Vítej, návštěvníku!

Novorozeně

Miminko o sobě začínalo dávat vědět.

Yl-la zatím snášela všechny ty drobné nepříjemnosti dobře a i když se těšila, pořád mohla Pavlovi aspoň trochu pomáhat v jeho výzkumech.

Odstěhovali se na Yllinu, aby tu měli klid a já jsem teď za ní pravidelně létala. Jednak z dávného přátelství, ale také proto, že mi ze všech lékařů nejvíce důvěřovala. Pavel prý na tomto světě objevil něco tak zajímavého, že se více věnoval výzkumům než své ženě a ta si na to samozřejmě jednou postěžovala.

„No – mohl by se ti trochu víc věnovat,“ souhlasila jsem, „ale chlapi ze Země jsou už takoví. Když mají nějakou zajímavou práci, jde všechno stranou. Jenže na druhé straně to znamená, že něco dokáží. Vyber si tedy, zda chceš, aby tě ten tvůj obletoval, nebo aby se víc věnoval svým výzkumům. Můžeš si považovat už to, že zůstal s tebou a neodletěl na průzkum s Galaxií. Všichni se tomu divili.“

„Zas tak moc mi to nevadí,“ připustila. „Já jsem docela ráda, že ho to baví.“

„Na co vlastně přišel?“ zajímala jsem se.

Když mi řekla, že Pavel se svým počítacím strojem rozluštil řeč Starých Yllinců, trochu jsem si hvízdla.

„To nevypadá, že by se tu nudil,“ řekla jsem. „Děvče zlaté, vy dva jste slavní jak se patří už teď, ale až se rozkřikne, co tady ten tvůj dělá, máte po klidu. Rozluštění řeči a písma dávno vymřelé civilizace bude pořádná senzace pro novináře, věř mi. Zvlášť když zjistil, co se tu odehrálo!“

„Udělej mi něco kvůli, Zirranei,“ poprosila mě hned úpěnlivě. „Neříkej nikomu, co jsem ti teď prozradila.“

„Dobrá, pro tebe udělám všechno,“ slíbila jsem jí. „Ale teď mi raději povídej, co dělá Gurroa?“

„Zlobí,“ řekla s ohromným úsměvem. „Vrtí se, ani spát kvůli němu pořádně nemohu.“

„To je v pořádku,“ také jsem se usmívala. „Horší by bylo, kdyby se ani nehnul. Takhle aspoň víš, že se má k světu.“

Ale pak jsem si ji přece raději prohlédla agisarem.

„Víš,“ začala Yl-la, „já jsem si najednou všimla, že mi to tvoje zvířátko už ani není tak protivné jako zpočátku. Rozhodně nemám příjemné pocity, když si bere svých pár kapek krve, ale já si snad nakonec zvyknu!“

„Však už je načase,“ nemohla jsem si odpustit. „Vždyť si na ně zvykly už miliardy lidí.“

Miliardy lidí, včetně bardžanských lékařů, nenapadlo, že by se s tím nepříjemným pocitem vůbec dalo něco dělat. A přitom stačilo málo… a jeden génius… 

„Ale musím se tě ještě na něco zeptat,“ řekla, když jsem skončila vyšetřování.

„Nejdříve tě potěším, zdá se mi, že je malý v nejlepším pořádku,“ usmála jsem se na ni. „A teď se ptej, na co chceš.“

„Může už teď Gurroa – vidět?“ zeptala se.

„Jak jsi na to přišla?“ podívala jsem se na ni udiveně.

„Já jen, jestli už má oči a může jimi koukat,“ upřesnila svůj dotaz.

„No – oči jistě má a něco by vidět mohl, ale nemá co,“ odpověděla jsem pomalu.

„Včera Pavel chtěl, abych našemu Gurroovi posvítila,“ řekla potichu Yl-la.

„Neblázni – posvítila? Jak to myslel?“

„Jednoduše. Chtěl, abych vzala elektrickou svítilnu, rozsvítila ji a přiložila si ji zvenku k bříšku, víš?“

„Jak na tohle přišel?“ rozesmála jsem se.

„Jenže on pak… on mi pak tvrdil, že Gurroa už vidí,“ pokračovala tišším hlasem. „Říkal doslova, že je nesmírně zajímavé, když mě vidí… zevnitř… Poslyš, může světlo ze svítilny prosvítit až dovnitř?“

„Já ho snad přetrhnu!“ zamračila jsem se naoko. „Jako hada! To se dělá, takhle rozrušovat matku? A ke všemu si to všechno vymyslel, rošťák jeden, rozumíš?“

„Mě to ani nerozrušilo – a když, tak příjemně, než aby mi to vadilo,“ řekla. „Byla jsem ráda, že má o naše miminko zájem, i když tak nějak… čistě vědecky…“

„Já to vidím jinak,“ řekla jsem rezolutně. „Zájem se dá projevovat lépe!“

„Jen ho nech,“ zastala se ho. „Je to takové… takové pohádkové, rozumíš?“

„To nevadí, já si to s ním vyříkám,“ zlobila jsem se.

„Dobrá, povídej,“ řekl na to Pavel. Vstoupil do pokoje bez zaťukání a zřejmě tu byl už dlouho a poslouchal nás. „Co bys nám o tom mohla povědět? Umíš si to vysvětlit?“

„Já mám povídat?“ opáčila jsem dotčeně. „Ty povídej! Co tě to napadlo, nasadit své ženě do hlavy brouky, zrovna když je toho nejméně zapotřebí?“

Mračila jsem se na něho jako kakabus. Nevadilo mi, že přišel, ale poslouchat nás snad nemusel.

„Brouka nemá v hlavě Yl-la, ale já,“ řekl.

„To vidím,“ řekla jsem jedovatě. K pozemšťanům jsem se občas chovala jako barbarka pozemšťanka – kdoví, po kom jsem to zdědila, táta přece takový nebyl.

„Ty taky vidíš všechno…“ povzdychl si Pavel. „Jenže jak mi vysvětlíš, že mám – v poslední době denně – divné pocity. Jako kdybych byl miminem a ležel skrčený uvnitř své matky. Dokonce pozoruji houpání, když Yl-la někam jde a zřetelně slyším i tlukot jejího srdce.“

„Ty to se svou ženou nějak prožíváš!“ zasmála jsem se. „Ale na tom by nebylo nic špatného. To se stává.“

„Jenomže tím to nekončí. Občas zřetelně slyším, o čem si Yl-la povídá s jinými lidmi. Právě teď jsem vůbec v této místnosti nebyl a přece jsem vás dvě poslouchal. Slyším, co slyší náš Gurroa. Je to sice tlumené, to dítě přece plave ve vodě, ale je to docela srozumitelné. Co ty na to?“

„To už je na mně moc,“ vyhrkla jsem. „Máš určitě nespoutanou fantazii, ale tohle je příliš neuvěřitelné. Vrať se zpátky do reality!“

„Dobře, tak vám oběma něco předvedu,“ řekl tajemně. „Yl-lo, prosím tě, lehni si na chvilku a ukaž Zirranei bříško! Před ní se stydět nemusíš, je to doktorka.“

Yl-la sice trochu zrudla, ale neřekla ani slovo. Bříško už měla velké, ale to jsem věděla i od agisaru, na to jsem ani nepotřebovala, aby se přede mnou svlékala. Já bych ji tak netrápila, věděla jsem, jak jsou Aiguřané, hlavně Aiguřanky, stydliví a nemají rádi, když je někdo vidí bez dostatečného oblečení. Pavel ale na svém přání trval a Yl-la mu je splnila, ačkoliv jí bylo jistě nepříjemné. Lehla si naznak na pohovku a rozepnula si mateřskou kombinézu.

„Tak se obě dívejte! Jedna – dvě – tři!“ řekl Pavel.

V té chvíli jsem vytřeštila oči a zalapala po dechu. Jak Pavel počítal, objevily se na bříšku Yl-ly tři vlnky. Bylo to jasné, děťátko kopalo, na tom by nebylo vůbec nic divného. Překvapilo mě, že to bylo tak přesně do taktu.

„Ukaž to ještě!“ vydechla jsem.

„Razdvatři – čtyři – pět!“ počítal Pavel.

Tři rychlé a dvě pomalé vlnky – přesně podle počítání!

„To není možné!“ naznačila jsem, že nevěřím ani vlastním očím.

„Jak to děláš?“ vyjekla Yl-la a nadzvedla se. Také pro ni to bylo něco nového!

„Promiň, lásko moje,“ sedl si k ní a vzal její hlavu do svých dlaní. „Snad jsem to tolik nepřehnal.“

„Ale to ne ty, to byl přece Gurroa!“ vydechla Yl-la.

„Budeš se na nás muset podívat ještě jednou, Zirranei,“ řekl pomalu Pavel. „Ale teď bych chtěl vědět ještě něco. Ty jsi přece vystudovala na Bardžá. Co ses tam dozvěděla – například o telepatii?“

„Ty myslíš, že by v tom mohla být?“ zeptala jsem se ho nerozhodně.

„Bylo by to nejjednodušší a přitom docela přijatelné vysvětlení,“ pokrčil rameny.

Přímo zoufale jsem si vzpomínala na podrobnosti ze svého studia. Ano, přednášeli nám to, ale… moc toho nebylo. Telepatie byl okrajový jev bez praktického významu. Nebýt toho, že tuto možnost využívaly agisary, nikdo by se tomu nevěnoval.

„Za celou existenci civilizace Bardžá, a to je už pár desítek tisíc let, zaznamenali několik případů, které by se daly vysvětlit tímto způsobem,“ řekla jsem pomalu.

„Vysvětlily se tím?“ dotíral na mě.

„Až dosud se to vždycky dalo vysvětlit přirozeněji, ale u vás dvou rozhodně nepředpokládám, že byste mě chtěli podvádět… Účastní se na tom elektromagnetické vlny produkované mozkem – ale musí být mimořádná citlivost či rezonance i na straně příjemce. Dá se to těžko dokazovat, vjemy toho druhu jsou nejasné a týkají se spíš podvědomí než vědomé složky. V principu to možné je, agisary tak od nás lidí některé podněty přejímají – ale lidé sami, co já vím, nic takového nevyužívají.“

„Dejme tomu,“ pokračoval Pavel. „Elektromagnetické vlny můžeme vynechat. Šíří se jen rychlostí světla a dají se snadno odstínit. Do hloubky této pevnosti zvenčí zaručeně neproniknou. Přitom ta telepatie funguje stále stejně, nejen v mé přítomnosti, ale i když jsem daleko od Yl-ly.“

„Jak daleko?“ chtěla jsem hned vědět. „I za zdí?“

„Pozoroval jsem to, i když jsem byl zhruba jeden a půl tisíce světelných let odtud, na Zemi. Pro radiové vlny je to nepřekonatelná překážka. Přitom jsem jasně slyšel, o čem si Yl-la povídala se svým otcem. Stačí to?“

„To přece není možné!“ vydechla jsem.

„Proboha neříkej, že to není možné!“ vybuchl naléhavě Pavel. „Raději přemýšlej, o co jde! Ber to jako fakt – rád bych věděl, čím to je a co to bude znamenat, rozumíš?“

„Dej mi kapku své krve!“ rozhodla jsem se.

Vyhrnul si rukáv a nastavil ruku. Nechala jsem agisar vzít vzorek a dala si jeho chapadla na oči. Musela jsem mu naznačit, na co by se měl soustředit, co asi hledat… ale už jsem si s ním dávno rozuměla a on uměl mé myšlenky číst, jako kdybychom se spolu domlouvali slovy.

Pak se agisar zamyslel a přestal mi ukazovat. Oči mi neuvolnil, jeho chapadla byla pořád přisáta. Seděla jsem tak několik dlouhých minut ve tmě, slepá k okolí; jen zvuky jsem vnímala a mohla jsem i mluvit.

„To jsem ještě nezažila,“ řekla jsem skoro jako pro sebe, když už to trvalo příliš dlouho. „Ono v tom snad přece jen něco bude…“

„Co je, Zirranei?“ slyšela jsem úzkostný hlas Yl-ly.

„Nevím,“ odpověděla jsem konejšivě a pokusila se o úsměv, abych ubrala na její úzkosti. A pak jsem spatřila vodopády různobarevných jiskřiček. Agisar mi sděloval, na co přišel.

„Co je, Zirranei?“ ptala se Yl-la naléhavě.

Mlčela jsem. Agisarova nedokončená psychorezonance není srozumitelná. Pak se naráz objeví všechno, asi jako fotografický obraz ve vývojce. Konečně se mi vyjasnilo.

„Je to zajímavé,“ řekla jsem, když jsem si sundávala chapadla s očí. Pořádně jsem se přitom na Pavla zadívala.

„Tak povídej!“ vybídl mě i on trochu nedočkavě.

„Našli jsme s agisarem ve tvé hlavě něco, co tam původně nebylo,“ musela jsem nějak srozumitelně vyjádřit, co jsem se právě dozvěděla. „Je to jen podivný shluk nervů kousek pod hypofýzou, spojený široce rozhozenými nervovými vlákny s okolím, nejvíc s oběma mozkovými polokoulemi, přesněji s jejími hlavními uzly. Podobá se to pavouku z nervů, propojenému se zbytkem mozku. O jeho funkci teď agisar ještě přemýšlí.“

„Jak se to tam mohlo dostat?“ vyjel na mě Pavel.

„To – nevím,“ musela jsem přiznat.

„A co to podle tebe je?“ naléhal.

„Nevím – já si zatím vůbec nedovedu představit, nač ten orgán je. Nádor to není, nic zhoubného. Má to přesný řád a je vidět, že to bude mít nějaký smysl. Má to asi něco společného s elektřinou, připomíná to elektrické orgány některých živočichů, třeba jako je elektrický úhoř, rozumíš? U lidí se ale nic takového nevyskytuje. To je mi záhada!“

„Z čeho to tam mohlo vzniknout?“ zajímal se Pavel. „Orgány snad vznikají postupnou přeměnou z jiných, ne?“

„Já nevím,“ přiznala jsem, teď už nešťastně. „Tohle se nevytvořilo přeměnou z jiného orgánu, kolem dokola máš zaručeně všechno v pořádku. Tohle je tam – navíc.“

„To přece nebývá zvykem,“ prohlásil.

„To vím také a tím víc mě to mate,“ přisvědčila jsem.

Agisar se zavrtěl, chtěl mi něco sdělit. Omluvila jsem se a opět si přiložila jeho chapadla na oči. Tentokrát byl vodopád jisker kratší.

„Už to vím,“ vydechla jsem, když jsem si sundala chapadla sočí.

„Povídej!“ pobídli mě oba současně.

„Je to celé umělé,“ řekla jsem rychle. „Celý ten orgán je od základů uměle vytvořený.“

„Nepamatuji se, že by mi někdo něco montoval do hlavy,“ zamračil se Pavel.

„To ani není třeba,“ řekla jsem rychle. „I kdybych ti to vyoperovala – což by byla operace tak jemná, že by byla na samé hranici možností našich operačních červů – brzy by ti to tam narostlo zase.“

„Jak to, prosím tě?“ nechápal Pavel.

„Máš to v dědičnosti,“ řekla jsem. „Je to v jednom novém super-dominantním genu. Přesněji – v jednom z více nově vložených genů. Ačkoliv pořád ještě nevím, co to má za funkci, vím teď aspoň, koho se můžeme jít zeptat.“

„Doktora Briryana!“ řekli současně Yl-la s Pavlem.

Pavel nechal výzkumů Staré pevnosti a odletěl domů na Zem hledat doktora Briryana. Vrátil se za osm dní – bezvýsledně. Doktora Briryana nikdo neznal.

Vypravil se i za svým nejlepším pozemským přítelem Vojtou Karasem, tátou naší dvorní lékařky Zirranei. Chtěl po něm pomoc. Potřeboval se setkat se Strážci, aby mu pomohli doktora Briryana vypátrat. Byl velice překvapený, když se při této příležitosti dozvěděl, že Vojta Karas je sám Strážcem – ale nepomohl mu ani on.

Po doktoru Briryanovi se nejen slehla zem, ale vybledly i spirály času.

„Kdybys přišel o trochu dřív…“ lamentoval Vojta. „Dovezl bych pro tebe svůj přístroj i na Yllinu, abych mohl toho doktora zachytit. Ale osm let je maximum, víc nedokáží časoprojektory zobrazit. Přišel jsi pozdě, teď už neuvidíme vůbec nic.“

Ani hlavní evidence obyvatel Země doktora Briryana nenašla. Počítače objevily spoustu lidí toho jména, ale nikdo z nich nebyl ten pravý. Žádný podle záznamů nestudoval na Bardžá. Pavel se zastavil i v univerzitách na Bardžá, kde studovali lidé ze Země. Tam mu jen potvrdili, že se jméno Briryan v záznamech – nevyskytovalo vůbec. Nikdo toho jména agisar nezískal. Doktor při jednáních s Pavlem a se mnou vystupoval očividně pod falešným jménem. Ale proč? Vždyť chtěl náš souhlas, aby mohl náš případ publikovat, sliboval si od toho velkou reklamu!

Zirranei se zakousla do Pavlovy genetiky znovu, od začátku a důkladněji. Přizvala si na ten problém i své dvě sestry a matku, všechny studované bioložky. Přišly na Yllinu plné nadšení, ale za čtrnáct dní všechny vypadaly zkroušeně jako žáček první třídy, přistižený při opisování.

„Mohu jen opakovat, Briryan je génius,“ řekla Zirranei místo dalšího vysvětlování. „Byly jsme na to čtyři, ale víme jen o málo více než na začátku. Zjistily jsme, že ten nervový pavouk je aktivní trvale, ne jen nárazově. Potvrdilo se, že produkuje nějakou elektřinu, ovšem navenek je neutrální, že se to nedá zjistit – to je divné, vůbec to nedává smysl. A to pořád ještě nevíme, co dělá! Přitom je v genetice důkladně zafixován. Vychází nám, že kdybychom se ho pokusili odbourat, mohli bychom Pavla i zabít.“

„Ale co Gurroa?“ vyjekla jsem.

„U toho to bude zcela stejné,“ řekla Zirranei. „Jenže dítě má oddělenou krev od matky, zjistím to, až se narodí.“

„Je to super-dominantní gen, určitě má toho pavouka také,“ přidala se Zoidée. „Telepatie… hmm… působení elektromagnetických vln můžeme vyloučit a nic jiného nám vlastně nezbývá.“

„Už jste to někde publikovaly?“ zeptal se Pavel.

„Zatím ne,“ řekla Zirranei. „Publikují se obvykle buď vyřešené případy, nebo naopak takové, k jejichž vyřešení se zvou na pomoc všichni ostatní, kdežto tohle…“

„Mohl bych vás tedy o něco požádat?“ řekl Pavel. „Prosím, nepublikujte to vůbec.“

„Jaký máš k tomu důvod?“ zeptala se ho udiveně.

„Jeden,“ řekl Pavel. „Náš případ už je mezi lékaři známý, všechno utajit nepůjde. Ale kdybyste teď publikovali o těch pavoucích, doktor Briryan si to vskrytu přečte a bude si mnout ruce, jak mu to vyšlo. Ale když pavouka zatajíte, možná ho tím vyprovokujeme, aby se přihlásil.“

„Ty si myslíš, že nás odněkud zpovzdálí sleduje?“

„Proč by dělal tak obtížnou práci?“ řekl Pavel. „Musí to mít nějaký význam! Ať mi nikdo netvrdí, že mám v hlavě nějaký aktivní orgán, který přitom nic nedělá.“

„A co si o tom myslíš ty?“ vyjela jsem na Zirranei.

„To je těžké,“ pokrčila rameny. „Bez publikování nám nikdo nepomůže. A já – já si proti tomu Briryanovi, nebo jak se doopravdy jmenuje, připadám takhle maličká. To říkám s plnou váhou faktu, že mě dnes uznávají na více planetách, než jen na Bardžá! Najdete-li v celém známém vesmíru kromě Briryana dalšího lékaře, který by tomu tak rozuměl, pokloním se mu až k zemi.“

„Ale co budeme dělat?“ řekla jsem nešťastně.

„Obávám se, že nic,“ pokrčil rameny Pavel. „Mrzí mě, že jsem si to od začátku nenechal pro sebe a že jsem Yl-lu vystrašil, ale vystrašený jsem byl také a chtěl jsem o té věci vědět víc. Teď se zdá, že s tím nic neuděláme. Nebezpečné to snad není, nebo ano?“

Zirranei nás ujistila, že můžeme být bez obav.

„Podívejte se, děvčata,“ uzavřel to Pavel. „Já se teď někam uklidím, abych co nejméně překážel. Vy se soustřeďte na to, aby se Gurroa v pořádku narodil. Zirranei tvrdí, že to má být příští týden. A pak uvidíme.“

„Já se ale bojím,“ otřásla jsem se hrůzou.

„Proč?“ ujala se mě Zirranei. „Vždyť tobě se přece vůbec nic stát nemůže?“

„Máma při mém porodu zemřela,“ připomněla jsem jí.

„Jenže tehdy na Aiguře nebyl nikdo s agisarem,“ řekla Zirranei. „A kromě toho – ty to budeš mít lehčí než ona, máš přece naši genetickou úpravu. Narození dítěte bude pro tebe – hotová zábava!“

„Vždyť ani nevíte, co vlastně v sobě mám! Já se toho bojím! Co když to je přece jen nějaká – zrůda?“

„To mohu naprosto jasně vyloučit,“ trvala na svém Zirranei. „Teda – až na toho pavouka. Ten tam asi bude, ale v tobě žádný není, to vím určitě!“

Nakonec mě těšili oba. Pak jsme popadli nejdůležitější zavazadla a odletěli domů do Mofidie. Na Yllině bylo krásně, ale já jsem chtěla, aby se dítě narodilo v rodinném domě Ligaidů – když už to nemohlo být jak se sluší a patří u Pavlových rodičů.

Táta mě přivítal s nadšením, jako když jsem se mu vrátila z bloudění vesmírem. Pochopitelně se staral jak mohl, týden ani do továrny nechodil. Ale přichystal nám všechno naprosto perfektně. Kromě Zirranei byla u nás i její matka, neustále usměvavá Zoidée Karasová. Už dlouho předem se hlásila, že musí být při tom, až se naše maličké narodí. Gurroa měl být prvním dítětem nového uměle vytvořeného typu, tak jako byly děti paní Zoidée první děti, ve kterých se spojily typy Země a Bardžá. Pochopitelně se našlo dost dalších, kdo se o nás zajímal, ale do domu se nikdo cizí nedostal. Pavel ani táta ke mně nikoho nepustili a novinářská legitimace v nich vyvolávala amok.

A pak se mi najednou před večerem udělalo nevolno a úplně mě zkroutila křeč v břiše, až jsem vykřikla.

„A je to tady!“ usmála se na mě klidně Zirranei. „Miminko se rodí!“

V posledních dnech se ode mě skoro nehnula. Její klid působil i na mě, takže jsem se na ni dokonce usmála. Obě doktorky mě uložily na lůžko a na bříško mi položily své agisary, ale zakryly mi oči, protože věděly, jak se agisarů štítím. Ale nějaké mravenčení jsem snést musela – co to bylo proti porodu!

A najednou – jen jsem pocítila takový tlak a uvolnění. Proti té první křeči to skoro nic nebylo. A v té chvíli se ozval křik dítěte. Zakřičelo – a zmlklo.

Málem bych neuvěřila, že to je můj Gurroa! Na Aiguře se celé generace matek bály porodů jako něčeho strašného – a přitom je to snadné! Vlastně ne – uvědomila jsem si, za to mohou ty ohyzdné agisary. Bez jejich pomoci bych trpěla jako zvíře a kdoví, třeba bych skončila jako máma, která během mého porodu zemřela. Škoda, že už tenkrát na Aiguře nebyli Bardžané!

Zirranei hned miminko pečlivě umyla v teplé vodě, podala mi je a já si je poprvé přitiskla k srdci. Bylo strašně malinké a červené, mělo krásný malinký placatý aigurský nosánek, špičatá ouška – ale pozemská očička s bílými okraji po Pavlovi! Podívala jsem se mu na prstíčky. Nemělo ruce pozemské, ale aigurské, bez nehtů. Ani na nožičkách nebyly znát jednotlivé prsty, jako je mají lidé Země. Můj dávný sen, že naše dítě bude mít drápky, se tedy nesplnil, aspoň ne tak přesně, nicméně jsem byla štěstím bez sebe. Dítě mělo pozemské oči, které se na mě dívaly, jako by se mě ani nemohly vynadívat!

„Gratuluji, matko,“ uslyšela jsem jako zdálky hlas paní Zoidée. „Máš krásné a naprosto zdravé dítě!“

Stihla ho mezitím otestovat svým agisarem. Bylo to pro mě tak důležité, že bych málem přeslechla, že mě nazývá matkou, ačkoliv jsem se na to označení třásla tolik let!

„Zirranei, zavolej Pavla!“ hlesla jsem jenom.

Ten právě v té chvíli zaklepal na dveře a vstoupil.

„To je krásné, že jdeš,“ řekla jsem a ukazovala mu naše novorozené miminko. „Právě se nám narodil, víš?“

„Já to vím moc dobře,“ řekl Pavel. Oddechoval přitom jako po dlouhé námaze.

„Nějak tě to sebralo, novopečený tatínku!“ usmála se na něho vlídně paní Zoidée.

„Někteří otcové to prožívají více, než matky samy,“ rýpla si do něho i Zirranei.

Vzápětí jí – a vlastně nám – úsměv na rtech zamrzl.

„Už jsem myslel, že se udusím, ale naštěstí to šlo docela rychle,“ ozval se hlásek, který jsme ještě neslyšeli. „Je to ale nádherný pocit, poprvé se nadechnout!“

Se mnou se zatočil svět, jakmile jsem pochopila, kdo tato slova řekl.

Novorozeně Gurroa!

„Ježíši Kriste!“ vyjekla Zirranei. „To dítě – mluví!“

„To přece není možné!“ vytřeštila oči i paní Zoidée. Obě málem padly do mdlob, mě to naopak uklidnilo. Nebyla to jenom halucinace! Nebo aspoň ne jen moje.

„Nějak vás to sebralo, doktorky!“ usmál se Pavel, jakoby se ani nechumelilo. Ten jediný zůstal klidný. Pak se obrátil ke mně. „Ukaž mi ho, Yl-lo! Půjč mi ho, neublížím mu. Ten je malinký! Máte pro něho nějaké oblečení? Je mi… je mu zima…“

„Pavle! Náš Gurroa – mluví!“ zašeptala jsem zoufale.

Nevnímal mě. Držel miminko v náručí, díval se na ně jako u vytržení. Miminko náhle pohnulo nosánkem.

„Aha – takhle vy to děláte!“ řekl nadšeně Pavel.

Objala mě znovu závrať. To je přece perfektní klasická nosní mimika – údiv, odpor, nedůvěra, která rychle přešla v obecný úsměv. Věděla jsem, že se aigurské děti od svých matek učí nosní mimiku skoro stejně dlouho jako řeč. Pavel mohl dítě telepaticky učit mluvit dávno před jeho narozením, ale nemohl je naučit nosní mimiku, vždyť ji sám neovládal! Miminko ale do všech stran kroutilo nosánkem a rychle střídalo všechny mimické výrazy. Provinilé pokrčení nosu, odpor nad zkaženým jídlem, prohnutí nosu do misky, když člověk čichá něco příjemného. Pak roztáhlo pusinku jako Pavel, když se usmívá a začalo na něho pozemsky mrkat. Na závěr zvedlo obě ručičky a tlesklo jimi.

„A hleďme, dostaneme košilku!“ prohlásil najednou Pavel. Jenže – v ložnici žádné zrcadlo nebylo a Pavel by musel vidět dozadu, kam se díval malý Gurroa! Jen on mohl vidět, co paní Zoidée nese!

Ta převzala od šťastného otce dítě a položila je na stůl, kde už měla vše připravené. Začala je oblékat – ale dobře jsem viděla, jak se jí třesou ruce. To dítě už samo strkalo ručičky do rukávů! Ono by se snad samo oblékalo!

„Bude to moc chytré dítě, víš?“ usmíval se Pavel. Konečně se také obrátil ke mně! Vzal mě za ruku a hladil mě po hlavě tak, že mi najednou bylo úplně dobře.

„Budeme z něj mít radost,“ řekla jsem.

„Určitě, mami,“ zabroukal Gurroa – a podíval se na mě tak vědoucíma očima, až mě polilo horko. To dítě si uvědomovalo všechno – nejspíš i okamžik svého narození!

„Pavouci!“ zaúpěla Zirranei, které všechno došlo.

„Máš pravdu,“ přisvědčil Pavel. „Jinak se to vysvětlit nedá. Je to telepatie – a musím ti říci, je naprosto dokonalá. Je to úžasné, ani se to vypovědět nedá.“

„To znamená, že se s ním můžeš domluvit?“ zeptala jsem se, spíš vykřikla.

„Ano,“ přikývl. Vstal, přistoupil ke stolu a natáhl ruce k ležícímu dítěti.

Dítě natáhlo ručičky k němu.

„A nejen domluvit,“ pokračoval Pavel. „My dva si už dlouho vyměňujeme pocity. Vidím, co vidí on, slyším co slyší on, teď dokonce vnímám, jak mu začíná být tepleji… Jako kdybych byl on sám. Podívej se, podám mu palce a jak se jich chytí! Tak co, mrně malé, posadíme se? Vidíte? Drží se jako klíště – a sedíme!“

„Proboha – přece nechceš, aby novorozeně chodilo!“ skoro vykřikla paní Zoidée.

Dítě sedělo na stole, rozhlíželo se kolem a jen jednou ručkou se drželo Pavlova palce.

„To ne, cítím, že je slaboučký, ale zkusíme to hned jak to půjde. Možná už zítra!“

Opatrně dítě položil na měkounkou deku. To najednou trhlo tělíčkem a dříve než jsem se stačila vylekat, samo se otočilo na bříško. Přitom zvedlo hlavičku a začalo se rozhlížet po místnosti. Pavel neučinil sebemenší pohyb, aby je zachytil. Jako kdyby dopředu věděl, že se stolu nespadne.

„To není možné!“ vybuchla najednou paní Zoidée. Vypadala nepřirozeně vážně a tvářila se, jako by před ní neleželo miminko, ale nějaká obluda nebo strašidlo.

„Není přece možné, aby novorozeně sedělo! Ani s cizí pomocí to nemůže dokázat! Dítě pět minut po narození – a ono se samo otočilo! Vidíte, jak vzpřímeně drží hlavičku? To je proti přírodě! Mluvení, to by mohl být trik, ale není možné, aby se dítě po narození takhle samo pohybovalo!“

„Takže – Gurroa není normální dítě?“ vykřikla jsem nešťastně.

„Ale to se ví, že je,“ řekl Pavel klidně. „Nenech se strašit, je docela normální, vždyť vidíš, nic mu nechybí. Ale přitom – no, je trochu jiné než ostatní mimina. V tom, že my dva si spolu rozumíme, viď?“

Zamrkal na dítě. To právě tak zamrkalo na něho. Pak na mě udělalo nesmírně provinilý nosánek.

„To je hrozné!“ zašeptala jsem.

„Na to si brzy zvykneš, mami,“ řeklo novorozeně. „Já budu strašně moc hodné dítě…“  

Konec 1. části

*==*\n 

Errata:

08.11.2021 15:35