Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Porada

Skoro půl hodiny ještě trvalo, než sem dorazilo komando určené k mému vysvobození.

Jeho veliteli jsem v prvním návalu zlosti vynadal, kde se proboha toulají. Nerozuměl mi. Použili všech privilegií, rychleji to prostě nešlo. Několika otázkami, podobnými výslechu, jsem zjistil, že mé první volání se na policejní velitelství Archy vůbec nedostalo. Až mé druhé volání, kdy jsem vzburcoval šéfpilota Murani Faovara, bylo úspěšné. Murani pochopil, že je to vážné, ztropil poplach a pak už to šlo hladce.

Kdybych čekal na pomoc po svém prvním volání, nikdy bych se jí nedočkal. Budeme muset vyšetřit, kdo to přijímal, ale nevyřídil, ačkoliv šlo o život. Toho lajdáka to bude muset mrzet!

Další akce se rozjela ve velkém stylu.

V čele armády policistů šli uspávači.

Bez milosti likvidovali nejen odpor, ale vše co se před nimi pohnulo. Další odnášeli uspané obyvatele dál do Archy. Všechny jsem převáděl do zimního spánku a další parta je odnášela do chladíren, naštěstí byly nedaleko a byly volné, jejich dosavadní obyvatele jsme nedávno usadili v nově postavených zuvojde, vyrobených už ve vesmíru. Jejich místa teď zaujali příslušníci odbojného národa Tami. Nebyl čas zjišťovat, kdo byl vinen a kdo o ničem nevěděl. Byla to hrozná akce, neboť uspávači vnikali i do soukromých bytů, kde pochopitelně vznikala panika.

Měl jsem spadeno na policisty, kteří se navzdory slibům věrnosti Arše dali do služeb protizákonné vlády. Ještě více jsem měl co vyčítat uniformovaným vojákům, kteří sice žádný slib Arše neskládali, ale museli vědět, že armáda je větším zločinem než zrada policistů. Nejvíce mě ale rozčílili soudci v oranžových oblecích, neboť ti začali horlivě sloužit převráceným zákonům, ačkoliv jako právníci jistě věděli, že jsou proti všem dosavadním pravidlům nejen Archy, ale i proti právnímu řádu bývalého světa Giweruz. Samozřejmě pokud to byli právníci a ne aktivisté, ale to se jistě brzy vyšetří.

Sotva půl hodiny po mém vysvobození a krátce poté, co na hranice výsostného státu Tami dorazilo přepadové komando, volali mě k telefonu.

Protože jsem neudržel v ruce sluchátko, museli je dát na stůl přede mě a vytočit hlasitost naplno. Nevýhodou bylo, že hovor slyšeli všichni v místnosti.

Byla to Fairlie. Bylo slyšet, jak vzlyká, polykala zřejmě slzičky a nedalo se zjistit, zda radostí, nebo obavami.

Ujišťoval jsem ji, že jsem v pořádku. Postěžovala si mi na otřes mozku, neboť ji udeřili do hlavy ve stejnou chvíli, jako mě. Nechali ji ležet, ale diváci odcházející z divadla ji brzy objevili a přivolali pomoc.

Strávila prý strašnou noc. Nikde mě nemohli nalézt, ačkoliv zburcovala celou Archu. Samozřejmě neúspěšně. Té pirátské akce se totiž účastnila oficiální policie, bohužel již ve službě svého velikého národa. Zdejší policejní centrála na jakékoliv dotazy odpovídala negativně. Ujistil jsem ji, že je všechno v pořádku, ale potom jsem se jí omluvil, protože přinášeli další várku spících, které jsem musel hibernovat.

Během pěti hodin pronikly přední hlídky až do sousedního zuvojde, ačkoliv první ještě neměli vyčištěné. Tady se nacházel onen nezávislý soud výsostného státu Tami, na který jsem měl obzvláštní pifku. Měl jsem proč. Na mé výslovné přání dávali stranou soudce, policisty, vojáky, ale i diváky od soudu. Spavá nemoc je pohlídá lépe než vězeňská stráž, ale zimní spánek by všechno neúnosně odsunul. Soud nad soudci, kteří bez možnosti obhajoby odsoudili k dávno zrušenému trestu smrti nevinného, jsem nechtěl odkládat ani o den. Tohle bude vyžadovat opravdu exemplární a odstrašující tresty!

V sousedním zuvojde naše oddíly postupovaly rychleji než v prvním. Spousta lidí tam spala. Mohla za to lajdáckost místních biologů, zodpovědných za ventilaci. Část vydýchaného vzduchu totiž vraceli do čerstvého. Zvýšili tím oběh vzduchu, v celé lodi vznikl slabý, ale příjemný průvan, jenže současně s vydýchaným vzduchem prohnali mimo čistící filtry i moje necílené sorky. Uspávači měli ulehčenou práci, ale několikrát mi ze zamořeného prostoru přinesli i naše lidi, uspané nechtěně. Probouzel jsem je s úsměvem. Každého jen jednou, protože každý probuzený byl od této chvíle proti spavé nemoci imunní.

Napadlo mě této zkušenosti využít.

Do dalšího zuvojde pronikla jen malá skupinka tří mužů. Dva byli ozbrojeni, aby chránili třetího, uspávače. Dostali za úkol proniknout do čističky vzduchu, uspat obsluhu a zamořit odtud celé zuvojde.

Proud uspaných vzrůstal tak, že se tvořily dlouhé fronty nosítek. Rozhodl jsem se přemístit do jedné chladničky, kde mi kandidáty hibernace rovnali na police po stovkách. Stačil jsem jich pak obsloužit mnohem více, než když je nosili po jednom kolem mě. Zdálo se mi, že úkol zhibernovat celý národ zvládnu přímo v rekordní době. Ale nebylo mi z toho volně. Jednalo se o etnickou čistku, přesně tak, jak se na Zemi vyučuje v učebnicích dějepisu. Rozdíl byl jen v tom, že zatím nedošlo k sebemenšímu zranění. Nikomu se nic nestalo. Pokud nepočítám, že jsme svrhli jejich samosprávu a chystali se odsoudit všechny, kdo evidentně porušili zákony Archy. Měl jsem ale svědomí čisté.

Zato jejich boj za »sebeurčení« byl nemravný.

Do chladicího zuvojde dorazilo po šesti hodinách od naší akce několik malých vozítek Záchranné služby.

Z jednoho vystoupila presidentka spolu s Fairlií. Fairlie se ke mně vrhla a prudce mě objala. Málem mě to bolestí položilo na zem. Až teď si všimla, že mám v kombinéze dva průstřely a jsem celý od krve a rozbrečela se naplno.

Také presidentka byla překvapená. Původně přijela naši akci z pravomoci svého úřadu zastavit. Samospráva národa Tami si u ní oficiálně telefonicky stěžovala na nepřípustný zásah naší policie do své suverenity.

Ukázal jsem jí rány a ujistil ji, že jsem k nim nepřišel až teď, ale dávno před příchodem policejního komanda. Když jsem jí barvitě vyprávěl, jak mě nezávislý soud odsoudil k smrti, už to nevydržela. Od nejbližšího telefonu nás dělilo jen pár metrů. Presidentka zavolala na centrální vládu Archy. V rámci svých pravomocí nařídila vyhlásit výjimečný stav v Arše s výjimkou oblasti přidělené národu Tami.

Těžká přechodová vrata mezi jednotlivými zuvojde se po celé Arše zavírala. Správci vrat dostali policejní hlídky, aby zabránili průchodu nežádoucích osob. Museli jsme počítat s tím, že národ Tami vyšle do okolních oblastí svoje teroristy. Policie na celé Arše dostala pohotovost a presidentka ministra požádala, aby přišel na hranici zuvojde BR 1628 řídit další akce osobně.

Teprve potom zavolala i samosprávu národa Tami a suše ji požádala, aby složili zbraně a vzdali se.

Neslyšel jsem, co jí odpověděli. Presidentka poté klidně položila telefon a obrátila se ke mně s prosbou, abych pokud možno vydržel v této akci až do konce.

„Nepřesvědčili mě,“ zavrtěla hlavou. „Tohle přece nemůže být zásah do jejich vnitřních záležitostí. To byl strašlivý puč, zamířený proti Arše i proti lidskosti jako takové.“

„Vzdají se?“ zeptala se jí Fairlie.

„Odmítli,“ povzdychla si presidentka. „Nemůžeme jednat jinak než dosud. Budeme pokračovat v obsazování jejich území a převádět všechny do zimního spánku.“

V té chvíli opět zazvonil telefon. Byl to hovor pro mě, ale ještě jsem neudržel sluchátko, museli je položit přede mě na stůl.

„Tady Mairis Dypé plus dva muži, toho času v centrální ventilačce zuvojde BI 1632. Začali jsme posílat sorky, jenže z odsávání přichází dým. Zřejmě někde hoří.“

„Přerušte uspávání,“ zbledl jsem. Jestli tam někde hoří, pak uspat lidi v blízkosti požáru znamená poslat je na smrt.

„Tak, s tímhle jsme nepočítali,“ řekl jsem tiše. „Válka je jedna věc, záchrana lidí druhá. Musíme vyhlásit mír a začít hasit.“

„Můžeme vyhlásit omezené příměří,“ navrhla presidentka.

„To nebude stačit,“ řekl jsem. „Musíme je přinutit, aby nám sami nosili své uspané. A to půjde jenom tak, že jim je budeme vracet probuzené. Má to bohužel nevýhodu. Koho probudím, na toho už spavá nemoc neúčinkuje.“

„V tom případě jim dáme ultimatum,“ řekla presidentka. „Kdo se vzdá, toho uspíš do zimního spánku. Kdo ne, zodpovídá si za škody sám. Odpovědnost za to rozhodnutí vezmu na sebe.“

„To nepůjde,“ řekl jsem. „Spousta lidí může uhořet.“

„Dáme jim možnost. Aktivujeme tísňové obvody palubního rozhlasu. Všichni dostanou možnost reagovat podle svého. Kdo nechce riskovat smrt, ať se vzdá.“

„Nelíbí se mi to,“ řekl jsem. „Ať aspoň zastaví uspávání pomocí centrální ventilace. To nedokáže udržet pod kontrolou nikdo. Akce na přímou viditelnost jsou něco jiného.“

Dohodli jsme se tak a svěřenci Mairise Dypé ve ventilaci dostali příkaz nezasahovat a vrátit koloběh vzduchu tak, aby všechen vydýchaný vzduch musel projít filtrační stanicí.

Pět minut poté se rozezvučely reproduktory po celé Arše. Tísňové obvody není možné vypnout. Nejsou tak složité, jako normální rozhlas, který si vláda národa Tami v oblastech své samosprávy vypnula. Tísňové obvody se nedají vypnout ani na místě, ani centrálně. Situaci a hlavně úplné znění ultimáta se rázem dozvěděli všichni lidé na Arše včetně těch, kterých se to netýkalo.

„Uvidíš, Rudi, do týdne budou nové presidentské volby,“ usmála se na mě presidentka. „A ty sis dělal starosti, jak odbourat podmínku maximálně dvou období.“

„Uvidíme,“ zamračil jsem se.

Bylo právě krátké období klidu. Zkoušel jsem zvládnout oběd, speciálně pro mě připravený. Byla to tekutá kaše, aby se dala jíst pomocí brčka. Musel jsem do sebe jakkoli dostat potřebné množství živin nejen pro hojení svých zranění, ale i pro neustálou syntézu dalších hormonů pro zimní spánek.

Dorazil ministr policie. V podstatě tu byl jen aby svou přítomností akci podpořil. Uspávači byli hluboko v území národa Tami a pokud sami nezavolali některým telefonem a neohlásili se, nebyly o nich žádné zprávy. Jejich řízení bylo ovšem chimérou.

Čety nosičů neustále běhaly s nosítky do všech zuvojde, aby se po chvíli vracely s nákladem spících. Ukládali je do chladících boxů, neboť všichni dostali náplast. Děvčata z pomocných služeb je počítala a zaznamenávala, podobně jako na pevnině Zibogu.

„Máme jich milion,“ oznámila nám odpoledne.

Byla to pětina národa.

„Teď by to mělo jít rychleji,“ utěšoval jsem Fairlii.

Opět se vrhla do organizování mého okolí a opět jsem si musel gratulovat. Fairlie byla v tomhle nenahraditelná.

Najednou jsem se zarazil. Chodbou kolem mě probíhali dva chlapi s nosítky.

„Stůjte!“ nařídil jsem jim. „Toho muže vyneste ven.“

„Proč?“ podívali se na mě udiveně.

„Protože je to jeden z hlavních viníků,“ řekl jsem suše. „Ten nesmí chybět na lavici obžalovaných.“

Asistenti bez dalších poznámek popadli nosítka a vynesli spícího muže, aby ho přidali k soudcům, kteří mě odsoudili k smrti na základě jednoho jediného udání, podle něhož jsem zabil váženého starostu Frumri Zoharima. Toho muže, ačkoliv by měl být korunním svědkem obžaloby, k soudu se mnou ani nepozvali! Nedivil jsem se, soudci národa Tami se s důkazy nijak nenamáhali. A přece jsem ho poznal.

Byl to majitel první soukromé kliniky na Arše, jinak též vážený hoteliér a majitel nejtučnějšího konta národa Tami.

Lékař Gangov Juzge.

Teprve po dalších dvanácti hodinách se odpor svrchované vlády výsostného státu Tami zhroutil. V té době naše komanda ovládala dvě třetiny jejich území a i v poslední třetině byla pevně uchycena ve ventilačních prostorách. Ovládnutí zbytku bylo už jen otázkou času.

Vojáci se začali zbavovat uniforem, oblékali si civilní šaty a pokoušeli se vmísit mezi civily. Naši uspávači nacházeli stovky uniforem i odhozených zbraní bez majitele. V první chvíli to bylo jedno. Ukládali jsme k zimnímu spánku všechny bez rozdílu, ale později se to mělo odlišovat. Podle výslechu těch, kdo se přišli vzdát, byla účast v armádě dobrovolná, nikdo nikoho neverboval. Heslo samozvaných důstojníků znělo: věrní si vystačí a bude lépe nedávat zbraně nepřesvědčeným. Což ovšem u vojáků vylučovalo jakoukoliv polehčující okolnost.

Náhodou jsme se dozvěděli skutečnost, která do vnitřních struktur armády Tami vnesla jasnější světlo. Vojáci mimo přísahy podstupovali i tetování, aby se prý navzájem poznali. Tetování nebylo veliké, ale muselo být vidět. Bylo umístěno na uchu v podobě malého kroužku. Odhození uniformy bylo pro nás rázem výhodné v tom, že vojáci odhazovali zbraně, ale nebránilo to jejich identifikaci.

V honbě za mocí dělají zkrátka chyby i větší diktátoři.

Vláda výsostného státu Tami se pokoušela ustupovat.

Bylo to však marné. Zpočátku měli jakousi výhodu, zuvojde národa Tami ležela na pokraji Archy a nebylo možné je obklíčit. Dokázali by zablokovat přechodová vrata, kdyby je to napadlo dřív. V době, kdy vznikl poplach, byla jedna přechodová vrata v našich rukou a to už se zastavit nedalo. Pečlivě připravená, vycvičená armáda se hroutila a naše komanda postupovala stále rychleji a bez odporu. Kde došlo ke střelbě, netrvala dlouho.

Fairlie mě nakonec donutila odpočívat. Fakt je, že bych bez podpůrných drog nevydržel. Presidentka mi rozumně vysvětlila, že o nic nepřijdu. Spavá nemoc nikomu nedovolí probudit se po celých deset dní a jak spícím, tak i mně může být lhostejné, kdy je převedu z jedné formy spánku do jiné.

„Riskujeme, že někoho do zimního spánku nepřevedu, pak se v okolí sníží teplota a on zemře podchlazením,“ namítal jsem, ale namítal jsem to příliš unaveně.

„Za evidenci odpovídají děvčata z pomocných služeb. Nech jim trochu odpovědnosti,“ rozhodla presidentka.

„Lehni si už přece, Rudi,“ přidala se Fairlie.

Nezbylo mi než poslechnout. Fairlie mi nedaleko odtud už dávno připravila ubytování. Teď mě tam zavedla. U dveří byli na stráži čtyři naši policisté, ale Fairlie se také ozbrojila a s velkou pistolí se posadila do křesla u mého lůžka.

„Běda každému, kdo sem vtrhne,“ prohlásila sveřepě.

Přežil jsem tedy další úklady, ne osudu, ale i tentokrát lidí. Prospal jsem skoro dvanáct hodin. Zaspal jsem okamžik, kdy naši uspávači prošli poslední zákoutí chodeb, vedlejších zákulisních prostor i soukromých bytů. Objevovali tam nejen ukrývající se vojáky, ale i vystrašené děti, schoulené v nejbizarnějších skrýších, některé dokonce takto schované svými rodiči.

Vysvětlil se i požár, který nás tak znepokojil. Vláda Tami se na útěku z obsazovaného zuvojde pokusila zamést stopy a na velké hromadě zapálila písemné doklady. Přitom se mocipánům podařilo něco, co mě úplně rozplakalo smíchy. Něco takového bych očekával spíš do města Kocourkova.

Mezi věcmi, které mi odebrali, byl kapesní fotomet, naštěstí bez zdroje bezcenný. Další zabavený předmět byl můj náramkový komunikátor. Ten byl naopak plně funkční, ale jeho ovládání bylo popsáno řečí Bar, takže mu nikdo kromě mě a Fairlie nerozuměl. Předseda diktátorské vlády si ve své pracovně, kde se odehrávaly všechny porady nejvyšších představitelů národa Tami, zvědavě hrál s knoflíky, později zabavený komunikátor uložil do aktovky a zapomněl na něj.

Kdyby tušil, že se mu podařilo zapnout funkci diktafon, asi by komunikátor rozbil na co nejmenší kusy. Nevěděl to, navenek se nic neprojevovalo, zachycené věty se komprimovaly a pro data toho druhu byla paměť jako bezedná. Premiér zabavené předměty nosil s sebou jako trofeje, komunikátor nahrával a nahrával a my jsme teď měli perfektní záznamy ze všech porad z posledního období jeho vlády. Vládu ovšem neuložili k zimnímu spánku, ale mezi podezřelé soudce a důstojníky.

Jakmile jsem skončil přeměnu spánku na zimní formu, mohl jsem se vrátit do Centra.

Pád vlády národa Tami zrušil výjimečný stav a obnovil normální provoz. Do prázdných zuvojde jsme poslali údržbáře, aby opravili škody, vzniklé ojedinělou střelbou. Do obnovených prostor začnou stěhovat lidi ze Zibogu, do této chvíle odsouzené pro nedostatek ubytovacího prostoru k zimnímu spánku. Odbojný národ Tami jim svým odsunem uvolnil místo a bylo zbytečné držet Ziboguské ve spánku jen proto, že jsme jim nestihli vyrobit zuvojde. Současně se tak vyřešilo první střídání uspaných.

Předčasně, zato bez diskusí.

Návrat do centra byl slavnostní. Po trase, kudy náš průvod procházel, se shromáždily miliony lidí. Každý se chtěl podívat a každý chtěl znovu slyšet, jaké to bylo. Měli jsme tam i dva reportéry a ti teď ochotně poskytovali lidem informace.

V půlce cesty nás zastihla zpráva, že si máme pospíšit. V centrálním velínu už mě netrpělivě čekali.

„Máme problém,“ oznamoval mi starostlivě šéfpilot Murani Faovar. „Museli jsme snížit tah motorů na desetinu. Nikde po Arše se to viditelně neprojevilo, určitě jste si toho ani vy nevšimli. Ale musíme s tím něco dělat.“

„Co je příčina?“ otázal jsem se ho.

„Porucha baporgů zuvojde AB 0295,“ odvětil lakonicky.

„Jak se projevuje?“

„Začalo to jen nepatrně oscilovat, ale postupně to bylo horší a horší. Nejprve se tam trochu houpala podlaha, potom začaly padat předměty jako při zemětřesení. Evakuovali jsme lidi, protože se to neustále zhoršovalo. Všechno tam začalo létat ke stropu a pak tvrdě dopadat na zem. Nábytek, skříně, zásoby ve skladech. Brzy jsme museli odčerpat z nádrží všechno palivo i vodu, jinak by to provalilo stěny. Nakonec jsme omezili tah motorů, ale ani teď bych nedoporučoval tam vstupovat. Nikdo na Giweruzu takové zemětřesení nepamatuje.“

„A hrome,“ zamyslel jsem se.

„To není všechno,“ pokračoval Murani Faovar. „Roztřáslo to i sousední moduly. AB 0295 není okrajový modul, je skoro v centru druhé vrstvy. Všechny okolní moduly jsme museli vyklidit. Lidé dostávali mořskou nemoc a vznikala tam panika. Jsou i zranění, naštěstí jen pár oděrek a zlomenin. Projevuje se to až na štítu, rozvlnil se skoro jako hladina moře. Směrem ke středu Archy se vliv zmenšuje, dilatační spáry mezi moduly spolknou hodně, ale v nejbližším okolí poruchy to vypadá nepříjemně.“

„Podíváme se tam,“ povzdychl jsem si. „To by byla příliš drsná zatěžkávací zkouška konstrukcí.“

„Musíme potom ještě víc omezit tah motorů,“ nezakrýval rozpaky Murani. „Jinak tam každému hrozí smrt.“

„Omezte je na úroveň jednoho Gé,“ rozhodl jsem. „Pak tam budou normální podmínky a můžeme tam vejít bez nebezpečí.“

Sehnal jsem narychlo četu dobrovolníků a vydali jsme se na cestu do postižené oblasti. Byl jsem už naštěstí vyspalý a rány bolely méně než včera. Sestup k čelu Archy byl dlouhý a na konci jsme narazili na první známky poruchy. Podlaha se začala neznatelně houpat už v modulech vzdálených osm vrstev. Pouhé dvě vrstvy od poruchy s námi výtah několikrát nepříjemně a se skřípěním zadrhl o šachtu.

Od nejbližšího telefonu jsem zavolal do velína. Okamžitě snížili tah motorů Archy na požadované jediné Gé. Podlaha se uklidnila a mohli jsme pokračovat.

Hlídky na hranici postiženého zuvojde nás optimisticky přivítaly slovy, že se to nejspíš samo spravilo. Netušily, že jsme kvůli tomu museli zpomalit Archu.

„To se rozhodně nespravilo,“ zarazil jsem jejich nadšení.

Jako prvního mě dovnitř nepustili. Ve vratech mě raději pro jistotu přidrželi, aby mohli nejprve vstoupit dobrovolníci. Při tahu jednoho Gé však panovaly v modulu normální podmínky, ta opatrnost byla podle mého zbytečná.

Jak se ukázalo, ne tak docela.

Uvnitř zuvojde panoval nepředstavitelný nepořádek. Všude byly trosky. Jen málokteré chodby byly volné, většinou se tu povalovaly haldy rozbitých předmětů. Drť z nábytku, rozbité bedny s rozdrcenými konzervami, úlomky a střepiny vybuchlých tlakových láhví ze zásob vzduchu. Část tlakových láhví byla připevněna dobře, ale několik desítek se jich uvolnilo a při nárazech buď odpadly ventily, nebo explodovaly obaly. Mezi tím se válely kotouče drátů, neboť to mnohde vytrhalo kabelové šachty. Jediná obrazovka nezůstala celá.

Pronikli jsme do velína. Také tady to vypadalo jako po zemětřesení kombinovaném s ničivým tornádem a záplavami. Nad velínem praskly zásobní tanky s vodou pro skleníky. Tam jsem se také nehrnul, ve sklenících musel být obraz zpustošení ještě horší, ale museli jsme tudy projít, protože tudy vedly důležité kabely.

První šestice baporgů byla nedaleko od velína. Baporgy byly bez proudu, ale přerušení nejspíš vzniklo později. Montéři se okamžitě vrhli ke kabelům a začali podle donesené dokumentace natahovat náhradní kabely.

V rozvodně nad druhou šesticí baporgů nás zaujal velice ostrý kyselý zápach ve vzduchu. Kabely tu hořely, dým ještě stoupal ze šachty i z rozvaděče. Tady nepostačí dodat pár kabelů, tohle se musí vyměnit všechno, rozhodl jsem.

Sepsali jsme požadavky na nové součástky a jeden inženýr odběhl k telefonu, aby to zařídil v kosmických loděnicích.

„Tady to zřejmě vzniklo,“ usuzoval jsem nahlas. „Musel tu vzniknout zkrat. Vidíte tady ve svorkovnici? Tady zřejmě krátkodobě hořely a zase uhasínaly elektrické oblouky. Tohle rozkmitalo celý modul i několik desítek sousedních.“

„Je tady někdo od policie?“ obrátil se k davu čumilů za našimi zády jeden z montérů.

Bylo to skoro zbytečné. Vedle stál policejní president této oblasti, moje ochranka i desítky dalších.

„Co se stalo?“ zajímal se šéf policie živě.

„Mám příčinu,“ podával mu montér pár skleněných střepů.

„Co je to?“ nechápal policejní president.

„To byla láhev kyseliny,“ vysvětloval mu montér. „Někdo ji tu postavil dnem vzhůru. Uzávěr byl kovový a kyselina se jím postupně prožrala, až vytekla do rozváděče.“

„Takže to nebyla nehoda, ale sabotáž,“ zbledl šéf policie, jako by z toho obvinili jeho samotného.

„Kdybych do toho směl mluvit, poslal bych zkontrolovat všechny rozváděče ve všech zuvojde,“ navrhl montér.

„To se rozumí samo sebou!“ souhlasil policejní president. „Toho, kdo to tu nastražil, bych nejraději osobně odstřelil. Vždyť to mohlo zabít všechny v tomto modulu!“

Prohlédl jsem si střepy, pak i nalezené zbytky kovového uzávěru láhve a nezbylo mi než na to přikývnout. Bylo to tak.

„Dejte se do toho,“ přikývl jsem unaveně. „A až najdete grázla, co to provedl, ne abyste ho odpráskli! Přiveďte ho před soud. Pamatujte, že mu někdo opatřoval plány, kyselinu a nápad. Ten, co to provedl, může být už jen řadový člen nějaké bandy.“

Po celé Arše se rozeběhly revize elektroinstalace se zvláštním zaměřením na motory. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Montéři zakrátko objevili další čtyři nastražené láhve s kyselinou, z jedné už kyselina kapala na kontakty.

Přes všechno pátrání se ale nepodařilo zjistit, kdo to měl na svědomí. Po pachatelích jako by se slehla země. Giweruzané museli zajistit pravidelné prohlídky a lepší ochranu důležitých uzlů Archy. Bylo nepříjemné vědět, že někdo na jedné lodi s námi chystá zákeřné pasti bez ohledu na vlastní ohrožení.

Doufal jsem, že pitomci vyhynuli na spáleném Giweruzu.

Zřejmě jsem se mýlil.

Na nejbližší zasedání vlády jsem si vymínil přístup. Na moji žádost je dokonce odložili, dokud jsem neuspal všechny lidi národa Tami. Další odložení měla na svědomí událost ve zničeném zuvojde.

Udělal jsem ale dobře. Presidentka Gypripy Dlogeke na něm ke všeobecnému úžasu podala demisi.

„Porušila jsem presidentský slib,“ opakovala zatvrzele, když ji všichni včetně mě přemlouvali, aby to stáhla. „Nikdy jsem neměla dávat jakékoliv skupině obyvatel žádné ultimatum a tím méně jim hrozit likvidací.“

„Tady šlo o puč,“ namítal jsem. „Možná se přitom svezli i nevinní, ale na druhé straně – nic se jim nestalo. Naopak, byli vysvobozeni z nadvlády, která zavedla nesmyslné zákony, jistě nejen proti mé osobě, ale především proti svým vlastním lidem.“

„Ultimátum nesmí dávat president, ale jedině ministr pro policii. President to může schválit, ale nesmí sám vydávat pokyny tohoto druhu.“

„Hrozilo nebezpečí z prodlení,“ oponoval jsem. „V té chvíli je nutné zvolit menší zlo. Nejsme na planetě, ale v kosmickém prostoru. Neříkal jsem, že některé zásady se budou muset podřídit nutnosti? Velitelé požárníků a policie smějí v případě obecného ohrožení dávat svým podřízeným některé rozkazy bez ohledu na nebezpečí smrti. A nemusí to být vražda, i když je pošlou s plným vědomím do ohně.“

„Máš pravdu, Rudi,“ usmála se. „Jenže zapomínáš, že nemusím uvádět důvod své demise.“

„V tom případě mám právo nařídit ti, abys ve výkonu své funkce pokračovala,“ řekl jsem k jejímu překvapení.

„Odkdy máš právo něco mi nařizovat?“ podívala se na mě s nejvyšším údivem.

„Protože hoří,“ odvětil jsem. „V této chvíli, když jasně vidím nebezpečí, které jste asi přehlédli, mám právo požádat každého z vás o setrvání na svém místě. Neposlechnete-li mě, můžete ohrozit Archu. Myslím si, že na takové upozornění by měl mít právo kdokoliv.“

Chvíli bylo ohromené ticho.

„Jaké nebezpečí jsme přehlédli?“ zeptala se presidentka a hned po ní i ostatní. „Jaká závada hrozí Arše?“

„Po technické stránce je Archa v pořádku,“ řekl jsem klidně. „Největším nebezpečím pro nás jsou lidé. Právě poslední události mi dávají za pravdu.“

„Možná máš pravdu,“ řekla tiše Gypripy. „Uznávám to a beru tu demisi zpět.“

Fairlie, sedící vedle mě, si nahlas oddychla. Do vlády nikdy nemluvila a seděla tu jen proto, že byla se mnou.

„Asi jsem hlupák,“ opáčil ministr zemědělství. „Ale pořád nechápu, o čem to vlastně mluvíte. Vzbouřili se všeho všudy lidé národa Tami. Archu jako celek to neohrozilo, všechno snadno nahradíme. O co tedy jde?“

„O nic méně, než že za pár měsíců letu, krátce po záchraně z největšího nebezpečí, svedlo osm milionů našich spoluobčanů převrátit zásady Archy v pravý opak,“ řekla presidentka. „Rudi má pravdu. Co nás bude čekat na planetě, kam nakonec doletíme, když se dokážeme už teď jeden druhému tak dokonale odcizit?“

„Tohle je snad záležitost každého člověka zvlášť,“ řekl ministr zemědělství nerozhodně.

„Právě že není,“ řekl jsem. „My budeme muset začít od lidí, ne od techniky. V nejhorší době prokázala Archa svou sílu, lidé naopak svou slabost. Jde o to, že let může ohrozit to nejslabší, co selže. Obávám se, že každou chvíli.“

„A co navrhuješ?“ obrátil se na mě.

„Já?“ usmál jsem se. „Navrhuji vám zamyslet se. Problémy lidí na Arše nemohu řešit já, ačkoliv se považuji za jednoho z vás. Na tohle budeme potřebovat více hlav.“

„Já ti rozumím, Rudi,“ řekla presidentka. „Kromě motorů a atomových elektráren budeme teď potřebovat především lidi, na které se můžeme spolehnout, přinejmenším jako na baporgy, girrigy a jaderné reaktory.“

„Čím tedy chcete začít?“ pokračoval v otázkách ministr zemědělství po chvilce ticha.

„Televizí,“ řekl jsem.

„Proč televizí?“

„Protože tady vidím jednu z příčin toho, co se tu děje, možná jednu z příčin zla v lidech.“

„A co navrhuješ?“

„Dát lidem něco, co jim bude pomáhat, aby se stali lepší než jsou dnes.“

„Co by to mělo být? Nezařazuje snad televize pravidelné vzdělávací pořady?“

„Kursy fyziky umožňují lidem získávat technické znalosti nutné pro další činnost, ale nedodají jim sílu, potřebnou k životu bez světa. Archa je příliš malým světem, než aby jim dokázala nahradit Giweruz. Musíme si navzájem více pomáhat, než tomu bylo na Giweruzu. A televize tomu musí dát smysl, jinak to s námi špatně dopadne.“

„Jak to myslíš?“

„Jednoduše,“ odvětil jsem. „Podívejte se na televizní pořady, jak jdou celý týden. Dva kratičké vzdělávací pořady, deset hodin nesmyslných kvízů a sedmdesát hodin horrorů.“

„Lidé si to tak přejí.“

„Na vzdělávací pořady se nikdo nedívá, každý si říká, že se ho to netýká,“ pokračoval jsem. „Zato filmy staré sto let, plné násilí, krve a vraždění, jsou na pořadu většinu vysílacího času. Nejvíc se opakují filmy, ve kterých se objevují skutečné popravy. Já vím, dnes už lidi nepopravujete, ale dřív filmaři pro větší efekt kupovali odsouzence k smrti a skutečně jim řezali hlavy – hrůza. A tyhle ukrutnosti dáváte v televizi sedmkrát v týdnu. Proč? Kdyby se na vaši televizi chvíli díval někdo z Bardžanů, prohlásil by, že jste příšerní barbaři. Bardžané by možná u těch filmů omdlévali, protože nesnesou ani pohled na úmyslné násilí. Je to velice kulturní národ a létají do vesmíru už čtyřicet tisíc let. Já Bardžan nejsem, ale v bytě si raději pouštím statické pohledy do lesa, i když se tam nehne ani větvička.“

„Všichni víme, že vůbec nemáš čas a nedíváš se na žádný film,“ namítl ministr škol.

„V tom to není,“ řekl jsem. „Řeknu vám něco. Myslím, že je potřeba, aby i lidé na Arše začali uvažovat, že násilí nemá být řešením žádného problému. I když se může stát, jako nedávno, že to jinak řešit nepůjde. Ale to znamená, že se něco zanedbalo už dřív. Napadlo někoho sledovat, co se objevovalo na televizních obrazovkách národa Tami v poslední době?“

„Ty to víš?“

„Zeptal jsem se na to jednoho příslušníka tohoto národa, předtím než jsem ho jako každého uspal. Ten mě jako jediný varoval, že jeho krajané po celou dobu svého pobytu na Arše neviděli nic jiného, než prastaré filmy, oslavující velikost národa Tami. Krev, vraždy, soudy se zrádci a odpadlíky a jejich popravy. Pak se nedivte, že nikdo z nich neřekl ani slovo, když vláda Tami obnovila armádu, soudy bez možnosti obhajoby, tresty smrti a podobné zhovadilosti. Také my s tím budeme muset něco dělat. Musíme omezit násilí. V životě– a především v televizi.“

„Jenomže lidé si to žádají,“ namítl opět ministr škol.

„Někteří žáci pro změnu požadují zrušení škol. Můžete jim snadno vyhovět – zrušte školy a podejte demisi.“

„To přece nejde,“ zarazil se.

„Ostatně si myslím, že zájem diváků není právě o takové drastické filmy – ale co mají dělat, když se jim na obrazovky nic jiného nedostane? V tomhle platí společenský zákon o tom, že nabídka vyvolává poptávku a naopak. Obávám se, že poptávka po násilných pořadech je dána nabídkou. Vždyť jste se už před sto padesáti lety zbavili globálního násilí, války. Ale všimněte si, jak snadno se dají lidé strhnout k nepravostem. Stačí jeden lhář, který dostane monopol na informace a nepustí druhé ke slovu. Tak tomu bylo se Zibogu s jejich duchovním vůdcem Letel Ugiorem, tak tomu určitě bylo i v případě národa Tami, kde budeme muset vůdce teprve najít a příkladně potrestat. A proto bych chtěl začít u televize. Planeta Ux bývala barbarská do té doby, než se rozhodla přestat uvádět násilnosti. Zničili staré filmy, bez milosti spálili všechny záznamy o válkách, přejmenovali celá města, jen aby nepřipomínala nic z dřívějška. Země postupovala podobně, jen jsme nebyli tak důslední. Bardžané už nedokáží o násilí na myslících bytostech ani pomyslet.“

„Tak ať někdo vymyslí něco jiného – a uvidíme, jestli se na to lidé budou dívat, nebo ne. Televizní divák je náročný, toho jen tak něčím nezaujmete!“

„O náročnosti televizních diváků mám své mínění, když se dívají na takové pořady,“ podotkl jsem. „A když je nezaujmete ničím jiným, než sto let starými krvavými filmy, nemusíme na to mít dnešní televizní společnosti. Stačí jedno mixážní pracoviště.“

„Vy jste na Zemi nikdy neměli takové filmy jako my?“

„Měli,“ souhlasil jsem. „Když se podívám do archivu naší lodi Newton, jistě by se tam našly stejné horrory jako na vašich obrazovkách. Země byla donedávna barbarská planeta podobná Giweruzu. Do zavedení Strážců jsme na tom byli stejně jako vy. Řekl bych, že byste se v tomhle měli změnit co nejdříve.“

„Zkusit to můžeme,“ připustila presidentka. „Máme v každé domácnosti na výběr z více kanálů. Většina beztak vysílá statické obrázky a nenáročné smyčky s panorámou, nahrazující pohled z oken. Vytvoříme pořad, kde nebude nic krvavého – a uvidíme.“

„V tom případě se mnou klidně počítejte,“ slíbil jsem. „Mám možnost vybrat pro tento kanál zajímavosti ze Země, ale i z jiných světů Galaktického společenství.“

Tím bylo dohodnuto založit novou televizní společnost, více podřízenou duchu nenásilí.

Ministr zemědělství se mě ale zjevně potřeboval na něco zeptat. Jakmile jsme dojednali otázku televize, obrátil se ke mně:

„Rudi, kdo jsou ti Strážci, co vás tak změnili?“

„Strážci – to je naše policie,“ řekl jsem. „Trochu se od zdejší policie liší. Je nestranná a nepodplatitelná, ale to by se dalo vyřešit i tady. Zařídí to ministr policie. Je to v jeho kompetenci i v jeho zájmu. Nesmí dovolit, aby se policisté dali podplácet.“

„To je nejtěžší problém, co je Giweruz Giweruzem.“

„Giweruz už není,“ podotkl jsem. „Problém je v tom, že úplatky bere kdekdo. Policista, který přijme úplatek, musí dostat okamžitou a doživotní výpověď od policie, zákaz práce ve státní správě a ztrátu důvěry i pro jiné obory.“

„Trochu přísný trest za tak nepatrné provinění!“

„Nepatrné provinění?“ podíval jsem se úkosem na ministra policie. „Pro policistu je to nejhorší zločin! Kdo porušuje zákony, nemůže přece dohlížet, aby zákony dodržovali jiní!“

„Kdybych měl propustit každého policistu za první úplatek, zůstal bych na to brzy sám.“

„Myslím si, že taková slova jsou urážkou pro poctivou část policie,“ opáčil jsem. „Naopak myslím, že to bude nutné zavést.“

„Říkal jsi, že policii nerozumíš,“ zaútočil na mě.

„Nerozumím,“ přikývl jsem. „Ale vím, jak musí fungovat a co zdejší policii chybí. Proto si myslím, že musíme vyházet úplatné a neschopné policisty a něco podobného zavést u soudců. Úplatný soudce, který propustí na svobodu zločince, patří za mříže a po odpykání trestu si nikdy v životě nesmí obléknout soudcovský oděv. Vy naopak soudce jmenujete doživotně, ať pak soudí spravedlivě, nebo ne. Mimochodem, tak je to i s jinými profesemi. Ale i tady to musíme změnit. Lékař, který léčí nedbale, bude doživotně zbaven diplomu a už nikdy by neměl léčit.“

„To říkáš ty – lékař?“

„Právě proto!“ řekl jsem. „Setkal jsem se s lékařem, který prohlásil několik lidí za mrtvé a přestal se jimi zabývat, i když byli dosud naživu.“

„To říkáš ty – ale lékaři bez tvé úrovně nesvedou zázraky.“

„U lékařů mě lajdáctví mrzí nejvíc,“ řekl jsem. „Nebojte se, dovedu rozlišovat, co zdejší lékaři dovedou a co ne. Jistě se nikdo z nich nemůže srovnávat se mnou, ale i mezi nimi jsou rozdíly. Nejsem zaujatý proti poctivým, kteří dělají, co odpovídá úrovni zdejší lékařské vědy. Jenže uvěřit lajdáckému lékaři může být pro pacienta katastrofa.“

„A co bys navrhoval?“

„Předně – zavést pořádek do policie a soudů. Rozloučit se rychle a trvale s těmi, kdo nedodržují zákony. U lékařů zavést přísný dozor nad úmrtností pacientů a nad výskytem zanedbaných nemocí. Lékaře, kteří se o pacienty nestarají, zbavit diplomů a poslat je po přeškolení na jinou práci. Je přece spousta profesí, kde nemohou napáchat tak velké škody.“

„I když takhle způsobíš zhroucení zdravotnictví, policie a soudů?“

„Nepovede to ke zhroucení, ale k podstatnému zlepšení.“

„Jak si tím můžeš být jistý?“

„Protože i v našem světě to pomohlo dostat se z podobné situace, v jaké Země byla. Pravda, nám hodně pomohly uxiony. Dovolují Strážcům nahlížet do minulosti a vylučují omyly. Ale největší změnu, kterou se Strážci mohou chlubit, má na svědomí ukončení blahovůle ke všemu, co překračuje zákony.“

„Za pokus to stojí,“ přikývl ministr policie. „Přiznám se, otřáslo mnou, jak lehce se většina policistů národa Tami dala strhnout k podpoře a spolupráci s tou příšernou vládou. Navzdory tomu, že policie měla být jednotná.“

„A kromě toho jsem se rozhodl vytáhnout proti některým prastarým zvykům, které tu máte,“ pokračoval jsem.

„To bys neměl, Rudi,“ zamračila se presidentka.

„To jsou naše zvyky, ne tvoje,“ dodal ministr policie.

„Až se jich zbavíte, pak teprve poznáte, jaké nesmysly to byly,“ zavrtěl jsem hlavou. „Některé jsou kruté, jiné ponižující. Neříkám, že všechny. Ale je toho dost.“

„Které – například?“

„Třeba přezíravé, ponižující chování k sirotkům,“ řekl jsem.

„Aha – to je jistě dílo Fairlie!“ zabručel ministr dolů.

V Arše doly nebyly, zabýval se proto recyklací již použitých materiálů a správou nákladních lodí se surovinami.

Fairlie se na mě podívala s obavami.

„To není dílo Fairlie, ale moje,“ řekl jsem. „Nemohu se dívat, jak se k nim chováte. Je to pozůstatek barbarských dob, kdy jedině silný rod mohl ručit za členy a ochraňovat je.“

„A co bys s tím chtěl dělat?“ zeptala se mě presidentka. „Věřím ti, že chceš pomoci Fairlii, ale jak to chceš udělat, to mi vážně není jasné.“

„Když chci ukončit, aby se lidé přestali dívat nevraživě na sirotky, musím sám dokázat, že smýšlím jinak. A já to dokážu. Řekl bych, že velice snadno. Tím, že se s Fairlií vezmeme.“

Fairlie trochu zezelenala, ale začala se usmívat. Uchopil jsem ji za ruku. Stiskla mi ji.

„Tímto vás všechny zveme na nejbližší knihování.“

Na Giweruzu se právoplatné svazky uzavíraly zápisem do matričních knih. Nebyly s tím takové okázalé obřady, jako na Zemi, zato takový zápis platil mnohem více. Rozvody tu byly naprosto neznámou věcí – opuštěné dívky a ženy se totiž vždycky samy podřezávaly. Matriky se nevedly každý den, ale zápisy se do nich připisovaly jednou za deset dní.

Podíval jsem se na Fairlii a ona na mě.

Nejbližší zápisní den měl být zítra.

Errata:

10.08.2021 20:26