Vítej, návštěvníku!

Poradce

Centrální vláda Aigury se nastěhovala do města Huaré, do Šimarova letního paláce na břehu jezera Galwontei ve střední oblasti pevniny Bótwi. Pav-le dostal dvě prostorné, luxusní komnaty, kam dříve kromě císaře a jeho služebníků nesměl pod trestem smrti nikdo vstoupit. Jednu místnost měl jako ložnici, druhou jako přijímací pokoj a pracovnu.

V paláci byly stovky dalších lidí. Nová vláda bydlela pohromadě, aby se mohla lépe domluvit. Za Šimara byla Aigura rozdělená na osm oblastí, to zůstalo formálně při starém. Každá měla svou vlastní menší vládu, oblastní vlády podléhaly vládě centrální. Rozdíly ovšem byly – a ne malé. Velikou novinkou, kterou nám navrhl Pav-le, bylo, že nikdo nesmí vládnout natrvalo.

„Vláda musí být sesaditelná bez bojů,“ tvrdil, „nejlépe kdyby vládla po omezenou dobu, řekněme čtyři roky, načež se bude volit nová. Hlavní vládce nesmí mít právo soudit a musí ho nejpozději po dvou obdobích vystřídat jiný.“

„A co když bude vládnout dobrý vládce?“ ptali se ho. „Nebude ho škoda?“

„Pak ho zvolte znovu, ale až pro následující období. Nesmíte dopustit, aby se na tom místě někdo usídlil trvale, doživotně a už vůbec ne dědičně. I dobrý vládce ať aspoň na čas ustoupí. Bude-li vládnout lépe než jeho následovník, lidé si ho určitě rádi zvolí znovu. Totéž by mělo platit o členech vlády a možná i o Velkém sněmu.“

Požádali ho, aby tuhle vizi přednesl na Velkém sněmu. Vyslechli ho pozorně, ale tím to neskončilo. Velký sněm dal jeho názory vytisknout do podoby tenkých knížek, ke kterým se měl každý vyslovit a názory jiných lidí rozšiřoval stejným způsobem. Bouřlivá diskuse se tak přenesla mezi lidi.

Volby byly pro Aiguru něčím neznámým, ale Pav-le trval na tom, že vláda nesmí být závislá na vůli císaře, ale jedině na vůli většiny lidí. Nejvyšším představitelem Aigury neměl být císař, ale všemi lidmi volený prezident, který ale nemůže, jako dříve Šimar, podle své libovůle měnit vládu ani její rozhodnutí. Měl by důležitou úlohu až kdyby se vláda sama nedokázala dohodnout. Pochopitelně musí být většina míst ve vládě obsazena jinak než za Šimara.

Tyto pozemské zvyklosti u nás brzy zdomácněly, nikdo aspoň neměl lepší návrhy.

V původní oblasti vlády Velkého Jaipera vyhráli volby zastánci myšlenky odtržení provincie od zbytku Aigury a obnovení původního samostatného a nezávislého státu. Bylo by to podle zásad, které nám Pav-le neustále hlásal, neměli bychom jim v tom bránit, ale každý se hrozil, co z toho v budoucnu bude. Válku mezi Jaiperem a Šimarem si všichni starší pamatovali jako hrůzu všech hrůz.

Pav-le to nakonec vyřešil. Odletěl s námi do Jaiperovy části Aigury a začal obyvatele přesvědčovat, aby další stát nezakládali. Bylo to obtížné jednání. V provincii všichni přímo hořeli touhou zbavit se nenáviděné vlády ze Šimarovy centrální pevniny. Chtěli si už konečně vládnout sami.

Pav-le jim trpělivě vysvětloval svůj názor. To co chtějí, je jejich právo a nikdo z centrální pevniny jim nesmí a ani nebude v jeho naplnění bránit. Je ale na uváženou, zda by nebylo přece jen i pro ně výhodnější zůstat ve společném státě s ostatními. Což je nutné opět stavět hranice, obnovovat armády a nakonec nechat vládu nějakému novému tyranovi? Veliký Jaiper přece nebýval jako vládce lepší než Šimar. Nejen oni, celá Aigura chce vytvořit přijatelnější společnost a bude to určitě jednodušší, když její obyvatele nebude nic rozdělovat. Všichni mají společný jazyk, všichni mohou mít účast ve společné vládě. Systém, který nám Pav-le přinesl, umožňuje zástupcům menšin hájit jejich práva i proti většině a jednotlivé oblasti budou mít dost samostatnosti k vlastnímu rozhodování.

Nikdo jiný by dřívější poddané Jaiperova císařství tak rychle nepřesvědčil. Pav-le byl cizincem všude, ale právě proto ho všude považovali za nestranného. Přesvědčil davy, shromážděné v největších městech Zouiiru a Manteroi, aby Aigura zůstala jednotná.

Účastnil se jednání o nových zákonech, mnoho z nich i sám navrhl. Jednoznačně ale odmítl funkci prezidenta, i když jsme ho přemlouvali, aby se tomu nebránil. Byli bychom ho nejspíš zvolili, jenže on nám dal jasně najevo, že je ochoten nové vládě pomáhat leda jako poradce, nic víc.

Prvním zvoleným prezidentem se stal energický Muruí Gafég, který už léta organizoval odpor proti Šimarovi. Sám pocházel z Jaiperovy provincie, což uspokojilo jeho krajany, ale přijali ho i ostatní. Po volbách ho uvedli slavnostně do vládního paláce, kde se nastěhoval do komnat sousedících s Pav-le, aby se mohli navštěvovat.

Brzy po vítězství vláda rozpustila armády a dala jako nepotřebné roztavit těžké zbraně. Vojáci se během občanské války na mnoha místech přidali k nám a mohli by se tedy počítat k vítězům, jenomže všichni uznali, že armády jsou na Aiguře zbytečné, když není proti komu bojovat. Část vojáků přešla k policii, i ta ale prošla velkými změnami. Policie byla potřebná i po vítězství, jen z ní museli odejít všichni, kdo se pošpinili krvavými metodami Šimarovy Ochrany trůnu.

Nejhůř dopadli Ochránci trůnu. Od těch nikdo nečekal, že se také přidají. Kde se proti lidem postavili otevřeně, lidé je pobili do posledního, příliš dlouho snášeli jejich tyranii. Některé nezachránilo ani že se vzdávali. Aiuguřané nedávají nepřátelům další šance, občanská válka byla krvavá na obou stranách, ale asi to nešlo jinak.

Když zabili Vontra, někoho také napadlo, že ve městě musí být jeho žena a dav se ji hned vydal hledat. Kdosi ji varoval, pokusila se pronásledovatelům uletět v letadle, ale začali po ní střílet a její letounek zasáhli. Zřejmě přerušili elektrické kabely, spadla i s letadlem jako kámen a zabila se nedaleko od věznice, na jejímž dvoře tou dobou leželo v krvi několik desítek těl, mezi nimi její Vontr. Nebyli to první ani poslední mrtví občanské války, jen poslední, které jsem osobně znala.

Po vítězství jsem začala pomáhat otci obnovit továrnu, aby mohla opět vyrábět letadla. Konečně už jsme nemuseli stavět obrněné létající pevnosti, ale množství obyčejných civilních letadel, od jednomístných skútrů, až po bachraté airbusy (nazval je v pozemské řeči Pav-le a tyto názvy se tak jako mnoho dalších ujaly). Táta měl z obnovení továrny radost, ale v Mofidii mi chyběl Pav-le. Ten teď bydlel ve vládním sídle v Huaré, takže jsme se vídali jen málo.

Až teď, po vítězství nad Šimarem a jeho císařstvím, jsme se dozvěděli věcí!

Naši továrnu chtěli odpůrci Šimara vyhodit do povětří i s létajícími pevnostmi a aniž bychom to tušili, podminovali ji. Jen Šimarova nemilost způsobila, že se táta dohodl s těmi, kdo nás původně chtěli zabít a tak nás vlastně zachránila. Naštěstí pro nás, ale i pro ně. Otcovy létající pevnosti měly na pádu císařství nesmírnou zásluhu. Jejich překvapivý útok rozhodl válku jako blesk a ušetřil tak na obou stranách tisíce životů.

Také ostatní lidé se divili. Nejprve když Šimar odvrhl svého miláčka Ligaida a dokonce chtěl popravit Feíona, ale ještě víc, když naše letadla napadla císařský palác a císaře svrhla. Znovuobjevení Muže z hvězd považovaného dávno za mrtvého přijali lidé nejprve s obavami, ale pak s jásotem, zejména když se vysvětlilo, že Pav-le vůbec není krvežíznivá šelma, ale že to byla lež nadutého a obávaného Vontra, syna nejkrutějšího ministra Šimarovy vlády.

Pav-le se stal přes noc jedním z nejobdivovanějších lidí na Aiguře. Bylo proč! Ne pro objev tajemství evsejové navigace, to zajímalo nanejvýš kosmické piloty. Mezi lidmi si brzy získal jinou proslulost. Pomohl zachovat sjednocení Aigury ne silou zbraní, ale na základě dobrovolné rovnosti obyvatel. Díky odmítal se svou příslovečnou skromností. Podle něho neměl žádnou zásluhu, jen si pamatoval, co na Zemi vymysleli jiní. Musím ale potvrdit, že by mu všichni lidé Aigury brzy snesli modré z nebe.

Luy-pyka studenti vyhnali z univerzity. Prohlásili, že se nenechají učit lhářem a nic mu nepomohlo. Pav-le sám za sebe přijal jeho omluvu, ale to bylo vše. Přeptal se nejprve jeho známých, jak mohl Vontr přinutit vědce tak lhát. A když vyšlo najevo, že Luy-pyka nedohnal ke lži hrubým nátlakem, ale penězi, odmítl se Pav-le za nešťastného vědce přimluvit. Řekl, že každý musí nést odpovědnost za své skutky. Vědec má právo na omyl, ale ne na vědomou lež, a už vůbec ne, když dobře ví, že tím někomu ubližuje. S tímto názorem jsme souhlasili a jako Luy-pyk dopadla i Vědecká Rada. Její členy ostatně jmenovali Šimarovi úředníci a zásluhy o vědu neměli, spíš naopak. Těch několik skutečných vědců brzy prokázalo, že si to označení zasluhují i bez Šimara.

Pav-le, jakkoliv byl silnější než my už v době, kdy jsme ho vzali na palubu za našeho bloudění, časem ještě víc zesílil. Teď už bylo jasně vidět, že pochází z jiného světa. Občas s tím měl i problémy. Nemohl projít užšími dveřmi, musel se shýbat před každým nízkým prahem. Jeho letadlo jsme museli vybavit větším pilotním sedadlem, aby je mohl používat. Ale on to bral vždy s úsměvem. Tvrdil, že u nich, na Zemi, jsou lidé jeden od druhého více odlišní, než se od sebe lišíme my Aiguřané. Podle něho měli být i na Zemi lidé menší, asi jako my, byli tam i lidé s kudrnatými černými vlasy, dokonce i rozličných nosů. Také barva kůže u lidí na Zemi kolísá od bledé, jakou měl Pav-le, až po černou, jako jsou naše vlasy. To už mu jen málo lidí věřilo, snad jen já a pár těch, kdo už věděli, že nemluví do větru. To se rozumí, nepropásla jsem žádnou chvíli, kdy Pav-le mluvil o své Zemi a velice často jsem ho prosila, aby nám zase něco řekl.

Neuvědomila jsem si, já hloupá, že tím v něm neustále přiživuji jeho touhu po domově. Kdybych to jen tušila! 

Zpočátku, když Pav-le přijali jako poradce do vlády, jsem ho neviděla v jednom kuse třeba i několik týdnů. Také jsem tou dobou měla plno práce, takže nám to ani nepřišlo. Jak se ale vláda dostala do tempa a lidé si začali zvykat, že funguje a stará se, lidem začalo být lépe než za Šimara a Pav-le přilétal do Mofidie častěji.

„Budu tam jen do prvních voleb,“ prohlašoval, ale pak ho přemluvili, aby zůstal.

„Příští vláda se bude muset obejít beze mne,“ tvrdil teď pořád. Někteří lidé se dali slyšet, že ho opět přemluví, ale tentokrát jsem začala cítit, že on už to myslí vážně.

A tak se jednoho dne ohlásil a přiletěl jako vždycky, ale tentokrát ve slavnostnější náladě. Měl u nás stále pro tyto návštěvy vyhrazenou místnost, kde bylo všechno jako za časů, kdy se musel skrývat před Šimarovými Ochránci trůnu. Toho odpoledne vynášel z letadla více zavazadel než jindy. Pak, jak už bylo zvykem, jsem ho pozvala k nám na večeři.

Jako bych to tušila, připravila jsem večeři sama. Měla být slavnostní a myslím, že se mi povedla. Ovocné koláče Pavlovi chutnaly už od Ylliny… U této večeře byli jako obvykle, i oba Sygytové. Často jsme je zvali, když se tu zdrželi nad dalšími plány. Dohodli jsme se postavit místo jedné továrny dvě. V té druhé měli oba Sygytové vyrábět ve velkém své malé létací nárameníky.

„Copak je dnes nového ve vládě?“ otázal se můj táta Pav-le po dlouhé chvíli, aby přece jen nějak začal hovor.

„Vláda je v pořádku,“ odtušil Pav-le. „Je tam jen jedna malinká změna.“

„Odstoupil zase nějaký ministr?“ usmál se táta.

Pav-le až dosud všechny změny, k nimž ve vládě došlo, prohlašoval za malé až nepatrné.

„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „Všichni jsou na svých místech, nemějte obavy. Odešel jen jeden bezvýznamný úředník, kvůli němu žádná vládní krize nenastane.“

„Známe ho aspoň?“ chtěla jsem vědět.

„Sedí tu s vámi,“ podotkl suše.

„Snad ne ty?“ vytřeštil oči táta.

„Už je to tak,“ přisvědčil Pav-le. „Což jsem to neříkal už dlouho?“

„A ví o tom prezident?“ vyskočil Feíon.

„Už jsme se rozloučili,“ řekl Pav-le, jako by se ani nechumelilo.

„A co budeš dělat?“ nechtěla jsem tomu pořád uvěřit.

„Jsem tu dnes vlastně obchodně,“ usmál se Pav-le. „Chci si koupit letadlo. Snad bych mohl usmlouvat slušnou cenu, nemám peněz na rozhazování.“

„Neříkej, že nemáš peníze,“ zavrtěl hlavou táta. „Náhodou vím, jaký plat jsi měl mít. Z toho bys mohl mít deset letadel. Neříkej, že jsi všechno rozházel, o tom by se povídalo. A kromě toho jistě víš, že u mě dostaneš všechno i bez peněz. Jaké letadlo potřebuješ?“

„Tentokrát budu potřebovat něco většího,“ řekl Pav-le se smutným úsměvem. „Hlavně v tom musí být igidhig.“

„Ty už chceš odletět hledat Zemi?“ vytřeštila jsem oči. A nejen já, ale i ostatní.

„Už je nejvyšší čas,“ řekl Pav-le. „Teď je Aigura jaká by měla být, žije se tu lépe a já už fakt musím domů.“

„Můžeš ještě zůstat s námi v Mofidii,“ navrhla jsem.

„Ba ne, Yl-lo,“ zavrtěl hlavou Pav-le. „Poletím hledat Zemi. Tady mě nikdo nepotřebuje. Vláda je stabilní, všechno klape lépe než na Zemi.“

„Musíš ho pochopit, Yl-lo,“ řekl najednou můj táta podivně měkce. Bylo zřejmé, že už dávno věděl, že tento okamžik jednou musí přijít.

„Daroval jsem ti už jeden letoun,“ obrátil se pak na něho. „Nepoužil jsi jej a když nám rozbombardovali továrnu, zničili jej. Musím ti postavit jiný, ale bude aspoň lepší, mezitím jsme se mnoho nového naučili. Ale neprodám ti ten letoun za peníze, podle mě bude pořád v rámci našeho aigurského dluhu.“

„A to chceš… musíš odletět… navždycky?“ zeptala jsem se ho skrz slzy, které zatím nikdo, ani on sám, neviděl.

„Musím v každém případě najít Zemi,“ řekl umíněně. „Pak se uvidí, jak se to vyvine dál. Jestli ji najdu, zkusím přesvědčit lidi Země, aby se s Aigurou domluvili.“

„A nebude se ti stýskat?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Pokud to půjde, jistě se rád na Aiguru vrátím,“ řekl Pav-le. „Víte přece, jak jsou vaše letouny rychlé. Nevím ještě, jak dlouho budu Zemi hledat, ale na návrat na Aiguru mi jistě postačí tři dny jako z Ylliny.“

(Tentokrát pravdu neměl. Nemohl tušit, jak příšerně daleko je jeho domov. Když se večer díval na hvězdy, neměl ani tušení, že žádná z těch, které vidí, není Slunce. To není z Aigury vidět vůbec, stejně tak jako naše slunce není vidět ze Země. Odděluje nás nejen dva tisíce světelných let prostoru, ale především veliká prachová mlhovina, skrz kterou světlo nepronikne. Netušili jsme, že přelet k Zemi jediným skokem je nad hranicemi možností tátova nejnovějšího letounu, už proto, že naše mapy vesmíru tak daleko nesahaly. A už vůbec nemohl tušit, že s tímhle letounem k Zemi – nikdy nedoletí.) 

„Opravdu nemáš jinou možnost?“ snažila jsem se ho zviklat.

„Asi to tak bude,“ řekl táta. „Podívej se, Yl-lo, Pav-le se k nám dostal jako mladý chlapec, ale to už přece dávno není pravda! Dlouhá léta nám pomáhal s hvězdnými letadly, pak s vládou, ani jsme ho pořádně neocenili! Ale každého potká čas, kdy by se měl usadit. Bude mu jistě lépe doma.“

„Je to tak, budeme se muset rozloučit,“ řekl Pav-le. „Ale až najdu Zemi, slibuji vám, že se vrátím. I kdyby jen abyste si mohli Zemi zakreslit do vašich hvězdných map.“

„A nemohla bych… nemohla bych tam letět s tebou?“ navrhla jsem – až příliš rychle.

Zarazil se a chvilku přemýšlel.

„Ty ještě nemáš bloudění vesmírem dost?“ zeptal se mě s úsměvem. „Najít Zemi nebude jednoduché. Očekávám, že to bude dlouhá a nudná cesta…“

„Možná bych se také měla usadit,“ prohlásila jsem. „Ale chtěla bych předtím vidět Zemi. Vezmi mě s sebou, Pav-le, prosím tě!“

Chvíli přemýšlel a pak se usmál.

„Yl-lo, ty jsi tak nebetyčně zvědavé stvoření, že bych ti to ani nedokázal odepřít. Ale rozhodně to nebude výlet.“

„Opravdu Yl-lo,“ chtěl mě přesvědčit i Uilli Sygyt. „Pav-le musí proletět spoustu neznámých, asi nebezpečných míst, než najde svou Zemi. Myslím, že se vrátí, určitě se vrátí a my se s ním všichni zase shledáme.“

„A podle našich aigurských zvyků,“ přidal se i můj otec, „nemohu dovolit, abys po tak dlouhou dobu pobývala v malém letadle sama s jediným mužem. I když je z jiného světa a jinak si ho všichni vážíme! To přece víš!“

To ale neměl říkat! 

„Když se chceš tak odvolávat na naše staré Aigurské zvyky,“ odpověděla jsem mu pomalu, ale rozhodně, „pak ti musím něco říci. Právě podle našich starých aigurských zvyků nejenže mohu, ale dokonce musím letět s Pav-le, ať na jeho Zem nebo jinam. Právě ty zvyky mi nařizují neptat se tě, zda mi to dovolíš nebo ne! Na Yllině jsem s ním smíchala svou krev. Tady Feíon to dosvědčí, zeptejte se ho. Slíbil mi mlčení, dokud mu nedovolím promluvit, ale ode dneška to svolení má. Dnes už se ten zvyk nedodržuje tak přísně jako dříve, navíc to ani nebylo úmyslně, ale na druhé straně to už tenkrát na Yllině zpečetil Vontr krví, když se pokusil zákeřně Pav-le zabít!“

Určitě jsem byla po těchto slovech bledá.

Jako všichni okolo.

„Je to pravda, Fe-í?“ obrátil se táta zděšeně na Feíona.

Ten jenom mlčky přikývl.

Cesta, spojená shledáním Země, byla tedy skutečností.

Já jsem se chystal najít svůj domov a byl bych letěl i sám. Tak jsem si to přece původně představoval.

Yl-la si ale své místo vybojovala strašlivým přiznáním. Až teď mi vysvětlili, co jsem o starých aigurských zvycích nevěděl. Podle nich se mi Yl-la závazně zaslíbila tím, že dopustila, aby se za našeho pobytu na Aiguře její krev smíchala s mou. Na Aiguře prý takový závazek platí vždycky až do smrti. Proto se mě Vontr pokoušel zabít! V době před odletem prý Yl-le nadbíhal a snad ji chtěl i za ženu, proto nesnesl pomyšlení, že se věnovala někomu jinému. Yl-la měla o mě zájem čistě vědecký, což Vontr nechápal. Kdyby to bylo na Aiguře, asi by Yl-lu opustil, byla přece nižšího rodu než on. V pustém vesmíru však byla kromě Vontrovy pokrevní příbuzné Kwaity jedinou dívkou, takže neviděl jinou cestu než vraždu. Na šlechtický souboj mě vyzvat nemohl. Jednak jsem byl pro něho jen zvíře, ale pádnějším důvodem bylo, že se mě bál. Proto útočil kamenem a zezadu. Praštil mě tenkrát pořádně, raději jsem se dal večer Yl-lou ošetřit, nemínil jsem na neznámé planetě podceňovat žádné poranění. Když ale Yl-la prohlásila, že poletí se mnou, její prozrazené tajemství znemožnilo ostatním, aby jí to jakkoliv vymlouvali.

Pamatuji se jen, jak jsem pak seděl s hlavou v dlaních a nevěděl, co na to říci. Ty staré aigurské zvyky! Yl-ly jsem si vážil, hodně jsem ji poznal na naší pouti vesmírem. Yl-la byla z dívek, které by vynikaly nad ostatními nejen na Aiguře, ale i na Zemi. Být pozemšťankou, dávno bych se do ní zamiloval až po uši.

Musela by ovšem být pozemšťankou…

Jenže ona patřila k lidem Aigury. Patřila k civilizaci, která se celou svou historii vyvíjela odlišně než všechny pozemské. To, že jsme si byli podobní, bylo víceméně věcí náhody. Bylo výborné, že jsme se domluvili, mohli jsme spolupracovat a navzájem si pomáhat. Bylo by hezké, kdyby se naše odlišné civilizace dohovořily! Ligaidova letadla jsou vynikající mezihvězdný dopravní prostředek a tu spolupráci by umožňovala. Bylo by to nádherné, znamenalo by to určitě začátek nové epochy, ale podle mě to bylo asi tak všechno. Lidi Země od lidí Aigury přece více než světelné roky oddělují miliardy let jiného vývoje a že se naše krev nesráží, bylo pozoruhodné, ale podle mě nic neprokazující.

„Budeš moc nešťastná, děvče,“ řekl jsem jenom, když jsem si to dal dohromady.

Byli jsme spolu sami. Ostatní potichu opustili místnost, aniž by se nás dál na co ptali, ani jsem si toho nevšiml.

„Ty o mě nestojíš?“ zeptala se s napjatým očekáváním.

„Mě by ani nenapadlo vidět v tobě něco jiného než úžasnou kamarádku,“ přiznal jsem. „Jak jsi na to přišla?“

„Na to jsem se neptala,“ trochu nervózně zavrtěla nosem. „Chci vědět, zda bys o mě mohl stát! Nebo si myslíš, že nejsem pro tebe dost dobrá? Možná se už trochu vyznám v letadlech, ale umím taky vařit a svedu všechny požadované domácí práce…“

„Poslyš, Yl-lo, ty jsi přece skvělé děvče,“ řekl jsem a podíval se jí zpříma do očí. „Jako kamarádku tě beru hned a bez diskuse. Kdybys byla pozemská dívka, považoval bych za veliké štěstí, kdyby sis mě vybrala. Budu určitě závidět tomu, kdo tě dostane za ženu. Ale myslel jsem si, že to bude nejspíš Feíon, kdo bude tím pravým pro tebe. Já ti mohu nabídnout, že zůstaneme i nadále přátelé, chceš?“

„Pozemská děvčata jsou hezčí, viď?“ řekla smutně. „Toho jsem se bála, dobře vím, že lidé Země mají úplně jiná měřítka pro krásu.“

„V tom to není,“ řekl jsem. „Vzpomínáš, jak jsme si navzájem připadali směšní? Nos mám jako ptačí zobák a ty zase jako jedno naše zvířátko… To není podstatné, na to si člověk zvykne. Dobře vím, že jsi podle aigurských měřítek nadprůměrně krásná a už tě tak vidím i já sám. Krása není všechno, na tobě se mi líbí moc věcí a ty jsi opravdu děvče, jaké bych si přál!“

„Tak co ti brání, aby sis mě vzal za ženu?“ trochu se zas rozjasnila.

„Když to chceš vědět, povím ti všechno,“ rozhodl jsem se. „Ale budeme mluvit jen pravdu. Slibuješ?“

„Vždyť já mluvím pravdu, což sis toho ještě nevšiml?“

„Tak mi odpověz: přála by sis mít dítě?“

Zarazila se, ale ne nadlouho.

„Ano, ale moje a tvoje!“ řekla tiše.

„Tak vidíš, to je přesně to, co nejspíš nebude možné,“ řekl jsem.

„Máme stejnou krev!“ zavrtěla nesouhlasně nosem.

„Tak o tom víte aspoň něco,“ řekl jsem. „Jenže já se bojím, že stejná krev nestačí. Nechci, abys toho litovala. Bojím se, že v naší odlišnosti je ukryté hrozné nebezpečí. Na Zemi se tomu říká »mezidruhová nesnášenlivost«.“

„Myslíš, že bychom spolu třeba nemohli mít děti?“ řekla. „Ano, ale to se přece může stát i kdybych si vzala Feíona! To je prostě riziko v každém případě!“

„To by ještě nebylo nejhorší,“ řekl jsem. „Ale co kdyby se ukázalo, že je mít sice můžeme, ale jen nějakým hrozným způsobem deformované?“

„To se nedá zjistit předem,“ řekla potichu.

„Tím hůř,“ řekl jsem. „Dalo by se to zjistit jen pokusem, který by mohl mít strašlivý výsledek. Nevím, co bychom pak dělali. A bojím se, že to je až příliš reálné.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Věděl jsem, že ji má slova krutě zasáhla.

A netušil jsem jen, jak strašnou říkám – pravdu. 

„To by asi opravdu bylo hrozné!“ otřásla se najednou.

„Tak vidíš,“ usmál jsem se na ni. „Ale věř mi, že tohle a jenom tohle je jediný důvod, který mám proti tvému návrhu. Jinak bys byla pro mě nejlepší ženou, jakou bych si přál. Mám tě svým způsobem rád, věř mi. A právě proto nechci, abys byla kvůli mně nešťastná.“

Trochu se začala usmívat, ale byl to velice smutný úsměv.

„Ale vezmeš mě s sebou na hledání Země, viď?“ řekla už klidně. „Není přece možné, abys tam letěl sám. V letadle musí být přinejmenším dva piloti, už proto, aby se střídali ve spánku. Vezmeš si mě s sebou jako druhého pilota?“

Zaváhal jsem, ale jen na okamžik.

Ty staré aigurské zvyky! Spatřil jsem v tušově černých očích aigurské dívenky podivný záblesk, nebo ne? Buď jak buď, cosi mě v její otázce varovalo. Náhle jsem si uvědomil, že ji teď na svou pouť vzít musím! Nechci přece, aby hned po mém odletu spolykala smrtící dávku imeolu! Se mnou bude i ve vesmíru bezpečnější než tady. Snad si časem zvykne, ale teď ji musím mít na očích!

„Musím ti opakovat, že vesmír není parčík vhodný k procházkám, ale jestli si to opravdu přeješ, nemám sílu říci ti Ne,“ usmál jsem se. „Rozmysli si to ale dobře!“

„Já už jsem se rozmyslela. Chci letět s tebou!“ řekla odhodlaně.

„Dobrá,“ ukončil jsem. „Pilotko Yl-lo, jmenuji tě dnes druhým pilotem… ale s tátou si to vyjednáš sama, nemám odvahu sdělit mu, že chci vzít jeho jedinou dceru na tak nebezpečný výlet.“

„Přijímám, kapitáne!“ řekla s obvyklým šibalským úsměvem. „Jdu za tátou!“

Odběhla – a za chvíli přišel za mnou její otec, Fo-ru Ligaid.

„Prý jsi odmítl mou dceru!“ mračil se.

„Jak se to vezme,“ pokrčil jsem bezradně rameny. „Nejsem proti, aby odletěla se mnou, pokud jde o tohle. Doufám, že se spolu vrátíme.“

„Ty dobře víš, jak jsem to myslel,“ řekl Ligaid. „Ale já od Yl-ly vím, co tě k tomu vedlo. Pochopil jsem to. Vlastně ji tím chceš zachránit.“

„Takové odmítnutí nebylo lehké,“ řekl jsem tiše. „Yl-la byla smutná, já také.“

Díval se na mě chvíli zkoumavě.

„Myslím, že tě chápu, příteli ze Země,“ řekl. „Musím ti ale vysvětlit, jak je to s rodinou Ligaidů z Mofidie. V tom je zakleté všechno a měl bys to vědět.“

Ujistil jsem ho, že mě to nesmírně zajímá.

„Ligaidové byli známí odedávna. Nejprve jako trochu zvláštní hejsci, ale později se dali na vědu a ta se stala jejich osudem na celá staletí. Náš praděd, Gau-mal Ligaid, sestrojil první, ještě nedokonalé motory girrigy. Samozřejmě mu to nedalo, sestrojil si plošinu s akumulátory, nasedl a způsobil strašlivý poprask nejprve v Mofidii, pak i v Rumo-ogu, kam si zaletěl. Létal samozřejmě tak, aby svým letem způsobil co největší pozdvižení. Chvíli se vznášel tak nízko, jako by jel v obyčejném elektromobilu bez kol, pak se vznesl a policejní vozy, které ho pronásledovaly, napadaly do výkopu, který nedokázaly přeletět, jako on.

„Ligaidům takové kousky vždycky prošly. Zejména když se girrigové motory daly montovat do letadel, s jejichž pomocí císařské armády přemohly všechny sousedy a spojily naši pevninu do nejmocnějšího státu světa.“

„Náš děd, Jaš-ši Ligaid, zase postavil první letadlo, kde použil mimo akumulátorů i sluneční baterie a přetlakovou kabinu. Dokázal viset celý týden ve stratosféře nad hlavním městem navzdory císařským leteckým silám, které se marně snažily podezřelý letoun sestřelit. Ačkoliv zesměšnil letce Ochrany trůnu, dostal milost.“Nesestřelitelné stratopevnosti pak pomohly císařským armádám dobýt celý svět. Pod jejich bombami zahynuly ve všech ostatních světadílech milióny.“

„Můj otec, Mo-lio Ligaid, zahynul při pokusech, na jejichž konci byl nadprostorový konvertor, igidhig. Podařilo se mu uskutečnit první konverzi, ale sám si jistě dovedeš představit, jaké to mělo v jeho laboratoři následky.“

„Já jsem jen dokončil myšlenku svého otce a postavil první nadprostorové letouny. Jako první z Ligaidů jsem své objevy nedal do služeb vládce Aigury, dokonce jsem je postavil proti němu, i když jsem si to dlouho, velmi dlouho rozmýšlel. Věděl jsem, jako všichni, že císař je krutý tyran, ale vystoupit otevřeně proti němu, to nikdy nikdo z Ligaidů neudělal. Ale nemínil jsem poslušně plnit rozkazy. Když mi výslovně zakázal účastnit se osobně mezihvězdných letů, rozhodl jsem se neposlechnout ho. Mezitím se ukázalo, že sice nemám syna, který by dál pokračoval ve ztřeštěnostech rodu Ligaidů, ale bohužel ještě ztřeštěnější dceru.“

„Jak odletěli do vesmíru, to se už asi těžko dovíme. Měl jsem podezření, že Yl-la tu cestu podnikla o své vůli, ale po svém návratu mi slavnostně přísahala, že s letounem odstartoval někdo jiný. Věřím jí to. Yl-la má jistě i špatné vlastnosti, ale než by lhala, raději mlčí.“

„Ať letoun odstartovala ona nebo někdo jiný, Yl-la všem výstřelkům napáchaným za celá staletí rodem Ligaidů nasadila korunu, když na cizí planetě vtáhla do letadla cizí bytost. Kolikrát mě napadlo, co by se mohlo přihodit, kdyby nenarazila na tebe, ale na nějakou krutou a zákeřnou šelmu, asi jako o tobě tvrdil Vontr. Nejenže bych nikdy svou dceru nespatřil, ale dal bych vlastně těm bytostem klíče od kosmu. Kdoví, jaké by to mělo následky! Když jsem to potom Yl-le vyčítal, mávla rukou a tvrdila, že bytost z hvězd je mírnější než většina lidí Aigury. Naštěstí měla pravdu.“

„Ale teď už to moje dceruška přehnala úplně. Nejhorší na tom je, že ona to myslí vážně a je strašně nešťastná. Má tě ráda a jak jsem stačil poznat, chápeš to i ty.“

„Já mám také Yl-lu rád,“ řekl jsem potichu. „Tím hůř!“

„To bych pochopil,“ řekl Ligaid. „Mám také poslední dobou nějaké nedobré tušení, něco jako předzvěst něčeho špatného. Nerad dovoluji Yl-le, aby se vypravila hledat tvůj svět. Ale uznávám, bylo by nezodpovědné nechat tě letět samotného. Příteli, dávej na sebe i na mou dceru pozor! Neriskujte, ať se vrátíte v pořádku. Kdybyste nenašli Zemi do dvou měsíců, vraťte se aspoň nakrátko na Aiguru. Dám vám doplnit zásoby a osobně zkontroluji, jak váš letoun snáší cestu vesmírem. A nakonec musím tlumočit jednu prosbu. Nabízí se vám další dobrovolník. Feíon mě uprosil, abych se za něho přimluvil. Slibuje, že vám nebude na obtíž, ale ta cesta ho zajímá jako taková. Chápu ho, nechce se mu čekat, až zavedeme mezi Aigurou a Zemí pravidelnou leteckou linku a cestování bude všední, bez nebezpečí. Můžeš i jeho vzít s sebou?“

„Letadlo unese šest lidí, bude nás teprve polovina. Ale ať si Feíon nemyslí, že to bude hračka! Ta cesta nebude krátká ani jednoduchá. Mám sice jakési tušení, kde by Země měla být, ale i tak musíme prozkoumat desítky hvězd. Až se vrátíme a budeme vědět, kde je Země, ještě si o tom popovídáme,“ sliboval jsem.

„Já ti věřím,“ přikývl Ligaid. „Vím, že nejsi ztřeštěný jako má dcera, i když nikdo nikdy nemohl tvrdit, že by tě viděl bát se.“

„Ale mohl,“ mávl jsem rukou. „Třeba teď přiznávám, že se hrozně bojím o Yl-lu. Snad mě opravdu tenkrát měla raději nechat ležet v lese… Jestli nedoletíme…“

„Letoun má dvojitou sadu akumulátorů,“ připomenul mi. „Mělo by to stačit napříč Galaxií. Na žádné planetě nemusíte přistávat, pokud to nebude Země. Yl-la říkala, že to prý bezpečně poznáš, tvrdil jsi to prý…“

„To všechno vím,“ přikývl jsem. „A rád přijímám možnost vracet se na Aiguru. Škoda, že neznáte počítací stroje. Kdybych měl možnost všechny hvězdy spočítat, letěli bychom už teď přímo k Zemi.“

„Snad mi jednou takový stroj ukážeš, příteli,“ usmál se Ligaid. „Možná opravdu něco tak nepředstavitelného, jak mi bájila Yl-la, existuje. Yl-la nelže, ale ani ona ten stroj přece neviděla, jen opakovala, co slyšela od tebe.“

„Jednou budeme ty počítací stroje montovat do letadel a ta budou létat mezi hvězdami i sama. Ale teď musíme zkoušet hvězdu po hvězdě. A to může být dlouhé.“

„Nemohu ti přát nic jiného než úspěch,“ řekl Ligaid.

„Také doufám.“

Nic jiného jsem už říci nemohl. To důležité jsme si tím řekli. Mohli jsme si jen stisknout ruce před rozloučením.

A tak se i stalo…

Errata:

08.11.2021 15:35