Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kolotoč

To, co následovalo v několika dalších dnech, připomínalo zkouškové období na vysoké škole na Bardžá, umocněné na třetí.

Naštěstí jsem měl Orgo Plyoka a Fairlii. Dobrovolně na sebe vzali úlohu koordinátorů a podle mých požadavků roztřídili vědce a konstruktéry do tématických skupin.

Nejprve mě odvedli do velikého přednáškového sálu, kam shromáždili všechny vědce, abych jim přednesl neblahou zvěst o chystané zkáze. Po úvodu, kdy jsem přítomné ujistil o nabízené pomoci, je Fairlie požádala, aby se sami rozdělili podle oborů, které jim budou podle mého seznamu nejbližší. Hned poté shromáždila do vedlejšího sálu skupinu budoucích konstruktérů antigravitačních motorů.

Byl to první kolotoč, který jsem musel absolvovat. První a také nejhorší. K základnímu vzdělání kosmonauta patří znát principy podstatné většiny strojů a přístrojů, s nimiž se na kosmické lodi může setkat, nicméně moje funkce na průzkumné hvězdné lodi Newton byla »palubní biolog-lékař«. Nepočítalo se, že bych dokonale znal antigravitační motory, reaktory, počítače a jinou špičkovou techniku, od toho byli na lodi jiní. Naštěstí jsem principy znal a v holografických pamětech náramkového komunikátoru se nacházely aigurské girrigy a bardžanské baporgy i s mnoha potřebnými detaily.

„Galaktické společenství má a používá dva základní typy antigravitačních motorů,“ zahájil jsem přednášku pro pár desítek dychtivých techniků. „Baporgy vynalezla civilizace Bardžá už někdy před čtyřiceti tisíci lety. Pro tyto motory je charakteristické zeslabování gravitačních a setrvačných vlastností hmoty; v okruhu jejich dosahu je méně ovlivňována gravitací planety. Tento efekt lze částečně směrovat, takže síla, přicházející z určité strany, získá značnou převahu, i kdyby byla slabší. V praxi to znamená, že letadlo izoluje od gravitačního vlivu nejbližších objektů, tedy planety nebo hvězdy, ale nechá na ně působit gravitaci z velmi vzdálených objektů, například hvězd ze směru, kterým chceme letět. Vliv hvězd není pochopitelně velký, ale vzhledem k tomu, že se ve hmotě snižují i její setrvačné síly, stačí to k dosažení pozorovatelného pohybu. V letadlech vybavených těmito motory trvá po celou dobu letu stav beztíže.“

„Girrigy jsou motory postavené na opačném principu. Vliv okolních objektů neoslabují, ale vyvíjejí vlastní sílu a tou pak gravitaci překonají. Girrigy vynalezli lidé na planetě Aigura teprve nedávno, není tomu ještě sto let. Tyto motory umožňují vyvinout větší sílu a dosáhnout větších rychlostí, jejich ovládání je přirozenější než u baporgů. U strojů létajících v rámci planety vytlačily baporgy úplně. Mají i nevýhody, dané jejich vlastnostmi. Překonávají sílu silou a to se může nepříznivě projevit na stavu posádky. Stručně řečeno: pokud přistanete na planetě, jejíž gravitační síla je řekněme desetkrát vyšší než obvyklá, bude start pomocí girrigů rychlejší než s baporgy, jenže posádka více než desetinásobnou zátěž nejspíš nepřežije.“

„Proto je nutné vybavit kosmické lodě oběma druhy motorů, jak je u nás obvyklé. Girrigy pro sílu a manévrovatelnost, baporgy pro zeslabení okolní gravitace i setrvačného účinku samotných girrigů. Podobně musí být vybavená i část menších letadélek, které musí mít naše budoucí flotila k dispozici. Většina menších letadel si vystačí s pouhými girrigy, jsou jednodušší na výrobu i použití.“

Pak jsem všem předvedl, co jsem měl uloženo v pamětech komunikátoru o obou druzích motorů. Všichni si pilně činili poznámky do podivných svazečků papíru, ačkoliv v tomto sále běžela filmová kamera půjčená z místního televizního studia.

„Když jsou všechny motory už dávno naprojektované, co na nich ještě budeme dělat?“ otázal se mě jeden technik, když jsem přítomné na závěr žádal o dotazy.

„Naprojektované jsou u nás, ve Společenství,“ usmál jsem se na něho. „Teď jste se dozvěděli jen principy. Konstrukci budete muset zvládnout sami – a rychle, času máte málo.“

„Jak jsem pochopil, máte motory různých výkonnostních tříd,“ pokračoval jiný. „Kolik druhů jich budeme potřebovat my?“

„Správná otázka,“ podotkl jsem. „Obávám se, že není čas vymýšlet úplnou řadu motorů, tak jak je chrlí stovky továren Galaktického společenství. Předpokládám, že s mou pomocí, hlavně podle informací z mého komunikátoru, navrhnete jen jeden druh baporgů a jeden, možná i dva druhy girrigů. Malý pro létací nárameníky a střední, v našich světech používaný v běžných dopravních gryulech. Účinky baporgů i girrigů se naštěstí sčítají a i veliké lodi mohou být vybaveny nepříliš silnými girrigy a baporgy, bude-li jich dostatečné množství. Bude to pro jejich konstrukci i výhodnější, protože zátěž se lépe rozloží.“

„A jak je to s potřebnou energií?“

„Důležitá připomínka! Ani baporgy, ani girrigy nemohou porušovat přírodní zákony, zejména ne zákon zachování energie. Energii bude samozřejmě nutné nějak opatřit a to nejenom pro malé letounky, ale zejména pro plánované velké lodě. Výhodou pro nás bude, že jsou antigravitační motory mnohem účinnější než všechny typy motorů, co znáte.“

„Energií se rozumí elektřina?“

„Ano. Slyšel jsem, že dokážete využívat atomovou energii a máte dokonce několik typů jaderných reaktorů. Zajímal jsem se o ně nejen ze zvědavosti, ale z nutnosti. Jiné než atomové zdroje ve vesmíru nepřipadají v úvahu. Všechny moduly však nemusí obsahovat jaderné reaktory. Menší typy budou jistě létat na akumulátory a případně na katalyzační měniče, kde základním zdrojem energie bude B-palivo, které vás také naučím vyrábět. Předpokládám, že B-palivo bude dodávat větší podíl energie všude kde bude potřeba. Ale B-palivo i energie v akumulátorech bude prvotně pocházet z jaderných zdrojů.“

„Proč ne přímo elektřina?“

„Nedá se skladovat,“ připomněl jsem. „Nejpohotovějším zdrojem je B-palivo, kterého můžete mít podle potřeby plnou nádrž a kdykoliv je proměníte na elektřinu.“

„Není B-palivo něco jako gemne?“ zeptal se další.

Rozuměl jsem mu, gemne byly tekuté uhlovodíky, čerpané z hlubin planety. Tedy něco jako kdysi dávno na Zemi nafta.

„Gemne se dá také použít jako palivo a nouzově může B-palivo nahradit, jenže k tomu potřebujete přidávat kyslík, kdežto B-palivo má všechno v sobě.“

„A nevybuchuje?“

„Mohlo by, kdybyste je nešikovně zapálili. Nádrže se musí samozřejmě držet mimo dosah ohně, ale B-palivo se nezapaluje samo od sebe, potřebuje k tomu buďto dosti vysokou teplotu, nebo urychlující katalyzátor. Pod vlivem bio-katalyzátoru se spaluje bez ohně a téměř beze ztrát.“

„A co jiné druhy energie? Jaderná energie se mi zdá být příliš těžkopádná,“ namítal jeden z techniků.

„Pravda, vaše elektrárny jsou pro lety do kosmu naprosto nevyhovující. Pomohu vám s nimi. Principy reaktorů se nezmění, jen způsob výroby energie bude jiný. Místo parních turbin bude teplo z reaktorů zpracovávat katalytická syntéza B-paliva a teprve B-palivo se dál zpracuje jiným druhem katalytických reakcí na elektřinu. Vypadá to sice složitěji, ale oba druhy reakcí mají účinnost nad devadesát procent, celková účinnost tedy bude větší než osmdesát procent. Vaše turbíny mají účinnost poloviční.“

„My jsme v kosmu používali i sluneční baterie,“ nadhodil jiný. „Jsou to nejosvědčenější zdroje, které známe.“

„Budou dobré jako doplňkový zdroj, každé i malé množství energie je vítané. Nezapomeňte, že se chystáme na mezihvězdný let daleko od sluncí, kde ze slunečních baterií mnoho proudu nedostanete.“

„Atomové reaktory potřebují těžké stínící obaly, jinak z nich uniká nebezpečné černé světlo. Co s tím chcete dělat?“

„Co se dá dělat – obaly musí mít,“ usmál jsem se. „Ale uvědomte si, jaké lodě chceme stavět. Nepříliš velké, ale aby pobraly všechny obyvatele světa, na to bude potřeba obrovský objem. Nejvíce místa přitom nespotřebují lidé, ale zásoby a stroje pro koloběh základního životního prostředí, zejména vody a vzduchu. Několik desítek atomových reaktorů bude proti tomu představovat jenom minimální objem, i s těmi mnohametrovými obaly. Kromě toho potřebujeme stínění nejen na ochranu před účinky černého světla vycházejícího z reaktorů, ale i před zářením z vesmíru. Znamená to umístit moduly s elektrárnami na okraje spojených lodí anebo do čela formace, kde i tak bude nutný masívní štít.“

„Takže – jednotlivé lodě reaktory mít nebudou?“

„Ne,“ řekl jsem. „Budou mít energetické centrum, ale zdrojem energie nebude reaktor. Jen B-palivo, které se dá bez problémů skladovat a přepravovat z jaderných výroben do velkých zásobníků. Odpadním produktem při přeměně B-paliva na elektřinu je voda a oxid uhlíku, který se stejně bezproblémově bude čerpat zpátky.“

„Sodovka – palivem hvězdných lodí?“

„Tak trochu,“ usmál jsem se. „V jedné fázi to je opravdu sodovka. Nic si z toho nedělejte, vaše atomové elektrárny si zatím vystačily s obyčejnou párou a tedy vodou.“

Pak jsem přednesl svůj návrh. Tato skupina se věnuje jen motorům, ničemu jinému. Vzhledem k tomu, že principy nemusel nikdo znovu objevovat, šlo jen o nakreslení plánů, postavení a vyzkoušení několika prototypů a potom nejdůležitější úkol, totiž přípravu výroby. Skupina »motorářů« dostala od vlády výjimečná práva. Vláda počítala se zabavením a s přestavbou některých strojírenských továren, které dosud vyráběly malé textilní stroje.

Skupina motorářů se rozešla, aby se navzájem poradila. Místo ní přišla banda vědců specialistů na atomové reaktory. Tady to bylo jednodušší, protože reaktory neměly být příliš odlišné od dosavadních, spíš šlo o malé technické problémy, jako je omezení obalu reaktoru, umístění tepelných výměníků, stínící vrstvy a přizpůsobení reaktorů beztížnému stavu a různým manévrům v kosmu. Současné reaktory by těžko spolehlivě pracovaly »hlavou dolů«, což u palubních musí být samozřejmá podmínka, i když jsem předpokládal vytvářet v lodích umělou gravitaci.

Po atomových technicích následovali stavitelé hvězdných lodí. U nich šlo do tuhého od začátku. Od atomových techniků jsem už věděl, jaký minimální prostor bude potřebovat každý z atomových reaktorů. Reaktory Newtona byly sice menší, ale pozemské reaktory měly za sebou dlouhý vývoj a nebylo možné očekávat, že Giweruzané dokáží ve stejném objemu totéž co my. Od rozměrů reaktorů a zejména jejich stínění se proto měl odvíjet minimální rozměr jednotlivých hvězdných lodí. K usnadnění výroby jsme se shodli na výrobě menších lodí tvaru šestibokého hranolu. Jednotlivé lodě propojíme do vrstev jako buňky včelího plástu, ale ne v rovině, jako jsou včelí plásty. Hranoly budou navzájem vůči sobě posunuté, aby jednotlivé hranoly umožňovaly boční i čelní přestupy do dalších modulů a vrstev. Vrstvy budou navzájem pevně propojené a nikde v tomto soulodí nevznikne souvislá mezera, která by se mohla stát místem lomu.

Vzhledem k tomu, že se na Giweruzu jako všude ve vesmíru vyskytoval hmyz, přitom jeden druh plnil úlohu našich včel, dokonce s podobnými plástvemi pro odchov potomstva, nazvali jsme moduly pracovně místním názvem včelí buňky »zuvojde«. Pro kompletní soulodí těch modulů jsem navrhl čistě pozemské jméno »Archa«. Vzhledem k tomu, že Giweruz neznal pověsti o potopě světa, převzali toto jméno celkem bez protestů.

Výšku každého modulu jsme stanovili na sto dvacet metrů, průměr kružnice opsané kolem podstavy osmdesát metrů. Ani to nevybočovalo z rozměrů zdejších námořních lodí o výtlaku tři sta tisíc tun. Takové moduly bude snadné vyrábět v loděnicích jako trupy námořních lodí a odborníci se dušovali, že stavbu zvládnou. Šlo tedy o detaily. Moduly měly mít dvojité vnější stěny, aby bylo možno zevnitř opravovat případné průstřely od meteoritů. Musely se sem vejít stroje na koloběh vzduchu a vody, nádrže B-paliva, několik desítek antigravitačních motorů, musel tu být nákladní prostor i dostatečně dimenzované kabiny posádky. Do některých modulů jsem chtěl vestavět atomové reaktory – pochopitelně tu pak úplně chyběly obytné prostory, nebyly tu stroje pro koloběh vody a vzduchu a posádka byla jen obsluha reaktoru a katalyzační sekce. Technici od reaktorů měli bydlet v sousedních obytných modulech Archy. Samozřejmě bylo nutné zajistit, aby posádky reaktorových modulů v případě havarie vydržely na svém místě i několik týdnů.

Další skupinou byli biologové. Měli zajišťovat nejméně dvě nezávislé čističky pro recyklaci vody a vzduchu do všech modulů. Dalším jejich úkolem bude za letu pěstování zelené hmoty, nejen ve formě rychle rostoucích zelených řas, ale i vyšších rostlin. Uvažovalo se i o farmách pro chov vybraných druhů zvířat, ale vzhledem k tomu, že nebylo dosud jasné, zda pro zvířata najdeme vůbec nějaké místo, zůstala existence zvířat v Arše prozatím otevřená. Uvažoval jsem, že s sebou vezmeme nakonzervované zárodky většího množství zvířat, abychom je mohli později na nové planetě vysadit. Bylo mi jasné, že při současné úrovni Giweruzské biologie je něco takového nad jejich síly, ale já jsem byl sám a navíc jsem neměl čas se tomu věnovat. Musel jsem biologům slíbit, že se o to aspoň pokusím, sami by to nedokázali. Nebyla to otázka vědomostí, ale agisaru. Měl jsem jediný na světě a nemohl jsem počítat s jeho rozmnožováním. I kdybych použil například klonování, byly by agisary bez užitku, protože místní biologové na to neměli vzdělání. Agisar bez biologa má sice svou vlastní inteligenci, ale teprve spojením s člověkem a s jeho pamětí může dosahovat výsledků, které dříve i na Zemi vypadaly jako zázraky. Od samého začátku mi proto bylo jasné, že budu v Arše klíčovou postavou nejen při jejím vzniku, ale i během letu a zejména po objevení vhodné planety.

„A co kdyby tě potkala nějaká nehoda?“ nedalo to jednomu z biologů, aby nevyjádřil nahlas své obavy.

„Pak by to znamenalo, že nebudete mít nikoho, kdo dokáže probudit k životu zárodky zvířat. Budete muset věnovat hodně péče, abyste udrželi v dobrém stavu aspoň rostliny, případně chované živočichy. Řasy a jednodušší rostliny se dají dlouhodobě uchovávat, právě tak i mnohá semena. Proto bude lepší, když vám vydržím až do cíle.“

Velkou skupinu tvořili i elektronici. Tady byla situace velmi nepřehledná. Giweruzané měli vysílačky, schopné vyslat signál do vzdálenosti pěti světelných let k sousední hvězdě, ale neměli nic podobného pozemským počítačům. Nebyl by pro ně problém stavět výkonné radary, ale na druhé straně jsem je musel ve velice bouřlivé diskusi přesvědčovat, aby pro budoucí Archu vyvinuli pořádný telefon. Jejich dorozumívací aparáty totiž připomínaly telegrafy z počátků využití elektřiny na Zemi, byly těžkopádné a telegrafní abecedu znal sotva jeden člověk z tisíce. Spolehlivá vnitřní telefonní síť byla pro tak velké kosmické těleso naprosto nezbytná, když už nebyl čas vyvinout dokonalejší komunikační systém. Chyběly nám zejména integrované obvody pro počítače. Navrhl jsem alespoň primitivní telefony, jaké byly na Zemi v minulém století do nástupu předchůdců dnešních komunikátorů.

Nejsložitějšími zdejšími přístroji byla televize. Nebyla tak dokonalá jako naše, nicméně obraz přenášela. Hrubý, černobílý, ale jako základ to stačilo. Stačilo nám rozšířit televizní signál o barevnou složku, vyřešit úpravu obrazovek i kamer na barevné a navrhnout kabelové propojení signálů po celé Arše. Nejen ve velínech, v každé obytné místnosti má být obrazovka, nahrazující okno. Bylo třeba zajistit, aby ke každé obrazovce přicházelo několik různých signálů na výběr, ale aby bylo možné v nouzové situaci přepnout na všechny obrazovky jediný obraz z centra. Archa měla mít tisíce televizních kamer uvnitř lodi a další pro pozorování okolního vesmíru.

Jakmile skončilo sezení s poslední skupinou vědců, musel jsem se opět věnovat těm prvním. Motoráři nakreslili první modely antigravitačních motorů a postavili prototypy, které jim však nefungovaly. Samozřejmě vyslali početnou delegaci s prosbou o pomoc. Problémy se objevily v každé skupině, ale to se dalo očekávat. Pro mě to ale znamenalo, že jsem z toho kolotoče nemohl vyskočit ani na chvíli.

Nebýt biolog, asi bych to nevydržel. Spal jsem sotva tři hodiny denně. Stále jsem byl obklopen pozornými posluchači, kteří se střídali a odpočívali, jenom já jsem pracoval stále naplno. Naštěstí jsem měl u sebe agisar. Napomínal mě sice, že přílišným vypětím a zejména nedostatkem spánku škodím svému zdraví, ale když jsem potřeboval, syntetizoval mi i povzbuzující preparáty.

Fairlie se zpočátku snažila držet se mnou krok, ale bylo to nad její síly. Giweruzané byli zhruba stejně odolní jako my, ale já jsem měl výhodu v agisaru, který neustále bděl nad mým zdravotním stavem a nepřipustil by vážnější poškození. Kdybych Fairlii dovolil bdít se mnou, jak chtěla, musel bych ji stále sledovat a na to jsem neměl čas. Neměl jsem jiné východisko než jí minimální šestihodinový spánek výslovně nařídit. Podvolila se, ale i tak se mnou byla nejvíce ze všech lidí planety. Jakmile vstala, připravila dva šálky osvěžujícího nápoje – a pak se o mě starala až do chvíle, kdy jí můj komunikátor nařídil jít spát.

Po pravdě řečeno, pomáhala mi opravdu významně. Zejména tím, jak organizovala návaznost jednotlivých schůzek s vědci, aby ani půlhodinka nepřišla nazmar.

Dařilo se jí to, ačkoliv často odcházela spát s tmavými kruhy pod očima. Umiňoval jsem si, že bude ze zdejších lidí první, komu musím zpomalit biologické hodiny a prodloužit jí tak život. Vycházelo mi, že ta přeměna bude probíhat podobně bez problémů, jako u ostatních humanoidních bytostí.

Errata:

10.08.2021 20:26