Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Útěk z pekla

Vyběhli jsme ruku v ruce na chodbu a utíkali po schodech do řídícího sálu. Piloti byli na svých místech, ale Strážce dosud stál na pylonu. Horní i dolní vchody byly otevřené, i když nahoře všichni stačili opustit střechu a stáhnout se. Na plánu dveří právě zhasla tři světélka. Kamera nad dolními dveřmi ukazovala, jak tam ještě dobíhají poslední policisté. Doslova sprint jako o život.

„Varovali jste všechny zuvojde?“ zeptal jsem se pilotů.

„Hangárová trojvrstva už je osmdesát kilometrů vysoko a nabírá směr k Arše,“ hlásil mi Marači. „Poslední nákladní lodě odlétaly už před hodinou, když jsme ještě nic netušili. Osamělé obytné a chladící zuvojde vzletěly před chvilkou. Nejhorší je, že nemáme žádné spojení s východním pobřežím.“

Na východním pobřeží pevniny Evoi nebyli naši lidé, ale tisíce obranných pevností Zibogu. Vládla tam noc a teprve k ránu se měl konat »sněm statečných«. Jenže to už bude pozdě. Myslím, že jsem trochu zbledl. Kolik lidí tam ještě je? Půl miliónu? Poslední den na rozmyšlenou! Kvůli smyslu pro vojenskou čest či spíše tvrdohlavosti jejich velitelů mají opravdu všichni shořet?

„Zavíráme dolní vrata,“ oznámil nám Kašíle od vedlejšího pultu. „Všichni naši jsou na palubě.“

„Pokud někdo zůstal venku, má smůlu,“ řekl jsem tiše, ale v tichu sálu to bylo jasně srozumitelné.

Půl miliónu lidí! To není smůla, ale katastrofa. I když si to z větší míry zavinili sami.

Poslední světélka zhasla. Dveře se pevně zavřely.

„Nepoletíme přesně podle plánu. Vezmeme to oklikou přes východní pobřeží,“ rozhodl jsem náhle.

Všichni se na mě podívali s úžasem.

„To by byl let kolem světa!“ vyhrkl Marači. „Podle plánu máme letět nejkratší cestou! Sám jsi na tom trval!“

„Ty lidi na východním pobřeží může zachránit jen zázrak. Když tam nepoletíme my, nepoletí tam nikdo. Nevezmeme jim přece právo na poslední příležitost! Kromě toho je tam noc. Nejkratší cesta za Archou bude od nich kolmo vzhůru. Nás to příliš nezdrží a Strážce má výhodu i v mém počítači.“

Všichni se mlčky podívali jeden na druhého, ale nikdo už nic neřekl. Věřili mi. I když riskuji i jejich životy.

Strážce se vznesl na plný výkon motorů kolmo vzhůru, ale krátce po startu se sklonil na východ. Nabíral rychlost.

„Jen nad nimi proletíme,“ uklidňoval jsem lidi v řídícím sálu. „Varujeme je a změníme směr k Arše. Oni to budou mít horší, budou startovat až za námi. Krom toho je odlet Archy naplánován tak, aby ji dohonily i opožděné osamělé gryuly. Nejen Strážce, ale i Ziboguské pevnosti budou určitě rychlejší.“

Původní trasu letu plánoval počítač, ale teď jsem musel pilotovat sám. Centrální pohoří Ersa jsme přeletěli ve výšce devadesáti kilometrů rychlostí čtyřicet kilometrů za sekundu, což bylo víc než úniková rychlost z hvězdné soustavy. Odtud jsme měli východní pobřeží před sebou jako na podnose. Zázrak zatím pokračoval, dole nebylo ani stopy po oblačnosti a obranné pevnosti byly soustředěné na poměrně malé ploše. Svítalo a bylo na ně dobře vidět, hlavně na infračervené obrazovce.

Spřažené fotomety vyslaly největší náboj energie, jakého byly schopné. Dole na glóbu, necelých pět kilometrů severně od shromaždiště pevností, se zablesklo. Energie šla neškodně do země, ale exploze to musela být pořádná, hnědý oblak vylétl do výše a dalekohlednými kamerami byl vidět až odsud.

Skoro ihned se ozvala vysílačka, na kterou jsme čekali.

„Dohodli jsme se, že příměří potrvá do rána!“ vyčítal nám někdo rozhořčeným tónem.

„Slunce již vybuchuje!“ odpověděl jsem mu do mikrofonu. „Nastává konec světa, rozumíte? Právě odlétáme. Nechte všeho, nasedněte do pevností a poleťte za námi.“

„Myslíte to vážně?“

„Vy si pořád ještě myslíte, že ne? Nedíváte se na slunce? Je to už dlouho vidět pouhým okem, pořád ještě nevěříte? Pak vám nebude pomoci, za pár hodin shoříte!“

„My... my už to taky vidíme!“ přiznal hlas. „Ale máme venku lidi, u řeky na rybách!“

„Pošlete pro ně něco rychlého, ale příliš se nezdržujte, jinak uhoříte všichni!“

„A kam vlastně máme letět?“

„Nejprve kolmo vzhůru a až vystoupáte do výšky sta kilometrů, nasměrujte se do souhvězdí Královské Koruny.“

„Počkejte na nás!“

Marači mě odstrčil od mikrofonu.

„Nemůžeme čekat,“ odpověděl jim, „máme příliš vysokou rychlost. Nemůžete po nás chtít, abychom brzdili. Leťte za námi. Na rozmýšlení jste měli dva roky. Promarnili jste je, vaše vina! Máte poslední možnost připojit se k nám. Jestli to stihnete, nebo ne, to bude záležet jen na vašich motorech. Snažte se udělat maximum – také Archa už nabírá rychlost.“

„Snad nás tu nechcete nechat?“

„Nechceme – proto vás přece varujeme. Ale na Arše jsou všichni lidé z Evoi i ze Zibogu, kvůli vám bychom je ohrozili a to neuděláme. Pitomce zachráníme už jen když budou mít sami dost velkou kliku. Zachraň se kdo můžeš! Jste poslední, zkuste nás dohonit! Snažte se! Když se vám to nepodaří, shoříte.“

Spojení sláblo. Vysílačky nemohly překonat větší a větší vzdálenost, znásobenou ionosférou, ve které už sršely poruchy.

„Udělali jsme, co jsme mohli,“ shrnul jsem pocity všech, kdo byli v řídícím sále. „Teď musíme myslet na ty v Arše.“

Strážce nabíral rychlost plnou silou svých motorů, které mu dovolovaly akceleraci tří set Gé. V této chvíli jsme měli devět set kilometrů za sekundu a rychlost neustále stoupala. V řídící kabině by byl slyšet pád špendlíku. Antigravitační motory ani katalyzační elektrárna zvuky nevydávají a lidé byli neobyčejně zticha. Vnímal jsem jen tlumený dech Fairlie sedící vedle mě.

Slunce se ve zpětných obrazovkách zvětšovalo pomalu, ale to byl klamný dojem. Ve skutečnosti už jeho povrchové vrstvy dosahovaly mnohem větší rychlosti než my a ohnivá povodeň se k nám blížila se zarputilostí vlčí smečky.

Čelní radar na okamžik ukázal jakýsi záblesk, ale ten se okamžitě ztratil. Mohl to být některý z gryulů. Vzlétly sice před námi, ale nemohly dosáhnout naší akcelerace a brzy jsme je nechali daleko za sebou. Štěstí, že jsme se nesrazili, to by dopadlo špatně – nejspíš pro ten gryul. Mohlo se ale také stát, že jsme se mu na poslední chvíli vyhnuli – pilotoval můj počítač a ten by to stihl. Neměl jsem v této chvíli náladu zkoumat, jak to doopravdy bylo. Prostě jsme se minuli – to jediné bylo důležité. Jiná otázka byla, zda nás dohoní, ale ani v tom jsme neměli na výběr. My jsme se především museli připojit k Arše – pak se uvidí.

„Teplota vnějších pancířů stoupá,“ upozornil nás Kašíle.

Hvězdné plameny nás ještě dostihnout nemohly, ale povrch roztahujícího se slunce začal sálat mnohem víc tepla. Zatím to nebylo nebezpečné. Mezera mezi vnějšími a vnitřními pancíři by odizolovala několik set stupňů, ale menší gryuly už v této chvíli mohou mít problémy. Většina z nich má novou kosmickou úpravu včetně přídavného chlazení, ale první série ji neměly a posádce by v nich bylo už teď horko. Závažnější než teplo bylo pronikavé záření. Nás chránily tuny materiálu kolem, ale lehké gryuly možná budou proti zvýšenému záření bezbranné. Nejspíš budu mít s jejich posádkami plno práce, abych je vyléčil z následků ozáření. Pokud se vůbec dostanou na Archu.

„Venku má být kosmický mráz – a přece máme na povrchu padesát stupňů!“

Ujistil jsem Kašíleho, že o tom vím.

„Není to nebezpečné?“ strachovala se Fairlie.

„Je, pokud to bude stoupat. A stoupat to bude, jenže proti tomu nemůžeme nic dělat,“ opáčil jsem.

„Neměli jsme oblétávat Giweruz,“ potřásl smutně hlavou Orgo Plyok, který tu byl s námi.

„Máme na radaru Archu!“ vykřikl radostně Mani Goyrz od radarového pultu.

Podíval jsem se tam. Bylo tam opravdu cosi většího, ale Archa by to být neměla – ledaže by se nepřípustně zdržela.

Strážce objekt rychle doháněl. Ze vzdálenosti sotva sta kilometrů jsem to pochopil.

„Je to hangárová trojvrstva,“ oznámil jsem.

Přibližovali jsme se velmi rychle. Nařídil jsem počítači srovnat rychlost a Kašíle se zatím pokoušel navázat rádiové spojení. Konečně se mu ozvala jedna ze stanic. Radisté se na obou stranách radovali jako malé děti.

„Připojíme se k vám,“ navrhl jsem pilotům trojvrstvy.

„Museli byste začít čtvrtou vrstvu,“ připomněli nám dost zaraženě. „Třetí už je úplná.“

„Teď už na sebe můžeme naskládat vrstev kolik chceme. Za chvíli se spojíme s Archou a na nás se připojí další jednotlivá zuvojde,“ ujišťoval jsem je.

„To je přece Rudi!“ poznal mě někdo po hlase. „Pojďte na palubu a dejte se k nám!“

Strážce pomalu křižoval nad rozlehlou plochou hangárové trojvrstvy. To »pomalu« bylo relativní. Hangárová trojvrstva akcelerovala kolem sto Gé a při tomto zběsilém letu jsme se na ni měli napojit. Ale pro počítač to nebylo nemožné. Rozhodl jsem připojit se uprostřed. Neměli jsme čelní bajonetové spojky a museli jsme se nejprve otočit a připojit se obráceně. To byla daň za fotometnou věž, která se nám tak skvěle osvědčila. Samozřejmě se pak žádný další modul nemůže připojit z druhé strany, ale osamělých zuvojde jistě nebude tolik, aby nás z toho bolela hlava.

Spojky zacvakly a Strážce začal přebírat řídící pokyny z centrálního velínu trojvrstvy.

Zdá se to divné, ale ještě nikdy jsem nebyl v kosmu na tak velkém soulodí. Nevadí, člověk se vždycky může přiučit. Rádiem jsem s Archou občas hovořil, ale osobně jsem ji ještě nenavštívil, pokud nepočítám dobu, kdy ještě stála na našich montážních pylonech na pevnině Evoi. Za dobu její existence se od ní z oběžné dráhy vrátilo jen několik gryulů s lidmi. Přivezli mi mimo jiné pár nemocných a nějaké vzorky krve od zdravých, abych si udělal představu o zdravotním stavu její posádky, ale to bylo dosud vše. Naštěstí jsem znal zuvojde dokonale a průvodce jsem tady nepotřeboval, jako většina nových obyvatel, snad s výjimkou konstruktérů.

„Pozvete nás k sobě?“ nadhodil jsem, když se mi ohlásila služba z hlavního velínu trojvrstvy.

„Jestli je to Rudi, tak ano, ale jen pět lidí,“ zněla odpověď.

„Půjdeš s námi?“ obrátil jsem se na Orgo Plyoka. „Možná to tam bude zajímavější. Byl bych rád, kdyby ostatní zůstali tady. Ještě není všemu konec.“

„Máme čekat ve velínu?“ zeptal se Marači.

„Držte služby jako za letu,“ řekl jsem. „Dokud nebudeme u Archy, považujte to za trvalou pohotovost.“

Já, Fairlie a Orgo Plyok jsme nastoupili do výtahu a sjeli až dolů. Kabina nebyla nijak zavěšena a přemisťovala se vlastním girrigem, proto tíže uvnitř nebyla konstantní, jako všude jinde na lodi. Při rozjezdu se nám trochu zvedal žaludek, zatímco brždění nás málem uzemnilo na podlahu. Jinak to nešlo – baporgy dvojité stínění neumožňovaly.

Dojeli jsme na konec, vystoupili a přes spojovací chodbu vstoupili do sousedního úseku Strážce. Potom jsme pokračovali dalším výtahem. Stejně jako nepotopitelné lodě byly zuvojde rozděleny na úseky, ale každý modul měl přes svou délku tři dílčí rychlovýtahy, aby cesta podél netrvala celou věčnost.

Sestoupili jsme spojovacími vraty a čekala nás už jen cesta jedním výtahem a jedněmi bočními vraty do sousedního modulu. To už šlo rychle.

„Tak jak to jde?“ zeptal jsem se, sotva jsem dorazil do velínu. V každé trojvrstvě byl jeden větší velín, kam se za letu sbíhaly všechny linky a odkud se naopak daly řídit všechny motory. Tak obrovský kolos musel být řízený synchronně, jinak by se za letu rozvlnil a spojky by to nemusely vydržet.

„Sláva, Rudi je tu s námi!“ ozvalo se volání ve velínu, jakmile jsem tam vstoupil.

„Jásání si nechte, až z toho budeme venku,“ zarazil jsem je s vážným výrazem ve tváři. „Máte přehled o gryulech?“

„Teprve nám začínají docházet hlášení z bočních hangárů. Nikdo vlastně neví, kolik gryulů ještě chybí,“ oznamoval mi velitel směny pilotů.

„Cestou jsme nějaký gryul předběhli,“ řekl jsem. „Určitě se žene na plný výkon, ale bude ještě trvat, než nás dohoní.“

„Potíž je v tom, že mnoho pilotů nepřistálo v hangárech, které měli vyhrazené. Někteří byli prostě rádi, že se vůbec strefili do vrat a nestačili rozlišovat svoje a cizí. Naopak jiní se uchytili na jejich místech, takže se to samo trochu vyrovnalo, ale o to větší zmatek je v evidenci.“

„Zařiďte okamžité sčítání gryulů. Zajímají nás celkové počty a ne kdo našel svůj hangár a kdo skončil u sousedů.“

„Zařídíme to,“ přikývli piloti a otočili se k mikrofonům palubních interkomů.

Prohlížel jsem si na jedné z obrazovek slunce. Neustále se zvětšovalo, jeho průměr už dosáhl nejméně pětkrát větších hodnot proti dosavadnímu. Zatím nebylo vůbec znát, že bychom se od něho vzdalovali, ačkoliv jsme zrychlovali. Teď už jsme neměli tři sta Gé jako Strážce, jenom něco kolem stovky, aby nás mohly dohonit i gryuly, které při své kombinaci baporgů a girrigů akcelerovaly nejvýš sto dvaceti Gé.

„V modulech obrácených ke slunci stoupá teplota,“ sdělil mi kdosi své obavy. „Vypadá to nebezpečně.“

„Vím o tom,“ přikývl jsem lakonicky. „Osmdesát stupňů.“

„To zatím nevypadá tak hrozně,“ podotkla tiše Fairlie.

„Nevypadá, ale je,“ opáčil jsem stejně tak tiše. „To je hrozně rychlý vzestup. Prozatím nám to nevadí, ale obávám se, že přijdeme o některé gryuly. Bohužel i s lidmi.“

„Vážně?“ zezelenala trochu v obličeji.

„Kdybychom měli všechny na palubě, mohli bychom nasadit mnohem větší akceleraci,“ uvažoval jsem.

„Bojíš se, že nás to dožene?“ ukázala na slunce.

Pokrčil jsem bezděčně rameny, ale vzpamatoval jsem se a neslušné gesto jsem honem napravil. Několik okolostojících se tomu také tak bezděčně zasmálo.

„Jak je to s těmi gryuly?“ rozkřikl jsem se vztekle na piloty.

Ještě nikdy mě nikdo neviděl takhle vybuchnout. Možná to bylo zbytečné, ale prostě mi na okamžik selhaly nervy. Tato malá letadla už dole pod námi možná hoří, lidé v nich horkem ztrácejí vědomí – a tady všichni stojí a nehnou prstem. Po pravdě řečeno, ani já jsem nevěděl, co bychom pro ně mohli udělat.

Na zpětné obrazovce se objevilo několik letících teček. Radary je jistě zpozorovaly už dřív a naváděči v hangárových zuvojde se snažili dostat své zbloudilé ovečky do bezpečí. Rychle se k nám blížily. Jak se zvětšovaly, poznali jsme je. Bylo to osm gryulů – mikrobusů a předbíhaly je i dvě obranné pevnosti s věžemi plnými děl.

„Gryuly vezměte do hangárů. A těm bitevním lodím signalizujte, ať se ihned připojí k trojvrstvě, pokud možno co nejblíže ke středu. Posádky vyveďte do nejbližších obytných modulů. Dohlédněte, ať jsou všichni beze zbraní, nechci mít s nimi problémy. Požádejte nejbližší rodiny, aby se stěsnaly po dvou – třech do jednoho bytu, do volných bytů ať se zatím rozmístí Ziboguští.“

„Stačilo by snad nechat je na chodbě,“ vrčel jeden z pilotů.

„Nestačilo,“ zavrtěl jsem hlavou. „A ještě jeden dotaz. Co je vidět na obrazovkách v bytech?“

„To si řídí každý jak chce,“ ujistil mě nejbližší pilot.

„Přepněte na všechny bytové obrazovky tento obraz,“ ukázal jsem na rozpínající se slunce. „Ať každý ví, na čem je. Situace je vážná. Proto chci umístit Ziboguské do bytů. Ať také oni vidí, co se děje.“

„Těm bych k tomu pomalu a vytrvale předčítal Sebrané projevy Letel Ugiora o tom, jak jim vůbec žádné nebezpečí nikdy nehrozilo, ani nebude,“ zasmál se pilot na opačném konci sálu.

„Kdo má na to chuť a čas, může,“ souhlasil jsem. „Ale ne aby to šlo do ostatních kabin. A vůbec, má už někdo přehled o chybějících gryulech?“

„Ještě jich schází něco kolem třiceti,“ odpověděl kdosi.

„Odškrtněte si tři další,“ ukázal jsem na obrazovku, kde se objevila další letadla.

„Navázali jsme spojení s Archou,“ oznamoval mi radostně jiný z radistů.

„Optejte se jich, zda jsou schopni nás ihned připojit,“ uložil jsem mu. „Aby na stykové ploše nebylo nic cizího.“

„Co by tam mohlo být?“ podivila se Fairlie.

„Například některá zuvojde, která nás mohla předhonit,“ opáčil jsem klidně. „Kdyby se některá připojila, ať se odpojí. Styková plocha musí být volná.“

„Válečné obludy jsou připojené,“ oznamoval pilot, který právě přiběhl do velínu. „Jenomže mají jednu obrovskou vadu. Jejich dělové věže nedovolují naskládat je do našeho rastru. Kolem každé musí zůstat ve všech směrech jedno pole volné, jinak se tam prostě nevejdou. Ještěže mají aspoň čelní vrata shodná s našimi a nenapadlo je namontovat i na ně kanóny.“

„A posádky?“ zajímal jsem se.

„Jak jsi chtěl, rozmisťujeme je do bytů k našim lidem,“ zněla okamžitá odpověď.

„Všichni museli ve dveřích políbit tvůj obraz,“ dodal hrdě jeden z policistů.

„Ani se tomu nebránili,“ přisadil si druhý.

„Jaká je mezi nimi nálada?“ zamračil jsem se. Nemínil jsem se v této chvíli zaobírat projevy nemístného kultu, ale umiňoval jsem si vyřídit to bez váhání, až se dostaneme z nejhoršího – pokud se z toho dostaneme.

„Jsou jako zmoklé slepice. Nedovedeme si prý představit, co zažili. Tvrdili, že ve většině prostor na lodi měli horko přes čtyřicet stupňů.“

„To mají z té ušetřené izolace,“ podotkl jsem. „Nechte je zatím mezi námi. Ono jim to jen prospěje.“

„Ty jejich kraksny jsou teď v závětří,“ upozornil mě jeden z techniků, který se právě vrátil do velína. „Za malou chvíli vychladnou a mohli by se tam opět vrátit.“

„Nikdo se tam už nevrátí,“ ujistil jsem ho. „Ty kraksny jsou nejen bez izolace, ale i bez ochrany proti záření.“

„Šlendrián,“ ulevil si někdo.

„Nechte to být. Důležitější je, co bude s gryuly. S těmi je teď zaručeně hůř.“

„Chybí jich jen osm,“ přišel další posel. „V osmém brali všechny gryuly jako jinde, ale cizí nezavěšovali na držáky, ukládali je do bočních chodeb.“

„Takže jenom šest,“ ukázal jsem na obrazovku, na které byly vidět dva gryuly, následované v těsném závěsu dalšími dvaceti ze série obranných pevností.

„Na radarech máme přes stovku těch Ziboguských oblud,“ oznamoval muž od radarů. „Co s nimi?“

„Navádět je k připojení,“ řekl jsem. „Čím dřív budou na palubě, tím líp.“

„Teplota vnějších pancířů – sto čtyřicet stupňů,“ hlásil Orgo Plyok. „Stoupá to pořád – a nějak moc rychle.“

„K Arše máme už jen pět tisíc kilometrů. Za chvíli jsme u ní. Jakmile se k ní připojíme, začne v našich zuvojde opět teplota klesat,“ oddechl jsem si. „Archa má čelní štít, tam to bude něco úplně jiného.“

„Tvrdí, že nás vezmou, ale my musíme ihned připojit asi dvacet našich zuvojde a pár Ziboguských pevností,“ řekl nahlas radista. „Všechny se zatím drží nepřipojené ve stínu za Archou.“

„Tak jsme to přece dohodli,“ přikývl jsem.

Archa sama letěla pomaleji než my, ale to se dalo snadno srovnat. Spatřili jsme naše nepřipojené zuvojde i několik obranných pevností odplouvat dál od Archy, aby nám uvolnily místo. Jednotlivé lodě se obezřetně držely ve stínu Archy. Všechny manévry se odehrávaly za zběsilé práce motorů. Archa, hangárová vrstva i jednotlivé lodi akcelerovaly se zrychlením nejméně sto Gé, ale jejich relativní rychlosti se vyrovnaly, jinak by spojovací manévry nebyly vůbec možné. Během tří minut jsme nadlétli na konec Archy a pomalu jsme se přiblížili, až tisíce bajonetových závěrů dosedly skoro naráz na své protějšky. Vnější kamery ukázaly, jak se placka hangárové trojvrstvy zavlnila, protože některé moduly dosedly dřív než jiné. Nejen trojvrstvy, ale celá Archa byly vlastně pořád seskládány z jednotlivých modulů, odpérovaných na stykových plochách, aby byl dovolen nějaký minimální posun. Při pohledu na tu vlnící se placku průměru více než pětadvacet kilometrů jsem si uvědomil, jak snadno bude tohle monstrum zranitelné při jakékoliv srážce. Zatím jsme měli na meteory štěstí, navíc to teď pro nás bylo druhořadé nebezpečí. Prvořadé bylo explodující slunce.

Přechodová vrata byla odpružená a drobné nepřesnosti by samočinně vyrovnávala – tuším do dvaceti centimetrů. U všech vrat teď jejich správci prověřovali, zdali jsou dostatečně hermetická a dají se bez nebezpečí otevřít. Podle současných informací bylo na Arše celkem šest netěsných vrat. Ta musela zůstat oboustranně uzavřená a pro sousední moduly znamenala menší komplikaci s obcházením jinou cestou, ale už se pracovalo na jejich opravě.

„Bylo nám tu s vámi krásně,“ obrátil se na mě šéfpilot hangárové trojvrstvy. „Ale my jsme připojili k Arše i řízení a nebudeme tady mít kromě pohotovosti co dělat. Zato vy máte sestoupit do hlavního velínu Archy.“

„Mějte neustále na zřeteli chybějící gryuly,“ připomněl jsem mu. „Až budeme mít poslední na palubě, zvýšíme akceleraci Archy. A možná to uděláme i bez ohledu na opozdilce.“

„Nejde jen o gryuly,“ zachmuřil se šéfpilot. „Některé ziboguské pevnosti prý mají méně motorů. Nestihnou nás možná dohonit, jako by to dokázaly naše zuvojde.“

„Některé nás předhonily,“ připomenul jsem mu. „Přece jen nejsou tak pomalé.“

Uvědomil jsem si, že během posledního střetnutí Strážce bez problémů vymanévroval stovky pevností, které se ho hnaly sestřelit. Ať dělaly co dělaly, podařilo se mi udržet si je od těla mimo dostřel svých děl a přitom přesně na účinné vzdálenosti pro fotomety. Takže oni ušetřili i na motorech... a možná to bude stát život desetitisíce lidí.

„Připojili jsme poslední volně letící zuvojde,“ ohlásil radostně jeden z pilotů. „Archa je konečně kompletní!“

„Ještě může přiletět pár tisíc Ziboguských,“ namítl jsem a trochu ho ochladil. „Buďte tady v pohotovosti, ať nenastanou komplikace.“

„Jak to v téhle chvíli může vypadat na Giweruzu?“ optala se mě nesměle jedna dívenka od radistek.

„Jako v pekle,“ řekl jsem. „Přivrácená strana hoří jedním plamenem, na odvrácené straně burácí ohnivé bouře. Moře se vaří a lidé i zvířata, pokud jsou ještě naživu, mají před sebou jen pár okamžiků života. Spíš si myslím, že kdo tam zůstal, v této chvíli už nežije. Znáte báseň Zvony pekelné? Kdo ji napsal, vlastně moc nepřeháněl. Z celé planety zůstala jen Archa a snad i pár volně letících pevností.“

Oheň se šíří a zvony dál zní,

plameny zuří jak vzteklé.

Na této výpravě – již poslední -

všichni se sejdeme... ...v pekle!

„Nech toho, Fairlie,“ okřikl jsem ji nevrle. „Teď není čas na tuhle báseň!“

„Teď teprve dosáhl Ozege Lafeduze vrcholu,“ zašeptala na to – ale pak umlkla. Opět byla mou sekretářkou a kamarádkou.

Opustili jsme velín čtyři. Kromě mě a Fairlie byl s námi Orgo Plyok a jeden z kapitánů pevností ze Zibogu. Vzal jsem ho s sebou, aby v hlavním velínu sledoval svoje krajany. Po připojení trojvrstvy k Arše tady zhasly obrazovky radarů a jediné radary teď byly v centrálním řídícím středisku, kam byly svedené signály desítek radarových antén. Některé byly umístěné na čelním pancíři a jiné vystrčené do stran. Archa letěla pozadu, její čelní pancíř, obrácený ke slunci, schytával největší žár. Mezi ní a vybuchujícím sluncem bylo ještě neurčené množství menších opožděných letadel. Ty teď bylo nutné co nejdřív pobrat – a pak teprve můžeme zapnout motory Archy naplno.

Sestup do hlavního řídícího centra trval deset minut. Bylo umístěné v polovině délky Archy, což znamenalo několik desítek přestupování. V Arše nebyl jediný výtah, který by bez přerušení probíhal celým modulem. Zuvojde měly na svou délku tři, vždy bylo nutné přejít bočními vraty do sousedních. Giweruzané nám to usnadňovali jak mohli. Před každým výtahem nás už očekávali s dokořán otevřenými dveřmi. Když nás ale čekali s otevřenými vraty i mezi sousedními zuvojde, pochvaly se ode mě nedočkali.

„Nepřejte si, co se stane, jestli tahle vrata otevřete ještě jednou současně,“ vybuchl jsem na překvapené správce. „Jste tady hlavně proto, abyste ručili za hermetičnost. Znáte předpisy? Určitě ano. Vymysleli jsme je, abyste je obcházeli? Určitě ne.“

„Když my jsme vám to chtěli usnadnit,“ hájil se správce. „Pro jednou se snad tolik nestalo...“

„Pro jednou vám to prošlo,“ odsekl jsem. „Příště to bude horší. Místo abyste nás urychlili, zdrželi jste nás více než jiní.“

Těžká vrata se za námi rychle uzavírala.

„Neměl bys je peskovat,“ zastal se správců Orgo Plyok. „Oni to jistě mysleli dobře.“

„Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly,“ odpověděl jsem mu pozemským příslovím. Fairlie se usmála. Před ní jsem tohle přísloví použil mnohokrát a měla dost času si je promyslet a vychutnat.

Konečně jsme poslední chodbou vešli do sálu s několika řadami ovládacích pultů. Centrum Archy bylo jejím největším velínem. Každý modul měl svůj, každá trojvrstva další, ale jen odtud bylo možné řídit celé to grandiózní soulodí. Neměl jsem ale čas pyšnit se, že jsem svým dílem přispěl ke stavbě něčeho tak obrovského. Teď jsem měl zodpovědnost za všechny lidi. Byla jich tu téměř miliarda, vlastně všichni obyvatelé Giweruzu – až na pár výjimek, o které právě teď šlo.

„Jak to tu vypadá?“ začal jsem, sotva jsem vstoupil.

„Vítejte k nám!“ otočil se k nám šéfpilot. Byl to Murani Faovar, bývalý konstruktér – motorář. Znal jsem ho od doby počátečního kolotoče, když jsme začínali s konstrukcí Archy.

„Rudi je s námi!“ „Sláva!“

Výkřiky se ozývaly ze všech stran.

„Nechte si ty ovace na jindy a řekněte mi, jak to vypadá s Archou,“ mávl jsem netrpělivě rukou.

„Je nám dost horko,“ přiznal Murani Faovar. „Jak jsi sám navrhoval, obrátili jsme se ke slunci čelním štítem, ale ten už je příliš horký. Povrchová teplota první vrstvy činí dvě stě, druhé vrstvy padesát stupňů.“

„Čelní štít to vydrží. Chladíte jej?“

„Přiznám se, zatím jsme to nezkoušeli. Tím si ale vedro zaneseme i do vnitřních modulů!“

„Jen to zapněte. Možná to zatím není nutné, ale teplota ještě poroste. Co radary?“

„Před námi čisto, za námi bohužel také. Myslím, že nás už nikdo nedohání. Je čas zapnout motory naplno.“

„Počkáme pár minut. Nechci brát nikomu právo na zázrak.“

„Jak jste doletěli vy?“ otázal se nás Murani Faovar.

„Vcelku to šlo,“ řekl jsem. „Přidali jsme se krátce po odletu k hangárové trojvrstvě.“

„Viděli jsme vás, když jste se připojovali. Byla ověšená těmi Ziboguskými vojenskými bestiemi.“

„S armádami je konec,“ řekl jsem. „Vojáci, pokud jsme je vzali na palubu, byli všichni hrozně zkroušení. Zvlášť když cestou zažili ve svých lodích pěkné horko.“

„Probudili jsme na to Letel Ugiora,“ oznamoval mi Murani Faovar. „Aby na vlastní oči viděl, jak je naše slunce klidné a bezpečné. Podívej se – tamhle stojí.“

Zadíval jsem se tím směrem.

Letel Ugior stál nedaleko radarových pultů pod eskortou dvou policistů. Vypadal sklesle a nezdálo se, že by to bylo díky probuzení ze zimního spánku. Ten ostatně zatím netrval dlouho a nemohl se příliš projevit. Teprve po roce spánku bývají lidé hubení a malátní.

„S tím si chci také pohovořit,“ řekl jsem. „Ale nejprve mě pusťte k pultům »F«.“

„Prosím,“ přikývl Murani Faovar.

Došli jsme spolu k řídícímu pultu, přikrytému ochrannou pokrývkou. Byl vypnutý. Zapnul jsem hlavní vypínač.

„Jen tak mimochodem, co se tímhle pultem ovládá?“ otázal se mě Orgo Plyok.

„Dělové věže Archy,“ řekl jsem.

„Archa má nějaké dělové věže?“ vytřeštil oči.

„Ano – a teď se asi budou hodit,“ ujistil jsem ho. „Rádio je venku nejspíš k ničemu – elektromagnetický řev hvězdy přehluší zesilovače. Může navádět lodě na cíl jen na malou vzdálenost. Teď už můžeme signalizovat jen světelnými záblesky.“

Mezitím se rozjasnily dvě obrazovky. Nemohl jsem si pořád zvyknout na to, jak pomalu se rozsvěcovaly, ale zdejší obrazovky nedosahovaly kvalit pozemských ani v jednom bodě.

„Tak pozor – vyzkoušíme si ovládání,“ řekl jsem potichu.

Teplota uvnitř aktivované dělové věže dosáhla téměř dvou set stupňů. Dělové věže přesahovaly obrys čelního pancíře, paprsky rozpínajícího se slunce do nich bušily plnou silou, ale uvnitř lidé naštěstí nebyli. Napadlo mě, že se něco podobného odehrává v nechráněných lodích. Gryuly nejspíš nedoletí – tohle nemůže nikdo přežít. Kdoví zda doletí nějaké pevnosti ze Zibogu, pokud jsou ještě mimo Archu.

Zařadil jsem před ústí fotometu rozptylový filtr a nabil kondenzátory. Pak jsem fotomet odpálil.

Zablesklo se. Filtr mžikem shořel, ale laserové světlo se na něm rozptýlilo. Pozorovatel do vzdálenosti pěti miliónů kilometrů by na našem místě zaznamenal záblesk, jako kdyby na okamžik vzplála a uhasla jasná hvězda. Proti tmavému vesmíru to nikdo nepřehlédne.

Druhý filtr před druhé ústí – a další záblesk.

Třetí záblesk byl poslední. Kdokoliv se nacházel mezi Archou a Giweruzem a sledoval souhvězdí Královské Koruny, nemohl nás přehlédnout – pokud se v tom prostoru ještě někdo nachází. Obával jsem se, že mnoho očí ještě schopných vidění tam už nebude. Záblesky byly posledním signálem, řekl jsem si. Počkáme dvacet minut a pak už se nebudeme zdržovat.

Uvedl jsem fotomety do klidového režimu a nařídil vybít kondenzátory. Exploze plně nabitých kondenzátorů by způsobila stejnou katastrofu, jako zásah touto energií zvenčí. Zavolal jsem do velínů, aby v dělových věžích zvýšili intenzitu chlazení, jinak o ně přijdeme. Jakmile mi potvrdili, že rozuměli, vypnul jsem ovládací pulty.

Pohlédl jsem na poslední venkovní kamery. Byly zakryté silnými pancíři a snímaly světlo jen nepatrným otvorem, ale i tak už byl jejich obraz přesvětlený. Další clony nemohly pomoci, všechno bylo seškrcené na minimum.

Na povrchu obrovského zvětšujícího se balónu, naplněného čistým hvězdným ohněm, se zablesklo.

„Podívejte se!“ vykřikl Murani Faovar a také ukazoval na tuto obrazovku.

V ohnivém povrchu hvězdy se na okamžik propadla nepříliš velká jamka – a hned se zase zarovnala.

„Jako když kamínek dopadne do bažiny,“ zašeptala Fairlie. „Netušila jsem, že to uvidíme... a přece...“

Planetu Giweruz právě pohltilo její slunce.

V této chvíli jsem měl nucenou pauzu. Velínu vládli Giweruzané, zřejmě si vedli dobře a já jsem tu byl spíš jako jejich morální podpora. Bylo to třeba. Všichni, kdo zkázu domovské planety pozorovali, byli jaksepatří zaražení. Jenže jsem nedokázal nečinně čekat, až jak se věci vyvinou.

„Je na palubě presidentka?“ otázal jsem se šéfpilota.

„Nevím,“ řekl. „Kdyby chtěla, má do velínu volný přístup, ale ještě se tu neobjevila.“

„A někdo z vlády?“

„Většina před hodinou zasedla v sále dvě patra pod námi a jedná o něčem za zavřenými dveřmi, ale presidentka mezi nimi nebyla.“

„Zkuste ji vyvolat palubním rozhlasem,“ požádal jsem. „Tísňovými obvody!“

V případě nouze jsme mohli aktivovat bytové obrazovky i reproduktory, přerušit jakýkoli režim a přenášet jimi jen signály z centrálního zuvojde.

„Jenomže tak se každý dozví, že tu možná s námi není.“

„Tak ať se to dozvědí,“ odsekl jsem. „Obáváte se, že zůstala na Giweruzu?“

„Přesně to jsem myslel,“ přikývl.

„Pak by se to časem dozvěděli docela určitě,“ řekl jsem.

Šéfpilot Murani Faovar přivolal nejbližšího pilota, aby mu přikázal aktivovat tísňové obvody a vyvolat presidentku, pokud je přítomna.

Obrátil jsem se stranou a s šéfpilotem, Fairlií a Orgo Plyokem jsme zamířili k okraji sálu, kde dva policisté stále drželi v poutech Letel Ugiora.

„Tak se přece jen setkáváme,“ oslovil jsem ho.

Bývalý vědec se schoulil, jako by očekával pořádnou ránu pěstí do zubů. Určitě by si ji zasloužil, ale já jsem se v této chvíli už zase ovládal. Tak jednoduchý výprask mu neposkytnu! Ještě by se mohl cítit ukřivděný, to by se mu hodilo!

„Obávám se, že se žádných invazních flotil nedočkáme,“ řekl jsem jízlivě. „Není co dobývat. Planeta Giweruz před chvílí zmizela z mapy Galaxie.“

„Měl jsi pravdu,“ zachrčel Letel Ugior.

„Ano, ale ty jsi lhal,“ pokračoval jsem útočně. „Kolik lidí to stálo život? Dva miliony? Nebo deset? Vrahu!“

„Mýlil jsem se,“ ohradil se prudce.

„Zpočátku se to dalo přičítat omylu,“ nenechal jsem se obměkčit. „Ale po půl roce se objevily příznaky, které by hvězdář přehlédnout neměl. Ignoroval jsi je. Po roce už se daly pozorovat pouhým okem. Dobře jsem viděl, jak jsi v přímém televizním přenosu zbil kolegu, hvězdáře Sirty Kafona. To už nebyl omyl, to byla vědomá lež a teror. Nemohl jsi přenést přes srdce, že nemáš pravdu? Dnes kvůli tvé uražené ješitnosti po tisících hynou lidé.“

„Říkali mi, že jste naložili všechny,“ namítal.

„Všechny na pevnině Zibogu,“ přikývl jsem. „Mezitím jste ovšem vyslali bitevní lodě do války proti pevnině Evoi, přesněji tvé bitevní lodě, aby vraždily naše lidi. Nebylo v našich silách zachránit je.“

„Já jsem tu flotilu nevysílal,“ ohražoval se marně. „To bylo nařízení generálního štábu.“

„Příkaz jistě vydal někdo jiný,“ souhlasil jsem. „Ale ty jsi způsobil, že se tvoji krajané rozhodli hrozící nebezpečí ignorovat a místo záchranných zuvojde začali stavět válečné stroje. Ty jsi své krajany zfanatizoval natolik, že do nich ochotně nasedali, aby přinášeli nevinným lidem smrt. Pro tvé lhaní a falešné sliby se vláda Zibogu rozhodla zahájit válku a promarnila poslední šanci svých lidí na život. Krev těch mrtvých lidí, a bude jich určitě přes milión, padá na tvoji hlavu. Jejich vrahem jsi ty!“

„Já jsem přece nikoho nezabil!“ vykřikl.

„Tys je zabil stejně jistě, jako kdybys každému přiložil ke spánku pistoli a stiskl spoušť. Zabil jsi je, neboť tvoje lži jim vzaly poslední naději na záchranu.“

„Válku se rozhodli vyhlásit generálové. Jako první s tím přišli Pretoj, Deleviz a Sulyz,“ opakoval marně Letel Ugior. „Já jsem byl od samého začátku proti.“

„Stavbu válečných strojů jsi ale vyvolal, to snad nepopřeš. Původně jsi tvrdil, že jsou na obranu proti mým krajanům. To bych pochopil a prominul bych ti to a kdybyste pevnosti skutečně stavěli pro pobyt v kosmu, zachránily by tisíce lidí. Vy jste je ale od počátku stavěli ne proti fiktivním kosmickým invazním flotilám, ale proti lidem Evoi.“

„To není pravda!“ vykřikl. „To je lež, opravdu měly být použity jedině proti invazi z vesmíru.“

„Té jste se nemuseli obávat,“ ujistil jsem ho. „Nevěřil jsi mi, že nejsme válečníci, budiž. Neobával jsem se, že vaše neohrabané dělové obludy ohrozí naše kosmické lodi. Už proto ne, že sem žádná nepřiletí. Obával jsem se toho, že je použijete na Giweruzu proti vlastním lidem a bylo tomu tak. Zabil jsi nejen své krajany ale vraždil jsi i ty, kdo nám uvěřili a snažili se zachránit, co se dá.“

„Já jsem byl proti napadení Evoi,“ opakoval.

„Považuješ nás za idioty?“ opáčil jsem. „Uvědom si, máme zaznamenáno každé slovo, které jsi řekl před televizními kamerami. Mám ti je opakovat? Kdo plamennými slovy brojil proti zrádcům z Evoi, kterým je třeba dát pořádnou lekci?“

„Vy jste také stříleli,“ odsekl.

„Jen na území Evoi, proti vašim invazním flotilám,“ řekl jsem klidně. „Od nás to byla obrana, ne útok.“

„Napadli jste nás, věrolomně jste nás napadli,“ obvinil mě. „Nejen u vás, ale i u nás jste stříleli!“

„Na pevnině Zibogu nepadl z naší strany jediný výstřel,“ trval jsem na svém.

„Než jste mě omámili, slyšel jsem výstřely a slyšel jsem jich mnoho.“

„Stříleli jen vaši lidé,“ odsekl policista, který vědce střežil. „Já jsem tam byl. Když vaši začali střílet, zalezli jsme mezi stojící auta a počkali, než je náš uspávač uspal. Pak teprv jsme šli dál. Hlavní město Syztii jsme dobyli bez jediného našeho výstřelu. Před akcí jsem dostal padesát nábojů a na konci jsem jich padesát odevzdal. Pár zraněných bylo jen na naší straně. Neublížili jsme ani těm, kdo po nás stříleli ostrými. Nebylo to zapotřebí.“

„Protože jste použili něco zákeřného! Uspávače! Co to bylo za zbraně? Tady od toho?“

„Ano, ode mne,“ přikývl jsem. „Na rozdíl od vašich, moje zbraně nejsou krvavé. Ale to už byla jen vyvolaná reakce na vaše útoky – a na to, že jsi těm lidem bral naději.“

„Já jsem jim naopak naději dával!“ vybuchl.

„To nebyla naděje, ale falešné lži,“ namítl jsem. „Dobře jsi to věděl a příliš mnoho lidí to stálo život.“

„No tak si mě tedy zabte!“ vykřikl Letel Ugior.

„Proč?“ dotkl jsem se palcem čela. „Tady už nikomu nic nenalžeš. Jako vědec jsi skončil a nejvíce tě teď nenávidí tvoji vlastní krajané.“

„Poslyš Rudi, proč se s ním pořád dohaduješ?“ obrátil se ke mě šéfpilot Murani Faovar. „Soudit ho zřejmě nechceš, nech ho našim soudům.“

„Já se pořád snažím pochopit, co ho k tomu vedlo,“ vrtěl jsem hlavou. „Proč se proti nám postavil? Vždyť to není žádný prosťáček, ale jeden ze tří největších odborníků Giweruzu.“

„Jeho lži měly tím větší váhu,“ řekl Murani.

„Ano, ale já mu věřím i to, že nesouhlasil s invazí proti Evoi. Snažil se naše lidi zesměšnit a možná i přesvědčit, ale on sám by nestřílel.“

„Ale neřekl proti střílení ani slovo. Naopak – jeho slova o »uštědření lekce« se nedala vykládat jinak než jako nabádání k válce. Věřím i tomu, že vyvolal vyslání komanda, které se tě pokusilo zastřelit. On sám nestřílel, to nechal jiným. Ale všechny přesvědčoval o tom, jak je ta špinavost spravedlivá. Ti co stříleli, budou jistě tvrdit, že oni za nic nemohou, všechno zavinil Letel Ugior a oni ho jen slepě poslouchali.“

„Možná,“ přikývl jsem. „Bude to zajímavý soud, až se budou vzájemně obviňovat.“

„Kdo koho?“ vyskočil Letel Ugior.

„Všichni zajatci,“ řekl jsem. „Generálové Pretoj, Deleviz a Sulyz, celá vláda pevniny Zibogu, příslušníci teroristických komand i mužstvo obranných pevností. Každý před soudem dostane trest za svůj díl viny. Obávám se, že největší kus toho nechutného koláče získáš ty. Tvé jméno budou vyslovovat s opovržením – a nejvíce ti, které jsi oklamal. Kdybych mohl, odsoudil bych tě sám. Ne k smrti, ale k životu ve věčném opovržení. Vystavoval bych tě za sklem a za mřížemi, aby si děti mohly prohlédnout tvář lháře a vraha.“

„Ty obludo!“ vykřikl Letel Ugior bezmocně.

Policista trhl jeho pouty, aby mu zabránil vrhnout se na mě. Ale Letel Ugior to neměl v úmyslu. Rozbrečel se jako dítě.

Pravda, zasáhl jsem ho více než krutě. On, zvyklý na obdiv a slávu, měl být najednou nejopovrženějším člověkem planety? Jenže – ten milion mrtvých jeho zaviněním, milion lidí upálených zaživa, rozstřílených při invazi, zasypaných pod zhroucenou konstrukcí prvního zuvojde – mrtví mu odpustit ani nemohou. Nechám ho tedy zdejším soudcům. Ti už mu jen tak neodpustí!

Naléhavá výzva pro presidentku se minula účinkem. Místo ní se do řídícího sálu dostavil ministr zemědělství. Oznámil nám, že presidentka odletěla vlastním gryulem krátce poté co byl vyhlášen signál evakuace. Tvrdila, že ještě musí zařídit něco neodkladného. Na Archu zřejmě nedoletěla – a nejspíš zahynula.

Od našeho posledního světelného signálu uplynulo osmnáct minut. Teplota vnější vrstvy čelního pancíře dostoupila tří set dvaceti stupňů. Teplota první olověné vrstvy dosáhla sto padesáti stupňů. Olovo ještě neteklo, ale brzy bude.

„Přidáme?“ zeptal se mě Murani Faovar.

„Myslím, že teď už nikdo nedoletí,“ přikývl jsem. „Ale raději chvilku počkáme, řekněme dvě minuty. Doletěl na Archu velitel Ziboguské flotily? Jestli tady někde je, sežeňte ho. Ať si připraví seznam lodí jeho flotily.“

„Ty se s ním chceš zabývat?“ podivil se Orgo Plyok.

„Když se toho ujmeš ty, nebudu proti. Zjistěte, kolik jeho lodí se na Archu nedostalo.“

„To je snad v této chvíli jedno,“ podotkl Murani Faovar.

„Já si tím tak jistý nejsem,“ zpražil jsem ho.

Tentokrát se na výzvu podanou tísňovými okruhy okamžitě přihlásil současný šéfpilot hangárové trojvrstvy. Slíbil, že k nám pošle s eskortou generála Pretoje.

„To je ten, co o něm mluvil Letel Ugior,“ připomněl Orgo Plyok. „Prý může za všechno to střílení.“

„Uvidíme,“ řekl jsem nepřítomně.

Na radarové obrazovce dva metry ode mne se objevil odraz od letícího objektu. Objekt nás doháněl. Podle velikosti to mohla být jedině některá ze Ziboguských pevností. Obraz byl pokrytý šumem, radary už také přestávaly fungovat.

„Poslední opozdilci,“ ukázal jsem je Murani Faovarovi.

„Ti mají ale štěstí!“ ukázal mi na hodinky.

Moje poslední lhůta právě vypršela...

Objekt se brzy objevil na čelních obrazovkách, proletěl kolem nich a opět se objevil na zadních. Bylo vidět, že jsou to dvě čelně spojené Ziboguské pevnosti.

„Napadlo je to velice dobře,“ pochválil jsem je.

„Co je napadlo?“ zeptala se Fairlie. Ani ostatní kolem nás to zřejmě nechápali.

„Spojit se,“ vysvětlil jsem. „Aspoň v jedné stíněné pevnosti teplota nevystoupila nad mez únosnosti – a přežili to.“

Obě pevnosti se zakrátko připojily k hangárové vrstvě.

„Nevím jestli byli poslední,“ připomenul Murani Faovar, „ale budeme-li ještě čekat, vidím to černě i s námi.“

„Máš pravdu,“ přikývl jsem. „Zapněte plný výkon motorů. Jak jsou na tom elektrárny?“

„Všechny jedou naplno,“ ujistil mě hlas zprostřed sálu.

„Tak jedeme,“ přikývl jsem. „Nemůžeme na nikoho čekat. Nejspíš už tam nikdo není. A pokud je – má prostě smůlu.“

Slunce se zatím roztáhlo, takže se podobalo kopacímu míči, viděnému z jednoho metru. Jeho okraj nebyl hladký, jak se jeví ve večerních červáncích. Ježilo se dlouhými plameny, které z něj šlehaly do všech stran a doháněly je další a další jazyky ohně.

Archa se zbývajícími obyvateli Giweruzu vyrazila do kosmické tmy plnou silou svých motorů. Girrigy byly schopné dodat jí akceleraci až tři sta Gé. To by každého nechráněného člověka okamžitě rozdrtilo na kaši, kdyby baporgy tento drtící lis nezmírnily na pouhé jedno Gé – takže uvnitř nebylo znát, že letíme vesmírem. Větší zrychlení však už nebylo možné – dosáhli jsme technické meze veškerých konstrukčních prvků.

Slunce se roztahovalo mnohem rychleji. Žádné omezení tří set Gé pro jeho povrchové vrstvy neplatilo a čelo ohně jistě dosáhlo krátce po výbuchu rychlosti, jaká bude pro Archu ještě dlouho nedostupná. Záleželo na tom, zda stejné, nebo raději větší rychlosti dosáhneme dříve, než nás to peklo dožene. Pokusil jsem se navázat spojení s modulem Strážce a když se mi to po chvilce podařilo, propojil jsem svůj náramkový komunikátor s jeho počítačem.

Dozvěděl jsem se, že Archa dosahuje rychlosti dvanácti tisíc kilometrů za sekundu a že se od Giweruzu vzdálila přes dvě stě miliónů kilometrů, tedy právě 666 světelných sekund. Ještě že Giweruzané nesdíleli naši náklonnost k magii čísel. Byli jsme teď od středu slunce dvojnásobně vzdálení než když jsme byli na planetě, ale oheň se k nám neustále blížil. Pro počítač z toho byla poměrně jednoduchá rovnice. Předpokládal jsem, že čelní vlna ohně už je maximálně urychlená. My sice letíme pomaleji, ale brzy se tyto rychlosti srovnají a pak se začneme vzdalovat. Jak bude od nás čelo ohně vzdálené? Na tom by mohlo záviset všechno. Vyšlo mi, že se od čela ohně začneme vzdalovat, když od nás bude ještě sto až sto dvacet světelných sekund daleko. I když se nedostaneme do vrstev ohně, sálavé teplo rozpínajícího se slunce nás nejspíš pořádně připeče, ale vydržet – vydržet bychom to měli.

„Myslím, že teď už jsme tu zbyteční,“ obrátil jsem se na Fairlii a Orgo Plyoka. „Mělo by tu být nějaké odpočívadlo, půjdeme si asi lehnout.“

„Teď, v takové chvíli?“ otřásl se Orgo Plyok.

„Letíme pětadvacetinou rychlosti světla,“ řekl jsem nepřítomně.

„Neuvěřitelná rychlost,“ řekl Orgo Plyok. „Ale co to má znamenat? Prcháme sice před výbuchem slunce, ale jak se zdá, plameny se k nám pořád blíží. A ty chceš spát?“

„Zatímco my se ženeme čím dál rychleji, síla hvězdy bude naopak slábnout. Když jsme startovali, mělo čelo ohně proti nám hrozivou převahu v rychlosti, ale tu dostihneme. Zvýšili jsme akceleraci na maximum. V této chvíli plameny slunce ještě díky expanzi stlačeného plynu zrychlují, ale už ne tak zběsile, jako na počátku. Už teď jsme více než dvojnásobně daleko od středu hvězdy, než jsme byli na planetě Giweruz.“

„Jenže slunce se neustále zvětšuje,“ ukázal Orgo Plyok prstem na obrazovku. „Giweruz už pohltilo.“

„Ano, máš pravdu,“ pohlédl jsem na komunikátor.

„A ty chceš v takové chvíli spát? To nechápu.“

„První fáze útěku je za námi,“ řekl jsem klidně. „Jsme na palubě Archy a zrychlujeme. Teď se nejbližší hodinu, snad i dvě, nebude dít nic zajímavého. Musíme je využít, abychom po těchto dvou hodinách byli schopní činnosti.“

„Aha,“ zamyslel se. „Máš pravdu.“

Požádal jsem šéfpilota Murani Faovara, aby nás zavolal, kdyby se mu cokoliv nezdálo. Potom jsme se my tři obrátili k východu ze sálu.

„A co máme dělat s tímhle?“ ukázal na Letel Ugiora.

„Co chcete,“ dotkl jsem se nerozhodně palcem čela. „Já bych ho nebudil. Ale když už je vzhůru, nechte ho tu. Ať se dívá, jak to jeho naprosto stabilní slunce vyvádí. Mohli byste mu jako společníka probudit toho teroristu, co se mě pokusil zastřelit, aby přede mnou zachránil svět. Ať se i on na vlastní oči přesvědčí, kdo z nás dvou měl pravdu.“

Letel Ugior měl hlavu svěšenou a díval se do země.

Sotva jsme vyšli ze sálu do boční chodby, dohonila nás sotva dvanáctiletá dívenka a nabízela se, že nás odvede do hotelu Kornug, sotva padesát metrů odtud. Měla žlutozelené vlásky jako Fairlie, oblečená byla do tuniky mladších dívek, než ji vymění za kombinézu nebo tuniku dospělých.

„Hotel vede máma s tátou,“ ujistila nás.

„A proč nejsi u nich?“ usmál jsem se na ni.

„Gleťu povídal, že jste v řídícím sálu. Tady se tyhle zvěsti rozkřiknou rychle. Řekla jsem si, že budete určitě unavení.“

„Tady smí běhat děti po řídícím sále?“ podivil jsem se.

„To se ví, že ne,“ odvětila. „Však jsem na vás musela za dveřmi dlouho čekat. Jenže pak za mnou přišel Gleťu a málem jsem vás propásla.“

„Kde máš toho Gleťu?“ usmál jsem se.

„Brácho, poběž!“ vykřikla dozadu. „Oni tě nevyhodí!“

Ještě o hlavu menší bratříček s tmavozelenými, nakrátko ostříhanými vlasy, vyhlédl ze dveří pro montéry. Váhavě došel až k nám.

„Nezdržuj, brácho,“ pokárala ho dívenka.

„A jak vlastně říkají tobě?“ zeptala se jí Fairlie.

„Já jsem Ozea,“ narovnala se hrdě.

Dveře do sálu se opět prudce otevřely a vyběhl z nich jeden z pilotů.

„Tady jste!“ vykřikl, když nás spatřil.

„Stalo se něco?“ vzhlédl jsem k němu.

„Musíme pomoci... presidentka... umírá. Byla v poslední pevnosti, v té dvojité. Všichni tam umírají. Pomozte jim...“

„Promiň, Ozeo,“ řekl jsem vážně. „My se sem vrátíme.“

„Zavolejte nám obsluhu výtahů!“ řekl jsem pilotovi.

„Už to zařizují,“ vyhrkl.

Zamířili jsme všichni tři k nejbližší výtahové šachtě.

Errata:

10.08.2021 20:26