Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svědectví

Kosmické loděnice Archy postavily z uloženého materiálu poslední zuvojde. Zpracovaly tím všechno až na nepodstatné zbytky, které nestačily ani na jeden modul. Snad budou dobré jako rezerva pro údržbu. Další stavba nepřipadala v úvahu a práce v loděnicích se zastavila.

Jak jsme věděli dávno, pro umístění všech lidí to stejně nestačilo. Většinu lidí ze Zibogu jsme postupně probudili, ale pořád jich několik miliónů zůstávalo v zimním spánku.

Padl návrh rozebrat hangáry a všechny kosmické loděnice až na jednu a z ušetřeného materiálu postavit poslední moduly. Proti tomu jsem se tvrdě postavil. Hangáry budeme na cílové planetě potřebovat. Technicky není myslitelné přistát v neznámém prostředí s kolosem rozměrů Archy. Nejprve musíme na planetu vyslat průzkumné gryuly a teprve až se ukáže, že je pro nás vhodná, můžeme Archu na oběžné dráze rozebírat na vrstvy a snad i na jednotlivé moduly, které po přistání vytvoří základ budoucích měst. Není možné lidi prostě vysypat někde na pustých pláních jen s nejnutnější výbavou pro přežití. Od začátku jsem plánoval přeměnit na planetě zuvojde na budovy. Stačí postavit pod ně stejné pylony, jako při montáži vrstev na Giweruzu. Moduly jsou soběstačné, obsahují nezbytné továrny, umožnily by všem na planetě od samého začátku poměrně komfortní život.

Samozřejmě se v nich nemůžeme uzavřít. Hned po přistání je opustí první skupiny lidí, zejména těch, kteří se nemohou dočkat volného života v přírodě. Budou je následovat zemědělci, dychtiví na novou půdu, Archu opustí rybáři, jen co pro ně vyrobíme lodě. A kdo by se netěšil na zrušení zákazu dětí?

Děti by se ostatně měly rodit už na Arše. Zatím stále platil zákaz, ale nejstarší obyvatelé Archy umírali a jejich místa jsme zatím obsazovali probouzenými, ale počítali jsme s tím, že po několika letech putování chladničky vyprázdníme, přeměníme na obytné moduly a problém spáčů zmizí. Pak bude možné některým ženám dovolit vlastní dítě, zatím jen náhradou za mrtvé. Už teď se na ně vytvářely sáhodlouhé pořadníky.

Aby si někteří nedočkaví čekatelé nepřáli urychlit smrt svých bližních, rozhodli jsme se zásadně nepraktikovat narození dětí v přesném poměru jedno dítě za jednoho mrtvého. Mělo se počkat, až se uvolní větší množství míst. Usnesli jsme se na čísle deseti tisíc, ale ani to nemělo být dogmatem. Pak odpovídajícímu počtu žen odstraním blokádu dabyrgy na dobu, než se jim dítě narodí. Bylo to nutné, byť nepřípustné zasahování do práv lidí, jak říkala presidentka. Definitivně mělo skončit na cílové planetě.

Když se ukázalo, že s pomocí přátel z Digae nemůžeme počítat, museli jsme uvažovat, co dál. Musíme si vystačit s tím, co máme, ale snad si nějak poradíme. V tom směru jsem zůstal lehkým optimistou.

Archa letěla rychlostí osmi desetin rychlosti světla. Do této chvíle se relativistické efekty – kromě Dopplerova, který měnil vlnovou délku světla zepředu i zezadu – příliš neprojevovaly.

Další zvyšování rychlosti už nebylo výhodné. Začaly by se sice projevovat relativistické efekty, cestování by se nám dilatací času relativně zkrátilo, jenže narůstání hmoty Archy by zvýšilo množství energie nutné pro pohon. Na krátké cestě k planetě Digae nebude zkrácení času takovým přínosem, aby ospravedlnilo neúměrně vyšší spotřebu energie. Zejména když jsme nevěděli, kolik takových mezihvězdných přeletů nás ještě čeká a zdali se nám někde ve vesmíru poštěstí doplnit zásoby jaderného paliva. Jaderné reaktory jsme proto odstavili až na osm bloků v centrální části Archy. Těch osm vystačilo na osvětlení lodi včetně skleníků, k vytváření jednotkové gravitace i k provozu strojů, zejména vzduchově recyklačních. Archa se proměnila v nezávislý ostrov života letící vesmírem. Atomového paliva jsme měli zatím dost a ubývalo pomalu, ale jako jediné se nedalo recyklovat.

Nastalo nejhorší období letu. Ačkoliv jsme letěli prostorem šílenou rychlostí, kolem Archy se nic nepohnulo. Prostor byl prázdný, ani ojedinělé meteority jím nebloudily. Hvězdáři sice dál pozorovali okolní vesmír, ale i pohyb nejbližších hvězd se dal zaznamenat jen srovnáním fotografií pořízených s odstupem dost dlouhé doby.

Zpočátku každý dychtil po obrazech okolního vesmíru. Na všech stranách Archy jsme umístili kamery, jejichž obraz si mohl každý pustit na svou bytovou obrazovku. Ale protože se tam nic nedělo, každého sledování vesmíru brzy omrzelo a přepnul si na něco zajímavějšího. Obraz vesmíru se vrátil kam patřil – pilotům Centrálního velínu a hvězdářům.

Ačkoli cesta za novým domovem byla základem Archy, život na ní se brzy obrátil k běžnějším starostem.

Soud proto do jednotvárného dění Archy přinesl trochu potřebného vzruchu.

Po dlouhé době vyšetřování a sestavování obžalob konečně začal veřejností tak dlouho očekávaný soudní proces s těmi, kdo zavinili smrt více než miliónu obyvatel Giweruzu.

Přední místo měl na lavici obžalovaných zajištěné Letel Ugior, ale vedle něho i vláda pevniny Zibogu, generálové armády, soudci, i někteří příliš horliví policisté.

Docela mě zajímaly rozsudky. Trest smrti již na Giweruzu zrušili a bylo by nesmyslné zavádět jej, nehledě na to, že by stejně nebyl zpětně použitelný. Chápal jsem, že viníci nesmí zůstat bez trestu, ale slabší tresty už ve mně nebudily odpor. Věznice na Arše neexistovaly, ale asi nebude složité potřebné prostory k tomu účelu upravit. Odmítl jsem i nabízené místo v porotě. Bez právnického vzdělání jsem mohl sloužit jen jako svědek.

Jinak tomu bylo v dalších pokračováních Rozhovorů. Tam jsem mohl své vlastní názory vyslovit bez rozpaků a nemusel jsem se tolik ohlížet na precizní formulaci zákonů.

Na dotaz, zda by v některých případech nebylo potřebné opět zavést trest smrti, jsem odpověděl jednoznačně záporně. To by bylo zcela proti duchu Galaktického společenství a tak jsem to také zdůraznil. Nevyloučil jsem ale možnost vysokých trestů vězení. Dokonce jsem nadhodil svou dřívější myšlenku zavřít provinilce do klecí opatřených z druhé strany nejen mříží, ale také masivní skleněnou deskou a ukazovat je školním výpravám jako nějaké exponáty včetně cedulí s popisem jejich provinění. Něco jako zoologická zahrada, které jsme na Arše nestačili zavést.

„Neberte to, prosím, úplně doslova,“ zmírňoval jsem hned účinek tohoto – přiznám se dost nemístného – žertu.

Upřímně řečeno jsem se osudem obžalovaných nezatěžoval. Udělali sice krutou chybu, hlavně ve směru k obětem, ale to už se nedalo napravit. Někteří chybovali z čistého omylu, jiní si na tom přihřívali vlastní polívčičku, ale v současné době již nemohli na běhu událostí nic změnit. Soud měl vysvětlit, nakolik byly jejich omyly postaveny na mylných předpovědích Letel Ugiora a kolik nenávisti k tomu přidali i oni sami.

Na druhé straně jsem uznal argumenty o nutnosti přísného potrestání viníků. Omyl, který zaviní smrt miliónu lidí, by neměl být posuzován jako nějaký přestupek. Zejména když viník dobře věděl, jaký může mít jeho omyl následky. Nedalo se to chápat jen jako pochopitelné selhání, bylo to vědomé hazardování se životy a byl paradox, že jsme zachránili právě toho, kdo vlastně všechny ty ztráty způsobil.

Ale přece jen – nebyl na to sám.

Od pomýleného vědce by dnes pes kůrku nevzal. Bývalé přátele zradil a vlastní krajané se od něho odvraceli. Byla to pro něho větší potupa než očekávaný kriminál.

Podle mě byli většími viníky generálové, kteří se rozhodli využít situace k odtržení pevniny Zibogu a pak také k vojenskému přepadení pevniny Evoi. Také vláda Zibogu, která naletěla na argumenty Letel Ugiora, ale nechala volnou ruku generálům, měla dostat trochu pelyňku. Proč naletěla vtipnému a charismatickému podvodníkovi? Že neměla možnost ověřit si jeho argumenty? Proč tedy potlačovala odlišné názory silou?

„Jaký trest bys pro ně navrhoval, kdyby to bylo u vás na Zemi?“ zeptal se mě jeden z diváků v sále. Bylo zřejmé, že se na tuhle odpověď těší.

„Na Zemi bych to ponechal soudcům, stejně jako tady.“

„Dobrá, ale kolik by mu napařili u vás?“

„Letel Ugiora by to stálo doživotní ztrátu vědeckého titulu a odhadem deset až dvacet let vězení. Generálové by dostali aspoň sto padesát let, protože vytvoření armády je větší zločin než lži, byť škodlivé jako lži Letel Ugiora. Členové vlády Zibogu by dostali něco mezi tím, nejspíš kolem stovky let vězení, navíc doživotní ztrátu práva být zaměstnán ve státní správě a být volen do volených orgánů. Muselo by se prokázat, do jaké míry se na vytvoření armády a tím i na dalším vraždění osobně podíleli.“

„To bude velice těžké,“ pochyboval další divák. „Budou svalovat vinu jeden na druhého a těžko jim něco dokážete.“

„Na Zemi to není tak těžké,“ podotkl jsem. „Strážci, což je část naší policie, mají možnost vidět do minulosti. Potom se nedá lhát, zatajovat důkazy ani unikat spravedlnosti.“

„Proč to nejde u nás?“

„Nemáte uxiony,“ vysvětloval jsem. „To je složité zařízení, jako ostatně všechno, co má co činit s nadprostory. Neřeknu vám o tom mnoho. Jen to, že všechno, co se kde stane, se dá po určité době zobrazit. Proto nemáme problémy se zločinem, jaké byly na Giweruzu a jaké se nadále táhnou s nepoctivými lidmi.“

„Něco jako vyšší spravedlnost? Tu jsme přece vyvrátili.“

„Není to vyšší spravedlnost,“ namítl jsem. „Spirály času jsou jen záznamy, samy o sobě nic nevykonají. Pokud se vám do nich podaří nahlédnout, teprve získáte podklady pro spravedlnost. Výklad je již plně na lidech, kteří se tím zabývají. Musím ovšem dodat, že i jejich činy se zaznamenávají a mohou být kdykoliv odhaleny.“

„A kdybychom navázali spojení s vaší civilizací – dáte nám ty... uxiony?“

„Určitě ano,“ přikývl jsem. „Ale ne všem. Uxiony nepatří do rukou barbarům. Myslím, že je mezi vámi mnoho individuí, kterým by nepatřily do rukou ani zápalky. Viděli jste všichni, co dokáže slunce, když vybuchne. Zkuste si představit civilizaci, která tak příšerné síly umí zkrotit, sevřít a slisovat nazpět. Dokážete si vůbec představit, jaká zkáza by byla, kdyby právě ta nejmocnější civilizace nebyla od základu dobrá?“

„Znamená to snad, čím je civilizace mocnější, tím je také laskavější a spravedlivější?“

„Bohužel, ne. Setkali jsme se ve vesmíru i s takovými, které si zasloužily označení civilizace Zla.“

„A jak s nimi vycházíte?“

„Zatím se vždycky ukázalo, že jsou slabší než Galaktické společenství, případně než náš nejmocnější spojenec Gurroa. Pokaždé jsme museli zastavit postup takové civilizace silou a naštěstí bylo většinou možné přinutit je, aby se navenek přestaly projevovat jako zlo.“

„Většinou?“

„Ano, většinou,“ přikývl jsem. „Už se stalo, že jedna z těch civilizací nebyla přístupná jakékoliv dohodě. Konflikt s ní skončil tím, že ji Gurroa nalisoval pod povrch hvězdy – a ta ji sežehla.“

„Nebyla pak tím Zlem spíš civilizace Gurroa?“

„Tenkrát to vážně nešlo jinak,“ řekl jsem.

„Co to bylo za civilizaci?“

„Šlo o téměř rovnocenného protivníka – a kdyby Gurroa nezvítězil, byl by zahynul – a s ním i všechny naše civilizace.“

„Co bychom dělali, kdybychom my – tedy Archa – narazili na takovou civilizaci Zla?“

„Zahynuli bychom,“ odvětil jsem. „Archa není ozbrojená. Zkusili bychom uniknout – je otázka, zdali by nám to bylo něco platné. Snad bychom se dokázali vzdálit z dostřelu bitevních lodí Kígóry. Ještě menší naději bychom měli při setkání se svazem Agríšských křižníků, ale setkání s obludou jako Itči-ara bychom zaručeně nepřežili.“

„To je ve vesmíru tolik Zla?“

„Bude ho tam mnohem víc,“ posteskl jsem si. „Zatím jsme prozkoumali nepatrnou část Galaxie. Galaxie je mnohem větší než oblast, kam se dostaly naše průzkumné lodě. Jistě v ní bude mnoho Zla. Naopak je v ní mnoho přátelských světů, jen o nich zatím nevíme.“

„Zdá se, že máme štěstí,“ podotkl jiný divák. „Setkali jsme se jen se dvěma civilizacemi – a obě k nám jsou přátelské.“

„A nezbývá než doufat, že tomu tak bude i nadále. Jako je obvyklé, že na jednu planetu vhodnou k životu existuje ve vesmíru dvacet planet nevhodných, pak na jednu civilizaci Zla připadá naopak dvacet přátelských. Jak říkám, ačkoliv Archa není ozbrojená, doufám, že jsme svůj příděl smůly vyčerpali a na nepřátelskou civilizaci nenarazíme.“

Bylo to zbožné přání – ale snad uvidíme!

Před soud mě předvolali skoro na závěr. Vystupoval jsem v roli korunního svědka obžaloby. Mezi obžalovanými seděli všichni generálové, vláda Zibogu, a samozřejmě Letel Ugior. Vypadal zvlášť sklesle a nebylo divu. Mít na svědomí to co on, také by mi nebylo do smíchu. Jistě na něho doráželi jako vosy a během výslechů si užil své. Nicméně – zavinil si to sám a teď sloužil jako exemplární příklad, jak může skončit samolibá pýcha a bezohlednost.

Žalobce mi položil první otázku:

„Domníváte se, svědku Rudi, že upozornění na nebezpečí, skrývající se v nestabilitě našeho bývalého slunce, bylo tak jasně podáno, že nemohlo být pochyb o jeho závažnosti?“

„O závažnosti mého sdělení nemohly být nejmenší pochyby od prvního okamžiku,“ odpověděl jsem. „Šlo o bytí či nebytí obyvatel Giweruzu, nic jsem neskrýval. Jediné pochyby mohly nastat v otázce věrohodnosti mého sdělení.“

„Jak tomu máme rozumět?“

„Jednoduše. Žádné poznatky tehdejší vědy nesignalizovaly nebezpečí. Tvrzení tehdy naprosto neznámého cizince by bylo možné stejně tak přijmout, jako jim nevěřit.“

Letel Ugior ke mně zvedl udivené oči. Nemohl pochopit, že bych se po tom všem přidal na jeho stranu.

„Je to tedy možné chápat jako docela pochopitelný omyl vědce, jakým byl Letel Ugior?“ zaútočil na mě obhájce.

Byl to mladý právník ze Zibogu a říkalo se o něm, že sám nedávno poslal protiprávně do vězení několik fotografů Evoi. Naštěstí se mu to nedalo dokázat a teď s gustem obhajoval.

„U vědce ne,“ odmítl jsem. „Povinností vědce je pokusit se veškerá tvrzení buď ověřit, nebo vyvrátit. Je možné proti jedné hypotéze postavit i jinou. Ale co omluvitelné není, je zaujatost od samého počátku až do konce, ačkoliv se mezitím potvrdil zcela opačný názor.“

„Takže se aspoň zpočátku jednalo o pochopitelný omyl?“

„Chybovat je lidské,“ přikývl jsem. „Letel Ugior měl právo na vlastní názor, dokonce i na tu hypotézu o chystané invazi proti Giweruzu. Neomluvitelná byla neochota přesvědčit se o pravdě. Navíc si myslím, že byl od začátku nepřípustný hazard varování takového kalibru bagatelizovat.“

„Zpočátku nestabilitě nic nenasvědčovalo,“ vybuchl Letel Ugior dotčeně.

„Nemluvím o počátečním období,“ obrátil jsem se k němu. „Opakuji, hypotéza o invazi a vylákání obyvatel Giweruzu do vesmíru vypadala stejně věrohodně jako varování před výbuchem slunce. Koneckonců, bylo dobré připravit se preventivně na obě alternativy.“

„Takže se to dalo chápat jako starost o osud Giweruzu?“ nadskočil radostí obhájce.

„Ne,“ odmítl jsem. „Chybou Letel Ugiora nebylo, že proti jedné domněnce postavil jinou, ale že od začátku trval jen na své vlastní a moji verzi odmítal jako čirý nesmysl, aniž by se pokusil přesvědčit se o skutečném stavu věcí. Kdyby mu skutečně šlo o blaho Giweruzu, už po uplynutí prvního půl roku by i on zjistil na slunci známky nestability, v té době ještě pro většinu lidí nepostřehnutelných. V té chvíli měl přiznat omyl a všechno by bylo v pořádku. Jeho vina byla, že trval na své hypotéze i tehdy, když to bylo očividné nejen pro hvězdáře, ale pro kdekoho, kdo se podíval do slunce.“

„Když to bylo očividné, proč to nepoznali ostatní? Vláda Zibogu a ostatní hvězdáři?“

„Zde je podle mě vina Letel Ugiora největší,“ přikývl jsem. „Nejen že laiky ve vládě ujišťoval o tom, že jim žádné nebezpečí nehrozí, ale svou autoritou vědce – a také pomocí policie – tvrdě potlačoval odlišné názory. Kdyby půl roku po mém příchodu přiznal omyl, vážil bych si ho, že je mu pravda milejší než vlastní ješitnost. Kdyby to přiznal až za rok, nedošlo by aspoň ke ztrátám na lidských životech. Jiní vědci byli připraveni potvrdit mou verzi o nestabilitě a kdyby se v té chvíli vláda Zibogu připojila ke stavbě Archy, odletěli bychom všichni a mnohem dřív, než na poslední chvíli a neměli bychom oběti při požárech v okrajových částech Archy. Ale on prostě nepustil nikoho ke slovu. Vím o vědci, kterému se veřejně podařilo říci pravdu. Jmenoval se Sirty Kafon – a Letel Ugior ho před zraky televizních diváků napadl a poté dal zatknout policií. Tím vystoupením ztratil právo označovat se za vědce. To už nebyl vědec, to byl diktátor. Malý, ale nebezpečný, právě protože mu jiní věřili. Mimochodem, chtěl jsem Sirty Kafona osobně poznat, poděkovat mu za jeho odvahu, s jakou se postavil proti Letel Ugiorovi a jeho oficiální vědě, jenže Sirty Kafon ve vězení následkem týrání dozorců zemřel. Jistěže jde o jinou obžalobu, nicméně i tuto smrt má na svědomí Letel Ugior.“

„Já jsem měl důvod jít proti tobě!“ vybuchl Letel Ugior. „Vzal jsi mi Fairlii a ta pro mě byla vším!“

Sálem, dočasně změněném na soudní síň, zašumělo. Upřímně řečeno, tohle mi opravdu na okamžik vyrazilo dech. Ale ihned jsem se z toho vzpamatoval.

„Pokud vím, Fairlie nikoho přede mnou neměla a upnula se ke mně jako k jediné možnosti. Řekl jsi jí někdy, že o ni stojíš?“

„Neřekl,“ odsekl. „Chtěl jsem, ale když jsem uviděl, jak snadno ti podlehla, musel jsem se postavit nejen proti tobě, ale i proti ní.“

„Snad sis opravdu nemyslel, že ji získáš tím, že strhneš do ohnivé propasti sebe, ji i všechny ostatní? Tak kolosální zvrhlosti se mi nechce ani uvěřit.“

„Nechtěl jsem ji už získat. Ale musel jsem ji potrestat, to snad pochopí každý.“

„Potrestat? Za co? Cožpak tě zradila?“

„Zradila mě – a vlastně všechny.“

„Opravdu nechápu, jak někdo může záchraně celého lidstva říkat zrada,“ prohlásil jsem zamračeně. „Ona přece neudělala nic, co by jí mohl někdo vytknout. Dostala od Rady kosmonautiky úkol – postarat se o cizince z hvězd a co nejvíc se o něm a o Zemi dozvědět. To se jí podařilo. Naopak mi dodala nejvíce informací o Giweruzu a přesvědčila vládu Evoi o nutnosti postavit Archu. Všichni, co tu jsou, by jí měli být vděční, protože jestli je někdo zachránil, pak to byla ona – když odmyslím sebe a své znalosti.“

„Nemůžeš ale popřít, že jsi mi ji přebral!“

„Mohu to popřít – a musím. O Fairlii jsem přece neusiloval. V té době jsem opravdu neměl na mysli nic, kromě blížící se zkázy. Kdybys o ni měl skutečný zájem, mohl jsi ji získat pro sebe. Bylo by to normální a já bych ti v cestě nestál. Že se od té doby Fairlie sblížila více se mnou? Ale to už je úplně jiná záležitost. Kdybys o ni projevil zájem, mohli jste být dnes spolu. Jako moje žena to určitě nemá tak jednoduché.“

„To říkáš teď. Ale ona se za tebou táhla od začátku.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Zvědavost bych pochopil u každého vědce, tedy i u Fairlie.“

„Zvědavost?“ vybuchl Letel Ugior. „Což je normální, aby se žena věnovala nějakému muži bez jistých úmyslů?“

Šum v sále, zejména z řad diváků, opět stoupl, ale když lidé viděli, jak se nadechuji k odpovědi, rychle utichli.

„Považuji to za naprosto normální, pokud jde o vědeckou pravdu,“ přikývl jsem. „Tak jako já jsem se snažil dozvědět se co nejvíc o vás.“

„Vědeckou pravdu!“ vybuchl Letel Ugior. „Neviděl jsi, jak ti od začátku lezla do postele? Takové zkoumání vědecké pravdy jistě nebylo nepříjemné.“

Šum v sále byl tentokrát silnější, takže předseda soudu musel všechny, zejména diváky, napomenout.

„K ničemu takovému nedošlo, ačkoliv bych v zájmu vědy pochopil i to,“ pokračoval jsem ještě klidně. Nemělo smyslu rozčilovat se, koneckonců nebyl daleko od pravdy, i když si ji vykládal zkresleně.

„On by to snad chápal!“ vykřikl Letel Ugior s nejvyšším pohrdáním, jaké se mu do tónu svého výkřiku podařilo vložit.

„Nejspíš tě v tomto směru zklamu,“ dokončil jsem, jakoby se nechumelilo. „Vzali jsme se teprve nedávno a prakticky až poté, co pominulo největší nebezpečí pro všechny.“

„To vykládej dětem! Chceš snad tady tvrdit, že mezi vámi na Giweruzu po celou dobu nic nebylo?“

Soudní síň opět zašuměla.

„Jistěže bylo,“ přisvědčil jsem. „Fairlie byla jako vědec perfektní a tak by měl vypadat každý. S ní a s Orgo Plyokem byla radost spolupracovat. Díky této spolupráci dnes žijeme. Všichni, dokonce i ty. Kdybys ty na jejím místě dělal totéž, mohla to být nádherná spolupráce. Ale jak vidím, tebe zajímá jen jedno a v tom tě musím zklamat. Na žádné postelové scény mezi mnou a Fairlií na Giweruzu nedošlo.“

„A přece se stala tvou ženou,“ ušklíbl se jízlivě.

„Jistě,“ opáčil jsem. „Ale až tady na Arše. Kdybys ji měl za ženu ty, nikoho z nás by ani na okamžik nenapadlo překročit hranici korektnosti a dodnes bychom mohli být všichni nejlepšími přáteli. Ty ses ale choval ne jako vědec, ale jako žárlivý kabaretní svůdce a nadsamec, který na nic jiného než na postel nemyslí. Jakmile ses domníval, že došlo na tvé obavy, zatmělo se ti před očima. Jenže i kdyby to byla pravda, byl by to tvůj soukromý problém. Mohl ses podříznout, mohl jsi skočit se skály, ale neměl jsi nejmenší právo tahat do toho všechny lidi světa.“

„Podřezávají se přece jenom ženy,“ zavrčel. „U nich je to dokonce povinnost.“

„Takovou povinnost neuznávám,“ otřásl jsem se. „To patří mezi barbarské zvyky, které chci mezi vámi vymýtit. Proč si má brát život dívka, která se ničím neprovinila? Proč se nepodřízne chlap, kvůli kterému zahynulo milion lidí? Ty bys měl mít větší důvod! Ale já nechci, abys právě ty zemřel. Tohle společenství naštěstí neuznává trest smrti. Ty budeš žít, ale v hanbě. I kdyby ses teď podřezal, dám si práci, abych tě vzkřísil.“

„Z toho je vidět, že nejsi nic víc než kosmická bestie,“ vykřikl nenávistně.

„Obávám se, že bestie jsi z nás dvou jen ty,“ odrazil jsem jeho nadávku nazpět. „Kdo z nás má zásluhy na životě a kdo na smrti? To už je dnes jasné každému. Nemám se za co stydět a s tebou bych rozhodně neměnil.“

Vzhledem k tomu, že jsme si všechno vyříkali sami, soud neměl další otázky a požádali mě, abych se do následujícího svědectví opět vzdálil.

Další svědectví bylo mnohem kratší a týkalo se uspávačů. Obhájce jejich akce prohlásil za nehumánní, což neměl dělat, protože takové tvrzení bylo velice snadné rozmetat. Uspávači nezabili jediného člověka a nedalo se pochybovat o tom, že jejich přičiněním nedošlo k nejhoršímu. Přitom se při celé akci nikomu v podstatě nic nestalo.

Potvrdil jsem před soudem, že i uspávači byli ozbrojeni, ale jen pro případy sebeobrany, zatímco ostatní byli v akci ne proto, aby postříleli co nejvíc nepřátel, ale naopak, aby se stalo co nejméně zlého.

Obhájci to opravdu neměli snadné. Vina byla příliš jasná a obžalované před trestem zachránit nemohli. Soud byl dobře připravený, šlo jen o to, aby se na něco nezapomnělo. Soud proto vynesl rozsudek ještě téhož dne a docela jsem s ním souhlasil.

Letela Ugiora odsoudili k deseti letům tuhého vězení, ztrátě vědeckého titulu i možnosti získat jakýkoliv další.

Generálové Pretoj, Deleviz a Sulyz nebyli zodpovědní za vědecký omyl, ale za vyslání bitevních lodí a tedy za masakry lidí ve městech Soryzuo, Duzingla a další. Tohle se za pouhý omyl skrýt nedalo. Generála Pretoje navíc jeho lidé obvinili, že po obdržení našeho varování odletěl se svou pevností z východního pobřeží Evoi za Archou aniž by se postaral, aby jeho pevnosti vzlétly všechny. Soud mu však v tomto obvinění přiznal právo na jednání v panice. Nešlo přece o nic menšího než o konec světa.

Útok proti pevnině Evoi ale nemohl nikdo zpochybnit jako velice dobře promyšlený a tito tři dostali po zásluze trest nejvyšší – dvacet pět let vězení a doživotní ztráta práv na zaměstnání ve státní správě, volit anebo být zvolen.

Členové vlády pevniny Zibogu, zodpovědní za otevřenou podporu generálů a pomoc při organizování armády, jakož i za netečnost k nespravedlivým soudům, které za jejich vlády na území Zibogu probíhaly, byli odsouzeni mírněji – deset roků nesvobody a doživotní ztráta práva volit a být zvolen.

Dva soudci, proti kterým se přihlásili svědci, byli na základě těchto svědectví odsouzeni k doživotní ztrátě titulů a volebních práv. Nikdy nebudou soudit, nesmějí dělat advokáty a budou se muset přeškolit na méně vlivné řemeslo.

Terorista, který mě tenkrát zastřelil ve vaně, byl jako vrah odsouzen na deset let. Jako mírně polehčující okolnost mu soud uznal, že tak učinil v dobré víře, že spasí svět. Nicméně jeho vina byla v zaslepenosti. Aby mohl své plány uskutečnit, musel žít nějakou dobu na pevnině Evoi mimo vlivu Letel Ugiora a kde se mohl přesvědčit o příznacích nestability slunce. Na pevnině Evoi se přece v té době o ničem jiném nediskutovalo. Mnoho jiných teroristů se v těchto diskusích dalo přesvědčit, aby na své svaté poslání zapomněli a raději začali pracovat jako ostatní pro Archu a pro záchranu lidí. Tenhle ovšem s nikým nediskutoval a plně se soustředil na plánovanou vraždu.

„Těch deset let beru,“ prohlásil, když padl verdikt. „Udělal jsem blbinu a patří mi to. Ale až vyjdu ven, na místě zastřelím Letel Ugiora, i kdybyste ho nevím jak chránili. Já mu věřil, že chce zachránit svět. A on se chtěl jen mstít za přebranou holku? Kdyby ji podřízl nebo zastřelil sám, byl by aspoň chlap. Ale jiné do toho tahat neměl.“

Soud skončil podle mého názoru velice rychle, ale nebylo divu. Důkazů bylo málo. Papírové zůstaly na Zibogu a svědectví někdy nebyla dost průkazná. Ovšem účelu to podle mě dosáhlo. Alespoň hlavní viníci spravedlivý trest dostali.

Druhý soud se konal několik týdnů po skončení prvního. Tentokrát se před soudem ocitla vláda národa Tami v čele se svým diktátorským předsedou, jejich soudci, policisté a zejména velení nelegální armády. Bylo to trochu jiné než v případě Zibogu a jeho vlády. Samospráva národa Tami měla jistě i na Arše právo spojit své moduly na základě dobrovolnosti do společného státu, ale ne porušovat mnohem závažnější smlouvy, ke kterým se předtím na Giweruzu všichni zavázali.

Základní podmínkou jakékoliv samosprávy bylo, že místní zákony nesmí být v rozporu s všeobecnými. Tuhle podmínku se jim podařilo porušit nejméně v polovině vlastních zákonů.

Další důležitou podmínkou bylo, že nesmí bránit v běžné údržbě a provozu Archy. Tuto podmínku se národu Tami podařilo obejít tím, že vyškolili v údržbě své vlastní lidi a postupně jimi nahradili dřívější obsluhu. Proti tomu se ale nedalo nic namítat a obžaloba musela toto obvinění stáhnout. Teroristický zásah na vzdáleném teritoriu proti mé osobě se však nedal přehlédnout ani obhajovat, stejně jako soudy bez obhajoby nejen nade mnou, ale i nad dalšími lidmi, vynášení a vykonávání rozsudků smrti nad vlastními občany i nad unesenými z jiných oblastí Archy.

Záznamy jejich policie daly možnost rekonstruovat, co se tam vlastně dělo. A bylo to otřesné – jak jsem od začátku tušil.

Nejméně dvě stovky lidí zastřelili hned po soudech, které byly bez obhajoby jen fraškou. Žalobce vyzdvihl nade všechny zločiny ohrožení mé osoby, neboť by to způsobilo největší ztrátu pro Archu, ale ani ostatní soudy nesměly zůstat nepovšimnuty. Založení vlastní armády soud správně pochopil jako otevřenou přípravu k válce. Vojáci se do nelegální armády hlásili dobrovolně a s plným vědomím protiprávnosti té akce. Mohli se chabě obhájit tím, že jejich vstup do vojska nebyl podle nových zákonů národa Tami protizákonný, ale na druhé straně všichni dobře věděli, že sama existence těchto zákonů není zákonná, když jsou v rozporu s obecnými zákony Archy.

Tresty tomu odpovídaly.

Diktátorský předseda vlády byl odsouzen na doživotí do tuhého žaláře. Spolu s ním byli k témuž trestu odsouzeni další dva – velitel policie a velitel armády. Další doživotí si vysloužili soudci, kteří odsoudili byť jediného obžalovaného k smrti. Bylo jich jen šestnáct, ale každý měl na svém kontě hned několik obětí. Všichni se hájili, že soudili podle platných zákonů národa Tami, ale Soud jim to jako polehčující okolnost neuznal. Jako právníci museli mnohem lépe než jiní vědět, že soudí podle zákonů, které budou posuzovány jako zločinné.

Všichni příslušníci policie Tami byli doživotně zbaveni volebního práva a práva na zaměstnání ve státní správě. Ti z nich, kteří se podíleli na popravách odsouzenců, budou mít i dost času k přemýšlení, většinou na deset let za mřížemi, ačkoliv se někteří hájili rozkazem svých nadřízených.

Vydání rozkazu k popravě soudili jako jeho provedení, jen sazba byla o polovinu vyšší.

Příslušnost k armádě posuzovali jako přípravu na ozbrojený konflikt a porušování zákonů, z čehož vyplývala i nutnost trestu. Vojáci se nemohli jako policisté vymlouvat na rozkazy, vždyť do armády vstupovali dobrovolně. Většinou dostávali podmínečné tresty, ale současně i doživotní ztrátu volebního práva.

Výjimkou byli ti, kdo po mě stříleli. Nejen ten, který mě trefil, ale všichni z té skupiny. Soud to odůvodnil mimořádnou nebezpečností – naštěstí se spokojil pěti lety ve vězení, takže při příletu na planetu Digae budou na svobodě.

Ti, kdo v továrně vyráběli zbraně, byli rovněž odsouzeni za přípravu vraždy. Prozatím podmíněně. Příště by to bylo horší, na Giweruzu se podmíněné tresty při spáchání dalších trestných činů nejen sčítají, ale považují za další velice přitěžující okolnost.

Některé tresty byly opravdu tvrdé, vzhledem k tomu, že se zdejší obyvatelé dožívali kratšího věku. Soud se navíc rozhodl, že uskuteční moji žertem pronesenou připomínku a dá odsouzené do klecí, opatřených z jedné strany nejen mřížemi, ale navíc tlustou skleněnou stěnou a zpřístupní je veřejnosti, aby si každý mohl delikventy prohlédnout pěkně zblízka.

Něco podobného měli naši prapředkové, nazývali to pranýř. Tady to bylo nepatrně zmírněné tím, že u každé cely byl uzavřený záchod. Kdo z odsouzenců nechtěl být předmětem pozornosti návštěvníků, mohl tam hledat úkryt – ale trávit dny na záchodě by bylo asi horší, než dát se okukovat jako exotické zvíře.

Mrzelo mě, že jsem to kdy navrhl. Jako žert to bylo dobré, jako realita už méně. Nicméně účel to splnilo. Počet trestných činů okamžitě po tomto opatření prudce klesl.

Soudy skončily a život šel dál.

Podle mě byly soudy důležité, hlavně s představiteli národa Tami. Šlo o ohrožování lidí a tady šlo skutečně o život. Vláda pevniny Zibogu i bývalí teroristé se proto po právu ocitli za mřížemi. Jen vojáci, pokud se ještě nedostali k zabíjení, se mohli vrátit k rodinám.

Nicméně ne všichni lidé ze Zibogu a z Tami pochopili, že se odsouzeným nestala křivda. Odsouzení neuznávali, že trest byl samozřejmý důsledek jejich zločinů, ale slibovali pomstu všem dohromady i každému zvlášť. Snad jenom ten, který mě málem zabil, správně pochopil, že odpovědnost za své zločiny nese především on sám a také Letel Ugior. Nechtěl bych být v kůži pomýleného vědce, až bude ten ostrý hoch opět na svobodě.

Fairlie v soudní síni nebyla jako divák, ale tak jako mě ji předvolali jako svědka. Proto se také se mnou neviděla uvnitř a neslyšela, co jsme si s Letel Ugiorem vyčetli.

Na soudu však byla televize a kromě ní spousta reportérů od novin. Ti zaznamenali každé slovo a ještě téhož dne si to mohl každý přečíst. Někteří lidé si tyto noviny i schovávali a nevraceli je do recyklace. Stejně tak Fairlie.

„Měl štěstí, že jsem tam nebyla,“ rozčílila se, když si doma četla zápisy ze soudní síně.

„Co tě tak rozpálilo?“ zajímal jsem se.

Odvětila, že Letel Ugior.

„Zopakovala bych mu jeho vlastní slova, když jsme se po druhém roce univerzity bavili o sirotcích. Nezačal s tím on, to bylo dílo Lamie, ale jak on si s ní rozuměl! Zejména když tvrdila, že by bylo správné sirotky zase pohřbívat zaživa se svými rodiči, protože jsou s nimi jen problémy! Lamie asi nevěděla, že mezi ně patřím i já, ale on to věděl. Že by měl o mě zájem? Na to byl příliš dbalý své pověsti. Po té debatě bych o něj nestála, ani kdyby byl jediným mužem na celém Giweruzu. Že jsem s ním pak spolupracovala? Jistě, vybírat jsem si nemohla. Ostatně, až do chvíle, kdy jsi přišel na Giweruz, to ještě šlo. Pak už to znáš.“

„Proč to tedy říkal?“ divil jsem se.

„Hrál na city soudců. Chytrý byl, to mu musíš přiznat. Není tomu dávno, kdy vražda soka nebyla vůbec trestná, neboť ji každý soudce chápal jako sebeobranu. Naštěstí tentokrát Letel neuspěl, protože to přehnal. Záhuba všech by byla příliš těžká vina, než aby se mu vyplatila hra na uraženého soka. Dobře, že mu na to nikdo nenaletěl.“

„Hm,“ podotkl jsem. „Na mě by s tím možná uspěl.“

„Protože ty jsi nepředstavitelný dobrák,“ řekla a chytila mě oběma rukama kolem krku. „Ale já jsem ráda, že jsi takový. Jestli jsou všichni chlapi na Zemi takoví...“

„Nejsou,“ objal jsem ji.

„To jsem si oddechla,“ řekla a vytočila se mi z náruče. Odtančila ke dveřím, otevřela je a zavolala:

„Uklidit hračky, jdeme na večeři!“

Mezi výhodu Archy jsem počítal i to, že v bytech nebyly kuchyně a všichni chodili jíst do jídelen. Jednak tím ženám ubyla práce, o kterou se starali odborníci. Druhá výhoda byla v tom, že v jídelně se lidé často dávali do řeči a byla to vlastně společenská činnost. Mikrovlnné trouby nám sice pomohly s návaly, ale i ti, kdo je měli, chodívali rádi alespoň na společné večeře.

„Ještě chvilku...“ ozval se z pokojíku dětský hlásek.

„Kdo nepůjde hned, na toho zbude jen zilis³!“

„Už jdeme!“ vykřikla Surini.

„Meloi, Ameku, dělejte!“

------------------------ Poznámky:

  3 Zilis – dětmi neoblíbený, špenátu podobný kvasinkový salát

Errata:

10.08.2021 20:26