Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

ASKARIS

Planeta byla daleko, snad proto jsem si jí dosud nevšimla. Byla vidět jen dalekohlednou optikou, ale ta nám fungovala jen na dvou kamerách a museli bychom se otočit od hvězdy, takže po dobu nabíjení byla jen malou hvězdičkou v dálce. Pavel mi ji samozřejmě ukázal hned a přerušil kvůli tomu na chvíli nabíjení. Byla opravdu překrásná, ale přistáli bychom na ní, i kdyby byla ošklivá jako noc, jen kdyby byla naděje získat na ní vodu aspoň z nějakého potoka nebo z kaluže, čistou bychom si už nějak vydestilovali. Přistávali jsme ale opatrně. Nemělo cenu hnát se dolů a narazit na zrádné skalisko vyčnívající z mraků.

Hned jak jsme se ponořili do atmosféry, otestovala jsem vzduch. Nejprve naší příruční chemickou laboratoří, uměla jsem to s ní lépe než Pavel, pak pomocí našeho posledního jor-rí. Dýchat se to dalo, což bylo rozhodující.

Konečně jsme proletěli mraky a pod námi se objevila modrá pláň. Moře.

Sláva, vzduchu i vody jsme měli dost, teď ještě objevit aspoň ostrůvek pevné půdy, kam bychom mohli s letounem dosednout. Bylo načase pořádně jej zvenku prohlédnout a zjistit, kudy nám sice pomalu, zato neustále uniká vzduch. Rozhodující bylo, zda aspoň něco půjde opravit. Povrch letounu rozleptala žíravá atmosféra minulé planety, k tomu můžeme najisto připočítat pár desítek děr po meteoritické kanonádě… nebude to jednoduché, když nás pořád čeká více než tisíc dvě stě světelných let cesty!

Ale už jsme zase měli naději!

Letěli jsme nad mořem půl hodiny, než jsme spatřili zemi. Byl to ostrov, naštěstí dost rozsáhlý, kde jsme si mohli vybrat, kam přistaneme. Vybrali jsme velkou planinu nedaleko od moře. Když jsme přistávali, neubránila jsem se zachvění. Další planeta, která rozhodne o našem osudu! Opravíme, co opravit půjde, nabereme si zásobu vzduchu a vody – a pak se uvidí!

Celý zbytek dne jsme tahali od moře nádoby s vodou. Hned jsme ji destilovali, pak jsme ji dali ochutnat jor-rí. Byla to dobrá voda, naplnili jsme celý zásobní tank. Ale pak už byl večer a ve tmě se nedalo nic dělat. Také jsme byli oba nesmírně unavení, jak se po delším pobytu bez tíže dalo očekávat. Sotva jsme se vlekli sami a nádoby jsme vodou plnili nejvýš do poloviny, uneslo by je i malé děcko. Přesto jsme se oba sotva ploužili. Pavel nakonec řekl, že ráno je moudřejší večera a že musíme jít spát, jinak se složíme. Měli bychom ale zkusit dlouhodobější test, zda není ve vzduchu něco škodlivého, i když byl dýchatelný.

Připravila jsem jor-rí a odnesla jsem ho i s klíckou do přechodové komory. Byl tam hrozný zápach, ještě tu úplně nevyvanul jedovatý vzduch minulého světa. Rychle jsem klícku zavěsila a vrátila se. Pavel na dálku otevřel vnější dveře. Bohužel jsme tam už neměli žádnou kontrolu, kamera v přechodové komoře shořela a náhradní jsme neměli. Rozhodli jsme se počkat a ráno si jor-rí prohlédnout osobně.

Podívali jsme se ještě na Feíona, neměl by se probudit dříve, než za čtrnáct dnů, a pak jsme se sešli v mé kabince. Dlouho jsme však nemohli usnout. Od naší první společné noci po havárii jsme se už pořád chovali, jako kdyby každá noc měla být naše poslední. Když jsme se vnitřně vyrovnali se smrtí, která teď byla stále na dosah, menší nebezpečí nás nezajímalo. Co bude potom, toho se musíme nejprve dožít!

Ráno vstal Pavel jako první a nedalo mu to, musel se jít podívat do řídící kabiny.

Vzápětí přiběhl s obrovskou novinou. Probudila mě lépe než konev ledové vody.

„Objevili jsme další obydlenou planetu!“ sděloval mi rychle. „Venku jsou nějaké bytosti a mají docela slušnou civilizaci, znají letadla! Rychle se obleč a přijď za mnou!“

„Počkej, neuteč mi!“ křikla jsem polohlasem. Zastavil se ve dveřích a čekal. Vyklouzla jsem ze spacího vaku nahá, už mi ani nevadilo, že se dívá. Mžikem jsem se oblékla a doběhli jsme do řídící kabiny. Posadila jsem se, vzala ho za ruku a přerývaně oddechovala. Položil mi dlaň na hlavu a pomalu mě hladil po kudrnách – vypozoroval už, že mě to nejvíc uklidňuje.

Dvacet metrů před letounem leželo třímetrové šedé poloskleněné vejce a v něm seděly dvě postavičky.

Něco tak bizarního jsem v životě neviděla! Tvarem těla ty bytosti připomínaly lidi, ale jenom do chvíle, než vylezly z vejce, nejspíš zdejšího dopravního prostředku. Měly tak jako my hlavu, trup, ruce a nohy. Ale když vystoupily, zpozorovala jsem, že mají na rozdíl od nás i mohutný ocas, o který se opírají. Podivný, ale jejich vzhledu odpovídající byl způsob jejich pohybu: poskakovaly oběma nohama současně. Neměly srst, ale drsnou červenou kůži s mnoha vráskami. Jejich hlava byla jako obrovské rudé vejce bez vlasů, uší, úst i nosu. Byly na ní proto nápadné jen obrovské, neuvěřitelně vypoulené zelenavé oči. Když jsem je viděla poprvé, překvapením jsem zůstala civět, vypadalo to, jako by jim oči vypadávaly z hlavy. A navíc, ty bytosti byly oblečené! Měly na sobě stříbřitý oděv s mnoha záhyby, jako kdyby byly oblečené do pomačkaného stříbrného plechu.

Tvorové doskákali k našemu letadlu a opatrně je obhlíželi ze všech stran. Pak se o něco přeli a nakonec odletěli ve vajíčku. Teď už bylo jasné, že to je letadlo. Vrátili se za malou chvilku, ale ne sami. Vajíček se přihnalo pět, dvě zakroužila kolem a zase odletěla, ostatní se rozestavila kolem nás a dosedla na pevnou zem. Jedno jsem viděla dobře, stálo před námi na pláni, ale ostatní zapadla do zdejší bujné vegetace stranou, kde ihned mým očím zmizela. Že by se nás domorodci obávali a pozorovali nás jen vskrytu?

Brzy přiletělo osm dalších letadel. Tentokrát všechna přistála na planince.

„Snad bychom se jim měli ukázat,“ navrhla jsem nesměle.

„Když mezi ně půjdeme ve skafandrech, polekají se nás,“ řekl Pavel neurčitě.

Místní obyvatelé si naše letadlo prohlíželi z dálky, ale nejevili známky bázně. Přiletělo pět dalších letadel – a já jsem vytřeštila oči.

Z prvního letadla mimo podivných obyvatel vystoupila i vysoká lidská dívka v lesklém modrém obleku. Vypadala jako lidé, jenže bych jí sahala jen do pasu a dokonce i Pavel by byl proti ní malý! Měla tmavohnědou pleť, ale v obličeji se více podobala Pavlovi, než mně. Oči i nos měla stejné jako on, úzké a strašně špičaté, měla ale podivné dlouhé černé vlasy a bílé zuby. Nepřipadala mi ošklivá, už jsem si přece zvykla na Pavla, takže mi to ani nepřišlo.

„Podívej, je jich víc druhů!“ řekla jsem potichu.

„Vzal bych si skafandr a šel bych se jim ukázat,“ řekl Pavel polohlasem, ačkoliv nás venku nemohl nikdo slyšet.

„Raději bych ještě chvilku počkala,“ řekla jsem také potichu. „Kdoví jaké mají úmysly. Vyjdeme ven a oni si nás třeba udělají k večeři.“

Černá dívka se nebála vůbec. Beze stopy strachu došla k našemu letadlu a zmizela nám z dosahu vnější kamery. Podle otřesů jsme poznali, že vstoupila do naší přechodové komory, kam jsme však nemohli vidět.

„Nechala jsem tam našeho jor-rí!“ vyjekla jsem.

„Jestli ho sní, budeme aspoň vědět, na čem jsme,“ řekl.

V té chvíli se snědá dívka opět vynořila venku. Klidně, beze spěchu došla ke svému letadlu a cosi odtud vytáhla.

Byl to takový kufříček, ale když odklopila jeho víko, pod ním byla deska plná knoflíků a ve víku se rozsvítila právě taková obrazovka, jako byla ta, kterou jsme pozorovali okolí letounu. Něco jsem o obrazovkách věděla, ale že by byla tak placatá, aby se vešla do tenkého víka kufříku?

„Jdu jim naproti,“ řekl Pavel, zřejmě také překvapený. „Tohle jsou přece lidé jako my, ti nás nesnědí.“

„Půjdu s tebou,“ prohlásila jsem.

„Ty počkáš tady,“ opáčil klidně.

„Myslíš si, že bych tě nechala jít samotného?“ podívala jsem se na něho vyčítavě. „Raději budu s tebou, než abych tady umírala strachem!“

Rychle jsme se nasoukali do skafandrů, uzavřeli vnější východ z letadla, společně jsme sestoupili i do šachty a otevřeli ručně dveře do přechodové komory.

Klícka s jor-rí tu visela jako předtím. Zvířátko uvnitř se mělo čile k světu, ani atmosféra, ani přítomnost neznámé bytosti na ně neměla vliv. To bylo dobré znamení, ale nic bych nechtěla přeceňovat.

„Tak půjdeme, ne?“ usmál se na mě Pavel.

Souhlasně jsem přikývla, ale nebylo mi do tance. O těch venku jsme toho věděli málo a dalo se čekat ledacos.

Otevřeli jsme vnější dveře, vytvořily nám padací most až k zemi. Sešli jsme po nich ruku v ruce dolů, přímo proti těm bytostem. Už na nás čekaly. Nikdo se nás nepolekal a neutekl před námi, jak se obával Pavel, nikdo se ani nevrhl na nás, jak jsem se obávala já. Bytosti kolem nás utvořily půlkruh a lidská dívka uprostřed nám výmluvně ukazovala na stoleček, na němž svítila zapnutá obrazovka.

„Yl-lo, tady konečně vidíš myslící stroj,“ řekl tiše Pavel. „Řekl bych, že civilizaci mají bližší naší, pozemské. Tohle je přece úplně stejný počítač, jako máme na Zemi!“

O myslících strojích jsem od něho často slýchala, ale aby to byl takový malý kufříček? Než jsem se ale mohla podivit, objevil se na obrazovce bílý kruh. Černá dívka se nám přitom něco snažila naznačit.

„Co chce?“ zeptala jsem se Pavla polohlasem.

„Asi zjistit naši řeč,“ řekl neurčitě. „Aspoň já bych to na jejich místě udělal také tak. Zkus jim nahlas říci, co vidíš.“

Přistoupila jsem tedy blíž a hlasitě, jak mi to skafandr dovoloval, jsem řekla:

„To je kruh.“

Kruh okamžitě zmizel a objevil se trojúhelník.

„To je trojúhelník,“ řekla jsem.

Objevil se opět kruh – v té chvíli jsem slyšela podivný hlas, zřetelně vycházející z kufříku: „TO JE KRUH“ .

„Ano, kruh,“ opakovala jsem překvapeně.

Objevil se trojúhelník a opět se ozvalo: „TO JE KRUH“ .

„Ne, trojúhelník,“ opravila jsem ten hlas.

„Nejsou zrovna moc chytří,“ obrátila jsem se k Pavlovi.

„To nebude tím,“ zavrtěl hlavou. „Myslím, že ti dali špatnou odpověď úmyslně, aby poznali slova ano a ne. Ta dvě slova jsou nejspíš základem všech počítačů ve vesmíru.“

Pak se na obrazovce objevil stylizovaný obraz krajiny. Oranžová svítící linka zvýraznila velkou horu v pozadí.

„Co mám dělat?“ obrátila jsem se k Pavlovi.

„Pojmenuj všechno, co po tobě chtějí vědět,“ řekl.

„Ty víš, proč to takhle ukazují?“

„Řekl bych, že vím,“ řekl. „Ten stroj po tobě chce, abys všechno co vidíš, pojmenovala ve své řeči. Zapamatuje si to a tak se rychle naučí mluvit. Uvidíš, jak brzy se s ním domluvíme!“

„Já se přece nechci domlouvat se strojem, ale s lidmi,“ řekla jsem.

„Nejdřív se někdo musí naučit řeč toho druhého,“ řekl. „Ten stroj to dokáže. Až bude znát aigursky, bude nám dělat prostředníka. Lidé by se učili mnohem déle, jak víš. Budeš muset ale hovořit ty, já tak důkladně aigursky neznám.“

Podle mě mluvil jako rodilý Aiguřan, ale asi nemělo cenu, abychom si navzájem skákali do řeči. Pak už jsem jen já sama odpovídala na dotazy toho stroje. Jen občas jsem se obrátila o radu k Pavlovi, většinou jsem rychle povídala a povídala.

Když jsem se zeptala, kde se v tom bere tak velké množství obrázků, dostala jsem od Pavla odpověď, že uvnitř nejsou uloženy fotografie, které by přístroj promítal, ale že si ten stroj sám ty obrázky vymýšlí! Chtělo to po mně, abych rychle pojmenovala různé věci. Vždycky to ukázalo příslušný obrázek a abych se nemohla splést, ještě to rychle obkreslilo dotazovanou věc svítící oranžovou čárou. Jakmile jsem odpověděla, oranžová čára zmizela a objevila se jiná. Vyzývala mě, abych pojmenovala další věc.

A nikdy se mě to na totéž nezeptalo dvakrát!

Pavel se obrátil na dívku, která mé trápení s myslícím strojem sledovala. Snažil se jí naznačit, zda nemá víc takových strojů. Dívka ho chvíli nechápala, pak najednou vyskočila a za chvilku byla od svého letadla zpátky. Přinesla druhý takový stroj, propojila kablíkem s prvním, zapnula a pak se zase obrátila ke mně.

Pavel najednou odběhl do letounu a když se vrátil, držel v ruce notes a tužku. Zkusil cosi kreslit a pak to dívce ukázal. Pochopila ho, převzala od něho nabízenou tužku, cosi k jeho kresbě přimalovala a řekla: „Askaris.“

Pak Pavel dupl a pomalu, zřetelně řekl: „To je Askaris?“

Neodpověděla mu dívka, ale stroj, který mu byl blíže.

„TATO PLANETA SE JMENUJE ASKARIS,“ ozvalo se. „ŽIJÍ ZDE LIDÉ TYPU  A  – JAKO ASKARIS. ŽIJEME VE SPOLEČENSTVÍ LIDÍ ŠESTI TYPŮ A NELIDÍ ČTYŘ TYPŮ. OBÝVÁME ČTYŘICET DVA SVĚTY, MÁME STO DVACET SVĚTŮ TECHNICKÝCH. JSOU ALE DALEKO ODTUD.“

Pane jo! Ta civilizace je ve zkoumání vesmíru dál než my, uvědomila jsem si. Sto šedesát světů! Ani mi nedošlo, že jsme od Aigury sem proletěli hvězdných soustav devadesát a předtím nejméně trojnásobek.

„Já jsem Zirranei z Bardžá,“ řekla snědá dívka. Také její slova teď stroj opakoval v čisté aigurštině. Učil se rychle, přesně tak to Pavel tvrdil! Její slova vždy vzápětí vyslovil aigurštinou, naše slova zase opakoval v řeči Zirranei a jak se zdálo, rozuměly nám i všechny ostatní bytosti kolem.

Bylo ale vidět, že Pavla nic z toho nepřekvapilo. Rozhodla jsem se, že se nebudu divit, jakkoliv se mi to zdálo neuvěřitelně. Některé věci však byly ještě neuvěřitelnější, ty mě musely vyvést z míry úplně.

První co mě šokovalo byla taková malá příšerka, sedící na krku dívce, co s námi jednala. Mně se od prvního pohledu zdála strašně odporná, asi jako ti hnusní pavouci na Yllině, ale ta dívka se jí neštítila, ačkoliv obludička měla nohy jako klubko šupinatých hadů. Nebyla velká, vešla by se mi do obou dlaní, ale byla hrozně ošklivá. Měla vakovité tělíčko bez hlavy, na něm přímo posazena dvě malá, jiskřící očička a šest svíjejících se šupinatých chapadel. Podobala se klubku hadů, kterých jsem se vždycky hrozně štítila. Byla tak odporná, že jsem měla co dělat, abych nezačala ve skafandru zvracet. Ta ohyzda seděla dívce za krkem, sahala jí těma hadovitýma nohama do obličeje – brrr! Dívka si na tu obludu zřejmě zvykla, ani jí to nepřišlo. Ačkoliv se mi zvedal žaludek, nebylo to asi nebezpečné.

„Zabývám se živými tvory,“ pokračovala ta dívka. „Podle vašeho zvířátka jsem zjistila, že jeho a tím i vaše životní principy odpovídají podmínkám této planety. Můžete tu chodit i bez kosmických obleků. Ráda bych to ale věděla jistě. Mohla bych k tomu účelu od vás dostat aspoň jednu kapku vaší krve?“

Pavel odběhl do letadla, zatímco já jsem pokračovala a odpovídala na dotazy jejich mluvícího stroje. Pavel byl ale mžikem zpátky. Přinesl krabici zakrvácených obvazů od posledního Feíonova převazování, podal ji dívce a ta s ní odkráčela ke svému letadlu. Přiběhla za chvilku a hned se zblízka skrz skla přílby pátravě podívala Pavlovi do obličeje. Pak se otočila ke svému myslícímu stroji a řekla:

„Prozkoumala jsem krev, kterou jsi mi dal. Není to tvoje krev, viď? Nevadí. Podle ní je jisté, že můžete všichni odložit skafandry. Tato planeta vám nebude nebezpečná, ani vaše přítomnost není nebezpečná pro nás.“

„Jak to můžete tvrdit?“ podivil se Pavel, ale já rovněž. „Třeba to, že ta krev není moje. Nepopírám to, je tomu tak, ale moc by mě zajímalo, jak jste to mohli zjistit.“

„Ta krev patří tmavovlasému muži, velmi mladému, který se ti vůbec nepodobá,“ řekla Zirranei. „Je zraněný, má v krvi spoustu obranných látek, které by tam být neměly, což je typické při poranění. Navíc má v sobě nějaké drogy… Nebyla to čerstvá krev a navíc byla znečištěná, to se určuje hůř. Nemáte s vaším zraněným problémy? Možná bych vám mohla pomoci! Ty jsi přece světlovlasý. Kromě toho se mi zdá, že patříš ke zcela jinému typu lidí, než ostatní. Trochu mě mate, že se vaše typy tak výrazně od sebe liší, to nebývá na jedné planetě obvyklé.“

„Nejsem z Aigury,“ přiznal Pavel po pravdě. „Patřím do jiné civilizace, jsem z jiného světa než moji přátelé.“

„Myslela jsem si to!“ řekla dívka sebejistě. „Jste tedy z podobného Společenství jako my, tím lépe! Mám pro vás dobrou zprávu. Pokud se biologicky sneseš s lidmi z Aigury, sneseš se i s námi. Řekla bych, že jsme k oběma vašim typům lidí blíž, než máme třeba k lidem Askarisu. Mohl bys mi věnovat na zkoumání i svou krev? Chceš-li, rovnou si odlož skafandr, nebude to pro tebe nebezpečné.“

Po těchto slovech Pavel jako kdyby zapomněl na opatrnost. Otevřel přílbu a než jsem stačila vykřiknout varování, začal si odpínat rukavice.

„Pavle, co to děláš?“ vyjekla jsem.

„Neboj se, Yl-lo,“ snažil se mě upokojit. „Ti lidé tvrdí, že nebudeme skafandry potřebovat. Vyzkouším to. Možná jim věřím víc než je zdravé, měli bychom pár dní počkat, jak dopadne jor-rí, ale já už déle čekat nechci, já to prostě udělat musím.“

Sundal rukavice a trochu se škrábl do prstu. Pak natáhl ruku k Zirranei a podal jí kapku své krve, jak po něm chtěla.

Zirranei po ruce sklouzla ta malá, žlutohnědá příšerka, která jí prve seděla za krkem. Natáhla chapadla a dotkla se jimi Pavlovy ruky. Pavel to ale vydržel, nelekl se přece ani pavouků na Yllině! Příšerka obratně přešplhala dívce na krk a usadila se jí tam. Dokonce natáhla chapadla a zakryla jí oči, jako kdyby si s ní hrála na slepou bábu.

Zirranei na to nic, nechala si to všechno líbit.

Pak najednou zalapala po dechu, odhrnula si chapadla s očí a pohlédla na Pavla tak vytřeštěně, jako by na jeho místě viděla nějakého ohyzdného netvora.

„Ježišikriste!“ zadrmolila a chvíli stála jako v šoku.

Při tom divném slovu Pavel také vytřeštil oči a zbledl. Tím překvapení nekončila. Dívka pomalu natáhla ruku ke svému stroji, odpojila od něj malou plochou destičku a podala ji Pavlovi. Otočila ji obráceně a prstem mu ukázala na nevelký nalepený štítek s písmeny.

Když Pavel spatřil destičku, zapotácel se, jako by ho něco znenadání praštilo do hlavy. Přiskočila jsem a dívala jsem se nechápavě na destičku s divnými neznámými znaky, kterou držel v ruce.

„Proboha, Yl-lo, to není možné!“ vykřikl. „Já musím mít halucinace!“

„Proč si to myslíš?“ vyhrkla jsem nerozhodně. „I zdejší obyvatelé přece mohou používat písmo, podobně jako máme své písmo my i vy.“

„Protože…“ vrtěl hlavou Pavel. „Protože já to písmo znám! Ale co dělá tady, ve vesmíru?“

Z našich společných počítání jsem už znala tvar písmenek Pavlova písma. Pavel mě je učil spíš z legrace než vážně. Já jsem si dokonce takto začala psát zápisky, které by kromě mě a Pavla nikdo jiný nepřečetl. Psala jsem si je Pavlovými písmenky aigursky, tady jsem ale viděla jen změť naprosto neznámých, nesmyslných znaků! Podívala jsem se udiveně, ale on mi ukázal na poslední slova, opravdu psaná pomocí jeho písmenek!

Nerozuměla jsem jim, ale pomalu jsem je vyslovila:

V té chvíli mě uchopily dvě strašně silné ruce. Pavel mě popadl, vyzvedl mě do výšky a začal se se mnou točit dokola. Tohle mi ještě nikdy neudělal!

„Yl-lo, jásej, tancuj, křič, dokázali jsme to!“ volal radostně a bylo vidět, že jásá celou svou bytostí, jak už jsem ho také dlouho neviděla.

Netušila jsem, kolikrát v životě se s těmito slovy setkám! Tahle slova jsou dnes známá i po našem světě, po naší staré dobré Aiguře. Tenkrát jsem pochopila jen to, že ta slova patří k Pavlovu domovu, takže jsme možná přece našli Zemi! 

Nebylo tomu tak, ale skutečnost už nebyla daleko. Pouhých sedm set světelných let rozdílu! 

Pavel mě pak postavil na pevnou zem a začal mluvit pozemskou řečí. Tmavá dívka mu k mému nekonečnému údivu rozuměla! Odpovídala mu také bez myslícího strojku, ačkoliv bylo vidět, že je tím sama navýsost překvapená!

„Ona zná Zemi!“ křičel na mě Pavel radostně. „Tento svět není Země, ale zatímco jsem byl s vámi ve vesmíru, na Yllině a na Aiguře, hvězdná loď ze Země našla Galaktické Společenství a Země se k němu připojila!“

„Takže už nebudeme dál hledat?“

„Už ne, jsme u cíle!“

Kosmonauti nedělají z radosti kotrmelce, zejména ne před cizími bytostmi, Pavel to ale udělal. Potom se ještě o něčem dohadoval s tou tmavohnědou dívkou, ale i když jsem poznala, že ho její slova občas překvapila, vypadal velice spokojeně.

„Yl-lo, je to mnohem lepší, než jsem si myslel,“ obrátil se pak ke mně. „Zirranei tvrdí, že se můžeme dostat na Zemi třeba už dnes, ale ne naším letadlem. Teď se tu prý k dopravě mezi planetami používá něco lepšího než jsou mezihvězdná nadprostorová letadla. Říká, že přímý transport je rychlejší než letadla. O tom jsem nevěděl, odvezli jste mě ze Země dříve než to tam zavedli.“

„Nenecháme tu snad Feíona samotného,“ připomněla jsem mu smutně.

„Máš pravdu,“ přestal jásat. Pak se obrátil k Zirranei a něco si povídali.

„Máme jí Feíona ukázat,“ obrátil se pak ke mně. „Ona mi tvrdí, že umí léčit a že by nám mohla pomoci. A už si taky sundej tu kuklu, Yl-lo, tady je docela krásně!“

„No, ukázat jí ho můžeme,“ svolila jsem.

Ale najednou se mě zmocnil hrozný smutek nad tím, že se Feíon nedočkal cíle naší cesty. Těšil se na Zemi jako my, ale už ji nikdy neuvidí!

Trochu jsem váhala, ale pak jsem také odepnula přílbu skafandru a poprvé se nadechla zdejšího vzduchu. Měla jsem stále ještě obavy, ale kdyby v něm bylo něco škodlivého, Pavel se toho už nadýchal také a v tom případě…

Vonělo to tu jinak než na Yllině i na Aiguře, ale dýchat se tu dalo, svěží vzduch jsem už dlouho nedýchala. Pak jsme se s Pavlem, oba s přílbami na zádech, obrátili k letadlu. Zirranei šla s námi klidně, bez rozpaků, i s tím odporným zvířátkem.

V letadle ale bylo opravdu hrozně.

Čpavý zápach od elektrolytu z rozbitých akumulátorů byl po celém letadle. Když jsem jen na chvíli okusila čerstvý vzduch planety Askaris, otřásla jsem se hrůzou, co jsme do této chvíle dýchali! Pavel nechával všechny dveře otevřené, ale vyvětrat to nebylo vůbec snadné. Ve Feíonově kabince se k tomu přidal zápach z dezinfekce, takže tam bylo na zvracení. Všimla jsem si, že to ani Zirranei nebylo příjemné, ale ovládla se a sklonila se nad Feíonem, který tu pořád ležel ve svém spacím vaku.

Pavel na prosbu Zirranei vytáhl Feíonovu bezvládnou ruku zavázanou obvazy. Zirranei ji nechala dlouho prohlížet a osahávat svému zvířátku, až se mi z toho dělalo špatně. Otočila jsem se a schovala obličej do dlaní, abych se na to nemusela dívat.

Zirranei se chvilku polohlasně dohadovala s Pavlem. Pavel překvapením vykřikl, popadl mě za rameno a zatřásl se mnou.

„Yl-lo, slyšelas to? Promiň, vím, že jsi nerozuměla, ale Zirranei tvrdí, že Feíona docela určitě uzdraví! Říká, že mu znovu naroste všechno, co mu elektrolyt rozežral, obličej, ruce, dokonce i oči! Tvrdí, že po jejím léčení bude Feíon úplně zdravý, jako před tou nehodou! Rozumíš?“ tlumočil mi pomalu, srozumitelně, abych nemohla nic přeslechnout.

„To není možné!“ vydechla jsem.

„Zirranei říká, že pro lékaře z Bardžá to nemožné není a ona je Bardžanka!“

„Ale jak to, že se s ní domluvíš?“ došlo mi najednou.

„Ona je totiž Bardžanka jen napůl,“ řekl Pavel. „Její matka je z Bardžá, ale její táta je od nás ze Země, dokonce z Čech. Proto i ona umí česky a můžeme se spolu domluvit.“

„To by ale… to by znamenalo, že vůbec nejsme první, kdo…“ došlo mi náhle.

Pavel se zarazil. Pak se obrátil na Zirranei a něco se jí ptal. Ta se na mě pozorně podívala, ale přestala se usmívat a cosi rychle Pavlovi vysvětlovala.

„Yl-lo, musím tě o něco poprosit,“ obrátil se na mě vážným hlasem. „Dovolíš Zirranei, aby se prostřednictvím toho malého zvířátka na tebe podívala?“

„Toho?“ vyjekla jsem. „Nikdy!“

„Ale je to strašně důležité!“ řekl. „Tohle zvířátko je prý inteligentní a pozná, jestli my dva spolu můžeme zůstat, nebo se musíme rozejít, rozumíš? Pro všechno na světě, zkus se překonat, Yl-lo!“

„Ty myslíš, že tahle příšerka dokáže poznat…“

„Zirranei říká, že bardžanská biologie je nejdokonalejší ve vesmíru,“ řekl Pavel vážně. „Naše pozemská se s ní nemůže měřit a aigurská už vůbec ne. Bardžané dokáží až neuvěřitelné věci, ale ani oni nejsou všemocní. Yl-lo, moc tě prosím, podej na chvilku ruku Zirranei, nebude tě to bolet, ale mohli bychom rázem vědět vše, co nás trápí, rozumíš?“

Určitě jsem strašně zbledla. Pak jsem si mlčky rozepnula skafandr, vytáhla z rukávu ruku, vyhrnula si i rukáv kombinézy, křečovitě zavřela oči a natáhla ruku před sebe. Ucítila jsem dotyk toho šupinatého tvora a musela se přemáhat, abych neomdlela. Pocítila jsem, jak mi uvnitř ruky přebíhají tisíce malinkých nožiček a bylo mi, jako by na mě sáhla smrt. Pak všechno přestalo. Otevřela jsem oči.

Zirranei stála stranou nehnutě jako socha. Ta malá ohavná příšerka jí zase seděla za krkem a její hadí nožičky jí zakrývaly oči. Ale, jak jsem si všimla až teď, dívka neměla oči zavřené, nechala se hladit hadíma nohama na otevřených očích! Ošklivostí se až se mnou zatočil svět. Jen zdálky jsem zaslechla, jak Zirranei něco řekla, ale pak Pavel dneska podruhé strašlivě zbledl.

„Co je, Pavle?“ ptala jsem se ho rychle.

„Je to zlé, Yl-lo,“ řekl tak přiškrceným hlasem, až mi přejel mráz po zádech.

„My dva… my spolu nesmíme mít děti,“ řekl tiše. „Měli bychom jen strašlivé zrůdičky. A nepomohou nám ani Bardžané.“

Ztuhla jsem, jako by vedle udeřil hrom. To ovšem…

A najednou jsem přestala vědět o světě.

Z Pavlovy Země se k nám dostavil další z jeho krajanů. Na rozdíl od Zirranei měl stejnou barvu kůže jako Pavel. Skoro jsem ani nemohla uvěřit, že člověk s tak bledou pletí je tátou tmavohnědé Zirranei, ale bylo tomu tak. Přiletěl ještě se dvěma dalšími, podobali se Zirranei mnohem více než on a s Pavlem se dlouho domlouvali, ale nerozuměla jsem jim ani slovo a musel mi to potom vysvětlit. Nabízeli nám nové akumulátory do letounu namísto našich zničených, abychom doletěli domů, přičemž táta Zirranei měl letět s námi. Chtěli by na Aiguru převézt stroje, umožňující bleskovou dopravu nadprostorem na libovolné vzdálenosti, ale do malého letadla jako naše by se nevešly. Měli bychom tedy doletět pro větší letoun, třeba pro jednu z kosmických pevností, aby potřebné stroje pobrala. Dozvěděla jsem se, že na planetě Bardžá ani na jiných nemají tak rychlé vesmírné letouny, jako jsou letadla mého táty. Bleskovou dopravu mohou použít jen tam, kde jsou namontované jejich stroje. Rozvážejí je po vesmíru pomalejšími vesmírnými loděmi, než jsou naše. Aigura by byla pro ně asi ještě celé tisíce let nedostupná. Pavel proto s mým souhlasem krajanům nabídl, že dopravu tentokrát obstará Aigura.

Měla bych se radovat z toho, že jsme našli další lidi, dokonce přímo Pavlovy krajany, které jsme přece hledali, že také oni mají o nás ohromný zájem a chtěli by pomoci nám i lidem na Aiguře, jenže já jsem se radovat nemohla.

Celý můj vesmír se zřítil do šedivé hromádky prachu, když Zirranei nade mnou vyslovila svůj ortel. Zirranei to určitě nemyslela špatně, jak jsem pochopila. Ale ani ona, ani nikdo jiný mi nemohl pomoci.

Přišla jsem i o všechny své slzy…

Když jsem se zhroutila, Zirranei s Pavlem mě uložili, ale pak za námi na Askaris přišli další lidé, Zirranei poslala Pavla od mého lůžka pryč a starala se o mě a o Feíona sama. Aby mě nějak zaujala z apatie, vyprávěla mi, co všechno se stalo na Zemi od té doby, co jsme vzali Pavla do letadla a odletěli s ním. Tak jsem se dověděla, jak jsme se mohli na planetě Askaris, pořád prý strašně vzdálené od Země, setkat s lidmi z tohoto světa.

Veliká pozemská hvězdná loď, o níž mi Pavel kdysi vykládal, tak velká, že jsem tomu ani nechtěla věřit, doletěla totiž od Země ke hvězdě planety Poenaid. Tam jako nedávno my narazila na meteory a skoro všichni lidé zahynuli. Když jsme Pavla na Zemi brali do našeho letadla, byla hvězdná loď Perseus už více než deset let mrtvá, ale to Pavel nemohl vědět. Zprávy se vesmírem někdy šíří strašně pomalu…

Tenkrát to prý přežil jeden jediný člověk.

Nedovedla jsem si představit, jak bych se zachovala, kdybych najednou byla v letadle sama a všichni moji přátelé byli mrtví. Na takovou situaci bych určitě měla jedno jediné řešení – smrtící dávku imeolu. Lidé Země jsou však jiného založení, u nich naděje umírá až jako poslední. Jen tak mohl poslední pozemšťan přežít všech sto šedesát svých přátel a doletět v rozbité lodi na planetu Poenaid.

Ukázalo se, že nebyl sám, kdo na ní našel záchranu. Tento svět už poskytoval útočiště trosečníku ze zcela jiné kosmické výpravy. A tak se na pusté planetě, obydlené hroznými obludami, proti nimž jsou gekkři pralesů Atitláa neškodnými koťátky, sešli dva trosečníci, dva kosmonauté, pocházející ze dvou nesmírně od sebe vzdálených civilizací. Vojta Karas ze Země a Zoidée Solnabo z planety Bardžá.

Zirranei mi všechno vyprávěla s patřičnou pýchou, neboť ti kosmonauté z různých světů byli její vlastní rodiče. Její táta, ten poslední žijící pozemský kosmonaut expedice Perseus, se právě dohadoval s Pavlem a bylo vidět, že se v kosmu vyzná. Máma Zirranei i jejích tří sourozenců byla trosečnicí z planety Bardžá a jejich děti, z nichž Zirranei byla nejmladší, byly prý až doposud jedinými společnými dětmi obou světů, Země a Bardžá.

Jak to, že si byly tyto dva světy tak podobné?

Dohadů bylo mnoho. Nechyběly domněnky, že nějaká kosmická loď z doby počátků bardžanských kosmických cest zabloudila ve vesmíru a přistála na Zemi a lidé Země jsou všichni potomky pradávných kosmonautů. Tato myšlenka se rychle ujala především na Zemi. Že se ve vesmíru zabloudit dá, to bych mohla potvrdit. Civilizace Bardžá začala létat v kosmu hodně dávno, je tomu už dvacet tisíc aigurských let – a počet jejich lodí, ztracených v kosmu, opravdu převýšil několik stovek. Ale vzdálenost mezi Bardžá a Zemí je příliš velká, i světlo potřebuje z Bardžá k Zemi dvě stě aigurských let putování. Pomalejší bardžanské hvězdné lodi by k takové cestě potřebovaly více než pět století. Lidé Bardžá létali do kosmu už velmi dávno a za letu se dokázali uvést do stavu podobného imeolovému spánku, kde na rozdíl od nás mohli pobývat libovolně dlouho. Snad by tedy dokázali překonat i tu nesmírnou vzdálenost od Bardžá k Zemi a zachránit se na ní, rozmnožit a osídlit Zemi svými potomky, nebylo by to nepravděpodobné. Jenže genetické výzkumy, které už stačili biologové z Bardžá vykonat, tu možnost vyvrátily. Lidé Země se vyvinuli samostatně – ale přitom tak shodným způsobem, že v současné době byly rozdíly mezi nimi a lidmi Bardžá překonatelné. Zirranei byla toho jedinečným důkazem – po matce Bardžanka, po otci pozemšťanka. A snad proto ke mně přilnula tak, jako nikdo jiný v celém vesmíru. Ale ani ona mi nemohla pomoci, i kdyby sebevíce chtěla. Aiguřané nejsou lidem ze Země ani lidem z Bardžá tak blízcí, aby mohli založit normální rodinu. A co hůř, kdyby se jim přece podařilo mít dítě, bylo by to pro všechny obrovské neštěstí.

Zirranei mě přemlouvala, abych překonala bytostný odpor k jejímu biologickému pomocníku agisaru, jen tak mi může ukázat, jak by takové dítě vypadalo. Jí nevadilo přikládat si agisarovy přísavky na otevřené oči, já jsem ale nedokázala překonat hrůzu z těch chapadel. A bez toho zvláštního, pro mě odporného kontaktu chapadel s očima, nedokáže agisar své vnímání na člověka převést.

Musela jsem se spokojit s tím, co mi řekla Zirranei, ale bylo to strašlivé líčení. Bohužel mi pak každý biolog, na kterého jsem se obrátila, všechno jedině potvrdil. Kdybych s Pavlem měla dítě, buď by se narodilo mrtvé, což by byl lepší případ. Nebo by zůstalo naživu, ale bylo by celý zbytek života nešťastné a my s ním. Byla by to jen ubohá zrůda bez nosu a očí, nejspíš s neuvěřitelně deformovanýma rukama i nohama. Život by mu byl utrpením. Ani zázrační lékaři, jako jsou Bardžané, nám nemohli pomoci.

Jak je možné, že lidé Země jsou příbuzní lidem z Bardžá tak, že jim nic nebrání, aby spolu mohli vytvářet rodiny a žili šťastně, když lidé Aigury jsou oběma tak cizí?

A Pavel mi byl opravdu najednou tak cizí…

Ne, určitě se mi nevyhýbal schválně, pouze ho zaujalo jednání s krajany, ale když jsem si tak přála, aby mě vzal do náruče a pomohl mi překonat nebetyčnou tíseň, co na mě padla, neobjevil se u mě. Vypravil se domů, za svými rodiči, přišel se ještě se mnou rozloučit, ale nevzal mě s sebou! Pravda, Zirranei mu řekla, že bych měla být v klidu, vlastně ho ode mě vyhodila, ale já bych byla mnohem raději s ním než sama na cizí planetě.

Když odletěl, napsala jsem mu dopis na rozloučenou a když Zirranei odešla starat se o Feíona, spolkla jsem naráz všechny své zásoby imeolu. Nemusela jsem si je odměřovat, byla jich aspoň pětinásobná smrtící dávka.

Usnula jsem do krásných snů. Byla jsem zase doma na Aiguře, na dvoře tátovy továrny v Mofidii. Vedla jsem si za ruku malé, sotva capkající dítě, svoje a Pavlovo, vypadalo jako všechny aigurské děti, ale na prstíčkách malinkých ručiček mělo takové malé… kočičí drápky… Byla jsem šťastná, jak může být člověk šťastný jen ve snech z imeolu.

Pak jsem se zase probudila. Nade mnou se skláněl Pavel, vedle něho Zirranei a oba se tvářili ustaraně. Nikdy jsem ještě neviděla Pavla tak vystrašeného!

„Yl-lo, prosím tě, Yl-lo, co mi to děláš?“

Ještě mi bylo krásně jako v tom snu, jen jsem se na něho usmála a zase jsem zavřela oči. A Pavel začal něco křičet na Zirranei, která přece za nic nemohla, křičel také na mě svou řečí, nerozuměla jsem ani slovo, pleskal mě rukama přes tvář a vůbec mě nenechal spát. A pak jsem zase pocítila, jak se mi po ruce vine hadí tělo, ale nebyl to had, jen stejně odporně vypadající chapadlo agisaru, znovu mi uvnitř ruky běhaly takové malé hmyzí nožičky a pak jsem se konečně probudila doopravdy.

„Proč mě nenecháte spát?“ rozbrečela jsem se.

„Nemůžeš teď přece umřít, Yl-lo, rozumíš?“ uslyšela jsem Pavlův hlas.

V té chvíli jsem začala Zirranei nenávidět. Proč tihle bardžanští lékaři dokáží probudit i toho, kdo se rozhodne usnout na věky?

„Yl-lo, neplač, Yl-lo!“ prosil Pavlův hlas. „To mi přece nemůžeš udělat, slyšíš?“

„Když nemohu být tvá, nechci patřit nikomu!“ vykřikla jsem. „A řekni té… ať jde ode mě co nejdál pryč!“

Zirranei se okamžitě zvedla a odešla. Neurazila se, ač by mohla, respektovala mě bez náznaku protestu.

„Vždyť už jsi moje,“ řekl Pavel, když jsme byli sami.

„Ale nemůžeme…“ vzlykala jsem.

„Tohle jsi myslela, když jsi říkala, že mi dáš volnost podle vašich zvyků?“ vyjel na mě tvrdě. „A kdo mi tvrdil, že mi dá vybrat, kdyby se ukázalo, že jsem měl pravdu? Vždyť ses mě ani nezeptala! A já bych ti řekl, že budu s tebou, i kdybychom si museli vzít nějaké cizí dítě na vychování! Ať mě krysy sežerou, jestli lžu!“

Zachvěla jsem se. Pavel to myslel vážně!

„Ty bys mě chtěl – i přesto?“

„Ano, ale pod jednou podmínkou,“ řekl zamračeně.

„Udělám všechno, co budeš chtít!“ nadzvedla jsem se na lůžku. Byla jsem ještě malátná a ihned jsem zase klesla naznak.

„Přestaneš pojídat tu drogu… imeol,“ řekl. „Je to těžká podmínka, vím, odepřít někomu imeol se na Aiguře pokládá za krutost srovnatelnou s vraždou dítěte. Zirranei ale tvrdí, že imeol není tak neškodný, jak se povídá. Vzpomeň si, že jsme si spolu vždycky rozuměli lépe, když jsi neměla v sobě ani sebemenší stopy po tom… imeolu. Možná se to nezdá, ale Zirranei tvrdí, že to při dlouhodobém používání snižuje inteligenci.“

„To by snad vědci zjistili už dávno…“

„Císařští vědci, kteří imeol vymysleli?“ zasmál se Pavel trpce. „Kdyby to byla pravda, Císaři by to vyhovovalo. A jeho vědci? Já mnohem víc věřím Zirranei!“

Bohužel jsem neměla možnost pochybovat. Zirranei byla bardžanská lékařka a ti dokáží zázraky, jak už jsem se mohla přesvědčit. Slíbila jsem Pavlovi, že se imeolu ani nedotknu, a on pak u mě zůstal a dlouho mě tiše hladil po vlasech… Pak se ke mně sklonil a svěřil mi svůj dech, tak jako kdysi já jemu v temné cele vězení v Rumo-ogu.

„Tak – a podle aigurských zvyků teď nesmíš zemřít, zabila bys i mě,“ řekl.

„Ty přece nemusíš naše zvyky uznávat!“ opáčila jsem.

„Co ty víš?“ zatvářil se tajemně. „Byl jsem se podívat doma, na Zemi. A víš, co jsem zjistil? Nemám už domov. Krátce poté, co jsem opustil Zemi, rodiče zahynuli při automobilovém neštěstí. V domě, kde jsme bydleli, teď žijí úplně cizí lidé, nikdo mě tam nezná. Spolužáci se rozprchli do světa, dávní kamarádi si našli jiné známé, mám teď jenom tebe, víš? A když už jsem se rozhodl pro Aiguřanku, tak s ní budu, věř mi, i kdybych musel do smrti bydlet na Aiguře! Bude to tak lepší, než abys ty žila se mnou na Zemi. A pak bude líp, když převezmu i vaše zvyky, nemyslíš? Máme na Zemi takové úsloví: Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!“

Tomu jsem nerozuměla. Nevyznala jsem se v něm natolik, abych mohla tvrdit, co myslí vážně a co ne. Tohle ale vypadalo spíš ano než ne… pak jsem ale opatrovala jeho dech a nesměla jsem zemřít!

Naštěstí jsem neměla na takové myšlenky čas. Začala jsem pomáhat Zirranei ošetřovat Feíona. Neuteklo ani pět dní od chvíle, kdy ho Zirranei začala léčit, a sama jsem viděla neuvěřitelné výsledky jejího snažení.

Strašlivé rány na obličeji a rukou se mu během té krátké doby pokryly novou, tenkou, průsvitnou kůží. Pod ní se přímo bouřlivě rozrůstaly nové tkáně, postupně mu vyplnily rány, rozleptané žíravinou. Nové tváře a rty překryly obnažené zuby, brzy byl vidět i náznak nově se tvořícího nosu. To všechno bez mokvavých ran, protože agisar, ohyzdný, ale nesmírně užitečný pomocník Zirranei, mu všechny rány i nově vytvářené partie neustále pokrýval tenkou vrstvou jakéhosi průhledného slizu. Zirranei přestala na Feíonovy rány dávat obvazy a všechny změny byly tím jasněji patrné. Brzy mi v jeho prázdných očních důlcích pod narůstajícími víčky ukázala zárodky nových očí, ještě nevidoucích, ale dávajících naději už svým objevením.

Zirranei mě agisarem probudila i ze spánku imeolem, ačkoliv jsem si vzala víc než smrtelnou dávku. Feíona probudila také. Už to ve mně vyvolalo přímo nebetyčnou úctu k jejím schopnostem – a což pak to, co následovalo!

Musela jsem Feíonovi vysvětlit, co se s námi stalo během té doby, kdy byl pod imeolem. Feíon se na mě zprvu rozkřikl právě tak jako já na Zirranei, když mě nedávno probudila ze smrtícího spánku. Když jsem mu vysvětlila, že jsme u přátel, které si brzy sám prohlédne na vlastní oči, nevěřil mi ani slovo. Ohmatal se rukama a přesvědčil se, že má obličej smrti bez tváří, rtů a nosu. Ubezpečovala jsem ho, že mu všechno znovu doroste, jako mu zatím stačily dorůst prsty. A opravdu, kdyby neměl v prstech nové hmatové buňky, neměl by v nich cit! Dobře vím, jak necitlivé jsou spálené prsty i po zahojení popálenin, už jsem jich v tátově továrně viděla víc než dost. Přesvědčila jsem nakonec Feíona, aby vydržel žít dvacet dní, pak sám uvidí, zda jsem měla pravdu, nebo ne. Naléhala jsem na něho, aby vydržel – já, která jsem tak jako on ještě nedávno nechtěla žít!

Byli jsme pořád v našem letadle, jen jsme s ním přeletěli kousek blíž ke kosmické stanici spojující Askaris s ostatními světy i se Zemí.

Skamarádila jsem se opět se Zirranei. Byla mi nejlepší přítelkyní v tomto světě, tak jako se Pavel spřátelil s jejím otcem, kosmonautem Vojtou. Zirranei se ubytovala s námi v letadle ve volné kabince, kam si nanosila věci, zatímco její táta k nám denně chodil z kosmické stanice. Zirranei tvrdila, že se na noc vrací na Zem a já jsem jí to věřila, už jsem se nedivila ničemu. Země byla odtud pozemských šest set padesát světelných let daleko, ale vzdálenosti mezi světy Galaktického Společenství prý dávno nehrají žádnou roli.

Pavel ještě jednou odletěl, ale ne na Zem a ne ve svých osobních záležitostech. Byl na hlavní planetě Společenství, na Bardžá, kde jednal s mnoha tisíci zástupci všech možných světů o tom, co bude dál s Aigurou.

„Pojď ke mně, Yl-lo,“ řekla mi ten den Zirranei, když jsme se postaraly o spícího Feíona a chystaly se také spát. Byly jsme v letadle vzhůru samy, což byla nejvhodnější atmosféra pro rozhovor mezi dvěma kamarádkami, i když si přímo nerozumí a musí si povídat prostřednictvím mluvící skříňky, která jejich slova překládá.

Zjistila jsem s údivem, že si Zirranei půjčenou kabinku vylepšila. Místo na lůžku si ustlala rovnou na podlaze, kde si rozložila prošívané deky, vyplněné čímsi měkkým, takže vzniklo jediné veliké lože. Tam jsme se teď pohodlně vešly obě, ačkoliv ona byla o dvě hlavy větší než já. Zhasly jsme a lehly si každá do svého spacího vaku, ale nespaly jsme.

„Pověz mi, co jsi vlastně dělala tady, tak daleko od domova?“ zeptala jsem se jí.

„Na Askarisu jsem víceméně náhodou,“ odpověděla mi. „V plantážích bifarny se jim rozmohla ošklivá plíseň a vždycky do dvou dnů zničila celou úrodu. I když nakažený skleník spálili, objevila se vzápětí ve vedlejším. Zprvu to chtěli zvládnout sami, ale když to trvalo dlouho a ztráty na produkci šly do statisíců pugya, udělali to, co měli udělat hned zpočátku: požádali o pomoc biology z Bardžá. No a já jsem právě nastoupila praxi u Rady kosmonautiky a tohle byl případ jako stvořený pro začínajícího biologa. Plíseň jsem za den zlikvidovala, ale zaplatili mi za celý měsíc, musela jsem tu tedy zůstat. Proto jsem tu byla, když jste přiletěli. Prostě – je to všechno čirá náhoda.“

„Já vím, ty jsi úplně zázračná doktorka… Tak proč…“

„Víš, já ti zatím nemohu pomoci k dítěti, po kterém toužíš,“ řekla omluvně. „Taková plíseň je maličkost, ale než se vyznám ve všech jemnostech genetiky, musím se ještě moc učit. Chybí mi pět let druhého stupně studia, teprve pak budu vědět víc, abych se mohla pustit i do genetiky lidí. Léčit umím dobře. Když se o vás dva budu zajímat, kdoví?“

„Myslíš, že máme ještě nějakou naději?“ chytila jsem se jejích slov.

„Naděje umírá poslední,“ odpověděla mi potichu.

„To jsem slyšela od Pavla mockrát, vždycky když si nevěděl rady!“

„A bylo to vždycky beznadějné? Nebo jste se i z těch nejhorších situací nějak dostali?“

„To máš pravdu,“ řekla jsem udiveně. „Vlastně se na nás vždycky na poslední chvíli usmálo štěstí.“

„Jen jsem ti chtěla naznačit, že když naději nevidíš, neznamená to, že neexistuje. Člověk musí věřit, že naděje je, v tom je smysl toho úsloví,“ řekla potichu.

„A ty pro mě… pro nás… nějakou naději vidíš?“

„Nevidím,“ přiznala bez mrknutí oka. „Ale jak už jsem řekla, to neznamená, že není. Možná jsem jen já tak hloupá, že ji nevidím.“

„Ty, taková zázračná doktorka?“

„Dělat chyby je lidské,“ řekla. „A kdoví, třeba si dnes nebude vědět radu nikdo, ale časem se naučíme překonávat i tuhle bariéru. Samozřejmě by bylo nejjednodušší, kdybyste se rozešli, bylo by po problému, ale jak jsem pochopila, to není cesta pro tebe. Pak máš jen jednu naději. Počkat, zda se někomu nepodaří něco najít později. Máš ho moc ráda, viď?“

„Moc,“ přisvědčila jsem. „Ty bys mi radila čekat?“

„Ano,“ řekla. „Podívej, vy, lidé Aigury, jste nám biologicky velmi blízcí. Feíona léčím úplně stejně jako bych léčila člověka ze Země nebo z Bardžá. Určitě se podaří lidem z Aigury prodloužit život, jako se nám to podařilo u lidí Země. Znáš mého tátu? Řekla bys, že mu je už pětačtyřicet aigurských let? To je u vás přece věk hodně pozdního stáří, ale táta vypadá skoro jako Pavlův vrstevník. Já teď na vás nechám pracovat mámu, té je přes padesát pět vašich let! Na Aiguře by byla dávno po smrti, tady by sis ji mohla splést s mou sestrou. Máma vás upraví, už jsem to s ní smluvila. Budete žít nejspíš více než tři sta aigurských let. Kdo ví, třeba se už za sto let ukáže, že je ten váš problém řešitelný.“

„Až za sto let?“ zatočila se mi hlava.

„Nebudeš vypadat starší než teď,“ ujistila mě. „U nás na Bardžá je obvyklé, že spolu některé dvojice žijí dlouho, než si pořídí děti. Když lidé předčasně neumírají, nemohou mít mnoho dětí, to snad pochopíš. Každá planeta uživí jen určitý počet lidí. Kdyby jich bylo příliš mnoho, měli by hlad. Když má každá dvojice za celý život právě dvě děti, pak se jich rodí tolik, kolik starých lidí umírá a celkový počet lidí na světě nestoupá ani neklesá. Výjimky mohou být například když objevíme planetu, schopnou osídlení. Jinak to prostě nemůže být.“

„Ale těch sto let… Myslíš, že na mě bude Pavel tak dlouho čekat?“

„Neřekla jsem ti přece, abyste se rozešli,“ nezměnila klidný tón Zirranei. „Už jsem ti vysvětlila, že by to bylo jednoduché, ale ne pro vás. Buďte si spolu, já vám přeji, že se máte rádi! Naštěstí vám dvěma mohu pomoci i jinak než radou. Kdybys sto let trnula strachem, aby se vám nenarodila zrůda, bylo by to kruté. U nás je běžné, že ženám přerušíme schopnost mít dítě. V řeči Bar se to nazývá »blokáda dabyrgy«. Přerušenou schopnost může později kterýkoliv lékař obnovit, stačí nakrátko. Některé dvojice spolu žijí i více než dvě stě let, než se rozhodnou mít děti. Pak si dají zrušit dabyrgy, pořídí si děti, dabyrgy obnoví a žijí spolu dál jako předtím.“

„U nás máme jiné zvyky,“ řekla jsem. „Každý může mít tolik dětí, kolik chce.“

„Já vím,“ mračila se Zirranei. „Na některých světech to tak dělali. Když bylo lidí víc, než kolik se jich tam uživilo, zkrátka umřeli hladem, nebo se mezi sebou povraždili, což bylo ještě horší. Pak bylo místa dost, ale jen pro zbylé. Mimochodem i Země, odkud pochází třeba můj táta nebo tvůj Pavel, je takový nešťastný svět, kde se dosud lidé zabíjejí. Jsou tam skupiny lidí, kteří se z náboženského fanatismu nechtějí přizpůsobit. Uvaž ale, nejsou naše zvyky lepší? Nebude lépe převzít je? Rozhodně se musíte nad některými zamyslet, nemáte přece zkušenosti s problémy dlouhověkosti.“

„Zirranei, myslíš si, že Pavel bude stejného mínění, jako ty?“ zeptala jsem se jí s neskrývanými obavami.

„Yl-lo, máš štěstí, že ses setkala právě s ním,“ řekla po chvilce. „Na Zemi není dost tak hodných chlapců, aby se dostalo na každou. A on tě má rád, to se pozná. Nesmíš mu dělat starosti, ale když budete jeden druhému vycházet vstříc, neopustí tě. Ani teď, ani za sto let.“

„Ale já se přece jen nejprve zeptám, co si o tom myslí on,“ rozhodla jsem se.

„To už teď záleží na tobě. Já jsem ti jako lékařka nabídla pomoc podle svých možností,“ řekla potichu. „Kdyby ses rozhodla mou nabídku využít, najdeš mě snadno, ale můžeš požádat i jiného lékaře, každý ti pomůže jako já.“

„Budu o tvé nabídce uvažovat,“ přislíbila jsem. „Ale mám k tobě ještě pár otázek, smím?“

„Povídej,“ vybídla mě. „Kdo se na nic neptá, nic se nedozví.“

„Ty jsi napůl ze Země, napůl z Bardžá, viď? Takových jako jsi ty ještě není moc. Určitě máš chlapce jen z jednoho z těchto světů, ne? Ze kterého?“

„Ještě nemám žádného,“ odpověděla pobaveně. „Vždyť mi teprve bude dvanáct aigurských let, to jsem ještě kotě, ani nemám dokončenou univerzitu!“

„Přitom jsi starší než já… No dobře. Ale až si budeš vybírat, jakého bys chtěla raději? Ze Země nebo z Bardžá?“

„Ještě nevím,“ vzdychla si. „Na Bardžá je to asi jednodušší, tam jsou hodní všichni, tam bych si určitě našla takového, který by byl se mnou šťastný a já s ním také. Na Zemi je to horší, tam je mnohem více falše, bezohlednosti a sobectví. Jenže když si na Zemi najdeš toho správného, jako si našla máma tátu, pak může být lepší než z Bardžá. Většina mých kamarádek se mnou nesouhlasí, nikdy by si s člověkem ze Země nezačínaly, ale některé už přiznávají, že pozemšťané mají vlastnosti, které Bardžanům chybí. A já, asi protože jsem napůl pozemšťanka, si myslím, že stojí za to riskovat a najít si chlapce na Zemi. Asi je to tím, že mám ze Země tátu a ten je právě takový, jakého bych chtěla. Víš, Země je pořád problémový svět a ostatní světy se dlouho rozmýšlely, než ji vzaly mezi sebe. Na Zemi je příliš mnoho násilí. I mé sestře tam nějací barbaři natloukli, protože máme po mámě tmavší kůži než tamní lidé. Nedávno tam byla válka, tu jsem dodnes nepochopila, ačkoliv v ní měl nějakou roli můj táta – zažehnali ji prý neuvěřitelně rychle, ale i tak to stálo životy několika tisíc lidí. Mnoho lidí se tam dodnes nechce přizpůsobit zásadám regulované společnosti. Každý bude raději žít jen pětadvacet let jako dosud, než by se vzdali dětí, které jim donedávna umíraly hlady.“

„A myslíš si, že Pavel…“

„Pavel se mi opravdu líbí,“ řekla po chvilce mlčení. „Mám dojem, že bychom byli docela dobří kamarádi. Kdyby neměl tebe, kdoví… Ale mě se bát nemusíš, nepřeberu ti ho. To se na Bardžá nedělá. Na Zemi sice ano a nevím, jak je tomu na Aiguře, ale já jsem v tomto směru Bardžanka. My nedovedeme jinému člověku ublížit. Ostatně – je mi teprve dvanáct aigurských let, určitě ještě potkám v životě spoustu chlapců a není možné, aby byl v celém vesmíru hodný jenom ten jeden jediný!“

„A kdyby sis našla… kdyby třeba vypadal tak, jako já? Nepřipadám ti směšná? Tobě by to nevadilo?“

„Já bych nechtěla zůstat bez dětí,“ řekla Zirranei. Snad se jí přitom trochu zatřásl hlas. „Až si najdu toho pravého, určitě spolu budeme mít děti. Ale já se už teď kamarádím s mnoha lidmi a dokonce i s bytostmi, které lidmi nejsou. Mám mezi svými kamarády Šplona z planety Ux. Vypadá skoro jako můj agisar, jenže má šestimetrová chapadla. Ten mi může být jen kamarádem, děti bychom spolu určitě mít nemohli, k tomu potřebuješ biologickou příbuznost. Nemohu si ale klást podmínky, jakou bude mít můj budoucí chlapec barvu kůže, očí, bude-li větší než já nebo mrňavý, bude-li mít nos jako kuličku, placičku nebo třeba skobu! To nemůže a ani nesmí rozhodovat!“

Pak jsme si dlouho potmě povídaly. O Bardžá i o Zemi. Zirranei o ní povídala úplné pohádky. Já jsem jí přitom povídala o Aiguře, to na oplátku chtěla vědět ona.

Rozuměly jsme si dobře. Mezi námi dvěma tu ležela taková věcička, vyrobená lidmi Země, abychom se my dvě mohly domluvit. Ta věc nejen uměla mluvit lidskou řečí, rozuměla hned dvěma odlišným řečem. Díky ní jsme se teď bavily jako bychom se znaly od malička, ačkoliv jsme byly každá úplně jiná. Zirranei vysoká, řekla bych až hřmotná, s očima jako Pavel, ale s kůží mnohem tmavší, než Pavlovi kdysi zhnědla od sluníčka na Yllině. Já proti ní vypadám jako drobné děvčátko, s úplně černýma očima a s nosem, jaký nemá nikdo z lidí Země i Bardžá… Musím se naučit řeč planety Bardžá, umiňovala jsem si. Mluví se jí na stovce planet, dokonce i na Pavlově Zemi. Možná tak budeme brzy mluvit i na Aiguře.

A uvědomila jsem si, že se mi už zase chce žít.

Zlatá Zirranei!

Errata:

08.11.2021 15:35