Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ztracenci

Proletěli jsme osmdesát sedm hvězdných soustav…

Všude jsme se jen nakrátko vynořili z Evseje, nastavili sluneční články paprskům, pořídili orientační fotografie, ale vždycky, ještě dříve než jsme se vynořili, Pav-le zklamaně zabručel: „Zase nic.“

Neptala jsem se ho, odkud bere svou jistotu. Pravda, část hvězd byla bez planet, v evseji to bylo dobře vidět, jenže on to říkal i  když jsme u ní před vystoupením z nadprostoru viděli planety v podobě nevelkých majáčků si-jidů.

Pav-le mi někdy připadal jako čaroděj-věštec.

Feíon mě občas střídal, ale častěji hlídal letoun, když jsme u některé hvězdy doplňovali akumulátory a Pav-le odcházel spát. To mi umožňovalo být vzhůru vždycky když se něco dělo a když Pav-le přelétával od hvězdy k hvězdě. Chudák Fe-í schytal tu nejnudnější část našeho letu, otravné nabíjení akumulátorů. Ale ani mrknutím oka nedal najevo, že by mu to bylo nepříjemné. I on měl mnohé dobré vlastnosti a kdybych nikdy nepotkala Pav-le…

Ba ne, spíš bych dopadla jako ta, kterou si místo mě vzal Vontr. Litovala jsem ji, když ji zabili. Nevadilo mi, že se mi kdysi vysmívala, nevadilo mi, že nade mnou triumfovala, že mi přebrala Vontra. Já jsem přece proti ní nic neměla. Kromě trochy škodolibého výsměchu mi nevyvedla nic zlého, naopak mě zbavila Vontra, kterého jsem sama odmítla. Když jsem se s tím svěřila Pav-le, řekl, že hněv lidí se obrátil špatným směrem, takže se mnou vlastně souhlasil.

Já jsem ve vesmíru našla zase klid a pohodu, jakou jsem naposledy prožívala ještě před nedávnem na Aiguře, když byl Pav-le poradcem vlády a každou chvíli byl u nás v Mofidii. Ale v koutku jsem se strachovala okamžiku, kdy Pav-le začne jásat, protože budeme u Země.

Pav-le však s jásáním nespěchal. Byli jsme už dlouho ve vesmíru a jeho tvář byla zasmušilejší s každou hvězdou. Když jsme právě neletěli, aspoň si podle fotografií doplňoval mapy vesmíru a já jsem se starala o obsah palubní spižírny. Zásob pomalu, ale jistě ubývalo. Nebylo to tak zlé, jako při našem dřívějším bloudění. Teď jsme se mohli v libovolné chvíli vrátit přímo k Aiguře a zdálo se, že přerušení budu muset navrhnout právě kvůli zásobám. Dvakrát nám plášť prostřelily meteority. Zalepili jsme průstřely a letěli dál, naštěstí se nikomu nic nestalo.

Navíc jsme byli všichni tři unavení. Za tu dobu jsme se dostali daleko od Aigury, ačkoliv jsme začali obhlížet hvězdy Aiguře nejbližší a jen zvolna, hvězdu po hvězdě, jsme se od ní vzdalovali. Naše předchozí putování nazdařbůh muselo být ale bláznivé! Už teď jsme byli strašně daleko od domova a Země pořád nikde!

„Zdá se mi, že se vrátíme na Aiguru,“ řekl právě včera. „Létáme příliš dlouho, budeme si muset odpočinout.“

„Ty jsi také tak unavený?“ zeptala jsem se ho.

Tím jsem mu nechtěně řekla všechno.

„Vydržím mnohem víc, ale vás trápit nechci,“ usmál se na mě. „Nevadí, myslel jsem, že dokončíme stovku hvězd a pak se vrátíme. Zaokrouhlíme to na devadesát. Rozhodně se nevracíme s prázdnou, zmapovali jsme kus vesmíru.“

Byla to pravda. Právě tím, jak jsme létali klikatě od hvězdy ke hvězdě, nalétali jsme neuvěřitelných dva a půl tisíce světelných let, ačkoliv jsme se od Aigury přímou čarou vzdálili teprve o tisíc tři sta světelných let. I to byla úděsná vesmírná propast. Naše slunce už dávno nebylo vidět, zakrývala nám je prachová oblast. Pav-le si ale ani teď nebyl jistý, obrazce hvězd mu pořád nic známého nepřipomínaly.

Osmaosmdesátá hvězda planety neměla, ale vynořili jsme se, abychom tady jako obvykle pořídili fotografie.

Planety tu nebyly, ale něco jiného, mnohem horšího.

Sotva Pav-le vypnul igidhig, ozvaly se tři tvrdé rány do pláště letounu. Pak bylo několik okamžiků ticho, jen jsme se jeden na druhého udiveně podívali, ale vtom se letoun roztřásl, až jsme málem přetrhli pásy a vlétli do přístrojů.

„Meteory – a je jich moc!“ křikl Pav-le a současně zapnul páčku igidhigu. Světla blikla, ale byli jsme zase v zelené mlze Evseje a bezpeční před tím krupobitím.

„Jdu se podívat, co se stalo,“ rozepnula jsem pásy.

„Vezmi si skafandr,“ řekl Pav-le skrz zuby, ale ani se na mě nepodíval, pečlivě směroval letoun podle si-jidu hvězdy. Pochopila jsem, že se budeme vracet k minulé hvězdě. To se ještě nestalo za tu dobu, co jsme hledali Zemi.

„Myslím, že máme nějakou větší díru,“ řekla jsem rychle. „Určitě to vzbudilo i Feíona. Doufám, že se s ním nic zlého nestalo!“

Feíonova kabina svítila zeleně, Feíon byl nejspíš v pořádku. Měla jsem pravdu.

Přesněji – v té chvíli jsem ještě pravdu měla. 

Minutu poté už ne. Ach – vědět to předem… 

Skafandr jsem oblékla v minutě, ačkoliv to v těsné kabině a v beztížném stavu vždycky trvá déle. Pak jsem opět pořádně omrkla kontrolky indikátorů hermetičnosti.

Jen tři modrá světélka? Jenom ze tří místností nám unikl vzduch? To by ani tak nevadilo! Oddechla jsem si, ale ne nadlouho. Palubní kuchyň – tam bude spoušť, uvažovala jsem. Hlavní šachta je celá, to je dobré, nemusím teď čekat, až si skafandr obleče i Pav-le, má ostatně důležitější starosti, když se ani nestará o hermetičnost lodi!

A v té chvíli jsem si tu katastrofu uvědomila.

Proboha – akumulátorovna!

Okamžik jsem na to světélko ohromeně zírala jako zhypnotizovaný králíček na hada ketú.

A další pohled, který jsem maně věnovala měřiči energie, mě přimrazil ještě víc! Pav-le se přece vždycky snažil, abychom měli neustále obě sady akumulátorů plné. Hlavní sada byla na nule – jak je to možné, vždyť ještě před chvilkou – a u záložní, na kterou jsme letěli teď, se asi zbláznil měřič, tak rychle energie přece klesat nemůže!

„Pav-le?“ vyjekla jsem. Slyšel mě, skafandr můj hlas sice tlumil, ale jistě mi rozuměl. Nepohlédl na mě a dál sledoval hlavní obrazovku, kde se teď hbitě míhala vlákna zelené mlhy na znamení, že pořád ještě letíme.

„Zůstaň tu, Yl-lo,“ řekl náhle, aniž se ke mně otočil. „Brzy budeme u hvězdy.“

„Pav-le – akumulátory!“ připomněla jsem mu.

„Vidím,“ zavrčel. „Máme je prostřelené, musíme se za každou cenu dostat k jiné hvězdě. Tam buď budou fungovat sluneční články, nebo…“

Nedořekl, co bude, když nebo…

Konečně se objevil si-jid hvězdy. Pav-le nevypnul igidhig hned, ale podle svého zvyku počkal, až se mu si-jid přemístí na zadní obrazovku. Pak teprve vypnul vypínač a propadli jsme se do normálního prostoru. Planeta byla naštěstí na dohled, ale byl nejvyšší čas! Energie klesala přímo zběsilou rychlostí. Dokonce i teď, když jsme neletěli! Musela nám někudy unikat a světla v kabině začala brzy znatelně slábnout.

„Teď se ukáže,“ zavrčel Pav-le, vypnul i záložní sadu akumulátorů a světla se rozsvítila naplno. Zlaté sluneční články! Nezklamaly! I teď, navzdory předešlému krupobití, dávaly proud – a dostatečný!

„Jdu se podívat, co je s akumulátory,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Počkej na mě, hned se obleču!“ zadržel mě.

„Půjdu napřed,“ řekla jsem rychle.

„Proboha, ne!“ vykřikl na mě. „Podívej se semhle!“

Přístroj, který mi ukazoval, byl na okraji panelu, byl tedy méně důležitý. Byly tu dálkové teploměry teploty ve všech kabinách. Zatímco většina jich stála na obvyklé příjemné hodnotě, dva z nich ukazovaly kosmický mráz – v místnostech, odkud unikl vzduch. Jeden jediný však ukazoval – teplotu, při které se vaří voda.

Vnitřní teploměr akumulátorovny!

„Co to má znamenat, Pav-le?“ vykřikla jsem.

„Budou tam nejspíš zkraty mezi deskami, taková ztráta energie se nemohla změnit na nic jiného než na teplo! Elektrolyt se tam vaří a vařící louh je strašně nebezpečný, nemůžeš tam jít, dokud to nevychladne!“ vrčel a jak mohl nejrychleji na sebe soukal skafandr.

Nešlo mu to, musela jsem mu pomoci.

„Ale vždyť už je tam zase normální tlak!?“ ukázala jsem mu na tlakoměr.

„Ježiši! Že on do toho Feíon vlezl?“ zařval bezmocně a zoufale Pav-le.

Předlétl mě u šachty a trhnutím se nasměroval dolů.

A tam dole se vznášel Feíon. Podařilo se mu opustit akumulátorovnu a zavřít za sebou dveře, ale dostal se jenom do šachty…

Vím jen, že jsem pak strašně dlouho vřískala hrůzou. Potom mě Pav-le – poprvé a naposledy v životě – pleskl do zad. Kupodivu mě ta herda vzpamatovala. Ale jen do chvíle, než jsme spolu odklopili tu zprohýbanou, horkým a žíravým elektrolytem úplně zničenou přílbu Feíonova skafandru. Pak jsem začala ječet znovu. A bylo proč!

Víc nevím. Omdlela jsem, což bylo v té chvíli asi to nejlepší, co jsem mohla udělat…

Přistání bylo trochu tvrdší, ale ještě v mezích únosnosti stroje i nás lidí uvnitř.

Letoun stál na nevelké skalní plošince. Z jedné strany se přitiskl ke kolmé stěně, na druhé straně mu jen pár kroků scházelo k propasti, jejíž dno se ztrácelo v mlze. Mlha byla i všude kolem, byl div, že se mi podařilo najít aspoň tuhle plošinku. Nebyl už čas vybírat lepší místo k přistání, ani jsem nestihl zjistit, kterým směrem se planeta otáčí, abych si mohl zvolit co nejdelší den. Naletěl jsem prostě doprostřed osvětlené strany planety, abychom se dostali dolů za světla, dřív než se zřítíme. I tak jsem cítil, jak s houstnoucí mlhou letoun slábne – ke konci se klesání od pádu moc nelišilo. Gravitace tu naštěstí byla jen osmdesát procent pozemské nebo Aigurské, ale i tak při závěrečném brzdění pohasla světla v kabině, až jsem se obával, že je energie vyčerpaná úplně do dna. Nakonec jsme to ale přece jen zastavili.

Yl-la zanesla do přechodové komory klícku s našimi dvěma pokusnými jor-rí a rychle se vrátila do řídící kabiny. Pak jsme spolu na dálku otevřeli vnější dveře – a zděsili se. Jakmile oba dva jor-rí ovanul vzduch planety, začali v kleci divoce pobíhat, ale ne dlouho, za pár okamžiků už nehybně leželi na dně klícky. Jejich heboučká zrzavá srst zkudrnatěla a změnila barvu. Rychle zčernala a pak se přímo před našima očima začala drolit a odpadávat, až po několika minutách ležely v klícce jen dvě holé, nabubřelé mrtvolky.

Potom obraz zaprskal a zhasl, kamera v přechodové komoře přestala fungovat.

„Co se to děje, Pav-le?“ vyjekla Yl-la.

„Nemůžeme mít pořád štěstí!“ pokrčil jsem rameny. „Planeta má zkrátka jedovaté a nejspíš i žíravé ovzduší.“

„Zavři raději ty dveře!“ prosila Yl-la.

„To sice mohu,“ řekl jsem, „ale našim jor-rí to už nebude nic platné.“

Přesto jsem dveře rychle uzavřel a aby žíravé ovzduší planety nemohlo dlouho působit na materiály přechodové komory, obětoval jsem raději trochu vzduchu a vytlačil je ven. Vnější kamera přitom ukázala, jak přebytek našeho vzduchu zasršel venku bleděmodrými plameny. Nebylo by asi zdravé vyjít z letadla, skafandry by to nemusely vydržet! Žíravina působila i na vnější plášť letounu, ale ten byl vyrobený ze speciálních vysoce legovaných ocelí a měl by leccos vydržet, strachoval jsem se jen o zátky z plastického tmelu misót, jimiž byly zevnitř vyspravené průstřely po meteorech. Neměli bychom se tu zdržovat ani o okamžik déle, než bude nezbytné. Naštěstí jsem ještě před přistáním zalepil na oběžné dráze všech dvaaosmdesát průstřelů.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Yl-la v obavách. „Nebylo by lépe odletět?“

Podíval jsem se na měřiče energie.

„To nepůjde,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musíme se nejdřív podívat na akumulátory. Bez nich odletět nemůžeme, bez energie jsme tu uvězněni. Musíme to vyřešit, ať to stojí, co stojí! Jdu se na to podívat.“

Rozepnul jsem popruhy a vstal.

„Ty chceš jít k akumulátorům?“ zděsila se. „Zapomněl jsi, jak dopadl Feíon?“

„V beztížném stavu to bylo horší,“ uvažoval jsem nahlas. „Jak víš, zrovna v té době se akumulátory vařily. Teď už to bude určitě klidnější a studenější.“

„Já tě tam nepustím!“ vyhrkla a roztáhla ruce, aby mi zatarasila dveře.

„A co chceš dělat?“ vybuchl jsem.

„K akumulátorům ne! Víš, co to udělalo s Feíonem!“

Jenže já jsem měl před očima bleděmodré plameny, jak vzduch vytlačený z lodi reagoval s vnější atmosférou. Jestli neodolá plášť, nebo jen plastikové zátky, uhoříme bez ohně jako chudáci jor-rí! Museli jsme spěchat, jinak to nešlo!

„Poslyš, Yl-lo, pusť mě tam po dobrém!“ ovládl jsem se na poslední chvíli. „Když nespravím akumulátory, bude s námi konec a ty to víš. Víš, že si musíme pospíšit, než se stane něco nenapravitelného. Každým okamžikem může být pozdě! Žíravina nám ničí plášť, nemůžeme se tu zdržovat.“

„Tak tam půjdu já!“ prohlásila.

„Ty nevíš co a jak,“ řekl jsem. „Já mám větší šanci, že to spravím.“

„Já znám také dokonale celý letoun!“ trvala na svém.

„Jenže nevydržíš, co já,“ trval jsem na svém. „Kdyby se ti něco stalo, nevěděl bych si s tebou rady. Ty jsi přece jen šikovnější.“

„Kdyby se ti něco zlého stalo, nezachránila bych tě,“ řekla potichu, ale potom stáhla ruce a uvolnila mi cestu. Dobře věděla, že mám pravdu.

„Skafandr něco vydrží!“ chlácholil jsem ji. „Teď už tam nebude elektrolyt poletovat, jistě mezitím stekl někam do kouta.“

„Feíon měl také skafandr!“ vzlykla.

„Než se dohodneme, můžeme všechno ztratit,“ uzavřel jsem diskusi a sklouzl dolů po žebříku šachty.

Těžká akumulátorovna byla až ve spodní části letounu, za letu pomáhala stabilizovat. Musel jsem nejprve nad sebou pečlivě zavřít dělicí poklop šachty, než jsem se odvážil otevřít dveře. Mlasklo to a vyvalila se z nich bílá mlha. Na podivně naleštěné podlaze byla kaluž elektrolytu, ale letoun se trochu nakláněl a žíravina skutečně stekla k opačnému konci kabiny, jak jsem očekával. To bylo dobré.

Všechno ostatní bylo horší. Jobovy zvěsti, zlé a horší.

Nádržky akumulátorů žárem zprohýbané. Několik děr v jejich stěnách. Otvory byly rovněž ve stěnách kabiny, ale všechny byly alespoň narychlo pospravované. Feíon věděl, že musí zalepit otvory za každou cenu a také to udělal, ale ta cena byla pro něho příliš vysoká. Věnoval se průstřelům ve vnější stěně a nestačil sledovat, co se děje za ním. A tam probíhala spoušť stejná, ne-li větší. Ve sníženém tlaku se tam vařil elektrolyt prostřelených akumulátorů, blesky desítek zkratů tavily vnitřky článků. Velké bubliny horké žíraviny poletovaly v beztíží vzduchem, pukaly a rozhazovaly do stran nebezpečné kapky…

Teď už tu byl klid, ticho – a zima, jako ostatně v celém letounu.

Co s tím nadělením budeme dělat, to mi nebylo jasné. Průstřelů bylo moc, některé zřejmě vedly naskrz více článků, takže je zkratovaly i navzájem. Takové otvory zvenčí těžko kdo zacelí! A i kdybychom je spravili, nic by to nezměnilo. Elektrolyt na podlaze byl znečištěný a nepoužitelný.

Zbývala malá naděje, jak pomoci aspoň zčásti. Odpojit vadné články a pospojovat ostatní do jiného zapojení, aby byly využité co nejlépe. Dá se z dvojité sady akumulátorů sestavit dohromady jedna, aby stačila pro mezihvězdný let? Kdyby se mi to povedlo, jsme zachráněni. Nemusíme přece letět napříč Galaxií, stačí doletět k Aiguře nebo i k bližší Yllině. Tam bychom měli na pořádnou opravu víc času.

Vytáhl jsem montážní klíče a pustil se do práce.

Trvalo mi to několik dlouhých hodin. Překvapila mě Yl-la, nevydržela v řídící kabině nervové napětí a přišla se, naštěstí také oblečená ve skafandru, podívat, jestli se mi něco nepřihodilo. Když jsem ji uviděl ve dveřích, jen jsem ji upozornil na nutnou opatrnost před žíravými loužemi na podlaze, ale usmál jsem se na ni. Rychle jsem ji ale odpoklonkoval zpátky na její místo do řídící kabiny.

„Pozoruj okolí a kdybys viděla cokoliv podezřelého, přiběhni,“ nabádal jsem ji. „A podívej se, co je s Feíonem.“

Po dalších pěti hodinách chvatné práce jsem konečně uložil nářadí do skříňky a vrátil se k Yl-le. Sestavil jsem baterii pouze z článků, které snad byly použitelné. Šlo o to, bude-li stačit energie na let – a zejména v nadprostoru!

Yl-lu jsem našel v palubní kuchyňce. Průstřely stěn jsme už ve vesmíru zalepili tmelem; teď zkoumala, co ještě půjde udělat s prostříleným vybavením. Ale aspoň vařič šel, takže mě přivítala horkým nápojem.

„Byla ses podívat na Feíona?“ zeptal jsem se jí.

„Má v sobě imeolu na čtrnáct dní,“ řekla tiše. „O ničem neví. Naštěstí.“

„Myslel jsem, aby se mu něco nestalo ve spánku,“ řekl jsem. „Je tu všude zima.“

„Co by se mu mělo stát?“ podívala se smutně. „Smrt bude pro něho vysvobozením! Co ho může čekat horšího, když přišel o obličej, o ruce, ale hlavně o oči?“

„I bez očí se dá žít,“ řekl jsem, ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Měl jsi ho poslechnout, když chtěl smrtící dávku,“ mírně mi vyčetla Yl-la. „Takhle jsi to odložil o čtrnáct dní, ale co potom? Když už se jednou rozhodl umřít, je od nás kruté držet ho při životě proti jeho vůli. Stejně zemře, kdyby pro nic jiného, tedy protože zemřít chce. Takový život by beztak nestál za nic!“

„U nás na Zemi nesmí lékař ani na smrt nemocnému dát jed, aby ukončil jeho trápení,“ řekl jsem tiše. „Tomu se u nás říká vražda. A navíc vražda bezbranného.“

„Ani když si to sám přeje?“

„Ani potom,“ přikývl jsem.

„Některé vaše zvyky jsou fakt barbarské!“ odfrkla si. „Víš co? Nech mě Feíona ošetřovat, já mu milosrdenství smrti neodepřu, až si to bude přát.“

„Právě proto ho budu ošetřovat já.“

„To předpokládáš, že vydržíme čtrnáct dní…“

„Proč bychom nevydrželi? Až vzlétneme z té žíravé atmosféry, máme naději.“

„Víš, Pav-le,“ podívala se na mě tak strašně smutným pohledem, až jsem se zachvěl. „Tobě to řeknu, ty to sneseš. Před chvilkou jsem načala předposlední kyslíkovou bombu. Nefunguje čistička vzduchu. Rozbilo to hlavní kompresor, čistička je zničená.“

„Budeme rozkládat vodu,“ napadlo mě. „Snad jsou aspoň elektrolyzéry v pořádku?“

„Dostaly přímý zásah,“ opáčila. „Ale na tom nezáleží, i kdyby byly v pořádku, nemáme energii ani vodu. Tady v kuchyňce to roztrhlo potrubí, voda z recyklačních nádrží se vypařila do vesmíru. Máme jen vodu v láhvích osvěžujících nápojů, celkem dvacet litrů. Na planetě sice voda je, totiž jestli je to voda, co teď venku prší z mraků, ale je jedovatá a nejspíš žíravá. Divím se, že vnější kamery ještě ukazují.“

„Od Aigury jsme skoro pět dní letu,“ řekl jsem – a sáhla na mě smrt. „Yllina je blíž jen o dva dny letu. Takže nás mohou zachránit jedině akumulátory. Sestavil jsem z nich slabší baterii, je to lepší než nic. Zkusíme letět dál.“

„Jestli už není pozdě,“ řekla Yl-la.

„Není! Nenechám se tak snadno přesvědčit,“ trval jsem na svém.

Opravdu nemělo smysl zůstávat dál na této nehostinné, jedovaté planetě, ale teď jsme museli počkat, až se s námi otočí ke slunci. V těchto místech byl pozdní večer, letoun byl ve stínu skal, sluneční články dávaly jen nepatrně energie a akumulátory byly prázdné. V letounu nastala tma. Nejprve zhaslo osvětlení, pak nouzové lampičky a nakonec zmrtvěly i přístroje. A byla nám pořád větší zima. Dálkové teploměry ukazovaly i bez proudu, ale ve světle svítilny nás s ledovým klidem ujišťovaly, že nám v kabinách začne zamrzat voda.

Chudáka Feíona jsme alespoň pečlivě zabalili do spacího vaku. Nemohli jsme pro něho udělat nic víc, naštěstí to ani nepotřeboval. Měl tělo nepřirozeně studené, což bylo tím, že se jeho životní pochody vlivem imeolu snížily na minimum. Napadlo mě dát mu do spacího vaku rozsvícenou svítilnu. Vybije se, ale aspoň trochu tepla z ní bude, pomyslel jsem si.

„Musíme si odpočinout, Yl-lo,“ řekl jsem, když jsme se postarali o Feíona. V letounu byla tma a my jsme měli jen jednu svítilnu. Dveře jsme museli zavírat ručně, elektrické motorky pochopitelně nepracovaly. Všechno jsme pečlivě zavřeli a skončili v Yl-lině kabince.

„Je tu hrozná zima,“ otřásla se.

„Spací vak si brzy zahřeješ,“ ujistil jsem ji.

„Mám nápad,“ řekla potichu. „Do mého vaku se vejdeme oba a zahřejeme se… nikdy to nikomu neřeknu, ať mě krysy zaživa sežerou! Nevydržím tu ležet sama – zdálo by se mi, že už ležím v rakvi!“

Uvažoval jsem krátce. Byli jsme v zoufalé situaci, to je pravda. Yl-la to věděla. Snad jí moje přítomnost pomůže překonat depresi, která čišela z jejích slov. Protože jinak – sáček s imeolem měla určitě při sobě!

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Zůstanu s tebou.“

„Otoč se na chvíli a nedívej se, prosím tě,“ zašeptala a zhasla svítilnu.

„Vždyť je tu tma!“ usmál jsem se. Slyšel jsem, jak rozbalila spací vak a vklouzla dovnitř. Ani teď nepřekonala svou stydlivost, i když už jen ze setrvačnosti. Viděl jsem to jako dobré znamení, když jí na tom ještě záleželo.

„Tak pojď,“ řekla šeptem. „Ale taky bez kombinézy, ta zvenčí strašně škrábe.“

A najednou jsme byli spolu ve spacím vaku, který byl pro dva přece jen trochu malý. Tím rychleji nám bylo teplo, ačkoliv v místnosti se už tvořila jinovatka. Tepelně izolační schopnost spacích vaků byla naštěstí vynikající, v těch by se dalo cestovat do Himalájí nebo na točnu. Neodvažoval jsem se ani hnout, ale nemohl jsem zabránit, aby se v tak malém prostoru naše těla nedotýkala. Teď nám bylo bez ohledu na zoufalou situaci aspoň teplo a pro tuto chvíli nám bylo přece jen veseleji.

„Teď je mi krásně,“ řekla potichu a jakoby neúmyslně se ke mně trochu přitiskla.

Držet v náručí nahé děvče a vědět, že nesmí být moje, to je nelidské, pomyslel jsem si. Ale na druhé straně jsem byl rád, že je Yl-la přece jen veselejší.

„Poslyš, Pav-le, vážně doufáš, že máme naději přežít?“ zeptala se mě náhle šeptem. Cítil jsem, jak se zachvěla.

„To uvidíme ráno,“ řekl jsem. „Samozřejmě pokud do rána vydrží plášť, to neovlivníme. Jestli dokážeme vzletět, zkusíme v prostoru nabít akumulátory. Tady na planetě by to trvalo příliš dlouho. A pak uvidíme, co si můžeme dovolit. Moc toho nečekej, nebylo jednoduché propojit těch pár zbylých článků, aby z nich byla použitelná baterie. Ještě že jsme měli dvojitou sadu a bylo z čeho vybírat! Teď už nemáme rezervu vůbec žádnou.“

„A co vzduch?“ zašeptala.

„To vypadá opravdu zle,“ odpověděl jsem jí upřímně.

„Měli bychom zkusit najít planetu, která by nám dala vzduch a vodu… Kdybychom ji našli, dala bych jí jméno Pav-lina,“ řekla Yl-la skoro žertem. „Kde je teď asi Yllina? Není k ní blíž než k Aiguře?“

„Je – o celé dva dny letu,“ přisvědčil jsem. „Však já ani neuvažuji, že bychom doletěli na Aiguru. Stačí doletět na Yllinu, to je naše záchrana. Je tam vzduch i voda. Zotavíme se, nabijeme akumulátory a na Aiguru je to jen kousek.“

„Myslíš si vážně, že tam doletíme?“ zachvěla se. „Jistě se o to pokusíš. Myslíš si ale, že to půjde?“

Chvíli jsem mlčel.

„Naděje umírá poslední,“ řekl jsem potichu. „Dobře si tu krásnou pozemskou myšlenku zapamatuj. Dává nám sílu vytrvat, i když všechno vidíš beznadějné.“

Chvíli neodpověděla.

„Takže i ty víš, že naději nemáme,“ zašeptala.

„Naděje umírá poslední,“ opakoval jsem. „Můžeme ještě objevit planetu.“

„Sám víš, jak je to nepravděpodobné!“ řekla smutně.

„Vím,“ souhlasil jsem. „Ale nemůžeš to vyloučit.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Pav-le?“ zašeptala po chvíli a celá se zatřásla. „Něco mě napadlo…“

„Povídej!“ vybídl jsem ji.

„Já vím, že naději nemáme,“ řekla odevzdaně. „Jsme příliš daleko nejen od Aigury, ale i od Ylliny! Je vyloučené, abychom doletěli za tu dobu, na kterou nám vystačí vzduch. Budeme rádi, že máme dost imeolu a nebudeme vědět, jak umíráme… Slib mi aspoň, že si vezmeš imeol se mnou! Nechci, abys mě viděl umírat! Až se začneme dusit, bude to strašné. Lidé prý zvracejí, je to ošklivý pohled. Nebude lepší zemřít imeolem oba ve stejnou chvíli?“

„Tak nemluv, Yl-lo!“ přerušil jsem ji.

„Já vím, naděje umírá poslední,“ řekla trpce. „Já bych si dávno vzala smrtelnou dávku, hned jak jsem to zjistila s tím vzduchem, kdyby…“

„Dokud je naděje, nesmíš!“ řekl jsem naléhavě.

„Teď mě nepřerušuj, prosím tě!“ řekla. „Teď mám už jen jedinou naději. Budeme žít ještě dva dny. Ty to víš zrovna tak! A když nám dvěma rozhodně nehrozí, čeho ses tak bál, řekni mi upřímně, máš ještě nějaký důvod, proč bych nemohla být tvoje?“

„Pořád máme naději, malou, ale přece,“ řekl jsem umíněně.

„Vy lidé Země jste divní,“ zašeptala. „Nedovedete druhému podat milosrdnou smrt, ale umíte zabít nečinností.“

„Zabít nečinností?“

„To je přece jednoduché!“ řekla. „Když se ti někdo topí před očima, zabiješ ho tím, že neuděláš vůbec nic! Dej na jednu stranu vah tvou nepatrnou naději, já dám na druhou stranu, že aspoň poslední chvíle našeho života můžeme být spolu – a řekni, co bude vážit víc? Naděje, že přece jen budu tvoje, je teď opravdu jediné, co mě drží při životě! Máme jen dva dny života a víme to oba. Strašně se bojím, ale aspoň vím, že mám tebe…“

Rozvzlykala se.

„Máš pravdu, Yl-lo,“ hladil jsem ji po kudrnách. „Máme opravdu malou naději. Ale já ti nechci ublížit, víš?“

„Teď právě mi ubližuješ nejvíc!“ řekla tiše. „Čas utíká pořád rychleji, zbývá nám málo a ty mě zabíjíš nečinností!“

„Tak už neplač!“ řekl jsem. „Já ti neublížím… ani tou nečinností…“

Pohladil jsem ji znovu, nejprve po vlasech, pak po nahých zádech. Potom jsem jí pečlivě otřel od slz tváře a oči. Zase se ke mně o něco víc přivinula, až jsem jasně cítil, jak jí splašeně bije srdce. Přitiskl jsem ji k sobě. Měla pravdu, teď už nesejde na tom, co by se mohlo stát kdovíkdy, když máme před sebou jen pár posledních hodin!

Na okamžik strnula, ale pak mě objala silou, jakou bych od ní rozhodně nečekal.

Zapomněli jsme, že jsme v rozbité, ochromené lodi ztraceni na jedovaté planetě… Náhle jsme si oba přáli ne aby svítání přišlo co nejdřív, abychom mohli nehostinnou planetu opustit, ale aby tahle noc trvala co nejdéle. Noc, kdy jsme neusnuli ani na okamžik… Kdy nám úplně přestalo záležet na tom co bude. Důležitější bylo, co bylo právě teď.

„Nikdy nebudu litovat!“ řekla. „I kdybychom přežili! Jediné, co mě může mrzet, je že jsme se našli tak pozdě.“

Všimla si toho první, ale neupozornila mě, dokud jsem to nezpozoroval sám.

Osvětlení v kabině začalo žhnout.

„Je ráno,“ řekl jsem. „Ráno na planetě. Svítá.“

„Už?“ podivila se, jako by to viděla až teď.

V té chvíli se paprsky vycházejícího slunce přehouply přes obzor a opřely se do slunečních baterií víc. Jas osvětlení se zvýšil tak, že to působilo dojmem, jako kdyby někdo zapnul vypínač.

„Opravdu je ráno,“ řekl jsem. „Půjdu se na to podívat.“

„Ještě ne,“ řekla potichu. „Prosím tě, ještě ne…“

„Počkej tady,“ nedal jsem se zastavit. „Nikam ti přece neuteču!“

V kabině byl příšerný mráz. Než jsem se oblékl do zmrzlé kombinézy, cvakaly mi všechny zuby.

„Zůstaň ležet, ale připoutej se. Pokusím se vzletět,“ varoval jsem ji, aby zbytečně neopouštěla spací vak. „Určitě by bylo lepší, kdybys zkusila usnout. Ještě jsi nespala!“

„Půjdu s tebou,“ chtěla namítnout.

„Podívej, Yl-lo, nemám nic proti tomu, abys šla se mnou, ale v řídící kabině nic platná nebudeš. Zaparkuji letoun někde, kde se budou akumulátory nabíjet rychleji než tady pod mraky, zkontroluji je a za chvíli jsem u tebe. Pak budeme dlouho nabíjet, ale to už budu zase u tebe, chceš?“

„Dobře, počkám,“ řekla odevzdaně.

Zimomřivě vytáhla štíhlé, bronzově žluté ruce z vaku a rychle připnula všechny tři pásy. Pak zase rychle vklouzla rukama dovnitř, do tepla.

„Zkus usnout, ale prosím tě, bez imeolu, ano?“

„Rozkaz, kapitáne!“ zamumlala – a usnula.

V řídící kabině jsem zjistil, že energie je právě tak na vzlet, ale utěšoval jsem se, že nad mraky bude více světla. Podíval jsem se na vnější obrazovky. Dvě kamery mezitím žíravá atmosféra zničila, míhalo se na nich jen slabé zrnění, ale ostatní ukazovaly tvář této planety. Tvář žlutozelených jedovatých skal, fialových louží, nafialovělé mlhy. Co to bylo za žíravinu? Neměl jsem tušení. Yl-la to později zjistila, ale bylo asi dobře, že jsem to v této chvíli nevěděl. Vědět, že ta voda je vlastně kyselina fluorovodíková, která rozpouští i sklo, pospíchal bych ještě víc. Zdejší vzduch byl žíravý sám o sobě, ale tam, kde na kovový povrch lodi dopadla sebenepatrnější kapka deště, vznikaly v kovu rychle krátery a postupovaly bez slitování dovnitř lodi.

Zatím nebyly skrz. Zatím…

Zapnul jsem girrigy, ale letoun se nevznesl. Trochu se nadzvedl, ale jen se chvěl, nestoupal. Podíval jsem se opět ven. V koutě jedné z obrazovek jsem spatřil jakési silné provazce, natažené z ústí nedaleké tmavé jeskyně k našemu letounu. Bělavofialové zkroucené provazce o průměru něco kolem čtvrt metru – a držely náš letoun jako kotva.

Trochu jsem se polekal, ale jen na okamžik. Mohlo jít o nějakého netvora, který k nám natáhl svá chapadla? Nebo nás nechtějí pustit zdejší obyvatelé? Ať je to jak chce, my odsud odletět musíme!

Přidal jsem motorům sílu. Slunce dodávalo energie jen tak-tak, baterie byly prázdné, odpojené. Světla pohasla, ale viděl jsem, jak se fialové provazce napnuly a začaly se prodlužovat. Ale ten netvor, či co nás to drželo, nás nemínil pustit jen tak a jak jsem přidával motorům, světla přístrojů v kabině začínala slábnout.

Sešlápl jsem pedál až na podlahu a najednou, když už světla zhasínala a začal se kalit obraz vnějších kamer, spatřil jsem, jak provazce naráz povolily a odpadly.

Byly čtyři, na jejich koncích byly veliké placky s něčím, co připomínalo bílé porcelánové talíře. Odhadoval jsem to na přísavky, asi nějakého příbuzného pozemských chobotnic či spíše kalmarů, ale byla by to ohromná obluda, chapadla měla délku přes sto metrů a než odpadla, už jsem v mlze ani neviděl jeskyni, odkud se táhla.

Naštěstí v té mlze zmizela, letoun se vyhoupl vzhůru a stoupali jsme. Antigravitační girrigy potřebují ve srovnání s motory pozemských letadel nepatrný příkon, nemusí totiž dodávat veškerou energii, nutnou k vynesení letounu do výšky. Stačí, když vyváží jeho hmotu, pak začne působit vztlak okolního vzduchu, letoun vyletí až do stratosféry jako balón a při vhodném režimu letu získá rychlost, která ho vynese až nad atmosféru. Jakmile jsme po chvilce konečně prorazili pokrývku hustých mraků, zažhnula všechna světla naplno a letoun osvobozeně poskočil.

Co by se ale stalo, kdybychom se silou motorů nevytrhli?

Motory dokázaly za dobrých podmínek uzvednout desetkrát větší váhu než je váha plně naloženého letadla. Letadlo váží šedesát tun. Zvíře, schopné udržet šest set tun, by opravdu stálo za to! Ale tady, při slabém světle, kde byl tah motorů dán výkonem světelných článků? Tak velký výkon by nedodaly, bez akumulátorů byl náš letoun slabý jako těžce nemocný pacient. Kdoví? Hlavně že jsme se vytrhli, raději to nebudu Yl-le říkat, umiňoval jsem si.

Rozjel jsem se, abychom opustili sféru přitažlivosti planety a nasměroval jsem sluneční články ke hvězdě, aby dodávaly maximum. Až pak jsem připojil akumulátory – a samozřejmě, všechna světla pohasla. Raději jsem rychle oblékl skafandr a šel jsem je zkontrolovat.

V jednom článku jsem si všiml jiskření. Ano, byla tam porucha, prve jsem ji asi přehlédl. Musel jsem vyndat nářadí a odpojit poškozenou větev dříve, než se vadný článek začne vařit. Mohl by zničit i další – a to už jsme si nemohli dovolit.

Pracoval jsem pod proudem, ale rukavice skafandru by měly být izolační – a také byly. Konečně bylo všechno v pořádku, neviděl jsem žádné jiskření, ani když jsem zhasl světlo. Teď už nám snad od akumulátorů nic nehrozí. Jenže další větev je pryč a celková kapacita baterie opět o něco poklesla.

Vrátil jsem se do řídící kabiny. Vyšlo mi, že nabíjení na plnou hodnotu bude trvat jenom pět hodin. Energie přibývalo rychle, to bylo dobře.

V té chvíli jsem si aspoň myslel, že to je dobře. 

Netušil jsem, že právě tohle je – katastrofa. 

Podíval jsem se zatím do mapy. Budeme se vracet, to je jisté. Nejbližší hvězda odtud má planetu, ačkoliv nevíme jakou, vždyť jsme zatím na žádné planetě nepřistáli. Jde o to, zda je tam kyslík. Pak tu jsou dvě hvězdy bez planet, ty bychom asi přeletěli bez zastávky. Dál je trochu bohatší soustava, tři planety. Tam bychom se asi měli zkusit dostat. Hrome, té smůly už snad bylo dost, jestli ne, pak…

Vlastně už nás mohla potkat jen jedna nehoda. Nezáleželo by na tom, co to bude. Ať by se týkala čehokoliv, byla by naše poslední.

V kabině se oteplilo. Sotva jsem si to uvědomil, vypnul jsem topení kromě řídící kabiny a kabin Feíona a Yl-ly. Pak mi zbývalo nastavit buzení na dvě hodiny a usnul jsem v pilotním křesle, oblečený do skafandru.

Vzbudil mě budík. Akumulátory měly dostatek energie odhadem na pět nadprostorových skoků. Rozhodl jsem se, že nemá cenu čekat. Nastavil jsem letoun k nejbližší hvězdě a zapnul igidhig. Světla trochu pohasla a zase se rozsvítila – a byli jsme v evseji. Nabral jsem obvyklou rychlost a musel jsem čekat.

V té chvíli mě ale přepadl nepříjemný pocit, že je něco špatně. Rychle jsem přeletěl očima všechny přístroje. Ne že by ukazovaly, že je všechno v nejlepším pořádku, ale nikde jsem neviděl nic, co by mé předtuše dávalo za pravdu. Až po chvilce jsem to objevil, ale zamrazilo mě víc, než když jsme unikli z palby meteorů a zpozoroval jsem kritické poškození akumulátorů.

I tentokrát se jich to týkalo. Energie ubývalo rychleji než by mělo. Odhadl jsem, že ke hvězdě doletíme, dokonce i s nutnou rezervou, ale jak to vypadalo, neměli jsme energii na víc než na dvě až tři hodiny letu v Evseji. Je to sice skoro čtyřicet světelných let, ale mezi námi a Yllinou byla oblast, na kterou jsme prve potřebovali skoro čtyřiadvacet hodin nepřetržitého letu. Tři sta padesát světelných let pusté oblasti vesmíru, bez jediné hvězdy, kde bychom mohli vybité akumulátory dobít. Zůstat někde viset v prostoru bez energie, zbýval by nám opravdu jedině imeol!

Tato oblast nás ale oddělovala od Aigury i od Ylliny.

Bylo to, jako když obžalovaný uslyší konečný rozsudek.

…a odsuzuje se – k trestu smrti…!

Když jsem se probudila, Pav-le u mě nebyl.

Viseli jsme někde v prostoru, v letadle bylo beztíží. Hned jsem si všimla, že je v kabině teplo. Pav-le – teď už opravdu můj Pav-le, letěl nadprostorem, nebo nabíjel baterie, rozhodně jsme nebyli na planetě. Vylétla jsem ze spacího vaku, rychle se oblékla a honem do pilotní kabiny. Ano, bylo to, jak jsem si myslela. Viseli jsme u hvězdy a nabíjeli. Jako vždy se Pav-le strefil tak dobře, že energie přibývalo rychle. Byla jsem si jistá, že už zase máme naději.

„Ahoj, Yl-lo!“ pozdravil mě pozemským pozdravem, který používal jen zřídka, jen ke mně a jen když měl dobrou náladu. „Vyspala ses dobře?“

„Domluvili jsme se, že přijdeš ke mně,“ vyčetla jsem mu, ale bylo mi krásně. Přitiskla jsem se k němu, jen co jsem vedle něho zaplula do sedadla.

„Byl jsem u tebe, ale nemohl jsem tě probudit, když jsi tak krásně spala,“ usmál se. „Mám pro tebe tři novinky. Dvě dobré a jednu špatnou. Kterou chceš slyšet první?“

„Raději aspoň jednu dobrou, špatných už bylo moc!“

„Funguje nám čistička vzduchu. Našel jsem ve skladu náhradní kompresor. Pokud se něco zlého nestane, pak se i s tou poslední tlakovou láhví nemusíme bát udušení aspoň dva měsíce. Vidíš! Máme naději, i když to vypadalo zle!“

„Pav-le!“ vykřikla jsem. „Tak přece! A já jsem si už odměřovala smrtící dávku!“

„Ale teď tu špatnou zprávu,“ zvážněl. „Akumulátory vydrží sotva šest hodin letu. Za tu dobu můžeme uletět jen něco kolem osmdesáti světelných let.“

„Osmdesát světelných let je dost dlouhá cesta, ne? Když budeme přelétávat jen od jedné hvězdy ke druhé, dá se s tím vystačit. Jako kdysi, když jsme pokaždé našetřili sotva na dva krátké skoky, pamatuješ?“

„Zapomínáš na pustý prostor bez hvězd mezi šedesátou devátou a sedmdesátou hvězdou,“ řekl vážně. „Těch tři sta padesát světelných let nepřeletíme. Vypadli bychom bez energie z nadprostoru někde uprostřed, daleko od hvězd, to by byl konec. Tuhle cestu máme uzavřenou.“

„Takže jsme přece jen ztroskotali!“ zatočila se mi hlava. „Máme dost kyslíku, ale jsme tak jako tak ztraceni.“

Asi jsem zbledla, protože mě rychle vzal za ruku.

„Tak to není,“ řekl rychle. „Máme ještě jednu možnost. Je obtížnější, ale pořád máme slušnou naději. Podívej se!“

Rozvinul přede mnou svou mapu oblasti, ve které jsme se právě nacházeli. Mapu namaloval ještě na Aiguře, ale už ji pokreslil i dodatečnými informacemi, nasbíranými až teď, za našeho putování.

„Podívej se! Tudy to nejde, ale mohli bychom skrz tuhle hvězdokupu. Dostaneme se tak na okraj prázdné oblasti v místě, kde do ní z jedné i z druhé strany zasahují osamělé hvězdy. Po nich bychom to snad přeletěli, jsou u sebe blíž, odhadem kolem sedmdesáti světelných let. Přiletíme k Yllině z opačné strany než jsme mysleli, ale ještě by to šlo. Kritické místo je tady, hvězdy tu jsou nejdál od sebe. Podle mě to můžeme přeletět, když nabijeme akumulátory naplno a před letem vypneme v lodi všechno, osvětlení, topení i čističku vzduchu, ale jistý si nejsem ani pak. Tyto hvězdy jsme dosud nepřesně spočítali při pohledu z dálky. Až se k nim dostaneme blíž, změříme je přesněji a pak uvidíme. Snad to přece jen půjde.“

„A kdyby byly příliš daleko?“

„I pak máme ještě jednu cestu, bohužel mnohem delší,“ řekl vážně. „Doufám, že tam nepoletíme, bylo by to opravdu zoufalé.“

„Co je to za cestu?“ podívala jsem se na něho nedůvěřivě.

Naše mapa žádnou takovou cestu neukazovala!

„Museli bychom letět mimo oblast, kterou ukazují všechny mapy, co máme. Někde se ramena Galaxie od sebe vzdalují víc, jinde se naopak přibližují. Aigura je také v takovém místě, kde jedna hustší oblast končí a za ní je jen stovka světelných let prázdna. Ušetřilo nám to rozhodování, kterým směrem se vydat. To neznamená, že se musíme stejnou cestou vrátit. Mohli bychom zamířit podél ramen Galaxie k jejímu středu a doufat, že se nám někde podaří prostor mezi rameny překonat. Ale nevím, zda bychom doletěli, byla by to příliš dlouhá cesta a nejsem si jist, zda by ji letadlo vydrželo. Doufám, že to přeletíme právě tady.“

„Tak proč o té delší cestě vůbec uvažuješ?“ zatajila jsem dech.

„Protože naděje umírá poslední,“ řekl.

Tentokrát jsem ani nemrkla a vzpamatovala se.

„Víš, Pav-le, já už jsem se smířila i s posledními dvěma dny života,“ řekla jsem veseleji. „A teď říkáš, že máme pro sebe mnohem víc, než kolik jsem mohla doufat!“

„To není tak jisté,“ odpověděl. „Zůstat na tomhle místě nemůžeme, to by byla jistá smrt. Když poletíme hledat záchranu, máme naději dostat se domů, jenže riskujeme, že nás příští meteory zabijí. Kromě toho mi teď dělá starosti Feíon. Nevím, zda ho dovezeme na Aiguru živého. Proč jsem ho vůbec bral s námi!“

„S tím se netrap!“ řekla jsem, ačkoli se mi přitom stáhlo hrdlo. „Feíon umře, to je jisté. Bude ho škoda, byl to fajn kluk, byl by jednou určitě dobrým kapitánem, ale jeho smrt si nemůžeš vyčítat, nemáš na ní vinu. Původně jsme přece měli letět sami, přihlásil se sám. Já vím, byl to ohromný kamarád a obětoval se za nás. Kdyby tam nešel on, zůstala bych tam já.“

„Tebe jsem tam nepustil, ale na Feíona jsem zapomněl,“ potřásl hlavou trpce. „Ba ne, Yl-lo, já mám vinu na jeho stavu. Už tím že tady jsem. Když to tak vezmeš, nebýt mě, byl by naživu a měl by možná i tebe…“

„S tím na mě nechoď vůbec,“ řekla jsem. „Ty jsi prve udělal všechno, abys mě odradil, nemůžeš si vyčítat, že bys mě právě jemu přebral. Znám ho přece od malička, vyrůstali jsme spolu, ale vždycky jsem ho měla za svého staršího bratra, když žádného vlastního nemám. To já sama jsem se rozhodla a vybrala si tě, navzdory všem, kdo mě zrazovali. Nebyl jsi jediný, kdo mě varoval. Ale když už jsem se rozhodla pro tebe, myslím to vážně. Chci tě mít, ty paličatý pozemšťane, i když možná jen na poslední měsíc našeho života! Jestli to přece přežijeme a ukáže se, že spolu děti mít nemůžeme, dám ti na vybranou. Buď budeme spolu a vezmeme si nějaké opuštěné dítě na vychování. Nevím, jak je tomu na Zemi, ale na Aiguře jich bývá dost. Nebo ti dám volnost podle aigurských zvyků, i tu možnost mám. Až pak by ses musel pro změnu rozhodnout ty, rozumíš mi? Ale do té doby jsme ztraceni sami dva ve strašném vesmíru, nebuď pořád úzkostlivý, jestli mi ubližuješ nebo ne a měj mě rád, pokud to ovšem nehraješ jen tak naoko…“

„Já tě nemám rád jen naoko,“ řekl tiše. „Já tě mám rád doopravdy, ty Aiguřanko, dvacetkrát paličatější, než mohou být lidé ze Země!“

„Opravdu?“ roztála jsem.

Pak mě hladil po vlasech a bylo mi krásně. Věděla jsem, že má v rukou strašlivou sílu. Kdysi dokázal mnohem staršího šlechtice a válečníka Vontra udržet jednou rukou! Když jsem po něm chtěla, aby mě pořádně stiskl, málem mě rozmačkal, ale když mě hladil, byl to tak jemný dotyk…

„A neříkej mi pořád Pav-le,“ usmíval se na mě. „Moje jméno se říká jinak. Nikdy mi to od nikoho nevadilo, ale od tebe bych to chtěl slyšet správně.“

Naučil mě to skoro hned. Ani jsem nevěděla, že mu celou dobu komolíme jméno!

„Chtěla bych umět tvou řeč,“ řekla jsem, když jsem zase ležela schoulená v jeho náručí. Mohl by mě držet dlouho, v beztížném stavu jsem naštěstí vůbec nic nevážila, ale jemu by to asi nevadilo ani na Strašlivé…

„Náš jazyk je těžký, ale jestli chceš… Jenže teď máme jiné starosti. Mám pro tebe totiž třetí novinku,“ řekl po chvilce. „Jen co nabijeme akumulátory, zkusíme přistát na planetě. Kroužíme kolem ní. Pokud tam najdeme vzduch a vodu, už by nám vůbec nic nechybělo.“

„Ty jsi našel další Yllinu?“

„To nevím, ale brzy to budeme vědět,“ řekl. „Planeta je překrásná, zdálky se podobá Yllině, Aiguře i Zemi!“

Opravdu jsme netušili, že všechny modravé planety jsou kyslíkového typu… 

Errata:

08.11.2021 15:35