Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat

Odstartovali jsme z Askarisu. Letadlo nejprve pomalu vystoupalo nad atmosféru, aby se Pavel mohl orientovat podle hvězd k nejbližší z nich.

„Letěl bych přímo k Aiguře, ale nevím, zda to akumulátory vydrží,“ omlouval se. „Raději je vyzkoušíme na kratší trase, pak uvidíme.“

„Bardžanské články určitě nejsou horší než aigurské,“ ujistil ho pan Vojta, jak jsme říkali tátovi Zirranei. „Bardžané je mají nejlepší ve Společenství.“

„To se právě teď ukáže,“ řekl Pavel opatrně.

Bylo nás v letadle sedm. Předně naše původní posádka, to znamená já, Pavel a Feíon. Ten ještě nebyl úplně zdráv, pořád měl krvavě červenou kůži na rukou a na obličeji, ale aspoň už vypadal jako člověk, dokonce trochu viděl svýma novýma očima! Dále byli v letadle čtyři cestující. Zirranei mě o tuto cestu požádala jako první; její otec Vojta a dva zástupci Galaktického společenství byli s námi oficiálně.

Suhuzgr Talgaré byl Bardžan a podobal se nejvíce Zirranei, zato Nubit Kasul vůbec nebyl člověk. Pocházel z planety Iloonik a já ani Feíon jsme se necítili v jeho přítomnosti dobře, příliš nám připomínal krokodýlovité ilukigyry, kvůli kterým se v některých tropických řekách na Aiguře nikdo neodváží vstoupit do vody.

Nubit Kasul měl zubatou tlamu a rohovinové pancíře na zádech a dlouhém ocase, ale chodil vzpřímeně jako my, byl inteligentní a Vojta, Zirranei i pan Talgaré z Bardžá s ním vycházeli bez nejmenšího zaváhání. Naši noví pasažéři na sebe dobrovolně převzali funkce palubních lékařů, neboť všichni uměli zacházet s agisary. Do naší těsné řídící kabiny se všichni nevešli, Kasuil by se tam ostatně nevešel ani sám, museli se spokojit s pohledem ze dveří. I tak se všichni kolem nich tlačili.

„Předem si vymiňuji, že mi nikdo nebude během letu sahat do řízení,“ prohlásil Pavel před startem. „Nemám nic proti tomu, chcete-li se podívat do řídící kabiny, jak se co dělá, ale tady jsem kapitánem já!“

„Ale co kdyby se ti něco stalo?“ oťukávala ho Zirranei.

„Pak se kapitánem stane druhý pilot Yl-la,“ usmál se Pavel. „Po ní přijde na řadu Feíon a teprve kdyby se nám všem něco stalo, můžete to zkusit, ačkoliv nevím, jestli by se vám podařilo zvládnout pilotáž….“

„Já jsem kdysi býval pilotem,“ ozval se pan Vojta. „Není to tak dávno. Létal jsem na raketoplánech hvězdoletu Perseus první mezihvězdné výpravy Země, to byly svého času nějaké mašiny! Dvakrát větší než tohle!“

„Vím,“ řekl Pavel smířlivěji. „Jenže tohle je úplně jiné kafe. Tohle nemá žádné rakety, ale antigravitační motory.“

„To ještě nevíš, že jsme před návratem k Zemi na poslední raketoplány z Persea namontovali bardžanské antigravitační motory baporgy! To byla žihadla! Dosahovaly akcelerace přes tři sta Gé! Tohle letadlo se sotva plouží!“

„Možná. Uvidíme za chvilku!“ věštil Pavel s klidem.

To už jsme byli nad atmosférou planety Askaris a Pavel pečlivě nasměroval letoun.

„Držte si klobouky panstvo, jedeme!“ řekl najednou vesele a zapnul igidhig.

Letoun se ihned ocitl v zelené mlze. Jak už bylo jejím zvykem, převalovala se sem a tam. Krátce jsme se do ní rozjeli a opět nastalo beztíží.

„Ty se v tomhle vyznáš?“ řekl po chvilce zaraženě pan Vojta. Jak se dalo čekat, bludiště zelené nadprostorové mlhy mu vzalo dech, jako všem ostatním.

„Dalo mi to fušku,“ usmíval se Pavel.

„My jsme v tom rok dokonale bloudili a nenaučili jsme se to,“ řekla jsem tiše. „Proletěli jsme strašlivé vzdálenosti, tisíce světelných let a nevěděli jsme, kde se nacházíme a kam máme letět dál. Od Aigury jsme se dostali až k Zemi a pak skoro na půl cesty zpět. Až Pavel na tu navigaci přišel a všechny nás zachránil.“

„Přitom je to docela jednoduché,“ řekl Pavel. „Stačí si uvědomit…“

„Počkej, neříkej nic!“ přerušil ho pan Vojta. „Chtěl bych na to přijít sám!“

Skoro dvacet minut jsme pak letěli mlčky. Když se konečně na obrazovce objevil majáček si-jid hvězdy a vedle ní menší, označující planetu, Pavel k ní trochu zatočil a vynořil se z Evseje, že byla přímo nad námi jako obrovská modravá mísa.

„Eukranie, jestli se nepletu,“ řekl vesele. „Nedávno jsme tu dokonce byli, jenže jsme na ní nepřistáli.“

„Proč ne?“ zajímal se Vojta. „Kdybyste to udělali, byli byste dřív doma!“

„To bych musel tušit, že Eukranie patří mezi světy Galaktického společenství a má spojení se Zemí,“ omlouval se Pavel. „Každé přistávání na neznámé planetě s sebou nese riziko. Nepotřebovali jsme objevovat neznámé světy, ale najít Zemi a ta tu být nemohla.“

„Jak jsi to mohl vědět?“ zeptala se Zirranei.

„Země se dá poznat už v nadprostoru evseji,“ usmíval se Pavel. „Ve Sluneční soustavě je mimo Země množství planet, jako málokde. Jakmile jsem viděl, že hvězda žádné planety nemá, nebo jen jednu či dvě, bylo mi hned jasné, že tady Země není. Si-jidy se tvoří jen u větších planet, menší planety se nepočítají. Měsíc asi nebude mít vlastní si-jid, stejně tak jako měsíce ostatních planet, možná ani Merkur, ale i pak krouží kolem Slunce planet dost. Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn… takový shluk planet se jen tak nevidí, nemyslíte?“

„A já jsem si lámala hlavu, jak můžeš pokaždé tak jistě tvrdit, že hvězda, kterou teprve uvidíme, není Slunce!“ chytala jsem se za hlavu. „Říkala jsem si, že v tom jsou nějaké čáry!“

„Ta oranžová světélka označují planety?“ zeptal se opatrně Vojta.

„Planety i hvězdy,“ řekl Pavel. „Jedno světélko je hvězda bez planet, je jich také dost. Dvě světélka, to je hvězda s jednou planetou…“

„…nebo dvojhvězda,“ připomněl Vojta.

„Dvojhvězda se pozná podle toho, že ta dvě světélka jsou skoro stejná a jakoby srší proti sobě,“ řekl Pavel. „Když má světélko navíc aureolu, je to hvězdný obr nebo černá hvězda. Od obou je lépe držet se dál a mít připravenu energii na kvapný ústup do Evseje. Nemluvím o záření, které tam také dosahuje nepříjemných hodnot, ale černé hvězdy mívají i příšernou gravitaci. S vypnutými motory má být v každé hvězdné lodi v kosmickém prostoru beztíží, ale u černé hvězdy to neplatí. Přímo cítíte, jak si vás přitahuje. Pokud jste dost blízko, je to fyzicky nepříjemné.“

„To jsou slapové síly,“ podotkl pan Vojta. „Nic víc než to, že bližší část lodi to přitahuje silněji než vzdálenou. Na Zemi to způsobuje příliv a odliv, ale aby se to projevilo na pár metrech letadélka, musel by tam být strašlivý gradient gravitační síly. Podle teorie je to ale správné, černé hvězdy budou takové, jen s nimi nemáme žádné zkušenosti, protože v dosahu Země nejsou. Muselo to být velice zajímavé.“

„To tedy bylo,“ pokračoval Pavel s povzdechem. „Když se navíc všude kolem ohýbají světelné paprsky a vy vidíte, jak se hvězdná obloha začíná kroutit a křivit, je to nepříjemný pocit, to mi věřte. Od černých hvězd raději dál.“

„…to byla ta padesátá čtvrtá od Aigury? Doufám, že se jí tentokrát vyhneme,“ dodala jsem rychle. „Já jsem právě plula hlavní šachtou a myslela jsem si, že mě to přetrhne na kusy. Rozumíte tomu? Visela jsem původně v beztížném stavu, ale ruce mi to náhle táhlo dopředu a nohy dozadu, pak mě to najednou rozjelo, dopadla jsem na protější dveře – něco takového jsem nikdy předtím ani potom nezažila.“

„Vidíš, a já jsem si už myslel, že jsem s kosmickým létáním definitivně skončil a už se nic nového nedovím,“ řekl pan Vojta s trochu šibalským úsměvem. „A ono se ukazuje, že si zalétám v letadle, o jakém jsem neměl tušení. Nemluvím o zkušenostech s černými hvězdami, o těch se mi také mohlo jen zdát, i když jsem si u Síria užil nepříjemností dost a dost, zejména na radioaktivní planetě Ridigio. Ale bez legrace, Pavle, aigurská letadla budou znamenat kvalitativní skok v kosmickém průzkumu! Už teď se mi z toho motá hlava! Právě jsme přeletěli šestadvacet světelných let a byla to chvilinka! Bardžanské lodi na to kdysi dávno potřebovaly sedmdesát let a letěly nadvakrát. Ve dvou třetinách cesty leží poněkud stranou hvězda s malou pouštní planetou. První posádka přistála, postavila stanici, vrátila se domů a dala se vystřídat.“

„Technická planeta Majar-ré,“ doplnila ho Zirranei. „Není zajímavá, ale cestování pomocí vjosuzgu je podle mě rychlejší. My Bardžané jsme to vymysleli lépe!“

„Nemluvím o pravidelné dálkové dopravě, tam jsou vjosuzgu nenahraditelné, ale o průzkumu, kdy lodě letí tam, kde nejsou postavené stanice,“ usadil ji rychle otec.

„Jak jsme na tom s akumulátory?“ zeptal se Feíon. „Já na měřiče pořád dobře nevidím… snad se to ještě zlepší…“

„To se ví, tvoje mrňavá očička ještě nemohou mít správnou geometrii, ale pořád ti rostou, brzy budeš vidět jako orel,“ ujišťovala ho rychle Zirranei.

„Ty nové akumulátory vážně nevypadají špatně,“ prohlásil uznale Pavel, když si něco spočítal na náramkovém počítači. Dostal jej jako dárek od Vojty, ale dovedl s ním zřejmě zacházet už od dřívějška. „Víte co? Vezmeme to odsud jediným skokem!“

„Troufneš si přes pusté pásmo už odsud?“ strachovala jsem se trochu.

„Myslím, že se ho bát nemusíme,“ chlácholil mě Pavel.

„Myslíš prostor mezi galaktickými rameny?“ ujišťoval se opatrně Vojta. „Ten je ale nesmírně rozsáhlý, přes tři sta světelných let! Pro Bardžanské hvězdolety znamenal hranici, přes kterou se nikdy nedostaly. Dokonce to ani nezkoušely.“

„Pro nás je to den letu,“ pokrčil rameny Pavel. „Co je to tři sta světelných let proti jeden a půl tisíci k Aiguře, které máme ještě před sebou? Pětina!“

„Celá oblast Galaktického společenství myslících bytostí má na délku sedm set osmdesát světelných let,“ řekla Zirranei tiše. „Největší vzdálenost je od Země k Amalírii, jsou skoro na opačných koncích proti sobě.“

„Yllina je o šest set světelných let blíž,“ řekl Pavel. „Na Yllině jsme objevili pozůstatky dávné civilizace, která se před dávnými lety vyhubila atomovou válkou, tebe by to, Vojto, určitě zajímalo!“

„Jednu takovou jsem zažil,“ zahučel Vojta. „Bohužel ne před dávnými lety, ale nedávno. Z více než šesti miliard obyvatel Rhyinkáa jsme jich dopravili na Poenaid sotva dvacet tisíc a většina jich byla na pokraji smrti. Nazval jsem ji »Dantovo peklo« a už nikdy nic takového nechci vidět!“

„O tom ani nevím!“ podíval se na něho Pavel udiveně.

„To se ještě dozvíš věcí!“ mávl rukou Vojta. „Ale vážně, co jste našli na Yllině?“

„Téměř nic, až na jeden zachovalý protiatomový bunkr,“ řekl Pavel. „Zajímavé ale je, že tam dodnes svítí lampy a fungují elektromotory. Bohužel, z tamních lidí zůstaly jen vyschlé mumie.“

„Svítí lampy?“ ožila Zirranei. „To by znamenalo, že se to stalo nedávno, ne?“

„Pak by tam byla radioaktivita a na tom místě bych si rychle rozmyslel zbytečně se zdržovat,“ zvážněl i pan Vojta.

„Ta katastrofa se musela stát před mnoha sty lety,“ mávl rukou Pavel. „Zajímavé je, že se tam všechno uchovalo. I ty dosud svítící lampy!“

„Pak se tam ale musím podívat!“ umínil si Vojta.

„Beze všeho,“ souhlasil Pavel. „Jen co splníme úkol pro tuto cestu, hned tam zaletíme. Ta protiatomová pevnost mě také láká. Je to taková záhada.“

„Ano, jenom nevím, jestli si dovedeš představit, co nás čeká práce,“ povzdychl si Vojta. „Cítím se skoro jako po svém návratu na Zem. Také tam bylo všechno teprve před námi, jenže na Zemi jsem to znal.“

„My to známe na Aiguře,“ usmál se Pavel a zamrkal na mě. „A když mi tady Zirranei vykládala, jak to bylo na Zemi v dobách, kdy jste ji připravovali k přijetí do Galaktického společenství, věděl jsem, že na Aiguře to bude jednodušší.“

„Jednodušší?“ podíval se na něho Vojta nedůvěřivě. „Něco jsi říkal o krvavém převratu, také poměrně nedávno!“

„Ano, ale teď je to na Aiguře lepší než to bylo na Zemi,“ trval na svém Pavel. „Nejsou tam nepřátelské státy, je tam jedna řeč a lidé tam mají takovou chuť všechno zlepšit, že budete koukat!“

„To jsem opravdu zvědavý,“ řekl pan Vojta.

„Dobrá, teď dejte pozor, máme nabito, poletíme!“ ukončil debatu Pavel.

Opět jsme se konvertovali do evseje a letoun se rozletěl nastaveným směrem.

„A teď máme fůru času,“ řekl Pavel.

„Myslím, že jsem pochopil, jak v tom nadprostoru létáš,“ řekl spokojeně Vojta. „Necháš tu mlhu být a pokud možno si jí nevšímáš, viď? Inerciální režim, jednoduchý jako pověstné Kolumbovo vejce.“

Pavel přikývl.

„To víš, na starého lišáka si nepřijdeš! V navigaci jsem byl kovaný už dávno!“

„To tě, tati, obdivuji, já jsem v tom žádný systém ještě nepostřehla,“ řekla Zirranei.

„Oni jsou oba stejní!“ prohlásila jsem, když jsem se vzpamatovala z úžasu.

„Jak to myslíš?“ dívala se na mě nerozhodně Zirranei.

„Až na to, že správné řešení od nás Pavel neviděl,“ zdůraznila jsem hned Pavlovy zásluhy. „V jednom se ti dva přece jen liší. Pan Vojta byl a dosud je speciálně vyškolený kosmonaut. Pavel byl tenkrát obyčejný, i když velice chytrý kluk, který na to přišel sám.“

„Máš pravdu,“ uznal Vojta. „Přijít na něco takového bez znalostí teorie, bez počítačů a dokonce bez primitivních goniometrických tabulek, to tedy klobouk dolů!“

Ačkoliv chválil Pavla, potěšil tím především mě.

„A já vás teď všechny na něco pozvu!“ řekla jsem nadšeně. „Od Askarisanů jsem dostala nějaké velice lahodné ovoce, takže si teď všichni dáme pořádný kus koláče. V beztížném stavu se špatně vaří, proto jsem ho upekla už před startem, ale stihla jsem porce nasáčkovat, jíst se nám budou dobře. A je ještě trochu teplý, což je u koláče vždycky přednost. Je tu snad někdo, kdo by chtěl mým výtvorem opovrhnout? Jak vidím, není – chvilku počkejte, hned jsem s ním tady!“

Ustanovili jsme rekord, který jen tak někdo nepřekoná! Za osm dní jsme uletěli čtyři a půl tisíce světelných let, jen se dvěma krátkými přestávkami!

První přestávku jsme měli na Aiguře. Po dosednutí na letišti v Mofidii, se kolem nás seběhly mraky lidí. Táta byl pochopitelně spolu s Uillim Sygytem mezi prvními, kdo nás přišel vítat. Vystoupili jsme všichni a překvapení nebralo konce. Namísto tří nás bylo sedm, což vzbudilo jásot, jaký jsem už dlouho nezažila. Naši hosté pochopitelně vzbudili největší rozruch. Vojta tím, že vypadal stejně jako Pavel, kdežto Zirranei a Talgaré zase tím, že byli jiní. A komu to nestačilo, mohl si na vlastní oči prohlédnout Ilooničana Kasula, který vůbec nevypadal jako člověk. Kdo Pavlovým řečem o Zemi doteď nevěřil, tomu se dostalo velmi pádného důkazu. A to ještě nebylo všechno!

Feíon vzbudil všeobecnou pozornost jasně viditelnými stopami po havárii, ale když jsme se dušovali, že opravdu přišel o tvář i o oči a že mu všechno zase narostlo, nikdo nám nevěřil. Přišla jsem ale na to, jak nedůvěřivce zviklat. Všem jsem připomněla, jak nevěřili Pavlovi, přičemž teď musí každý přiznat, že měl pravdu.

Pavel doma předvedl tátovi, že myslící stroje nejsou smyšlenka. Ukázal mu na obrazovce mapy vesmíru, kde mohl zobrazovaný vesmír podle libosti otáčet, zvětšovat si jednotlivé partie a u každé hvězdy zobrazit, jak by se z daného místa jevila hvězdná obloha. Pozemský myslící stroj překonal vše, co si o něm táta připustil, i kdyby byl jakkoliv odvážný. Když mu na počítačové mapě Pavel ukazoval, kde všude jsme až byli, nechtěl tomu táta věřit. Kdyby jen táta! Takovou dálku, jakou představovala cesta k Zemi, neočekával nikdo. Málokdo nám věřil, že nejbližší planeta Společenství je od Aigury třikrát dál než Yllina.

Pavel oficiálně požádal vládu Aigury o velké letadlo, aby mohl přivézt první stanici vjosuzgu. Ty stanice zajišťují v Galaktickém společenství spolehlivou rychlou dopravu mezi planetami i napříč kontinenty. Dostal na vybranou z padesáti strojů i s nadšenými posádkami, takže se Vojta, Zirranei a další vyslanci Společenství nestačili divit u nás.

Mohli zde sice tu a tam spatřit stopy nedávného převratu, město Mofidie nebylo zdaleka obnovené, ačkoli se tady stavělo o sto šest a ostatní města, nedotčená v bojích, se předháněla v poskytování pomoci. Viděli ale zdejší obrovské nadšení.

Svezli jsme je pak naším letadlem. Svorně prohlásili, že girrigy jsou lepší nežli bardžanské baporgy, neboť letadlo s girrigy nemá za letu v kabině beztíží a jeho let je přirozenější. Vojta i Talgaré se rychle shodli, že Společenství určitě koupí na ta letadla licenci a už jen z toho může být Aigura jedním z nejbohatších světů.

„To bude konec mé licence na gryuly samokřídla,“ řekl Vojta s úsměvem.

Také Sygytovy létací nárameníky zhodnotili dobře, i o ně bude na všech světech Galaktického společenství obrovský zájem, jsou lepší než baporgové opasky. A do třetice prý Společenství od Ligaida koupí tajemství igidhigu. Případně, protože asi nepůjde o velké série, bude letadla pro let nadprostorem pro Kosmický průzkum kupovat jednotlivě. Při průzkumu jsou stanice vjosuzgu nepoužitelné, kdežto tátovy nadsvětelné mašiny jsou k tomuto účelu ideální.

Večer jsme navštívili vládní palác v Huaré, kde jsme měli velkou poradu s prezidentem Gafégem a s jeho vládou.

Vláda na místě rozhodla umožnit stavbu co největšího počtu stanic vjosuzgu, propojit jimi všechna důležitá města a spojit co nejrychleji Aiguru se Společenstvím. Předběžně se rozhodla nabídnout Společenství planetu Yllinu, kterou Aigura v současné době nemohla využít. Mezi námi, kdo z našeho vyprávění věděl o tamních pavoucích, přešla ho chuť se na Yllinu podívat, natož aby se tam toužil usadit.

Vojta zase jménem Společenství nabídl možnost studia pro velký počet mladých lidí, aby se na Bardžá vyučili na zázračné doktory, jako je Zirranei. Navíc slíbil, že k nám do té doby, než budeme mít vlastní lékaře, přiletí jako výpomoc větší počet lékařů z planety Bardžá, aby od začátku zlepšili úroveň lékařské péče. Když lidem oznámil, že mohou všem podstatně prodloužit život, pokud budou ochotni dodržovat pravidla pro život ve stabilní dlouhověké společnosti, nebyl proti zveřejněným pravidlům nikdo. Právě tak lidé přijali nutnost zavést na Aiguře pravidla Nenásilí a Strážce, aby sledovali jejich dodržování. Respektování těchto pravidel je totiž podmínkou pro přijetí mezi ostatní světy Společenství. Popravdě řečeno, Aigura se svou nedávnou válečnickou historií nebyla světem, který by se bez Strážců obešel, jako tomu bylo u světů osídlených lidmi z Bardžá.

Tohle všechno stačil pan Vojta dohodnout s vládou. Jen když požadoval zavedení vyučování jednotného jazyka Galaktického společenství, vystoupilo proti němu i pár oponentů. Aigura by se podle nich neměla vzdávat vlastního společného jazyka, který je přece krásný a jehož zavedení bylo možné jen za cenu mnoha obětí.

„Já se jazyk Bar musím naučit také,“ vyvracel Pavel argumenty odpůrců. „Nechci, abyste se vzdali své řeči, také se mi zdá krásná. Ale bude třeba, aby každý občan Aigury rozuměl kromě ní i společnému jazyku světů Společenství. Je hezké, že se domluvíte jednou řečí na celé Aiguře, ale mimo Aiguru vám nikdo kromě mě nerozumí. Světů, na které se brzy budete moci podívat, je teď mnoho. Jako je řeč Aigury spojujícím prvkem v tomto světě, spojuje jazyk Bar sto miliard lidí i ne-lidí Společenství. Mnoho civilizací má dosud své vlastní jazyky, ale všichni znají společný jazyk Bar. Jistě se jej naučíte i vy. Jen tak se domluvíte se všemi miliardami bytostí ve vesmíru.“

Po tomto vysvětlení námitky přestaly a lidé Pavlův návrh přijali – jako skoro vždycky.

Mě si vzal večer táta k sobě a musela jsem se mu pořádně vyzpovídat, co a jak bylo na Zemi. No, trochu jsem si u něho poplakala, když jsem přiznala, jak je to mezi Pavlem a mnou. Ale táta, i když bylo jasně vidět, že by měl větší radost, kdybych se rozhodla usadit se na Aiguře, nic nenamítal.

„Že rod Ligaidů skončí, jsem věděl od chvíle, kdy tvá matka umřela a já jsem měl jen tebe,“ povzdychl si. „Dcera nestačí k udržení rodového jména, i když je ztřeštěnější než syn. Ale nerad bych tě někdy viděl nešťastnou, jsi přece moje dítě. Pavel je zvláštní člověk, ale nezdá se mi, že by byl natolik povahově jiný, abyste se nemohli shodnout. Být to člověk z Aigury, bylo by to bez problémů! Vždycky jsem si myslel, že si za muže vezmeš Feíona, ale rozhodla ses jinak, co se dá dělat! Chceš být s Pavlem, nezbývá mi než to přijmout. Kdoví, třeba opravdu nebude chtít, abys s ním odešla, naopak ho zlákáš, aby zůstal tady. Bylo by ho tu třeba, je úžasně bystrý konstruktér. Budeme-li obchodovat se stovkou dalších světů, bude tu práce nad hlavu. Pan Vojta tvrdí, že výrobu malých letadel rozhodně pro všechny světy nestihneme. Na to bude třeba továren více, takže bude lépe, když jim prodáme licence na girrigové motory a oni budou dělat nové gryuly sami. Mají ve svých letadlech něco, co my ještě dlouho nedokážeme udělat, myslím jejich myslící stroje, navigační japany. Mohli bychom dělat hvězdolety pro Kosmický průzkum. Když jsem si to promyslel, pochopil jsem, že právě to je můj životní cíl. Celý život jsem zasvětil myšlence umožnit lidem prorazit hranice do vesmíru. Splnilo se mi mnohé, spatřil jsem na vlastní oči bytosti z hvězd, domluvil se s nimi a zjistil, jak obrovský bude přínos z toho setkání pro Aiguru! O ničem takovém jsem ani nesnil! Ke všemu to vypadá tak, že právě moje letadla budou největším přínosem Aigury Galaktickému společenství! Má celoživotní práce neskončí spojením s jinými světy ve vesmíru, naopak, bude ještě užitečnější a bude sloužit většímu počtu lidí a dokonce i jiných bytostí. Kosmické nadprostorové letouny Ligaid budou létat vesmírem do všech stran a přinášet prospěch všem! Je to nádherné, ale na druhou stranu je to hodně velké sousto, bude nás muset být víc, ale nejraději bych spolupracoval s někým známým. Jak víš, Sygytové si staví vlastní továrnu a chtějí dělat ve velkém své létací nárameníky, takže mi pomáhat nebudou. Chápu je, vždyť i jejich práce bude přesahovat rámec Aigury! Když se mnou budeš ty, Pavel a já, bude z nás trojice, která se může pustit do všeho. A jestli nemůžete mít děti? Však vy si nějaké adoptujete, sami přece nebudete…“

„Ty jsi zlatý, tati!“ vyskočila jsem. „Můžu to jít takhle říct Pavlovi?“

„Když mu to neřekneš ty, řeknu mu to já,“ usmál se. „Ale od tebe by mu to mohlo být příjemnější, nemyslíš?“

Errata:

08.11.2021 15:35