Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Puč

Ligaid ochotně vyslal další výpravu do vesmíru. Oficiálně byl jediným členem výpravy Feíon, ve skutečnosti jsem letěl i já. Cílem cesty byla Yllina. Měli jsme nejen vyzkoušet nový letoun, aby létal mezi hvězdami bezpečněji a lépe než předchozí, ale především se na Yllině důkladněji než dosud poohlédnout po místních obyvatelích. To bylo nejen velké přání nás obou, Ligaida i mě, ale všech, kdo o tom něco věděli.

Let proběhl úspěšně. Během pobytu na Aiguře jsem měl možnost srovnat si své neumělé hvězdné mapy s nejlepšími hvězdnými atlasy Aigury, v Ligaidově domě – či spíš paláci – mě tajně navštívilo i několik zdejších známých hvězdářů. Triangulační metoda hvězdné navigace odborníky nepřekvapila, ale všichni uznávali, že byla správná a dala se navzdory své jednoduchosti používat i do budoucna. Dnes jsme měli k dispozici všechno, co nám na naší první cestě chybělo: dobré a přehledné mapy hvězd a slušné tabulky goniometrických funkcí. Výhodnější by byl snad jedině počítač, ale ten Aigurská civilizace nebyla schopná vyrobit. Vrcholem zdejší elektroniky byly bachraté elektronky kamer a dlouhé, křehké vakuové obrazovky na úrovni padesátých let dvacátého století Země.

Na Yllinu jsme doletěli v pořádku. Tentokrát jsme se ve spánku střídali, nebylo to tak úmorné jako prve. A co bylo důležitější, vzájemně jsme si důvěřovali. Nebyl tu Vontr, od kterého bychom mohli očekávat nějaký podraz.

Měli jsme i lepší informace. Po přepočtu veličin jsem spočítal vzdálenost Ylliny od Aigury, bylo to sedm set světelných let, úctyhodná dálka, o jakých se mi na Zemi ani nezdálo. Záleželo samozřejmě na druhu dopravního prostředku. Tady mi nezbývalo než obdivovat Yllina otce Ligaida. I když byly jeho nadprostorové letouny v plenkách, byl to nejgeniálnější dopravní prostředek všech dob. Let nadprostorem rychlostí tří set světelných let za den by zřejmě udělal přijatelné cestování i z mnohem nestvůrnějších propastí. Za dva a půl dne jsme spatřili si-jid hvězdy i dva menší. Bližší patřil cíli naší cesty. Vynořili jsme se od Ylliny blíž než je od Země Měsíc.

Nejprve jsme si ji důkladně prohlédli z výšky, ale ačkoliv jsme obletěli větší část pevnin, nikde jsme nenarazili na žádné stopy civilizace nebo rozumných bytostí, ať jsme pátrali jak chtěli. Přistáli jsme proto opět na té podivné poušti jako prve. Feíon mi připomněl mé vlastní obavy těsně před odletem, ale vyvrátil jsem mu je. Vždyť jsme tam žili dlouhou dobu, nic se nám nestalo a nebýt mého úskoku s pavoukem, tvrdli bychom tam doposud.

Netušil jsem, že to není úplná pravda, ale nebezpečí bylo od nás ještě vzdálené. 

Zajistili jsme letoun a vydali se na vrchol kopce, kde jsem tenkrát objevil anténu radaru, či co to bylo. Tentokrát jsme se nemuseli prosekávat lesem. Na náramenních sygytech jsme přeletěli rovnou na vršek, kde jsme brzy stáli před tou parabolickou kovově lesklou sítí, tak typickou pro pozemské radary. Stroje vymyšlené různými civilizacemi si mohou být velice podobné, slouží-li stejnému účelu.

Kdo ji tu ale postavil?

To byla zatím záhada. Anténa mířila bez pohnutí šikmo vzhůru, přímo do kmenu silného stromu, který by znemožnil jakýkoli pokus o její otočení. Už tenkrát mi došlo, jak je to možné. Ten mohutný, rozložitý strom, jehož kmen jsme ani oba dva společně neobjali, vyrostl později, než byla anténa postavena! Bylo to jasné podle kořenů, které se marně pokoušely prorůst monolitickým podstavcem antény. Musely jej obrůst kolem dokola, ale stačily jej přikrýt! Znamenalo to, kdovíkolik staletí tu stála nepohnutě, i když byla původně určitě otočná.

Navrhl jsem obletět pořádně celý kopec a spustit se níž, pod koruny stromů. S nezbytnou opatrností před číhajícími pavouky jsme obkroužili spirálou kopec, než jsme dole při jeho úpatí objevili pokračování záhad: masivní kovová vrata, uzavírající vchod do skály.

Byla pořádná, šířkou i výškou kolem čtyř metrů. Mohutné nánosy prachu před nimi byly staré, věkem ztvrdlé; tato vrata očividně nikdo dlouho neotevřel. Ano, tady zřejmě najdeme vysvětlení některých záhad, nebo aspoň stopy po místních obyvatelích.

Prohlíželi jsme si masivní vrata důkladně po několik minut, než jsme se rozhodli zaletět si zpátky ke hvězdoletu pro trhavinu a otevřít je násilím. Vrátili jsme se, umístili patronu výbušniny, Feíon zapálil doutnák a oba jsme se vznesli do výše. Po chvíli zazněl výbuch, z lesa se vyvalil dým a my jsme se snesli dolů podívat se na výsledek našeho snažení.

Nevěřícně jsme hleděli na těžká, masivní vrata, která – neměla ani malé škrábnutí. Výbuch roztloukl jen tvrdé nánosy věkovitého prachu.

A přece měl důležitý výsledek. Rozdrtil vpravo dole u vrat kus skály a odhalil umně zamaskovaný kryt. Pod ním byla jakási páčka, otočená dolů. Nic víc než páčka, ale nějaký význam jistě musela mít.

Zvědavě jsem ji otočil nahoru a v té chvíli se ozvalo kovově znějící skřípění. Masivní vrata se pohnula a pomalu, s hlukem valících se kovových kol, poodjela doleva jako železniční vagón. Zajela do skály – a vchod byl volný!

Páčka v horní poloze nedržela, neustále se vracela dolů. Chvíli jsme čekali co se bude dít. Po necelé minutě se vrata sama od sebe zavřela, tentokrát plynuleji a bez skřípavých zvuků. Opět jsme je otevřeli, ale už bylo jasné, že musíme dávat pozor, aby se z nich pro nás nestala – past.

Zamýšlel jsem páčku zajistit v horní poloze klacíkem, ale Feíon přišel na něco lepšího. Obhlédl počátek tmavé chodby a uvnitř, těsně za vraty, našel druhou takovou páčku. Když jsme se ujistili, že vrata půjdou otevřít i zevnitř, rozsvítili jsme oba svítilny a vstoupili.

Uvnitř se nic nepohnulo. Dodali jsme si odvahy a pomalu postupovali tmavou chodbou do nitra hory. Podlahu tvořily čtverce pevné, asi keramické hmoty – dlaždice o straně dvacet centimetrů. Chodba nebyla přímá, po každých dvaceti metrech zatáčela do pravého úhlu vpravo nebo vlevo. Po první zatáčce jsme vpředu zpozorovali nazelenalé světlo, podobné světlu pozemských světlušek. Došli jsme blíž a viděli, že dál od vchodu je chodba jasně osvětlená stropními čtvercovými svítícími deskami velikosti asi metr a půl, rozmístěnými v pravidelných pětimetrových vzdálenostech.

V bočních stěnách se začaly objevovat další pevně zavřené dveře. Při bližším pohledu byla u každých na stejném místě známá otevírací páčka.

Kráčeli jsme opatrně, neustále se rozhlíželi, ale nikde se nic nepohnulo. Nerostly tu rostliny, houby, ani plíseň či cokoliv jiného živého, ačkoliv tu bylo poměrně sucho a teplo. Zhruba po každých dvaceti metrech odbočovaly do stran další chodby, nebo chodba alespoň zatáčela vlevo či vpravo. Za jednou zatáčkou mě ale Feíon chytil za loket a škubl jím.

„Podívej, Pav-le!“ ukazoval mi zděšeně.

Jedny boční dveře byly otevřené a přes práh ležela – kostra člověka, dosud oblečená do ztrouchnivělých šatů.

Přiznám se, také jsem se vyděsil.

Nález mrtvoly, zejména na pusté planetě, může člověkem pořádně zacloumat. Pak teprve jsem si všiml, že to není kostra člověka, jako jsme my nebo obyvatelé Aigury. Ta bytost člověka tvarem a velikostí jen připomínala, ale hlavu měla odlišnou. Měla zobákovitá ústa bez zubů, kostěný obličej bez nosu, jen s malými nosními dírkami. Po obou stranách hlavy měla vystouplá otočná pouzdra vyschlých očí, jako mají u nás na Zemi chameleóni, na temeni lebky se jí tyčil kostěný hřeben a na každé ruce měla jen čtyři prsty s krátkými drápky!

Ne, to nebyli lidé! Byl to nepozemský život! Ten jsme tady ostatně očekávali, jen nás nenapadlo, že bude – mrtvý.

„Pojďme zpátky!“ navrhl Feíon po chvilce. „Co když na nás vyběhnou ostatní? Budou si myslet, že my…“

„Myslím, že na nás nikdo nevyběhne,“ odpověděl jsem, ale trochu se mi sevřelo hrdlo. „Nikdo živý tu není! A nejspíš už hodně dlouho.“

Až teď mi došlo, že na planetě najdeme jen podobné stavby, obrovské, pyramidám podobné hrobky. Proto se při pohledu z vesmíru jevila jako pustá! Představil jsem si, kolik atomových hlavic je u nás na Zemi připraveno udělat totéž, co se tu nejspíš stalo – a nebylo mi z toho dobře. Uvědomil jsem si, že nemá smysl zkoumat stavbu a hledat jiné bytosti.

Bytosti na Yllině se dokonale vyvraždily – nejspíš už před mnoha staletími, pokud ne před tisíciletími.

„Proč si to myslíš?“ vyhrkl Feíon. „Nebyl bych si tím tak jistý!“

„Vzpomeň si na ten strom nahoře u té kovové sítě,“ řekl jsem pomalu. „Je velký, zřejmě hodně starý. Umíš si představit, aby ten strom vyrostl, aniž by si kdokoli všiml, že té síti brání v pohybu? Za jak dlouho může takový strom vyrůst? Aby se po celou tu dobu nikdo nepokusil takovou překážku odstranit? A podívej se pořádně na toho mrtvého! Podle mě tu leží dlouho, je to jen vysušená mumie – že by nikomu nepřekážel?“

„Co to ale znamená?“ zeptal se Feíon nerozhodně.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Vzpomínáš si, jak jsem vás kdysi varoval před něčím neviditelným, co by nás mohlo zabít, aniž bychom věděli proč? Tak poslouchej: kdyby tady něco neviditelného a smrtícího kdysi řádilo, asi by tu všechno zůstalo právě tak, jak to vidíme před sebou dnes a jak to je, obávám se, i dál v téhle stavbě.“

„Pojďme pryč!“ vykřikl Feíon. „Než to zabije i nás!“

„Půjdeme,“ souhlasil jsem. „I když toho neviditelného se podle mě už bát nemusíme.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ nevěřil Feíon.

„Ten strom nahoře roste nejméně sto let, spíš déle. A žijí tu i zvířata. Znamená to, že radioaktivita už dávno zmizela.“

Vrátili jsme se k letadlu a vchod do stavby se za námi sám uzavřel. Před odletem jsme ještě debatovali o tom. co jsme našli a Feíon na mé vysvětlení váhavě přistoupil. Pak jsme nastoupili do letounu a odletěli zpět na Aiguru.

Přistáli jsme v noci na továrním letišti v Mofidii. Po dlouhé debatě jsme s našimi přáteli Ligaidem a Sygytem rozhodli, že s sebou příště vezmeme dávného Ligaidova přítele Garra Ví-zúpa, vyhlášeného archeologa. O podzemní stavbě jsme se rozhodli pomlčet, s výjimkou několika zasvěcených, jako měl být právě Ví-zúp.

Zejména já jsem byl proti zveřejnění. Nebylo by dobré, aby se do nezodpovědných rukou dostaly plány zbraní, schopných vyvraždit celý svět, jako se stalo na Yllině… 

Náš let spustil neočekávanou lavinu, která Aigurou pořádně zamíchala. Brzy se rozneslo, že Feíon dokáže létat mezi hvězdami, jako kdysi muž z hvězd. Vyneslo mu to nemalou slávu a obdiv. Podle naší dohody tvrdil, že let na Yllinu nebyl snadný, návrat ještě obtížnější a jen málo scházelo, aby ve vesmíru opět zabloudil. Tvrdil to i před Císařskou vyšetřovací komisí, kam byl brzy předveden. Tam se ale událo něco, co všechno zvrátilo.

Zasedal tam i novopečený faddih pro kosmické lety, náš známý Vontr. Tatíček mu zajistil skvělou budoucnost, ale arogance synáčka ještě vzrostla. Nikdy neodpustil Feíonovi, že mi radil použít svého práva odvety! Teď viděl vhodnou chvíli pomsty a pustil se do něho jak mohl nejhůře. Komisi měl obtočenou kolem palce a skončilo to, jak se dalo čekat.

Feíon se ocitl ve vězení pro velezradu a zbabělost.

Ligaid si vymohl audienci u samotného Šimara, aby intervenoval za přítelova syna, ale nic tím nezískal. Vontr byl audienci celou dobu přítomen a Ligaidovi se poškleboval. Neopomněl mu jedovatě sdělit, že měl kdysi zájem o jeho dceru Yl-lu, ale mezitím si našel krásnější dívku mezi sobě rovnějšími šlechtičnami a o Yl-lu už ani prstem nezavadí.

Fo-ru Ligaidovi to nevadilo, naopak. Od dcery věděl, jak jí je Vontr protivný a sám mu zazlíval uvěznění muže z hvězd. Horší bylo, že pro Feíona svobodu nezískal a naopak při té příležitosti dostal císařský rozkaz co nejdříve postavit flotilu padesáti lodí schopných letu nadprostorem a ozbrojených těžkými iégy a vrhači bomb.

Císař Ligaidovi oznámil, že nad ním a jeho továrnou v Mofidii vyhlašuje zostřený dozor, vykonávaný vojáky nově sestavované Císařské hvězdné flotily, svěřené pod velení známého odborníka na mezihvězdné lety – Vontra.

„Nejvyšší čas, aby císařství předešlo zrádnému útoku krvelačných bytostí z vesmíru, přesněji ze Země,“ prohlásil císař sebevědomě.

Zeptal jsem se Ligaida, zdali si tohle všechno nechá líbit. Nechápal jsem, jak je něco takového vůbec možné. Císař nespravedlivě uvrhne do vězení člověka blízkého nejlepšímu a možná nenahraditelnému konstruktérovi svého světa a očekává, že bude pro něho pracovat, jako by se nic nestalo? Na Zemi byly tisíce diktátorů a tyranů, ale žádný nebyl tak drzý.

K mému údivu Ligaid odpověděl, že Šimarova milost spočívá už v tom, že se spokojil s Feíonem – jinak by do žaláře putoval i jeho otec Uilli Sygyt. V těchto případech končí ve vězení nejen obvinění, ale i jejich rodiny a příbuzní. Rod Ligaidů by z toho zřejmě vyvázl, ale Sygytové ještě nejsou tak nenahraditelní.

A pak mě skoro šokoval tvrzením, že se asi stalo to nejlepší, co se mohlo stát. Víc o tom ale odmítl hovořit, bylo vidět, že má sám velké starosti.

Zpráva o zostřeném dozoru se samozřejmě rozkřikla. Zprvu po Mofidii, ale brzy i po celém císařství. Nasazením nenáviděného syna obávaného faddiha Ochrany trůnu do Ligaidovy továrny jako dozoru Šimar způsobil, že se lidé přestali na Ligaida dívat jako na Šimarova miláčka. Jenže Feíona čekal soud a to nebylo dobré!

Několik dní poté přišla do továrny tajně delegace lidí z města a s Ligaidem a Sygytem se dlouho radila. Asi jim přišli vyjádřit podporu, ale o čem skutečně rokovali, to nám Ligaid neprozradil. Naznačil jen, že se nepostačíme divit.

Továrna slavnostně, za účasti Šimara a Vontra, zahájila stavbu objednané padesátky létajících kosmických křižníků, vzhledově podobných stratosférickým létajícím pevnostem, které Šimarovi vyhrály poslední válku na Aiguře.

Letadla měla být vyzbrojena iégy, bombomety i vrhači plamenů. Šimar pro ně původně požadoval palebnou sílu, aby se jejich útoku nemohla postavit žádná síla nejen na Aiguře, ale ani ve vesmíru, jenže Ligaid jeho požadavky odmítl poukazem na omezené prostorové možnosti letadel. Neměl dosud vyvinutý igidhig většího výkonu, chyběly by mu i dostatečně mohutné akumulátory.

Šimar aspoň ihned ústy svého kosmického faddiha Vontra zadal stavbu dalších dvaceti strojů bezprostředně po dokončení první série.

Problémem se staly zbraně, které museli do létajících pevností montovat už při stavbě, ne dodatečně do otočných věží jako u stratopevností. Vyčnívaly by z obalové koule ovládané igidhigem. Po dlouhých technických debatách to nakonec musel uznat i arogantní Vontr.

„Zbraně nebudou použitelné, když munici naložíme až po slavnostním předání letounů Císařské hvězdné flotile,“ rezignoval nakonec a svolil s vestavěním zbraní v továrně. Zato žádal pro termín dokončení prvních pevností výročí historického vítězství Šimarových armád nad armádami Velikého Jaipera, který se blížil každým dnem.

A pak do slavnosti výročí chyběl pouhý den…

V Rumo-ogu, hlavním městě císařství, vynesl císař Šimar Veliký jako obvykle při tak slavné příležitosti padesát rozsudků smrti nad zrádci a buřiči. S hrůzou jsme našli na seznamu odsouzených i Feíona, syna Uilli Sygyta.

„Myslíš, že dá císař Feíonovi na poslední chvíli milost?“ napadlo mě. Alespoň podle mého odhadu by to bylo pravděpodobné.

„Pochybuji,“ potřásl hlavou Ligaid. „Šimar Veliký nemá ani stopy velkorysosti svých předků. Vontrův tatíček má na něj příliš zhoubný vliv.“

„Zhoubný pro nevinné lidi, kteří to odnesou,“ zavrčel jsem bezmocně.

„Zhoubný především pro něho,“ vyklouzlo Ligaidovi, ale ať jsem naléhal, jak jsem chtěl, víc mi neřekl. Císařova bohorovnost a arogance zřejmě přesáhla všechny meze, ale to už bylo příliš. Jak mohl vyžadovat poslušnost od někoho, komu chtěl zabít syna? Zřejmě ho nenapadlo, že by se dnes, kdy mu patří celý svět, proti němu mohl někdo postavit.

V tom se osudově zmýlil, ale mám dojem, že by se následující události na Aiguře seběhly bez ohledu na to, že se jednalo o Feíona. Ohlášená poprava jenom donutila Sygyta i Ligaida rychle se rozhodnout, nic víc.

Poslední kapka ani nedopadla – a pohár přetekl.

Ráno před slavnostní popravou se na hlavní město Rumo-og neslyšně sneslo padesát létajících kosmických pevností, právě dokončených v letecké továrně v Mofidii.

Vzápětí zahřměly první detonace.

Ligaidovy stroje neměly munici, ale ukázalo se, že mohou být ničivé i bez ní. Stačilo, aby pevnost těsně nad zemí zapnula igidhig a přešla tak do evseje. Náhle vzniklá obrovská bublina vakua rozvalovala zdi, trhala z kořenů stromy, převracela a vrhala proti sobě obrněná vozidla a ničila letouny. Každá pevnost se zpravidla vzápětí objevila znovu a nejen její mizení, také její objevení bylo vždy doprovázeno ničivým výbuchem. Po několika vteřinách nezůstalo jediné okno v Rumo-ogu celé. Pevnosti zakrátko srovnaly se zemí nejen císařský palác a dělové věže, do této chvíle ovládající město, ale i kasárny vojska Ochrany trůnu. Privilegované stavby naštěstí stály z bezpečnostních důvodů stranou od ostatních budov města, takže se ve městě nikomu až na drobná poranění od střepů skla nic nestalo.

Ligaid nám to předem krátce vysvětlil, ale jen jako všem pilotům, kteří se účastnili této akce. Museli jsme to vědět, abychom toho mohli využívat.

Konvertor igidhig vymění obsah nadprostoru Evsej s obsahem obyčejného prostoru. V nadprostoru se ale vzduch neudrží, okamžitě sklouzne po kulové obálce nazpět, jenže je nesmírně stlačený, takže následuje exploze. Možná mě to kdysi na Zemi zachránilo. Tlaková vlna mě odhodila s cesty zběsile brzdícího letounu a vlnové pole mě pak zasáhlo jen okrajově. Proto jsem se mohl tak rychle vzpamatovat.

Tady ale ten efekt s rozmyslem používali Ligaidovi zkušení kapitáni. Po válce se jich císař zbavoval, ačkoliv to byli oni, kdo mu vybojovali světovládu. Ligaid je najímal jako zkušené letce, ale s každým měl dlouhé jednání. Zdá se, že elitní válečníci konečně pochopili, že není správné sloužit krutému císaři, ale že nastal čas postavit se mu.

Posádky pevností vysadily na klíčových místech výsadkáře, osvobodily vězně, vyzbrojily se v troskách kasáren ručními zbraněmi a opanovaly hlavní město.

Ukázalo se, že i v Rumo-ogu bylo spiklenců proti císaři více, měli spojení s Mofidií a nebyli zvratem událostí zaskočeni. Sotva dozněly poslední výbuchy, vybíhali obyvatelé Rumo-ogu z krytů a provolávali slávu Sygytovi a Ligaidovi. Ligaid vyhlásil, že nechce nad Aiguře vládnout, hodlá jen zničit nenáviděného vladaře a jeho tyranskou soldatesku, především Ochranu trůnu. Zástupci proticísařské opozice se s Ligaidem dávno domluvili. Přenechal kontrolu nad městem spiklencům a odlétl dokončit převrat.

Ligaidovy pevnosti náhlým útokem dobyly muniční sklady v Buyoodu. Nabraly si ze skladišť munici a bomby a dříve než se poplašné zprávy dostaly na největší císařskou leteckou základnu stratopevností v Zouiiru, než mohl císařův maršálek připravit protiútok, změnily kosmické pevnosti vzbouřenců nejen jeho stratopevnosti, ale i přilehlá kasárna v další hromady kouřících trosek.

Ligaid volil k přeletům nejkratší možnou cestu. Díky obletům Aigury nadprostorem byl na opačné polokouli v půl minutě a zvrátil tak všechny výpočty svých protivníků.

Zouiir ale byla poslední akce, kdy mohly pevnosti využít překvapení protivníků. Další základnu stratopevností v Huugrunu stačili uvést do pohotovosti dříve než se tam vzbouřenci objevili. Všechny ozbrojené létající pevnosti stihly vzlétnout a zamířit stratosférou na pomoc císaři, takže vzbouřenci nalezli v Huugrunu jen kasárna se zbytkem vojáků, připravená k zoufalému boji.

Ale i když to vypadalo, že se proti nalétávajícím pevnostem otevřelo peklo, až na jednu prolétly zběsilou palbou beze škod a vzápětí se kasárny změnily v žalostné trosky. Pozemní jednotky neměly proti ničivému útoku nových stratopevností obranu.

Zničení císaře i s císařským palácem i obou obávaných leteckých základen byl pro většinu obyvatel Aigury signál, na který mnozí toužebně čekali. Toho a v následujících dnech lidé zničili všechny úřadovny a věznice Ochrany trůnu i kasárny po celém světě. Na mnoha místech se k lidem přidávali i vojáci a také pomáhali ničit symboly všemocného císařství. Vzbouřenecké pevnosti se často setkávaly jen s jásajícími davy, které je zdravily jako vítěze.

Vítězství ale přece nebylo vybojováno tak lehce.

Ligaidova flotila vzbouřenců dostihla a v letecké bitvě zničila císařské stratopevnosti z Huugrunu. Krátce předtím ale podnikly nálet, kdy srovnaly se zemí Ligaidovu továrnu v Mofidii – bohužel i s celým městem.

Já s Yl-lou jsme tou dobou hlídali město v kosmické létající pevnosti. To místo jsem si vyžádal, ačkoliv jsem měl podle původního plánu zůstat v továrně. Ligaid po poradě s radou vzbouřenců rozhodl, že s hlavní flotilou nepoletíme, ale budeme hlídkovat nad továrnou v Mofidii. Snad nechtěl vystavovat dceru nebezpečí, ale ukázalo se, že se v tomto směru nebezpečně zmýlil.

V zájmu jednotného velení jsem se rozkazu podřídil. Neviděli jsme tedy s Yl-lou klíčový útok na císařský palác v Rumo-ogu, přišli jsme o všechny ostatní bitvy, zato jsme se nečekaně utkali s největší leteckou válečnou flotilou Aigury.

Naše kosmická létající pevnost byla bez munice proti Huugrunskému seskupení osmdesáti stratopevností téměř bezbranná. Mohli jsme protivníka ničit jedině zblízka.

Věděli jsme to a rozletěli se s Yl-lou proti útočící formaci, ale při tom dostala naše pevnost zásah, který nás sundal z oblohy.

Strašná rána nás vrhla proti přístrojové desce, jen pásy nás zachytily. Vzpamatoval jsem se a aniž bych se marně pokoušel vybrat střemhlavý pád, přešel jsem rovnou do evseje. To jediné nás zachránilo.

Ihned jsem igidhig vypnul, takže se náš letoun vynořil z nadprostoru nedaleko od planety. Měli jsme však těžce poškozený plášť, brzy nám unikl vzduch, takže jsme museli opravovat závady ve skafandrech. Prohlédli jsme škody, našli přerušené kabely k motorům a připojili je. Jakmile nás začal letoun poslouchat, obrátili jsme jej k Aiguře. Trvalo nám to skoro celý den a noc, takže jsme do bojů nezasáhli. Když jsme opatrně prorazili mraky, Yl-la pod námi brzy poznala orientační body.

„Vidím Rumo-og!“ volala nadšeně. „Trochu vpravo a budeme doma!“

Stočil jsem letoun tím směrem.

„Ne… To snad ne!“ zajíkla se najednou Yl-la a strašně zbledla.

Pod námi bylo město Mofidie – nebo spíše jeho trosky. Hromady ohořelých a kouřících sutin, zřícené zdi. Mezi tím malé skupinky lidí, přehrabujících se v troskách, snažících se vyprostit ty, kdo pod nimi mohli přežít. Stranou od města byly vidět ohořelé hromady kovu a spousty kovových trosek, roztroušených okolo. Byly to sestřelené létající pevnosti, ale nedalo se poznat, které straně předtím patřily.

Přistáli jsme na letišti s jistými problémy. Přistávací plocha byla posetá velikými krátery, na každé trochu vhodné ploše stály létající pevnosti. Některé měly z povrchu vyrvané kusy pláště, jak na ně dopadly střely válečných iégů, ale bylo vidět, že jim tato poškození nebránila v letu ani v dalších akcích. Zkusil jsem je spočíst, ale zatrnulo mi obavami, když jsem skončil u šestatřiceti z původních padesáti.

Posadil jsem poškozený letoun na první volnou plochu. Ihned jsme otevřeli dveře a vyšli ven. Mezi krátery už k nám přibíhalo několik lidí.

„Pojďte se podívat, co zůstalo z továrny!“ slyšeli jsme na uvítanou.

„Tati – ani nevíš, jak jsem šťastná, že se ti nic nestalo!“ vykřikla nadšením Yl-la a objala se s otcem.

„Huugrunské stratopevnosti nás vybombardovaly,“ dostalo se nám informací od Feíona, který také přiběhl na uvítání. „Zatímco jsme ničili jejich základnu v Huugrunu, pevnosti přeletěly sem a srovnaly to se zemí tady. Nebraly ohled na město, zahynuly tam spousty lidí!“

„My jsme se jim postavili, ale bez munice se nedalo nic dělat,“ vysvětloval jsem rychle. „Sestřelily nás prvními výstřely, sotva jsme stačili uniknout do evseje.“

„A víte, že jste čtyři z nich zničili? Tolik jich hořelo na zemi, když jsme sem dorazili,“ vyprávěl Feíon. „My jsme sem letěli podle kouře, tady bylo vše v jednom plameni. Pak jsme na stratopevnosti zaútočili a začali je jednu po druhé likvidovat. Jak jste si asi všimli z trosek kolem města, bylo to tu hodně horké.“

„Vzdal se aspoň někdo?“ ptal jsem se rychle.

„Profesionální vojáci se nevzdávají,“ řekl Uilli Sygyt. „Na Aiguře není zvykem dávat poraženému nepříteli milost. Vzdávat se mohou vojáci, odvedení víceméně proti své vůli, ale ne profíci. Těch ale není žádná škoda.“

„Také jsme měli ztráty, že?“ řekl jsem vážně.

„Nebylo to tak zlé,“ odvětil Ligaid.

„Přišli jsme o jednu pevnost nad Huugrunem,“ dořekl rychle Feíon. „Tady jsme při letecké bitvě utrpěli jenom pár škrábnutí, ačkoliv jsme měli prakticky stejné zbraně jako oni. Jakmile jsme byli na dostřel, vystřelili jsme my i oni, ale jejich pevnosti po našich zásazích padaly v plamenech k zemi, kdežto my jsme jim pokaždé zmizeli v nadprostoru o něco dřív, než mohly k našim lodím jejich střely doletět. Ta sestřelená pevnost nad Huugrunem byla nešťastná náhoda. Jestli počítáš, že je tu našich pevností málo, je to tím, že ostatní hlídkují. Kde jste ale byli vy? Už jsme se o vás báli!“

Řekli jsme mu několika slovy, co nás potkalo.

„Pěknou ránu jste dostali,“ přikývl uznale Feíon.

Byla to pravda, v boku letounu byla díra, do které by se asi vešel automobil, nepočítám-li řadu menších.

„Kromě Huugrunu se proti nám nikdo nepostavil?“ zajímalo mě.

„Po téhle poslední bitvě už jsme nenarazili na odpor,“ řekl Feíon. „Když jsme rozhlásili rádiem, že jsme zničili nejen císaře, ale i Zouiirskou i Huugrunskou flotilu, žádná posádka se nám neodvážila postavit. Upřímně řečeno, nikde by neměli šanci. A taky – profíci byli rozstřílení a obyčejní vojclové byli spíš na naší než na Šimarově straně.“

„A císař?“ chtěl jsem vědět.

„Císaře Šimara Velikého vykopali ten den v troskách jeho paláce,“ informoval nás Feíon. „Byl mrtev, rozdrtily ho padající zdi. Nedaleko objevili i faddiha Ochrany trůnu, Vontrova otce. Když ho našli, byl ještě naživu, ale zemřel dřív než z něho odstranili spadlé kusy zdí.“

„Nemyslím si, že by je lidé chtěli zachraňovat,“ přidal chmurně jeho otec. „Spíš jim šlo o jistotu, že jsou mrtví. Kdoví, možná jim i trochu pomohli zemřít.“

V den, kdy mělo být krutými popravami oslavováno poslední největší vítězství císaře a jeho armád, císař zahynul a lidé v zemi oslavovali – a jistě mnohem upřímněji – jeho pád. Aigura byla konečně bez tyrana.

„A Vontr?“ řekla rychle Yl-la.

„Ten způsobil v této válce největší škody. Když naše povstání vypuklo, podařilo se mu tajně odletět z Rumo-ogu do Huugrunu, kde se vyhlásil velitelem Huugrunské flotily. Nikdo si jeho letadla nepovšiml, měli jsme jiné starosti,“ řekl Ligaid. „Právě on nařídil zničit nejen továrnu, kde naštěstí nikdo nebyl, ale i město Mofidii. Když viděl, že je letecká bitva nejspíš ztracena, chtěl opět uprchnout, ale to už jsme ho nepřehlédli a zajali jsme ho.“

„Toho bych rád viděl,“ řekl jsem. „Zajímalo by mě, jak se bude tvářit, až mě zase uvidí. Nejspíš si myslí, že jsem zahynul v Atitláa. Bude jistě pěkně překvapený.“

„Přiletěl jsi pozdě,“ odtušil Feíon. „Když to skončilo, převezli jsme Vontra i jeho důstojníky do věznice v Rumo-ogu. Byla tou dobou prázdná, vězně jsme osvobodili už dřív. Zapomněli jsme ale, jak lidé nenávidí Šimara a všechny jeho přisluhovače a chráněnce. Brzy se rozkřiklo, že Vontr velel stratopevnostem, které zničily Mofidii. Dav vtrhl do vězení a Vontra i s jeho důstojníky vyházeli z nejvyššího patra na dvůr. Pak do jejich mrtvých těl dole kopali, i když už nebyli k poznání.“

„Nelituj ho,“ připojil se Ligaid, zřejmě si mé váhání vyložil jako lítost.

Pravda, Aiguřané nedávají milost těm, kdo je ohrožuje na životě, ale Vontr si to zasloužil více než dostatečně. Kdo vydává rozkazy k bezohlednému bombardování měst, měl by viset i na Zemi a ne dostávat Nobelovy ceny míru!

„V Mofidii zahynuly bombami z jeho pevností tisíce lidí,“ pokračoval tvrdě Ligaid, ačkoliv jsem s ním vlastně mlčením souhlasil. „I kdyby se dožil soudu, určitě by byl právem odsouzený k smrti, tím se netrap. Teď ale budeme mít jiné starosti. Aigura je bez vlády a já se bojím, aby z toho nevzniklo další nebezpečí. Zatím jsou města řízena Radami starších, ale kdekoli by se mohl objevit nový samozvaný vládce. Mohl bys nám, Pav-le, vysvětlit, jak si vládnou lidé na Zemi? Třeba bychom to mohli převzít, ušetřilo by nám to spoustu sporů.“

„Snad bych vám mohl poradit,“ zamyslel jsem se nad tou nenadálou nabídkou, či spíše prosbou. „Ale vládnout si budete muset sami.“

„To my už nějak vymyslíme,“ řekl Ligaid. „Ale mohl bys nám aspoň nějakou dobu dělat… třeba poradce, byl bys s tím svolný?“

„Nejsem odborník na vládnutí,“ připomněl jsem mu. „Vždyť jsem opustil Zemi v době, kdy jsem měl ještě před školami, nebyl jsem ani ve věku samostatnosti.“

„Ale teď je to jinak, ne?“ podíval se na mě tázavě. „Nemáš dokončené pozemské školy, ale znáš tajemství igidhigu a girrigů, to není málo, nemyslíš? Nejsi odborníkem na vládnutí, to ostatně nebude nikdo z nás. Jistě si pamatuješ některé pozemské problémy i jejich řešení, neříkej že ne! Vaše civilizace se od naší liší, jsi jediný, kdo může posoudit, co bychom mohli převzít a čemu se raději vyhnout.“

Chvíli jsem přemýšlel. Vrátit se domů by bylo pochopitelně nesmírně lákavé. Ale tady mi nabízeli životní příležitost, významně ovlivnit civilizaci na Aiguře. Kdy se mi naskytne podobná? Přitom jsem cítil, že bych tu opravdu mohl být platný. Až dosud tady vládli různě krutí tyrané, teď by si konečně lidé začali vládnout sami. Naše Země má zkušenosti s obojím a z toho, co si pamatuji, by se mohlo leccos hodit. Co na tom, že ani na Zemi ještě nejsou státy uspořádané, jak by to mělo být!

Uvědomoval jsem si ale, že přijetím této nabídky budu muset odložit hledání Země. Bude to možné? Vydržím to?

„Vaši nabídku přijímám,“ řekl jsem po chvilce.

„Věděli jsme, že nám pomůžeš!“ zaradoval se Feíon.

„Tak přece jen budeš na Aiguře jako host!“ rozzářila se Yl-la. „Ale tentokrát opravdu jako host vážený!“

Errata:

08.11.2021 15:35