Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rodina

Svolal jsem poradu vlády a Centrálního velínu. Přednesli jsme na ní všechno, co jsme se zatím dozvěděli o planetě Digae. Ukázalo se, že to vláda vzala na vědomí s klidem.

„S tím jsme přece počítali,“ řekla presidentka. „Pokud se tam ani nezastavíme, můžeme hvězdnou soustavou proletět, nebo ji celou mineme. Aspoň tam nenarazíme na meteory.“

„Další náš cíl je šest světelných let za planetou Digae, což znamená, že se naše cesta už teď zdvojnásobila,“ zkusil jsem všem připomenout.

„Třeba mají více planet a další může být příhodnější.“

„Fluórové planety jsou ve vesmíru zřídkavé,“ řekl jsem. „Je to ale dané hvězdou. Stává se málokdy, aby krátce po vzniku ve hvězdě převážil jiný typ atomových reakcí než je obvyklé, ale pokud tento případ nastane, potom už dávno před vznikem planet ovlivní jejich strukturu a namísto kyslíku je na všech fluor. Stává se to u jedné hvězdy z pěti set. My už známe několik fluorových planet. Mohou mít život, ale je to život docela jiného typu. Nesetkali jsme se zatím na fluorových planetách s inteligentním životem, Digae je první případ. Jako kosmonaut-průzkumník bych dal nevímco za příležitost tuto raritu zkoumat. Teď je tomu naopak. Je to krutý paradox. Bože, proč zrovna my máme smůlu narazit na takový unikát? Jedna z pěti set, navíc s inteligentním životem – a zrovna nás to potká!“

„Ach jo,“ povzdychl si Orgo Plyok. „Takže se stalo, co jsi vlastně zpočátku předvídal. Říkal jsi přece, že na jednu příhodnou planetu připadá dvacet nevhodných. Ale když už se tak stalo, proč bychom nad tím lkali?“

„Proč?“ podíval jsem se na něho. „Protože je to strašně deprimující. Ano, říkal jsem, že se na planetě Digae nemůžeme usadit. Ale ne, že jim nemůžeme podat ruku ani ve skafandru.“

„No a co má být? To jsme snad věděli předem. Co nám na tom tak vadí?“ povzdychla si presidentka.

„Nic než to, že poletíme non-stop ne pět světelných let, ale jedenáct.“

„To bych neviděla tragicky,“ řekla. „Co nás bude mrzet víc? Doba stísněného života, opotřebení strojů nebo málo materiálu?“

„Lidé si zvyknou, další let jsme měli beztak v plánu cesty. Opotřebení strojů se nebojíme. Opotřebené díly recyklujeme – na Arše umíme recyklovat prakticky všechno, tak jako to dokážeme vyrobit od základu. Nedostatek materiálu je horší. Počítali jsme s materiálem ze Ziboguských pevností, ale protože jich doletělo málo, není materiálu dost. Mohli bychom po vypotřebování zásob probudit všechny spáče, ale jestli se ukáže, že pro ně neudržíme v Arše prostředí, museli bychom je zas uspat – nebo jejich část.“

„No tak se budeme střídat,“ řekla presidentka.

„Ani to nebude jednoduché,“ povzdychl jsem si.

„Poslyš, Rudi,“ pokusila se mě utěšit, „já vím, že ses na civilizaci Digae těšil. Ale ty to přece sneseš snáze, než někteří naši radikálové.“

„Právě! Těch se obávám. Už teď, krátce po začátku cesty, jsme objevili jeden extrém – národ Tami. Kdo bude další?“

„Ať to bude kdokoliv, nezatěžuj se tím, Rudi,“ přidal se k ní i Orgo Plyok. „Nemusíš přece vyřešit všechno sám. Nech taky něco na nás.“

„No dobrá,“ ustoupil jsem. „Nebudu se zabývat vším. Ale až mě zase někdo odsoudí k smrti, neodsoudí jen mě. A to mě straší víc. Uvědomte si, může mi být lhostejné, kde a jak zemřu, ale vy byste to měli na nějaké neznámé planetě těžší. Já dokáži rozeznat neznámé jedovaté rostliny i nebezpečná zvířata, nemluvě o nemocích. Vy byste to museli zjišťovat pokusně – ale s mnoha zbytečnými oběťmi. Budete mě tam potřebovat víc než čekáte.“

Experti dohodli, že musíme postavit silnější anténní systém pro vysílání na planetu Digae. S tím se původně nepočítalo, až teď se to ukázalo jako nutnost.

Při vysílání jsme museli počítat i s Dopplerem a délku vlny i rytmus přizpůsobit tak, aby na Digae měli možnost zachytit naše vysílání v pásmu, na jaké byli zvyklí. Jinak by nás třeba nezachytili vůbec. To však byly podružné detaily.

Pro obyvatele Digae bude jistě nepříjemné překvapení, až se dovědí, že Giweruz a Digae jsou nekompatibilní světy. Pro ně to bude smutnější poznání, než pro nás. Velký sen o mezihvězdné cestě k přátelům se pro ně vzdálil mnohem více než dosud. Ve směru, kde očekávali přátele, nenaleznou tři tisíce světelných let nic než Galaktické společenství, kde žádná planeta nenese bytosti jim podobné.

Nicméně Galaktické společenství by pro fluórové bytosti planety Digae znamenalo další naději. Zejména možnost získat nadsvětelné hvězdné lodi by jejich vesmírné obzory rozšířila na celou Galaxii. Fluórové bytosti budou mít vždycky horší situaci než kyslíkové. V katalogu planet objevených Galaktickým společenstvím je několik fluórových planet, které by snad mohly použít jako kolonie. Bariéra mezi našimi světy byla jistě krutou překážkou, ale úplně by spolupráci neměla zabránit.

Pro nás teď bylo nesmírně důležité dohovořit se s nimi. Kdyby se v jejich hvězdné soustavě nacházely aspoň asteroidy nebo menší planety bez atmosféry, mohli bychom z nich získat nesmírně potřebný materiál. V opačném případě bychom raději ani nebrzdili a zamířili rovnou k další hvězdě. Brzdění i rozjezd budou znamenat obrovské množství energie a i když se nám zatím zdá, že atomové elektrárny potřebují zanedbatelné množství paliva, každé manévrování jeho zásoby sníží. Nevěděli jsme, kolikrát se ještě budeme rozjíždět, kolik planet navštívíme, než objevíme tu pravou. Jistě nás bytosti z Digae pochopí, i když jejich hvězdnou soustavou jenom proletíme.

Zklamání zůstalo, ale stavba anténního systému mi trochu spravila náladu. Vlastně jsme se to dozvěděli poměrně včas. I v polovině cesty jsme se ještě mohli rozhodnout, co dál.

Začal jsem teď svůj čas dělit mezi několik zájmů.

Nejvíce času mi spotřebovala lékařská praxe. Málo platné, jeden lékař s agisarem je na celou civilizaci málo. Obsáhnout to všechno bylo prostě nemožné a musel jsem se soustředit jen na pár aktivit. Nicméně i tak jsem měl pořád co dělat.

Jako koníček se daly chápat moje návštěvy v televizi. Pořad Rozhovory už sledovalo neuvěřitelné množství diváků z celé Archy. Byla to první vlaštovka pořadů bez násilí. Měl jsem v ní hlavní roli, jen témata se pochopitelně neustále měnila. První pořady byly bez určitého zaměření, ale později jsme přešli na tématické okruhy, bylo to lepší. Diváci si mohli připravit otázky, já jsem měl ulehčené odpovídání a posluchači televize se mohli včas rozhodnout, zda se na nás budou dívat anebo ne. Ukázalo se, že diváci, přesycení dosavadním stereotypem, věnovali novému a nezvyklému pořadu nečekanou pozornost. Naplnila se poučka, že vhodná nabídka dokáže vyvolat i vysokou poptávku.

Trochu jsem vystupoval i jako expert v Centrálním velínu a stýkal se s partou inženýrů, která projektovala mezihvězdnou anténu. V bezedných pamětech palubního počítače Newtona se kromě mě vyznal málokdo. Občas jsem jim hledal informace.

Aby se vývoj vědy nezastavil, museli být vědci i na Arše něčím zaměstnáni. Při jednom setkání jsem nadhodil, že by měli vyvinout některé přístroje, v Galaktickém společenství naprosto běžné. Jako příklad jsem uvedl mikrovlnné trouby.

Pravda, na Arše fungovala dokonalá síť stravovacích center, nikdo hladem netrpěl, ale stravování se neobešlo bez drobných nepříjemností, jako byly fronty a nedostatky v sortimentu. Kdo přišel na řadu později, na toho často zbývalo jen méně oblíbené jídlo. Objednávková služba ten problém řešila, ale pochopitelně byla dražší.

Zavádění kuchyňských koutů, tak jak je během své krátké existence propagovala vláda národa Tami, by znamenalo nárůst spotřeby energie na vaření a následně na klimatizaci. Mikrovlnky jsou energeticky výhodné, protože neohřívají nic než jídlo. Jistě nebude obtížné připravovat část jídel i v podobě pro následný ohřev, takže by se vyšlo vstříc těm, kdo pro značné zaneprázdnění nemají čas na stravování v jídelnách.

Principy byly v pamětech počítače z Newtona, jen je převést do použitelné podoby. Nespěchalo to, ale do měsíce jsem dostal jako dar od výrobců jednu z prvních mikrovlnek.

Samozřejmě se tato vymoženost rychle ujala. Mikrovlnky si pochopitelně nemohl hned od počátku pořídit každý, jejich cena byla v úvodní sérii nepřiměřeně vysoká, ale postupně, jak se dělaly další, cena rychle klesala, až se po půl roce nedalo říci, že by byly nedostupné.

Příznivě se to projevilo v jídelnách. Ačkoliv tam jako dosud stále vařili pro všechny, část jídel teď připravovali ve volnějších chvílích a v době obědů a večeří se na celkem snesitelnou míru zmenšily návaly.

Nejvíce radosti jsem se ale dočkal u své vlastní rodiny.

Jak jsme se s Fairlií dohodli, tak jsme udělali. Obešli jsme sirotčinec, který Fairlie sama založila, a vybrali jsme si pět dětí.

Adopce byly dříve i na Zemi běžnější a rozšířenější než dnes. Od doby, kdy lékaři díky Bardžanům dovedou účinně léčit neplodnost, sice adopce klesly, ale přesto na Zemi nezmizely.

Na Giweruzu byly naopak zcela neznámým jevem. Sirotky v poslední době nezabíjeli, jen shromažďovali do dobročinných ústavů, ale tím zájem veřejnosti o ně končil.

Navrhl jsem v Radě Archy, která jako jediná mohla měnit a vytvářet zákony, ustanovení nového zákona o adopci.

V první chvíli se na mě všichni podívali, jako bych právě spadl s višně. Vysvětlil jsem jim, že institut adopce pomůže odstranit křivdy, kterých se Giweruzané na bezbranných dětech za staletí dopouštěli a žádal jsem je, aby urychleně schválili zákon umožňující trvalé osvojení. Zákon přece nikomu nic nenařizuje, bude to akce čistě dobrovolná. Jde o to, aby tyto děti mohly získat novou rodinu.

„Pak to nemusíme projednávat,“ mávl rukou jeden z Rady.

„Proč ne?“ zaútočil jsem na něho.

„Takového zákonu nikdo nikdy nevyužije. A k čemu zákon, který nemá využití? Cožpak si někdo dobrovolně vezme do své rodiny cizí děcko? Leda blázen!“

„Nikdo to neudělá, když to žádný zákon neumožňuje. Je třeba vytvořit příležitost, aby to vůbec bylo možné.“

„Dobrá,“ ustoupil můj oponent. „Může to být koneckonců zákon na zkoušku. Když ho po dobu dvou let nikdo nevyužije, bude automaticky neplatný.“

Souhlasil jsem. A tak to také odhlasovali.

Zákon umožňoval osvojení úplných sirotků s ustanovením, že děti získají jméno osvojitelů a stejná práva, jako mají vlastní děti. Proti mému návrhu nebyly žádné změny. Asi se všichni domnívali, že jde o manifestační akci na podporu mých názorů o humanitě. Byli proto překvapení, když jsme si při nejbližším zápisním dnu přivedli s Fairlií na matriku dítě, vyzvednuté na základě nového zákona ze sirotčince, a dali je zapsat za vlastní.

Matrikář se nejprve zděsil a byl z toho tak překvapený, že o ničem takovém nechtěl ani slyšet. Museli jsme mu ukázat text nového zákona, naštěstí jsme jej prozíravě přinesli s sebou. Teprve pak nás uposlechl.

Chlapec se původně nijak nejmenoval. Našli ho v dětském košíku poblíž hlavního města pevniny Zibogu, nikdo se k němu nehlásil. Fairlie si ho tenkrát přinesla do nově zakládaného sirotčince a protože neměl jméno, začali ho všichni nazývat První. To ale nebylo řádné jméno a proto jsem na matrice využil drobné nejasnosti ve výkladu zákona a zapsal dítě do matriky s novým křestním jménem – Rudi.

V době nalezení to bylo mimino, zřejmě nedávno narozené, opatrovnicím v sirotčinci dalo zpočátku dost práce. Také já jsem musel zasahovat, když chlapeček onemocněl. Teď už byl trochu větší, ale pořád se dalo čekat, že si na nás zvykne tak, že nebude mít tušení, že nejsme jeho vlastní rodiče.

Na nejbližším zasedání Rady mi můj tehdejší oponent dost příkře vyčetl, že jsem Radu podvedl.

„Beztak jsi tu adopci podnikl k našemu zesměšnění. Měl by ses stydět!“

„Ba ne,“ usmíval jsem se na něho. „My jsme to s Fairlií měli naplánované už dřív a ten zákon jsme potřebovali. Pokud se někomu zdá, že jsme tím kohokoliv zesměšnili, plete si příčinu s následkem.“

Krátce poté jsme si dali připsat dvě děvčátka, pětiletou Surini a tříletou Meloi. Vybrali jsme si je v sirotčinci. Ty dvě se Fairlii velice zalíbily a já jsem nebyl proti. Museli jsme pro ně zařídit pokojík, opatřit nábytek a koupit nějaké další vybavení. Surini a Meloi zářily. Už v sirotčinci byly kamarádkami a Surini menší Meloi občas chránila, ačkoliv to nebyly pokrevní sestry.

Fairlie získala, o čem se jí samotné v dětství ani nezdálo – rodinu. Vedla celý komplex sirotčince, starala se s ostatními opatrovnicemi o celou tisícovku dětí a ty jim na oplátku dávaly najevo svou přízeň. Nic na tom nezměnilo, že si s sebou brala do práce i své, teď už vlastní děti. Ani nám nevadilo, že jsem musel místo ní najmout dvě sekretářky a děvčata pro všechno, protože žádná to sama nezvládala tak lehce, jako Fairlie.

Už pět dní po zaknihování Surini a Meloi za mnou Fairlie přišla s návrhem přibrat ještě dva chlapce.

„Neměli bychom to přehánět,“ namítl jsem jemně. „Snad by sis nechtěla vzít domů celý sirotčinec? Nech tam nějaké děti i pro další zájemce!“

„Další zájemci se nehrnou,“ pohodila hlavou. „Ale Amek a Gedok si tak zvykli na Surini s Meloi, že je mi skoro líto každý večer je od sebe dělit.“

Jako argument to bylo silné tvrzení, takže jsem protentokrát ještě svolil.

„Ale na tom budeme muset skončit,“ řekl jsem rezolutně. „I tak je pět dětí víc, než kolik mají ostatní rodiny.“

„Já vím, zvláště teď. Ani nevím, co budeme dělat, až nám někdo vyčte tolik dětí i přes dosud platný zákaz?“

„Žádný zákaz jsme neporušili. Zákaz se týká narození, ne osvojení. Kdo nám závidí, má přece stejnou možnost jako my.“

Další pořad Rozhovory jsem věnoval novému zákonu o adopci dětí. Předvedl jsem televizním divákům naši rodinu. Na všechny otázky jsem měl připravené odpovědi, některé takové, aby se tazatel zastyděl, že ho taková otázka vůbec napadla. Dětí – sirotků nebylo na Arše mnoho, sotva pár tisíc na miliardu. Adopce byla vlastně jediná cesta, jak získat dítě bez porušení zákazu. Tak jsem to samozřejmě přednesl v televizi.

Do týdne po Rozhovorech přišla Fairlie o práci, stejně jako ostatní ženy zaměstnané v sirotčinci jako opatrovnice.

Žádná bývalá opatrovnice ale nelitovala, že o zaměstnání přišla. Jakmile zjistily, že se do sirotčince začínají trousit nesmělí zájemci, každá si vzala domů dvě i tři nejoblíbenější děti a starala se o ně už jako o vlastní. Stačilo, aby Fairlie před nimi nadhodila, že zaváhat znamená na dlouhou dobu o tuto možnost přijít.

Vyprázdněný sirotčinec, jehož úprava nedávno stála Fairlii tolik práce a shánění, jsme změnili v byty pro probuzené spáče z pevniny Zibogu.

Nikdo toho nelitoval, zejména děti ne. V rodinách, které by o ně stály, jim bude lépe než v sebekrásnějším, bohatě vybaveném sirotčinci.

Errata:

10.08.2021 20:26