Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve Staré pevnosti

Bydleli jsme spolu v jedné zařízené ubikaci ve Staré pevnosti na Yllině.

Pavel našel odlehlejší, ale přitom umístěnou mnohem blíž k povrchu, než byla ubikace archeologů. Byla tu malá kuchyňka, stačilo ji vyčistit od tisíciletého prachu a nanosit zásoby. Pavel sem dopravil počítače a připojil je na místní elektrické rozvody, kde bylo už tisíce let dostatek elektřiny, stačil jednoduchý měnič. Konečně byla někomu užitečná!

Nechtěli jsme žít společně s Ví-zúpovou bandou archeologů – ale čas od času jsme je přece jen navštěvovali. Archeologové byli mimo svou práci docela veselí chlapíci – ale my jsme teď měli raději klid.

Byli jsme vlastně kromě nich sami na pusté planetě – ale protože jsme věděli, kde se zdržují (pracovali pohromadě a rádi nám vysvětlili, kde právě jsou), nenarazili jsme na ně, pokud jsme o to sami nestáli. Měli jsme k nim nataženou telefonní linku, ale nevolali jsme si s nimi častěji než jednou za týden.

Já jsem zato mnohem častěji než ostatní vycházela na povrch planety.

Ráda jsem se vyhřívala v paprscích slunce, sbírala a jedla vynikající yllinské ovoce. S létavými sygyty jsem se nemusela bát žádného překvapení a mohla jsem trhat i ovoce vysoko v korunách stromů. Také Pavel k smrti zbožňoval ovocné koláče – ale chutnaly i archeologům. Občas jsem jim mísu přinesla – obvykle se po nich jen zaprášilo. Stala jsem se jimi brzy proslulá.

Pavel si ze Země přivezl počítací stroje i s programy pro kontakty s cizí civilizací. S jejich pomocí se pokoušel rozluštit písmo yllinské Staré civilizace. Zpočátku se mu to zdálo jednoduché, starých knih tu bylo habaděj. Pavlův stroj si jejich obsah uložil do pamětí a mohl je na požádání kdykoliv reprodukovat, ale to nestačilo k pochopení smyslu toho, co bylo v knihách napsáno.

Počítací stroj velice brzy rozpoznal, že písmo Starých Yllinců obsahuje kolem šesti set různých znaků. Nebylo to písmo jako naše, kde každé hlásce odpovídá jen jedno ze sedmadvaceti písmen. Pavel mi ale tvrdil, že to nemusí být pravidlem. Písmo jeho národa má prý více znaků než naše, ale některé bych těžko vyslovila. Pak také existují slabiková písma, kde jeden znak označuje celou slabiku – a na Zemi je prastarý národ, u něhož každý znak označuje jedno slovo. Kolik slov, tolik znaků – to písmo bych se nechtěla učit…

Pozemské programy by se prý měly vyrovnat i s tak složitými písmy – jenomže předpokládaly aspoň minimální spolupráci bytostí, jejichž řeč mají rozluštit. Koho jsme se tu ale mohli zeptat? Staří Yllinci přece dávno vyhynuli! Proto bylo písmo i řeč dále tajemné, ačkoliv už Pavel do pamětí myslícího stroje uložil tolik knih, že si musel ze Země přiobjednat další přídavné paměti.

A pak jednoho dne nastal obrat.

Ráno jsem odletěla na Bardžá za Zirranei. Na Yllině byla prozatím všeho všudy jedna stanice vjosuzgu. Nepříliš náročnému provozu zatím samozřejmě stačila. Bezpečnostní důvody dnes nikoho nenutí stavět víc stanic na téže planetě, pokud to nebylo vskutku potřebné. Když jsem se večer vrátila, Pavel už mě očekával, ačkoliv přitom pořád cosi prohlížel na velké obrazovce svého myslícího stroje.

„Mám pro tebe velkou novinku!“ volala jsem na něho, jakmile jsem ho uviděla.

„Prima, já taky!“ odvětil, ale přece jen se ke mně otočil od obrazovky.

„Tak mi nejprve řekni tu svoji,“ navrhla jsem mu. „Ať to máme za sebou, protože o té mé se budeme bavit déle.“

„Rozluštil jsem řeč Yllinců,“ řekl Pavel stručně.

„Jak se ti to podařilo?“ zajímala jsem se.

Věděla jsem dobře, že to něco znamená!

„Objevil jsem dole v mínus šestaosmdesátém patře školu pro jejich děti,“ řekl Pavel sevřeným hlasem. „Přinesl jsem si jejich knihy, většinou učebnice. Na těch obrázkových se programy konečně uchytily – a pak už to šlo ráz naráz.“

„Oni tu měli – i školy?“ podivila jsem se.

„Teď už dokonce vím, že ne jen jednu,“ odvětil suše, „ale nechtěj se tam podívat. Tolik mrtvých malých dětí na jednom místě neuvidíš nikde ve vesmíru.“

„To opravdu nechci vidět!“ otřásla jsem se.

„Tedy – já už jsem v téhle pevnosti viděl ledacos, myslel jsem si, že vydržím hodně, ale tohle bylo i na mě moc,“ přiznal Pavel. „Teď mě tam nikdo nedostane, to ti povídám… Jenže právě jejich obrázkové slabikáře byly pro programy počítače tím, co mu scházelo. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak dlouho mlčet a počítat! Ale když skončil, měl hotovo všechno. Kompletní překlady všech knih, všech nápisů, prostě všeho, co se dá zapsat těmito znaky.“

„A co ses dozvěděl?“ zajímala jsem se.

„Dost na to, abych dnes v noci nespal,“ řekl trpitelsky.

„Tak to já ti řeknu něco, co by tě také mělo zajímat, nejen to, co vyčteš z té své obrazovky,“ řekla jsem trochu veselejším tónem. „Schválně, jestlipak uhádneš, co mi dnes odpoledne řekla Zirranei?“

„Ona je tady?“ podivil se.

„Není – co by tu dělala?“ opáčila jsem. „To já jsem za ní byla – až na Bardžá!“

„Když říkáš, že jsi jela za Zirranei… tak to by taky mohlo znamenat…“

Tedy – trvalo mu to, ale uhádl!

„Ale ovšem!“ vykřikla jsem radostí. „A protože je jisté, že to bude kluk, budeme mu říkat Gurroa, jestli se ještě pamatuješ, na jakých jménech jsme se dohodli.“

„Yl-lo!“ vykřikl. „Je to pravda?“

„Je – pokud můžeme věřit Zirranei! A té věřit můžeme, sama to vím už pár dní!“ ujistila jsem ho.

„Takže – my dva…“

„…jsme spolu založili nový kosmický typ lidí,“ řekla jsem vážně, ale v očích mi hrály jiskřičky šibalství. „Já jsem typ G, ty jsi B, takže náš Gurroa bude první člověk typu BG. Jak se ti to líbí?“

„Že se ještě můžeš ptát!“ vykřikl, popadl mě a jak se od něho dalo očekávat, zdvihl mě do výšky a zatočil se se mnou – i když opatrně – kolem místnosti.

Prohlížení Staroyllinských knih bylo dlouhé, ale jakmile padla jazyková přehrada, šlo to úplně jiným tempem. Některé knihy jsem brzy odkládal – to byly ty, které bych na Zemi řadil mezi beletrii. Snad o ně časem projeví někdo zájem, aspoň některé z těch knih by se mohly dočkat nového vydání pro zájemce z Galaktického společenství, ale já jsem teď potřeboval fakta – a jen takové knihy mi stály za delší prohlížení. I těch ale bylo mnoho.

Můj přítel Vojta Karas mi opatřil přímo u výrobců několik prázdných kapesních překladačů. Na Zemi byly pořád potřebné, i když většina lidí se už naučila používat jazyk Galaktického Společenství Bar. Pár milionů lidí totiž zarytě setrvávalo na svém rodném jazyce a odmítalo se Bar naučit. Byla to jejich chyba; jazyk Bar byl snadný, mohl se mu naučit každý. Profese tlumočníků pozvolna zanikala, jak přibývalo lidí, kteří se domluvili i bez nich. Znalost několika světových jazyků, dříve velice ceněnou přednost, začali lidé považovat za zbytečnou zátěž. Říkalo se, že každému bohatě stačí dva jazyky, rodný a Bar – a byla to pravda. Někteří lidé dokonce ve vší vážnosti tvrdili, že rodné jazyky jsou anachronismus odsouzený k zániku. Zatvrzelým ignorantům jazyka Bar by bylo jednodušší dát na vybranou: buďto se naučíte Bar, nebo se nedorozumíte; ale ostatní měli naštěstí pochopení a nemohli nechat své hloupé krajany žít na vlastní planetě v jazykové izolaci. Proto i teď na Zemi vyráběli kapesní překladače, zpravidla mezi místními jazyky a řečí Bar. Každý rozhovor byl přirozenější, když lidé používali společnou řeč; přesto byly překladače jistou dobu úspěšným obchodním artiklem.

Existoval ale i další důvod pro jejich používání. Lidé na Zemi od vynalezení klínového písma napsali miliardy knih. Část z nich – tvrdilo se, že tu lepší – nadšenci do řeči Bar přeložili. O pozemské knihy nastal v dalších světech Společenství veliký zájem, některé z nich dosahovaly až miliardových nákladů. Byly však i takové, které vydali jen v několika tisících kusech a jiné nepřekládali vůbec. Ukázalo se, že jsou na světě lidé, kteří o ně přece jen stojí. Ti si knihy mohli v některém pozemském muzeu prohlédnout, případně si je tam i přečíst – ale jak jinak, než pomocí dobrého kapesního překladače?

Tyto strojky byly současným vrcholem pozemské počítačové techniky. Obvykle při kapesních rozměrech úplně obsáhly kterýkoliv pozemský jazyk, zvládly přeložit písmo i mluvenou řeč a mohly své překlady plynule zobrazovat na displeji, souběžně překládat do sluchátek, či tlumočit klasickým způsobem, kdy musí mluvčí na překlad svých slov pokaždé chvilku čekat.

Japonští výrobci se pyšně holedbali, že kdykoliv dodají překladač pro jakýkoliv pozemský jazyk, živý i vyhynulý. Velký úspěch měly půjčovny překladačů v oblasti pyramid, kde si miliony návštěvníků z celého vesmíru znovu a znovu četly všechny hieroglyfické nápisy – i když místní lidé dodali některé k těm původním až dnes.

Požadavek na prázdný překladač byl nezvyklý, ale když se Japonci dozvěděli, že zakázka nepochází ze Země, dali si záležet a těch pár kusů mi dodali téměř obratem. Můj počítač do překladačů zanesl rozluštěný jazyk starých Yllinců. Mohl jsem teď procházet chodbami Staré pevnosti a číst si všechny nápisy přímo na místě. Nemusel jsem s sebou do naší ubikace brát ke zkoumání všechny nalezené knihy, méně zajímavé jsem mohl ihned odkládat tam, kde jsem je nacházel.

Ponechal jsem si jen dva, pro sebe a pro Yl-lu. Ostatní jsem věnoval archeologům Ví-zúpovy skupiny jako svůj příspěvek jejich bádání. Nemusím popisovat, jak ten dárek přivítali – co pro archeologa znamená možnost přečíst si na místě všechny nápisy, není třeba vysvětlovat. Ovšem zatímco oni se věnovali především zkoumání života dřívějších Yllinců, já jsem se více zajímal o jejich techniku a – zbraně.

Dostal jsem se až do míst, kde se nacházelo velitelství pevnosti, kde jsem přišel na zajímavou skutečnost.

Yllinci ze Staré pevnosti se vůbec aktivně nezúčastnili války, která jejich svět zničila. Na Yllině proti sobě tehdy stály dvě nesmiřitelné země. Jejich armády měly ve výzbroji zbraně strašlivé ničivé síly, ale Stará pevnost, nazývaná svými obyvateli Chír Ekš, patřila třetí velmoci, která se do poslední chvíle snažila nepřátelské národy smířit, pokoušela se zprostředkovat mírová jednání a všemožně se snažila zabránit válce a s ní i katastrofě.

Bohužel – marně. Válka vypukla navzdory mírovým snahám. Válčící strany se navzájem zničily tak důkladně, že z Ylliny nezůstal kámen na kameni. Létající bomby zohavily svět Yllinců k nepoznání, na většině planety dokonale vyhubily všechen život – asi jako nedávno v nešťastném světě Rhyinkáa. Zachovalo se jediné sídlo – Stará pevnost. Ačkoliv tu žili lidé, kteří s válkou nechtěli mít a neměli nic společného, dopadly ničivé střely i na ni.

Nad Starou pevností se ale klenulo obranné silové pole, na němž všechny střely neškodně vybuchly, ale pevnost nerozmetaly, jako ostatní stavby po celém světě.

Stalo se něco neuvěřitelného. Obyvatelé Staré pevnosti atomovou válku přežili! Nejen oni, i rostliny a zvířata, nacházející se pod příkrovem neznámého ochranného pole, schopného zadržet i děsivé atomové údery. Přežili – ale sami.

Dlouho jsem hledal, kde je toto pole umístěno a našel jsem jak jeho ovládání, tak emitory. Byly dokonce zapnuté, ale protože nedostávaly dostatečné množství energie, byla kolem Staré pevnosti místo všeodrážející kupole jen oblast nepatrně vibrujícího prostředí, příliš řídkého, než aby cokoliv zadrželo. Ještěrkám ani lidem nevadilo, jen rostliny zabíjelo. To byla příčina té podivné pouště ve tvaru téměř přesného mezikruží kolem Staré pevnosti! Vypnul jsem emitory – a do měsíce prales pokryl bývalou poušť, kde jsme přistáli při naší první návštěvě na Yllině.

Proč jsme ale objevili ve Staré pevnosti jen mrtvé? To byla v této chvíli záhada, na kterou jsem neznal odpověď. Bylo to záření, které přece jen proniklo polem a všechny vyhubilo? Nevěděl jsem to dlouho. Později se potvrdilo mé podezření, že s tím polem nebude něco v pořádku, ale to už jsem znal dost, abych se vyvaroval chyby Yllinců – chyby, která je zabila… Nebýt jí, možná by se jim podařilo znovu osídlit svět a obnovit na něm civilizaci. To se jim nepodařilo a Yllina zůstala zmutovaným ještěrkám a obřím pavoukům.

Jedno jsem věděl jistě už od začátku. Obyvatelé Staré pevnosti žili ještě několik let po katastrofě, zatímco oblasti mimo jejich obrannou kupoli byly spálenou radioaktivní pouští. Slunce jim nadlouho zmizelo za neprůhlednými mraky prachu zvednutého do stratosféry, celá Yllina se ochladila tak, že i kolem Staré pevnosti napadl sníh, ačkoliv se nacházela na okraji pásma tropů.

Potom všichni najednou – zemřeli.

Tušil jsem, že tentokrát to zářením nebylo. Záření by sice mohlo zabíjet i po delší době, ale zabíjelo by postupně, nejprve slabší, pak silnější jedince. Rozhodně by všichni lidé nezemřeli naráz, kdy mnozí ani nevstali od své práce. Byla to záhada, která teprve čekala na vyřešení. Zatímco průběh války jsem znal skoro najisto, neboť jsem našel na velitelství pevnosti služební deníky, kde všechno zapisovali se strohou důkladností, nemohl jsem očekávat, že bych získal podobný zápis o příčině poslední tragedie a definitivní zkázy Staré pevnosti jménem Chír Ekš. Nebyl tu nikdo, kdo by ještě potom něco zapsal…

(Na tomto místě musím vybočit z děje. To všechno mi došlo až později. Yllinci se z praktických důvodů rozhodli ponechat pole trvale zapnuté nejen v kritické chvíli, kdy se blížily smrtonosné doutníky atomových raket. Všude kolem nich byl nukleární mráz a blána pole byla dokonalá izolace. Pod kupolí bylo proto snazší udržet snesitelné teplo. Vzdali se tím zdánlivě jen slabého šera, neboť jejich slunce dávalo pro husté mraky málo tepla i světla. Bohužel, zvolili tím i svou smrt. Pod nepropustnou klenbou došlo ke kladné teplotní zpětné vazbě, která je skoro naráz zahubila. Pro mě to mělo být další překvapení – teprve potom jsem přišel na efekt kumulace. Připomenu, že stejný efekt později usmrtil i nejnebezpečnější obludu ve vesmíru, inteligentní všežravou planetu Itči-Ara – o které tenkrát nikdo neměl ani tušení. Ale to už je jiný příběh³… sem nepatří a uvádím to opravdu jen pro úplnost.) 

------------------------ Poznámky:

  3 Popsaný v knize "Kerré, bohyně z hvězd"

Errata:

08.11.2021 15:35