Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návštěvníci planety Digae

Zprávy z planety Digae se pomalu zrychlovaly.

Dostali jsme konečně odpověď na zprávu, odeslanou těsně před odletem. Giweruzané tenkrát bytostem na Digae oznámili, že se slunce Giweruzu chystá explodovat a že musí svůj svět opustit. Sdělili jim také, že náhlý skok v možnostech jejich civilizace je dán díky přítomnosti návštěvníka z dalšího, mnohem vyspělejšího světa. Jen tak se mohla zachránit celá miliarda lidí Giweruzu.

Bytosti z Digae vyjádřily Giweruzanům účast a ochotně jim nabízely pomoc. Dokonce jim nabízely ubytování, ale o tom bych pochyboval, i kdybych nevěděl o jejich vražedném prostředí. Bohužel, oni si toho také nebyli vědomi a nejspíš proto nám to pořád slibovali.

Pak na Digae dorazilo světlo z výbuchu slunce Giweruzu. Několik dalších týdnů jsme pak neměli čím vysílat a zpětné depeše byly plné obav o náš osud a stesku. Digaeané netušili, že jsme z plamenů hvězdy unikli.

Konečně nastal okamžik, kdy zachytili volání, vysílané naší novou velkou anténou.

Nejprve nám blahopřáli. Přitom opakovali nabídku, že nás rádi ubytují. Bylo vidět, že to mysleli opravdu upřímně.

Vzápětí k nim dorazila naše zpráva, ve které jsme jim sdělili, co nás nejvíc odlišuje. Zprávu jsem doplnil podrobnějšími informacemi z databanky Kosmického průzkumu Galaktického společenství. Obsahovala i nepříjemný odhad, že na jednu hvězdu fluórového typu připadá pět set kyslíkových, a že dosavadní propátraná oblast Společenství nezahrnuje ani jedinou planetu s fluórovou civilizací. Na druhé straně jsme jim dali informace o několika planetách fluórového typu, které by pro ně mohly být vhodné ke kolonizaci, neboť pro žádné kyslíkové bytosti nejsou zajímavé. Tyto planety byly mimo dolet podsvětelných hvězdných lodí, ale všechno doplnil optimistický předpoklad, že do zdejších oblastí určitě přiletí v nejbližších stoletích některá hvězdná loď z Kosmického průzkumu, naváže s nimi kontakt a od ní získají principy nadsvětelných lodí.

Na závěr jsme je tenkrát požádali o informaci, zdali se blízko od nich nenachází nějaká malá planeta nebo měsíc bez atmosféry. Potřebujeme si ještě doplnit nějaký materiál.

Digaeané nám odpověděli obratem, ale zachytili jsme to až teď. Planeta Digae měla být v celé hvězdné soustavě sama, ale má nevelký měsíc. Oni sami tam prý nedávno byli – a byla to pro ně veliká sláva, protože to byl jejich první skok do vesmíru. Sami však nebyli schopni až na krabici vzorků cokoliv z toho měsíce přivézt. Potvrdili, že na něm podle všech známek existuje hodně volně přístupných kovů, byť ve formě fluoridů místo oxidů – ale to by nám tolik nevadilo, slitiny z nich už umíme dělat.

Po krátké poradě jsme se proto rozhodli přece jen zahájit brzdění a přátele na Digae navštívit. Přistaneme na měsíci, kam by za námi mohli přiletět alespoň menší kosmickou lodí. Jednak uvidíme, jak vypadají, což bude určitě pro obě strany zajímavé, když už se nám nepodařilo domluvit společný televizní systém. Poskytneme jim vše co budeme moci poskytnout. Návody, od antigravitačních motorů, přes atomové reaktory, televizi a snad i jiné vymoženosti, pokud je ještě neznají. Na jejich měsíci zato získáme materiál, pokusíme se dostavět chybějící zuvojde a pak opět zamíříme do vesmíru. Kdybychom tam našli uran nebo jiné atomové palivo, nebolela by nás ani ztracená energie.

Intervaly mezi zprávami a odpověďmi se zkracovaly, neboť jsme se k planetě Digae blížili rychlostí jen o pětinu menší než rychlost světla. Za každou hodinu letu jsme mohli další odpověď očekávat o hodinu a půl dřív než předchozí.

Archa se řítila vesmírem jako obrovský balvan hmoty. Na rozdíl od přírodních útvarů měla zhruba tvar válce a zblízka by byla vidět na jeho povrchu šesterečná síť.

Bylo načase zahájit brzdění. Ačkoli Archa mohla vyvinout zrychlení tři sta Gé, ubrzdit osm desetin rychlosti světla není jistě maličkost. Manévr pro jistotu počítal počítač, abychom zpomalili přesně po obletu hvězdy planety Digae.

Bohužel právě nastávalo krátké období, kdy výměna zpráv mezi Archou a planetou Digae byla na nějakou dobu přerušena. Planeta Digae se totiž na svém oběhu kolem hvězdy dostávala na opačnou stranu a její slunce teď stálo přímo mezi námi. Přerušení signálů z tohoto důvodu nastávala už dříve. Rovina oběžné dráhy Giweruzu byla ke směru k Digae šikmá, takže na této straně slunce nikdy vysílání nebránilo. Už jsme si na to zvykli a mohli jsme to zakalkulovat do výpočtů dráhy.

Ačkoliv už jsme věděli, že se tam zastavíme jen nakrátko a musíme pak pokračovat dál, Archa žila nastávajícím setkáním. Připravovaly se pořady, sestříhané z nejlepších filmových záběrů, pořízených na staré planetě. Další filmy ukazovaly stavbu Archy a nejnovější záběry ukazovaly život Giweruzanů na palubě tohoto kosmického kolosu. Nechyběly ani záběry pořízené při útěku před plameny vybuchujícího slunce, včetně těch nejdramatičtějších, kdy objektivy vnějších kamer zaléval zředěný, nesmírně palčivý plyn čelní stěny výbuchu.

Počítali jsme s tím, že kosmonauté na měsíci nebudou mít mnoho času a budou se muset vrátit domů. Připravili jsme pro ně principy a návody na výrobu girrigů. Bylo jasné, že si je budou muset přizpůsobit svým podmínkám, ale naše návody by jim pomohly urychlit vývoj. Kdoví, možná nás ještě před naším odletem navštíví – už na girrigových motorech.

Archa pořád letěla štítem dopředu, ale už svůj šílený let naplno brzdila. Hvězdu jsme se chystali přeletět nad pólem, za ní prudce zatočit a vyrovnat rychlost s ubíhající Digae i s jejím měsícem. Tento manévr byl relativně nejsnazší. Co to bylo dvě desítky kilometrů v sekundě, když jsme jich předtím dosahovali dvou set čtyřiceti tisíc?

Planeta Digae se konečně vynořila ze stínu své hvězdy.

I kdyby zůstala za ní, spojení bychom s ní navázali. Teď na její poloze nezáleželo. Zběsile brzdící Archa přelétávala nad severním pólem hvězdy a celá oběžná dráha Digae byla pod námi jako na talíři. Nastala poslední fáze letu, přiblížení přímo k planetě.

Velikou novinu nám přišli říci večer, sotva jsme uložili děti do postýlek a chystali se užít si trochu klidu po tom celodenním shonu.

„Rudi, Fairlie, máte jít oba ihned do velínu!“ přiběhly za námi dvě asistentky. „My vám děti pohlídáme!“

„Už spí, nechte je,“ odmítla Fairlie.

Opatrně jsme zavřeli dveře a v minutě už jsme vstupovali do velikého sálu.

„Planeta Digae dostala předevčírem návštěvu,“ hlásil nám šéfpilot Tirimiz Kyrtuj. „Už si mysleli, že to je Archa, ale my jsme přece ještě dost daleko. Místo nás na jejich měsíci přistálo hvězdné letadlo z další dosud neznámé civilizace. Přiletěly v něm prý velice podivné bytosti, ale neuvěřitelně rychle se s Digaesany domluvily a vysílání z planety pro nás od této chvíle zakončuje velice zvláštní pozdrav. Rudi, to přece znamená, že se v jedné hvězdné soustavě sešly skoro současně tři kosmické civilizace! Není to nádherné? Jen si je poslechni, vysílají nějakou podivnou řečí, ale je docela zajímavá! Škoda, že jí zatím nerozumíme!“

Zesílil reprodukci. Zaslechl jsem tu řeč a málem jsem se posadil překvapením.

„Volá Archimédes, hvězdolet Galaktického společenství,“ ozývala se z reproduktoru slova v jazyce Bar.

„Přijměte naše blahopřání k záchraně, přátelé z Giweruzu.“

Nohy pode mnou poklesly a posadil jsem se do nejbližšího sedadla. Také Fairlie zezelenala vzrušením, protože jako jediná kromě mě těm slovům rozuměla.

Ale ani ona netušila, co mi bylo jasné už z první věty.

Hvězdolet Archimédes musel být – podle jména – ze Země.

Archimédes patřil mezi tykadlové lodě.

Průzkumné lodě Galaktického společenství, mezi něž svého času patřil HGS Newton, pomalu, systematicky postupují za okraj Společenství a odkusují z neznáma po jednotlivých hvězdách, zatímco tykadlové lodě létají na ojedinělé cesty daleko za hranice Společenství. Má to své opodstatnění a mohli bychom být pyšní, že s ní začaly právě průzkumné lodi Země.

Nic proti pomalé, mravenčí práci Kosmického průzkumu, to byl odjakživa základ. Tak rozšiřovaly Galaktické společenství pomalé bachraté diskovité podsvětelné lodě Bardžanů. Nikdy se nepustily na větší vzdálenost než na padesát světelných let a přece tak dávno před objevením Země objevily většinu planet i stovky technických světů. V éře podsvětelných lodí to jinak nešlo, každý let trval příliš dlouho, na nějaké výlety nebyl čas.

Teprve nadsvětelné lodě z Aigury dovolily delší lety než dosavadní přelety od hvězdě k hvězdě. Když první dálková loď Aiguřanů, maličká kulička s pouhou tříčlennou posádkou přistála na Askarisu, měla za sebou v té chvíli přes dva tisíce světelných let překonaného prostoru, osmdesát devět letmo prozkoumaných hvězdných soustav a bohužel i havárii – prostřílely ji meteory v soustavě nebezpečné hvězdy Orwon, odkud se nevrátily ani dvě hvězdné výpravy Bardžanů. Po malé opravě dovezla na Aiguru zástupce Galaktického společenství, čímž oficiálně začala Čtvrtou éru Galaktického společenství – éru nadsvětelných letů.

Nadsvětelné lodě Aiguřanů brzy způsobily odstavení všech ostatních kosmických lodí ať z Bardžá nebo ze Země do šrotu. I nadějný kříženec pozemské a bardžanské kosmické techniky, hvězdolet Šotri, zůstal jako pomník poblíž základny na Marsu, kam doletěl po svém rekordním letu z Poenaid.

Pozemská technika na druhé straně znatelně zasáhla i do kosmické techniky Aiguřanů. Jejich první lodě prokázaly úžasnou schopnost létat nadprostorem mezi hvězdami, ale měly i citelné mezery, které doplnily zčásti Bardžanské baporgy a ještě více pozemská elektronika.

Současné hvězdné lodě, stavěné v Mofidii, jediné továrně na Aiguře, jsou vrcholem Galaktického společenství. Tyto černé koule sice krásou nijak nevynikají, ale mohou se během několika mála dní přenést do vzdáleností, o jakých se dříve kosmonautům ani nesnilo – tisíce světelných let pro ně nepředstavují problém a jak se ukázalo u katastrof Touhy, Galilea i Newtona, dokázaly uletět tyto vzdálenosti i po strašlivém zničení, daném největšími z hvězdných sil – hvězdným ohněm vybuchující supernovy.

Výbuch hvězdy se skládá ze dvou vln ohně. První tvoří vrstva »lehčího« ohně teploty kolem šesti tisíc stupňů, schopného sežehnout cokoliv se do něho dostane, ale přece řidšího, neboť jde o rozpínající se »atmosféru« vybuchující hvězdy. U supernovy se prudce rozpíná nejen »atmosféra«, ale i část pevného jádra, kde teploty dosahují miliónů stupňů, tlaky miliónů atmosfér a záření převyšuje všechno, co je pozemská atomová technika schopná změřit. Jen menší část hmoty se naopak smrští do podoby nepatrného trpaslíka a zůstane na místě.

Aigurská průzkumná loď Pýcha Rumoogu se sice vynořila i z takovýchto plamenů, ale už bez posádky. Záchranná výprava ji vylovila dva světelné roky od vybuchlé hvězdy, ale jen zjistila, že všichni členové posádky uhořeli v plamenech hvězdného ohně. Hlavní palubní počítač, uložený do pouzdra chlazeného kapalným dusíkem, vrátil sice loď do nadprostoru, odletěl dva světelné roky stranou, ale pak jen v občasných intervalech zapínal radiomaják, podle něhož se dal vrak později objevit. Černá skřínka vydala svědectví o neuvěřitelných poměrech, jaké pouhou milióntinu sekundy v bezprostředním okolí lodi zavládly.

Čtyři další průzkumné lodi se z takových hvězdných pastí nevynořily vůbec. Dvě patřily Bardžanům, jednalo se o lodě číslo 2855 a 2861, loď Svědomí vyslali Uxané a Svornost byla společnou výpravou celého Galaktického společenství.

Na čtyřicet průzkumných lodí, čtyři sta prozkoumaných hvězdných soustav a objevení dvanácti civilizací to nebyly velké ztráty. Bardžané od doby před čtyřiceti tisíci lety, kdy Galaktické společenství založili, objevili planet téměř čtyřnásobek, ale trvalo jim to přes čtyřicet tisíc let, potřebovali dva tisíce hvězdných lodí a během výzkumů se jim beze stop ztratilo skoro pět set lodí.

Podsvětelným hvězdným lodím nehrozilo, že se vynoří z nadprostoru pod povrchem hvězdy, ale tím víc byly vystaveny nebezpečí klasických meteorických rojů a především se nemohly Aigurským lodím rovnat v rychlosti a doletu.

Také Země si krátce po objevení Aigury zakoupila několik lodí. Část se jich zapojila do klasického Kosmického průzkumu Galaktického společenství, ale několik jich od počátků dálkových letů podnikalo spanilé jízdy do neznámých oblastí vesmíru.

Hvězdolet Touha při jedné z prvních těchto cest objevil nejen nové civilizace Saimeo, Kerré, Errola a Grunn, ale též na poslední chvíli unikl ze spárů největší kosmické obludy, nazvané podle své první pozemské oběti, Indiána Itči-ara.

Hvězdolet Galileo havaroval nedaleko planety Ťan-ia, kde právě primitivní ptakopyskovití lidé Ťanové sváděli svůj marný boj s mnohem vyspělejšími vetřelci, civilizací Kígóra. Bez pomoci pozemšťana by invaze Kígórů rychle skončila vyhubením této podivné kosmické rasy – a záchrana Ťanů dodala spanilým jízdám pozemských tykadlových lodí opodstatnění pro všechny další podobné výlety.

Jen tato loď se znenadání objevila u planety Digae, více než tisíc světelných let vzdálené od okraje Galaktického společenství.

Archimédes byl naštěstí jednou z tykadlových lodí.

A cesta Archy rázem dostala úplně jinou dimenzi.

Po tomto překvapujícím zjištění jsem se okamžitě spojil s vládou a trval jsem na svolání Velkého Sněmu.

Zpráva o pozemské hvězdné lodi se pochopitelně rozšířila od úst k ústům stejně rychle, jako kdyby ji vyhlásil jako důležité havarijní hlášení palubní rozhlas Archy. Diskuse o nové situaci nebraly konce. Zasedání Sněmu přenášela televize pouze jedním kanálem, ale pochybuji, že měl kdo zapnutý jiný.

„Požádal jsem o svolání Velkého Sněmu,“ oznámil jsem na začátku zasedání, „neboť naše cesta dospěla k velmi důležitému rozcestí. Na měsíci planety Digae nás očekává průzkumná loď, která představuje spojení s Galaktickým společenstvím. Co to znamená? Nesmírně mnoho. Civilizace Giweruz se dostala bez vlastní viny do krajní nouze. Přežili jsme výbuch slunce, ovšem naše Archa je v podstatě záchranný člun. Nespornou povinností Galaktického Společenství je poskytnout v této chvíli civilizaci Giweruz pomoc. Ujišťoval jsem vás, že Společenství má v zásobě několik pustých planet, vhodných k osídlení. Pokud o některou z nich požádáme, určitě ji dostaneme. A navíc můžeme požádat, aby nám Galaktické společenství poskytlo dopravu na vybranou planetu. Přenést vesmírem obrovské objekty, jako je Archa, není v silách Galaktického společenství, ale jak se jistě pamatujete, Společenství může o tuto službu požádat civilizaci Gurroa. Ta umí stěhovat celé planety, pro ni jistě nebude problém přemístit nás kamkoliv i s Archou. Naše putování tedy může skončit.“

„Tak o čem ještě budeme jednat?“ ozvala se otázka.

„O tom, zda vůbec máme o tohle všechno žádat.“

Přítomní ve velkém společenském sále strnuli.

„Je to přece v možnostech vašeho Společenství, nebo ne?“

„V možnostech Společenství to je. Civilizace Gurroa nám ještě nikdy pomoc neodmítla a určitě ji neodmítne ani teď.“

„Proč bychom tedy o pomoc žádat neměli? Nebylo by to tak nepochopitelné.“

„Jistě. Galaktické společenství nám poskytne všechno, oč je požádáme. Ale já chci navrhnout něco jiného. Cítím se přece jako občan Giweruzu, jeden z vás. Jsem velice hrdý na to, že jsme se zachránili vlastními silami, že jsme postavili největší dopravní prostředek v celém známém vesmíru – Archu, že jsme dokázali letět mezi hvězdami s miliardou lidí na palubě. Já bych se pokusil tu cestu vlastními silami dokončit. Ano, požádejme Galaktické společenství o pomoc. Ale ne aby nás přenesli až na vybranou planetu. Pokud se nějaká vhodná planeta najde do okruhu dvaceti světelných let od nás, chtěl bych na ni doletět s Archou.“

„V čem nám pak může Galaktické společenství pomoci?“

„Příležitostí bude jistě dost,“ ujistil jsem je. „Neodmítneme pomoc v jiných oblastech, především v biologii, lékařských vědách, elektronice. Společenství pro nás ochotně zajistí průzkum nejbližšího okolí vesmíru, abychom s Archou nemuseli bloudit od hvězdy k hvězdě. Může se stát, že v dostupném vesmírném okolí žádná vhodná planeta nebude. Pak nám asi nezbude než požádat o přenesení Archy nadprostorem. Ale když na cílovou planetu doletíme sami, vlastními silami, bude to mít obrovský význam – a nejen pro nás, ale i pro následující generace.“

„Myslíš tím... jakési sebevědomí naší civilizace?“

„Ano, právě to jsem měl na mysli.“

„To musíme pečlivě rozvážit,“ podotkla tiše presidentka Gypripy Dlogeke, jenže v nastalém tichu v sále a díky blízkým mikrofonům to slyšeli všichni.

„Právě o to vás teď žádám,“ pokračoval jsem. „Kdybych se tenkrát dostal na Giweruz s nepoškozenou průzkumnou lodí, ani by mě nenapadlo navrhovat vám stavět Archu. Považoval bych za jedinou cestu požádat civilizaci Gurroa o přenesení planety. Bylo by to jistě mnohem lepší – planeta Giweruz by asi mohla ve své existenci pokračovat u jiné hvězdy a nebylo by o čem diskutovat. Kdybych byl dnes na palubě Archiméda a neprožil spolu s vámi všechny ty přípravy, všechny nebezpečné chvíle na planetě i při útěku z plamenů, nejspíš bych vám také nabídl jednoduché řešení – skok nadprostorem. Ale uvažte, nebude lepší, když se bude i po tisíciletích říkat: Giweruz? Ta civilizace, co se sama přestěhovala od vybuchujícího slunce na jinou planetu... než když se řekne: Giweruz? Ta civilizace, kterou přenášel Gurroa, když nemohla sama doletět k nějaké vhodné planetě...“

Chvíli bylo ticho. Pak se v sále začal pozvolna zvedat slabý šum. Zástupci spolu polohlasně diskutovali.

„Příliš závažné rozhodnutí po nás požaduješ,“ zamyšleně řekla presidentka. „Pomoc civilizace Gurroa je velmi lákavá, ale obávám se, že máš pravdu.“

„Navrhuji toto rozhodnutí ponechat na všech obyvatelích Archy,“ řekl jsem. „Je to opravdu velice závažný krok a bylo by jistě nejlepší, aby se k tomu mohli vyjádřit všichni.“

„A co když většina rozhodne o tom, abychom o přenesení Archy přece jen požádali?“ podívala se na mě presidentka.

„Pak to uděláme,“ ujistil jsem ji. „Nikdo nám to asi nebude vyčítat. Případně bychom mohli od Archy oddělit několik desítek modulů a požádat o jejich přenesení napřed, jen se obávám, že by to nedělalo dobrotu.“

„Jistě... ale to všeobecné hlasování uspořádáme,“ vzdychla si presidentka. „Ať se ukáže, je-li naše společnost tak hrdá, jak si představuješ.“

Gravitace měsíce planety Digae byla necelá desetina Gé, ale ani za těchto podmínek bychom na něm s Archou nemohli přistát. Po vypnutí motorů by dolní vrstvy tíhu patnácti kilometrů kovu nad sebou nevydržely. Archa mohla letět jen díky synchronizaci miliardy motorů. A jak letět! Tři sta Gé akcelerace!

Museli jsme zaparkovat na oběžné dráze nad planetou nebo nad jejím měsícem. Průzkum měsíce zůstal jako vždy na malých výsadkových gryulech. Až později by se k nim mohly připojit nákladní zuvojde a loděnice, odpojené od Archy.

Zdejší měsíc byl pustý, jak se dalo čekat. Stejně jako pozemský souputník nastavoval planetě neustále jednu a tutéž tvář, ale na rozdíl od Měsíce planety Země byl skoro hladký, bez charakteristických kráterů. Jediné, co na jeho povrch už miliony let působilo, byla eroze způsobená střídáním tepla a chladu. Na jeho zaoblených pahorcích bylo dost prachu, ale nic kontrastního. Planetární soustava byla pustá, téměř bez asteroidů a meteoritů.

Černá koule na straně přivrácené k planetě působila jako jeho jediná ozdoba. Nebyla tak veliká, aby byla pouhým okem viditelná z planety, ale z Archy jsme ji zaregistrovali. Pro naše dalekohledy byla tak nápadná, že nám ani nevadily její nepatrné rozměry. Zrnko máku může být na špinavé podlaze neviditelné, ale na čistém bílém prostěradle působí úplně jinak.

Škoda, že jsem neviděl do tváří posádky Archiméda, když jsem jim jako odpověď na jejich pozdrav poslal krátký souhrn událostí na Giweruzu před explozí sousední hvězdy. Samozřejmě v jazyce Bar, tak jako nám oni poslali svůj pozdrav. Myslím si, že z toho byli dostatečně vyvedeni z míry.

Vynořili se z nadprostoru poblíž planety Digae. Okamžitě zjistili, že jde o planetu fluórového typu – to bylo každému jasné po prvním pohledu na spektrometry. Vzápětí se setkali s prvním rádiovým vysíláním z planety. Znamenalo to, že na fluórových světech může být nejen život, ale i rozum. Samo toto zjištění bylo ojedinělé a jistě by si zasloužilo větší pozornost, ačkoliv bylo zřejmé, že nekompatibilita fluórové civilizace s kyslíkovými bude těžký oříšek.

Od Digaeanů se vzápětí dozvěděli, že očekávají návštěvu z vesmíru, jenže z opačné strany. Digaeané věděli, že je to zoufalý pokus o záchranu civilizace Giweruz před záhubou v explodující hvězdě. Také pro posádku Archiméda to byla nesmírně zajímavá informace. Aby se celá civilizace naložila na hvězdné lodě, to tu ještě nebylo. Doposud podnikli nejrozsáhlejší migrace Agríši, ale ti do vesmíru posílali přebytky své populace a většina obyvatel zůstávala na mateřských světech. Agríši k tomuto účelu stavěli flotily menších lodí, zatímco Archa byla jediný, nepředstavitelně velký kolos, byť vytvořený z menších dílů.

Jako nepatrnou perličku přijali dovětek, že stavbu Archy a celý její let pomáhá řídit jakási cizí bytost, která nepochází z Giweruzu, ale přišla na tuto planetu odkudsi zvenčí. Obyvatelé Digae víc nevěděli a na Archimedu byli všichni správně vyvedení z míry, když na ně rádio promluvilo jejich vlastní řečí a vyšlo najevo, že záhadná bytost v Arše je kosmonaut od Kosmického Průzkumu, bývalý kolega a navíc – pozemšťan.

Samozřejmě mě ihned pozvali na palubu Archiméda. Ke svému překvapení dostali od Giweruzanů protinávrh, aby všichni na malých výsadkových gryulech přiletěli na Archu.

Kosmonaut takovou nabídku odmítnout nemůže, jenže na lodi musí zůstat aspoň minimální posádka. V první fázi se šest kosmonautů rozhodlo přijmout pozvání Giweruzanů a ostatní měli zůstat na Archimédovi. Tušil jsem, že všichni Strážci sedí u uxionů a zkoumají Archu skrz naskrz, ale byl jsem si jistý, že nic zajímavého neobjeví. V posledních dvou letech probíhal život na Arše bez incidentů a co se odehrálo dřív, bylo mimo dosah časoprojektorů.

V příslušném hangáru čekala na pozemské kosmonauty menší uvítací delegace v čele s presidentkou Gypripy Dlogeke. Po oficiálním uvítání je vítací výbor doprovodil do blízkého společenského centra, kde už jsem na ně čekal i já.

„Rudi, člověče, kde se tu bereš?“ zvalo se náhle z houfu kosmonautů, obklopených nezbytnými přihlížejícími Giweruzany.

Byl to kapitán Archiméda – můj kamarád Pepek Novák.

„Odkdy létáš s Archimédem?“ vybafl jsem na něho, když jsme si řádně potřásli rukama.

„Ále, ani se neptej,“ mávl rukou. „Adrian se dal nedávno na politiku a nechal létání.“

„Adrian – a politik?“

„Neobvyklý konec kosmonauta, což?“ ušklíbl se Pepek. „Většinou za tím bývá ženská, ale Adrian byl vždycky cvok. A vzal to ale opravdu hopem, dnes už je francouzským ministrem pro kosmické styky. Dostal jsem jeho místo.“

„Tobě že svěřili velení Archiméda?“

„Ukecali mě,“ přiznal se. „Upřímně řečeno, neměli velký výběr. Celá tahle posádka jsou mladší ročníky. Víc by mě zajímalo, co je s tebou. Podle dostupných informací jsme tě zapili jako mrtvého. A ty se zatím flákáš tady. Jak to?“

„Newton vletěl do hvězdy – dokonce dvakrát,“ řekl jsem vážnějším tónem. „Měl jsem právě službu v izolaci a tam jsem to přežil. Všichni ostatní se na místě upekli.“

„To jste měli smůlu,“ utrousil Pepek, ale také se zdálo, že ho legrace na chvíli opustila. „Mezitím jsme totiž vymysleli, jak to dělat, aby se tyhle katastrofy nikdy víc neopakovaly.“

„To mi řekni jak, hořím zvědavostí.“

„Jednoduše,“ podotkl Pepek. „Každý průzkumný letoun musí letět nadvakrát. Při prvním letu zmapuje všechny hvězdy, ke kterým potom opravdu poletí. No – a potom prostě vynechá ty, co se nejeví jako dost stabilní.“

„Aha – spoléháš se na to, že hvězda se nějakou dobu před výbuchem projevuje v nadprostoru,“ došlo mi.

„Přesně tak,“ přikývl. „Teď o těch světýlkách víme ještě víc. Některé půl roku před explozí přestávají v nadprostoru jančit, jenže to znamená, že se právě v normálním prostoru připravuje závěrečná prskavka. Stačí se jim vyhnout – a je to vyřešené. Jak prosté, milý Watsone!“

„Takže si myslíš, že Newton byla poslední loď, které se podařilo takhle havarovat?“

„To si piš! Podle posledního jednání Rady kosmonautiky to bude v nejnovějších předpisech. Měli jste zkrátka smůlu, že jste byli poslední, kdo takhle zbytečně shořel.“

„Zbytečně?“ povzdychl jsem si. „Člověče, Pepku, představ si, já naši havárii považuji za obrovské štěstí.“

Pepek chvilku nebyl schopen slova, neboť mu dolní čelist zůstala viset v neuvěřitelně hloupé grimase.

„Štěstí?“ vykoktal po chvilce. „Ono je takové štěstí, upéct se zaživa?“

„Jo, štěstí,“ přikývl jsem. „O takovém štěstí se ti ani nezdá. Nemluvím o kamarádech z Newtona, ale o Giweruzanech. Jak ti na tom vydělali! Kdyby Newton nehavaroval, nikdy bych se k nim nedostal a zaručeně by všichni uhořeli. Není štěstí miliarda mrtvých, která dnes žije?“

„Slyšel jsem, že se na poslední chvíli zachránili, ale od těch fluórových rejnoků jsme se toho moc nedozvěděli. Jak to vlastně bylo doopravdy?“

Fluóroví rejnoci!

Za jiných okolností bych při zmínce o nové, dosud neznámé rase mimozemšťanů nadskakoval štěstím. Navíc byli neobvyklí nejen vzhledem, ale zejména životními principy. Teď ale bylo přednější domluvit se o budoucnosti Archy a Giweruzanů.

„Kdybych se u nich nevynořil z nadprostoru, nikdy by se z plamenů hvězdy nedostali,“ ujistil jsem ho. „A kdybych si už v Evseji nevšiml, že se chystá bouchnout, byli by nic netušili snad až do konce.“

„Vynořil ses u nich, ačkoliv už hvězda jančila? To bylo pěkně ztřeštěné, to ti povím.“

„Víš, já měl rozhodování jednoduché,“ povzdychl jsem si. „Newtona bych už beztak dál nedotáhl. Prasklá aktivní zóna reaktoru a akumulátory na dně, to byly důvody mého přistání. Ani bych neřekl, že to bylo ztřeštěné. Nic jiného mi nezbývalo. Jinak to prostě nešlo.“

„To ti nezávidím.“

„Na druhé straně, měli jsme štěstí. Nejen já, všichni kolem tebe. Miliarda lidí planety Giweruz. Kdybych se řídil tím, co jste vymysleli, o jejich hvězdu bych se ani neotřel. Ještě si myslíš, že je geniální nápad vyhnout se každé hvězdě, která se chystá explodovat?“

„Takže jsi je ještě včas varoval – a oni tě za to vzali na tu cestu s sebou,“ domyslel si Pepek.

„Zjednodušeně je tomu tak,“ přikývl jsem.

„Zjednodušeně? V čem je to složitější?“

„Všechno je složitější, než se zdá,“ usmál jsem se. „Tahle obří kosmická loď se jmenuje pozemsky »Archa«. Asi se budeš divit, proč mi dovolili dát jí jméno. To je totiž tím, že jsem ji od začátku navrhl. Nazval jsem ji tak jako záchranu před potopou, ne vody, ale ohně.“

„Ještě že nejsi Noe,“ neodpustil si.

„Jenomže Pepku, ona je to doopravdy Archa,“ řekl jsem. „Máme tady vzorky většiny zvířat, jaké žily před tou ohnivou potopou na Giweruzu. Jsou tady skoro všichni lidé – ačkoliv se ti to možná nezdá. Pár set tisíc lidí tam zůstalo, ale za ně nenesu nejmenší vinu. To byli ti, co mi neuvěřili.“

„No dobrá, já ti věřím. Máš pravdu, dostat se z takové kaše na podsvětelné mašině, to opravdu stojí za to a doposud jsem o něčem takovém neslyšel. Ještě že je to za vámi. Mohli bychom vám teď nějak pomoci?“

„My bychom teď potřebovali hlavně holuba. Obávám se, že ta úloha připadne tobě.“

„Jakého holuba?“ naštětil se.

„Jednoduše. Vezmi to tak, že civilizace Giweruz je právě v nouzi a co je tvojí povinností jako kapitána Archiméda? Ano, správně, ty nám teď musíš pomoci. A kdybys na to sám nestačil, měl by sis na to přivolat i jiné.“

„To jsem přece říkal. Co vlastně nejvíc potřebujete?“

„Zelenou ratolest v zobáčku,“ ušklíbl jsem se. „Nemáme totiž kam letět a potřebujeme, aby se nám nějaká průzkumná loď dopředu poohlédla po nejbližší vhodné planetě.“

„Ty bys s tímhle monstrem chtěl letět ještě dál? Koukali jsme na to, zvenku vypadá pěkně pocuchaně.“

„A to jsi ještě neslyšel, že jsme s tím prolétli povrchovými vrstvami slunce!“

„Vážně? Proboha, kdo tak pitomě navigoval?“

„Vyletěli jsme na poslední chvíli, když už to začalo. To znamená, že nás několik modulů muselo ještě dohonit. Mezitím nás doháněla i stěna ohně. Měla od počátku děsivou převahu v rychlosti, takže se jí to aspoň nakrátko povedlo. Naštěstí jsme se z toho vytrhli, už podle toho, že tu jsme. Ale pár minut jsme byli obklopení hvězdným ohněm a pár okrajových modulů nám přitom vyhořelo.“

„No, na tohle ještě vypadáte dost zachovale... Ale proč byste letěli dál? Taková cesta snad nevypadá na legraci.“

„Není to žádná legrace, ale nic jiného nám nezbývá. Musíme to risknout. A neboj se, já v tom poletím taky, aby mě někdo nepodezíral, že se z toho chci vykroutit.“

„A co my? S námi nepočítáš?“

„Doteď jsme postupovali tak, jako kdybychom se s nikým z Galaktického Společenství neměli setkat dříve než za tisíc let. Dobrá, máme víc štěstí, než jsme doufali. Jenže s vámi opravdu nepočítáme, poletíme dál. Jediné, co pro nás můžeš udělat, je ten průzkum nejbližšího vesmírného okolí.“

„To nás tedy krutě podceňuješ!“ vybuchl Pepek.

„Nepodceňuju,“ zavrtěl jsem hlavou. „Dobře vím, co je a co není ve tvých možnostech. Chceš snad naši miliardu lidí odvozit na palubě Archiméda?“

„Proč na palubě Archiméda?“

„Protože tady nikde nepostavíš stanici vjosuzgu,“ jemně jsem ho upozornil na něco, co mu asi nedošlo. „Na planetě se kvůli fluóru přistát nedá a na mrňavém měsíci stanici dálkového transportu nepostavíš. Nebo se mýlím? Neznáš snad elementární poučku, že stanice fungují jen na větších planetách? Pokud vím, Mars je asi tak minimum.“

„No, máš vlastně pravdu,“ zarazil se. „Ono to tady vážně vypadá na zajímavější a asi delší misi, než je obvyklé.“

„Tak to tady zkrátka přerušíš, obletíš nejbližší okolí a vrátíš se sem s tou očekávanou zelenou ratolestí,“ usmíval jsem se. „Tím nám ukážeš směr – a ostatní bude záležet opět na motorech Archy. My si tu zatím nahrabeme nějaké rudy, aby nám stačil materiál na další cestu, jak jsme si už předem sjednali s bytostmi planety Digae. Na Giweruzu jsme to prostě nestihli a máme proto na palubě čtyři milióny lidí v zimním spánku. Potřebujeme několik tisíc tun kovů, abychom pro ně postavili další moduly.“

Pepan ztuhl jako špalek, ale hned se vzpamatoval.

„Počkej, to už vážně není legrace? Opravdu chceš letět dál? Jestli se vám cestou něco stane, bude to průšvih. Vždyť bys pak mohl být odpovědný za zkázu celé civilizace!“

„A ty víš, jak to udělat bez dálkové dopravy?“

„Věděl bych,“ kývl. „Požádat o pomoc civilizaci Gurroa. Vezme vás do géja-bubliny a přenese i s Archou k nějaké vhodné planetě. Nemusí být ani nejbližší.“

„Jednoduchá řešení bývají zpravidla falešná,“ připomněl jsem mu. „Obávám se, že to Gurroa neudělá.“

„To je snad pro něho maličkost,“ nasupil se Pepek.

„Právě proto ji neudělá,“ trval jsem na svém.

„Jak si tím můžeš být jistý?“

„Už jsem o tom přemýšlel,“ ujistil jsem ho. „Měli jsme na to téma nedávno bouřlivé diskuse. Šlo o to, zda můžeme požádat o pomoc toho druhu anebo ne. Diskutovali o tom všichni, celá miliarda lidí na palubě Archy. Nakonec jsme se shodli, že pro nás bude lepší doletět vlastními silami. Uvědom si, Archa pro nás Giweruzany zastupuje celý svět. Naši lidé se nechtějí dát přenášet jako koťata, či mimina v zavinovačce, chtějí to dokázat sami. Nejde o skok do země zaslíbené, ale o cestu jako takovou. Kromě toho se musí na nový domov řádně připravit. Musí se mimo jiné během té cesty zbavit svého barbarství.“

„Ty vůbec nejsi Noe – ty jsi Mojžíš!“ vyhrkl Pepek.

„Něco napůl,“ usmál jsem se. „Funkci Noeho odpovídá, že jsem se postaral, aby se na Archu dostala zvířata, i když jen v podobě zárodků. Na rozdíl od Noeho jsou na Arše hlavně lidé – a není mou vinou, že jich tu skoro milión chybí. Když se chceš za každou cenu držet Bible, ano, hledáme zemi zaslíbenou a pak je vedu jako Mojžíš, ale ani tady to nebude stejné. Nemám v úmyslu zaslíbenou zemi dobývat, jiné lidi z ní vyhazovat a už vůbec ne vyvražďovat. Poletíme podle původního plánu tak dlouho, dokud nenarazíme na vhodnou planetu, samozřejmě vhodnou k životu a bez vlastních obyvatel. Statisticky by to mělo být brzy.“

„Dokonce ještě dřív, než si myslíš,“ utrousil Pepek.

„Ty už o nějaké planetě víš?“ chytil jsem ho za rameno.

„Náhodou ano. Když budete pokračovat rovnou za nosem ve směru, co jste letěli sem, máte k ní šest světelných let.“

„Tím směrem jsme se beztak chystali. Co tam je?“

„Skoro nic,“ řekl. „Dvě planety, z toho jedna příliš horká, druhá docela příjemná. Je to zřejmě mladá planeta, má běžnou kyslíkovou atmosféru, ale i dost sopek, jinak jsou tam oceány, hory, kopce a údolí, jako všude. Na pevninách rostou rostliny, tráva, keře, jednoduché stromovité kapradiny a tak podobně. Jestli tam vážně chcete letět, věnujeme vám náš kompletní průzkum. Samozřejmě jsme tam smontovali stanici vjosuzgu a planetu jsme zařadili mezi záložní světy, ale neboj se, dříve než tam doletíte, budou už o vás vědět a nikoho nebudete vyhánět. Asi tě bude zajímat, že je tam něco jako byly kdysi na Zemi prvohory, Karbon nebo Perm. Je tam přebytek bažin a lítá tam hodně obřího hmyzu, předem se na to připravte. Živočichové se na pevninách zatím nedostali dál než k mlokům, moc toho tam není. Problémy se dají spíše čekat v mořích. Kromě ryb jsou tam obří krabi, nebezpečné chobotnice a velcí žraloci.“

„Máme své rostliny i živočichy,“ připomněl jsem.

„V tom případě nezapomeňte na třetinovou rezervaci.“

„Já vím, Bardžané by se zlobili.“

Fairlie se mě jemně dotkla.

„Je hezké, že se spolu bavíte, ale mohla bych se také na něco zeptat?“

Řekla to plynule řečí Bar, což Pepka málem posadilo. Jestli něco nečekal, pak tohle.

„Ty‘s je naučil Bar?“ podivil se. „Nebo dokonce česky?“

„Jen Bar,“ usmál jsem se. „Měl bych vás vlastně seznámit. Takže – tohle je můj krajan Pepík, spolužák už od základní školy – a tohle je Fairlie, moje zdejší žena.“

Pepkovi dnes podruhé zůstala pusa poněkud déle otevřená.

„Rudi, neblázníš?“ pozvedl varovně obočí. „Nemáš od ní příliš vzdálený genetický index?“

„Mám,“ přisvědčil jsem vážně.

„Takové svazky jsou přece od počátku neplatné,“ zavrčel Pepek nesouhlasně.

„Jak kdy,“ podotkl jsem. „V zákonech stojí, že základem těchto svazků je schopnost mít děti. Pokud taková schopnost neexistuje, je svazek neplatný. My ale děti máme. Tak co?“

„Podívej, Rudi, nesnaž se mě přesvědčit, že tihle lidi jsou kompatibilní s B-typem! Zjistil jsem si to nenápadně už ve výtahu, mám přece taky agisar. Nejsou.“

„Pamatuj si, Pepku, na zákonech jsou odjakživa ze všeho nejdůležitější díry. Zákony samozřejmě mlčky předpokládají, že jde o děti vlastní, já nezapírám, že jsme si děti adoptovali. Jenže podle jiných zákonů je to rovnocenné. Takže děti máme a tudíž jsme v tomhle bodě v pořádku.“

„No nazdar, z toho bude aféra,“ povzdychl si. „Nestačí, že tam museli dávat extra paragraf o homosexuálech? Ti se chytali toho samého. Dnes už jich naštěstí není tolik, lékaři z Bardžá to dovedou léčit, ale ti co zůstali se toho zbavit prostě nechtějí.“

„Aféra nebude,“ ujistil jsem ho. „I kdyby někdo v tomto směru zákony doplnil, nedá se to aplikovat zpětně.“

„A tobě to nevadí? A hlavně – jí?“

„Zeptej se jí sám – ale asi ne.“

„Rudi mi říkal, že s někým budeme mít problémy,“ usmála se Fairlie. „Ale Rudi už je víc náš člověk než váš, víte?“

„Jak to myslíš?“ divil se Pepek.

„To je přece snadné pochopit. Získal jsem občanství na planetě Giweruz,“ odpověděl jsem mu za Fairlii.

„Podle zákonů Galaktického Společenství?“

„Ne, čistě podle místních,“ řekl jsem. „Ale s Galaktickými to není v rozporu, i když je to asi taky trochu na hraně.“

„Rudi, proboha, co se to děje? Tohle se mi nějak nechce líbit. Odkdy se svými zásadami balancuješ na hraně zákonů?“

„Neděje se nic, co by bylo v rozporu s mým svědomím. Jen se podívej, ti lidé mě vzali mezi sebe. To se stávalo dříve a stávat se to bude. Mám u nich jakési zásluhy, beze mne by už nebyli. Ale neskončilo to, máme před sebou ještě spoustu práce. Chceme doletět na nový svět a zalidnit jej.“

„Já ti to věřím, ale – proč to k čertu musíš dělat sám?“

„Já tady něco dělám sám?“ usmál jsem se. „Myslíš si, že bych dokázal postavit milión těchhle lodí, zamontovat do nich miliardu girrigů – neblázni! Archu si postavili sami, já jsem jim jen poskytl návody.“

„Ale jako poradce jsi tu sám.“

„Víc nás na Newtonu nepřežilo,“ souhlasil jsem. „Ale teď už je to tak zaběhané, že poradce ani nepotřebují.“

„Takže si myslíš, že vám nemůžeme pomoci vůbec ničím?“

„Můžete,“ přikývl jsem. „Mohli byste nám věnovat alespoň dvě aparatury uxionů. Jestli mi něco chybělo, pak to jsou Strážci. Abys rozuměl, ti lidé perfektně naplňují definici barbarů. Získal jsem tu zatím tři průstřely, jeden dokonce skrz srdce – vylízal jsem se z toho, ale bylo to jen tak tak. Dvakrát mě tu protiprávně odsoudili k trestu smrti. Máme plné vězení pro těžší případy. Někdo nám i za letu poškozuje životně důležité agregáty. Musíme ho vypátrat a naznačit mu, že by to dělat neměl. Čím dřív ho dopadneme, tím lépe pro nás i pro něho. Uvažoval jsem vyhlásit čistě pro něho amnestii, ale pokud ho nedopadneme, nejsem si jistý, že v tom nebude pokračovat. Kdybychom měli uxiony, stačil bych pro něho zařídit mírnější trest. Takhle nevím, co s ním bude, až ho dopadnou. Řekl bych, že bude mít štěstí, pokud se vůbec dostane před soud a neroztrhají ho na místě.“

„Ty u nich vystupuješ i jako soudce?“ zděsil se. „Není to na tebe příliš? Nepřej si mě, jestli zjistím, že ses pasoval na boha!“

„Obávám se, že je tu víc těch, kdo by mě nedali.“

„Víš dobře, že takovou sortu lidí nemá Gurroa rád – a že je dokáže vytáhnout i z trůnu a před očima všech. Nějak jsi už zapomněl na Strážce?“

„Nezapomněl,“ odmítl jsem. „Chybí mi tu a počítám s nimi jako se spásou. Pochop mě už konečně – jednám jen podle svého svědomí a to mám pořád stejné jako na Zemi. Že balancuji na hraně zákonů? A to ani nevíš, že jsem na jejich planetě vyzbrojil armádu a vyvolal válku!“

„Nekecej! To snad ne! Tomu fakt nevěřím!“

„Na psí uši! Prostě to jinak nešlo. Zahájili jsme přímý útok na hlavní město protivníka, obsadili je, zajali jejich regulérní vládu a během týdne jsme byli neomezenými pány světa.“

„A tohle že se má shodovat s tvým svědomím!“

„Ano, neboť to bylo strašlivě podobné poslední Svaté válce na Zemi. Oni začali střílet na naše města, my jsme na ně vytáhli spavou nemoc, mutaci pro kosmický průzkum. Během našeho útoku na jejich hlavní město nikdo nezemřel. Kromě toho jsme to podnikli jen proto, abychom je mohli proti jejich vůli naložit na Archu a tak je zachránit. Mám se snad za to stydět? Člověče, já jsem na to dokonce pyšný!“

„Ještě jsem nepochopil, proč jste stáli proti sobě.“

„Jeden národ mi neuvěřil, že slunce vybuchne. Zkrátka si postavili hlavu a že s námi spolupracovat nebudou. V prvních dobách jsem se zaměřil jen na to, abychom zachránili aspoň něco z genofondu planety. Když bylo jisté, že pobereme všechny na naší části světa, přepadli jsme nevěřící Tomáše a vzali je s sebou. Proti jejich vůli to bylo do chvíle, kdy hvězda planety Giweruz vybuchla. Od té doby mě uctívají a líbají můj obraz. Ne že bych to vyžadoval, sami to tak dělají a nemohu nim to vymluvit.“

„No – pokud je tomu tak...“

„To ti dosvědčí všichni,“ mávl jsem rukou. „I ti nejvíce nedůvěřiví pochopili, že to bylo pro jejich dobro – ale některým to došlo až když viděli, jak slunce pohlcuje jejich svět a bohužel, i poslední opozdilé lodě.“

„A vy jste jim ani nepomohli...“ vyskočil, ale podíval jsem se na něho tak vztekle, že z karatelského tónu okamžitě vycouval. Kárat mě dost dobře nemohl, nebylo proč.

„No, jak tě znám, určitě jste udělali všechno, co bylo v lidských silách...“

„Poslyš, Pepku, nechci od tebe mnoho. Dva uxiony, to zas není tak moc.“

„Proč dva?“

„To bys měl vědět. Právě proto, že dva jsou minimum na planetu. Výjimkou jsou hvězdné lodě, kde stačí jediná sada.“

„Pak by ti stačila i jedna.“

„Archa není průzkumná loď,“ zavrtěl jsem hlavou. „Archa je planeta. Možná umělá – ale obyčejná loď to není. A kromě toho nám je za letu nikdo nedoplní. Ty máš sice jednu sadu, ale ve skladištích dvě rezervní. Když nám je věnuješ, rychle si je na Zemi doplníš.“

„Dejme tomu. A co dobrovolníky, nechceš?“

„Vezmu každého, ale ať si každý včas uvědomí, že to bude řehole. Poletíme to osm let a nebude možné vystoupit. Říkám, je tady dost barbarů, mise pro Bardžany to nebude. Kdo se na to dá? Pozemšťané? Bral bych, ale pozemských lékařů není dost ani na Zemi. Rozhodně nás tu nebude tolik, abychom to utáhli s plným komfortem, jako je tomu jinde.“

„A ty sám, poletíš s nimi?“

„Já musím,“ ťukl jsem se prstem do čela, ale hned jsem se zarazil. Už jsem zapomněl, že to gesto má na Zemi jiný význam.

„Promiň, tohle tady znamená naše pokrčení ramen, což oni pro změnu chápou jako něco neslušného,“ vysvětloval jsem.

„Jen se neomlouvej,“ zarazil mě. „Nejhorší na tom je, že tě chápu. Nevím, jestli bych si na tvém místě vzal zdejší krásku za ženu, ale to ostatní... i když bych s tebou určitě neměnil. Ani teď, ani za chvíli, až poletíte.“

„Tak vidíš. My dva se přece domluvíme.“

„A nebude ti vadit, když o tom nejprve uvědomím někoho z Rady pro kosmonautiku – a třeba i Gurroovu civilizaci? Víš, jak je to jednoduché. Stačí uveřejnit článek nebo reportáž v časopise »Galaxie a My« a za chvilku to ví. Pokud to neví už v této chvíli – víš dobře, že si nemohu být jistý ani nikým ze své posádky – kromě sebe.“

„Klidně. Pepku, dělej co uznáš za vhodné. Máš na to dost času, zdržíme se tu pár měsíců. Musíme si doplnit zásoby kovů. Kdyby Gurroa uznal za vhodné zasáhnout i proti naší vůli, určitě to stihne.“

Archimédes odletěl ještě téhož dne a my jsme se rovněž pustili do díla.

Důlní mechanizmy, postavené za letu ze zbytků materiálu, byly sice primitivní, ale nám nešlo o dokonalost. Důležité bylo, že současně s tím, jak tito kovoví brouci postupovali po povrchu měsíce a zarývali se pod něj, zůstávaly v jejich stopách balíčky vytěženého kovu. Gryuly je málem nestačily odvážet na Archu. Obnovili jsme činnost kosmických loděnic, ale i tak vznikaly přebytky. Zakládali jsme kov do kdejakých volných prostor.

Archimédes odletěl a my jsme se mohli a museli věnovat i přátelům na planetě Digae. Už se vzpamatovali ze zármutku nad tím, že jsme úplně jiní, než si představovali. Dostali od nás slíbený návod na antigravitační girrigy, aby nás mohli ještě před odletem navštívit. Pepkova banda jim také stačila naslibovat hory doly, ale bude její starost, jak to všechno splní. Řekl bych, že k tomu mají díky Společenství lepší možnosti než my.

Zajímavé bylo pozorovat, kdo a proč se hlásil k práci na povrchu měsíce. Pochopitelně jsme neměli dost skafandrů pro každého obyvatele Archy. Vlastně jsme v době odletu neměli žádné a těch pár, potřebných pro obhlídku Archy, obsluhu důlních strojů a gryulů, jsme museli vymyslet. To samozřejmě znamenalo, že jsme se to museli naučit – v kosmu se za každou chybu platí.

Po prvních nehodách, které postižené stály život, prudce poklesl proud dobrovolníků. Výjimkou byly bývalé posádky ze Ziboguských obranných pevností. Hlásili se dál, i když jiní raději ucouvli. Bylo jich dokonce mnohem víc, než jsme mohli dole na měsíci zaměstnat. Asi se v nich přece hnulo svědomí, že na Arše neměli dosud žádný podíl. Koneckonců, vždyť teď se konečně stavěly moduly pro ně a jejich rodiny.

Byla to zase jedna dobrá zkušenost. A nejen pro ně.

Po čtrnácti dnech se vrátil Archimédes. Přivezl nám tři sady uxionů a několik desítek dobrovolníků. Přihlásili se na »nezištnou pomoc barbarské civilizaci«, jak to pohotově nazvali reportéři časopisu »Galaxie a My«.

Nebylo jich mnoho a všichni pocházeli ze Země.

Dvacet tři lékařských manželských párů, přesně jak jsem požadoval. Všichni věděli, že naše cesta potrvá nejméně osm let, bez možnosti misi přerušit. Za letu budeme prostě nedostupní.

Poslední dobrovolník byl mladík krátce po ukončení školy na Bardžá. Jmenoval se Joachym Silver, pocházel z Británie, měl pochopitelně agisar, ale byl sám.

„Bude to řehole a nejsou tu žádná děvčata,“ varoval jsem ho pro jistotu předem.

„Ty sis také vzal jednu zdejší,“ opáčil pohotově.

„Ano, ale to bylo za úplně jiných okolností.“

„Já vím,“ přikývl. „Polovina Galaktického společenství ti to schvaluje, třetina je tvrdě proti a zbytek ještě neví, co by si o tom měl myslet. Ale asi ti to projde.“

„Už stihli udělat průzkum veřejného mínění?“ divil jsem se.

„To je můj odhad,“ pravil klidně. „Ale neboj se, já žádné hlouposti vyvádět nebudu.“

„A proč se vlastně na takovou akci hlásíš?“

„Protože mám dojem, že bych měl nejprve něco udělat, než se začnu ohlížet po rodině. Času mám zatím dost.“

Chvíli jsem si ho prohlížel.

„Budiž, vyhánět nikoho nechci, ani nemohu,“ přistoupil jsem na jeho argumenty. „Ale dobře víš, že tady nebude možné po dvou letech říci, že sis to rozmyslel.“

„Na rozmýšlení jsem měl času dost,“ opáčil. „Raději bys mi měl co nejdřív přidělit obvod. Chtěl bych se podívat, jak jsou na tom pacienti a tak...“

„Jsi nějak moc hrrr,“ usmál jsem se. „Ale neboj se, na nedostatek práce si tady stěžovat nebudeš.“

Rozdělil jsem Archu na jednotlivé obvody. Ponechal sem si klíčové místo u Centrálního velínu, manželským párům jsem přidělil poněkud větší rajóny, sobě a Joachymovi menší. Na krátké besedě jsem je ujistil, že zdravotní službu budou i nadále vykonávat místní lékaři, na našince s agisarem čekají vybrané lahůdky, s nimiž si místní felčaři nevědí rady. Mimo jiné bude zapotřebí postupně všem lidem zpomalit biologické hodiny – neboli prodloužit život, jak bývá zvykem na vyspělých světech. Vzhledem k trvajícímu moratoriu na děti nehrozí Arše nebezpečí přelidnění a na cílové planetě můžeme ustanovit hned od začátku stabilizovanou společnost. Začneme od nejstarších a postupně probereme, co se dá s necelou padesátkou lékařů stihnout. Jde ostatně jen o osm let, potom nás čeká pět až deset let – a pak se vrátí první vystudovaní lékaři z Bardžá a budeme to mít v suchu.

Pepek za mnou přesto přišel s návrhem, abychom několik tisíc mladých lidí vyslali na univerzitu do Cokrezu ihned, aby se naučili léčit. Navrhl mi to veřejně před Joachymem, všemi lékařskými páry ze Země i před Fairlií.

„Uvažoval jsem o tom,“ opáčil jsem. „Obávám se, že by to nebylo dobré.“

„Proboha, proč?“ vytřeštil oči Maurice Lecocq, Francouz, který tu byl se svou mladou ženou Leonou.

„Já to chápu,“ zastal se mě ten, od koho bych to nejméně čekal, Joachym Silver. „Chceš je udržet pohromadě, že?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Chtěl bych, aby na konci té cesty nebyli na Arše barbaři, ale aby se mohli rovně postavit před ostatní bytosti Galaktického společenství.“

„Myslíš, že se to dá stihnout za osm let?“ nedůvěřovala Leona Lecocqová. „Není to trochu málo?“

„Je – a není,“ řekl jsem. „Poslední, co mi tu do této chvíle chybělo, byly uxiony. To by v tom byl rohatý, aby nám na Arše nepomohly stejně jako kdysi na Uxu a na Zemi.“

Errata:

10.08.2021 20:26