Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Soukromá klinika

Vyjeli jsme ve velkém spěchu do hangárové trojvrstvy. Všude na nás už čekali a snažili se nás co nejméně zdržet, ale nikde to nepřehnali, jako předtím v případě současně otevřených dvojitých bezpečnostních vrat. Správci se také učili. A rychle.

Nejvíce nás očekávali na místě. V nemocničním oddělení leželo několik stovek lidí. Jediným pohledem jsem odhadl, že to bude delší práce. Několik ležících už tady přikryli květovanou pokrývkou na znamení smrti. Umínil jsem si, že se na ně ještě podívám, ale nejprve mě zavedli k nejdůležitější pacientce.

Presidentka ležela na posteli. Měla opuchlý obličej, ale zřejmě byly zasažené i plíce. Vedle ní stála na stolku miska a v ní jakási krvavá, beztvará tkáň. Sklonil jsem se k její ruce, uchopil ji a políbil. Přesněji řečeno, tak to vypadalo pro všechny, kdo se na to dívali. V tom krátkém okamžiku jsem vystrčil ústy chapadlo agisaru a nasál si skrz kůži pár kapek její krve.

„Nech toho, Rudi,“ odtáhla ruku.

Byla při vědomí, poznala mě, ale dobře jí nebylo. Agisar začal analyzovat její krev, chvilku to mělo trvat.

„Jak ses dostala do té pevnosti?“ zeptal jsem se jí.

„Vzali nás cestou,“ zašeptala. „Byla jsem v gryulu jen se svým pilotem, skvělý chlapec, jmenoval se Gali. Byli jsme je varovat, ale řekli mi, že jsi je vyburcoval se Strážcem.“

„Ty jsi byla na východním pobřeží?“ došlo mi.

„Bylo to jen kousek,“ řekla. „Bála jsem se, že neslyšeli signály k odletu.“

„Taky že neslyšeli,“ přisvědčil jsem. „Musel jsem jejich hlídky razantně vzbudit.“

„Ani pak se všem nepodařilo odletět,“ řekla ztěžka. „To bylo naléhání, než poslechli! Jakmile začali vzlétat, ani my jsme na nic nečekali, ale to už bylo pozdě. Pak nás i s gryulem vzali na palubu Ziboguští. Vzlétli později, ale dohonili nás. Potřebovali nás, stejně jako my je, byli úplně bezradní, nevěděli ani, kam mají letět. S námi to už také bylo špatné, v kabině bylo dusno a vzadu něco dýmalo, takový hrozně kyselý dým...“

Chvíli lapala po dechu. Agisar se mnou mezitím zhodnotil situaci. Byla na tom špatně. Navenek neměla vážnější zranění ani popáleniny, ale v plicích to bylo horší. Poleptání od kyselého elektrolytu, který zřejmě pronikl do kabiny gryulu z akumulátorů. Opět jsem vzal její ruku do své, jenže během krátkého políbení vpravil agisar do její krve protilátky proti šoku a juduro na regeneraci tkání.

„Gali je navedl do správného směru,“ pokračovala. „On to asi věděl jako jediný. Možná tu taky někde leží.“

„Jak je to napadlo s tím spojováním lodí?“ zajímal jsem se, abych udržel její pozornost.

„Byl mezi nimi jeden velice šikovný kluk,“ řekla ztěžka. „Ani nevím, jak se jmenoval. Správně ho napadlo, když se dvě pevnosti spojí, bude aspoň jedna z nich chráněná. A ukázalo se, že měl pravdu. Vojáci z té zadní museli brzy utéci před horkem do přední, vpředu nás také bylo příliš mnoho a horko stoupalo, ale dalo se to přežít. Viděli jsme další pevnosti letět vedle nás, jenže jedna po druhé vybuchovaly. Pak dolní pevnost vybuchla, ale nikdo tam už nebyl. Také u nás prasklo nějaké přehřáté potrubí. To byla nejhorší chvíle. Z ventilace všude šlehaly plameny a nebylo kam utéci. Ten kluk tam odběhl, ale už se nevrátil. Uzavřel prý kohouty paliva i ventilaci a potom to samo uhaslo, ale hořící palivo mu odřízlo cestu a spálilo ho.“

„Říkáš, že jiné pevnosti vybuchovaly?“ zajímal jsem se.

To bylo nesmírně důležité sdělení. Nemusíme mít výčitky svědomí, že jsme zvýšili akceleraci naplno.

Šok už jsem měl pod kontrolou. Zbývalo zvládnout jen ty plíce. Mohl bych se už snad věnovat dalším, ale informace od presidentky, která to zažila na místě, byly zajímavější než abych se od ní jen tak odtrhl.

„Rudi, prosím tě,“ obrátila se ke mně, „pokus se některé z těch kluků zachránit.“

„A co myslíš, že dělám?“ opáčil jsem.

„Mně už nepomůžeš,“ vzdychla si. „Ale s nimi snad ještě něco svedeš. Oni si opravdu nezaslouží zemřít.“

„Ty také nezemřeš,“ ujistil jsem ji.

„Nemusíš mi lhát, já už jsem to slyšela,“ vzdychla si.

„Co jsi slyšela? Verdikt vašich lékařů? Ty nevíš, že pro mě vaše verdikty neplatí?“

„Já vím, ale spálené plíce... Vykašlávám je po kouskách, vidíš?“ ukázala mi na stolek. „Čeho je moc, toho je příliš. Štěstí, že to aspoň... nebolí.“

„Vím dobře, jak to s tebou je,“ řekl jsem. „Levou stranu plic máš hrozně špatnou, ale pravá to vydrží. Léčil jsem už těžší případy.“

„Jak myslíš – ale přesto se podívej na ty kluky kolem,“ řekla naléhavě.

Podal jsem jí další lék a něco pro spaní. Usnula klidně, i když s bolestným úsměvem.

„Fairlie, opatři nám oběma něco k jídlu,“ obrátil jsem se na svou průvodkyni. „Jak vidíš, dnes spát nepůjdeme.“

Odešel jsem k nejbližšímu telefonu, spojil se s Centrem a ubezpečil se, že skutečně všechny motory pracují naplno.

Obešel jsem pět nejbližších mrtvých.

Dva už jsem bohužel musel nechat přikryté. Agisar dovede zázraky, ale zničený mozek je ortel i pro něho. Ne že by takové tělo nemohl oživit, ale už by to nebyl člověk. Zato dva údajně mrtví byli ještě naživu. Ihned jsem je začal křísit a po chvilce se mi to podařilo. Byly to zanedbané šokové stavy s fibrilací srdce, místní lékaři je vzdali příliš brzy. Být odkázaný na prostředky jejich medicíny, použil bych elektrošoky nebo primitivní masáže srdce a uspěl bych i bez agisaru, ale oni to měli těžší, ani jsem se jim nedivil. Pacienty jsem podpořil, povzbudil a pak jsem nasadil regenerační hormony.

Ostatní mrtvé jsem nařídil přenést do nejbližší ledničky a dát zmrazit. Několik těžce zraněných jsem tam dal odnést také. Nebyl čas zabývat se jimi.

„To jsou všichni?“ zeptal jsem se nejbližšího lékaře. Na tak velké nemocniční oddělení tu byl sám, což mě udivilo.

„Všichni živí.“

„A ti ostatní?“

„Nechali jsme je v Ziboguské lodi.“

„Proč?“ podivil jsem se.

„Nemělo to cenu. Byli mrtví.“

Zavolal jsem nejbližšího policistu. Těch tu bylo víc než lékařů, hangárová trojvrstva byla ostatně postavena pro ně.

„Sežeň si okamžitě co nejvíc kamarádů,“ nařídil jsem mu, „projděte spolu Ziboguskou pevnost a sesbírejte lidi, co tam najdete. Přineste je sem, ať jsou mrtví nebo ne.“

„To snad není třeba,“ namítl lékař. Zřejmě byl uražený, že jsem nedal na jeho slova. „Zůstaly tam jen mrtvoly.“

„Nechte to na posouzení mně, prosím,“ obrátil jsem se na něho ostřeji. „A vy utíkejte, nač ještě čekáte?“

Lékař se uraženě obrátil a odešel ze sálu.

Bylo mi jasné, že další Ziboguské pevnosti už očekávat nemůžeme. Tihle byli zaručeně poslední. A právě proto by se mi příčilo nevěnovat jim vůbec žádnou pozornost.

„To jsi neměl dělat, Rudi,“ oslovil mě náhle starší muž, který k nám přistoupil zezadu. „Doktor Gangov Juzge je velmi známý a uznávaný lékař a patří mu celá tahle nemocnice.“

„Patří? Jak to?“ podivil jsem se.

„Je to nejbohatší muž celého našeho zuvojde,“ pokračoval stařec. „Má z nás všech nejvíce kreditů. Na Giweruzu mu dřív patřila nemocnice a tři veliké hotely.“

„Tak je to lékař, nebo hoteliér?“ zeptal jsem se.

„Především lékař,“ ujišťoval mě stařec.

„Jak to, že je tady sám?“ opáčil jsem. „Na takhle velkém oddělení mělo být doktorů více, ne?“

„On ostatní propustil, hned jak to tu koupil.“

To mě ale vytočilo. Ať byla úroveň giweruzského lékařství primitivní, bez lékařů to bylo úplně na draka. Že si někdo dovolil vyštvat lékaře, to se dalo chápat jako ohrožení všech těch lidí. Zvlášť když sám nepozná mrtvé od živých a nechává živé bez pomoci umírat.

„A kdo jsi vlastně ty?“ obrátil jsem se na staříka.

„Nazývají mě Frumri Zoharim a jsem od začátku starostou tohoto zuvojde.“

„Výborně! Aspoň budeš vědět, kdo prodal zdejší nemocnici Juzgemu. Nesmírně mě to zajímá.“

„Já – a rada zuvojde, pochopitelně.“

„Ten prodej okamžitě zrušíte,“ nařídil jsem mu. „Tak jsme to nedomluvili. Kredity za majetek nechaný na Giweruzu jsou určeny jednak k běžné spotřebě, jednak jako kapitál na novém světě, ale části Archy se prodávat nesmějí. Pozvete zpátky ostatní lékaře a uvedete to do pořádku. Nemocnice musí být neustále v pohotovosti a ne že si z ní někdo udělá své vlastní království.“

„Naše zuvojde má jiné zákony,“ ujistil mě starosta. „To je, pokud vím, právo každého zuvojde.“

„Zákony nesmí být v rozporu s obecnými zásadami,“ odsekl jsem. „Hlavní zásadou je, že Archa nepatří nikomu. Letíme na jedné lodi a místní úpravy nesmí porušovat zákony Archy jako takové. Pamatuji si to dobře?“

„Odkdy nám má nějaký cizinec poroučet?“ nakohoutil se starosta. „My jsme tu doma!“

Fairlie trochu v obličeji zezelenala, ale zatím mlčela. Také Orgo Plyok sevřel pěsti, ale mlčel.

„Na porušování zákonů může upozornit kdokoliv. Ostatně jsem byl nedávno právoplatně přijat za občana Giweruzu, jsem tedy rovněž občanem Archy.“

„Ale my máme právo trvat na našich zákonech, i když jsou v rozporu se všeobecnými! Jsme svobodní lidé! Nejsme závislí na nějaké centrální vládě.“

„Pak vaše zuvojde od Archy odpojíme. Kdo chce, může tady zůstat, ostatní vezmeme do sousedních modulů. Když se chcete osamostatnit – leťte si sami!“

„Ale to přece nejde!“ vybuchl stařec. „Žádné zuvojde bez čelního štítu nevydrží.“

„Ale máte na to právo,“ ujistil jsem ho. „Chcete úplnou samostatnost, můžete ji mít.“

„To neuděláte! To by byla vražda!“

„Vražda?“ opáčil jsem. „Vražda byla prodávat nemocnici neschopnému doktorovi, i když se topí v kreditech. Nedošlo vám, že ten idiot dal přikrýt dva dosud živé lidi? Měli bychom ho dát před soud – a taky to uděláme!“

„To si nedovolíte!“ vyhrkl starosta Zoharim.

„To si dovolíme,“ ujistil jsem ho. „Policie! Zajistěte zde toho muže a doktora Gangova Juzgeho pro podezření z vraždy a spoluúčasti na vraždě.“

„Na to nemáte právo!“ vykřikl starosta. „Policie! Ať ten cizinec okamžitě opustí soukromý pozemek pana Juzgeho!“

„Takže cizinec? A na soukromém pozemku?“ ušklíbl jsem se. „Pokud vím, soukromé pozemky zůstaly v pekle Giweruzu. Ale darebáci se začali nějak rychle dělit o Archu.“

„Policie! Nařizuji zatknout cizince za urážku starosty!“

„Zapomněl jste na něco,“ upozornil jsem ho. „Policie vám nepodléhá. Policie má v celé Arše jednotné velení a musí uznávat jednotné zákony. Můžete policisty nanejvýš slušně požádat, aby respektovali drobné místní úpravy, ale ne aby porušovali zákony. To je nepřípustné a všichni policisté to vědí.“

„Zdejší policie musí poslouchat zdejší samosprávu! Tohle je naše zuvojde a my si sami určujeme, co se smí a co nesmí!“

„Policisté podléhají velení z Archy,“ trval jsem na svém za mlčenlivého přihlížení několika policistů. Další se k nám pomalu přibližovali v tušení nějakého konfliktu.

„Zdejší policisté jsou naši policisté,“ opáčil starosta hrdě. „Složili slib věrnosti radě.“

„Sliby věrnosti místní radě? To je velice zajímavý úkaz, ale bez velkého efektu. Vlastně úplně bez efektu v případě, když je příkaz samosprávy proti společným zákonům.“

„Jste v privátní nemocnici, kde nikdo cizí nemá co dělat! Okamžitě odsud odejděte!“

Policisté se nehýbali. Nevěřil jsem, že by některý proti mě něco podnikl. Ale – co je to, slib věrnosti samosprávné radě? To není dobrý příklad pro ostatní. Zejména v hangárové trojvrstvě, postavené právě pro policisty!

„Nikdo nesmí rušit svobodu pohybu pilotů a technického personálu po Arše,“ přešel jsem do útoku. „Ani soukromé byty nejsou z toho pravidla vyjmuty, natož společné prostory jako jsou nemocnice a jídelny. Na to zákony Archy pamatovaly dávno. Vy jste, pane starosto, úředník místní samosprávy. Já patřím k technickému personálu Archy a mám právo zakázat vám vstup do libovolné části Archy, není-li tam bezpečně, nebo pokud se nebezpečně chováte vy sám. Podle první dohody s vládou Evoi mohu odvolat z místa kteréhokoliv zaměstnance Archy a pokud některá osoba nerespektuje zákony jako vy sám, mohu ji zbavit svobody, dříve než způsobí obecné ohrožení.“

„To není pravda!“ vykřikl starosta.

„Já mohu i víc, pane starosto,“ pokračoval jsem bez ohledu na jeho zděšení. „Poslední zákonná opatření vlády mi dala pravomoc převést kteroukoli osobu do zimního spánku, když je to nutné pro existenci její nebo ostatních. Mohu vás na místě zmrazit a uložit do ledničky společně s těmito mrtvými. Vaše svérázné výklady zákonů mi dávají oprávnění považovat vás a doktora Juzgeho za škůdce Archy.“

Policisté kolem nás vytvořili kruh.

„Přidržte mi ho, prosím,“ požádal jsem je.

Několik rukou starostu pevně uchopilo.

„Toho budete litovat!“ vykřikl starosta.

Nikdo ho ale neposlouchal. Začal křičet a volat o pomoc, ale marně. Než se vzpamatoval, vpravil jsem mu do krve hormony pro přechod do zimního spánku. Stačilo mi letmo se dotknout jeho ruky, tak jako u většiny obyvatel Zibogu. Po krátké chvilce utichl a jeho tělo zmalátnělo. Usnul.

„Zaneste ho k těm mrtvým,“ požádal jsem policisty.

Karavana nosítek zatím přinesla několik desítek lidí, kteří zůstali v Ziboguské pevnosti. Většina jich byla mrtvá definitivně. Snad kdyby je hned po přistání přinesli a dali do ledničky, možná by se s nimi dalo něco dělat. V pevnosti bylo zřejmě horko, takže se tam citlivé tkáně mozku začaly rychle rozkládat. Šest mladých chlapců však dosud žilo, ačkoliv nejevili známky života. Zřejmě je lékaři pořádně neprohlédli, ale po předchozí zkušenosti jsem měl podezření, že vážený lékař Juzge celé nemocniční oddělení rozpustil a pak na to sám prostě nestačil.

Soud s doktorem Juzgem bude asi velice zajímavý.

Požádal jsem policistu, aby mi ukázal nejbližší telefon. Zavolal jsem službu v centrálním velínu, aby poslala lékaře a nosiče raněných. Současně měli zajistit lůžka v nemocnici poblíž centrálního velínu.

„Ano, zdejší nemocnice na to nestačí,“ opáčil jsem na udivený dotaz, zda to myslím vážně. Pověřil jsem Fairlii zachytit nejbližší zdravotníky, abych se mohl věnovat zraněným.

Většina případů byla podobného druhu. Popáleniny kůže, edémy plic, šoky, fibrilace a zástava srdce. Mohl jsem si předem připravit protilátky proti šokům a juduro na regeneraci tkání a aplikovat je již před prvním vyšetřením, čímž se to urychlilo. Ani dodatečně jsem tento postup nemusel u nikoho korigovat

Fairlie přivedla nejbližší zdravotnici. Byla to starší, zkušená paní, ale bála se a sama by ke mně nikdy nepřišla.

„Kde jsou ostatní lékaři?“ začal jsem s otázkami, aniž bych přerušil ošetřování pacienta.

„Doktor Juzge je propustil,“ špitla slabě.

„Cože? Jak je to možné?“

„Když mu rada prodala nemocnici, odmítli se mu podřídit a dostali vyhazov.“

„Kdo je vyhazoval? Jakým právem?“

„Oni šli sami,“ řekla tiše. „Jinde je vzali rádi, lékařů je všude málo.“

„Jak je možné, že na celém oddělení je jen jeden doktor? Je přece nesmysl, aby to sám zvládl.“

„Však se zajímal jen o ty, kdo mají nějaké kredity na zaplacení,“ řekla. „Presidentku obskakoval sám, ale Ziboguské nechával nám.“

„Pane jo, to asi byla péče! Cožpak vám nebylo jasné, že to takhle dál nepůjde?“

„Doktor Juzge sem chtěl dostat doktory z jiných zuvojde, ale zatím nikoho nesehnal. Tvrdil, že ho ti vyhození pomluvili a teď že bude muset doktory najmout alespoň o pět vrstev dál.“

„Tak proč vyhazoval ty, co tu byli?“

„Oni se strašně pohádali a Juzge je dal vyvést policií.“

„Policií? Víte, kteří policisté u toho byli?“

„Já to nesmím říct, musela jsem slíbit věrnost Radě.“

Obrátil jsem se na nejbližšího policistu.

„Zatkněte všechny členy Rady zdejšího zuvojde,“ přikázal jsem mu. „A pošlete mi sem zdejšího policejního velitele.“

„Já věděl, že tohle špatně dopadne,“ utrousil policista, ale neprotestoval a odešel.

Neuplynulo čtvrt hodiny a dorazila první skupina lékařů. Za nimi šla karavana mužů s nosítky. Přes výtahy se jim nepodařilo udržet se pohromadě, ale bylo vidět, že spěchají.

Skoro současně se dostavil velitel místní policie.

Požádal jsem lékaře, aby doprovodili do centra především presidentku, ale po ní i všechny ostatní pacienty.

„Vždyť tu potom nezůstane ani jeden!“ podivil se vysoký, vážný lékař.

„Tahle nemocnice je zrušená,“ řekl jsem suše. „Není tady žádný doktor a nemám čas se tím zabývat.“

Velitele místní policie jsem se jenom zeptal, co ví o slibu věrnosti Radě.

„To je přece normální,“ podivil se. „Každá samospráva má právo na místní úpravy.“

„Ano, ale každý policejní náčelník zodpovídá za pořádek ve svém zuvojde a také za dodržování zákonů.“

„To souhlasí,“ přikývl.

„Tak mi najděte policisty, kteří z této nemocnice proti zákonům Archy vyvedli všechny lékaře.“

„Ale tohle přece není veřejná nemocnice, to je soukromá klinika doktora Juzgeho.“

To snad ne! On to ještě považoval za spravedlivé!

Zhluboka jsem se nadechl.

„Víte co? Tamhle visí telefon. Zavolejte si do centrální pořádkové správy a požádejte je, aby sem za vás okamžitě poslali nového policejního velitele. Vyřiďte jim mé doporučení, aby vás přijali k dozoru nad nejbližším volným úsekem někde poblíž centra Archy. A ať vám tam zajistí byt i pro rodinu.“

„Ale to přece nemůžete...“ díval se na mě zděšeně.

„To je moje nabídka, ne rozkaz,“ odvětil jsem klidně.

„A když neuposlechnu?“

„Pak tam zavolám sám, ale požádám o přepadové komando, které tu udělá pořádek. Bude to s větším rachotem, ale vy si pak budete muset zamluvit místo v rekvalifikační škole. Zatím vám nabízím zůstat dál u policie. Jenomže jinde.“

Policejní velitel se nerozhodně podíval kolem sebe, ale jeho podřízení nejevili ochotu se ho zastat.

„Na co ještě čekáte? Díky vaší trestuhodné nedbalosti zemřelo několik nemocných. Je vám to málo? Chcete být také obviněni z několika vražd?“

„Já nejsem doktor!“ ohradil se prudce. „Za žádné nemocné zodpovědnost nenesu.“

„Ale dopustil jste, že tu nejsou doktoři ve chvíli, kdy bylo třeba ošetřit oběti havárie. Samozřejmě hlavní vina leží na doktoru Juzgem, ale ten by bez vaší podpory všechny vyštvat nemohl. Za to, že zdejší nemocnice zůstala bez lékařů, můžete mimo něho i vy.“

„Zůstali tu zdravotníci – a doktor Juzge.“

„Ten už s léčením skončil,“ řekl jsem. „Postarám se, aby mu byla okamžitě odebrána lékařská licence.“

„Ale na to už vůbec nemáte právo! To se přece nedělá! To se nikdy nestalo, pokud se nemýlím. Co svět světem stojí!“

„Bude tedy nutné to zavést,“ opáčil jsem. „Mimochodem, ani ten svět světem už nestojí! Co uděláme s policistou, když začne loupit? Jeho policejní kariéra definitivně skončí, ne? Je snad lékař, který nechá zbytečně umírat lidi, méně nebezpečný? Mimochodem, váš svět Giweruz pohltila ohnivá potopa. Ještě nevíme, jak to všechno dopadne, ale že tady bude soud, to je jisté. Jděte si do té doby zajistit klidnější místečko, tady to převezme někdo jiný a ten Augiášův chlév vyčistí.“

Policista nevěděl co to je Augiášův chlév, ale odešel k telefonu, ačkoliv se mu to jistě nezamlouvalo.

Pokračoval jsem s dalšími raněnými, ale ne dlouho. Přímo pod rukama mi je odnášeli. Musel jsem se s nimi vrátit.

Náhle se celou nemocnicí rozlehl silný hlas, vycházející z reproduktoru palubního rozhlasu.

„Voláme všechny lidi! Kdokoliv z vás ví, kde se nachází Rudi, vyřiďte mu, ať se ihned vrátí do centrálního velínu na konzultaci. Máme tu veliké problémy. Opakuji...“

„A sakra,“ ulétlo mi. „Fairlie, Orgo, běžíme do centra, něco se děje.“

„Zapomněli jsme na zvony pekelné,“ řekla Fairlie tiše.

Errata:

10.08.2021 20:26