2. část: Agríši

Rok 034

Rok 034 Čtvrté galaktické éry nezačal nejlépe.

Ve dvou různých světech Galaktického společenství, nezávisle, ale skoro současně, vypukla dvě katastrofální zemětřesení.

V Japonsku na planetě Zemi obrátilo v trosky město Kjótó. Vznikla tam poměrně značná materiální škoda, ale ke ztrátám na lidských životech naštěstí nedošlo. Japonci prokázali, že jsou na podobné katastrofy připraveni. Experti ale po skončení záchranných prací odhadli, že budou muset znovu postavit větší část města.

Ta událost se Galaktického společenství dotkla, neboť toto zemětřesení zničilo dvě mamutí továrny na elektronické přístroje s pochopitelným následným zdražením ve všech světech, závislých na dovozu japonské elektroniky.

Při příslovečné rychlosti Japonců se ale dalo očekávat, že továrny brzy začnou vyrábět a výpadek v jejich produkci Společenství příliš nepocítí.

Zemětřesení poblíž města Airkirkei na planetě Sirmii mělo nesrovnatelně těžší následky. Ne že by bylo ničivější. Materiální škody byly sice také značné, ale v tomto případě byly škody na majetku převýšeny vážnějšími ztrátami na životech – a ty už se nedaly odbýt mávnutím ruky. Od moře se přihnala vysoká vodní vlna tsunami a smetla tisíce domků i s obyvateli. Na trosečníky se pak ve vodě vrhly dravé vodní pahvězdice. Stahovaly je pod hladinu s plovoucích trosek po tisících, žahavými rameny je ochromovaly a zaživa požíraly. Došlo k mnoha tragédiím. Zemětřesení propuklo nenadále a zničilo většinu letadel, málo lidí se zachránilo vzduchem. Navíc překročilo odolnost konstrukcí nejbližších dvou stanic vjosuzgu, což zase znemožnilo okamžitý přísun záchrany mimoprostorem. Přivolané čety se dostavily tak rychle, jak bylo možné, zachránily statisíce trosečníků, ale než na místo neštěstí z nejbližší pevniny doletěly, bylo už pro mnoho nešťastníků pozdě.

Bilance byla smutná. Při sčítání obyvatel, pořádaném deset dní po katastrofě, chybělo proti údajům databází dvanáct tisíc lidí. Na planetě Sirmii byl vyhlášen smutek a všechny ostatní světy se k němu připojily. Materiální škody se pochopitelně daly nahradit, ale nikdo už nedokázal vrátit neúplným rodinám jejich ztracené členy…

Výbuch dvojsopky Romeya na planetě Sinthareii v první třetině roku zasypal tři města žhavým popílkem. Sopka se naštěstí probouzela zvolna a ze stupňujících se příznaků se naštěstí odborníkům vulkanologům podařilo hrozící výbuch včas předpovědět a z bezprostředně ohrožené oblasti většinu lidí evakuovat. I tak tam zůstalo ve svých domovech několik stovek nevěřících Tomášů a když sopka skutečně vybuchla, zasypala blízká tři města během několika minut více než dvoumetrovou vrstvou popela, žhavého přes devět set stupňů. Neuposlechnout varování vulkanologů a zůstat ve vyklizené oblasti znamenalo tedy jistou smrt.

V polovině roku nastaly v deltě řeky Pirugh ve světě Esteo záplavy. Zpočátku to byly obvyklé každoroční záplavy, přinášející úrodné bahno na pole, místní lidé na ně byli zvyklí, ale v době nejvyššího stavu vody se na horním toku řeky Pirugh protrhla přehrada a ničivá vodní vlna se valila k moři. Záchranné čety, posílené střediskem Rychlé pomoci při Radě kosmonautiky, i v tomto případě byly na místě a díky nim se povodeň obešla bez obětí na životech. Tato pohroma měla tedy následky nejlehčí ze všech.

Ale jako by na tom nebylo dost, ke konci roku přišla zpráva z planety Keléné, nedávno připojené ke Společenství, o jakýchsi záhadných ohňových pochodních, které spálily do základů tři města, vzdálená od sebe jen asi sto kilometrů.

I v tomto případě přišly záchranné čety příliš pozdě, ve městech už nebylo koho zachraňovat. Byla srovnaná se zemí a sežehlá, nikdo zkázu nepřežil. Zachránci měli k dispozici jen svědectví lidí z nejbližších sídel a ta shodně hovořila o záhadných obrovských snopech plamenů, sahajících až vysoko nad oblaka.

Vzhledem k tomu, že šlo o záhubu tolika bytostí, Rada Keléné katastrofu nezveřejnila, ale pozvala Strážce z jiných světů, aby vysvětlili, oč tady šlo. Přihlásily se dvě skupiny; jedna z planety Ux, druhá ze Země. Obě se navzájem znaly a přímo na místě příkladně spolupracovaly. Smontovaly své záhadné aparatury a pustily se do zjišťování.

Několik desítek minut po zahájení pátrání se však obě dvě skupiny obrátily přímo k Radě kosmonautiky s velice neobvyklou žádostí: okamžitě svolat mimořádné zasedání Velké rady Galaktického společenství.

Svolání Rady nikdo už dlouho nepožadoval a vůbec ne v souvislosti s místními katastrofami. Ty byly v pravomocích Středisek Rychlé pomoci, takže se nad tímto požadavkem služba v Radě kosmonautiky udiveně pozastavila.

„Naše informace jsou velice závažného charakteru, jde možná o životy několika miliard bytostí,“ volal jim zástupce vyšetřovacích skupin. „Katastrofa Keléné se podle našeho zjištění bude brzy opakovat. Svolejte Velkou radu – žádám vás o to jménem Strážců Země i Uxu!“

Jeden příslušník Rady kosmonautiky byl původem také z planety Ux. Ten jediný se na nic nevyptával, ale chapadlem na klávesnici bleskurychle vyťukal »Všeobecný poplach!« Několik desítek mimoprostorových vysílaček začalo posílat naléhavé výzvy na všechny planety Společenství. Každý člen Velké rady musí neustále u sebe nosit speciální komunikátor, aby byl k zastižení, ať se nachází kdekoliv. Stisknutím potvrzovacího tlačítka si každý může přehrát zprávu z Centra – současně na panelu komunikace v Centru zhasne červené světélko a rozsvítí se zelené. Brzy byla většina panelu zbarvená zeleně, jen pár červených políček váhavě zhasínalo.

To už do Centra směřovaly první speciály z planet Společenství. Díky tomu se Velká rada na Bardžá sešla v neuvěřitelně krátké době. Do velikého sálu Centra se během pouhých dvou hodin dostavilo přes devět tisíc bytostí připraveno vyslechnout naléhavou zprávu Strážců.

Mimořádné zasedání zahájil úřadující předseda Galaktické rady Graur Riorau, ještěrovitý obyvatel planety Iloonik.

„O svolání Velké rady požádali Strážci, vyšetřující na planetě Keléné okolnosti nedávné záhadné ohnivé katastrofy tří měst,“ oznámil rychle přítomným. „Vzhledem k průběhu katastrofy a počtům mrtvých byla záležitost označena jako neveřejná, dokud se nenajde její vysvětlení.“

„Budu mluvit hned k věci, protože je velké nebezpečí z prodlení,“ začal Bghlt Hoghim, zástupce Strážců, bytost podobná dvoumetrové chobotnici z planety Ux. „Katastrofa na Keléné není přírodního původu. Dali jsme si promítnout časoprojektorem nejbližší hodiny před katastrofou a po ní. Výsledek uvidíte ve zkrácené verzi. Dobře se dívejte!“

Devět tisíc bytostí si vzápětí povzdychlo úžasem. Obraz, promítaný na velikou obrazovku uprostřed sálu i na obrazovky instalované u každého sedadla, nepotřeboval komentář. Ze spirál času se vynořil obraz veliké, podlouhlé, hranaté hvězdné lodi. Vynořila se náhle z kosmu, velkou rychlostí minula planetu Keléné – a vyslala na ni tři dlouhé ohnivé záblesky. Znamenaly tři zničená města, dvě stě tisíc životů, vyhaslých během krátkého okamžiku.

Hranatá hvězdná loď pak pokračovala nezmenšenou rychlostí v cestě a brzy byla daleko; navíc se nacházela přímo mezi planetou Keléné a její hvězdou, takže od ní nebyla vidět.

„Úžasné!“ ozývalo se v sále.

„Taková krutost!“

„To přece není možné!“

„Co je to za bytosti? Kde jsou teď?“

„Nemáme čas ukazovat vám všechno, co jsme stačili zjistit,“ pokračoval Bghlt Hoghim. „Jistě jste poznali, že jsme se setkali s bytostmi, které se neštítí hromadné vraždy nic netušících obyvatel Společenství.“

„Kde jsou tyto bytosti teď?“ ozvalo se ze sálu.

„Tato loď podle současné trajektorie obletí hvězdu, ale víme, že svou rychlost brzdí. Pokud nezmění režim letu, zůstane na opačné straně hvězdy, takže ji nebude z Keléné vůbec vidět,“ řekl Strážce. „To bohužel neznamená, že by nebezpečí minulo. Časoprojektorem jsme si prohlédli prostor kolem planety až po hranice našich možností, to znamená do osmi světelných let. A brzy jsme přišli na tohle…“

Další obraz zachytil skupinku jiskřících světélek. Obraz se zvětšoval a zvětšoval – až najednou všichni v sále znovu vydechli úžasem.

Každé světélko – a bylo jich několik tisíc – bylo ve skutečností stejnou hvězdnou lodí, jako ta, která zaútočila na Keléné. Každá loď byla více než kilometr dlouhá a nejméně dvě stě metrů široká i vysoká. Z každé lodi trčely na všechny strany různé nástavby, antény, polokulovité věže – a ústí zbraní, takových, jaké jejich sesterská loď použila proti Keléné. Musely to být strašlivé zbraně, každá mohla zničit celé město. Lodi letěly v odstupňovaném šiku, uspořádaném do několika kuželovitých formací.

„Všechny tyto lodi v současné době míří přímo do hvězdné soustavy planety Keléné. Podle trajektorie letu je jisté, že právě Keléné bude cílem jejich cesty. Jejich dráha i režim letu je téměř optimální a pokud tak poletí dál, budou tam za šest měsíců,“ pokračoval Bghlt Hoghim. „První loď zničila naráz tři města na Keléné – a pokračovala ve svém letu, aby nebyla z planety pozorovatelná. Podle nás se jedná o předvoj velké flotily. Možná má zjistit naši reakci a teprve až přiletí hlavní flotila, můžeme očekávat další, rozsáhlejší akce vetřelců. Úmysly těch bytostí známe. Rozhodně k nám nepřiletěly s mírovou ratolestí a nezdá se, že na nás budou brát ohled. Nevím, co teď uděláme, ale jedno vím docela určitě. Budeme-li nečinně čekat, připravujeme obyvatelům Keléné osud jejich krajanů ve zničených městech.“

„Nedovedu si představit,“ namítl zástupce planety Esteo, „že by jakékoliv myslící bytosti byly schopné takové krutosti! Cožpak to jde, vyvraždit celý svět?“

„Až si to budete moci představit, bude pozdě,“ odvětil suše Bghlt. „Myslím, že stačí, co nám předvedly!“

„Já tomu nevěřím,“ křikl druhý Esteian. „Co by to muselo být za bytosti? A vůbec – jak vlastně vypadají?“

Vzápětí Strážce promítl na všechny obrazovky obraz jedné z bytostí. Pro jeho časoprojektory bylo snadné pořídit dokonalé záběry i zevnitř kterékoliv lodi.

Bytosti se nepodobaly žádné dosud známé rase.

Dvoumetrové, tmavě žluté tělo, hustě porostlé štětinami tuhých černých chlupů, bylo složené z osmnácti článků, takže se bytosti tvarem podobaly obřím housenkám, nebo spíš stonožkám. Osm článků jejich těla mělo po jednom páru delších chlupatých článkovaných končetin, opatřených velkými klepítky. Velká žlutá hlava měla velké složené oči podobné hmyzím a navíc čtvrtmetrová kusadla. Dva přední páry končetin byly silnější a delší. Těmi tyto bytosti ovládaly řízení letounků, zadávaly úlohy do počítačů a vykonávaly vše, co dokáží lidé a Askarisané rukama a Uxané či Sirmiané chapadly. Tvar těch stonožek ani nevzbuzoval u zástupců Galaktického společenství odpor. Podivných bytostí bylo ve Společenství víc a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Odpor vzbudilo chování těch bytostí, jejich krutost a bezohlednost.

„Strážci svůj úkol skončili,“ prohlásil Bghlt. „Objasnili jsme záhadu katastrofy na Keléné, další akce nejsou v našich silách. Na zneškodnění pachatelů nemáme prostředky. Nejedná se o jednotlivce, ale o celou vraždící civilizaci. Teď je řada na vás, na Velké radě Společenství myslících bytostí, abyste jednali!“

Jednomístný letoun vybavený igidhigem přiletěl nadprostorem do bezprostřední blízkosti první vražedné lodi, neustále sledované a zkoumané časoprojektory Strážců, což bylo sice zajímavé, ale neúčinné. Bohužel, do minulosti se zasahovat nedá, Strážci mohli svými přístroji jen nečinně pozorovat, co se již stalo.

Letoun se vynořil z nadprostoru zhruba světelnou sekundu od vetřelců. Pilot, dobrovolník ze Země kosmonaut Pierre Leblanche, otočil letoun směrem k neznámé lodi a začal reflektorem signalizovat jednoduchou číselnou řadu.

Jeden, dva, tři, pak čtyři krátké záblesky.

Při třetím bliknutí ze zamýšlené čtveřice přišel jako odpověď silný výboj koncentrované energie, oslnivý blesk, který malý letounek v jediném okamžiku změnil v oblak oslnivě svítících kovových par.

První pokus o dohovoření s neznámými bytostmi skončil přesně podle předpovědi představitele Strážců, chobotnici podobného Bghlta Hoghima z planety Ux, který před touto akcí marně varoval.

Vetřelci se zřejmě dohovořit nechtěli.

„Nemá cenu k těm nestvůrám posílat další lidi,“ namítali Strážci, když se váhavě hlásili další dobrovolníci.

Galaktické společenství se přesto pokusilo navázat s neznámými bytostmi aspoň nepřímý kontakt. Tentokrát se nadprostorový letoun vynořil ve větší vzdálenosti, vypustil několik automatických sond a pak se stáhl. Celá akce proběhla velmi rychle. Dříve, než světlo od letounu doletělo k neznámým bytostem, byl zpátky a v bezpečí.

Jedna jediná sonda zaregistrovala paprsek radarových vln, který ji na okamžik osvítil. Vzápětí se všechny sondy téměř současně proměnily v oblaka ohně.

Z velké lodi vetřelců vzápětí vylétlo několik desítek menších strojů a v krátké době zaujaly členěnou formaci, v jejímž středu visela v prostoru velká loď.

Opakovat pokus se sondami by za těch okolností vedlo ke ztrátě dalšího letadla s posádkou, protože všechny zprávy, získané časoprojektorem, byly zpožděné a nezaručovaly, že nadprostorový letoun nenarazí na útočníky dál, než se dalo považovat za bezpečné.

Nadprostorové letouny přesto rozmístily do okolí vetřelců desítky automatických sond. Jejich úkolem bylo monitorovat veškeré radiové vysílání v tomto prostoru.

Také většina těchto sond se brzy proměnila v oblaka ohně, ale některé z nich se podařilo vyzvednout. Z kusých zpráv se nedal rozluštit jazyk, jímž se bytosti dorozumívají. Zjistilo se jen to, že mezi velkou lodí a flotilou menších letadélek existuje stále čilá radiová komunikace. Kromě toho velká loď intenzívně vysílala jakési zprávy směrem k blížící se početné flotile. Ano, byla jejím předvojem.

„Je naší povinností upozornit Velkou radu, že veškeré pokusy o dohovoření zatím skončily velice špatně,“ prohlásil třetího dne od začátku zasedání Velké rady zástupce Strážců, Bghlt Hoghim. „Podle našeho názoru již musíme uvažovat o evakuaci obyvatel planety Keléné!“

„O evakuaci celé planety?“ podívala se na něho většina členů Rady udiveně. „Víte, co to bude za problém přemístit půl miliardy Kelénců? A přitom není kam – Keléné je mladá civilizace, nemá ještě ani žádnou kolonii! To by znamenalo přemístit Kelénce na některou volnou planetu, kde pro ně nejsou připraveny podmínky, nebo je rozptýlit mezi ostatní bytosti na jiné obydlené planety. Ani jedno, ani druhé není přijatelné.“

„Udělejte to jak chcete, ale pospěšte si – jinak tato rasa vyhyne,“ prohlásil Strážce. „Lépe je přemístit na pustou planetu, kde budou muset bydlet nějakou dobu ve stanech, než nechat je na Keléné vyvraždit.“

„Musíme se intenzivně pokoušet dohovořit se,“ trval na dalších dorozumívacích pokusech zástupce světa Bardžá. Zástupci světů osídlených Bardžany mu ovšem souhlasně přizvukovali.

„Nenajdete už dobrovolníky,“ připomněl jim Strážce.

„Je to naprosto nutné. Vy to vidíte jinak?“

„Evakuaci vidíme jako nutnou, musíme ji zahájit ihned. Můžeme se snažit domluvit se s těmi bytostmi, ale naším prvořadým úkolem je zajistit bezpečí obyvatel planety Keléné. Jinak může dojít k hrozné tragédii.“

O evakuaci Rada nakonec rozhodla kladně, ačkoliv spíš pro jistotu, než aby členové Velké rady sdíleli obavy Strážců. Jako cíl evakuace byla určena jedna nová, dosud neobydlená planeta. Bylo tam třeba připravit podmínky pro ubytování půl miliardy Kelénců, založit farmy, postavit síť mimoprostorových stanic vjosuzgu a zajistit zásoby potravin i s dopravou, než se planeta stane soběstačnou. Přípravy byly podnikány bez informování veřejnosti. Členové Rady se shodli, že objev první skutečně vraždící civilizace by vyvolal paniku. A té bylo třeba zabránit.

Společenství se už víckrát setkalo s civilizacemi, jejichž příslušníci se mezi sebou navzájem zabíjeli, i když jen v malém měřítku. I tak každá vždy vyvolala u ostatních odpor, ačkoliv se zatím vždy ukázalo, že se jedná o výjimky, eliminovatelné existencí Strážců. Tato civilizace jako první zabíjela hromadně po statisících a stala se tak nebezpečnou celému Společenství. Proto její existence zveřejnili pouze na ohrožené Keléné, kde tak jako tak nešlo o žádné tajemství.

Přípravné práce zabraly měsíc. Pak vyzvali obyvatele Keléné, aby dočasně a jen s nejnutnějšími věcmi opustili své domovy a uprchli před nebezpečím na jiný, vzdálený svět.

Ukázalo se, že Kelénci svou planetu opustit nechtějí. Jen nepatrná část se dala dobrovolně odvézt do bezpečí, většina odmítla opustit domovy. Tito obří netopýři se ke Galaktickému společenství připojili nedávno a snad i proto neměli dostatečnou důvěru ani k Velké radě, ani ke svým vlastním zástupcům, kteří je k evakuaci jménem Velké rady snažně vyzývali.

Pak se stalo to, co si nikdo kromě Strážců nechtěl ani v nejhorším snu připustit.

Loď vetřelců, ukrytá na opačné straně hvězdy, opustila stabilní oběžnou dráhu a opět zamířila k planetě Keléné. Z pěti měsíců, během nichž měla doletět Flotila, se stal rázem jeden, kdy mohla dorazit první loď vetřelců. Ta, která už vraždila.

Na planetě vypukla panika. Část obyvatel opouštěla své domovy spořádaně, brala si jen ta nejnutnější zavazadla a ukázněně se shromažďovala kolem nadprostorových stanic vjosuzgu, zajišťujících jejich odsun. Kdyby se tak chovali všichni, bylo by snad možné planetu vyklidit bez velkých problémů. Část obyvatel ale prchala ve zmatku a vytvářela poblíž stanic nepřehledné tlačenice. Kelénci málokdy při útěku používali letadel, raději létali na vlastních křídlech, Obvykle se uměli ve vzduchu dobře navzájem vyhýbat, ale tentokrát docházelo ke srážkám a zraněním. Davy lidí podléhaly stádní psychóze a bylo těžké je usměrňovat.

Ačkoliv problémy tohoto druhu byly závažné, byly i mnohem horší.

Velké množství obyvatel Keléné ani v tak kritické situaci neposlechlo příkazu k opuštění planety a nedostavilo se k evakuaci. Marně je objížděli zástupci ze Společenství, Kelénci i dobrovolníci jiných ras. Zatímco čtyři sta miliónů Kelénců bylo v bezpečí již během prvního týdne, padesát miliónů jich zbylo na planetě v době, kdy první hvězdolet vetřelců najížděl na nízkou oběžnou dráhu kolem planety. Varování, prosby i chmurné předpovědi Strážců Kelénci buď ignorovali, nebo jim nevěřili.

Bohužel došlo na nejhorší obavy. Z lodi vetřelců opět vyšlehly záblesky ničivé energie a další města na Keléné se měnila v doutnající spáleniště – i se zbývajícími obyvateli… Bylo jich tam už málo, ale – hynuli všichni…

Strážci byli naprosto bezmocní. Jediné co mohli dělat bylo spočítat trajektorii hvězdoletu vetřelců a podle ní odhadovat, která města se ocitnou jako další v dosahu ničivých záblesků. Podařilo se tak ale zachránit ve většině případů už jen obsluhy stanic vjosuzgu, které těsně předtím, než se hvězdná loď objevila nad obzorem, opouštěly stanice, řízené jen počítači. Když hvězdolet nad tím místem přeletěl, stanice ani město už zpravidla neexistovaly.

K evakuaci nasadilo Společenství také nadprostorové letouny z Aigury. Tyto stroje se mohly držet v bezpečí na opačné straně planety, než byla loď vetřelců, posbírat lidi, žijící mimo města, kteří teprve teď, pod dojmem obrovských sloupů ohně a dýmu ze zničených měst pochopili, že jde o život, ale nevěděli, kam se obrátit. Bohužel, kapacita těch nadprostorových strojů se dala vyjádřit v nejlepším případě ve stovkách míst, mnohde letadla ani nemohla shromážděné lidi pobrat. Musela se po vyložení pasažérů vracet pro zbývající, jenomže let evsejem na nejbližší obydlenou planetu a zpět trval hodinu, takže se často stávalo, že se vracela už jen k doutnajícím a sežehlým plochám – bez lidí.

Ke všemu se dvě tato letadla z planety nevrátila.

Strážci brzy zjistili, že obě aigurské nadprostorové lodi rozstřílely malé stíhačky vetřelců, které se mezitím rozletěly po planetě hubit její obyvatele na vlastní pěst.

Bghlt Hoghim, velitel Strážců, musel nakonec dát s těžkým srdcem svým podřízeným příkaz opustit Keléné. Hvězdolet vetřelců nalétával nad město, kde měli Strážci v podzemních prostorách vjosuzgu svou poslední základnu. Strážci i obsluha stanice čekali na ojedinělé uprchlíky do konce a opustili svá místa, až když byla loď vetřelců vysoko nad obzorem – a skutečně, další záblesk vzápětí zničil město, stanici, aparaturu Strážců – i poslední tisíce Kelénců z okolí, kteří až teď chtěli hledat záchranu v útěku.

Planetu Keléné sledovala jen poslední skupina Strážců s aparaturou zabudovanou v dobře vybavené veliké lodi, schopné nadprostorového letu. Byla to známá legendární průzkumná loď Galaxie, narychlo odvolaná z dalšího letu. Galaxii umístili ve vzdálenosti šesti světelných minut od nešťastné Keléné. Povrch hvězdoletu byl pokryt umělým kamenem, takže posádka mohla doufat, že unikne pozornosti vetřelců, ale Rada Společenství rozhodla nic neriskovat a při prvním nebezpečí opustit hvězdnou soustavu.

Strážci měli na palubě několik desítek časoprojektorů, jimiž mohli sledovat, co se na Keléné děje. Nebyl to ale pohled pro citlivější povahy. Vetřelci se nesetkali s odporem. Zničili města a soustředili se na menší skupinky obyvatel.

Strážci bohužel až teď zjistili poznatky, které asi měli objevit dříve. Bohužel se nedalo předpokládat, že kdokoliv z lidí pozná tajemství neznámé civilizace jen podle obrazů časoprojektorů. Spousty přístrojů zůstaly lidem neznámé a až když se nedalo ničemu zabránit, ukázal se jejich pravý význam. Například jak snadno vetřelci vyhledávali poslední obyvatele Keléné. Měli nesmírně citlivé detektory, schopné zjistit jakoukoliv živou bytost na planetě. Veškeré úkryty od jednoduchých schovávaček po důmyslné skrýše v hlubokých jeskyních byly teď proti detektorům bezmocné. Stonožkovité bytosti se za svými oběťmi spouštěly do jeskyň a hlubokých dolů, kde je neomylně zasahovaly paprsky ničivé energie. Kelénci, kteří se spoléhali na úkryty, brzy poznali, že je nezachrání ani domácí prostředí. Pro všechny to znamenalo smrt, bylo pozdě na útěk. Strážci jen bezmocně přihlíželi.

Hlavní flotila lodí vetřelců byla ještě daleko od Keléné, když hvězdolet, tvořící předvoj, operaci dokončil. Na planetě Keléné v té době nebyla kromě nich jediná živá bytost. Vetřelci vyhubili rozumné obyvatele, zvířata na pevninách i obyvatele mořských hlubin. Zůstaly jen malé živočišné druhy, drobné ryby a hmyz.

Nakonec se tisíce malých stíhaček s vetřelci rozletělo do nejbližšího okolí mrtvé Keléné. Průzkumný hvězdolet Galaxie olízl paprsek radaru a nastavený automat na nic nečekal a prohodil letoun do nadprostoru. Galaxie tak jako poslední opustila soustavu zničené planety…

Zasedání Rady Galaktického společenství myslících bytostí zahájila zpráva Strážců o osudu planety Keléné, takže pokračovalo ve velmi chmurném duchu.

„Stalo se, čeho se tisíce let obávaly mnohé generace lidí, zkoumajících vesmír,“ ukončil svou dlouhou zprávu Bghlt Hoghim, zástupce Strážců. „V současné době je již dokonale přerušeno spojení s planetou Keléné. Tato planeta je pro nás zřejmě navždy ztracena. Naštěstí byly přitom zničeny všechny stanice vjosuzgu, takže se vetřelci touto cestou na ostatní planety Společenství nedostanou. To neznamená, že je vyhráno. Další obydlená planeta je od Keléné vzdálená, ale kdyby se vetřelci rozhodli pokračovat dál tímto směrem, máme je za pouhých šest let u Fekepaie. Mohli bychom vyklidit i tu – se současnými zkušenostmi by taková akce proběhla s menšími ztrátami. K další naší planetě ale budou mít vetřelci pouhé tři roky cesty a já trvám na tom, že takhle to nejde! Společenství nemůže neustále pasivně ustupovat, za chvíli by nebylo kam!“

„Musíme se s vetřelci domluvit!“ prohlásil zástupce planety Askaris.

„Jak se chcete s nimi domluvit, když rozstřílejí vše, co se ocitne v dostřelu jejich zbraní?“ vybuchl náhle Bghlt. „Vždyť dosud neznáme ani jejich jazyk, nevíme, jak se spolu dorozumívají a víme, že k tomu v kosmu používají rádio. Vždyť jim nemůžeme říkat jinak než Vetřelci, nevíme odkud přiletěli, ani co mají v úmyslu!“

„Kdyby šlo jen o to, jak jim říkat, nebylo by to těžké,“ řekl jeden ze zástupců planety Země. „Uvedli se agresí, můžeme jim říkat třeba Agríši, na tom nezáleží. Horší je, zda jim jde o Keléné, nebo zda potáhnou dál. První případ by znamenal, že bychom měli nebezpečné sousedy na dosah od našich světů, ale přece jen bychom o nich věděli a časem bychom s nimi snad mohli navázat kontakt. Ale jestli tam nezůstanou a vyrazí dál, budeme muset uvažovat, jak je zastavit. Zatím máme kam ustupovat, ale to by se mohlo změnit. Agríši v současné době neznají nadprostory, ale jestli nejsou hloupí, jistě si všimli, co jsme jim zatím předvedli. Někdy stačí vědět, že nějaká možnost existuje, aby obrátila výzkum správným směrem. Nevím, jak bychom evakuovali další planety, kdyby Agríši dovedli létat nadprostorem. Pak bychom na to neměli roky, ale nanejvýš dny – a souhlasím, brzy bychom neměli kam ustupovat.“

„Co tedy máme dělat?“ namítal zástupce Bardžá.

„Musíme se Agríšům postavit silou,“ řekl ne zrovna nahlas zástupce Země.

„Jak tomu máme rozumět – silou?“ zeptal se Bardžan.

„Je mi to líto,“ řekl zástupce Země, „ale obávám se, že mi Bardžané neporozumí. Když říkám postavit se silou, pak to znamená rozstřílet každou hvězdnou loď jejich předvoje právě tak nemilosrdně, jako oni rozstříleli planetu Keléné. To je jediné, co je může zastavit. Pokud to nepomůže, musíme ničit jejich lodi tak dlouho, dokud zbývající necouvnou.“

„Snad nemyslíte – úmyslně ničit myslící bytosti?“ vytřeštil oči Bardžan a s ním spousta ostatních.

„Pro mnohé z vás je to těžko představitelné,“ přidal se Bghlt, zástupce Strážců. „Opravdu si nedovedu představit, že by někdo z Bardžá stiskl spoušť zbraně, zamířené na myslící bytost. Jenže když nevystřelíme my, budou střílet jen oni. Už ukázali, že to dovedou. Budeme ustupovat, ztrácet planetu za planetou a nakonec nás zaženou někam do kouta Galaxie a tam nás vyhubí. Myslím si, že máme opravdu jen jedinou variantu. Nedovolit těm bytostem další expanzi směrem do naší oblasti.“

„To je – nepředstavitelné!“ zajíkl se Bardžan.

„Nepředstavitelné – pro Bardžany,“ přikývl zástupce Země. „Ale já si myslím, že ve Společenství najdeme bytosti, schopné namířit a vystřelit, když se jedná o bytí či nebytí celého Společenství.“

„Z nás to nikdo nebude,“ otřásl se Bardžan.

„My také nemůžeme…“ přidal se zástupce Askarisu.

„Myslím si, že v celém Společenství jsou tři – čtyři rasy, jejichž příslušníci jsou schopní zabít jinou myslící bytost – pokud to ještě nezapomněli,“ řekl potichu jeden ze zástupců planety Ux. „Ale jako se těch bytostí ostatní lidé i ne-lidé štítili, teď možná budou rádi, že se někdo takový ve Společenství najde.“

„Myslíte si, že jiné řešení není?“ zkusil to ještě jeden ze zástupců planety Eio.

„Pokud je, nikdo z nás o něm neví,“ řekl Strážce Bghlt. „Je to ale stejné, jako s planetou Keléné. Mohli jsme doufat, že se s Agríši domluvíme po dobrém – ale byla chyba otálet s evakuací. To se stalo osudné pro více než padesát milionů bytostí. I teď můžeme doufat v zázrak, buďto že bychom se přece jen domluvili, nebo že najdeme jiné, méně drastické řešení – ale pro jistotu musíme postavit ozbrojenou flotilu mezihvězdných lodí a naučit se střílet, jinak oběti Agríšů nebudeme počítat na milióny, ale na stovky miliard.“

„A co když tu ozbrojenou flotilu postavíme – a pak se přece jen dohodneme po dobrém?“

„Pak to můžeme udělat tak, jako to udělali celkem nedávno na planetě Aigura. Když u nich definitivně skončilo zabíjení a zbraně nebyly k ničemu, roztavili je. Upřímně bych si přál, abychom to mohli udělat co nejdříve i my. Ale opět opakuji – zbraně musíme nejprve sestrojit a zjistit, zda na protivníky stačí.“

Zasedání pokračovalo ještě pár dní. Mírumilovnější bytosti, především Bardžané, kteří Galaktické společenství na mírových principech založili, ale i ostatní, horečnatě přemýšleli o různých způsobech, kterými by bylo možné obejít děsivé řešení Strážců, ale od všech protinávrhů museli nakonec ustoupit jako od příliš nejistých.

Jakmile shromáždění přijalo jako pravdivé tvrzení, že dál váhat je nebezpečné, museli jeho účastníci dát svolení ke stavbě ozbrojených hvězdoletů schopných utkat se s Agríši silou proti síle.

„Pro kteréhokoli Bardžana bude účast v tak hrůzném podniku strašně deprimující,“ poznamenal jeden ze zástupců planety Hruíané, rovněž osídlené lidmi B-typu.

„Asi by bylo jednodušší, kdyby se akce zúčastnili jen ti členové Společenství, kteří se toho odváží,“ navrhl jeden ze zástupců planety Země. „Ostatní nemusí znát podrobnosti, seznámíme je jen zhruba s celkovou situací.“

Proti tomu se ale postavily chobotnice z Uxu. Podle nich bude nutné, aby se této akce zúčastnili všichni, byť jen symbolicky, třeba po jednom zástupci z každé rasy. Každý nástroj násilí musí být pod důkladnou kontrolou všech, jinak hrozí nebezpečí jeho zneužití.

A tak nakonec Rada rozhodla.

Na Aiguře vyrobí flotilu hvězdných lodí, schopných letů nadprostorem. Země je vybaví nejúčinnějšími zbraněmi, jaké se dají sehnat. Prozatím přicházely v úvahu pozemské fotomety, zvětšené na maximum velikosti a výkonu. Proti tak velikým kolosům, jako byly bitevní lodě Agríšů, odborníci ze Země a Uxu posoudili jako nedostačující i aigurské iégy. Uxané svými zbraněmi přispět nemohli, neboť před dávnými lety pečlivě zničili všechno, co připomínalo války na jejich planetě, takže o principech zbraní nevěděli téměř nic.

Velením lodí chtěla Rada pověřit bytosti z civilizací, které přicházejí v úvahu. Protože většině lidí Společenství bude cizí ublížit jiným inteligentním bytostem, jednalo by se pouze o lidi civilizací Aigura, Eio a Země, možná o ne-lidi civilizací Nonta a Ux. Civilizace Nonta po delší úvaze odmítla účast svých dobrovolníků v posádkách ozbrojených lodí, neboť ji teprve nedávno připojili a hrozilo by nedorozumění mezi jejími obyvateli a ostatními bytostmi, které by mohlo mít v mezních případech při nebezpečné situaci tragické následky. Tak jako ostatní světy Společenství však neodmítla vyslat do Galaktické flotily pozorovatele.

Rada dále rozhodla, že všechno musí prozatím udržet v tajnosti, aby se zabránilo panice. Jen obyvatelé ohrožených planet mají právo na plnou informovanost. Planety daleko od nebezpečné zóny tím raději nebudou zneklidňovat.

S tím skončil sněm a vzápětí nato i rok 034, který se tak významně, bohužel v nejhorším smyslu, zapsal do dějin Galaktického společenství.

Errata:

08.11.2021 15:35