Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Soud

Archa měnila směr pomalu, ale jistě.

Kdo si neumí představit, co to znamená měnit směr při třetině rychlosti světla s kolosem o průměru dvaceti pěti kilometrů a třináct kilometrů dlouhým, měl by si to sám spočítat. Vzorce pro to najde v kdejaké učebnici fyziky.

Antigravitační motory Archy dokázaly tomu kolosu udělit zrychlení tří stovek Gé. Díky kombinaci bardžanských baporgů a aigurských girrigů bylo uvnitř stálé zrychlení na úrovni jednoho Gé – jako na povrchu planety. Motory hltaly nenasytně B-palivo prostřednictvím katalyzačních měničů a do zpětných potrubí vracely spaliny, které atomové elektrárny průběžně měnily zpět na B-palivo. Účinnost tohoto komplexu byla vyšší než devadesát procent, jenže i tak by se motory bez chlazení po nějaké době neúnosně zahřály. Rozvody chlazení, paliva, elektřiny a vzduchu byly proto na celé Arše nejdůležitější.

Jakmile jsem si ověřil, že Archa sleduje vypočítanou křivku k nejbližší hvězdě, rozloučil jsem se oficiálně na velikém večírku s piloty. Rozhodl jsem se zůstat v centru Archy ne aby mě měli piloti kdykoliv na dosah. Především jsem chtěl zůstat v centrální nemocnici, kam mi z ostatní Archy převáželi nejtěžší pacienty.

Dokud tady ležela presidentka, často jsem s ní hovořil. Co bude dále s Archou, jaké nové zákony bude třeba prosadit, jaké naopak zrušit. Po zkušenostech z hangárové vrstvy jsem trval na tom, že centrální vláda musí věnovat pozornost kontrolám, zda si některé samosprávy nepřisvojují větší pravomoci, než jim náleží.

Většinou jsem se s ní shodl. Až na to, že jsem jí proti její vůli prodloužil život – podobně jako Fairlii. A nedal jsem se, když mi za to chtěla vynadat.

Orgo Plyoka, kterému jsem tuto úpravu také provedl, jsem informoval předem a získal jeho souhlas. Jinak by si povšiml nanejvýš dvou dnů, kdy byl bez vědomí. U presidentky to bylo jiné, protože mi předem dát souhlas odmítla. Mohl jsem si to prosadit tajně? Nápadné by to nebylo, vždyť jsem ji léčil z těžkého zranění. Jenomže to byla žena a těžko by přehlédla desetinásobné prodloužení měsíčních cyklů. Raději jsem jí to řekl, i když až dodatečně.

„Nechci mít jakékoliv výhody. Zruš to!“ mračila se.

„Já snad musím nejlépe vědět, co pacient potřebuje,“ trval jsem na svém. „Tahle úprava je čistě pozitivní. Nezlob se na mě, ale jsem lékař a ne vrah.“

„Pak bys to měl zavést všeobecně,“ durdila se.

„To zase není v mých silách. Tuhle úpravu provádím jenom u těch lidí, které nějak léčím – a ještě ne u všech.“

„Za půl roku skončí můj úřad a stane se ze mě obyčejná žena. K čemu ti to bude?“

„Můžeš být opět zvolena,“ oponoval jsem. „Dokonce je to velice pravděpodobné. Všichni vědí, že máš opravdu lví podíl na samotné existenci Archy.“

„Nebudu znovu kandidovat. Je to ostatně proti zákonům. Nikdo nemůže vykonávat úřad presidenta více než dvakrát po sobě – a tohle je moje druhé období.“

„Nejbližšímu sněmu navrhnu, aby tento paragraf ze zákonu o volbách vyškrtli. Podle mě byl užitečný v tom, že pomáhal dostávat od této funkce neschopné a tyrany. Pravda je, že by se měl stávat presidentem ten nejlepší. Jistě, stárnout bude každý a nebylo by asi dobré, aby v takové funkci setrval za každou cenu i v době, kdy ho stáří nebo nemoc úplně vyřadí. Ale to nebude ve tvém případě platit a až se spojíme s Galaktickým společenstvím, prodlouží se život všem a tento bod se stane nesnesitelnou přítěží. Bardžané mají rovněž volené zástupce. Volí je na deset let bez dalších omezení. Například současný zástupce Bardžá ve Velké Radě je v této funkci nepřetržitě už tři sta osmdesát let. Za tu dobu získal zkušenosti, jaké nemá nikdo jiný. Všichni jsou s ním spokojení. Proč ne?“

„Až se spojíme s Galaktickým společenstvím, snad. Dnes jsme ale na Arše.“

V tomto bodě jsme se zkrátka neshodli. Obešel jsem členy vlády a zjistil jsem, že by byli ochotni vyvolat změnu zákonů a předat ji Sněmu. Potíž byla v tom, že se Sněm dosud nesešel. Jeno část, pocházející z pevniny Zibogu, spala zimním spánkem. Odtržením Zibogu všechny samosprávné struktury zkolabovaly, přemístěním na Archu vznikly struktury nové, takže v tom byl úchvatný nepořádek. Dokud ale vládli piloti z centrálního velínu, nikdo Sněm nepostrádal.

Pravdou také je, že dokud všem šlo o život, lidé nechali rozhodovat centrální velín. Teď jsme však vyvázli z plamenů pekelných a před námi byla dlouhá, nudná a jednotvárná cesta. Čekal jsem, že právě nuda přispěje k brzkým změnám. Zatím ale bylo pořád co dělat. Továrny pracovaly na obnově škod a dělníci v loděnicích montovali další moduly, aby mohli lékaři probudit ze zimního spánku každý měsíc milión obyvatel ze Zibogu a zařadit je k ostatním občanům Archy. Ani toho jsem se neúčastnil, na probouzení stačili i beze mne.

Zvládli jsme i nápor raněných, které nám posílali lékaři z okrajových částí Archy.

Problémy se začaly teprve rýsovat. Jedním z největších bude jistě nuda. Už teď byly milióny lidí bez zaměstnání, co až se zastaví továrny? Nedalo se s tím nic dělat. Aby dělali nějaké nesmysly? To se mi teprve nechtělo. Farmáři ve sklenících stačili produkovat dost potravin pro všechny, ale zaměstnali tím sotva setinu dřívějších zemědělců. Zpracování potravin probíhalo ve velkých jídelnách, což rovněž nedávalo dost příležitostí k práci. Mohli bychom rozdrobit stravování do menších jídelniček? Jistě, šlo by to, ale zvýšila by se spotřeba energie a přibyly by problémy s rozvodem odpadního tepla. Je otázka, zda by to vůbec za pár pracovních míst stálo a co by vzniklo za další problémy.

Po Arše se toulaly skupinky lidí, bezúčelně bloumajících po chodbách. Rekvalifikační kursy je nezaměstnaly, tím spíš, že mnozí už rekvalifikaci měli a práci přece nesehnali. Doporučovali jsme jim další vzdělávání, ale někteří už toho měli dost a odmítali navštěvovat podle nich naprosto zbytečné školy. Navíc mezi nimi byli i takoví, kdo se prostě vzdělávat nechtěli.

Základní životní potřeby byly naštěstí zajištěné pro každého, ať byl zaměstnán nebo ne. V jídelně dostal každý na osobní kartičku najíst, lékaře platila Archa, aby nepožadovali od pacientů kredity. Televizní studia se činila jak mohla, aby dodala lidem zábavu až do bytů.

Zatím se nikdo nebouřil. Všichni věděli, že jinak to teď prostě nejde. Jde o to, jak dlouho tenhle mír vydrží.

Fairlii sice dál formálně zaměstnávala Rada kosmonautiky, ale už ne jako opatrovnici návštěvníka z vesmíru. Dohodli jsme se, že mi přestane dělat sekretářku a děvče pro všechno. Ne abych se jí zbavil, naopak. Žádná jiná by na jejím místě nedokázala to co ona. Neodcházela ani z toho důvodu, že by furiantsky trvala na svém dávném rozhodnutí odejít. Jednoho dne se mi podřekla, že by se chtěla podívat na sirotčinec, který těsně před odletem z Giweruzu založila. Byl na konci Archy pod hangárovou vrstvou. Návštěva byla otázkou několika hodin cesty, samozřejmě jsem jí dal volno, ať se tam podívá.

Vrátila se nasupená, jak jsem ji už dávno neviděl.

Správu sirotčince převzala hangárová trojvrstva, ale nechtěla se jím zabývat a pověřila dozorem jednoho lékaře. Urual Buho byl nejspíš dobrým dětským lékařem, ale správa sirotčince mu neseděla, raději se věnoval ordinaci a podle toho to vypadalo. Sirotčinec se ocitl mimo zájem samosprávy a kromě několika původních opatrovnic, které tam docházely zčásti ze setrvačnosti a zčásti ze soucitu, se o děti nikdo nestaral. Nebylo možné, aby dvanáct žen udrželo v pořádku rozsáhlý komplex místností, zaplněný stovkami dětí. O individuální péči se nikomu nezdálo, děti nechodily do školy a v podstatě byly nechané svému osudu. Na mnoha místech v místnostech vznikly závady a některé mohly být i nebezpečné. Fairlie si raději ani nechtěla představovat, jak by to brzy dopadlo. Přišla za mnou se slzami v očích a když mi vyprávěla, jak to v současné době v sirotčinci vypadá, pochopil jsem, že ji ztratím jako sekretářku. Proto jsem jí sám navrhl, aby to vyřešila. Bohužel jsem jí nemohl slíbit, že jí budu pomáhat, v nemocnici mě přece jen potřebovali víc.

Fairlie se do toho vložila s veškerou energií. A byl to úkol hodný jejího organizačního talentu. Přesvědčila nejprve Radu, aby jí svěřili správu sirotčince. Vyhlédla si vhodnější prostory poblíž centra. Jistě je vybírala proto, aby to ke mně měla blíž, ale především protože v blízkosti centra bylo pár nevyužitých škol. Potřebovala jen, aby se všichni obyvatelé ve vyhlédnuté oblasti přestěhovali jinam, což v přeplněné Arše nebylo jednoduché.

Abych jí pomohl, dostal jsem nápad. Vyvolal jsem setkání s bývalými konstruktéry, zaměstnanými ve velínech Archy a přesvědčil je, že bude nejvyšší čas začít s využitím návodů ze Země vyrábět nejsložitější součástky, jaké se na Zemi dělají – totiž integrované obvody. Znamenalo to vytvořit na jiném místě Archy středisko pro vývoj a sestěhovat tam vědecké kapacity, nutné pro tento záměr. Vzhledem k tomu, že v kosmických loděnicích Archy pořád běžela výstavba zuvojde pro umístění spáčů ze Zibogu, zabavili jsme jedno nově postavené, vybavili je jako továrnu i jako vývojové laboratoře a sestěhovali jsme sem přihlášené vědce i s jejich rodinami. Díky této aktivitě získalo mnoho lidí práci a v případě vědců práci značně atraktivní. Pokud měli práci i předtím, mohli teď uprázdněná místa zaujmout jiní.

Nebylo to daleko od Strážce, takže nebudou mít daleko ke zdrojům informací. Výroba integrovaných obvodů potřebuje čistotu a preciznost, ale není náročná na materiál. Nemuseli spěchat – vývoj měli ulehčený informacemi ze Země. Teď byl klid a byla na to nejvhodnější doba. Jednou s tím začít museli.

Uprázdněná místa jsme neobsazovali probouzenými spáči ze Zibogu, ale obyvateli, kteří doposud bydleli ve vyhlédnutých prostorách pro nový sirotčinec. Museli jsme je přesvědčovat trochu víc, ale Fairlie to uměla opravdu působivě a všichni si nakonec dali říci.

Dostala pak od vlády podporu, aby mohla prostory přestavět podle svého. Přestěhovala do centra také dosavadní opatrovnice a z místních rodin sehnala další. Sirotčinec sousedil s nemocnicí, aby měla po ruce i nutnou zdravotní péči. Uvnitř zařídila i školu, kam dojížděli učitelé z okolí a chopila se pevně vlády.

Bylo vidět, že se jí to daří.

Ani nám nevadilo, že jsme teď nebyli tak často spolu. Věděla, že její počínání schvaluji, a to jí stačilo. Ostatně jsme pořád bydleli spolu a měla stále privilegium přicházet za mnou do nemocnice kdykoliv a bez klepání.

Rada kosmonautiky se na Arše změnila v Centrální velín. S původní vládou byla druhou největší výkonnou mocí a mnohé pravomoci měla dokonce větší. Centrální velín mě oficiálně zaměstnal jako hlavního lékaře Archy. Jakmile mě přijali za řadového občana, přišel jsem ovšem i o hlasovací právo ve vládě i v Radě. Nutno podotknout, že jsem si to tak vyložil jen já sám. Kdykoli jsem se obrátil na bývalou Radu, pokaždé mi vyšli vstříc, jako kdybych měl ne jediný hlas, ale nejvyšší slovo. Mohlo to být i tím, že jsem se nestaral o detaily, ale jen o zásadní problémy, kde jsem měl stále převahu vědomostí.

Brzy se dostalo do všeobecné známosti, že umím vyléčit případy považované jinými lékaři za beznadějné. K dovednostem, získaným v universitě v Cokrezu na planetě Bardžá, samozřejmě patřily kromě běžného léčení nemocí i speciality, které zdejší vědci neznali. Patřila mezi ně i regenerace. Při léčení si zranění brzy všimli, že jim dorůstají amputované ruce a nohy. Když se to rozkřiklo, dostal jsem pacienty, kteří nemocní nebyli, ale některé části těla jim chyběly už dávno. Pak se ke mně začali trousit lidé slepí od narození a brzy byla centrální nemocnice přeplněná.

Vyhradili mi další prostory, abych měl kam dát pacienty. Pro jejich obsluhu jsem musel najmout dvacet zdravotníků. Jídlo dodávaly nejbližší jídelny i s donáškou, jinak bych nemohl dělat vůbec nic. O běžné záležitosti jsem se nestaral a přece jsem byl v jednom kole. Regenerace chybějících orgánů není maličkost. Uvolněním atavistických regeneračních mechanismů se otevře cesta méně žádoucím procesům, například nádorovým. Takový člověk musí být několik měsíců neustále pod kontrolou.

Chodili za mnou i s běžnými nemocemi, protože si všimli, že mé léčení je bezbolestné. Ošetřovat miliardu lidí bylo ale nad lidské síly. Zjistil jsem, že tenhle nápor nezvládnu. Po pacientech jsem musel začít vyžadovat, aby se s lehčími nemocemi obraceli na své dosavadní lékaře a léčil jsem jen takové, se kterými si ostatní nevěděli rady. To bylo tedy mé místo mezi lékaři na Arše. Nechápali mě už jako konkurenta, ale jako specialistu. Odborníků toho druhu bylo v Arše víc. Lišili jsme se tím, že já jsem zvládl všechno na vyšší úrovni než oni. Základní péče o pacienty tak zůstala v podstatě nezměněna.

Jakmile opadl první nápor regenerací, nastalo mi krátké období klidu. Skončilo právě tak náhle, když se rozkřiklo, že umím na požádání přerušit měsíční cykly.

Blokáda dabyrgy, v Galaktickém společenství běžná, byla tady neznámá a nebýt toho, že jsem sám tuto možnost několika zraněným pacientkám při léčení nabídl, ani by o ní nevěděly.

Poměrně jednoduchý zákrok zastaví měsíční cykly, spojené s mnoha nepříjemnostmi. Blokáda současně účinkuje jako úplná antikoncepce. Nabídl jsem to několika pacientkám, ale ty si to samozřejmě nenechaly pro sebe. Následkem bylo zavedení pořadníků a zaměstnávání dalších dvou sekretářek. Nedělaly nic jiného, než vyřizovaly pořadník na dabyrgy.

Blokáda však měla i méně příznivý účinek. Hrozilo, že se populace na Arše stane opět závislá na jediném člověku. Blokáda má trvalý charakter a prostředky Giweruzských lékařů by ji nedokázaly zrušit. Kdyby se se mnou něco stalo, ženy by zůstaly neplodné. Na Arše to zatím nevadilo, dokonce to bylo žádoucí. Až Archa dosáhne cíle své cesty, znamenalo by to ale problém. Pak by totiž mohly mít potomky pouze ženy, které blokádu nemají. A vypadalo to, že ji nebudou mít jen ty, které dorostou ze současných dětí.

Když jsem si s tím už nevěděl rady, uspořádal jsem na to téma odbornou lékařskou konferenci. Požádal jsem lékaře, aby se nad tímto problémem zamysleli.

Nejjednodušší by jistě bylo připravit zásoby séra, které blokádu ruší. Potíž byla, že se nedalo dlouho skladovat. Můj agisar mohl vyprodukovat jen omezené množství séra a musel by jeho zásoby neustále obnovovat. Kdyby se se mnou pak něco stalo, bylo by nutné okamžitě zbavit blokády tolik mladých žen, kolik dávek by bylo momentálně k dispozici – s rizikem, že starší sérum už u některých nezareaguje.

Každých deset dní jsme s Fairlií na jeden večer opustili nemocnici a uspořádali jsme si odpočinkový večírek v nejbližším společenském centru. Začínali jsme obvykle v tanečním sálu, kde nám pokaždé zahráli »Škoda lásky« – tuhle píseň tu ostatně hráli velice často i bez nás. Pak jsme si dali vynikající večeři – aspoň jednou za čas jsme tak měli čerstvě připravené a ne jen ohřívané jídlo. Na závěr jsme navštívili koncert, jindy divadlo nebo operu. Kouzelně tu hráli Prodanou nevěstu, přeloženou do Giweruzštiny. Giweruzané původně operu neznali a zprvu nad tím nechápavě kroutili hlavami, jenomže pak jsem je přesvědčil, že pozemská hudba má cosi do sebe. Jakmile se naučili hrát pozemské melodie, přišli na chuť i opeře. Bylo milé, když mě pozvali i na první Giweruzskou operu, napsanou na téma jedné starodávné hrdinné pověsti – škoda jen, že mi melodie příliš připomínala Mozartova Dona Giovanniho. Sami tvůrci nechápavě kroutili hlavami, když jsem jim v paměti počítače našel odpovídající záznam a dušovali se, že jej neslyšeli.

Opravdu není lehké vymyslet něco původního.

Ale já jsem se na to díval jinak. Byla to první vlaštovka a té šlo ledacos prominout. Hudebníci byli příliš nadšení, než aby stačili sledovat, zdali neskládají plagiát. Možná tuto melodii zaslechli jako součást něčeho jiného. Ani jsem se na ně nemohl zlobit. Ani když melodii »Škoda lásky« vylepšili svým textem, který originálu vůbec neodpovídal.

Kultuře jsem přikládal velký význam. Vázala mnoho lidí, dávala jim smysl života a byla to významná prevence proti nudě.

Ta by v Arše mohla být i nebezpečná.

Toho večera dávali premiéru Dvořákovy Rusalky. Byla to sázka do neznáma, neboť podle libreta byla Rusalka víla, což Giweruzané neznali. Na tištěném programu bylo jakési mlhavé vysvětlení, že jde pravděpodobně o odlišné kosmické bytosti, které se nějakou nehodou dostaly na Zem. To se zdálo docela pravděpodobné a také to tak všichni přijali.

Fairlie měla v předprodeji svou známou a vstupenky pro ni samozřejmě nepředstavovaly žádný problém. Večer předtím jsem jí dlouho a podrobně vysvětloval, jak je to s pozemskými pohádkami doopravdy. Ale ať tak či tak, dojem byl úžasný. Nejen Fairlie, ale většina diváků zůstala po skončení sedět a nezvedala se. Giweruzané neměli náš pozemský zvyk tleskat rukama, když se jim něco líbí. Možná by stálo za to zde něco podobného zavést. Když se jim něco opravdu líbilo, neodešli hned po ukončení představení, ale ještě chvíli s nejbližšími sousedy tlumeně diskutovali.

Úspěch byl jako vždycky dokonalý.

Opustili jsme divadlo a zamířili domů. Před výtahem nás dohonili dva policisté.

„Musíte ihned s námi,“ obrátili se na mě. „Před chvílí došlo k neštěstí, je tam několik mrtvých.“

„Dobře,“ souhlasil jsem, „dopravte je do nemocnice, hned se jim věnuji.“

„Nikdo se s nimi neodváží hýbat, je tam jen jeden příliš mladý doktor a tvrdí, že by je to zabilo.“

„Tak dobře,“ povzdychl jsem si.

„Půjdu s tebou,“ přitiskla se ke mně Fairlie.

„To nepůjde,“ zarazil ji policista. „Měla byste jít domů a sdělit našemu kolegovi, aby tam dál zbytečně nečekal.“

„Tak ať čeká,“ řekla Fairlie.

Šli jsme tedy společně. Za křižovatkou chodeb nás čekali další policisté. Měli tu vozítko, v podstatě zmenšený gryul, nedávno zkonstruovaný pro rychlejší pohyb v prostorách Archy a dodávaný zatím jen pro Záchrannou službu a Policii.

A pak najednou nevím...

Dostal jsem strašnou ránu do hlavy.

Jiskřičky – a ticho.

Probral jsem se v tmavé místnosti. Ležel jsem na lavici, hlavu zavázanou nějakým obvazem. Hrozně mě bolela. Agisar se na mě soustředil a sdělil mi, že mám otřes mozku, tržnou ránu v týle a odřeniny na zápěstí. Dosud jsem na nich měl kovová policejní pouta.

Co se vlastně stalo?

Okamžitě mě napadlo, že by to mohlo být přepadení někým ze Zibogu. Některým fanatikům jsem překazil plány a rozhodli se vrátit mi to i s úroky. Museli to být fanatici jaksepatří, každý soudný člověk věděl, že jsem měl pravdu a že Archa nezachránila jen ty, kdo se k ní odmítli připojit včas, než slunce vybuchlo.

Ale – vysvětlujte něco takového fanatikům!

Loktem jsem se přesvědčil, že malý kapesní fotomet už za pasem nemám. Nosil jsem jej právě pro případné fanatiky, ale nepočítal jsem, že se budou vydávat za policisty. Odzbrojili mě, ale na opasku pod oděvem mi zůstala kovová krabička zdroje od fotometu. Bez něj by jim zbraň nebyla k ničemu. Ostatně jsem z ní v životě ani jednou nevystřelil.

Dobrá, odzbrojili jste mě, pomyslel jsem si. Ale ne tak docela, jak si myslíte.

Na můj příkaz začal agisar syntetizovat sorky a spavou nemoc, zbraně tak osvědčené při obsazování Zibogu.

Začalo mě ale zajímat, co se vlastně stalo.

V místnosti byla tma. Pokusil jsem se posadit. Šlo to, ale zjistil jsem přitom, že jsem připoután i za nohu. Řetěz vedl k silnému kruhovému oku ve stěně, takže by mi dovolil sotva posadit se, možná i udělat jeden jediný krok od lehátka.

Neměl jsem ani tušení, kdo a proč mě zajal, ale tohle mě dopálilo. Dalších dvanáct minut jsem strávil syntézou dvou speciálních odrůd sorků, vyvinutých čistě pro průzkumníky. Jedna mi prosákla do očí a prudce zvětšila jejich citlivost. Ze tmy kolem vystoupily obrysy místnosti a jejího vnitřního vybavení. Bohužel tu nebylo nic, čeho bych se mohl zachytit. Místnost měla sotva dva krát dva metry a lůžko proti dveřím tvořilo jediné vybavení.

Druhý speciální druh sorků dovoloval obrábět materiály včetně kovů. Soustředil jsem se nejprve na pouta na rukou a na řetěz, který mě držel za nohu. Obráběcí sorky jsou rychlejší než rezivění, ale pomalejší než dobrý pilník. Trvalo mi čtvrt hodiny, než jsem si mohl zbytky pout sejmout ze zápěstí a než napadený článek řetězu praskl. Byl jsem tedy v rámci místnosti volný, viděl jsem potmě a měl jsem připravené útočné sorky se spavou nemocí. Nebyl jsem už tak bezbranný, jako na začátku.

Začal jsem se zabývat dveřmi. Byly kovové, z této strany jednolité, bez kliky a jiného mechanismu. To by ovšem byla i pro obráběcí sorky zaručená fuška na několik desítek hodin a možná bude lépe počkat, až se v těch dveřích někdo objeví.

„Tak už pojďte,“ zavrčel jsem na adresu svých věznitelů.

V cele však bylo naprosté ticho.

Chvíli jsem jen tak přecházel sem a tam. Přemýšlel jsem, co ty lidi vedlo k přepadení tak známé osoby. Výkupné? Bylo by to logické. Pomsta od fanatiků Zibogu? Také tak se to dalo vysvětlit. Nic dalšího mě však nenapadalo. Začalo mi to připadat dlouhé. Ne, na pomstu fanatiků to nevypadá, ti by dávno provedli své. Spíš půjde o normální vyděrače. Třeba čekají na výkupné. V tom případě by bylo dobré utéci a zavolat, aby jim nikdo nic nedával.

Jedna z věcí, které jsem nemohl kontrolovat, byl čas.

Sebrali mi náramkový komunikátor. Neměl jsem hodinky ani informace. Jediná věc, kterou jsem mohl udělat, bylo vyslat obráběcí sorky proti okraji dveří a pozorovat, jak se do kovu pomalu, ale jistě zakusují. Z napadeného místa se na podlahu sypaly drobounké kovové piliny. Baktériím to ale trvalo dlouho a nevěděl jsem ani, na které straně dveří je zámek.

Na stropě jsem objevil tmavé svítidlo, ale nikde tu nebyl vypínač. Zřejmě se rozsvěcelo zvenčí. Uvědomoval jsem si, že jsem dokonale přizpůsobený tmě a prudké rozsvícení mě nutně oslní. Nedalo mi to a poslal jsem obráběcí sorky proti sklu a hned potom jsem přerušil i elektrické přívody. Když už tu má být tma, ať je aspoň pro všechny. Pak budu ve výhodě jen já.

Do spáry ve dveřích jsem za chvíli mohl vstrčit i prst, ale dveře byly tlustší, než obyčejné dveře. Jako kdyby šlo o dveře hermetického úseku. Aby mě tu nakonec chtěli udusit, napadlo mě. Jenomže to by nevypadalo logicky. Ve stropě byla obvyklá větrací mřížka a i když z ní vzduch neproudil, mohl tudy alespoň difundovat.

Co mi vlastně chtějí?

Agisar prohlásil, že rány na mé hlavě jsou už zahojené. Strhl jsem si obvaz, ale ani z toho jsem se nic nedozvěděl.

Jak dlouho tu mám ještě čekat?

Obráběcí sorky se konečně dostaly skrz. Dveře byly deset centimetrů tlusté – a tam, kde jsem začal, žádný zámek nebyl. Nasadil jsem sorky na opačné straně. Jenomže těm to potrvá stejně dlouho. Bylo to málo, ale aspoň něco. Když jsem k nové skulince přiložil oko, spatřil jsem jimi světlo. Bylo příliš jasné, zpočátku mě oslňovalo, ale rychle jsem si zvykl. Díval jsem se na jednu jedinou prázdnou židli, za níž byla holá šedivá stěna. Výhled tedy za moc nestál.

Napadlo mě udělat tu nějakou značku, aby se dalo později zjistit, kde mě drželi. Obráběcích sorků jsem měl dostatek. Zkusil jsem vytvořit jimi značku, křížek na stropě, kde by mohl nejlépe uniknout jejich pozornosti. Poškozené dveře asi dají spravit, ale stropu by si nemuseli všimnout.

Minuty ubíhaly a já jsem si připadal trochu jako hrabě Monte Christo v hlubinách ponuré pevnosti If. Stejně jako on, ani já jsem nevěděl, proč mě tu drží.

Nejméně hodina uplynula. Otvor na druhé straně byl tak velký, že jsem jím spatřil jakési mechanismy. Ano, byl tu zámek. Ale nestačilo obnažit jej, musel jsem jej otevřít. Na to bych musel mít aspoň nějakou představu o konstrukci jeho závory. Nechal jsem sorky rozšiřovat otvor do stran, aby co nejvíc narušily ta převodová kolečka a páky. Nejlépe by bylo zaměřit se na hranu dveří, kde budou závory nejpřístupnější.

Náhle se za dveřmi ozvaly kroky.

Odskočil jsem ode dveří a připravil si útočné sorky se spavou nemocí. Poslal jsem je ven necíleně. Jakmile projdou škvírou, zaútočí. Deset vteřin jim to bude trvat. Pak tito lidé usnou.

Někdo tam polohlasně sakroval, neboť se marně pokoušel odemknout. Pochopitelně. Zámek byl tak poškozený, že už nešel ani odemknout. Konečně toho na druhé straně napadlo vzít za závoru rukou a otevřít.

Dveře se otevřely. Deset vteřin ale může být nebezpečně dlouhá doba. Kdyby mě chtěli zastřelit, stihli by to.

Do místnosti vstoupili – dva policisté. Jeden byl vyšší i zavalitější. Chlap, hotová hora. Druhý byl menší.

„Tak jdeme,“ obrátili se na mě.

„Kam?“ zeptal jsem se jich lakonicky.

„K soudu,“ odsekl zavalitější.

„Pozor na něj, měl být spoutaný!“ povšiml si menší. Sáhl pro pistoli a namířil ji na mě.

„Máš pravdu,“ odskočil ode mě i druhý.

Mířili na mě oba.

„O jaký soud se má jednat?“ zeptal jsem se jich klidně. Musel jsem získat čas. A nejlépe, kdyby ti dva zastrčili zbraně do pouzder. Až na ně padne spánek, mohli by stisknout kohoutky.

„Jsi obžalován z velice těžkých zločinů,“ ujišťoval mě menší. „Máme tě přivést před soud. Nevzpírej se, bude to horší.“

„Já se nevzpírám,“ ukázal jsem jim prázdné ruce.

„A kde jsou želízka?“ vyštěkl vyšší.

„Na podlaze,“ přistrčil jsem k nim nohou zbytky pout.

„Co jsi s nimi dělal?“

„Sundal jsem si je,“ opáčil jsem. „Nejsem žádný zločinec a nekladu odpor. Proč tedy pouta?“

„Protože... protože...“

Větší začal nezadržitelně zívat. Nakazil tím menšího. Do dvou vteřin se bezvládně zhroutili na podlahu. Spavá nemoc se nemá podceňovat.

Překročil jsem je a vykročil z místnosti. To byla chyba, měl jsem se nejprve podívat, co je za nimi.

„Ruce vzhůru!“ ozvalo se z obou stran.

Byli tu další čtyři – a mířili na mě. Nezbylo mi než je poslechnout. S povzdechem jsem zdvihl ruce nahoru. S tímto povzdechem jsem sice vyfoukl do vzduchu další várku útočných sorků, ale tentokrát to bylo horší.

„Pozor, nedotýkej se ho!“ varoval jeden z nich své kolegy. „Stačí, aby se tě dotkl – a za chvilku jsi v zimním spánku. Sám jsem to viděl.“

Že by to byl jeden ze správců chladicích boxů, kam jsme dávali Ziboguské? Nemohl jsem si na něho vzpomenout.

Dva ke mně přiskočili a zacvakli mi na rukou další pouta – každý z jedné strany. Ale připojili se ke mně a to nebylo dobré. I když je uspím, bude mi na každé ruce viset chlap. To by mi byla milejší ona pověstná vězeňská železná koule.

Odvolal jsem útočné sorky. Bylo to obtížnější, protože dva policisté už byli zasaženi. Ti dva, co mě drželi, ještě ne, ale kdoví co udělají, až jejich kamarádi padnou na zem a usnou.

„Tak – a jdeme,“ pobídl mě jeden z těch, co byli ke mně připojeni.

Vyvedli mě na širokou chodbu. Když jsem se ohlédl, viděl jsem nade dveřmi znak Policie a číslo. Zapamatoval jsem si je – možná to bude dobrá stopa. Vyděrači se zřejmě spojili s policisty, což bylo mnohem nebezpečnější.

Ušli jsme sotva padesát metrů.

Dveře do boční chodby tu tvořila mříž, jaká nikde na Arše nebyla. Nad mříží se v průvanu houpala cedule označující, že chodba a následující oblast patří výsostnému soudu samostatného státu Tami. A byl jsem doma – aspoň co se mých věznitelů týče.

Tami byl ostrov velikosti Kréty. Přidal se zprvu do ochrany pevniny Zibogu, ale krátce po nezdařené invazi před městem Soryzuo se kajícně vrátil. Jeho obyvatelé se nalodili do Archy všichni a mohli by mi být vděční, že jsem se za ně přimluvil. Pořád jsem nechápal, proč to dělají. Museli by mít proti mě něco závažného, když riskovali jasnou nevoli zbytku obyvatel Archy. Schoval jsem si sorky na později, uvidíme, co se z toho vyklube.

Tušil jsem, že to nebude nic dobrého.

Než jsme vstoupili, převzali štafetu další.

Vstoupili jsme do velké místnosti, obložené dřevem. Ano, tak jsem si představoval soud. Muži s vážnými tvářemi, dav přihlížejících, oddělený zábradlím. Uprostřed stůl a za ním soudci. Na rozdíl od pozemských měli jasně oranžové obleky, takže mi připomínali buddhistické mnichy z obrázků učebnice dějepisu naší staré Země.

Přivedli mě doprostřed.

Jeden z mužů v oranžovém se ke mně sklonil a polohlasem se mě ptal, zda se nechci přiznat, že to bude polehčující okolnost.

„Nejdřív bych snad musel vědět, k čemu se mám přiznat?“ podíval jsem se na něho s úsměvem.

„Ke všemu,“ ujistil mě vlídně.

„K čemu?“ opakoval jsem otázku. „Ještě mi nikdo neřekl, co se mi klade za vinu.“

„To jsi měl poslední možnost!“ zasyčel muž nenávistně.

„Obhájce, odstupte od obžalovaného!“ nařídil nevrle muž v oranžovém obleku s vysokou oranžovou čepicí.

Podíval jsem se na chlapa v oranžovém.

Ten syčák byl mým obhájcem? To jsem tedy dostal dáreček!

„Obžalovaný byl výsostným soudem samostatného státu Tami uznán vinným z následujících zločinů...“

Teď jsem ještě udiveněji pohlédl na soudce. Myslel jsem, že soudní řízení začíná vznesením obžaloby, výslechy svědků, slovo dostane i obhájce, ale tady začínali úplně nelogicky, od konce – rozsudkem. To se mi snad jenom zdá!

„Nebudeme se tu zabývat vedlejšími zločiny,“ hřímal sudí na celou halu. „Ačkoliv ten zločinec způsobil neplodnost miliónů žen a zabil tak tisíce ještě nenarozených dětí, není tento zločin považován za důležitý, neboť se naštěstí netýká žádné ženy národa Tami. Paradoxně bychom mohli očekávat, že to národu Tami dopomůže k velikosti, která mu právem po staletí náleží.“

Aha, pomyslel jsem si. Tak přece fanatici. Tentokrát ne obyčejní teroristé, ale stát, který si tu dovolil vzniknout. Nebylo by to tak zavrženíhodné, ale centrální vláda Archy nesmí dopustit, aby si kterákoliv samospráva dovolovala tak křiklavě překrucovat zákony. Stát Tami je legální, ale jeho zákony jsou v rozporu s hlavními zákony Archy. Takže se jimi nemusím vázat a mám právo se proti nim i postavit.

„Hlavní zločin obžalovaného je vražda,“ hřímal soudce.

Zpozorněl jsem. Kde k ní přišli? Koho jsem měl zavraždit?

„Sto čtyřicátého dne roku Káo obžalovaný napadl váženého starostu Frumri Zoharima,“ vysvětloval soudce – nebo to byl žalobce? V tomhle soudu jsem se vůbec nevyznal, ačkoliv jsem si kdysi nechal vysvětlit zvyky včetně soudů. Fairlie mi je vysvětlila a já jsem měl dojem, že jde o obdobu pozemských soudů z doby před připojením ke Galaktickému Společenství, které Bardžané kritizovali pro naprostou nepružnost, úplatnost a nespravedlnost. Tohle bylo ještě horší, nepodobalo se to ničemu a trochu mě to vyvádělo z míry.

„Starostu obžalovaný věrolomně paralyzoval a ponechal na pospas neodvratné smrti,“ pokračoval žalobce.

Začal jsem ho tak v duchu nazývat. Možná se ukáže, že to měl být můj obhájce, ale to bude možné upřesnit až podle toho, jak ho budou titulovat ostatní. Jako jediný ze soudců měl na hlavě vysokou čepici, mohl to být také předseda soudu či jaký titul mu zde patřil.

„Takže hlavním zločinem obžalovaného je vražda váženého starosty a příslušníka našeho národa, což je od cizince jen další přitěžující okolnost.“

Vzpomněl jsem si. Jednalo se zřejmě o starostu, který jako první prodal kus Archy, totiž nemocnici, svému kamarádíčkovi doktoru Juzgemu. Převedl jsem ho do zimního spánku, což by samozřejmě žádná vražda nebyla, jenže později se zuvojde ocitlo v pekelných plamenech hvězdného ohně a doktor Juzge nejspíš na starostu i na všechny ostatní zapomněl. Ano, tak to asi mohlo být. Ostatní pacienty jsem dal tenkrát dopravit do centrální nemocnice a starosta zůstal v nemocnici sám. Neměl jsem čas se tím zabývat, prázdná nemocnice zůstala nadále ve správě doktora Juzgeho. Ale ten mohl svého kamaráda kdykoliv probudit, nebo aspoň zařídit, aby ho při opouštění hořícího modulu vynesli. Právě doktor Juzge to měl zajistit! Tím spíše, že by mu starosta Frumri Zoharim za záchranu života jistě dobře zaplatil.

Trochu mě zamrzelo, že jsem přece jen, byť nepatrným dílem, přispěl ke smrti toho nafoukaného staříka. Já jsem udělal co jsem musel udělat – nechat těmto lidem volnou ruku nemohlo skončit dobře – ostatně, co jiného je tenhle proces? Přitom by měl mít největší díl odpovědnosti doktor Juzge. Nestihl jsem ohlídat všechno, ani to nebylo v mých silách. Ale aby svalovali veškerou vinu jenom na mne a o pravých vinících tu nepadlo ani slovo?

Jen co dostanu slovo, umiňoval jsem si, já to tady uvedu na pravou míru!

„A proto se odsuzuje – k trestu smrti!“ pronesl slavnostním hlasem na závěr nejvyšší soudce. „Rozsudek soudu národa Tami je konečný a neodvolatelný. Ortel bude veřejně vykonán ihned po skončení soudu.“

Tak – tím ze mě vážně vyrazili dech.

Oni si vážně myslí, že jim to projde? Že jim na takovou nehoráznost ostatní obyvatelé Archy přistoupí? Ačkoliv, je jedna možnost, jak by jim to mohlo projít. Proč všechno probíhalo od začátku tak, jak to probíhalo? Proč mě přepadli a unesli jako banda vyděračů? Tady by bylo vysvětlení. Je to dokonce logické. Oni to hodlají před ostatními lidmi z Archy zatajit. Celý soudní proces je fraška, protože se koná gangsterským způsobem mimo veřejnost. Tak tomu bylo i na Zemi, než spravedlnost převzali Strážci. Kdejaká banda nájemných vrahů si osobovala právo popravovat rukojmí, vykonávat spravedlnost, navíc pokud možno co nejkrutějším způsobem, spravedlivě trestat bez řádného soudu a zejména bez obhajoby obětí, nebo bojovat za svobodu náložemi trhavin, nastraženými na místech, kde se pohybovalo co nejvíce lidí, lhostejno, zda to jsou odpůrci nebo vlastní.

Soud povstal na znamení, že sezení je u konce.

Rozhlédl jsem se. Deset ozbrojených policistů. Znamenalo to deset cílů pro útočné sorky v první vlně. Vyslal jsem ji. Další vlnu s pětivteřinovým odstupem nasměruji proti soudcům a půl minuty nato zbytek proti všem v tomto sále. A pak uvidím, co se dá dělat dál.

„Vy si vážně myslíte, že tohle byl nějaký soud?“ vstal jsem a nahlas jsem vyjádřil své mínění. „Pokud vím, bez obhajoby se soud na Giweruzu vždycky chápal jako nezákonný.“

„Umlčte ho!“ přerušil mě povýšeně předseda soudu, hlavní žalobce a vlastně jediný, kdo u toho povedeného soudu dostal slovo. Obžaloba i rozsudek, všechno jedním dechem.

Mafián nebo představitel státu?

Dva policisté, kteří mě drželi, pomalu vytáhli obušky.

Jenže k použití se už nedostali. Náhle poklesli v kolenou, upustili pendreky a složili se vedle mě. Zůstali mi viset na rukou, protože ke mně byli připoutáni, ale už dávno předtím jsem poslal útočné sorky nesoucí obráběcí baktérie i proti poutům a byla jen otázka času, kdy pouta prasknou.

„Tak dost!“ vykřikl jsem. „Prohlašuji ten soud za neplatný, protizákonný a všechny jeho organizátory za bandity. Všichni, co tu jste, jste mými zajatci.“

Soudci na okamžik strnuli nad mou opovážlivostí. Bylo to opravdu směšné, aby k smrti odsouzený vynášel rozsudky nad svými soudci – kdyby se v té chvíli pomalu nesesunuli na zem všichni ozbrojení policisté v sále.

„Povídám, umlčte ho už konečně!“ vykřikl nejvyšší soudce s netrpělivostí v hlase.

Pak teprve se rozhlédl. Dva uspané policisty mé eskorty viděl od začátku, ale ostatních chybějících si všiml až teď. Až teď pan soudce pochopil, že se děje něco, co v jeho scénáři nebylo.

„Soudní stráž!“ zaječel naplno.

Dveře, kterými mě přivedli, se otevřely a dovnitř vběhlo dalších pět policistů. Aniž by o tom věděli, vběhli přímo do neviditelného obláčku útočných sorků. Mají tedy deset vteřin času, než se zhroutí.

„Popravte odsouzence!“ křičel předseda soudu.

V té chvíli se ztěžka přidržel stolu a pomalu se na jeho desku v předklonu položil.

Policisté ale jeho příkaz dostali. Usnou až za deset vteřin. Do té doby mě mohli prostřílet jako řešeto. Byla by to poprava nebo vražda? Spíš to druhé – ale já jsem měl být zavražděný!

Nesměl jsem ztrácet drahocenné okamžiky.

Trhl jsem rukama. Pouta, nahlodaná baktériemi, povolila. Přeskočil jsem zábradlí oddělující mě od soudců, rozběhl se a skokem plavmo přeletěl přes soudcovský stůl. Popadl jsem předsedu soudu a vztyčil ho před sebou jako živý štít. Tělo soudce mě chránilo ze směru proti dveřím, kde nepohnutě stáli překvapení policisté. Nemám rád takové praktiky, ale v této chvíli to asi byla jediná cesta, jak zabránit střelbě.

Aspoň jsem si to bláhově myslil.

V sále propukla panika. Přihlížející diváci ječeli. Uprchnout ze sálu si netroufali, to by museli jít proti policistům připraveným ke střelbě. Nahrnuli se do rohu sálu, co nejdál od ozbrojenců i ode mne. Jejich křik byl tak silný, že žádné přesvědčování ozbrojenců nepřipadalo v úvahu.

Zahlédl jsem plameny a současně zaslechl ostré práskání výstřelů. Jedna kulka mi hvízdla těsně kolem tváře, druhá mi prolétla levým ramenem. Pocítil jsem ostrou bolest, upustil jsem bezvládné tělo soudce a přikrčil jsem se za stolem. Agisar ihned syntetizoval hormon proti bolesti, ale neměl jsem čas hojit si ránu. Stranou ležel spící příslušník soudní stráže, vedle něho ležela jeho pistole. Přesunul jsem se tam a zmocnil se jí. Pistole je přece jen rychlejší než sorky. V nejhorším se z tohoto soudu prostřílím.

Křik a jekot v sále náhle zeslábly a ustaly. Diváci asi usnuli. Na okamžik jsem se vztyčil.

„Odhoďte zbraně!“ vykřikl jsem na policisty.

Naštěstí jsem se opět tak rychle skrčil. Ozvaly se další výstřely a nade mnou zasvištěly kulky. Zůstal jsem skrytý za stolem a počítal do deseti. Pak jsem se opět vztyčil.

Sál byl plný spících. Usnuli i policisté, kteří vběhli dovnitř jako poslední a před chvilkou po mně ještě stříleli. Ale nebyl jsem si ničím jistý. Zděšený křik diváků mohl na místo přilákat další ozbrojence.

Teprve teď jsem se mohl věnovat svému poranění.

Otočil jsem hlavu doleva a vysunul chapadlo. Rána byla veliká, šla skrz celé rameno a v podstatě mi úplně vyřadila levou ruku. Zpočátku silně krvácela, ale agisar ji rychle s obou stran překryl vrstvou gelovitého výměšku. Bolelo to, rána se naplnila krví, ale další už téci nemohla. Tím se budu zabývat až pak.

Věnoval jsem se teď soudcům. Leželi porůznu v křeslech nebo na zemi a spali. Ihned jsem se rozhodl převést je do zimního spánku. Spavá nemoc po týdnu přestane působit a rozhodně bude jistější, když budou vyřazeni natrvalo.

Ke své hrůze jsem zjistil, že předseda soudu je mrtev.

Policejní kulka mu prolétla hlavou. Do hlavy vnikla okem a vylétla týlem. Proletěla tak větší částí mozku a nenechala mi žádnou možnost zachránit tohoto muže. Zemřel díky vlastnímu rozkazu, protože policista jen plnil jeho příkaz zastřelit mě. Teď už jsem tu nesměl otálet ani na chvíli. Jestli jsou všechny soudy národa Tami takové, měl bych na krku další vraždu, navíc vraždu váženého soudce. Byl jsem cizinec, což tady byla další přitěžující okolnost. Že střílel policista? To by v jejich pojetí byla pro mě jen další přitěžující okolnost. Tady bude přitěžující okolností cokoliv, jak je běžné u soudů, předem rozhodnutých odsoudit.

S pistolí v ruce jsem opatrně vyhlédl na chodbu.

Nikdo tu nebyl. Opatrně jsem vyšel ze sálu a zabočil na konec chodby směrem k mříži, ohraničující území výsostného soudu samostatného státu Tami.

Až k ní jsem došel v pořádku, jenomže byla zamčená. Když jsem začal zkoumat, jak ji otevřít, ozvalo se za mnou značně rozmrzelým hlasem:

„Copak, copak?“

Otočil jsem se. Na překvapeného policistu, který vyšel z nevelké kukaně, jsem znenadání namířil pistoli.

„Odemkni to!“ nařídil jsem mu.

„Ale to přece...“

„Povídám, odemkni to,“ opakoval jsem netrpělivě.

„Nemám klíče,“ zakoktal.

„Kde jsou?“ zeptal jsem se ho věcně.

„Na vrátnici,“ hodil hlavou ke své kukani.

„Tak jdeme pro ně,“ pokynul jsem mu pistolí.

Otočil se a nepříliš ochotně vykročil napřed. Vstoupil jsem do vrátnice a bleskurychle jsem ji omrkl. Nikdo další tu nebyl. Vrátný náhle přiskočil ke stolu a stiskl knoflík. Celé oddělení soudu rázem zaplnilo kvílení poplašné sirény.

„Vypni to!“ poručil jsem vrátnému výhružně.

„To nejde,“ zašklebil se na mě vyzývavě. „Můžeš mě teď klidně zastřelit, já už jsem svou povinnost splnil.“

„Dobrá,“ odvětil jsem. „Já tě teď uspím a nikdo jiný než já tě nedokáže probudit. Jestli se mi něco stane, zemřeš.“

Současně jsem proti němu vyslal útočné sorky s hormony zimního spánku.

„Jak je libo,“ zašklebil se mi do očí vrátný – a usnul. Zavřel oči a bezvládně klesl k zemi, nejspíš s pocitem dobře vykonané práce, jak je u militantních primitivů časté. Američané na Zemi nebyli o nic lepší.

Do kvílení sirény se ale ozval dupot mnoha nohou.

Obrátil jsem se a vyhlédl na chodbu. Byla plná strážníků a na odemykání mříže nebyl čas. Všichni se hnali ke mně.

Kukaň, kde jsem se nacházel, nebyla vhodná jako útočiště pro psance jako já. Dveře se sice daly zamknout, ale stačilo vyrazit okno a kdokoliv mohl vskočit dovnitř. Veliké okno umožňovalo nerušenou střelbu oběma směry. Vzadu jsem spatřil další dveře. Za nimi bych se snad mohl zabarikádovat. Moji pozornost však upoutal telefon na stolku. Popadl jsem jej a opatrně položil na podlahu. Pak jsem vedle položil pistoli a zdravou rukou rychle převrátil stůl tak, aby zakryl okno. Teprve pak jsem se vrhl ke dveřím a zamkl je.

Skrčil jsem se za stolem a zvedl sluchátko. Ozval se mi tón, telefon byl v provozu. Zdejší telefony jsem vymýšlel podle dávných pozemských přístrojů a byly velice jednoduché. Navolil jsem si nejprve směrové číslo centra a potom číslo velínu. Ta dvě čísla jsem naštěstí znal zpaměti, ani jsem nepotřeboval svůj odebraný – či ukradený – komunikátor.

„Centrální velín,“ ozvalo se.

„Tady je Rudi,“ oznámil jsem.

„Kde jsi? Všichni jsou tady na nohou, ale nikdo neví, co se s tebou stalo. Fairlie přiběhla, že ji někdo omráčil...“

„Unesli mě,“ přerušil jsem ho. „Pošlete za mnou policii do nezávislého státu Tami. Pozor, zdejší policie se postavila proti centrální vládě. Budou střílet!“

„Kde že to jsi?“ vyjevil se hlas na druhém konci.

„Já to sám nevím,“ přiznal jsem se. „Hledejte v sektoru, obsazeném lidmi z ostrova Tami, rozumíš? Nejbližší policejní stanice má číslo AF dvacet osm.“

V té chvíli se ke kvílení sirén přidaly jiné zvuky. Bylo to řinčení rozbíjeného skla. Vykopnuté okno se vysypalo a na desku stolu dopadl úder, který ji odtlačil od okna. Tahle má barikáda nebude mít dlouhého trvání, uvědomil jsem si. Ihned jsem vyskočil a přirazil desku stolu opět k oknu.

Vzápětí se ozvalo práskání výstřelů. V desce stolu se objevilo několik otvorů, ale střely mě minuly, protože nikdo nevěděl kde jsem a všichni stříleli jen naslepo.

Obrátil jsem se k dalším dveřím. Vypadaly pevně a snad půjdou zavřít i z druhé strany. Otevíraly se však směrem ven a nedaly se z opačné strany zabarikádovat. Otevřel jsem je, ale předtím, než jsem jimi prošel, vyfoukl jsem do vrátnice malý obláček sorků. Nedostaly konkrétní cíl – v tom případě se budou vznášet ve vzduchu, až se do jejich blízkosti dostane cokoliv živého. Na první živý objekt zaútočí. Snad je to na chvilku zdrží.

Byl nejvyšší čas. Vstoupil jsem do dveří a zavřel je za sebou. Když jsem je zavíral, zpozoroval jsem škvírou oslnivý záblesk. Ozval se výbuch, tlaková vlna dveře za mnou doslova zabouchla. Pojistil jsem je závorou, která tu naštěstí byla. Jen škoda, že tyto dveře nebyly dostatečně mohutné. Byly to obyčejné dveře a výbuch, který před okamžikem rozmetal moji první barikádu, tuhle slabou překážku také prorazí.

Stál jsem v nepříliš dlouhé chodbičce. Zřejmě sloužila vrátnému i jako kuchyňka. Byl tu jen stůl, židle a nevelká skříň. Vzadu byly další dveře. K mé spokojenosti se zdály být mnohem pevnější. Zvuk sirén sem pronikal jen slabě.

Na stole ležel kastrůlek s jídlem. Najednou jsem pocítil přímo vlčí hlad. Od večeře jsem nejedl a nevěděl jsem ani, kolik to mohlo být hodin. Stát Tami zavedl vlastní počítání roků. Jistě by si mohl změnit i rytmus dne, jen aby se odlišil od ostatních lidí Archy. Hlad jsem měl především proto, že jsem pomocí agisaru vytvářel sorky. Agisar si pak potřebné živiny vezme z krve svého nositele, což se projeví právě pocitem hladu.

Pistoli jsem vstrčil do kapsy. Popadl jsem kastrůlek do zdravé ruky a doběhl k dalším dveřím. Naštěstí byly trochu pootevřené a otevíraly se tam, mohl jsem je otevřít i nohou. Vypadaly pevnější, ale jediným pohledem jsem zjistil, že za nimi budu v pasti. Byla tam jenom neveliká místnost s lůžkem a nějakými skříněmi. Ty bych mohl nastavět ke dveřím, jenže další ústup by už nebyl možný. Ne že by tato místnost neměla další dveře, ale srozumitelný znak na nich svědčil o tom, že se jedná o pouhý záchod. Když neuhájím tyto dveře, dopadnou mě tu. I tak to nevypadalo ideálně. Mohl jsem jenom doufat v pomoc z Centra. To ovšem předpokládá vydržet až do jejího příchodu.

Vyfoukl jsem další obláček sorků a vstoupil do dveří.

Uvažoval jsem, že rozsudek smrti vynesený nade mnou sice protiprávně, nicméně podle zdejších měřítek přece jen »řádným soudem«, nevešel dosud ve všeobecnou známost. Veškeré přímé svědky procesu jsem přece uvedl do zimního spánku. Ale nemohl jsem se na to spoléhat. Soudní proces mohl být pouhou fraškou, bylo to dokonce velice pravděpodobné. Pak ale po mně půjde každý, kdo mě uvidí.

Položil jsem kastrůlek na postel a nejprve jsem zkusil zdravým ramenem odtlačit první skříň ke dveřím. Nešlo to, byla těžká, ačkoliv uvnitř téměř nic nebylo. Visela tu jedna policejní uniforma ledabyle hozená na věšák, ani jsem se moc nenamáhal ji vyklízet. Nakonec jsem skříň převrhl. Vzepřela se v nepříliš široké místnosti tak šikovně, že ležela čelem na dveřích, zatímco dnem se opírala o protější stěnu. Nemohl jsem ji dát lépe a ani jsem nepotřeboval hýbat druhou skříní.

Posadil jsem se na postel, kastrůlek jsem si dal mezi kolena a pustil jsem se do jídla. Byla to jakási masitá kaše z konzervy, naštěstí dostatečně výživná. Uvažoval jsem, že bych neměl sníst všechno najednou, ale hlad byl silnější, snědl jsem všechno.

Za dveřmi se rozlehl výbuch. Dveře se otřásly, ale zatím vydržely. Znamenalo to, že policisté používají trhaviny a právě vyrazili nepříliš pevné dveře do kuchyňky. Určitě je ani další dveře nezastaví a budou s nimi brzy hotovi. Jen co se vzpamatují z dalšího útoku sorků. Výbuch musel baktérie rozmetat, ale tím je nezničil. Možná budou rozptýlené, ale to na jejich účinku nic nezmění. Nanejvýš budou pomalejší.

Uvažoval jsem, co dál. Prohlížel jsem si pistoli, kterou jsem ukořistil v soudní síni. Pěkná hračička, ale doufám, že ji nebudu muset použít. Měl jsem raději sorky, nebyly krvavé a jejich účinky byly jen dočasné. Vyřadily protivníka, ale neublížily mu.

Najednou mě něco napadlo.

Dveře byly hermetické, ale ve stropě nade mnou byla malá mříž větráku. Ve větracím systému byly samočinné klapky pro uzavření rozvodů v případě dehermetizace. Ty teď byly určitě otevřené. Nadechl jsem se a poslal do mřížky další obláček. Nasměroval jsem jej proti proudu. Schválně, kam se dostanou, kde vyplavou z větracího systému – a koho uspí. Nejlepší by bylo, kdyby zasáhly policisty, co mě obléhali. Bylo to pravděpodobné, byli přece hned v sousední místnosti.

Uvědomil jsem si, že sedím na špatném místě. Až policisté vyrazí dveře, tlaková vlna mě smete. Rozhodl jsem se pootočit druhou těžkou skříň a vtisknout se za ni. Budu tam aspoň trochu chráněnější. Navíc jsem zamořil celou místnost svými uspávacími sorky. Část jich zničí plameny výbuchu, ale zbytek postačí k uspání několika dalších.

Minuty však ubíhaly a nic se nedělo. Že by jim už došly trhaviny? Za dveřmi jsem slyšel podezřelý šramot, ale ten po chvilce utichl. Teď to přijde.

Nemýlil jsem se, ale i tak mě to málem omráčilo. Exploze rozmetala dveře i těžkou skříň. Místnost byla okamžitě plná dýmu z výbušnin. Hrome, napadlo mě až teď, kdo vlastně může mít na Arše výbušniny, když tu přece žádné nemají co dělat? Kdo je sem propašoval? Nebo je začali vyrábět až tady? Tady nejsou žádné doly, není důvod používat výbušniny!

Ačkoliv jsem byl otřesený, vědomí jsem neztratil. Nikdo na mě zatím neútočil. Nejspíš se poučili a vyčkávají, zda se uvnitř nerozptýlí mé útočné sorky.

To je ještě neznáte, pomyslel jsem si uštěpačně. Můžete čekat klidně i čtrnáct dní, než zahynou poslední z nich. Do té doby budou živé a nebezpečné. Každému – kromě mě.

Uběhla však minuta – a nic.

Nakonec jsem ztratil trpělivost. Nechcete jít za mnou? Dobrá – půjdu tedy za vámi.

Prostřelené rameno mě pořád bolelo. Vzal jsem nalezenou košili od policejní uniformy, svázal její rukávy k sobě a udělal si z ní improvizovanou pásku na zraněnou ruku. Pak jsem druhou rukou popadl pistoli a opatrně vyhlédl roztrženými dveřmi.

V kuchyňce byla tma, výbuch zničil osvětlovací těleso. Nikdo tu nebyl. Povšiml jsem si drátů, nejspíš od elektrické rozbušky, ty zde také předtím nebyly. Vedly dalšími malebně roztřískanými dveřmi do vrátnice.

Poslal jsem tam nejprve sorky a pomalu jsem počítal do třiceti. Pak jsem opatrně, abych neudělal příliš velký hluk, prošel kuchyňkou. Válely se tu střepiny plastiku z rozbitých dveří, ale i nějaké kovové úlomky.

Ve vrátnici bylo ticho. Sirénu zřejmě někdo vypnul, asi mu vadila víc než mně. Tím lépe. Pozoroval jsem nehybné tělo policisty, ležícího ve vrátnici. Nebyl to ten, kterého jsem tam prve uspal, ale jiný, docela mladý chlapec. Ležel napříč přes odpalovací zařízení a zřejmě přes ně padl, když usínal. Kromě něho byli v místnosti dva policisté, ale oba spali. Sorky vykonaly dobrou práci, pomyslel jsem si.

Postoupil jsem do vrátnice.

Rozbitý stůl odhodili do kouta. Sklonil jsem se raději k telefonu, ale na první pohled bylo vidět, že přístroj není v pořádku. Kdosi jej zřejmě rozšlápl.

Vyhlédl jsem opatrně rozbitým oknem na chodbu. A tam se mi naskytl pohled, který mě navzdory vážnosti situace přece jen donutil k úsměvu.

Chodba byla posetá nehybnými těly. Policisté tam leželi jeden přes druhého, někteří natažení jako mrtvoly, jiní stočení do klubíčka, jiní vytvářeli komické skupinky. Asi pocítili, že se jich zmocňuje spánek a pokoušeli se vycouvat ze zasažené zóny. Sorky byly zřejmě příliš rozptýlené, než aby je uspaly naráz, nicméně byly i tak silnější než lidská vůle. Na pevnině Zibogu sto uspávačů zlikvidovalo za den policii, armádu i s domobranou.

Těžké mříže byly dokořán, ale za nimi byl stejný obrázek.

Další ležící a spící uniformované postavy. Tihle byli navíc oblečeni do žlutě a zeleně skvrnitých uniforem. Nejspíš šlo o vojsko – ale to už bylo proti všem dohodám!

Brzy jsem se zorientoval.

Výhodou bylo, že všechna zuvojde byla shodná, až na pár výjimek, jakými byla společenská centra, atomové elektrárny, loděnice a hangáry. Výroba na běžícím pásu byla snazší, ale další výhodou bylo, že se každý snadno orientoval.

Zamířil jsem k výtahům.

U každého výtahu bývala cedule, označující zuvojde kódem platným po celé Arše. Bylo to nezbytné, aby tudy cestovatelé zbytečně nebloudili. Zdejší orientační štíty však byly pryč a místo nich tu byly cedulky s nápisy neznámým písmem. Tohle byl opravdu podraz. Kde vykopali tuhle řeč, když se po celé Arše mluví jednotným jazykem?

Na chodbě před výtahy hlídkovali tři muži ve strakatých uniformách. Naštěstí jsem je spatřil dřív než oni mě. Poslal jsem na ně obláček útočných sorků a v klidu jsem počkal, až se sesypou na zem. Pak teprve jsem opatrně doběhl až k nim. Nikdo z nich nevydal nejmenší zvuk, kromě pádu těl na zem.

Za těžkými dveřmi seděla jakási žena, rovněž oblečená do vojenské uniformy. Když mě spatřila, vyjekla leknutím, ale namířená pistole ji přinutila zmlknout. Přivolala mi výtah, ale než dorazil, usnula mi v náručí. Zachytil jsem ji, aby si pádem neublížila, ale více jsem se s ní nemínil zdržovat.

Nasedl jsem do výtahu a vyjel nahoru. Musel jsem projít bočními vraty do sousedního vyvýšeného modulu. I tato vrata hlídky hlídaly, ale dívaly se – směrem ke mně. Uskočil jsem do úkrytu za kovový nosník a vyslal proti nim sorky.

„Kdo je tam?“ vyzval mě strážný.

Neodpověděl jsem. Strážný se rozhodl prověřit mě osobně, ale ke mně už se mu dojít nepodařilo.

Sesunul se tiše k zemi, stejně jako čtyři jeho kolegové u výstupních dveří.

Otevřel jsem hermetické dveře a vstoupil do přechodové komory. Zazvonil jsem na službu druhého modulu. Pro jistotu jsem si připravil sorky pro případ, kdyby tam byli vojáci. Nemýlil jsem se. Naštěstí se vůbec nestačili vzpamatovat z překvapení. Vyslal jsem sorky do štěrbiny vrat hned jak se začala rozevírat. Vojáky jsem krátce držel v šachu pistolí, pak se jim zamžily oči a pomalu si lehli k mým nohám.

Čekaly mě další tři výtahy, rovněž hlídané. Samospráva národa Tami postavila na klíčová místa hlídky, ale ty si naštěstí nepřipustily, že by je mohl někdo přepadnout, navíc z jejich zóny.

Uspal jsem jednoho strážce výtahu, pak druhého.

Konečně jsem narazil na první orientační znamení. Podle cedule jsem se nacházel v přechodné stanici modulu BR 1628. Další vývěska pod ní všechny příchozí upozorňovala, že zde začíná výsostné území národa Tami, kam je cizím obyvatelům Archy povolen vstup pouze na zvláštní povolení.

Očekával jsem, že zde budou hlídky nejsilnější. Nemýlil jsem se. Hlídka byla početná a spatřil jsem ji hned za dalšími dveřmi. Viděl jsem devět mužů, další hlasy se ke mně nesly z jakési strážnice, v jejímž okně byl podivný stroj s dlouhou hlavní – zřejmě střelná zbraň.

Použil jsem sorky, ale okamžitě jsem se stáhl. Vrátil jsem se k výtahu, kde jsem si předtím všiml telefonu v malém výklenku. Rychle jsem zavolal do Centrálního velínu.

„Tady Rudi,“ ohlásil jsem se.

„Odkud voláš?“ ozval se hlas jakési mladé dívky.

„Zavolej mi šéfpilota,“ řekl jsem.

Po chvilce se ozval a dříve než řekl své jméno, poznal jsem ho podle hlasu. Murani Faovar, pod jehož velením Archa proletěla povrchovými vrstvami slunce.

„Tady Rudi,“ ohlásil jsem se mu. „Prosím tě, co děláte? Myslel jsem si, že mě vysvobodíte a vy zatím...“

„Nemohou tě najít,“ odpověděl chvatně Murani. „Hledají tě po celé Arše. Nikde jsi nebyl.“

„Říkal jsem přece u které policejní stanice máte začít!“

„Takové číslo neexistuje,“ ujistil mě.

„Ptali jste se v modulech, kde žije národ Tami?“

„Samozřejmě. Tvrdili, že tě hledají, ale že jsi u nich nikdy v životě nebyl.“

„Lháři!“ odfrkl jsem. „Poslyš, Murani, jsem poblíž horního vstupu BR 1628. Pošli sem přepadové komando se zbraněmi a především s uspávači. Národ Tami vyhlásil nezávislý stát.“

„To nebude tak jednoduché,“ zarazil se. „Samozřejmě mají nárok na samosprávu.“

„I když zavedli vlastní zákony proti zákonům Archy?“

„No, pokud nebudou v rozporu...“

„Jsou. Zavedli znovu trest smrti. To ti nestačí?“

„To je samozřejmě vážnější. Budeme s nimi muset zahájit nová jednání. Tohle je zřejmé porušení zákonů Archy.“

„Ty chceš čekat, až mě zastřelí?“

„To by si snad nedovolili!“ opáčil prudce.

„To už si dovolili,“ ujistil jsem ho. „Před půlhodinou mě odsoudili k smrti. Rozsudek je konečný, neodvolatelný, poprava měla být vykonána před chvílí. Nestačí ti to? Jestli nezasáhneme, budou tu mrtví. Vlastně už jsou.“

„Kolik?“ zeptal se.

„Zatím tři,“ zaváhal jsem. „Národ Tami vyhlásil válku Arše a začal tím, že mě chtějí popravit.“

„Jak je to možné?“ nevěřil mi.

Na chodbě se rozhoukala siréna. Poplach.

„Ztrácíš čas,“ vybuchl jsem. „Chtějí mě zastřelit. Hledají mě, neslyšíš sirény? Dělej něco, dokud není pozdě! Není čas na vyjednávání, okamžitě nasaď přepadové komando!“

Položil jsem telefon. Poslal jsem do temné chodby na obě strany oblak sorků a vykročil k východu z území národa Tami.

Pozdě, uvědomil jsem si, když jsem spatřil, jak se proti mně ze záhybu chodby vyrojila skupina nejméně dvaceti mužů ve vojenských oblecích. Dva táhli jednu větší střelnou zbraň na kolečkách. Jakmile mě spatřili, okamžitě ji otočili proti mně a zalehli. Také ostatní sahali po zbraních. Moje tvář byla příliš odlišná, než aby se mohli mýlit – a zřejmě šli po mně.

Odskočil jsem dozadu. Chodba tu zatáčela, takže jsem byl na okamžik krytý. Kdyby se za mnou rozeběhli, daleko bych utíkat nemohl. Nebylo by kam.

Musel jsem je zdržet aspoň deset vteřin. Sorky už jistě započaly svou uspávací práci, ale kulka z pistole by nejspíš byla rychlejší.

Zvedl jsem zbraň a vystřelil směrem do zákrutu chodby. Nikoho jsem tam neviděl, neměl jsem v úmyslu někoho zranit, ale potřeboval jsem je zastavit, aby se nerozeběhli moc zhurta. Hvízdnutí kulky je snad na okamžik zarazí.

V odpověď se ozvalo práskání desítek výstřelů. Odražené kulky létaly kolem mě, ale dost daleko, než aby mi ublížily. Vystřelil jsem ještě jednou a začal jsem se ohlížet, kde by tu byl nejbližší úkryt.

Najednou do mě zezadu cosi narazilo, odhodilo vpřed a až potom mě ohlušilo prásknutí výstřelu. Upadl jsem na obličej jako mrtvý. To mě nejspíš zachránilo. Kdybych zůstal stát, chlap za mnou by vystřelil podruhé a jistě lépe. I tak mi kulka proletěla lopatkou, plícemi a vpředu pod klíční kostí vylétla ven.

Otočil jsem se při pádu tak, že jsem viděl na střelce. Byli dva. Jeden z nich měl v ruce zbraň, z jejíž hlavně se ještě kouřilo.

„Dostal‘s ho,“ vykřikl nadšením mladší, který svou zbraň teprve vytahoval z pouzdra.

„Správná trefa,“ pochválil se starší. „Dobrá práce!“

Odfoukl od hlavně proužek dýmu a pistoli zastrčil zpět. Pak oba vykročili ke mně, ale udělali sotva pět kroků, když se náhle zapotáceli, poklekli a zvolna se natáhli na kovovou podlahu.

Sorky právě dokončily svou práci.

Se mnou to bylo horší. Agisar musel opět zasahovat, pro změnu zevnitř. Začal s plícemi, rychle slepoval ránu na prsou a nakonec vzadu. Ta byla nejhorší. Střela prorazila kost a ostré odštěpky vletěly dovnitř. Naštěstí jsem už měl v sobě hormony proti bolesti, které mě trochu otupovaly.

To už jsem se opět zvedl. Pistole zůstala ležet na zemi, neměl jsem už ani jednu ruku schopnou udržet zbraň. Pomalu jsem vykročil směrem k té větší skupině. Za nimi je zuvojde, které už do území národa Tami nepatří.

Leželi tam všichni, jeden vedle druhého. Spatřil jsem, jak jednomu teče krev. Možná jsem ho zranil, ačkoliv jsem na něho nemířil. I odražená kulka může natropit pěknou paseku. Shýbl jsem se a chlapovi stejně halabala zalepil ránu agisarem, jako jsem měl ošetřené vlastní rány. To mu teď musí stačit, hlavně aby nevykrvácel dřív, než se mu budou věnovat místní lékaři.

Překročil jsem je a došel k výstupním dveřím. Opatrně jsem stiskl otevírací tlačítko.

Dveře se pomalu otevřely. Nezavíral jsem je, rovnou jsem zazvonil na službu dalšího modulu. Další dveře se začaly otevírat.

„Vy nemehla,“ uslyšel jsem rozdurděný hlas. „Nepřejte si slyšet, co by vám řekl Rudi, že za sebou zase zapomínáte zavřít. On je na to hrozně háklivej!“

Teprve pak se dveře otevřely natolik, že se za nimi vynořil obličej správce dveří.

„Proboha!“ vykřikl překvapením. „To je Rudi – a nezavřel za sebou vrata!“

„Zavři je ty – a okamžitě volej nejbližší policejní stanici,“ požádal jsem ho. „Tady bude za chvíli mela, to se budeš divit!“

Errata:

10.08.2021 20:26