Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Plameny pekelné

Rychle jsme ujížděli do centra.

Správci výtahů byli v pohotovosti a výtahy měli připravené. Zbývalo jen proběhnout krátké přechodové úseky. Během každé cesty výtahem jsme se stačili vydýchat, takže do centrálního velínu jsme doběhli v pohodě.

„Rudi, je to čím dál horší,“ vítal nás šéfpilot Murani Faovar. „Teplota čelního štítu stoupla nad všechno očekávání a začínají nám selhávat některé čelní kamery.“

„Kolik tam je?“ zeptal jsem se věcně.

„Tisíc stupňů. Štít žárem taje.“

To bylo skutečně na pováženou. Znamenalo to, že povrch Archy je na čelním štítu rozpálený do bílého žáru, ale co je horší, některé vrstvy už jsou asi roztavené, nebo změněné v páry. Olovo teče, asfalt se dávno vypařil. Při stavbě jsme méně odolné materiály obezřetně zapouzdřovali do kovových obalů, ale co se dnes dělo na povrchu štítů, to nikdo z nás netušil.

„Rychlost Archy?“ zeptal jsem se úsečně.

„Třicet osm tisíc.“

„To už je více než desetina rychlosti světla,“ řekl jsem udiveně. „Že by se rozpínala tak rychle?“

„Nemáme čelní kamery,“ řekl ustaraně Murani Faovar. „Všechny pevné jsou vyřazené, zbývá nám několik výsuvných, ale jen díky tomu, že jsme je zasunuli do chráněných pouzder a nepoužíváme je.“

„Orgo, pokus se změřit, jak daleko je od nás čelo ohně, já se soustředím na spektrální rozbor,“ žádal jsem přítele.

„Máme vysunout některou z kamer?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Postačí na jednu nebo na dvě vteřiny. Změřte to a opět ji zasunete.“

Murani Faovar přikývl. Namířil jsem na obrazovku vstupní kameru svého komunikátoru a zadal, nač se má soustředit. Současně jsem navázal spojení s počítačem Strážce a nařídil mu monitorovat do pamětí všechno, co stihne zachytit.

Murani Faovar vysunul kameru a odkryl její čelní štít.

Na okamžik jsem spatřil něco úžasného. Ohnivá koule zaujímala tři čtvrtiny záběru kamery. Vypadalo to, jako bychom se chystali přistát na planetě z čistého ohně. Jenže povrch pod námi připomínal rozbouřené ohnivé vlny a neustále se k nám přibližoval. Bylo to vidět i během krátké chvilky.

Murani Faovar vrátil kameru do trupu a uzavřel za ní štít. Na poslední chvíli – kontrolka přehřátí už svítila.

„Co ty na to?“ obrátil se ke mně.

„Jak je to od nás daleko?“ zeptal jsem se Orgo Plyoka.

„Děsně blízko,“ odpověděl ustaraně. „Necelou světelnou minutu.“

Čili jen šedesát vzdáleností ze Země na Měsíc. To je v kosmickém měřítku skoro nic.

„Rychlost to má pořád větší než my,“ dodal jsem. „Ne o moc, ale... zastavte atomové elektrárny v povrchových zuvojde. Havarijní tyče obou okruhů, dochladit reaktory, ať se neroztaví – a evakuovat obsluhu.“

Bylo to na poslední chvíli. Dalo se tam očekávat přehřátí i zvýšená radiace. Reaktory byly za silnými pancíři, ale jejich nestabilita by znamenala nebezpečí exploze, která by zničila nejen reaktory, ale i sousední moduly. Zastavit je a zabezpečit havarijními tyčemi byla jediná možnost, jak předejít úplné zkáze.

„Povrchových elektráren je víc než tři čtvrtiny!“ zděsil se Murani Faovar se všemi, kdo nás sledovali.

„Vnitřní atomové elektrárny nám postačí,“ řekl jsem, ale hlas mě zradil. Nebyl jsem si tak jistý, co se stane. Kdo by za takové situace nebyl nervózní? Teď šlo opravdu o krk. Měl jsem na komunikátoru před sebou tři veličiny. Vzdálenost od stěny ohně, rychlost, s jakou se k nám pořád přibližovala – a derivaci této rychlosti.

Neustále jsme zrychlovali na maximální tah všech motorů, ale i když jsme z vnějšího pohledu vyvíjeli zrychlení větší než tři stovky Gé, nestačilo to. Někde ve výpočtech byla asi chyba, na počátku jsem přece spočítal, že nás to nedožene. Ale kdo něco věděl o pochodech uvnitř vybuchující hvězdy? Čelo ohně muselo i teď něco urychlovat, jinak bychom je nechali daleko za sebou. Byla za tím ničivá exploze jádra, nebo jen pozvolná expanze žhavých plynů? Buď jak buď, oheň se k nám pořád přibližoval, ačkoliv jsme náš už tak šílený let neustále zběsile zrychlovali.

„Nechte vypnout osvětlení ve sklenících. Když to dopadne dobře, bude to na pár hodin, to rostliny vydrží. Vypněte osvětlení chodeb až na nouzová světla. Všechnu energii teď potřebujeme pro motory. Připravte evakuaci lidí z okrajových zuvojde, bude tam možná horko. Odčerpejte z nádrží palivo, mohlo by se žárem vznítit. Motory mohou pracovat bez místních měničů, elektřinu jim dodají přívody ze sousedních modulů. Snad vydrží i žár – měly by... ale palivo by mohlo explodovat...“

„S tím jsme nepočítali,“ řekl Murani Faovar.

„Nepočítali,“ souhlasil jsem. „Vypadá to, že nás hvězdný oheň dohání.“

„Takže shoříme?“ vykřikl Orgo Plyok.

V sále bylo ticho. Všichni viseli očima na mně.

„Nevím,“ řekl jsem. „Už jsem jednou v plamenech hvězdy byl a přežil jsem, ale kdo chce po mně jistotu, toho asi zklamu. Okrajové oblasti plamenů jsou vždycky chladnější i řidší než vnitřek hvězd. Tepelná kapacita kovových pancířů je veliká a navíc jsou chlazené, ale sálavé teplo slunce je děsivé a když to všechno sečteme, pak teplota pancířů musí narůstat. Hodně záleží na tom, jak dlouho to bude působit. Minutu podle mě vydržíme bez problémů. Kdyby to ale mělo trvat hodinu, přijdeme o jednu, možná o dvě povrchové vrstvy. Pět hodin bychom nejspíš nepřežili ani v samotném centru Archy. Musíme doufat. Podle mých odhadů to nemůže tak dlouho trvat. Plameny se k nám sice pořád blíží, ale jejich rychlost už nestoupá, my naopak neustále zrychlujeme a brzy se začneme od stěny ohně vzdalovat. Teplota povrchu modulů smí přesáhnout dva tisíce stupňů, ale ne víc. Pro jistotu začněte svolávat velíny okrajových modulů, aby zachránili lidi, i jejich sousedy, aby uprchlíky vzali na palubu.“

„Použijeme palubního rozhlasu?“ optal se mě nerozhodně šéfpilot Murani Faovar.

„Až za chvíli,“ řekl jsem. „Nejprve zatelefonujte obsluze atomových elektráren. Jinak riskujete, že vám obsluha uteče od zapnutých reaktorů a nechá je explodovat.“

„Ono to i tak bude vypadat jako šílený úprk,“ povzdychla si Fairlie.

„Proč vypadat? Je to úprk, dokonce bych řekl zběsilý, aby se všichni dostali pryč. Ti lidé tam nechají své zásoby potravin i vzduchu, zachrání jen co budou mít u sebe. Všem nám bude bez jejich zásob hůř – ale co jiného teď můžeme udělat?“

„To je ono! Co můžeme dělat?“ vyhrkl Murani Faovar.

„Dokud jdou motory, musíme je nechat pracovat. Všechno teď visí na nich a na elektrárnách. Čelo ohně zpomaluje, my zrychlujeme.“

Děvčata od telefonů začala vyřizovat příkazy do řídících velínů jednotlivých zuvojde.

„Tak co?“ obrátil jsem se směrem, kde policisté pořád drželi skleslého Letel Ugiora. „Absolutně stabilní sluníčko – jen nás trošku připaluje. A to už jsme daleko za oběžnou dráhou poslední, ještě donedávna ledové planety, teď už také potopené v tom moři ohně.“

„Už jsem ti přece řekl, že máš pravdu!“ vybuchl. „Prosím tě, dělej něco! Na co čekáš? Chceš nás v tom nakonec nechat?“

„Potíž je v tom, že já už také víc nedovedu,“ řekl jsem nepříliš hlasitě.

„Jak to – víc nedovedeš?“

„Teď už to nezávisí na tom, co udělám nebo neudělám. Co muselo být udělané, buďto udělané je, nebo není. Dělali jsme, co jsme mohli. Teď se jenom ukáže, jestli to stačilo.“

Jak vojsko démonů oheň se valí,

utečte, lidi, jim s cesty!

Nikdo však neslyší, nevidí ani...

čelní štít kryje ty běsy...

potichu odříkávala Fairlie.

„Necháš toho, sakra!“ vybuchl jsem na ni. Ihned umlkla.

„Čelní štít je v kritickém stavu,“ vykřikl pilot, pověřený sledováním jeho stavu.

„Jak to tam vypadá?“ zeptal jsem se ho. „Vím, není to žádná legrace, ale nezajímá mě okamžitý stav, jenom tendence.“

„Zhoršuje se to,“ řekl pilot. „Teplota štítu dosáhla tisíc pět set stupňů – a stále stoupá.“

„Volali z druhé vrstvy,“ ozvala se jedna z telefonistek mezi řečí. „V modulu DF osm tisíc šest set dvanáct vybuchlo B-palivo. Všechno tam hoří, kdo mohl, utekl k sousedům, ale asi tisícovka lidí to nestihla a zřejmě uhořela...“

„Teď už je asi čas na palubní rozhlas,“ rozhodl jsem. „Znamená to – spas se kdo můžeš. Bylo by dobré, kdyby piloti a policisté sousedních vrstev udržovali pokud možno pořádek, i když tam nejspíš vznikne panika.“

„Ale co uděláme, když to nepomůže?“ zeptal se Murani Faovar. „Budeme se stahovat ke středu Archy, zatímco okrajové moduly budou hořet?“

„Musíme jim trochu vypomoci,“ řekl jsem. „Vypadá to sice proti předpisům, ale nechte otevřená vrata mezi okrajovými a nejblíže sousedícími zuvojde. Bylo by dobré natáhnout tam nouzová potrubí a prohánět jimi aspoň vzduch s vodní mlhou. Pomůže jim to s chlazením.“

„Jenže riskujeme, že brzy přijdeme i o ty další.“

„Musíme riskovat. Podle mě půjde o pár minut. Archa se nesmí příliš zmenšit, jinak v ní neudržíme životní podmínky pro lidi pro zbytek letu.“

„A co zadní stěna Archy?“

„Tam je to zatím nejvíce chráněné a kromě toho tam jsou převážně nákladní lodi.“

„Kdyby nás čelo ohně dostihlo, dostanou se i tyto lodi do plamenů. Jsou tam chladící zuvojde se spícími lidmi, kteří nikam neutečou!“

„Chladicí moduly jsou v kterémkoli směru v hloubce aspoň tří vrstev od okraje a spíše na zadním konci Archy. Nemusíš mít o ně zatím starosti.“

„Pár chladících je až na konci Archy,“ připomněl mi Orgo Plyok.

„Snad jsou tam i místní záchranáři!“ odsekl jsem. „Jistě nesedí s rukama v klíně! Možná by je měl někdo popohnat, zkuste to někdo!“

Došlo mi, že v tak vypjaté situaci může každý propadnout panice a utéci. Pak by ti lidé uhořeli, ze zimního spánku se sami nevzbudí. Tolik jich může zahynout? Dvacet tisíc? Milion? I když – ve chvíli, kdy jde absolutně o všechny, nemůžeme pro ně dělat téměř nic...

„Okrajové elektrárny stojí,“ oznámil mi mladý chlapec od atomových techniků. Říkal to s hrůzou, i když se snažil, abychom to na něm nepoznali. Také ho prozrazoval jen příliš nejistý hlas.

„Mám tam bratra,“ dodal omluvně. „Volal jsem ho, ale nehlásí se.“

„Třeba už je v bezpečí,“ pokusil jsem se ho povzbudit.

„Parui by neutekl,“ řekl s určitostí chlapec.

„Teplota druhé vrstvy štítu je tisíc stupňů!“ oznamoval mi Murani Faovar.

„A první vrstva?“

„Čidla ukazují nulu. Nejspíš shořela. Možná jen čidla, možná celá vrstva.“

„Takové chvíli říkáme na Zemi okamžik pravdy,“ řekl jsem nepříliš hlasitě. „Teď se ukáže všechno.“

„Přerušilo se spojení s fotometnou věží,“ oznamoval mi chlapec, kterého jsem posadil k tajnému řídícímu pultu. „Co mám dělat? Tady už není co sledovat.“

„Dojdi si něco sníst,“ usmál jsem se na něho. „Vrátíš se sem za půl hodiny.“

Nechtěl jsem mu říkat naplno, že tu už nebude mít nic na práci – pokud do té doby bude velín vůbec existovat. Dělové věže Archy jsme zřejmě odepsali. Co ještě?

„Hangárová vrstva! Na zadních obrazovkách je oheň!“

Pohlédl jsem na zadní obrazovky, které dosud ukazovaly jen tmu posetou miliony hvězd. Teď tam byla oranžová mlha. Čelo hvězdného ohně Archu dohonilo – a obklopilo. Kéž by to byl jen ojedinělý jazyk ohně, vystřelený dopředu! Centrální velín se ani neotřásl, ale spotřeba motorů náhle vzrostla. Mohlo to být tím, že nám hmota plamenů klade fyzický odpor? Nebo jsme se dostali příliš blízko rozpínajícímu se jádru hvězdy – a to nás chce pohltit působením obyčejné gravitace?

Přidržel jsem nohu na podlaze. Žádné chvění. Podle přístrojů Archa akcelerovala stále svým maximálním zrychlením. Tři sta Gé – je to dobrý stroj, ale co se děje právě teď kolem, to jsme přece jen nečekali. Nezbývá nám než doufat. Ta miliarda motorů ještě běží, ještě nás táhne ven z pekla. Dokud nevysadí, je naděje. I když – zřejmě už ne pro všechny...

„Povrchová teplota se skokem zvýšila a pořád to roste!“ pokračoval hlas z některého ze zadních zuvojde. „Pancíře mají tisíc stupňů!“

„Opusťte zadní zuvojde,“ nařídil jsem palubním rozhlasem pomalu jako další nouzové hlášení.

Obrátil jsem se ke svému komunikátoru.

Měl ještě spojení s palubním počítačem Strážce, ale tam to vypadalo podobně. Posádka Strážce už utekla do hlouběji položených modulů. Teplota v okrajových místnostech dosáhla tří set stupňů, začaly hořet snadno zápalné materiály. Požární čidla do těch místností vstříkla vodu, ale bez soustředěného hašení to nevypadalo dobře. V okrajových modulech na bocích Archy to vypadalo ještě hůř.

Palubní počítač tvrdil, že Archa dosáhla rychlosti padesáti tisíc kilometrů za sekundu. Šestina rychlosti světla – a pořád to nestačilo.

„Na zadních obrazovkách je zase vesmír!“ vykřikl kdosi s netajenou radostí v hlase.

Mrkl jsem tam. Nebyla to pravda, zadní obrazovky pořád ukazovaly růžovou mlhu, která byla vlastně povrchem slunce. Ale pak ta mlha zřídla a zmizela. Ještě jednou se objevila a opět se ztratila. Obrazovka ukazovala rozmazané hvězdy na černém podkladě, kamery byly popálené, divil jsem se, že vůbec ukazují.

Oranžová mlha se tam nevrátila. Konečně jsme vyrovnali rychlost s rychlostí čela ohně. Archa, neustále akcelerující poctivými třemi sty Gé, se vytrhla z povrchových vrstev slunce – a začala se od nich pomalu vzdalovat.

Nejhorší zkoušku Archa přestála, ale bez škod to nebylo. Pověřili jsme děvčata, aby telefonicky zjistila rozsah zkázy a ujistila velitele podřízených velínů, že jsme překonali kritický bod a máme zase naději.

Podle počítače ve Strážci se dostaly zadní vrstvy Archy opět do stínu a teplota se v nich začala snižovat. Požární čety se vrátily a hasily stovky požárů, naštěstí těch drobnějších. Zatím jsme ani nepřišli o hlavní počítač. Byly v něm přece veškeré vědomosti spojených světů Galaktického společenství – to bylo pro další cestu dobré.

Horší to bylo v některých bočních zuvojde. Ačkoliv jsme se dostali z plamenů a začali se jim vzdalovat, sálavé teplo od roztahujícího se povrchu slunce způsobovalo, že teplota nejen nezačala klesat, ale stále stoupala. Pancíře byly místy rozpálené na dva a půl tisíce stupňů, ale pod nimi byla oddělující vrstva vakua a vnitřní pancíře dosahovaly teplot sotva tisíce stupňů.

Okrajové místnosti Archy samozřejmě dávno vyhořely, ale dál od kraje už to nebylo tak vražedné. Nouzová potrubí hnala do opuštěných kolosů proudy chlazeného vzduchu s rozprášenou vodní mlhou, zpátky se vracela rozežhavená pára s dýmem. Filtry na to nestačily, bylo nutné přidávat vzduch z rezerv, který se přitom znehodnocoval a vracející se kouř hrozil zaplavit obydlené prostory plné uprchlíků.

Velitelé se rozhodovali nejspíš stejně, jako já – být na jejich místě. Ženy a děti odesílali do hlubin Archy, kde jim jiní velitelé zajišťovali dočasné útulky. Muže vybavili pomůckami, část jich poslali vynášet zásoby, část hasit požáry.

Dostali jsme hlášení, že zuvojde číslo DF osm tisíc šest set dvanáct není možné chladit, protože vzduch se odtud nevrací. Znamenalo to, že vnější stěny prohořely a ztratily hermetičnost. Záchranářům nezbylo než zavřít vrata od sousedů a soustředit se na záchranu jiných modulů. Z dosavadního obytného modulu byla hora šrotu, tisíce lidí přišlo o majetek, ale nikdo o život, což bylo jediné, co mě zajímalo. Skladiště potravin a zásoby vzduchu nás mohly mrzet víc, ale zatím to nebylo hrozivé.

Kritická byla situace v atomových elektrárnách. Z důvodů chlazení jsme je rozmisťovali přednostně na okrajích Archy. Nenapadlo mě, že nás hvězdný oheň dožene – a už vůbec, že to přežijeme. Zuvojde s atomovými elektrárnami jsme nemohli chladit vzduchem od sousedů kvůli nebezpečí úniku radioaktivity při netěsnosti. Chlazení reaktorů a tepelná setrvačnost silných stínících vrstev byly na druhé straně překážkou nadměrného přehřátí. Uvidíme, až je budeme spouštět, pomyslel jsem si. V nouzi nejvyšší bychom si mohli vystačit se zbytkem reaktorů, umístěných v hloubce Archy. Na počátku jsem spočítal, že tři atomové elektrárny postačí pro provoz skleníků i pro osvětlení a vytápění obytných prostor. To jsme jich pořád měli mnohem víc.

Začínal jsem uvažovat o odstraňování škod, ačkoliv teprve začaly narůstat. Teplota čelní vrstvy nesla od začátku největší zátěž. V druhé vrstvě teď dosáhla dvou tisíc stupňů, roztavily se statisíce tun materiálu a část se nejspíš nenávratně vypařila nebo odtavila, ale já už jsem uvažoval, jak nahradíme poškozené moduly a chybějící zásoby.

Šéfpilot Murani Faovar chtěl vysunout boční kameru, ale ani u jedné se to nepodařilo. Pravděpodobně byly všechny definitivně zničené. Archa tím směrem oslepla, ale nebylo třeba velkého důvtipu, aby si člověk dokázal sám představit, co by tam bylo vidět. Pomalu jsme se vzdalovali od neustále se zvětšující hvězdy, jejíž smrtící paprsky bušily do pancířů Archy, jako by se jí chtěly pomstít za drzost, že se jim dokázala vyrvat z objetí.

Zbývaly nám kamery na opačné straně. Také byly zamlžené, neboť nakrátko prošly hvězdným ohněm, ale některé ukazovaly a dalo se podle nich potvrdit, že letíme správným směrem. Ne směrem ke hvězdné soustavě Digae se spřátelenými bytostmi podle původního plánu, ale kolmo k ohnivé stěně, co nejkratší cestou pryč od slunce. Nejdůležitější teď bylo uniknout plamenům. Pak teprve se můžeme otáčet žádaným směrem.

„Zuvojde číslo AX patnáct tisíc sto třicet pět vyhořelo. Je prý děravé jako cedník a nedá se už hasit,“ ohlásila nám nešťastná telefonistka.

„To je teprve druhé,“ řekl jsem.

„Třetí,“ opáčil jeden z pilotů. „V mém úseku hoří čtyři a jedno z nich právě prohořelo. Materiál zřejmě nevydržel.“

„Můžeme být vděční rezonančně taveným slitinám, že do této chvíle odolaly,“ podotkl jsem. „Starodávné železo by dávno prohořelo. Uvědomte si, že slitiny mají o nějakých tři sta stupňů vyšší bod tání a nepodléhají tak ochotně oxidaci.“

„To mohu potvrdit, já jsem je zkoušel svařovat,“ bručel jeden z motorářů. „Potřeboval jsem si udělat takovou malou konzoli a řekl jsem si, nebudu přece kvůli takové drobnosti požadovat rezonanční tavičku – tehdy jsme jich ještě neměli dost, zatímco svářecí agregáty byly volné. To jsem si dal! Kyslíkový autogen s tím ani nehnul. Tehdy jsem nadával, ale teď mi je úzko z pomyšlení, co by bylo, kdybychom rezonanční materiály nepoužívali. To by byl teprve frmol!“

„Uzavřeli tam vrata?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Pilot ani nepotřeboval zvedat telefon, zřejmě se informoval.

„Samozřejmě – to bylo první, co je napadlo. Jenže tam prý zůstala skupina hasičů, skoro šedesát lidí. Přišli na to pozdě, když už vrata dosedla.“

„Těm už nikdo nepomůže,“ řekl jsem. „Murani, jak je to s teplotou čelního štítu?“

„Pořád dva tisíce.“

„Přestalo to stoupat,“ oddychl jsem si.

„Ale to je teplota druhé vrstvy!“ připomněl mi. „První je už pryč.“

„Jaká je teplota pod štítem?“ zeptal jsem se ho.

„Skoro tři sta stupňů,“ obhlédl teploměry.

„Bude to pěkně roztavené, ale zdá se, že nepoletíme bez štítu,“ kvitoval jsem to skoro s povděkem. „Ten štít nás zřejmě zachránil.“

Archa stále akcelerovala plným tahem motorů. Měla jich na to skoro miliardu a všechny prozatím pracovaly. Bez kamer jsme neviděli, zda se začínáme od ohně vzdalovat, ale podle teploty to bylo zřejmé. Bude nám všem pořádně horko, uvědomil jsem si, intenzívně chladíme povrchové moduly a další chlazení spotřebuje čelní štít, odváděné teplo přitom nejde ven, ale do vnitřku Archy, kde se hromadí, ale tepelná kapacita spojeného kolosu je obrovská a pohltí nesmírné množství energie, aniž bychom se upekli.

„Fairlie, mohu tě o něco poprosit?“ obrátil jsem se až teď na svou mlčící společnici.

„Samozřejmě,“ usmála se, že jsem si jí konečně všiml.

„Skoč do nejbližší jídelny a objednej u kuchařů deset beden gidnelu, ať je čím slavit.“

„Co chceš oslavovat?“ zděsil se šéfpilot Murani Faovar. „Prosím tě, co tě to popadlo? Okrajové zuvojde hoří, lidé tam umírají! To chceš oslavovat?“

„Nevím, kolik zemřelo lidí,“ řekl jsem už docela klidným hlasem. „Nevím, kolik jich ještě zemře. Možná to budou tisíce. V okrajových pásmech to nevypadá růžově, dobře to vím. Ale v této chvíli můžeme oslavovat mimořádné narozeniny miliardy obyvatel Giweruzu.

Všichni jsme se před chvilkou po druhé narodili.“

Errata:

10.08.2021 20:26