Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Naděje

Vrátila jsem se z města kolem poledne.

Gryul jsem jako obvykle zavěsila na balkónové závěsy. Baterie se tím připojily k nabíjecí stanici a odjistila se také dvířka, jako kdyby letadlo stálo na přistávacích lyžích. Stačilo otevřít je, odsunout stranou část ozdobné balkónové mříže a mohla jsem vystoupit rovnou do pokoje. Nikdo tu nebyl, v rychlosti jsem si zapnula počítač a šla uklidit nákup. Dlouho jsem ale u počítače neseděla, protože přišel táta.

„Ty už jsi tady, Yl-lo?“ dělal jako že se diví.

„Vždyť jsem říkala, že budu do poledne doma,“ mávla jsem rukou. „Mám to perfektně vyzkoušené, můžeš se na mě spolehnout.“

„Máš dole návštěvu,“ oznamoval mi táta vážně.

„Koho?“ zajímala jsem se.

„Neznám ho. Bude to Pavlův krajan ze Země, aspoň tak vypadá.“

„Nikoho nečekám,“ zamračila jsem se. „Měl jsi mu rovnou vyřídit, že žádné novináře nepřijímáme.“

„To říkám každému, ale on není novinář a chce mluvit jen s Ligaidovými, přesněji s tebou a s Pavlem. Novináři by snad bylo jedno, kdo z nás mu poskytne informace.“

Pavel dostál slovu. Vzali jsme se hned po návratu na Aiguru s odborníky, kteří tu měli smontovat stanici vjosuzgu a připojit Aiguru ke Společenství. Naši svatbu doprovázela ohromná sláva, protože se tady stalo něco neslýchaného. Byl to první mezihvězdný svazek na Aiguře! Mimochodem až dosud jediný. Jen nám dvěma, Pavlovi a mně, kteří jsme toho spolu tolik prožili, nevadil náš odlišný zjev.

Další zvláštností bylo, že Pavel přijal mé jméno. něco takového bylo na Aiguře nemyslitelné, ale na Zemi to prý možné je a když s tím přišel Pavel, prosadil to jako předtím spoustu jiných zákonů. Nejvíc tím potěšil mého tátu. Rod Ligaidů z Mofidie měl opět šanci pokračovat! I když, ale to už nebylo obecně známo, my dva jsme na vlastní potomky neměli naději. Uvažovali jsme o tom, že si vezmeme dítě k osvojení, ale zatím jsme to pro samou práci odkládali. Biologové z Bardžá, zejména Zirranei Karasová se svou mámou Zoidée, nám prodloužili život na desetinásobek, měli jsme tedy času dost, ani jsme nevěděli, co s ním dělat. Pavel občas ustaraně nadhodil, abychom se o případnou adopci začali starat, dokud na Aiguře existují odložené děti, ale pokaždé s toho sešlo. Na Zemi se odložené děti nevyskytují, neboť tam Bardžané zavedli dokonalou kontrolu porodnosti a děti mají jen ti, kdo je opravdu chtěli. Prý to bude brzy i u nás. Bardžané ale všem na Aiguře doporučovali odložit potomky co nejdéle, třeba i o sto let, aby se dvojice stačila dokonale stmelit a připravila dětem co nejlepší podmínky.

„Pavel je na Zemi,“ pokrčila jsem rameny.

„To jsem mu řekl, ale on na to, že chce mluvit s tebou. Čeká dole už hodinu!“

„No dobře, už pro něho jdu,“ zavrčela jsem a seběhla po schodech do přízemí. V prvních týdnech se to u nás reportéry a novináři jen hemžilo, ale postupně jich ubývalo, až přestali chodit docela. Však to také bylo únavné a už jsem měla té skupiny lidí plné zuby. Co se dá dělat, připojení Aigury k jiným světům nemohlo proběhnout v tichosti, to dá rozum. Rada Společenství rozhodla, že Aigura může počet svých návštěvníků omezovat, ale pro novináře se vždycky povolení našlo. A ti se vrhali na nás, bodejť by ne! Naše neobvyklé manželství je přitahovalo jako vosy med. Nebyli jsme prvním smíšeným párem ve vesmíru, ale pozemšťané si byli s Bardžany podobnější, kdežto u nás byl větší vzhledový – a bohužel i genetický – rozdíl. Věčná škoda, že právě Pavlovi krajané mívali nejméně pochopení pro vzhledové rozdíly. Obvykle vyprskli smíchy, sotva mě spatřili a Pavel je pak označil za rasisty a nemilosrdně vyhazoval.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem příchozího, který na mě tak trpělivě čekal v křesle. Když mě uviděl, vstal.

Byl to člověk ze Země, to se dalo poznat. Ale nebyl to Pavlův krajan, protože přece jen vypadal trochu jinak. Měl živé oči, tmavé vlasy a pod nosem knírek. Pavel si ho jednou také nechal narůst, ale když zjistil, že se mi nelíbí, okamžitě se s knírkem rozloučil. Kromě toho měl návštěvník tmavší pleť než Pavel. Nosil černý společenský oblek pozemského stylu a všimla jsem si, že má za krkem agisar. Byl to tedy doktor, nikdo jiný agisar mít ani nemůže.

„Přál sis se mnou mluvit?“ zeptala jsem se ho zdvořile. Ocenila jsem, že nejevil známky smíchu; jednal se mnou přímo a věcně.

„Ano,“ přikývl. „Potřebuji mluvit s vámi oběma, ale teď mi stačí mluvit s tebou.“

„Novináře už neinformujeme,“ řekla jsem pro jistotu.

„Chci s tebou mluvit spíš o věcech důvěrnější povahy,“ řekl rychle. „Proto bych chtěl nejprve mezi čtyřma očima…“

„Tak povídej,“ vybídla jsem ho. „Snad můžeš mluvit tady, nikdo cizí tu není.“

„Jdu za tebou, protože jsem slyšel, že bys chtěla mít vlastní dítě,“ vypálil na mě rovnou. „A já jsem genetik, proto jdu za vámi.“

Že spolu dítě mít nesmíme, vědělo jen pár nejbližších známých. Odkud to věděl? Nebylo to dobré znamení, kdo a kde to zase nemístně mluvil?

„Genetiků jsem už poznala víc,“ řekla jsem zamračeně.

„Ale nikdo ti nedával naději!“ dodal rychle. „Já ano.“

„Cože?“

Ztuhla jsem naprostým a dokonalým překvapením. Jako špalek.

„Domnívám se, že jsem přišel na to, jak byste i vy mohli mít normální, zdravé dítě,“ opakoval. „Navzdory současné inkompatibilitě, která je…“

Složila jsem se do vedlejšího křesla, ale přece jen jsem neomdlela, ačkoli jsem musela chvíli zhluboka dýchat, abych se vzpamatovala.

„To bys musel být čaroděj,“ vyhrkla jsem skepticky.

„Umím s agisarem víc než jen léčit,“ souhlasil.

„Tak pojď ke mně,“ nadýchla jsem se a vstala.

Nevypadal na to, že by mi mohl ublížit. Ostatně, od té doby, co jsme na Aiguře zavedli Strážce, málokdo si dovolil hrubost vůči jiným. Já už jsem si na to zvykla tak, že jsem neváhala úplně neznámého člověka pozvat do mých pokojů. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Že by přece jen? Zirranei mě ujišťovala, že nemám házet flintu do žita, protože naděje umírá poslední, ale že by to bylo tak brzy? To by snad bylo příliš krásné, než aby to byla pravda!

Následoval mě po schodech nahoru. V pokoji se klidně posadil do nabídnutého křesla a počkal, až se pořádně napiji osvěžujícího pemogu. Chtěla jsem mu také nalít, ale odmítl, dokud se prý nedohodneme.

„Co o nás víš?“ zeptala jsem se ho, sotva jsem se proti němu posadila.

„Něco jsem o vás četl v Lékařských zprávách,“ řekl vyhýbavě. „Popsali to tam podrobně, ale stejně bych vás požádal o trochu krve, abych to měl vlastním agisarem. Tak by to ostatně udělal každý genetik,“ dodal omluvně.

„Dobře, a co dál?“

„Překonávání genetických rozdílů mám vyzkoušené jen na zvířatech,“ řekl. „U nich to dovedu bez problémů, ale na lidech jsem to pochopitelně zkoušet nemohl. Pokusy toho druhu jsou oprávněné jen když jsou nezbytné a kromě vás nikdo podobný problém neměl a nemá. Jde o to, zda budete k podobnému experimentu svolní – oba a dobrovolně. To je první podmínka.“

„Udělám cokoliv – a Pavel také,“ řekla jsem. „Máš aspoň naději – či jistotu?“

„Naději určitě, jistotu – těžko. Chtěl bych vidět, kdo by vám ji dal… Nebudu si hrát na vševěda.“

Upřímný zřejmě byl. Tím lépe, pomyslela jsem si. Šarlatány přímo nesnáším.

„Co vlastně chceš s námi dělat?“ zajímala jsem se.

„S tebou – nic,“ odpověděl. „Genetická úprava, pokud se ukáže možná, by se týkala jen tvého muže. Naučil jsem se některé genetické znaky učinit super-dominantní. Musím ale pečlivě vybrat, které to budou.“

„Co by to znamenalo? Samozřejmě ti nerozumím, musíš mi to říct nějak lidsky.“

„Při vzniku každého jedince – ať jde o červa, myš nebo o člověka – se vyberou od obou rodičovských genů určité informace,“ začal. „Většinou to probíhá náhodně. Některé prvky mohou být převažující a mají větší pravděpodobnost, že budou vybrány, ale jisté to není nikdy. Lidé Země mají s lidmi Aigury spoustu prvků velice podobných a některé dokonce stejné, což je dáno tím, že vývoj na obou světech vybíral to nejlepší. Proto máme podobný tvar těla i spoustu stejně fungujících orgánů, ačkoliv jsme se vyvíjeli odděleně. Odborně se tomu jevu říká »biologická konvergence«. Díky ní jsou lidé Země kompatibilní s lidmi Bardžá i bez jakékoliv genetické manipulace. Vy dva prý máte dokonce slučitelnou krev, což je v tomto případě dobré. V lékařské zprávě ale o vás stálo, že máte několik nekompatibilních čili vzájemně se vylučujících genů, což by zákonitě vedlo ke vzniku zrůdy. Biologická konvergence tady nedospěla tak daleko, aby zajistila úplnou slučitelnost. Já mohu zajistit, že některé z genů budou tak silně převažující, že své slabší protějšky vůbec nepřipustí. Musím jen přesně určit, které to budou, ale to musím zjistit pořádně a s vámi oběma, jinak bych raději nic neriskoval.“

„Udělej třeba všechny převažující,“ navrhla jsem mu.

„Vidím, že o genetice nevíš vůbec nic,“ podíval se na mě shovívavě a trochu pobaveně. „Kdybych to udělal – ono by to totiž šlo – vznikl by »klon«, jedinec naprosto shodný s originálem, shodnější než jednovaječné dvojče. Což by ještě nebylo tak hrozné – kdyby i on neměl přesně tutéž vlastnost a jeho děti by byly také klony. Dovedeš si ale představit, že by byl nakonec vesmír plný stejných jedinců? To by byla katastrofa, už proto, že by to byli všichni muži! Prosím tě, do genetiky radši nemluv!“

„Já už mlčím,“ pípla jsem a schoulila se do křesla.

„Od tebe dnes potřebuji jen jedno,“ pokračoval. „Dáš-li mi kapku své krve, budu mít možnost v klidu ji prověřit. Když se to má udělat gen po genu, bude to trvat dlouho. Možná si budu muset pro krev přijít víckrát, kdyby mi jediná kapka nestačila. Potom budu potřebovat totéž od tvého Pavla. Zatím nic víc – mezitím budete mít dost času, abyste se rozhodli, zda chcete experimentovat nebo ne. Já už budu pochopitelně vědět víc a pak vám řeknu, je-li naděje, nebo si budete muset počkat na někoho chytřejšího.“

„Tak pojď,“ řekla jsem a nastavila k němu ruku.

Vzal mě za ni. Zavřela jsem oči a pevně sevřela víčka, dotyk agisaru jsem pořád bytostně nesnášela. Odebrat pár kapek krve dokáže agisar naštěstí rychle a bezbolestně, až na ten pocit milionů nožiček, které člověku přebíhají v žilách tam a sem… brrr…

„Zatím se s tebou loučím,“ řekl po chvilce. „Až přijdu příště, budu vědět víc. Vy dva se zatím rozmyslete.“

Odešel – a já jsem se ho ani nezeptala, jak se jmenuje a kde ho máme hledat.

Mathé Briryan na mě působil dojmem sebevědomého frajírka, ale agisar v jeho rukou byl zárukou, že máme před sebou odborníka. Co nám navrhl a co mi Yl-la vyklopila hned jak jsem se vrátil ze Země (kde jsem jednal s Japonci o novém vybavení hvězdoletů), vypadalo fantasticky, ale ne nepravděpodobně.

Super-dominantní geny – nic takového jsem neslyšel, ale každý obor si brzy vytvoří slangová slova a ustálená spojení, takže prostý smrtelník odborníkům při vědecké polemice mnohdy ani nerozumí. Jazykový ústav na Bardžá, který se o veškeré novotvary stará, má proto stále dost práce. Zejména v poslední době přibyla spousta odborných slov ze Země, pro které neměl jazyk Bar odpovídající výraz a musel si pomáhat pozemskými slovy. Do společné řeči sto deseti miliardového Galaktického společenství se tak dostalo české slovo robot – kéž by se toho bratři Čapkové dožili! Právě tak byli anglosasové pyšní na své čipy, Japonci na japan, což znamenalo nejen jejich zemi, ale i elektronické hudební a navigační přístroje, zatímco Rakušanům se dostalo té cti, že celé Společenství uznávalo jejich Mozarta.

Genetická úprava se podobala zpomalení biologických hodin – jak odborně nazývali prodlužování života. Také Briryan mě uspal a nikdo neví, co se mnou dva dny dělal, ačkoliv se mu Yl-la celou dobu dívala přes rameno. Když mě probudil, byl jsem jen malátný, ale kromě nesmírného hladu jsem nic nepociťoval.

Po vydatném jídle, které mi Yl-la narychlo připravila a pozvala i Briryana, nám sdělil další nezbytné pokyny.

„Jak samozřejmě nevíte, ale co je pro vás důležité, genetické zásahy se nedají nikdy provést naráz,“ povídal Briryan nad plným talířem. „Teď jsem udělal jen jakési… odstartování požadovaných změn. Ty teď budou probíhat dál, i když to zvenčí nebude znát. Nejprve se změna zobrazí v krvi, pak v některých tkáních a až nakonec v takových, jaké se jen nerady mění.“

„Co to znamená?“ zeptal jsem se věcně.

„To bohužel znamená, že musíte ještě nějakou dobu počkat, než se změny dokončí,“ řekl Briryan. „Slíbené dítě můžete mít nejdříve za sedm, raději za osm pozemských let.“

„Až za sedm let?“ protáhla Yl-la zklamaně.

„Už za sedm,“ opravil ji Briryan. „Dříve by to nikdo nedokázal, biologické zákony to nedovolí.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Když nám Zirranei říkala, že se to vyřeší až za sto let, také nám nezbylo než souhlasit. Tohle je přece jen snesitelnější lhůta.“

„Takže za sedm let ode dneška – dřív rozhodně ne. Když trochu počkáte, bude to jistější. Pak teprve si Yl-la nechá zrušit dabyrgy a obnovit možnost mít dítě. Vím, že ji má zablokovanou, což je dnes běžné a u vás dvou to bylo rozhodně velmi rozumné.“

„A co potom?“ ptala se Yl-la.

„Svěříte se nejbližšímu doktoru s agisarem, abyste měli jistotu, že jste v pořádku a nemáte žádné další defekty,“ řekl Briryan. „Totiž – abyste věděli, není možné vyloučit deformace zaviněné kosmickým zářením. Zvláště u vás dvou, když jste se poměrně dlouho pohybovali ve vesmíru. Ale na druhé straně, to už je problém natolik známý, že se o něm odmítám bavit. Měl by jej vyřešit kdekdo s agisarem. Nezapomeňte včas za někým takovým přijít, nespoléhejte se na moudrost přírody. Příroda ráda řeší nepříjemné odchylky katastroficky, nevěřte jí slepě.“

„A co to bude? Chlapeček?“ chtěla hned vědět Yl-la.

„Jak to mám vědět?“ zatvářil se Briryan pobaveně. „Přece právě to muselo zůstat jako naprosto náhodný prvek!“

„Co je ještě náhodné?“ zajímala se Yl-la.

„Skoro všechno,“ usmál se Briryan. „Opravoval jsem celkem dvacet osm znaků. Aspoň jedno vím určitě. Vaše dítě bude mít pozemské oči po tátovi; to byl jediný viditelný znak ze všech, které jsem musel fixovat. Naopak bude mít obličej po matce, tam to bylo naopak výhodnější oslabit.“

„Dáš nám možnost upozornit tě, až bude potřeba?“ zeptal jsem se ho.

„Kdoví kde budu za těch sedm let,“ povzdychl si Briryan. „Momentálně bydlím na Zemi, ale rád cestuji a nevím, kde byste mě zastihli za rok. Váš případ se ale určitě dostane do Lékařských zpráv. Jak víte, vycházejí po celém Galaktickém společenství a ten časopis je jediný, který mě trvale zajímá. O vás dvou se určitě dozvím.“

„Jak se ti teď odměníme?“ zeptal jsem se raději.

„Poslyšte,“ zatvářil se zkroušeně, „je to pokus, platí se až když to bude jisté, souhlasíte? Teď si od vás nevezmu nic, ale časem od vás budu chtít svolení publikovat váš případ v odborném tisku. Takovou reklamu bych si jinak nemohl dovolit. Až se začnou objevovat zájemci – a já se neobávám, že jich bude málo – budu mít na dlouhou dobu postaráno o zaručený a velice slušný výdělek.“

Přesto jsem doktoru Briryanovi vystavil šek na pořádnou sumu. Byli jsme mu tak vděční! Kdybychom jen tušili, co se vlastně stalo a co to bude později znamenat! Od této chvíle všechno probíhalo úplně jinak, než jak jsme si bláhově představovali… 

Rozhodli jsme se udělat si dovolenou na Yllině. Podle rozhodnutí Galaktického společenství byla tato planeta hned ze dvou důvodů ponechána ke kolonizaci Aiguře.

První důvod byl, že Yllinu objevila aigurská civilizace v době, kdy Aigura ještě nepatřila ke Společenství. Podle mě by tento důvod nic neznamenal, ale v současné době neměla žádná civilizace, ať základní nebo dceřiná, potřebu umístit přebytek svých obyvatel, zatímco u Aigury se zcela zákonitě očekával obrovský přírůstek obyvatelstva díky přechodu na dlouhověkost.

Jestliže dřív spolu na jedné planetě koexistovaly současně dvě, tři, nejvýše čtyři generace, prodloužením délky života se muselo stát, že počet současně vedle sebe žijících generací prudce stoupne. Až později se dal očekávat rovnovážný stav, kdy se přírůstek počtu obyvatel vyrovnává s úbytkem. Lidé si na dlouhověkost museli nejprve zvyknout. V prvních dobách po jejím uskutečnění si každá rodina jako postaru rychle pořizovala povolenou dvojici dětí, obvykle brzy po dosažení dospělosti. Bylo to logické. Dříve bylo jen tak možné děti vychovat a případně jim pomoci do vlastního života, aniž by byli rodiče příliš staří. Pozdní rodičovství dříve zvyšovalo i riziko defektů. S nástupem bardžanské lékařské vědy tyto důvody pominuly, ale až s odstupem času si lidé zvykli, že je výhodnější plánovat příchod dětí na pozdější dobu.

Ve starších, zkušenějších civilizacích, jako Bardžá a její dceřiné planety se děti v rodinách objevovaly až po dvou stech letech soužití dvojice. U mladších civilizací byla hranice nižší. U zaostalých planet se souběžně s přírůstkem obyvatel úměrně zvyšovala produkce zemědělství a úroveň průmyslu a zvýšené potřeby bylo snadné vyrovnat. Což samozřejmě neplatilo v případu Země ani Aigury.

Země byla planeta dokonale vybočující z ostatních.

V době připojení ke Společenství byla tak přelidněná, že vzrůst počtu obyvatel vlivem prodlužování věku hrozil přesáhnout možnosti planety. Objevení nového světa Fosonbi a jeho předání ke kolonizaci Zemi přišlo právě včas. Doprava lidí na nový svět byla naštěstí díky nadprostoru jednoduchá a velikému stěhování národů nic nestálo v cestě. Historikové z archívů Společenství vytáhli, že podobnou demografickou explozí byla kdysi dávno kolonizována Sinthareia. Společenství tehdy poskytlo mateřské i dceřiné civilizaci spoustu výhod a proto teď rozhodlo tytéž výhody dát nejprve Zemi a Fosonbi a později Aiguře s Yllinou.

Nikdo ale nevzal v úvahu, jak prudce se možnosti Kosmického průzkumu zvýší nasazením Ligaidových hvězdných lodí, schopných proletět nadprostorem ve velice krátké době vzdálenosti, které předtím obyčejným lodím trvaly celé věky.

Během zalétávání první průzkumné lodi nové generace jsme podle Pavlových map, v nichž byly už z minulé cesty u mnohých hvězd zakresleny planety, objevili sedm planet vhodných k okamžité kolonizaci, padesát šest technických planet, nebezpečné a jedovaté nepočítaje. Rázem bylo pro lidi Země i Aigury volného místa tolik, že padl »program jediného dítěte«, který měl omezit přírůstky populace po dobu poklesu úmrtnosti, spojeného s prodloužením průměrné doby života.

Jedna z prvních nově objevených planet, které jsme našli brzy po startu, navíc nesla na svém povrchu civilizaci Nontů, vzdáleně podobných pozemským panterům a našim aigurským gekkrům. Nontové byli původně šelmy, které si v průběhu staletí vypěstovaly úctu k rozumu. Když se setkali s vyslanci Galaktického společenství, dohovořili se s námi, naučili se řeči Bar a připojili se k ostatním světům, dokonce tak snadno, jako dosud žádná jiná civilizace.

Zalétávacího letu průzkumné hvězdné lodi Galaxie jsme se zúčastnili já i Pavel. Kromě nás tu bylo dvaašedesát členů posádky, protože naše loď nesla spoustu odborníků na všechny možné lidské činnosti.

Kdysi dávno trvala stavba kosmických lodí dlouho. Snad nejdelší stavbou proslula Země. Ta svůj první a také jediný hvězdolet Perseus stavěla skoro patnáct let – obrovský kolos, v němž nechybělo ani tak přepychové vybavení jako bazén a koncertní sál. Perseus nakonec rozstřílely meteory a zůstal jako obrovský mrtvý pomník, kroužící na oběžné dráze u planety Poenaid.

Ligaidova továrna v Mofidii postavila průzkumnou hvězdnou loď Galaxii za pouhé dva roky. Stavby se účastnili odborníci z více civilizací, takže loď obsahovala všechny technické vymoženosti. Aigurská civilizace jí dodala to nejdůležitější: srdce lodi – nadprostorové stroje igidhigy i část antigravitačních motorů. Bardžá nám dodala druhou sadu motorů, které se s aigurskými doplňovaly. Kombinací girrigů a baporgů bylo možné zařídit, aby byla bez ohledu na režim letu v lodi stálá úroveň přetížení, blízká hodnotě na planetách. Nardžanský původ měly rovněž stanice vjosuzgu, umožňující bleskovou dopravu mezi světy. Postavením této stanice na vyhlédnuté planetě jsme navázali dálkové spojení a planetu jsme mohli ihned připojit ke Společenství.

Bylo by nejspíš ideální oživit takovou stanici za letu přímo na palubě hvězdné lodi. Ale už kosmonauté Bardžá na počátku mezihvězdných letů ověřili, že stanice fungují jen na planetách od určité velikosti výše. My jsme teď objevili další zajímavou souvislost. U malých planet chyběl v evseji oranžový majáček si-jid a na žádné této planetě pak nebylo možné spustit stanici vjosuzgu. Souvislost byla stoprocentní. Ačkoliv jsme si ji neuměli rozumně vysvětlit, vzali jsme ji na vědomí. Majáček si-jid znamenal zřejmě mnohem víc než pouhé orientační světélko v zelené mlze nadprostoru.

Nezanedbatelný byl i přínos třetí kosmické civilizace, Země. Neobjevila sice ani nadprostorovou dopravu, ani antigravitační motory, ale dodala spoustu vynálezů, které se znamenitě uplatnily. Díky pozemským atomovým reaktorům nebyla loď závislá na slunečních bateriích, mohla se směle pustit přes pustá tmavá pásma mezi spirálními rameny Galaxie, podle níž měla jméno. Povrch Galaxie byl tak jako u pozemského hvězdoletu Perseus pokrytý dvouplášťovou vrstvou betonu. Menší meteory, které dříve snadno probíjely plášť letounů bez ohledu na speciálně legované materiály, v této vrstvě obvykle neškodně uvízly. Větší meteory a obzvlášť nebezpečné shluky menších jsme včas odhalovali pozemskými radary. Palubní počítače mohly buď zařídit úhybný manévr, nebo únik do bezpečného úkrytu zpět do nadprostoru.

Počítačové inerciální řízení nahradilo ruční zaměřování lodi a navíc velice zrychlilo lety v nadprostoru. Na kratších trasách tento efekt nebyl nijak výrazný, zato na dlouhých se patřičně projevil. Co jsme přelétávali s Pavlem za den, to dnes Galaxie zvládla za pouhé čtyři hodiny. Počítače lodi pocházely ze Země včetně programového vybavení. Kde byly doby, kdy musel Pavel ručně počítat desítky hvězd podle fotografií a paralaxy, i když měl k dispozici fotografie hvězdné oblohy z mnoha různých míst vesmíru. Dnes byly v pamětech počítačů milióny hvězd, podle nichž jsme se mohli orientovat. Velice mě potěšilo, jak i pozemští hvězdáři zajásali nad fotografiemi z naší cesty. Prohlásili, že tak nádherný materiál se jim do rukou nedostal nikdy v historii od okamžiku připojení Země ke Společenství, kdy měli poprvé možnost vidět vesmír ze stovky různých planet. Naše snímky jim ukázaly okruh více než tří tisíc světelných let, jaký se nedal pozorovat ze všech planet Společenství. Když analyzovali naše snímky, nejen přišli na to, kudy všude jsme bloudili, ale propočítali přitom zpětně i naši cestu.

Navzdory tomu jsme nepostupovali tak rychle, jako když jsme s Pavlem hledali Zemi. Teď jsme totiž zastavovali u každé planety. Každou jsme prozkoumali, zjistili o ní pokud možno všechny informace, případně na ní postavili stanici vjosuzgu. Nemuseli jsme stavět stanice na všech planetách, jako to dříve praktikovaly pomalé lodi z Bardžá. Tenkrát to mělo své důvody. Jednak mohla posádku vystřídat další směna, ale zejména, každá planeta, i mrtvá a nevhodná pro život, znamenala pevný bod v prostoru a základnu pro další mezihvězdné lety. Na trasách kosmických lodí z Bardžá tak zůstalo několik tisíc nepotřebných stanic. Pokud planeta ztratila význam opěrného bodu a k ničemu se nehodila, Bardžané stanice vyklidili a ponechali osudu – včetně drahocenných strojů, které nebylo čím odvézt. My jsme stanicemi vjosuzgu šetřili a na málo zajímavých světech jsme je ani nemontovali.

Rekordy přitom padaly jeden po druhém.

Dříve nebylo myslitelné, aby jediná posádka objevila více než jednu vhodnou planetu. Jakmile kosmonauté postavili stanici vjosuzgu, jejich dlouhá cesta skončila. My jsme těch stanic postavili a uvedli do chodu šedesát pět, než jsme se rozhodli k návratu.

Objevy nových civilizací byly vždy zlatým hřebem kosmických výprav, ale jen málokteré výpravě se podařilo navázat kontakt s jinými myslícími bytostmi. My jsme takové civilizace objevili hned dvě. Nejprve na planetě Nonta, obydlené inteligentními kočkovitými šelmami – a na závěr našeho letu na Keléné, kde žili polonoční tvorové podobní obřím netopýrům. Byli prozatím se svou civilizací na nízké úrovni, ale stavěli města, uměli zpracovávat kovy ohněm a inteligentní byli – jejich planeta se stala předmětem zájmu odborníků celého Společenství. Ale to už je úplně jiná historie a nemá cenu ji tu rozvádět.

Po návratu na Aiguru čekala Galaxii velká sláva. To byla další odlišnost od dřívějška. Hvězdné lodi Bardžanů se nevracely. Postavily stanice vjosuzgu, ty převzaly dopravu mezi novou planetou a Společenstvím a odborníci hvězdnou loď po opravě vyslali dál do vesmíru, pokud nezhodnotili, že je příliš opotřebovaná. Pak její úkol převzala nová loď a starou obvykle změnili v památník – muzeum.

Galaxie se ale vrátila na Aiguru a my jsme si mohli v klidu prohlédnout, co se s ní ve vesmíru dělo. Opravili jsme pár stovek zásahů meteoritů, z nichž žádný nepronikl dvojí betonovou vrstvou a nepředstavoval vážné poškození. Pozemšťané pečlivě zkontrolovali atomové reaktory. Ty od začátku zůstaly doménou pozemských odborníků, nikdo jiný si na ně netroufal. Byly to úžasně silné energetické zdroje, na druhé straně byly mnohem nebezpečnější než jakékoliv jiné agregáty. Za provozu produkovaly kromě úžasného množství energie, které činilo loď nezávislou na okolí, také COSI, o čem nám kdysi na Yllině vyprávěl Pavel a co jsme mu tehdy nechtěli uvěřit. To COSI nebylo vidět, ale neslo v sobě smrt. Muselo být pečlivě uzavírané zvlášť silnými stěnami a neustále sledované, aby neproniklo mezi lidi. Byla bych raději, kdyby v lodi nic tak nebezpečného nebylo, jenomže reaktory byly tak výhodné, že jsme se museli smířit i s jejich nebezpečnými vlastnostmi. Ostatně – i pouhý elektrolyt byl životu nebezpečný! Feíon by o tom mohl vyprávět!

Galaxii jsme opravili a připravili k další cestě. Trasu letu jsme naplánovali, do skladišť lodi připravili rozebrané stanice vjosuzgu pro další planety. Také posádka se těšila – tentokrát ale beze mě a bez Pavla. My jsme se rozhodli neúčastnit se druhé nesmírně zajímavé výpravy a zůstat na Yllině. Pro Pavla to nebylo lehké rozhodování. Průzkumný hvězdolet Galaxie byl z velké části jeho dítě. Znal loď jako málokdo, při prvním letu byl jejím kapitánem, těžce nesl, že měla letět bez něho. Jeho účast by se nikdo neodvážil zpochybnit. Jenomže – stavba Galaxie trvala dva roky a první průzkumný let se protáhl na šest let, ačkoliv jsme se na každé planetě stavbou stanice vjosuzgu zabývali sotva dvanáctinu roku – v pozemských letech to byl dvojnásobek. První průzkum nám zabral tolik času, že jsme o mnoho překročili čekací lhůtu sedmi pozemských let, kterou nám uložil doktor Briryan.

Já jsem už déle čekat nechtěla. Pavel předal Galaxii Feíonovi – přece jen se stal tím vysněným kosmickým kapitánem – a rozloučil se se všemi před jejich odletem. Nás pečlivě zkontrolovali bardžanští genetici i naše kamarádka Zirranei. Kosmické záření, před kterým nás důrazně varoval doktor Briryan, se na nás moc nepodepsalo. Galaxie měla dokonalé pozemské měřiče a z oblastí s nebezpečným zářením se mohla rychle vzdálit nadprostorem, aby ozáření posádky nestálo za starosti.

Zvláště Zirranei byla velice pečlivá. Zatímco jsme my dva létali ve vesmíru, ona dostudovala univerzitu a stala se z ní známá odbornice na aigurský typ lidí – možná díky tomu, že byla první, kdo se s lidmi z Aigury seznámil. Když si znovu prostudovala genetickou změnu, kterou doktor Briryan udělal s Pavlem, prohlásila jen, že to byla dobrá práce a podle ní nic nebrání, abychom v pokusu pokračovali.

Myslela jsem, že ji umačkám radostí.

„To uvidíme, až jak to dopadne,“ řekla Zirranei.

„Jak to vidíš teď?“ zeptala jsem se jí.

„Ten Briryan byl génius,“ vzdychla obdivně Zirranei. „Pavel by opravdu mohl mít dítě se všemi Aiguřankami, ale i s pozemšťankami, Bardžankami a všemi míšenkami.“

„Já přece nechci, aby to zkoušel se všemi! U nás se tomu říká nevěra,“ namítala jsem tak procítěně, až se Zirranei musela rozesmát.

„Tady přece nejde o Pavla,“ zvážněla ihned. „Jde o vaše potomky, rozumíš? Vaše děti nebudou vázané na jeden typ civilizace, jako jsi ty nebo já. Já si nemohu vzít Aiguřana, ty si nemůžeš vzít jiného muže ze Země ani z Bardžá než Pavla. Ale vaše děti to omezení mít nebudou, nevidíš tu výhodu?“

Měla samozřejmě pravdu. Jak jsem mohla myslet jen na sebe?

Potom mi zrušila dabyrgy, což podle ní bylo jediné, co teď pro mě mohla udělat.

„Ale přijď za mnou radši dřív než později,“ nabádala mě. „Ve tvém případě bude určitě lepší, když budeš trochu více pod dohledem než ostatní.“

Errata:

08.11.2021 15:35