Měli bychom asi ještě zvýšit výrobu, ačkoliv se zdá být na hranicích možností vaší civilizace. Ale uvědomte si, čím méně toho stihneme, tím hůř pro všechny nejen během letu, ale zejména na cílové planetě. Mé plány počítají s více variantami, ale minimum, které jsem stanovil spolu s vašimi odborníky, se už beztrestně podcenit nedá. Bude-li nám chybět desetina zdrojů, přežijeme to – snad. Ale třetina zdrojů se nahradit nedá.“

„Lidé by se jistě mohli uskrovnit. Viděla jsem projekty, byla jsem se podívat na obytné místnosti. Prostor vymezený pro čtyřčlennou rodinu by v nouzi podle mého mínění vystačil pro čtyři a možná i pro pět takových rodin.“

„Prostor snad. Ale nestačily by zásoby potravin ani kapacita čističek vzduchu a vody. A kdybychom na úkor obytných bloků rozšířili čističky, nepřípustně se zvýší koncentrace lidí. Dovedete si představit, jak by to dopadlo, kdyby spolu museli lidé z mnoha rodin trvale žít na nepatrném prostoru? Nějakou dobu by to vydrželi, rok, možná dva. Ale pět let takového pobytu by nadělalo z polovičky neurotické trosky. Dejme tomu, že u prvních hvězd vhodnou planetu nenajdeme. Naše zkušenosti říkají, že na jednu příznivou planetu připadá dvacet nevhodných. Některé jedovaté, jiné nevyhovující teplotou, případně obojí. Doletíme k první hvězdě, kde budou všechny planety zmrzlé. U další hvězdy budou radioaktivní, u třetí pokryté moři kyselin. Pro mnohé bude taková cesta znamenat celý život, někteří se cíle ani nedočkají.“

„Planeta Digae, kde žijí naši přátelé, se nachází ani ne pět světelných let od Giweruzu. Proč neletět přímo k nim?“

„Vždyť tudy beztak poletíme, je to nejvýhodnější trasa. Ale raději nepočítejte s tím, že by nás nechali usídlit se na jejich planetě natrvalo.“

„Proč ne?“

„Protože to se nedělá ani v našich světech, ačkoliv naši lidé i nelidé jsou k sobě shovívavější než vy. U nás se nestává, aby někdo nastražil výbušninu s úmyslem zahubit jiné lidí. A když se to přece jen stane, protože psychicky nemocní lidé mohou být nevypočitatelní, pak je nemyslitelné, aby takový zločin příslušná vláda nevyšetřila. Uvědomte si, postačí dva až tři takové případy a bude konec i nejlepšího přátelství. A protože se nemůže nikdo stoprocentně zaručit za všechny ostatní, i my raději dodržujeme pravidlo nikdy na jedné planetě nemíchat rozdílné obyvatele, s výjimkami nutnými pro obchod a diplomacii, nebo na dočasné, nejčastěji rekreační pobyty.“

„Ale co v případě naprosté nouze? Myslíte si, že by nám nepomohli ani v nejmenším? Já si to nemyslím.“

„Možná nám pomohou,“ připustil jsem. „Dejme tomu, že nám dovolí doplnit si na jejich planetě zásoby a snad postavit několik desítek chybějících zuvojde. Pak se ale budeme muset vydat dál. Podle mého skromného mínění je to téměř jistota. S planetou Digae jako s cílem naší cesty nepočítejte.“

(Ani já jsem tenkrát nemohl tušit, že se nám na planetě Digae přistát nepodaří...)

„Pak máme jedinou možnost,“ zamyslela se presidentka. „Uskrovnit se a soustředit všechny síly na stavbu modulů zuvojde. Postavit jich tolik, aby se do nich vešli všichni. I Ziboguští.“

„Nevím, zda se to podaří,“ pochyboval jsem. „Nicméně se k tomu úsilí rád připojím.“

„I když o jeho smyslu pochybuješ?“ pohlédla na mě tázavě.

„Naděje umírá poslední,“ vzdychl jsem si. „Asi se ve vás zatím dobře nevyznám. Třeba se vám podaří na poslední chvíli všechny nedůvěřivce přemluvit. Ale uvědomte si, považuji sice za nutné zachránit co nejvíc obyvatel Giweruzu, ale plnou vahou se postavím proti přeplňování Archy. Lépe nechat zahynout ty, kdo stavbu Archy sabotovali, než dopustit, aby kvůli nezodpovědným umíněncům došlo ke katastrofě za letu, jakou by odnesli všichni.“

„Vezmeme to na vědomí,“ přikývla presidentka. „Ale kdyby se nám podařilo postavit lodí více než jak odpovídá současné výrobě, nebudeš protestovat proti přijetí lidí ze Zibogu?“

„Já přece proti nim nezamýšlím nic nepřátelského,“ řekl jsem. „Když pro ně bude místo, proč ne? Jen nechci pro pár milionů pitomců zahubit celou miliardu.“

„Opravdu se toho obáváš?“

„Možná jich je i méně. Tím hůř pro ty ostatní!“

„Dobře, beru to na vědomí.“

Betonáři dokončili pylony, nutné pro stavbu další vrstvy Archy, jen pár kilometrů od současné Archy. Na této základně okamžitě zahájili montáž další trojvrstvy. Ta nově vznikající se od dosavadní Archy podstatně lišila. Dolní část měla stejnou strukturu pravidelně se opakujících přesahů modulů, ale v horní části se nacházelo několik modulů odlišné výšky, které Archu dorovnávaly do roviny. Dosáhli jsme toho tím, že některé moduly byly pouze dvoutřetinové výšky, jiné se zvýšily. Umístili jsme sem rovněž dva ze tří elektrárenských zuvojde. Zarovnanou horní plochu postupně zalévali betonovým pancířem. Pod ní byla jediná vrstva Archy – i tak jsem očekával problémy, než ji dostaneme na oběžnou dráhu, kde jsem teprve plánoval její připojení k současné Arše. Na ni jsme čelní pancíř přímo položit nemohli. Tři vrstvy byly maximem a už teď spodní vrstva nesla příliš velkou váhu.

Betonový pancíř měl mít tloušťku minimálně třiceti metrů. Skládal se z vrstev nestejných materiálů. Na čele slitinový plášť, pod ním dvoumetrový betonový krunýř, dále devítimetrová vrstva asfaltobetonu, složená z desítek kovových bloků napěchovaných asfaltem, prostřídaných jako cihly, aby nikde nevznikla souvislá spára skrz naskrz. Následovala vrstva roztaveného čediče a takto uspořádané vrstvy se musely pravidelně střídat. Počítal jsem se šesti složenými vrstvami. Do každé vrstvy jsme zabudovali čidla, od dálkových teploměrů po pouhé tenzometry. Musel jsem počítat i s kosmickou erozí – působením meteoritů. S Archou o průměru deseti kilometrů bude těžké manévrování a malé kamínky budou zřejmě do pancíře bušit po celou dobu letu. Možná doletíme jen s jeho třetinou, ale pancíř nám musí vydržet až do cíle.

Největší problém byl s asfaltem. Těžil se jedině na pevnině Zibogu, odkud nám přestaly docházet veškeré dodávky.

„Vynecháme asfalt a tím víc zvětšíme tloušťku ostatních vrstev,“ navrhovali odborníci.

„Betonem asfalt nenahradíte,“ nesouhlasil jsem. „Asfalt pohlcuje částice, které betonem i kovy projdou bez překážky, jako kdyby byly ze skla.“

„Můžeme rozebrat nedůležité vedlejší silnice,“ dostal kdosi geniální nápad. „Beztak nám většinu dopravy zajišťují železnice a gryuly, zatímco auta jsou trvale na ústupu.“

Okamžitě jsem pochopil, že musím autorovi blahopřát. Asfalt ze silnic se snadno tavil a obsahoval už zpevňující štěrk, který by se musel přidávat. Vedlejší silnice jsme udržovat nemohli a vlastně ani nepotřebovali. A asfaltu byl rázem nadbytek.

Několik holých zuvojde, vybavených jen základními prvky, hlavně motory, čističkami vzduchu a vody, generátory na bázi isúnů a minimálními nádržemi na palivo, jsme nepřipojili k Arše, ale postavili na podobné pylony poblíž dosavadních loděnic, továren a dolů. Umístili jsme do nich nově vyrobené stroje a tyto továrny ihned zahájily provoz pro zvýšení průmyslové kapacity planety. Umístili jsme tam především nové hutě s rezonančními tavičkami. Rezonanční tavení pronikavě snižovalo energetický nárok válcoven a železáren a zvyšovalo tak produkci kovů.

Rozhodl jsem se zvýšit rovněž produkci potravin. Do této chvíle jsem měl přednější úkoly, ale teď, když už bylo téměř jisté, že motory i základní energetické zdroje Archy na mezihvězdný let postačí, musel jsem se věnovat i zemědělství. Už protože jsme potřebovali naplnit farmy v Arše.

Začal jsem geneticky upravovat vhodné kvasinky, aby produkovaly vhodnější potravu. Bohužel jsem neměl bardžanské kvasinky suiaki, které vytvářejí potravu naprosto vyváženou, ale zkusil jsem napodobit je co nejvíce. Bardžanům kdysi vývoj suiaki trval několik tisíciletí, já jsem tolik času neměl, zato jsem už dopředu věděl, jak by měly vypadat. Na univerzitě nám o zemědělských plodinách přednášeli dost dlouho, takže jsem nebyl úplně na začátku, jako Bardžané před čtyřiceti tisíci lety.

Další plodinou, kterou jsem se zabýval, byla vodní rostlina zofiz, ze které se získávala především olejnatá semínka. Pěstovali ji ve vodě na ohražených a zavlažovaných políčkách, podobně jako u nás na Zemi pěstujeme rýži. Semena zofizu byla výživnější a obsahovala více rostlinných tuků, takže se z nich lisoval potravinářský olej. Nebylo třeba příliš mnoho změn k pěstování zofizu hydroponickou metodou, což byla nejlepší metoda pro kosmické farmy. Ztráta úrodných a bohatých rovin na pevnině Zibogu nás sice zpomalila, ale kvasinky dzegta a hydroponicky pěstovaná semena zofiz, rozšířená v zemědělské oblasti pevniny Evoi i na farmách Archy, začala dodávat do palubních zásobáren tuny potravin. Naše první trojvrstva podstoupila pod mým dohledem pokus. Oddělila se od světa, uzavřela všechny dveře a počítali jsme, zda nám vystačí plodiny z vlastních farem.

Kvasinky neměly dosud fermentaci, takže byly jednotvárné chuti, ale i tak se zdálo, že nás kosmické farmy uživí, aniž bychom museli sahat na zásoby potravin, vzduchu a vody.

Spočítali jsme, kolik lidí zůstalo s námi. Pevnina Evoi měla i s několika stovkami drobnějších ostrovů méně než dvě třetiny obyvatel planety. Průmysl byl schopen postavit do dvou let tolik modulů, aby se na ně vešli všichni.

Ačkoli se mi to zdálo cynické, odtržení Zibogu zvětšilo naděje zbytku světa na záchranu. Letel Ugior zaručeně neměl v úmyslu obětovat právě své krajany, aby zachránil ostatní, ale – vypadalo to tak.

Errata:

10.08.2021 20:26