Vítej, návštěvníku!

Ligaidovy děti

Harryho Rosse přivedl do zdejšího Zapadákova jedině čich novináře-reportéra – a jeho profesionální zkušenost.

Planeta sama byla nezajímavá k uzoufání. Jedna jediná stanice vjosuzgu – to už hovořilo samo za sebe. Záložní svět – nic víc.

Donedávna platilo pravidlo: postavit na každé planetě včetně nezajímavých technických nejméně dvě stanice vjosuzgu, pokud možno každou na jiném kontinentu, aby je žádná přírodní katastrofa nemohla zničit současně. Spojení s takovou planetou by totiž bylo definitivně ztracené. Na obydlených a významných technických planetách stály brzy desítky i stovky stanic, naopak nevýznamné pouštní, ledové a jedovaté planety Společenství ponechávalo svému osudu.

K obnově spojení by totiž museli vyslat expedici, což v dobách Třetí galaktické éry znamenalo velmi zdlouhavý, nákladný a nebezpečný mezihvězdný let.

Jeden takový případ se skutečně stal, dokonce nepříliš dávno, ale byl snad jediný za celou dobu trvání Galaktického společenství. Nikoho by nenapadlo podnikat něco takového kvůli neužitečné technické planetě a jen záchrana obyvatel planety Rhyinkáa byla dostatečným důvodem k vyslání hvězdoletu. Bližší podrobnosti o expedici Rhyinkáa se mohl každý dovědět v otřesné knize reportáží Gavro Huiéese Konec civilizace, sepsané během evakuace zničené planety. První vydání ze známého nakladatelství Aixil v Cokrezu na planetě Bardžá bylo ihned rozebráno, stejně jako dalších šestnáct, vydaných zčásti i na dalších planetách.

Pak se ale na Askarisu, obydlené planetě Galaktického společenství, nečekaně objevil nadprostorový stroj Aigurské civilizace a obávané mezihvězdné cesty ztratily hodně ze své hrozivé krásy. I když průzkum neznámých oblastí je vždycky nebezpečný, přelety prázdným mezihvězdným prostorem se už dnes nepočítají na roky, ale na hodiny. Není div, že se od chvíle přistání Aiguřanů na Askarisu začala počítat Čtvrtá galaktická éra. Cesta nadprostorem na známou planetu není v dnešní době složitější, než kdysi přelet oceánu. Na Yllině proto postavili jen jedinou stanici, ačkoliv podmínky na této planetě byly pro život lidí velice příznivé a počítalo se s její brzkou kolonizací.

Desetičlennou obsluhu stanice tvořila směsice bytostí ze všech koutů Společenství. Všichni byli hned ochotní bavit se s návštěvníky o čemkoliv, dohromady mohli celé hodiny vyprávět o různých zajímavých věcech, ale jako na vztek o této záložní planetě a jejích obyvatelích nikdo nic nevěděl.

Harry se dověděl jenom to, co věděl už z Aigury. Že se tu někde nachází tlupa jakýchsi fanatických archeologů, kteří nemají nic lepšího na práci, než se vrtat do dávno minulých věcí (čím starší, tím lepší). Ani předmět jejich vědeckého zájmu nepředstavoval kromobyčej zajímavé téma – starých protiatomových bunkrů je jen na Zemi po různých pevninách rozeseto jako máku. Také pyramidy se ve známé oblasti vesmíru nacházejí na více planetách a co víc, na mnoha světech jsou o tisíce let starší než na Zemi. Zajímavé by bylo jen to, že tato stará stavba je údajně zvláště dobře zachovalá. Ale všechno dohromady by rozhodně nepřitahovalo zájem dvanácti miliard bytostí převážně lidí B-typu, čtenářů časopisu Galaxie a my. To pro ně Harry Ross a jiní sháněli po všech čertech jakékoliv informace. Pardon – ne jakékoliv, ale takové, které upoutají a pomohou udržet nebo ještě lépe zvýšit zájem čtenářů a tím i náklad.

Harrymu štěstí přálo – ale je třeba uznat, že sám štěstí hodně napomáhal. Novinář jeho kalibru obvykle není redakcí považován za poskoka (skoč na tamtu výstavu, cestou bys mohl…), ale očekává od něho, že tak jako vlk samotář občas přinese kořist, která vydá za měsíční snažení jiných. Experta pak nepověřují úkoly, ale čekají, že sám půjde tam, kde se něco zajímavého děje.

Harrymu se často dařilo být při tom, když se dělo něco zajímavého. A nemusel to být předem očekávaný výbuch sopky na planetě Sinthareii, ke kterému se sjela celá výprava reportérů. Po pravdě řečeno, dva nejzuřivější pronikli tak blízko k sopce, že nedokázali splnit druhé základní pravidlo dobrého reportéra, která jsou:

1) zjistit, kde se má dít něco zajímavého a dostat se do centra dění – být při tom.

2) také se odtud vrátit – pokud možno se zdravou kůží a se všemi zuby.

Harry byl ovšem jedním z novinářů na zasedání Rady Společenství, když začala invaze Agríšů. To už vysloveně byla otázka jeho čichu. Zasedání Rady bývala dřív doménou reportérů nižší kvality (»ten řekl to a ten zas tohle«). Harry byl v sále, když Strážci poprvé promítali, jak loď předvoje Agríšů zničila první tři města na Keléné. Samozřejmě získal nejlepší záběry ze všech reportérů – mít nejdokonalejší aparaturu byla věc jeho profesionální cti. Vzápětí se ho jako každého novináře dotklo, když Rada prohlásila jednání za neveřejné a přítomné novináře požádala neopouštět město, nesnažit se odcestovat a nepokoušet se spojit s redakcemi.

Na rozdíl od kolegů proti tomu zbytečně neprotestoval, ani neztrácel vzácný čas planými diskusemi, zda má Rada skutečně právo omezovat osobní svobodu novinářů (věděl, že má), anebo jakým způsobem obejít zákaz. Věděl, že to bude nemožné a neměl zájem přijít o jiskřící novinářskou legitimaci, opravňující ho ke vstupu prakticky kamkoliv. Místo toho obešel Strážce, kteří mu ochotně ukázali cokoliv, oč je požádal – jen s upozorněním, že to smí použít až po uvolnění informačního embarga. Pilně se účastnil zasedání a podařilo se mu získat rozhovory s hlavními protagonisty i s Kurtem Nachtigalem, kterého později nějaký začátečník vyslýchal tak nešikovně, že Kurt od té chvíle novináře beze slova vyhazoval.

Harry měl reportáž po ukončení informačního embarga ze všech nejúplnější, což opět zajistilo jeho časopisu obrovský úspěch. Reportér totiž nesmí klást návodné otázky a už vůbec ne, aby to vypadalo jako usvědčování zločince.

Nezískat rozhovor s hlavním a klíčovým účastníkem agríšské války považoval Harry za svou osobní porážku. Nic na tom nezměnilo, že nebyl sám a že žádný novinář v celém známém vesmíru se nemohl pochlubit trofejí – rozhovorem s představitelem civilizace Gurroa. Dítě té civilizace se tam objevilo jen dvakrát a pokaždé tak krátce, že se o nějakém rozhovoru prostě nedalo mluvit.

Pokusil se zainteresovat do záhad Strážce, ale tentokrát neuspěl. Oficiálně odmítli sledovat někoho nevinného. Jeden z nich však soukromě Harrymu prozradil, že z technických důvodů ani nemohou zobrazit události, které se odehrály v jiném prostoru než v Euklidu – právě v tomto případě se zřejmě jednalo o další dosud neznámé nadprostory. To vše sdělil Harrymu výslovně soukromě a vzápětí ho dost důrazně požádal, aby před jeho očima záznam rozhovoru smazal.

Harry mu se skřípěním zubů vyhověl, ale uznal, že by se informace o slabinách Strážců a zejména, jak se jim dá uniknout, přece jen zveřejňovat neměly.

Zkusil to proto jinak.

S pečlivě retušovanou fotkou navštívil svého známého lékaře Imre Györnaye a pokusil se vytáhnout z něho, co ví o všech rasách humanoidních bytostí, nacházejících se ve známé části vesmíru. Imre teprve nedávno úspěšně ukončil studia na biologické univerzitě v Cokrezu na Bardžá, kde měl na dosah ruky veškeré novinky biologické vědy.

„Tohle je vskutku zajímavé,“ řekl mu Imre, když si pečlivě prohlédl obrázek. „Vypadá to na typické aigurské dítě – až na ty oči. Už jsem něco takového viděl, počkáš si chvíli, než to najdu?“

Počkat si na něco zajímavého nebylo Harrymu nikdy proti mysli. Imre zapnul počítač a spustil na něm program. Netrvalo dlouho a měl výsledek.

„Podívej – je to on,“ ukazoval Harrymu na obrazovce. Bylo to malé dítě, novorozeně, ale Harry přímo nadskočil. Aigurské novorozeně – s pozemskýma očima! Právě taková kombinace, jako na Harryho fotografii!

„Co je to zač?“ otázal se Imreho nedočkavě. „Přiznám se, o takové rase jsem ještě neslyšel! Kde vlastně žijí?“

„Myslel jsem, že to znáš,“ podíval se na něho Imre udiveně. „To je přece už pěkných pár let známá novinka! Není to žádná nová rasa, ale míšenec. Otec pochází ze Země, matka je z Aigury. Pravda, je trochu neobvyklý, ale konečně, proč ne? Zajímavé to je spíš z lékařského hlediska, normálně mají lidé Aigury proti Bardžanům – nebo lidem Země, což je totéž – nějaké nesnášenlivé geny. Ale tady se je podařilo překonat, nebo jak to bylo… Je to unikát, od té doby zřejmě nikoho nenapadlo takový pokus opakovat. Mezi námi, lidé z Aigury vypadají trochu směšně. Nejvíc pro pozemšťany, protože Suidae, čili prasátka, se nikde na jiných planetách nevyskytují… Ani si nechci představit, jak by se Aiguřané tvářili na vepřové maso – muselo by jim to připadat jako kanibalismus. Dokonce jsem slyšel, že někteří omdleli, když na Zemi spatřili v řeznických obchodech vepřové hlavy. Jak jsi vůbec přišel k té fotce? Vsadil bych se, že to je právě to mimino, co mám v archivu – dnes je pochopitelně o trochu starší. Věnoval bys mi tu fotku? Rád bych si ji přidal do sbírky. Schraňuji si takové kuriozity z Lékařských zpráv, vydávaných na Bardžá. Tam jsou největší vesmírné kapacity na biologii, známe to jistě oba, co bychom si povídali.“

„Beze všeho,“ přikývl Harry. „Ale ukážeš mi všechno, co o tom dítěti máš, ano? Musíš toho mít přece víc, neříkej, že máš jen ten jeden obrázek!“

„Je toho celý článek,“ souhlasil Imre, zatímco si z Harryho elektronického alba přehrával fotografii do svého počítače. „Jen si nejsem jistý, zda tě to bude zajímat. Ten článek nebyl určen pro laickou veřejnost, dokonce ani ne pro většinu lékařů. Byl to specifický článek pro velice pokročilé genetiky. Tomu ty nemůžeš rozumět.“

„Něco tam bude, ne?“ nadhodil Harry. „Třeba jméno dítěte, jeho rodičů a tak…“

„To je na dvou řádcích v závěru, ale nevidím důvod, proč bys měl číst tu omáčku vpředu. Předem tě varuji, bude pro tebe dokonale nestravitelná.“

„Jen mi to ukaž, uvidíme,“ třásl se Harry netrpělivostí.

„Jak chceš – já jsem tě varoval!“

Ukázalo se, že Imre měl pravdu. Jediné, čemu Harry rozuměl, bylo pár faktografických údajů na konci článku.

„Člověče – to je ale zajímavé!“ řekl Harry po chvilce.

„Nehoupej mě,“ odfrkl si Imre. „Neříkej, že chápeš, o co šlo!“

„Poslyš, Imre, pro mě jsou opravdu nejdůležitější ty dvě poslední řádky,“ přiznal Harry. „Ale i to je úžasné, dobře mě poslouchej! Je tu napsáno, že se dítě jmenuje Gurroa Ligaid; otcem má být Pavel Ligaid ze Země, matkou Yl-la Ligaidová z Aigury.“

„To už jsem přece říkal. Jen mi netvrď, že tě to zajímá z biologického hlediska,“ řekl Imre. „Za tím musí být něco jiného. Řekneš mi aspoň, oč jde? Nebo si na to budu muset zase kdovíjak dlouho počkat, jak je u tebe nechvalným zvykem? Jsme snad ještě kamarádi, nebo ne?“

„No dobrá, tobě to řeknu,“ rozmýšlel se Harry. „Snad nic nerozneseš a třeba bys mi mohl ještě poradit. Budeš mlčet jako hrob, dokud to nevyjde?“

Imre to slíbil.

„Dejme tomu, že mám ještě jeden, zajímavější obrázek toho dítěte,“ řekl Harry příteli. „Gurroa Ligaid… Člověče, mně už z toho jména trnou zuby! Tobě to nic neříká? No dobře, opravdu nemůžeš znát všechno, ve zpravodajství se to jen mihlo… Tak se podívej na tuhle fotku, to je originál bez retuše! Teď už bys mohl uhádnout, kde jsem k němu přišel.“

Imre si fotografii pozorně prohlédl a bezděky si přitom hvízdl. Obrázek dítěte byl zcela stejný jako prve – jenže tentokrát na něm nebylo vymazáno pozadí.

Dítě v jednací síni Rady Galaktického společenství myslících bytostí!

„Gurroa – ano, člověče, to souhlasí!“ vydechl udiveně. „Aby to byla stopa…“

„…k civilizaci, co zachránila Galaktické společenství před Agríši!“ shrnul Harry. „To si piš, že to bude ono! Nikdo neví, odkud se vzala, kde se nachází – a přitom její hlavní představitelé klidně žijí přímo mezi námi, někde na Aiguře! Člověče, tohle bude trhák! Ale pamatuj, slíbil jsi mi mlčení!“

„Já mlčet budu – stejně bych to neuměl tak prodat, jako ty,“ přikývl Imre. „Ale něco za něco! Podívej se, to dítě je zajímavé tak jako tak, pro nás lékaře – a jak vidím, i pro tebe. Jestli se nepletu, půjdeš po tom dál, viď?“

„Samozřejmě!“ opáčil Harry. „Cítím v tom senzaci prvního řádu – a nepřenechám ji nikomu! Teď jde jen o to, aby někdo jiný neměl podobný nápad.“

„No – tak by s tím přišel dřív,“ pokrčil rameny Imre.

„To mi neříkej ani v legraci!“ naznačil Harry oběma rukama škrcení. „Já jsem ze staré školy!“

„V tom případě by sis měl pospíšit,“ popíchl ho Imre. „Já bych měl na tebe jednu prosbu, prosbičku.“

„Bude-li to v mých silách – pro tebe vždycky!“

„Zajímá mě, zda má sourozence,“ řekl Imre. „A pokud ano, jak vypadají.“

„To nebude zajímat jen tebe,“ přikývl Harry. „Máš mé slovo, že se to dozvíš – kdyby nic jiného, pak přinejmenším dřív než ostatní.“

V následující hodině si sbalil věci a nejbližším uikem⁵ odcestoval na Aiguru.

Ukázalo se, že mezi Zemí a Aigurou je docela čilý provoz, takže nemusel kvůli tomu objednávat speciál. Také jméno Ligaid na Aiguře zřejmě hodně znamenalo, ačkoliv zpočátku Harrymu nabízeli úplně jinou osobu. Teprve tady si uvědomil, co vlastně dávno věděl. Fo-ru Ligaid – to je přece továrna, kde vyráběli pro Galaktické společenství válečné křižníky do války proti Agríšům! Tak nebo tak se neustále setkával s dalšími a dalšími indiciemi – a všechny se nějak dotýkaly Agríšů.

V současné době se v Mofidijské továrně na Aiguře nestavěly žádné kosmické obludy, vyzbrojené strašlivými fotomety terawattové ráže, ani nadprostorové letadlové lodi – nosiče atomových torpéd typu Sylva, ale docela obyčejné gryuly, jaké se vyrábějí na všech planetách. Dokonce se tu, jak jinak, setkal s pozemskými nápisy – především JAPAN na krabicích s navigačními přístroji. Neustále přetrvával pošetilý pozemský zvyk označovat produkty v několika abecedách „Made in Japan, Gea“, ačkoliv pozemské písmo, ať už euroamerolatinka nebo japonská katakana, bytostem mimo Zemi nic neříkalo.

Harryho jiskřící novinářská legitimace opravňovala požádat o vstup a od vedení továrny dostal i doprovod. Nad běžnými letadly ohrnul nos, ale to neměl dělat. Po továrně ho ochotně doprovázel Miltia Supung, velice výřečný Aiguřan. Harryho hned ze začátku zpražil ujištěním, že se na Aiguře vůbec nevyrábějí letadla převzatá od světů Společenství, ale naopak – na všech planetách Společenství dnes montují do letadel motory z Aigury. Elektronické navigační systémy JAPAN pocházejí ze Země, ale to je ve Společenství běžné.

„Člověče – ty nevíš, že Ligaid – to jsou antigravitační motory girrig? Nedávno úplně vytlačily z letecké techniky baporgy z Bardžá! Neříká ti nic ani jméno Sygyt, kosmické létací nárameníky? Navíc jsme jediná továrna Společenství, kde se nedávno vyráběly ozbrojené kosmické křižníky pro válku s Agríši!“

Harry musel přiznat, že to všechno zná, ale jaksi si neuvědomil, odkud tyto samozřejmosti pocházejí. Továrna obchodovala s celým vesmírem, s Japonskem měla čilé spojení. Nikdo se tu nad Harryho pozemským zjevem nepozastavil. Zdejší lidé byli proti němu drobounké postavy, měli všichni stejné kudrnaté mechovité vlasy, bronzově žlutou pleť, špičaté uši a oči černé, bez bělma (až to bylo Harrymu nepříjemné). Navíc – jejich nos! Vypadali opravdu jako prasátka! Harry měl bledou evropskou pleť, nos tak akorát, pozemské oči hnědé barvy, světlé, krátce přistřižené vlasy a poněkud hranatý obličej. Byl proti místním lidem příliš rozložitý, ačkoliv si zakládal na sportovní postavě. Rád o sobě říkal, že je pravý Američan, což ovšem znamenalo, že měl sklony ostatní lidi podceňovat.

„Nepřiletěl jsem na Aiguru za tvůrcem kosmických křižníků Fo-ru Ligaidem,“ vysvětloval trpělivě Miltiovi. „Zajímá mě úplně jiný Ligaid, nějaký Pavel – a měl by to být pozemšťan!“

Konečně se Miltiův obličej rozzářil pochopením.

„Ach tak, Pavel Ligaid!“ pochopil. „To byl přece první pozemšťan na Aiguře! Ten nám tady udělal mnoho dobrého! Chtěli jsme ho zvolit prvním prezidentem, jenže odmítl. Ale jsi nablízku, Pavel si vzal za ženu jedinou dcerku Fo-ru Ligaida Yl-lu, takže jsou příbuzní. Dokonce převzal i její jméno! U vás na Zemi je to prý možné – ostatně, tu novinku už tady uplatnilo hodně mladých lidí a nikomu to ani nevadí. Yl-la je ovšem velice krásná žena a nedivím se, že se mu zalíbila. Pavla Ligaida mají všichni naši lidé rádi. On je na Yl-lu opravdu hodný a navíc jí kdysi zachránil život, proto k němu tak přilnula, až si ho i přes jeho směšný vzhled vzala za muže.“

„On vypadá směšně?“ zaškaredil se Harry, ale u svého průvodce tím vzbuzoval jen větší a větší veselí.

„Jako všichni lidé ze Země!“ vyprskl Miltia smíchem. „Všichni máte směšné nosy jako zobák, někteří jako orli, jiní jako kachny… Pavel má stejný zobák jako vy.“

„Mohl bych je vidět?“ ovládl se rychle Harry. Reportér se musí umět ovládnout za všech okolností a Harry patřil k reportérské elitě! Přešel bez komentáře zmínku o svém údajně směšném vzhledu, jen aby se něco dozvěděl.

„Možná ano, ale ne na tomto světě,“ zvážněl Miltia.

„Kde tedy jsou?“ zarazil se trochu Harry.

„Na Yllině. Tu planetu pro nás Pavel objevil v dobách, kdy jsme ani nevěděli, že existuje nějaké Společenství.“

„Jemu se u vás nelíbilo?“

„Tak to určitě nemůžeš brát, mezi námi mu jistě bylo dobře,“ řekl Miltia. „My ho máme opravdu rádi – nejenom protože si vzal děvče od nás. Povídám, byli bychom z něho udělali celoplanetárního prezidenta, kdyby nebyl proti. Jenže Ligaidovi nechtěli, abychom jim rozmazlovali děti, proto se přestěhovali na Yllinu. No, možná měli pravdu, nevím. Je to ale skoro stejné, jako kdyby zůstali s námi, vždyť na Yllinu se brzy bude stěhovat spousta lidí. Oni ji zkoumají, než se začne s kolonizací. Mimochodem, už jsi někdy potkal svět, pojmenovaný podle konkrétní ženy? Co já vím, takový je ve vesmíru jediný – Yllina podle Yl-ly Ligaidové.“

I to byla vlastně docela zajímavá informace. Možná by sama stačila na článek, ale Harry šel po něčem zvláštnějším. Děti té Yl-ly byly zajímavější než jejich matka.

„Ligaidovi mají dětí víc?“ zeptal se jakoby neúmyslně.

„Dokonce čtyři,“ řekl Miltia. „Nedívej se tak udiveně, uznáváme sice zásady regulované společnosti, ale jak víš, každý svět může některým svým členům povolit výjimku nad obvyklou dvojici dětí. Ligaidovi by ji dostali, i kdyby měla být jediná za sto let! Navíc se odstěhovali na Yllinu, tedy jsou to kolonisté a ti mají automaticky nárok na víc dětí než je obvykle. Mají jednoho chlapce a po něm tři děvčátka.“

„Tohle je jedno z nich?“ vytáhl Harry fotografii.

„Ukaž… ale tohle není žádné děvče, tohle je přece kluk Gurroa, děvčátka jsou mladší. Tři jejich děti mají naše starodávná aigurská jména. Gurroa znamená v aigurském jazyce Moudrý, Gají je Krásná a Gompa Spravedlivá.“

„A to poslední dítě?“

„To má jméno pozemské,“ řekl Miltia. „Jmenuje se Pavlína, prý po tátovi, co to znamená, nevím. Všechny děti vypadají aigursky, až na oči… Ale to už není takový rozdíl, jsou jinak docela hezké. Kde jsi přišel k té fotografii?“

„Nám novinářům se občas dostanou do rukou různé věci,“ pokoušel se to rychle zamluvit Harry.

„Možná je lepší, že jsou na Yllině, ty děti jsou prý moc zvláštní,“ trochu ztišil hlas Miltia. „Mám tam příbuzného archeologa, jmenuje se Kalimai Supung; byl tu asi před měsícem na návštěvě, co ten nám o nich napovídal, ani se to nikomu věřit nechtělo!“

„Mě takové povídačky zajímají, řekni mi něco!“ vybídl ho hned Harry.

„Na Yllině stojí jedna strašlivě záhadná stavba,“ začal Miltia tajemně. „Prý patřila nějakým lidem, kteří žili na tom světě před dávnými staletími a všichni pak záhadně zemřeli. Právě tu stavbu zkoumají archeologové, k nimž Kalimai patří. Původně její stáří odhadovali na stovky let, později to pozemšťané zpřesnili na pět tisíc, měli na to nějaké podivné radioaktivní metody.“

„Slyšel jsem už o ní,“ řekl Harry. „Ale víc mě zajímají Ligaidovi.“

„Právě tam Ligaidovi bydlí, jako ostatní,“ pokračoval tiše Miltia. „Ta stavba je strašně záhadná. Kdyby tam nebyly orientační směrovky, mohl by v ní člověk snadno zabloudit, že by nikdy nenašel cestu ven.“

„Na tom není nic záhadného,“ pokrčil rameny Harry. „Znám více staveb, ve kterých se dá zabloudit. U nás na Zemi i na Uxu…“

„Jen si nemysli!“ trochu zdvihl prst Miltia. „Naši lidé tam zásadně chodí jen ve dvojicích. Kdyby se někomu z nich něco stalo, aby měl kdo dojít pro pomoc.“

„Na Yllině nejsou Strážci?“ podivil se Harry.

„Nejsou, vždyť tam zatím lidé nežijí, až na těch pár archeologů – a na Ligaidovy.“

„No dobrá, ale na tom pořád není nic záhadného,“ zkusil namítnout Harry.

„Když Starou pevnost Yllinců Pavel Ligaid společně s naší výpravou objevil, byl prý kolem ní desetikilometrový čarodějný kruh! Takovou kruhovou poušť neměli a dodnes nemají nikde v celém známém vesmíru!“ řekl Miltia. „Dnes tam rostou rostliny všude, ale fotografie toho divu máme v muzeu a pořád vyvolávají různé dohady! Záhadné není jen to, ale všechno, co je tak či onak spojeno s rodinou Ligaidů. Jejich děti tam prý volně chodí jak se jim zachce – a dokonce bez nejmenšího dohledu rodičů. Nejen to, chodí si i ven z pevnosti, třeba do lesa na ovoce.“

„To bych považoval za úplně normální!“ řekl Harry.

„Na Zemi, na Bardžá i na Aiguře – jistě. Slyšel jsi ale někdy něco o obřích pavoucích na Yllině?“ podíval se Miltia na Harryho podezřívavě.

„Yllina… to jméno jsem slyšel, ale nevím o žádných pavoucích,“ sondoval Harry opatrně a zbystřil pozornost.

„To je totiž důvod, proč se na Yllinu zatím nikomu nechce,“ vysvětloval mu ochotně Miltia. „Zatím je, naštěstí, dost místa i na naší staré, dobré Aiguře. Ti pavouci jsou totiž vysocí půl sáhu a koho chytí do sítě, sám se z ní nedostane, to je vyzkoušené. Ty sítě nejsou jen obyčejné, jsou to pasti, padají na oběť shora a strašně prý lepí. Proto se do tamních lesů nikdo neodváží samotný, všichni tam chodí ve dvojicích a ozbrojeni. Pavouci na volně se pohybujícího člověka nezaútočí, ale kdo se chytí do jejich sítě… No a představ si, ty děti tam chodí samy, bez rodičů – a beze zbraní! Je tohle normální? Nedivím se dětem, nemají z toho rozum, ale není divné, že je rodiče klidně nechávají samotné v nebezpečí neznámé planety?“

„To opravdu divné je,“ připustil Harry a zvážněl.

„Můj příbuzný Kalimai říkal, že párkrát v opuštěné části pevnosti ty děti potkal,“ pokračoval Miltia. „Poprvé měl prý z toho šok. Šli jako vždycky dva. Najednou potkali jedno z těch děvčat, prý nejmladší Gompu. Bylo jí půl aigurského roku, to děti sotva začínají chodit, počůrávají se a pokud vůbec něco žvatlají, pak jen »máma« a »táta«. Ve Staré pevnosti všude svítí lampy, je tam světlo jako ve dne, ale uznej, potkat v takové pustině půlroční dítě může být šok. Gompa prý necapkala, ale běžela jako běžec sprintér a když ty dva potkala, zašvitořila na ně jen něco jako »Ahoj kluci, jak se máte, promiňte mi, moc spěchám« – a pak jim zmizela v boční chodbě, než se vzpamatovali. Není to záhadné?“

„To je opravdu zajímavé,“ zahučel Harry. „Ona se tam sama nebála?“

„Jak to vypadá, asi ne, zato Kalimai se z toho dlouho nemohl vzpamatovat,“ přikývl Miltia. „Prý se sebrali a šli navštívit Ligaidovy, aby je upozornili, že jejich děti běhají po pevnosti bez dozoru a že by se jim mohlo něco stát. Yl-la je oba klidně vyslechla, pohostila je ovocnými koláči, ale řekla, že o její děti nemusí mít starost. Ty se prý ve Staré pevnosti Chír Ekš vyznají lépe než kdo jiný.“

„Velmi podivná reakce – na matku,“ přikývl Harry.

„Taky si myslím, ale Kalimai zažil i horší věci!“

„Povídej!“ zajímal se Harry.

„Jednou tam Kalimai i s kolegou zabloudili,“ tajemně líčil Miltia. „Prý se o něco pohádali a najednou zjistili, že kolem nich nejsou žádné směrovky. Byli v neprozkoumané části Staré pevnosti. Co bylo horší, ani jeden, ani druhý nevěděli, jak nazpět. Bylo to pro oba nepříjemné, protože tam jsou chodby jedna jako druhá, všude světlo, ale nikde ani človíčka. Také se tam dá bloudit kolem dokola – a oni neměli žádné jídlo, takže by tam dlouho nevydrželi.“

„Asi by mi dřív chyběla voda,“ řekl Harry. „Ale když tam svítilo světlo, snad tam musel být někdo před nimi, ne?“

„Ve Staré pevnosti svítí světlo všude, i tam kde dosud nikdo z nás nebyl,“ mávl rukou Miltia, „Dodneška tam svítí původní lampy starých obyvatel, celých pět tisíc let. Také vody je tam dost, čistá voda teče z kdejakého vodovodního kohoutku a ty prý není těžké najít. Ale jídlo tam není, to ne. Najít tamní jídelnu sice také není problém, ale potraviny se za tisíce let dávno zkazily. Navíc se všude ve Staré pevnosti povalují mumifikované mrtvoly původních lidí. V částech aspoň trochu prozkoumaných jsou prý trochu uklizené, ale jinde… Musí to působit hrozně, když znenadání začnete chodit mezi mrtvolami!“

„Tak moment!“ ztuhl Harry. „Snad mi nechceš tvrdit, že tam svítí světlo a teče voda z vodovodu v místech, která byla celých pět tisíc let opuštěna?“

„Pět tisíc – ale aigurských let!“ upřesnil ihned Miltia. „Ve vašem pozemském počítání to znamená dvakrát tolik. Ano, teče tam voda, svítí elektrické světlo, dveře se samy od sebe otvírají; také tam jezdí většina výtahů… Elektromotory prý jsou ztuhlé, takže tam snadno poznáš dveře, které před tebou ještě nikdo neotevřel, ale jakmile se rozpohybují, jdou většinou jako hodinky. Původní bytosti na Yllině měly úžasné mazací prostředky, naše oleje a vazelíny by za tu dobu zaručeně ztvrdly na kámen a nikdo by s nimi nehnul ani heverem.“

Harryho polilo horko. Ta pevnost by podle toho musela být – dvakrát starší než nejstarší egyptské pyramidy! Uvnitř pozemských pyramid ale rozhodně není vodovod, o osvětlení nemluvě – a navíc, aby bylo všechno i po deseti tisíciletích funkční? Včetně výtahů, které u nás na Zemi přestávají bez pravidelné údržby tak brzy fungovat?!?

„Já to už zkrátím,“ řekl Miltia. „Bloudili tam asi den. To už se po nich sháněli ostatní z jejich archeologické bandy, prý byli i u Ligaidů, jestli nejsou tam. Ono se stalo i párkrát předtím, že někdo zabloudil. Kalimai se svým kamarádem už byli hrozně utahaní a řekli si, že si odpočinou. Posadili se do takových křesílek, je jich tam na chodbách dost. Ale náhle – to prý bylo tak hrůzyplné, že když nám to Kalimai tady na Aiguře vyprávěl, běhal nám mráz po zádech – náhle v tom naprostém tichu uslyšeli dupání malých nožiček – a stála před nimi Pavlína, nejstarší Ligaidovo děvče. Byly jí tenkrát pouhé dva aigurské roky – ale našla je. Podívala se na ně, usmála se a jen řekla, aby šli za ní. Zavedla je do odlehlé chodby, vtáhla do výtahu a vyjela s nimi o dvacet pater výš – Kalimai to zkoušel počítat, ale nebyl si jistý, zda se o jedno nebo o dvě patra nespletl. Když výtah zastavil a vystoupili, stáli sice v odlehlé chodbě, ale nejbližší křižovatka už měla na stěně namalované směrovky. Modré vedou k Ligaidům, červené k ubytovně archeologů a zelené ven z pevnosti, to kdybyste se tam někdy dostal… Kalimai i jeho kamarád ale najednou uslyšeli zvuk odjíždějícího výtahu – a Pavlína byla pryč! To víš, jak zbledli! Co řeknou rodičům, a tak podobně! Zůstat tam ale nemohli, vzali to tedy poklusem podle šipek a zakrátko byli u Ligaidů. Tam už to znali, nebyli tam poprvé. Zaklepali a vešli, aby Ligaidům sdělili, kde je jejich Pavlína. Paní Yl-la je pozvala dál, hned jim nabízela i večeři – a malá Pavlína seděla s ostatními dětmi u stolu jakoby nic, jen jim trochu šibalsky nosem naznačila, aby mlčeli.“

Nad tím se Harry nepodivil. Věděl už o tom, že lidé z Aigury umí svým podivným nosem vyjádřit mnohem víc, než lidé Země veškerou mimikou obličeje.

„Dodnes jim nikdo nedokázal vysvětlit,“ pokračoval Miltia, „jak je ta mrňavá žába dokázala předběhnout, když se oni, dospělí chlapi, hnali jako o závod nejkratší cestou! A od té doby oba pevně věří, že Ligaidovy děti mají zvláštní smysly, jaké obyčejní lidé nemají. Jak by je ta žába mohla objevit? To snad je opravdu jedině možné vysvětlení a já bych mu věřil. Připadá mi, jakoby ty děti byly z jiného světa! Vlastně je to pravda, otce mají ze Země. I když na druhé straně lidi ze Země už trochu znám, vaši krajané tu často pobývají obchodně. Vypadáte jako my, ale kdoví, co máte proti nám, lidem z Aigury, navíc?“

Ty děti opravdu patří do jiného světa, uznal Harry.

A nejen kvůli pozemskému otci!

„Nemáme žádné zvláštní smysly,“ odvětil pomalu. „Už jsem se na to ptal biologů. Naše pozemské děti nejsou ve vývinu rychlejší než aigurské. Když je našemu dítěti rok, také sotva chodí, čůrá do plínek a pokud žvatlá, pak nejvýš pár slabik…“

„Kalimai prý na vlastní oči viděl venku malou Gompu řídit letadlo,“ řekl Miltia pomalu. „Odlétala sama rovnou do vnitrozemí, ale to už jsem mu neuvěřil. Na Yllině nejsou navigační družice a řídit gryul bez japonské navigace? Prý to jde, po rodném městě ani já navigaci nepotřebuji, u nás není tak velký provoz – ale rozhodně bych to nerad zkoušel na neznámé planetě, kde navíc větší část roku panuje mlha. Tam přece musí zabloudit každý! Ale i kdyby to nakrásně šlo, nedokážu si to srovnat s představou dvouletého mrněte! Kalimai se nám ale dušoval, že to viděl na vlastní oči.“

„Tohle bych musel vidět!“ nadechl se Harry. „Náhodou vím, že létat s letadlem jde i bez japanu. U nás na Zemi se dokonce pořádají orientační závody. Závodníkům japany zapečetí, ale každý si je v nouzi může zapnout. Cestují přes pouště na Sahaře nebo v Austrálii; ovšem – na pusté planetě bych si to rozhodně nedovolil – a malé dítě?“

V té chvíli si ale vzpomněl, že přece sám na vlastní oči viděl, jak se jedno z těch dětí bez dopravního prostředku objevilo uprostřed sálu Rady Společenství. Požádalo devět tisíc členů Rady, aby mu vyklidili evsej, který potřebuje pro své hvězdné lodi! Ono to dítě opravdu mohlo řídit… A nejen malý gryul! Právě tak dobře i – nadprostorový letoun! Nebo – Harry se až zachvěl – nebo bitevní křižník! Ne-li něco ještě většího… ty objekty velikosti celé hvězdné soustavy… 

Buď jak buď, patřilo k civilizaci, která dokázala během hodiny přemístit deset tisíc kilometrových bitevních křižníků invazních flotil Agríšů – a navíc i dvě obrovské planety velikosti Země… co je proti tomu nějaký bitevní křižník!

Ještě tak hvězdolety s rozměry planetární soustavy…

Harry měl u sebe v batohu nejdokonalejší fotografie, jaké se daly pořídit, těch obrovských objektů. Jisté bylo, že létaly nadprostorem – ale uznávaný odborník Fo-ru Ligaid nedávno řekl, že velikost galaktických křižníků je na samé hranici možností igidhigů. Civilizaci Gurroa rozměry zřejmě nečinily problém. Pokud měla takové lodě, musela ovládat nějaké dosud neznámé síly – pak by ale měla neskutečnou moc! To nemohly ovládat děti – maličké gryuly snad ano…

„Já tam musím letět!“ rozhodl se Harry. „Odkud létají na Yllinu spoje?“

„Na Yllinu?“ podíval se Miltia pobaveně. „Tam přece nic pravidelného nelétá! Objednej si speciál tady v Mofidii, od nás se na Yllinu občas někdo vypraví, nebudou se aspoň divit, co tam chceš…“

Harry pro jistotu natočil i reportáž z mofidijské letecké továrny, kde v zadní hale čekaly na rozebrání dvě desítky zcela nových a přitom už vysloužilých kosmických křižníků, dosud pokrytých rýhovaným protiradarovým povlakem z černé gumy. Zblízka si také zaznamenal obrázky temných ústí bojových fotometů i magnetické katapulty letadlových lodí, bez oněch zlověstných černých disků termonukleárních torpéd – Sylv. Ty se měly rozebírat jinde. Tahle reportáž by sama o sobě stála za cestu na Aiguru, Harry však očekával něco ještě většího. Použil proto opět jiskřící legitimace která fungovala jako novinářský průkaz i kreditní karta, objednal si speciál a nechal se odeslat přímo na planetu Yllinu. Ani ho to nepřišlo draho, ačkoli odlétal samojediný. Speciály na rozvojové planety měly značnou slevu.

Na Yllině nejprve vyzpovídal obsluhu stanice, ale nic nového se nedozvěděl. Naneštěstí směna, se kterou hovořil, nevěděla o rodině Ligaidů téměř nic – což bylo pochopitelné, kdo zná jménem všechny lidi na světě? O bandě archeologů věděli, vždyť šlo o jediné trvalé zákazníky Transgalaktu! Ochotně Harrymu nabídli, že ho dovezou gryulem ke vchodu do Staré pevnosti a jeden z nich, původem pozemšťan, ho tam hned zavezl.

„Co tady děláš, krajane?“ divil se Harry, když spolu sami letěli nad pralesem.

„Ále – dal jsem se zlákat k dálkové dopravě,“ mávl rukou Kazimír Miroszewicz, rozložitý chlap, rodák odněkud od Krakowa. „Tady je služba jako jinde, ale přitom si tu připadám jako na opuštěném ostrově. Když nemám směnu, toulám se po pralese. Jsem povaha romantická – a to víš, na Zemi tak opuštěná místa nenajdeš, kdyby ses ulítal…“

„Obřích pavouků se nebojíš?“

„Proč? Když máš pistoli a nůž, nejsou nebezpeční. Jsou moc pomalí, víš? Lidi slabší tělesné konstrukce by asi mohli mít problémy, ale já, s mou medvědí náturou? Už jsem se z těch lepivých sítí dostával mockrát. Párkrát si to spletl i pavouk a chtěl by mě ochutnat, ale když zjistil, že jeho síť trhám na kusy, raději utekl! Jsou chytřejší, než by se dalo od hmyzu čekat. Oni většinou dobře vytuší, že kdyby neutekli, měli by smůlu. Je jich tam dost a žádný zákon je nechrání.“

„Myslíš si, že se v tomhle lese může procházet i dítě?“ sondoval opatrně Harry.

Kazimír se na něho útrpně podíval.

„Vlastně – proč ne?“ ušklíbl se. „Jen musí mít jako já aspoň devadesát kilo živé váhy. Poslyš, ne abys napsal, že planeta Yllina je svět stvořený k vycházkám, to bych mohl mít pár lidí na svědomí! Vycházky jsou tu přímo ideální, ale jen pro nás, pravověrné trampy tvrdšího zrna, víme? Abys mi rozuměl, z těch sítí se slabší člověk opravdu dostat nemusí. Ostatně, ani já se neprocházím bez dvou koltů a musím se přiznat, už jsem tady vystřílel pěkných pár kilo munice! Tady se dává povolení k nošení zbraně bez mrknutí oka, to není jako v civilizovaném světě. No, přiznám se, občas si tu také zalovím. Nevím proč, asi je v tom nějaký atavismus, ale rád střílím – samozřejmě ne na lidi, to bych nedokázal. Zdejší ještěrky chutnají líp než králík, to víš, na stanici pořádáme občas hody. Jó, na Zemi se tak krásné časy už nevrátí…“

Přistáli na mýtině v pralese poblíž nevysoké hory. Harrymu připomínala tvarem pradávné vojenské přílby – v Čechách nikdy nebyl a horu Říp neviděl. Stály tu v řadě tři gryuly archeologů, pokryté vrstvou špíny. Stranou se temněla nevlídná obdélníková díra do skály, jejíž vchod střežila masivní pancéřová vrata. To tedy byla pověstná pevnost Chír Ekš, kde měli žít všichni obyvatelé tohoto světa!

Harry se zachvěl tajemnou bázní, když si uvědomil, že i nejstarší z pozemských pyramid se stavěly v době, kdy tato pevnost byla pět tisíc let mrtvá – a přitom…

„Tak hodně štěstí, krajane!“ popřál mu Miroszewicz. „Všechny dveře se otevírají stejně jako hlavní vchod, páčkou po straně. Vidíš ji ve výklenku vpravo, druhá taková páčka je zevnitř. Zavírat není čím, samy se po chvilce zavřou, což je dobře, aspoň se tam nenastěhují pavouci. Ale to ti povídám, ne abys sešel s červených šipek – nebo tě budou kdovíjak dlouho hledat!“

Uvnitř Staré pevnosti Chír Ekš bylo ticho – jako ve správné hrobce. Dvacet metrů od vchodu, hned za prvním zákrutem chodby, svítila podivnou nazelenalou září první světla. Harry si je chvíli prohlížel, ale nebylo na nich nic k vidění. Velké čtverce na stropě svítily klidnou září, nedalo se z nich poznat nic. Bio-luminiscenční lampy svítí také tak – ale tato světla zářila tímhle klidným, nevýrazným světlem bez přerušení už deset tisíc let! Harry si byl náhle jistý, že tolik nevydrží žádná lampa vyrobená ve Společenství. Občas se tu a tam našel tmavý čtverec, ale to by se dalo pochopit spíš než že zbývající ještě svítí. Deset tisíc let nepřetržitého provozu je mimo chápání lidského rodu na všech světech…

Barevných šipek si musel všimnout každý, kdo nebyl slepý. Harry se nedal po červených, ale po modrých. Řekl si, že nepůjde nejprve k archeologům, jak to původně zvažoval, ale rovnou se podívá, kde tu bydlí Ligaidovi.

Sešel po mnoha schodištích, prošel několik set metrů chodeb, otevřel nespočet dveří. Všechny se otevíraly stejnou páčkou, umístěnou vpravo nebo vlevo – všechny se za ním po chvilce zavřely. Pohybovaly se hladce a bezhlučně. Harry zkusil odbočit do jedné z bočních chodeb, vyzkoušet některé dveře mimo prozkoumanou trasu. Odvážil se stranou sotva dvacet metrů, ale ukázalo se, že i to mu postačí. Stiskl namátkou páčku jedněch bočních dveří a ozvalo se kňourání skrytého elektromotoru. Pak sebou dveře trhly a rozjely na stranu, už klidně a hladce, jako všechny dosavadní.

Harryho až zamrazilo, když si to uvědomil.

Ty dveře před ním nikdo neotevřel – deset tisíc let! 

Nahlédl do místnosti. Bylo tu světlo jako všude. Malá místnost byla skoro prázdná. Pár skříní, stolek a židle, nic neobvyklého. Zdejší nábytek by mohl klidně pocházet i ze Země. Napravo stálo nízké lůžko a na něm ležela postava, částečně přikrytá světlou žlutou látkou, obrácená zády ke dveřím – jeden z původních obyvatel tohoto světa! Harry spatřil jen vyschlou kostru potaženou hnědou kůží, zarazil se a neodvážil se vstoupit. Připadal by si jako vykrádač hrobek dávných faraónů. Po chvíli se dveře opět hladce uzavřely – a hrobka se uzavřela.

Raději se rychle vrátil na chodbu, viditelně označenou barevnými šipkami a obrátil se k bytu rodiny Ligaidů. Tísnivý dojem mumifikované mrtvoly původního obyvatele ho už nepustil a poháněl ho dál. Mimoděk ještě zrychlil, pak se dokonce rozběhl – až málem vrazil do drobné usměvavé ženy aigurského typu, vycházející z jedné boční chodby.

Zastavil se a oddechl si.

Byla drobné postavy jako všechny Aiguřanky. Byla oblečená do jednoduché okrově žluté kombinézy s velkými kapsami, světlehnědým páskem a malými hnědými botkami. Měla černé kudrnaté vlasy, bronzovou pleť, krásné, velké, úplně černé oči, ovšem bez bělma – a jako všichni Aiguřané i trochu směšný, plochý nos s dírkami dopředu a špičaté uši.

„Ty jsi tu zabloudil, viď?“ uvítala ho. Měla vysoký hlas docela příjemného zabarvení.

„Naopak, řekl bych, že jsem došel přesně tam, kam jsem potřeboval,“ vrátila se mu hned dobrá nálada. „Hledám totiž Ligaidovy.“

„To jsi tu skutečně správně,“ prohlížela si ho pozorněji. „Ale Pavel není doma a nikoho ze Země nečekáme. Nu což, pojď dál! Máš štěstí. Mám obvykle dost práce, ale dnes jsem skončila o trochu dřív, jinak bys mě našel vedle počítače a neměla bych pro tebe tolik času.“

Zavedla ho do příjemně zařízeného pokoje a usadila ho k nízkému stolečku do pohodlného křesla.

„Jak vidím, krajan Pavla, viď?“ zeptala se ho. „Nabídla bych ti tedy něco, co má rád i on, chceš?“

„Nepřiletěl jsem kvůli večeři,“ zavrtěl hlavou Harry.

„Nejsi první pozemšťan, který sem přišel za Pavlem,“ usmívala se. „Zatím mé koláče nikdo neodmítl. A neboj se, mám jich napečeno dost, moje cháska by se po nich mohla utlouci. Občas nějaké věnujeme archeologům a ti nedopustí, aby se nějaká dobrota zkazila.“

„Já tu ale nejsem jen za Pavlem,“ řekl Harry.

„Nechceš mi přece tvrdit, že jdeš za mnou!“ usmála se.

„Pokud jsi Yl-la Ligaidová, jdu sem také za tebou,“ kývl vážně Harry.

„Ano, jsem Yl-la Ligaidová. V tom případě odmítnout pozvání na koláče prostě nemůžeš. Kdo vůbec jsi?“ zeptala se, ale nečekala na odpověď a odběhla do vedlejší místnosti. Vrátila se obratem a položila před hosta talíř ovocných koláčů podivné vůně.

Představil se také, ale povoláním se zatím nechlubil.

Yl-la přinesla ještě dva poháry podobně vonící šťávy a pak se posadila naproti němu.

Chvíli ji zvědavě okukoval a přitom přemýšlel.

Musí mít nějaké zvláštní přednosti, uvažoval, kvůli kráse by si ji žádný pozemšťan za ženu nevzal. Aiguřan o ní bájil hotové pohádky, jak je to úžasná kráska – ovšem ten její prasečí obličej… Ačkoliv – kdoví, jaká měřítka krásy platí na Aiguře? Mezi svými by mohla být hezká, má jemné rysy v obličeji, hezké vlasy a veliké oči s tajemným výrazem – to musí přiznat i zatvrzelý pozemšťan a ctitel krásných žen. Špičatá ouška se dají přijmout, jsou malá, dalo by se říci decentní. Obličej nemá tlustý, ne, je docela štíhlý. Jen kdyby tam nepřekážel ten nešťastný nos, ta veliká růžová placka s nosními dírkami, podobná obrovskému knoflíku!

Ale vždyť ten Pavel je pozemšťan, uvědomil si Harry, jak si vůbec dokázal vzít za ženu něco takového? Jak ji asi líbá? Vždyť ona má i ústa jako prasečí rypáček! Za tím musí něco být, přece si někdo nevezme ženskou, aby s ní měl malé – vepříky…

Yl-la mlčela. Harry si náhle uvědomil, že se opravdu ve svém životě ještě nikdy nesetkal se ženou, podle které by byla pojmenovaná planeta. A dokonce tato.

Yllina, podivný tajemný svět. Jméno dal planetě Pavel Ligaid. Není v tom také něco nanejvýš pozoruhodného?

„Jen si ber, nestyď se,“ pobízela ho s úsměvem a trochu k němu přistrčila mísu. „Zdám se ti směšná, viď? My se zdáme každému pozemšťanu směšní, dokud si na nás nezvyknou. Také by sis časem zvykl. Ostatně, je tomu i naopak! Vy se zdáte naopak směšní nám.“

„Máš moc krásné oči,“ řekl Harry, aby zakryl rozpaky.

Pak si vzal kousek koláče, nejprve k němu jen zvědavě přičichl, opatrně ukousl – a pak se do koláče pustil.

Pravda, hlad měl, ale koláče byly vynikající a pověst o nich rozhodně nelhala.

„Ani oči lidí Země nejsou ošklivé,“ zavrtěla hlavou. „To bych se nesměla dívat na Pavla, ani na své vlastní děti.“

„Ty mě zajímají nejvíc,“ řekl Harry plnou pusou. „Kde je vlastně máš?“

„Ty jsi biolog?“ podívala se na něho tázavě.

„Ne, já biologii vůbec nerozumím,“ přiznal Harry.

„Odkud se můžeš zajímat o naše děti?“ chtěla vědět.

Harry vytáhl fotografii. „To je přece jedno z nich, ne?“

„Ano, to je Gurroa, náš nejstarší,“ roztála. „Odkud máš ten obrázek?“

Podal jí tedy beze slova druhý, neretušovaný.

„Tohle neznám!“ vrátila mu fotografii po chvilce. „Co je to za sál? To přece není tady! A těch lidí – a jak se tak koukám, jsou tam i docela jiné potvůrky! Odkud to máš?“

„To je z Bardžá, centrální planety našeho Galaktického společenství,“ řekl Harry. „Je to ze zasedání Rady.“

„Dobře, ale co tam dělá náš Gurroa?“ podivila se.

„Na to bych se ho právě chtěl zeptat,“ řekl Harry.

„Já jsem na Bardžá kdysi párkrát byla,“ řekla Yl-la, „ale Gurroa ne – pokud nepočítám, že jsem ho tehdy nosila v bříšku…“

„Ale tady – vidíš sama!“

„To je určitě fotomontáž!“ usmívala se klidně. „Moc dobře vím, jaká kouzla se dají dělat s fotografiemi! A ten druhý obrázek to přece dokazuje.“

„To není fotomontáž,“ ohradil se Harry. „Naopak, originál je tenhle.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ snažila se ho zviklat. „Ani nevíš, kdo s tím co prováděl!“

„Já to náhodou vím! Ten snímek jsem fotil sám.“

„No dobrá, hádat se o to nebudeme,“ pokrčila rameny. „Když o to tak moc stojíš, zeptáme se ho, chceš?“

Harry přikývl. „A kde je vlastně teď?“ zajímal se.

„Nevím,“ odpověděla. „Ale k večeři přijdou všichni, pokud se tu chceš zdržet…“

„Jak je možné, že nevíš, kde máš děti?“ zaútočil na ni.

„Nevím – tak nevím!“ pokrčila lehkomyslně rameny. „Ráno si vyletěly do lesa, přinesly dva košíky ovoce – však ty koláče jsou právě s tím – a pak šly do spodních pater pevnosti. Tvrdily že přijdou k večeři, dala jsem jim jídlo na cestu – a víc o nich nevím.“

„To je podivné, nemyslíš?“ prohlásil. „Matka, která své děti pustí samotné do takového bludiště a nestará se o ně, to věru není obvyklý jev!“

„No, částečně máš pravdu,“ připustila. „Ale jsi už aspoň tisící, kdo se nad tím pozastavuje. A já musím už po tisící vysvětlovat, že mé děti znají Starou pevnost jako nikdo jiný, zabloudit nemohou a nemůže se jim nic stát. Nemám důvod k obavám.“

„Na tvém místě bych si tak jistý nebyl,“ řekl.

„Na mém místě by sis byl také tak jistý a ničemu by ses nedivil,“ opáčila pevně. „Kdybys je znal z polovičky tak dobře jako já…“

„Viděl jsem snad milióny matek na mnoha planetách,“ řekl Harry. „Ale žádná – opakuji, žádná nebyla přesvědčená o tom, že se zrovna jejímu dítěti nemůže nic stát. Každá máma si své děti hlídá. Žádná z nich by své děti nepustila samotné do tak nebezpečných míst, jako je pevnost Chír Ekš, kde i dospělí chodí pouze ve dvojicích. Anebo do lesa, kde pobíhají obří pavouci. Tím spíš na neznámé planetě!“

„Také jsem viděla tisíce matek,“ řekla Yl-la dotčeně. „Viděla jsem i tisíce malých dětí. Máš pravdu, žádné bych do Staré pevnosti samotné nepustila. Ale naše děti jsou úplně jiné než ostatní, ty mohu pustit kamkoliv.“

„To je nerozum,“ namítl.

„To není nerozum,“ řekla jistě. „Naše děti vždycky vědí, kde jsou a kudy mají jít domů. Venku v lese nechodí mezi pavouky jen tak, vždycky létají s nárameníky. Umí to od malinka, létaly už týden po narození. A kdyby si s něčím přece jen nevěděly rady, zavolají si na pomoc Pavla, mého muže. Ten je ze všeho dostane.“

„Pokud se ho dovolají!“

„Dovolají se ho, neměj starost,“ usmála se. „Jak ti říkám po několikáté, naše děti jsou jiné než ostatní. Byly jiné už od narození.“

„V čem jsou tak jiné?“ ptal se.

„Když ti to povím, stejně mi to neuvěříš,“ pokrčila drobnými rameny. „Teď se pro změnu zeptám já tebe. Věříš na telepatii?“

„Myslíš – přenos myšlenek?“ zamyslel se. „Cosi jsem o tom četl, ale všechno to byly podle mého mínění báje.“

„Moje děti jsou telepati,“ prohlásila Yl-la s určitostí.

Na Harryho to učinilo skoro takový dojem, jako na psychiatra skálopevné tvrzení pacienta: „Já jsem Napoleon.“

„Podle čeho si to myslíš?“ zeptal se jí věcně.

„Tak například – každé z nich vždycky perfektně ví, kde se nacházejí ostatní – i kde je Pavel. Ten je totiž také telepat a komunikuje s nimi. Mohou se tak domlouvat na libovolnou vzdálenost. Proto nemám strach, že by se jim něco stalo ve Staré pevnosti. I kdyby jim nějaké nebezpečí hrozilo, Pavel by o tom věděl dřív než já a určitě by měl dost času je zachránit.“

„A ty? Ty se s nimi nedomlouváš?“

„Já bohužel telepat nejsem,“ povzdychla si. „Škoda – bylo by to moc zajímavé.“

„Ale co když bude tvůj muž daleko? Slyšel jsem, že často pobývá na Zemi!“

„Umíš si představit dva tisíce světelných let? Pro tebe to znamená sednout do uiku, mžik – a je to,“ řekla potichu. „My jsme to kdysi letěli evsejem. Rok v zelené mlze… dva tisíce světelných let je strašná dálka. Ale pro telepatii to není vůbec nic!“

„Ty tomu věříš? Kdysi jsem četl vysvětlení, mohlo by jít o elektromagnetický přenos mozkových vln. Ty opravdu existují a dají se změřit. Šíří se ale rychlostí světla a slábnou se čtvercem vzdáleností. Do sta metrů by se tomu dalo věřit; jsem ochoten připustit, že to může fungovat v rámci planety. Podobně u nás kdysi překvapily techniky i vědce rádiové vlny. Ale neříkej mi, že to účinkuje přes celé Společenství!“

„Podívej se, přesvědčila jsem se o tom tolikrát, že mě ani nenapadne pochybovat. Ale dovedu si představit tebe, když jsi nic takového nezažil. Já dnes děti požádám, aby ti něco předvedly. Určitě mě neodmítnou. Takhle ti mohu povídat co chci, stejně mě budeš považovat za blázna. Mám například vysvětlení, proč to funguje i na tu vzdálenost. Je to tím, že se telepatie šíří nadprostorem. To mi aspoň tvrdí můj muž – a Pavel o nadprostorech něco ví!“

„Uvěřím ti cokoliv mi řekneš, bude-li to aspoň trochu reálné,“ řekl náhle Harry pomaleji. „Ten nadprostor je lákavé vysvětlení, pravda. Budiž, přijmu je jako hypotézu. Jsem ale zvědavý, uvěříš-li ty mně. Vsaď se, že mám o tvých dětech zajímavější, divnější a neuvěřitelnější zprávy, než ty sama.“

Podívala se na něho udiveně, ale neřekla nic. Harry postřehl divné nakrčení jejího nosu, ale v mimice Aiguřanů se nevyznal a nic mu to neřeklo.

„Dobrá,“ vzdychla si Yl-la. „Kromě mě, Pavla a našich dětí jsou jen tři lidé ve vesmíru, kteří nepochybují. Jeden je můj táta – a pak dvě lékařky, které mi pomáhaly přivádět děti na svět. Jinak mi nikdo nevěří.“

„No – tátové svým dcerám obvykle věří všechno, toho bych vynechal,“ uvažoval Harry nahlas. „Ale zajímalo by mě, čím jsi mohla přesvědčit lékařky. Pokud to nejsou tvoje vlastní sestry.“

„Nemám sourozence,“ řekla Yl-la. „Kromě toho, ty doktorky pocházejí z Bardžá, o příbuzenství nemůže být ani řeč. Zažily se mnou ale tolik, že jim prostě nezbylo než věřit všemu. Aspoň vlastním očím věřit musely.“

„Co například?“ nadhodil Harry.

„Třeba, když Gurroa poprvé promluvil,“ řekla Yl-la tiše. „Myslela jsem, že obě padnou do mdlob. No, já jsem k tomu v té chvíli také neměla daleko.“

„Co bylo divného, že dítě začalo mluvit? Většina dětí se to naučí,“ usmál se Harry.

„Jenže to bylo asi minutu poté, co se narodil!“ dodala Yl-la. „Obyčejné děti po narození křičí a pláčou, ale on nám začal sám od sebe vyprávět, jaké měl pocity, když přicházel na svět. Mluvil řečí Bar, zřejmě proto, abychom mu rozuměli všichni. Pak se začal bavit se mnou aigursky. Pro nás to byl šok a kdo to nezažil, nevěří nám ani slovo. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla kojit dítě, které mluví a vnímá takovým způsobem, zná mě i zevnitř a podrobně si pamatuje, jak se rodilo. Ale při dalších dětech mi to už nepřišlo. Možná jsem jediná Aiguřanka, která se před dětmi nestydí. Doktorky mi tvrdily, že kojení je pro děti nejlepší, proto jsem je kojila co nejdéle – i tak mě vnímaly od svého narození tak přirozeně, že mezi námi na nějaký stud prostě není místo. Opravdu máme zvláštní vztahy, jiné než ostatní matky s dětmi.“

„To je opravdu neuvěřitelné!“ zahučel Harry. „Mluvící novorozeně je opravdu podivné! Řeč přece není vrozená, té se musí každý nejprve naučit!“

„Neuvěřitelné to je asi jako všechno ostatní,“ pokrčila rameny. „Náš Gurroa ovládal hned po narození tolik řečí, kolik jich neumím dodnes. Aigurštinu, řeč Společenství Bar a několik pozemských jazyků.“

„Pravda. Už jsem také něco zažil a jsem ochoten věřit ti, i když to nechápu.“

Yl-la se na pozemšťana podívala s údivem, ale po chvilce se trochu usmála.

„Pochopíš to snadno, když připustíš tu telepatii. I můj Pavel je přece telepat. Domlouval se s našimi dětmi dříve než se narodily a přitom je naučil mluvit. Všechny naše děti mluvily hned po narození. A také se všemu rychle učily! Žádnému z nich není pět aigurských let, do školy nechodily, ale kdybys věděl, co všechno znají! Až to někdy působí strašidelně. Někteří lidé se s našimi dětmi setkali a když to zjistili, začali se jim vyhýbat. Málokterý vědec unese, aby ho na poli jeho vlastní vědy porazilo nedávno narozené dítě – a to už se stalo víckrát. První obětí byla kurátorka ze sociální péče. Přišla nás důrazně upozornit, že neposílat děti do škol je zločin. Gurroa s ní zavedl řeč na téma filosofie. Ukázalo se, že má větší znalosti i v jejím vlastním oboru. Ovládal nejen všechno z Aigurské vědy, znal i filosofie planet Země, Bardžá a Ux. Pak po něm na zkoušku chtěla, aby vypočítal matematický příklad odpovídající učivu jeho věku. Dokázal to, samozřejmě; jenže na oplátku jí dal spočítat parciální integrál, na který koukala jako na něco neznámého, pak si zapsala Gurroovo zadání i řešení s tím, že se musí poradit s učiteli matematiky. Od té doby se nám vyhýbala a jsem si jistá, že to měl Gurroa správně. V mé práci mi radil víckrát než se dá spočítat a vždycky to bylo správně.“

„A proto raději bydlíte tady, na pusté planetě,“ dovtípil se Harry. „Tady je málo lidí, kteří by viděli, jak jsou vaše děti odlišné. Nemýlím se?“

„Částečně máš pravdu,“ přikývla. „Nepůsobilo dobře na ostatní matky, když své děti vozily v kočárcích, podávaly jim dudlíky a vyměňovaly pokakané plínky, zatímco naše děti v témže věku pilotovaly vlastní letadla.“

„Vlastní letadla?“

Harry dělal, jako by to slyšel poprvé.

„To nebyl takový problém,“ usmála se Yl-la. „Můj táta má v Mofidii továrnu na gryuly. Musel je pro ně upravit, aby nemusely za řízením stát a měly lepší rozhled. Nepotřeboval je ani učit řídit – Gompa pilotovala gryul, když jí byl týden.“

„Ale nelétají často, že?“ nadhodil Harry.

„To kvůli archeologům,“ přikývla Yl-la se shovívavým úsměvem. „Měli z toho vždycky oči navrch hlavy. Samy děti raději létání omezily, ale určitě je to mrzelo.“

„A jak si hrají?“ zeptal se Harry.

Yl-la sebou trochu trhla a rázem zvážněla.

„Naše děti si – nehrají,“ řekla zklamaně a tiše.

„To je možná nejpodivnější,“ řekl Harry také vážně.

„Ani jako batolata si nikdy nehrály,“ ujistila ho trochu posmutněle. „Odmalička se chovají dospěle. Jedině to jsem asi jiným mámám záviděla – že si mohou občas se svými dětmi pohrát. Jednou jsem naší Pavlíně přivezla chodící a mluvící panenku, dovezenou až ze Země, hotový zázrak! Ale Pavlína si ji odnesla do Pavlových dílen, odkud mi ji přinesla šíleně vylepšenou. Točila se mi z toho hlava, nelžu ani slovo. Panenka pak nejen chodila a mluvila jako předtím, ale kromě toho dokázala uplést svetr, uvařit večeři a dokonce za mě upekla koláč. Ale ani to není všechno, ta hračka se dala se mnou do řeči a nelžu, připadala jsem si vedle ní jako ubohý primitiv. Nemysli si, prosím, že by mě vyvedl z míry nějaký chytře napsaný program. Počítačům rozumím a vím co se dá od nich čekat a co ne. Jenže ta hračka měla větší inteligenci než já! Když jsem si ji koupila na Zemi, chovala se vysloveně jako robot, ten skok byl na mě příliš velký šok. Tenkrát jsem se rozbrečela, děti mě hned utěšovaly, Pavlína panenku někam uklidila, takže jsem tu hračku víc ani okem neviděla.“

„A nemohlo to být třeba tak, že byla ovládaná rádiem? Pak by za ni mohl někdo mluvit a dělat si z tebe legraci.“

„To je možné,“ přikývla. „Jenže tys neviděl, jak se ta loutka přirozeně pohybovala, mluvila, prostě, jako by v ní vězela opravdová živá bytost!“

Ještě teď se přitom otřásla, jakoby na ni sáhla smrt.

„Co tu na Yllině vlastně děláš?“ pokusil se Harry raději změnit téma hovoru. „Děti máš, ani nevíš kde, není ti tu samotné smutno?“

„Peču jim koláče,“ usmála se. „Ale vážně. Pavel mi odtud zařídil přímé spojení s tátou v Mofidii. Mám počítač a dál dělám pro tátu konstruktéra. Je tu klid, o jakém by se mi jinde nezdálo. Navíc se mohu kdykoliv sebrat a během pár minut jsem doma v Mofidii. Nic mi tu neschází – snad jen když je Pavel déle pryč, ale to nebývá často. Pak mi ho děti nahrazují.“

„On se s tebou telepaticky nedomlouvá?“ nadhodil.

„To nejde,“ usmála se. „Já pro to nemám vůbec žádné předpoklady.“

„Ani se svými dětmi se nedomluvíš?“

„Ani s nimi,“ povzdychla si. „I na ně musím mluvit stejně jako na ostatní lidi – a naopak.“

„To jsi v celé rodině tak trochu mimo, ne?“

„Ale to snad ani ne,“ usmála se. „Pro Pavla jsem pořád ta jediná ve vesmíru a děti mě jistě mají rády, i když si se mnou nikdy nehrály. Pavlína, nejstarší z děvčat, si se mnou občas povídá. Pravda, na tak malou dívenku má neuvěřitelně dospělé názory, ale to je věc zvyku. Gompa, naše nejmladší, se zase ráda mazlí, to je takové krásné, hravé kotě… Někdy mi její telepatie vadí, ale jindy jako by ani neexistovala. To je pak takové krásné, jak jinak bych to mohla říct? A že se chovají dospěle? To má také své výhody. Ony totiž ani nezlobí, jako většina dětí. Nemusím se o ně starat a také se o ně nestarám – a přitom mám jistotu, že nic nerozbijí, nic neprovedou, nic se jim nestane, zkrátka je s nimi v tomhle směru naprostá pohoda. V životě jsem je nemusela trestat – nebyl k tomu sebemenší důvod.“

„Jste opravdu podivuhodná rodina,“ řekl Harry tiše. „To i kdybych nevěděl, co o vás vím!“

„Co ty o nás můžeš vědět?“ podívala se na něho se shovívavým úsměvem. „Vždyť nás neznáš! Mohla bych ti vyprávět ještě spoustu takových maličkostí.“

„Mě z tvých dětí vážně běhá mráz po zádech,“ přiznal se Harry. „Už jsem něco zažil, to mi můžeš věřit. Když jsem nedávno na vlastní oči viděl, jak tvé děti během deseti minut vyčistily vesmír u planety Keléné od deseti tisíc bitevních lodí Agríšských invazních flotil, se kterými si už několik měsíců celé Galaktické společenství nevědělo rady, nebylo mi volně u žaludku, to mi věř!“

Několik okamžiků bylo ticho. Yl-la na svého hosta poprvé udiveně vytřeštila velké, úplně černé oči.

„Co… co to povídáš?“ vykoktala po chvíli. „Co že to moje děti provedly?“

„Nejprve Gurroa,“ vrátil Harry Yl-le obrázek. „Tady ten tvůj roztomilý chlapeček požádal Radu Galaktického společenství, aby jeho křižníkům na celý den vyklidila nadprostor evsej, aby mohl zlikvidovat Agríše… Požádal tím vlastně, aby Galaktické společenství ihned a bezpodmínečně zastavilo válku.“

„A co na to Rada?“ nechtěla uvěřit Yl-la.

„Vzhledem k tomu, že už byli všichni víceméně v koncích, Rada tvého kluka poslechla a dobře udělala! Dala příkaz k odletu křižníkům i letadlovým lodím, odvolala i výzvědné lodi Strážců. Byly utajené, jak to jen šlo, jsou to nepříliš veliké kusy černé hmoty, nevšimneš si jich, ani když jsi pár metrů od nich – a v kosmu tím méně – ale tvůj chlapec o nich věděl!“

„To není možné! A co bylo potom?“ vydechla Yl-la.

„Pak jsem dodatečně viděl u Strážců tohle,“ vytáhl zas jinou fotografii.

„Objevila se tam obrovská koule větší než hvězdný veleobr – a zmizela. Jenže spolu s ní zmizelo i několik tisíc agríšských bitevních lodí, každá měla přes kilometr. Z těch kolosů nezůstal ani prášek. Dělo se tam něco neobvyklého, něco příšerného. Přestaly tam ukazovat i časoprojektory Strážců! Ti jsou z toho paf dodnes!“

„To je strašné,“ otřásla se. „Já jsem od archeologů něco o válce s Agríši zaslechla, ale byla příliš daleko odtud, ani jsem ji moc nesledovala…“

To byla pravda. Na Aiguře o válce s Agríši nevěděli. Aigura byla beztak svými obyvateli přelidněná, Rada ji ani nežádala o poskytnutí místa pro utečence. Navíc se jednalo o planetu nejvzdálenější od místa střetnutí. Rada se nijak nesnažila podrobně informovat bytosti, kterých se válka zatím bezprostředně nedotýkala.

„A pak se podívej na tohle,“ ukázal jí třetí fotografii. „Na první pohled obyčejná planeta, takových je ve vesmíru spousta, že? Jenže na tom místě byla původně jiná planeta, Keléné, kterou Agríši vyvraždili a osídlili. Zmizela i s nimi – nikdo neví kam – a místo ní se objevila tahle. Obě planety prý přenesl tvůj Gurroa. Nedovedu si představit, jak je to možné, ale on sám tvrdil že to umí a planety se přemístily, to je nepopiratelný fakt. Rozumíš mi? Dovedeš si představit, že tvůj chlapeček pilotuje hvězdolet větší než rozsáhlá hvězdná soustava? A že si pohazuje místo míčků s planetami? Kdo z nás má o něm neuvěřitelnější zvěsti? Co je sebedokonalejší telepatie proti silám, které roztrhají časoprostor, aby v něm mohly přemisťovat celé planety?“

„Vyhrál jsi,“ sklopila hlavu Yl-la. „Já to slyším poprvé, můžeš mi věřit. Zeptám se svých dětí, až dosud mi nikdy nelhaly. Opravdu nevím, že by měly tak obrovské hvězdné lodě. Ale pochybuji o tom. Můj muž, co vím, si kdysi dával u mého táty udělat nějaké větší hvězdné lodě, ale vím dobře, že nebyly nic neobyčejného – ostatně je asi výhodně prodal, nikdy jsem je pak neviděla. Jestli mi to ale přiznají…“

„A co když to nepřiznají?“

„Kdyby to byla pravda,“ zamyslela se, „řeknou mi to. Nebudu mít důvod nevěřit jim. Opravdu nevím, co moje děti dělají. Ale jedno vím určitě. Nikdy by neudělaly něco, abych se za ně musela stydět.“

„To neříkám, že by ses za ně měla stydět,“ řekl Harry. „Jen mě z nich mrazí v zádech. Ať mi nikdo nenamlouvá, že záhadnou civilizaci, která během půldne dokonale zamete s nejbrutálnější a nejnebezpečnější hrozbou vesmíru, s jakou jsme se doposud setkali, tvoří jediný dospělý člověk a čtyři malé, usmrkané děti… Rozumíš? Všemu ostatnímu uvěřím, ale tomu ne! Ta civilizace vládne úděsným silám. Gurroa se zmínil, že dokáže slisovat planetu na polovinu. Nedovedu si to představit, ale věřím mu to. Mám dojem, že tvé děti jsou pouhým prostředníkem, že skutečná nejmocnější civilizace je někde jinde. Snad to s námi myslí dobře, ale proč se skrývá? To je na ní podezřelé a všichni se jí bojí. Nemyslím si to sám. Polovina členů Rady Galaktického společenství má na to podobný názor.“

„Ano, rozumím ti,“ přikývla.

Všiml si, že zbledla, ale jinak se držela. „Nezlob se na mě, ale pokud chceš mít jistotu, počkej tady do večeře, sama se jich na to zeptám. A neboj se, nebudeš čekat dlouho. Mám dojem, že už je slyším na chodbě…“

------------------------ Poznámky:

  5 Přepravní kapsle nadprostorové dopravy vjosuzgu

Errata:

08.11.2021 15:35