Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

První neúspěch

Dny ubíhaly jako články převodového řetězu a navzájem se podobaly jako vejce vejci. Všechny byly pekelně nabité, jen složení skupin vědců se zvolna měnilo.

Jako první odpadli motoráři. Věnoval jsem jim zpočátku víc času než ostatním, byli přece nejdůležitější. Bez antigravitačních motorů by nebylo vůbec myslitelné stavět hvězdné lodi, proto měla tato skupina naprostou přednost a když se u mě objevila, odsouvala ostatní na pozdější termín.

Výsledek se brzy dostavil. Čtyři továrny nezávisle na sobě začaly vyrábět fungující motory, dokonce ve třech velikostech. »Kapesní« pro létací nárameníky, střední pro gryuly a lehká letadla, »těžké« pro moduly »zuvojde«.

Jakmile proběhly první úspěšné zkoušky, motoráři se vytratili a přestali se objevovat. Bylo to v pořádku, nejdůležitější měli vyřešené a mohl jsem svou pozornost rozložit mezi ostatní skupiny. Nebylo to však tak nenápadné, jak by se zdálo. Motoráři si neodpustili oslavu a trvali na tom, že se jí musím zúčastnit. Nemohl jsem jim odepřít aspoň na dvě hodiny, aby se mohli pochlubit všemi typy. Nárameníky jim vyšly poněkud větší než ty moje, ale letadélko bylo k nerozeznání od běžných výsadkových gryulů. Největší z typů demonstroval svou sílu tím, že vyzdvihl do výšky hydraulický lis a usadil jej do připraveného lůžka v další továrně. Teď půjde už jen o to postavit jich potřebnou miliardu.

Složitější to měli konstruktéři „zuvojde“. Utěšoval jsem je, že první moduly mohou mít všelijaké chyby a jejich nedostatky zahrneme jako vylepšení do dalších sérií. Úplně nepovedené exempláře můžeme umístit na čele Archy. Také tam mohou být užitečné, přinejmenším jako skladiště. V nejhorším je naplníme betonem a stanou se součástí stínění.

Aby se tak stalo hned s prvními kusy, to by ale konstruktéři nepřenesli přes srdce. Potkalo je však menší zdržení. Jak jsme se dohodli, konstruovali první moduly v předstihu před dodávkou motorů. Ukázalo se však, že motoráři nedodrželi své předběžně ohlášené rozměry a motory jim vyšly nepatrně větší. Stát se to samozřejmě mohlo, nikomu se nedala prokázat úmyslná vina, jenže konstruktéři „zuvojde“ museli předělávat nejen výkresy, ale i prvních pět modulů. Nebýt této závady, byli by hotovi o několik dní dříve.

Rovněž oni se museli pochlubit veřejnou ukázkou, při níž se první tři moduly vznesly do výšky a přelétly zvolna nad továrnou na velké rovné pole, kde je chtěli uložit jako základ Archy. Jiné party zde už vybetonovaly soustavu těžkých pylonů, na nichž chtěli konstrukce sestavovat do vrstev.

První zuvojde samozřejmě neobsahovaly reaktory. Skupina jaderných inženýrů neměla ani zdaleka hotový projekt kosmické elektrárny a potýkala se s tisíci problémy. Zatím to podle mého mínění nebylo hrozivé. Atomové elektrárny budeme potřebovat jako sůl, ale většina modulů reaktory beztak obsahovat nebude, jejich energetický systém bude zásobovat B-palivo. To jsme pochopitelně začali vyrábět hned od začátku. Čističky odpadních vod byly jednoduché a startovací kulturu kvasných baktérií jsem dodal na požádání. U všech velkých měst rostly jako jediné nové objekty čističky, produkující B-palivo. Až doslouží ve městech, zabudují je do dalších modulů »zuvojde«.

Doporučil jsem Giweruzanům rezignovat na mnoho odvětví lidské činnosti. Nemělo například smysl ztrácet drahocenný čas i energii stavbou nebo jen údržbou obytných budov. Místo toho bylo nutné pokud možno ještě tady na planetě prověřit autonomní systémy modulů. Jakmile tedy postavili první zuvojde, začali do nich stěhovat lidi. Zpočátku jejich konstruktéry, aby si na vlastní kůži prověřili nedostatky, ale postupně se do Archy přestěhovaly další a další skupiny. Konstruktéři brzy velkoryse vyprojektovali modul zvaný »společenské centrum« s tělocvičnami, koncertními sály i plaveckými bazény a částečně tomu obětovali i bezpečnost. Aby se jim to vešlo do standardního modulu, vypustili výjimečně z projektu vnější bezpečnostní zónu s dvojitými stěnami, kde se měla zevnitř kontrolovat celistvost pláště a hermetičnost modulu. Znamenalo to, že tento modul musí být umístěn pouze hluboko uvnitř Archy, aby ho ostatní chránily před poškozením. Výjimky toho typu jsem nakonec připustil a »společenská centra« se měla několikrát po celé délce Archy zopakovat, aby byla všem lidem ze všech vrstev dostupnější.

Počítal jsem se spojováním zuvojde do větších celků již tady na planetě. Jistě by to šlo i později ve vesmíru, ale tam to bude zaručeně složitější a hlavně, bude těžší opravovat tam chyby a nepřesnosti dané tolerancemi. Aby bylo možné spojit zuvojde už na planetě, museli jsme si nechat pro ně postavit základy. Navrhl jsem betonové pylony s maketami spojovacích prvků, potrubí a dveří. Na ty jsme mohli moduly posadit a spojovat mezi sebou navzájem. Pylony musely být ustaveny a pečlivě nivelizovány v odlišných výškách přesně podle plánu, aby smontovaný celek mohl ihned po sestavení odletět na oběžnou dráhu, kde by měl počkat na další vrstvy. Tím byl také do jisté míry určen výsledný tvar Archy. Tady na planetě jsme mohli smontovat jen nepříliš vysoké, zato libovolně rozsáhlé placky. Nemohly být vyšší než dejme tomu tři vrstvy, tedy tři sta šedesát metrů, zato průměr mohl dosáhnout až deseti kilometrů. A začali jsme těmto plackám říkat »trojvrstva«. Bude to základ »Archy«.

Jakmile jsme postavili a spojili první moduly, poskočila stavba Archy mílovými kroky. Ze všech stran k nám přijížděly vlaky s nejrůznějším materiálem. Traverzy, kilometry potrubí, cisterny B-paliva, válcované plechy, cívky vodičů, izolovaných novými izolačními materiály, celé hory nádrží, čerpadel a jiných strojů. Velká skladiště Archy spolykala tuny všeho možného, od trvanlivých potravin, přes oděvy až po lepidla, tuky i přístroje. Vzhledem k tomu, že Giweruzané neznali počítače a nebyl čas je vyvíjet, museli jsme jmenovat tisíce skladníků, zodpovídajících za pořádek ve skladech. Každý modul s výjimkou společenských center a elektráren měl vlastní kuchyně a jídelny, část modulů navíc obsahovala farmy pro pěstování rostlin a později snad i pro chov užitkových zvířat.

(Užitková zvířata se nakonec do Archy dostala pouze jako zmražené a konzervované maso a v podobě kolekcí embryí...)

Lidé se v modulech brzy zabydleli. Obytné prostory se od současných výškových budov lišily především tím, že ve všech místnostech chyběla okna. Místo nich tu byly obrazovky, na které si mohli přepínat obrazy buď z kamer, nebo předem natočené snímky přírodních krás ze všech koutů planety Giweruz. Někteří obyvatelé si pochvalovali, že mohou mít na Arše lepší výhled než v dosavadních bytech a že se jim bydlí lépe než dřív.

Ubytovaní samozřejmě nežili v Arše nečinně. Kdo mohl, pracoval ve svém oboru i v těchto podmínkách. Lékaři do Archy přestěhovali nemocnice, kuchaři zde měli své kuchyně. Ostatním nabízela správa Archy přeškolení.

S mnohými obyvateli Archy nastaly pochopitelně problémy.

Některé bylo těžké uspokojit a přiměřeně zaměstnat. Hlavně venkované a rybáři z pobřeží a ostrovů, zvyklí žít více v přírodě, si stýskali, že si na život v kovových krabicích neumí zvyknout. Bezprostřední kontakty s přírodou jim televize nahradit nemohla. Ale netýkalo se to jen lidí, zvyklých na život v přírodě. Většinu lidí v Arše včetně obyvatel měst zarazilo jiné uspořádání světa, než na jaké byli dříve na planetě zvyklí. Navíc nebyl přechod na Archu pro většinu lidí spojený jen se změnou prostředí, ale často i se získáním nové kvalifikace, což se pro mnohé stalo naprostou nutností. V Arše byla přeškolovací centra, aby se i venkovanům dařilo nabídnout vhodnou práci. Byly zapotřebí i úplně nové profese, například práce v kosmických farmách, které od samého začátku produkovaly nutné potraviny. Naopak zmizelo nejenom mnoho profesí, ale i dříve docela běžných činností.

Nepočítali jsme třeba s vařením jídel v jednotlivých bytech. Tím by se promrhalo příliš mnoho energie. Ve velkých kuchyních se energie využívala dokonaleji, proto v Arše byly pouze společné kuchyně a jídelny s nepřetržitým provozem. Odpadní teplo kotlů odcházelo do tepelných pump, aby se využilo k ohřevu obytných prostor. Bylo to nesrovnatelně efektivnější než přímé topení. Podobně bylo v Arše společné i další zařízení, například lednice.

Přímo v Arše jsme uvedli do provozu i několik továren, hlavně na elektroniku. Brzy se i v nich pracovalo na plný výkon. Nutně jsme totiž potřebovali nové obrazovky a kamery, pro něž byly v modulech často nainstalovány jen přívody a držáky, ale namontují je až budou vyrobeny. Byly tady i veliké strojírenské podniky se zpracováním materiálů pomocí rezonančních taviček, jakož i rezonanční sklárny na výrobu všeho možného, od lahví po obrazovky. Rezonanční ohřev vynalezli kdysi na planetě Ux, ale rychle se rozšířil do všech světů Galaktického společenství. Také na Giweruzu brzy významně urychlil výrobu. Největších výhoda spočívala v tom, že se všechny takto zpracovávané materiály daly recyklovat – skleněné střepy stejně jako kovový šrot.

Vzniklo z toho pravidlo: v Arše se nesmí vyskytovat nic, co by se nedalo znovu a znovu recyklovat.

Už v první tisícovce modulů byl i peněžní ústav, jakási banka. Giweruzané původně zamýšleli nezavádět na Arše peníze, ale to jsem jim rychle rozmluvil. Jistě, i peníze se dají nahradit, například hierarchií hodností jako v armádě nebo na lodích, ale to není vhodné pro všechny. Proto byli jmenováni odborní odhadci, kteří připisovali každému nově přistěhovanému na účet v nové bance odhadnutou částku náhrady za majetek nechaný na planetě. To byl jen základ, další částku mohl každý získat za účast na přeškolení a hlavně za práci pro potřeby Archy. Dohodli jsme, že v Arše budou lidé žít jako na vojenských lodích. Kupovat se mají jen drobnosti, loď jako taková je však nedělitelná. Jídlo, ošetření, vzduch a další nezbytnosti musí být zdarma, ale nesmí se odpustit žádné plýtvání. Plně obsazené moduly si směly volit i vlastní samosprávu v čele se starostou. Zákony musí být společné, jen s nepříliš podstatnými místními úpravami.

Mě prozatím stále ubytovávali v kosmickém centru, ačkoliv mě začali přemlouvat, abych se přestěhoval do Archy. Tvrdili, že svou přítomností všechny povzbudím.

Kosmické středisko však mělo nejvýhodnější polohu pokud šlo o schůzky s jednotlivými skupinami vědců. Pomocnou ruku potřebovali atomoví vědci, na jejichž práci projekt v současné době závisel nejvíc. Zatímco stavba modulů úspěšně pokračovala a na staveništi Archy se do výšin Eiffelovy věže tyčila již třetí vrstva zuvojde, nebyl dosud dokončený jediný reaktor. Pravda, měly být umístěné až ve vnější vrstvě, tedy stačilo připojit je jako poslední, jenže dosud nebyly hotové a let bez nich nebyl možný.

Hlavní důvod, pro který jsem stále odmítal nastěhovat se do Archy, jsem si nechával pro sebe. Věděl jsem totiž, že se na sebe dají postavit nejvýše čtyři vrstvy zuvojde, protože větší počet by spodní moduly nemusely vydržet. Ve vesmíru to bude jiné, tam budeme možná muset akcelerovat mnohem větším zrychlením, jenže síla motorů bude působit ve všech stejně a stykové plochy nebudou namáhány buď vůbec, nebo málo. Na planetě moduly ležely na sobě bez podpory motorů a byl by neúnosný přepych plýtvat palivem na jejich nadlehčování. Druhým důvodem proti vyšším vrstvám bylo, že lidé, pokud pracovali venku v pozemních továrnách, se z nich obtížně dostávali do práce. Jako optimum jsme se přece dohodli na trojvrstvě. Všechny továrny, pokud to bylo možné, jsme do Archy stěhovali i se zaměstnanci a jejich rodinami. Chystali jsme se odeslat každou trojvrstvu hned po jejím dokončení na oběžnou dráhu, aby se tady uvolnilo místo pro sestavování další. Teprve na oběžné dráze se měly všechny vrstvy spojit do jediného kompaktního soulodí.

Nechtěl jsem odletět hned s první částí. Očekával jsem, že mě budou v první fázi stavby potřebovat více na planetě. Proto jsem pořád setrvával v kosmickém středisku.

Orgo Plyok byl další Giweruzan, který se ode mne skoro nevzdaloval. Jeho úloha byla velice důležitá. Zabýval se trvalým pozorováním slunce. Nejen to, on do svého oboru zaškolil další žáky, pozorování slunce byla v této situaci nutnost. Zpočátku se nebezpečně neprojevovalo a nikdo na něm nic nepoznal, ale já už jsem věděl, že v jeho hlubinách, kde vzniká tak silné světlo, že samovolně proniká až do nadprostoru »Evsej«, je už přítomný zárodek nestability. Ten se bude postupně více a více prosazovat, až jednoho dne hvězdu roztrhne a způsobí její výbuch. Zatím se nic nedělo, ale Orgo Plyok se svými žáky začal slunce pozorovat systematicky z mnoha observatoří světa, aby nezůstalo ani minutu bez dozoru.

Čas plynul a Archa začínala získávat svou podobu.

Na konci druhého měsíce mého pobytu na Giweruzu jsem se poprvé odhodlal seznámit všechny s hrozící katastrofou.

Na konci čtvrtého měsíce se konala oslava sestavení prvních girrigových motorů.

Na konci šestého měsíce se na pevnině Evoi na planině za městem Lodkolan jako bájná hora vypínaly první tři vrstvy modulů naší Archy. Malá část zuvojde se montovala v blízké továrně, největší počty modulů sem přilétly z továren rozesetých na celém světě.

To všechno jsem se dozvídal, aniž jsem na chvíli opustil kosmické středisko. Neměl jsem čas na vycházky a na objevování krás planety, která brzy zmizí v plamenech hvězdy. Z jednoho okna jsem viděl na okraj pouště, její zajímavou červeno-žlutou barvu – ale to bylo všechno. Umiňoval jsem si, že až to půjde, uděláme si s Fairlií privátní výlet kolem světa. Samozřejmě jen pokud stihneme do výbuchu slunce postavit Archu natolik, aby pobrala na palubu všechny lidi Giweruzu.

Na moje doporučení Giweruzané v Arše umístili továrny a postupně jimi nahrazovali staré a přebírali jejich výrobu. Jen loděnice se sem nevešly a moduly museli vyrábět v dosavadních objektech. Dokonce jsme museli otevírat další. Jakkoliv se zdálo, že modulů přibývá dostatečné množství, jednoduchý výpočet nám prozradil, že to stačit nebude. Každý modul mohl pojmout omezený počet lidí. Na velkých oceánských lodích bylo sice pasažérů mnohem více, ale nebylo nutné pro všechny zajišťovat i koloběh vody a vzduchu, o zásobách úměrných trvání plavby ani nemluvě. Do jednoho našeho modulu se vešlo nanejvýš tisíc lidí, spíše méně, pokud měl sloužit i jinak než jako holá ubytovna.

Vyžádal jsem si přehled o populačním vývoji planety. Jak se dalo čekat, žádný pokles se neprojevil. Denně se rodily tisíce dětí, což místo očekávaného poklesu znamenalo růst. Na Giweruzu bylo sice méně obyvatel než na Zemi, podle posledních odhadů jich nebyla ani miliarda, ale tato hranice měla podle původních prognóz v dohledné době padnout a to znamenalo postavit milion zuvojde, což bylo vysoce nad současnými možnostmi planety.

Z pevniny Zibogu a velkého ostrova Tami se navíc další dodávky modulů čím dál tím víc opožďovaly. Hlásili nám potíže při dolování rud, stagnovaly dovozy potravin, dokonce se snížila i produkce B-paliva. To poslední bylo na pováženou. Muselo nám záležet na co největších zásobách, i když B-palivo mělo v Arše obíhat. Produkty rozkladu se měly regenerovat v atomových elektrárnách, ale vzhledem k očekávaným ztrátám jsme museli mít původních zásob co nejvíce.

Čističky připojené na výstupy odpadních vod u velkých měst produkovaly palivo úměrně k počtu jeho obyvatel. Dokud se město nevylidnilo, měla být produkce paliva stálá, ale na pevnině Zibogu tomu tak nebylo.

Fairlie na můj podnět zorganizovala vládní inspekci, aby se nesrovnalosti vyjasnily. Komise vybavená nejvyšší pravomocí ke kontrolám zjistila, že tam kohosi napadlo předělávat benzínové motory automobilů na B-palivo a to pod rukou levně skupovat od správců čističek. Drahocenné B-palivo tak zbůhdarma spalovali v motorech s účinností ani ne čtyřiceti procent, navíc pro pouhou zábavu několika tisíců podnikavců.

Ani mi to nechtěli prozradit – prý abych se nerozzlobil.

„Já že bych se měl zlobit?“ opáčil jsem komisi s hraným údivem. „Vy byste se měli zlobit! Vysvětlili jste nenechavcům, že jejich dnešního hýření můžeme brzy litovat?“

„Ale co máme proti tomu dělat?“ namítl nešťastně jeden člen komise. „Vyměnili jsme správce čističek, ale ti noví se nechali podplatit také, někde ještě téhož dne!“

„Vyměňte je znovu,“ řekl jsem. „Ale pošlete tam někoho, kdo má více zodpovědnosti a s místními lidmi se nezná.“

Komise se tam vrátila a po jejím zákroku z čističek začalo přicházet opět odpovídající množství B-paliva. I když méně, než z jiných měst. Někde se něco muselo ztrácet, ale to už se nedalo zjistit. Proslýchalo se, že se teď na Zibogu občas pořádají divoké automobilové závody a rallye, jenže nebyl čas prověřovat fámy.

Měli by snad mít rozum...

Zhruba po půl roce, kdy bylo jasné, že projekt pokračuje úspěšně, jsem mohl vysadit používání povzbuzujících prostředků a drog a konečně jsem se pořádně vyspal přirozeným spánkem.

Nejvíc to přivítala Fairlie. Znamenalo to, že jsme se k sobě opět trochu přiblížili. Stejně jako dřív měla právo kdykoliv ke mně vstoupit, spolu s Orgo Plyokem, který vedl sledování slunce. Obývala komůrku, do níž vedly dveře z chodbičky před mými dvěma pokoji. V jednom jsem měl ložnici, druhý pro návštěvníky, pokud jich bylo méně než aby zaplnili velký sál.

Nutno říci, že jsem měl návštěvy téměř nepřetržitě. Bylo příliš mnoho těch, kdo za mnou chodili s problémy, s nimiž si nevěděli rady. Tak jsme to ostatně zavedli hned od počátku. Na vynalézání nebyl čas a kdo potřeboval pomoc, chodil za mnou, abych se mu podíval do počítače, jestli v něm nenajdu řešení právě jeho problému. Ačkoliv jsem disponoval jen svým malým náramkovým komunikátorem, bylo i v něm dost a dost informací z mnoha oborů. Teprve když moje informace nestačily, museli dát konstruktéři hlavy dohromady a problém společně vyřešit.

Fairlie mi dělala sekretářku i strážného anděla. Většina návštěv ke mně přicházela až když si s ní dohodla přesný termín. Rozvrhovala všechny schůzky pomalu na minutu přesně, ale při změnách a neplánovaných zdrženích dokázala obvolat další pozvané a schůzky s nimi optimálně přesunout. Při tom všem mě učila zdejší jazyk, abych se dorozuměl bez překladače, kdežto sama se naučila jazyk Bar, aby se mnou mohla hovořit mou řečí.

Neřekl jsem jí ani, že mou skutečnou rodnou řečí hovoří jen jediný nepatrný nárůdek na nepříliš veliké pevnině Země, zatímco jazyk Bar, který se tak horlivě učila, je dorozumívací řečí celého Galaktického společenství.

Brzy jsem si zvykl na odlišnosti Giweruzanů natolik, že mě pohled do zrcadla vyváděl z míry. Všichni kolem mě měli pleť citrónově žlutou a má vlastní tvář mi už připadala příliš červená. Vlasy jsem si nechával stříhat podle místní módy, až na to, že jsem je měl hnědé – ostatní nosili vlasy v různých odstínech zelené. Sama Fairlie měla vlasy světle žlutozelené, což se v těchto krajích považovalo za jednu ze známek krásy.

Rychle jsem si také zvykl na to, že zdejší lidé mají na rukou a na nohou šest prstů. Měl bych asi potíže, kdybych se chtěl učit hrát na některý místní hudební nástroj, neboť ty byly většinou uzpůsobeny šestiprstým rukám.

Jako daleko větší náhoda mi připadal jejich obličej. My na Zemi máme mnoho různých ras a nevyvede nás z míry obličej Afričana, Evropana nebo Číňana. Tady rasy nebyly, mezi lidmi odlišných krajů a světadílů nebyly rozdíly. Pevniny neoddělovaly velké oceány, na počátku dějin lidé více migrovali a dokonale se promísili.

Že se Giweruzané ze všech pozemských ras nejvíc podobali právě Evropanům? I to tu přece bylo. Bardžané, v Galaktickém společenství nejstarší, se nejvíce podobají Indům, zatímco Kelénci Afričanům – pokud si odmyslíme, že mají navíc veliká blanitá netopýří křídla a trochu více ochlupené tělo. Kdo se chce pohybovat po Galaktickém společenství, musí si zvyknout i na populace ne-lidí. V tomto směru se mi Giweruzané podobali a na trochu odlišnou barvu jsem si zvykl.

Fairlie byla na zdejší poměry opravdu velice krásná žena a kromě krásy oplývala značnou inteligencí. Slovíčka z řeči Bar ovládla mnohem dříve než já zdejší jazyk. Ale je třeba přiznat, já jsem k učení řeči neměl takovou silnou vůli jako ona.

Měl jsem důležitější starosti.

Občas se naopak stávalo, že se plánovaná schůzka náhle zkrátila. Problém, se kterým za mnou návštěvníci přišli, měl třeba jednoduché řešení, tak jako proslulé Kolumbovo vejce. Návštěva v takových případech odcházela s provinilou omluvou na rtech, což jsem přecházel úsměvem a přáním zdaru v další práci. Fairlie pak rychle zajišťovala změnu v rozvrhu, ale než se další návštěva dostavila, mívali jsme krátké chvilky, kdy nebylo co dělat. Právě v těchto desetiminutovkách nebo půlhodinkách mě Fairlie učila další slovíčka, nebo naopak žadonila, abych jí zase pověděl něco nového o Zemi.

Byla tím úplně posedlá.

Neměl jsem samozřejmě důvod k odmítnutí takových proseb. Trochu mě její upřímný zájem i těšil. V takové chvíli se ani nic jiného dělat nedalo, netrpělivým pobíháním kolem stolu bych příchod další návštěvy nijak neurychlil.

Začal jsem povídáním o Zemi. Popisoval jsem Fairlii opačné střídání ročních období naší severní a jižní polokoule. Ne že by lidé na planetě Giweruz neznali rozdílné roční období, ale tady se střídala díky excentricitě oběžné dráhy. Sklon osy otáčení planety k rovině její oběžné dráhy nebyl tak velký – jen tři úhlové stupně, což by ke vzniku ročních dob nestačilo. Planeta Giweruz měla na druhé straně protáhlejší oběžnou dráhu než Země, takže se tu jaro, léto, podzim a zima projevovaly podobně jako u nás, jenže na obou polokoulích shodně. Léto tady bylo – podle Newtonových zákonů – parnější, ale kratší než u nás, zima mírnější a delší. Pro zdejší lidi bylo neuvěřitelné, že u nás je současně na jedné polokouli léto a na druhé zima. Fairlie mi to všechno přímo hltala z úst. Obvykle jsme přitom seděli proti sobě u stolku, kde nechyběly číše osvěžujícího nápoje podobného moštu. Fairlie mě často během vyprávění bezděčně brala za ruku. Neodtahoval jsem se, bylo mi to docela příjemné. Ten bezděčný kontakt mě spojoval se zdejšími lidmi více než co jiného.

Samozřejmě se Fairlie podivovala i dalším odlišnostem. Zejména se jí líbily rozdíly mezi rasami. Pro lidi Giweruzu to muselo být opravdu zvláštní, když si museli představit tu ojedinělou směsici ras, kterou proslula zejména Země. Země byla ostatně zvláštností i pro obyvatele Galaktického společenství, zvyklé sice i na větší rozdíly – ovšem nikdy ne v témže světě.

Někdy jsme spolu i zpívali. Během studia na biologických fakultách patřilo k běžným praktikám vylepšovat si sám sebe. Týkalo se to nejen odstraňování drobných chybiček na kráse, ale i perfektního vyladění organismu. Byl bych špatný biolog a lékař, kdybych neměl dobrý hlas a hudební sluch. Mohl jsem teď bez zábran zpívat pozemské písně, ačkoliv jsem neměl školený hlas, jako naši profesionální zpěváci. Fairlie uměla zpívat nádherně. Dokázala zazpívat nejenom všechno co já, ale rozsah jejího hlasu byl na rozdíl od mého ještě nejméně o další oktávu větší.

Kdyby byla pozemšťankou nebo Bardžankou, dávno bych ji požádal o ruku.

Jenže to by musela být pozemšťankou nebo Bardžankou. Jak jsem jí řekl už na začátku, nic víc než přátelství mezi námi ani nemohlo nastat. A právě já jsem to věděl nejlépe. Přesto jsem byl rád, že mi zůstala nablízku právě ona. A už předem jsem tajně záviděl šťastlivci, který si tuhle báječnou ženu jednou vezme.

Nezůstane přece věčně sama...

Uplynulo tři čtvrtě roku mého pobytu na Giweruzu.

Obyvatelé planety slavili svátek nového roku. Měly by to být oslavy posledního zdejšího roku stráveného ještě na mateřské planetě, měly být tedy obzvlášť bouřlivé. Tentokrát jsem nemohl odmítnout pozvání do společenského centra Archy, kde obyvatelé uspořádali podívanou, přenášenou místní televizí do celého světa. V každém sále byl jiný pořad, také tělocvičny byly přeměněny na taneční sály. Tance a obdobné druhy společného pohybu jsou bez ohledu na kulturu rozšířeny na všech planetách osídlených humanoidy i bytostmi, podobnými lidem jen vzdáleně. Tanec či jeho obdobu vyznávají prasátkovití Aiguřané, kočkovití Nontové, jakýsi druh pohybu pěstují i nemotorní ještěrovití Ilooničané, vlnivé tance se vyskytují i u chobotnicovitých bytostí planety Ux. Zřejmě to vyplývá z podstaty většiny inteligentních bytostí, i když jsou i výjimky, třeba Askarisané. Giweruz však v tomto směru výjimečnou nebyla. Hudba pohyb synchronizuje, proto byli hudebníci oblíbení i na Giweruzu.

Docela jsem litoval, že nemám u sebe nic víc než nevelký komunikátor. V nedostupných počítačích ve vraku průzkumné lodi HGS Newton zůstalo obrovské bohatství pozemské hudby. Bylo by pro obyvatele Giweruzu určitě přínosem, vždyť jejich hudba nebyla složitá, ačkoliv ji provozovali profesionální hudebníci. Neodolal jsem přání nejodvážnějších ze svých přátel, především Fairlie, abych zkusil zazpívat pár pozemských písniček. Na to, že mám ke zpěvákům daleko, jsem sklidil až nezasloužený úspěch.

Pak jsem se naopak pokusil naučit zdejší hudebníky hrát některé pozemské melodie. Pochopili je rychle, však to byli profesionálové. A aby toho bylo víc, pokusil jsem se nejdřív Fairlii a pak i další dobrovolníky naučit některé základní pozemské tance. Připadal jsem si přitom jako mistr v taneční škole, jen povinný sváteční oblek mi scházel.

Byla to pro ně určitě exotická podívaná. Jejich tance mi připadaly něco mezi africkými obětními tanci před zahájením lovů a středověkým dvorním tancem, ale rozhodně tu neznali tance v našem moderním smyslu, kdy jsou tanečníci téměř v objetí. Muzikální však byli, rovněž smysl pro pohyb jim byl vlastní, takže po dvaceti minutách učení začala taneční plocha vířit polkou v melodii »Škoda lásky«.

Bylo to obrovské haló. Scházely jen nádherné šaty, jaké si při těchto příležitostech oblékají mladé dívčiny u nás na Zemi. Místní krásky si kromě jednoduchých tunik oblékly stejné obleky jako muži a prozrazovala je jen ladnost pohybů a bohatší, pečlivě upravené vlasy. Naštěstí měli všichni muži na hlavě stejného ježka jako já – což bylo samozřejmě dáno tím, že jsem tady navštěvoval stejné lazebníky.

Dva Giweruzané hned na pozemskou hudbu pohotově skládali text, aby mohli zpívat všichni. Některá slova jsem z toho pochopil, zbytek mi přeložil program. Texty byly zdařilé, ačkoliv s původními slovy a s původním smyslem neměly nic společného.

Samozřejmě jsem nemohl zůstat stát stranou. Fairlie a po ní některé další dívky si brzy dodaly odvahy a půjčovaly si mě jako při permanentní dámské volence. Ještě že skladby na sebe nenavazovaly bezprostředně, ale po krátkých pauzičkách, abych si mohl spolu s hudebníky vydechnout.

Nebýt jedné z takových přestávek, snad bych si toho ani nepovšiml. Podlaha se jemně zachvěla a z velké dálky se sem donesl zvuk, jako kdyby se v sousedním sále převrátil jakýsi těžký předmět.

Zábava ale pokračovala dál. Rozjařená děvčata, nadšená možností zatancovat si konečně s ne-giweruzanem, mi nenechala mnoho času na odpočinek.

Po skončení další, snad už dvacáté »Škoda lásky«, se ke mně v chvatu davem prodral Mairis Dypé, jeden z motorářů, přizvaných na zábavu. Motoráři vlastně měli skončeno, proto se mohli účastnit oslav bez obavy, že něco zmeškají. Jejich úkol byl teď jednodušší – dohlížet na montáže a zejména na synchronizaci jednotlivých velínů, aby bylo možné ovládat Archu z libovolného řídícího stanoviště.

Mairis Dypé si mě vyhledal mezi tanečníky a když nastala přestávka, pokusil se odvést mě stranou.

„Stalo se neštěstí, Rudi,“ oznamoval mi zachmuřeně.

„Co je?“ zvážněl jsem ihned.

„Zřítilo se zuvojde.“

„Kde? Při letu, nebo při přistávání?“

„Nebylo to při letu,“ vysvětloval chvatně Mairis. „Mělo číslo FA tisíc sto osmnáct, jedno z okrajových zuvojde první vrstvy. Neuneslo asi váhu dvou vrstev nad ním. Nejspíš půjde o vadu materiálu. Uvnitř to zasypalo všechny lidi. Jen deset zraněných se z trosek samo vyprostilo, většina jich je tam a strašně prý naříkají.“

„A co ostatní zuvojde nad ním?“

„Naštěstí zůstaly viset bočně připojené k sousedům. Bylo by mnohem větší neštěstí, kdyby se to zřítilo odshora až dolů. Ale i tak je to katastrofa a mrtvých tam bude hodně.“

Přivolal jsem pohledem Fairlii. Nemusel jsem ji shánět, netančila s nikým než se mnou a na mrknutí oka byla u nás.

„Nerad bych rušil slavnost, ale stalo se neštěstí. Nějak to tady zamaskuj, prosím. Vrátím se co nejdřív.“

Zamračila se, ale vrátila se ihned na místo, odkud měla přehled po celém sále.

Komunikační systémy dosud nefungovaly. Továrna na výrobu miniaturních televizních kamer nestihla zatím vyrobit požadované množství kamer a elektronické přepínání nemělo co přepínat. Seběhli jsme k nejbližšímu výtahu a sjeli dolů, proběhli spojovacími vraty do sousedícího modulu a znovu výtahem dolů.

Pod Archou bylo volno. Spodní moduly ležely na pečlivě nivelizovaných základových betonových kostkách, ukončených nefunkčními rámy vrat, které plnily úlohu spojovacích prvků. Měli jsme v plánu sestavit na planetě jen tři vrstvy modulů a tyto koláče připojovat navzájem až na oběžné dráze kolem planety Giweruz. I tak byla konstrukce spodních modulů více namáhána než horních, vždyť už Archa pomyslně sahala nad špičku Eiffelovky.

Pod Archou mezi pylony vznikl velký prázdný prostor. Sem zajížděly vlaky plné zásob, aby překládání netrvalo dlouho. Také teď zde stálo několik vlaků, ale vyhnout se jim nebylo těžké. Mairis i já jsme měli neustále na sobě létací sygyty, takže jsme ke kraji Archy doletěli během nepatrné chvilky.

Při pohledu na tu horu zkroucených traverz a zborcených plechů mě objala hrůza. Byl tu zmatek, křik a nářek raněných. Lidé se pokoušeli uvolňovat traverzy pomocí lana upevněného na nákladním gryulu, ale byl to jen jeden z prvních typů, neměl dostačující přebytek výkonu a nemohl zaklíněné masy kovu od sebe dostat.

Ze zhroucených trosek se ozýval bolestný křik zasypaných obětí. Někteří v té hromadě kovu ještě žili – ale nikdo jim prozatím nedovedl pomoci.

„Nemáte tady někde volné zuvojde?“ zachytil jsem prvního uniformovaného člověka, který mi padl do rukou.

„K čemu?“ otázal se bezradně.

Ani příslušníci pořádkové policie, oblečení do hnědavých uniforem, si nevěděli rady – jako ostatně všichni.

„Každé z nich má přece třistanásobný přebytek motorové síly,“ vysvětloval jsem mu. „Přivažte lana na ně a vyzvedne vám i další – v podstatě až do pevnosti lan.“

„Anebo všechny rozdrtí, až na ně spadne!“

„Kdyby měly být všechny moduly vadné, nemuseli bychom stavět vůbec nic. Zkuste to,“ nabádal jsem policistu.

Několik dalších s vysílačkami se pokoušelo organizovat záchranné práce. Byli také otřeseni, ale vzpamatovali se a snažili se co nejvíc zmírnit následky.

„Mairisi, co ty tady děláš?“ doběhl k nám jeden z policistů. „A proč sem taháš Rudiho? Koukejte odsud zmizet! Oba!“

„Proč?“ obrátil jsem se na policistu. „Mohu tu být možná užitečnější než si myslíte. Jsem přece také lékař.“

„Odejděte odsud oba! Není tu bezpečno!“

„Nemyslím, že by se ještě další zuvojde měhlo zřítit,“ namítl jsem. „Tohle bude naprosto ojedinělý případ.“

„To není jisté,“ mračil se policista. „Obáváme se, že se každou chvilku může přihodit totéž. Mairisi, víš přece sám, že každý z nás je nahraditelný s výjimkou Rudiho. Koukej ho uklidit do bezpečí, někam co nejdál od Archy.“

„Statické výpočty jsem kontroloval s vašimi techniky,“ vrtěl jsem hlavou. „Muselo se sejít příliš mnoho výrobních chyb, aby se stala taková katastrofa. Zuvojde má vydržet víc. Ostatně soudím, že nespadlo vahou modulů nad ním. Ty jsou přece dosud na svých místech, ačkoliv drží jen za boční spojky, jak všichni vidíme.“

„Nebudu o tom planě diskutovat,“ trval na svém policista. „Vypadněte okamžitě oba! Nemůže za to žádná výrobní vada, ale výbuch, rozumíte? Další nálože výbušnin jsme našli i v dalších zuvojde. Proto říkám, zmizte odsud, než se něco stane!“

Přiznám se, vyvedlo mě to z míry. Jaký smysl by mělo ničit zuvojde, které se měly stát záchranou nás všech?

Než jsme se ale stačili vzpamatovat, přistál vedle nás malý policejní gryul. Čtyři policisté nás vtáhli dovnitř, aniž by se nám pokoušeli něco vysvětlovat. Mikrobus se ihned vznesl a zamířil směrem ke kosmickému středisku.

Errata:

10.08.2021 20:26