Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Salto mortale

Briryanův mimoprostorový letoun se bez záchvěvů řítil zelenou mlhou evseje. Kolem ubíhaly vzdálenosti, na které světlo nepotřebuje roky, ale celá staletí. Podivná stěna kolem Země zmizela a letoun byl dál než tisíc světelných let od ní.

Ve dvou kabinách bylo namačkáno dvacet dětí ve věku od deseti do patnácti let. Dveře byly zvenku uzamčené, v letounu byl beztížný stav – a ticho. Pláč nejmenších utichl, děti se jen němě přidržovaly všeho, čeho se mohly zachytit.

Najednou se v kabince fialově blýsklo, až si všechny děti prudce zaclonily oči. Uprostřed nich se náhle vznášelo dítě, které tu ještě před okamžikem nebylo. Byla to teprve šestiletá pozemská dívenka, Evropanka jako všechny ostatní děti, s dlouhými černými vlásky, staženými dozadu, aby jí v beztíží nevlály do stran. Oblečená byla ve stříbrné kombinéze a kupodivu byla ze všech nejklidnější.

„Ahoj, děcka,“ oslovila všechny děti přitlumeným hlasem. „Pšt, ticho, nekřičte!“

„Kdo jsi? A kde se tu bereš?“ zeptal se udiveně jeden ze starších chlapců.

„Jmenuji se Hanele Weissová. Nenechte se splést, že vypadám mladší než vy,“ rychle jim vysvětlovala. „Patřím do civilizace Gurroa. Ví někdo, co to znamená?“

„Já vím – vy jste přece rozprášili Agríše, viď?“ osmělil se jeden osmiletý chlapec s tváří plnou nelíčeného údivu.

„Ano, je to tak,“ přikývla. „Vidím, že jsi chytrý kluk. Pokusím se dostat vás ze zajetí šílence Briryana, rozumíte? Jen musíte být potichu, aby si ničeho nevšiml.“

Děti nadšeně – ale naštěstí potichu – souhlasily.

„Nejprve vám řeknu, jak to uděláme,“ pokračovala dívenka. „My děti civilizace Gurroa umíme létat bez letadel, ale vy tu možnost nemáte. Přesto to zkusíme, vezmeme vás mezi sebe. Ale je tu háček. Na okamžik musíte vydržet pobyt v nadprostoru. Dá se to snést, i když tam není vzduch. My si to ale ulehčíme. Každý z vás dostanete průhledný sáček. Ten si navléknete přes hlavu, uvážete šňůrkou kolem krku a co nejvíc nafouknete. My pak každého popadneme a odneseme. U nás si sáček okamžitě sundá, jinak by se mohl udusit. Je to jen otázka vteřin. Rozuměli jste?“

„Rozuměli,“ přikývly děti.

„Dobře, připravte se, začneme!“

Uprostřed místnosti se fialově zablýsklo. Naráz se tu objevily dvě další děti, ještě mladší, asi tříletá batolata. Jedno z nich podalo nejbližšímu chlapci sáček z plastické fólie, pomohlo mu jej rychle nasadit a uvázat.

„Vydýchni – a jedeme!“ poručila dívenka.

Obě batolata chlapce objala, zablýsklo se – a všichni tři byli pryč. Chvíli se nic nedělo. Děti visely napjatě očima na dívence Hanele.

„Dopadlo to výborně – takže mohou další!“ pochválila si konečně. „To víte, ještě nikdy jsme nezkoušeli létat s lidmi, jen s neživými věcmi, ale jak vidět, jde to! A Míša vám vzkazuje, že to nic není!“

A pak už to šlo ráz naráz. Batolata ve stříbřitých kombinézách, zato s nezvykle vážnými tvářemi, se za záblesků nafialovělého světla objevovala a mizela s dalšími a dalšími dětmi. Děvčátko dirigovalo jejich pohyb a občas i pomáhalo.

„Sáček na hlavu – uvázat – vydechnout – jedem!“

„Nenasazuj si sáček předčasně! Chyběl by ti vzduch, až poletíš!“

„Teď ty. Sáček – uvázat – vydechnout – jedem!“

„Neboj se Marcelky! Já vím, vypadá jako prasátko, ale je to prima kamarádka, uvidíš! Tak honem sáček – uvázat – vydechnout – jedem!“

Kabina se rychle prázdnila.

„Ten se bude divit, až nás tu nenajde!“ podotkl starší, asi patnáctiletý chlapec, který zde zůstal jako poslední.

„To tedy bude!“ zašklebila se dívenka kysele.

„Ve vedlejší kabině jsou zamčeni další!“ upozorňoval ji, když s ní zůstal sám.

„O ty se neboj,“ usmála se na něho vlídně. „Jsou dávno pryč. Synchronizovala to tam Gerda a bylo jich míň.“

Blýsklo se a objevily se další dvě malé, tříleté děti.

„Tak sáček na hlavu – uvázat…“

„A co ty?“ vyhrkl rychle chlapec. „Já myslel, že poletím s tebou, když už jsem poslední. Přece tu nezůstaneš sama s tím šílencem?“

„Já to musím dokončit, víš?“ usmívala se dívenka. „Neboj se, neublíží mi. Dívala jsem se pěkně zblízka i do fotometů Agríšských bitevních lodí!“

Už neprotestoval. Uvázal si rychle plastikový sáček, vydechnutím jej naplnil vzduchem – vzápětí pocítil objetí dvou malých děvčátek – a pekelné trhnutí. Plastikový sáček mu před očima praskl, na okamžik spatřil miliony hvězd, poté jakousi ohnivou explozi – ale to už byl ve veliké místnosti, kde ho čekali ostatní. Ucítil pořádný úder do tváře – naštěstí jen vzduchu, kterého se ihned nedočkavě nadechl.

„Saša je tu – jsme všichni!“ uslyšel vítězný jásot svých kamarádů a kamarádek. Všichni měli začervenalé obličeje – asi dostali stejnou facku, pomyslel si. No, dalo se to vydržet, mohlo to být i horší.

„Vítejte u nás,“ oslovilo je děvče, mohlo mu být sotva osm let. „Jmenuji se Lída a budu se teď o vás chvíli starat. Nacházíme se v sídle naší civilizace, ve světě Gurr, o kterém už jste jistě slyšeli. Snad se vám u nás bude líbit, i když tu budete jen krátce. Kdo má hlad?“

Přihlásili se všichni. Kdo by odolal pozvání k hostině na daleké planetě – a k tomu na návštěvě u přemožitelů Agríšů? Zvlášť když tu byly jen samé malé děti!

„My si dnes vaříme sami,“ oznámila Lída. „Nemáme tady nikoho z dospělých. Také naši nejstarší kamarádi jsou právě v kosmu, takže se musíme o sebe postarat sami. Dáme si svačinu spolu s našimi nejmenšími kamarády. Máme jich tu hodně a někteří z nich jsou opravdu malí, překážet nám ale nebudou, už se všichni umí krmit, však uvidíte.“

Naplnit dvacet misek bylo dílem okamžiku. Pak se otevřely dveře a do místnosti přišlo několik desítek batolat i malých miminek. Batolata roznášela hrníčky s mlíčkem a talířky s kaší.

Pozemské děti se divily, jak malé děti samy a způsobně jedí, ale pobízet se nedaly. Zakrátko byly misky, hrníčky i talíře prázdné. Mimina se poté jedno po druhém vytratila. Zůstalo tu jen pár větších dětí.

„Když maličko počkáte, dočkáte se strašně dobrého ovoce,“ slibovala hostům Lída. „Už je trháme do košíků.“

Dvakrát se ostře zablýsklo. V jídelně se objevili čtyři chlapci ve věku kolem pěti let. Vždy dva a dva nesli velký košík, převázaný tuhou plachtou.

„Berte si,“ pobídli návštěvníky, jakmile sundali plachty s košíků a pod nimi se objevilo nevídané červené, žluté, modré a zelené ovoce. „Natrhali jsme to pro vás až na daleké planetě Yllině, to si pochutnáte!“

„Páni, tohle nám nikdo neuvěří,“ prohlásil nadšeně Míša, který jako první vyzkoušel cestu mimoprostorem. „Já si připadám jako v pohádce! Opravdu tu nejsou dospěláci?“

V té chvíli se blýsklo a stranou se objevila dívka Hanele Weissová. Ta, která se mezi dětmi objevila první.

„Sláva – už jsem se o tebe bál!“ oddechl si Saša, který opouštěl hvězdnou loď poslední. Přitom si všiml jedné pozoruhodnosti. Hanele neměla po nadprostorovém letu červenou tvář, jako jeho kamarádi a nejspíš i on sám. A to i když neměla sáček.

„Líbí se mi, Sašo, že se bojíš o jiné,“ usmála se na něho Hanele. „Ale už jsem ti říkala, že si určitě poradím.“

„A co se stalo s tím…“

„Nedělám takové věci ráda,“ zachmuřila se Hanele. „Ale nechat takovou zrůdu na svobodě by byla krutá chyba, věř mi. Kdybych ho nechala utéci, zabíjel by dál.“

„Ty jsi ho – zabila?“ zvážněl chlapec.

„Ne, není mrtvý,“ řekla rychle Hanele. „Ale nikdy už nikomu neuškodí. To ti mohu zaručit.“

„Zabil mi dva kamarády,“ řekl Saša. „Nelitoval bych ho ani trochu. Ale nechtěl jsem, abys zrovna ty… Takové akce mají patřit chlapům, víš?“

„Já vím,“ usmívala se Hanele. „Však tam zůstal jako poslední náš nejstarší, Gurroa. Znáte ho, jednal s Radou. Ale ani o něho se nebojte! Briryan už nikdy a nikomu neublíží!“

Doktor Briryan vedl letoun podle hyperprostorové hvězdné mapy pozorně. Evsej byl prázdný, ať se rozhlížel jak chtěl, nic podezřelého neviděl. Už to měl rozmyšlené. Poletí na planetu Lyngartha. Kolonizovali ji Bardžané před necelými šesti sty lety, je na ní spousta ostrovů a džunglí a dá se tam dlouho žít inkognito. Postupně se z ní bude odvažovat na jiné planety, ale to už bude jiná historie. Stačí vydržet osm let, než spirály času vyblednou natolik, že ho už nedokáží identifikovat. A kdoví, snad by tam mohl vytvářet nový fern, tentokrát pro sebe. Jako lékař si tam jistě zavede slušnou klientelu a bude mít dost materiálu pro své pokusy. Ligaid mu zablokoval jeden telepatický nadprostor, budiž, je pro něho uzavřený. Současně mu prozradil, že nadprostorů je víc. To by v tom byl čert, aby je on, Briryan, neobjevil také!

Lehkého trhnutí hvězdoletu si proto všiml okamžitě. V téže chvíli mu z obrazovek zmizela zelená mlha evseje a kolem lodi byla náhle černá tma, tma skoro všude – až na bledý svítící disk na levé boční obrazovce. Na pravé zadní obrazovce se vzápětí objevil obličej, při jehož spatření doktor Briryan rázem zesinal. Kulatá tvář aigurského dítěte s typicky plochým nosem, ale s pozemskýma očima. Gurroa Ligaid – osobně!

„Definitivně jsi prohrál, doktore Briryane, nebo jak se vlastně jmenuješ,“ usmál se na něho Gurroa trochu smutně.

„Ty parchante!“ vykřikl Briryan. „Zapomněl jsi, co jsem slíbil, jestli mě budeš sledovat v nadprostoru?“

„Nezapomněl, doktore,“ usmál se Gurroa. „Ovšemže jsem musel brát ohled na ty děti, ale teď, když jsou všechny v bezpečí, bychom si mohli trochu popovídat.“

Briryan zaklel. Odepnul popruhy, uchopil fotomet a odrazil se ke dveřím. Prolétl spojovací šachtou hvězdoletu jako puma a odemkl první kabinku.

Uvnitř nebyl nikdo. Dvanáct dětí opustilo zamčenou kajutu aniž po nich zůstala jediná stopa. Zmizely během letu nadprostorem! I druhá kabina byla prázdná. Doktor vztekle zaklel a obrátil se nazpátek, do řídící kabiny.

„Přesvědčil ses?“ zeptal se ho trochu jízlivě Gurroa z obrazovky. „Nikomu nebudeš kroutit krčkem, na to ti dám slovo. Teď můžeš ubližovat už jenom sobě.“

„Jak jsi to dokázal?“ vybuchl doktor.

„Kočka obvykle myším nevykládá, jak je chytala, ale tobě tu laskavost prokáži,“ řekl Gurroa. „Proč ne? Stejně nemáš nejmenší šanci. Ty jsi jako na smrt zapomněl na jeden efekt, doktore. Anebo jsi nevěděl, že se umím kosmickým prostorem pohybovat i bez letadel?“

„O tom jsem věděl – ale ne, že mi dokážeš vlézt do letadla, letícího nadprostorem a dostaneš ven ty parchanty. Kdybych to věděl, držel bych si po ruce pár rukojmí i tady. Ani ve snu mě nenapadlo, že tak můžeš přenášet i jiné.“

„To jsem nevěděl ani já,“ ani nemrkl Gurroa. „Napadlo mě to až dnes. Kdysi jsem zkoušel přenášet hyperprostorem různé předměty, ale některé z nich znehodnotilo během letu vakuum a proto jsem se neodvážil touto cestou přenášet lidi. Měl jsem to jako poslední zoufalou možnost. Mně vakuum nevadí, vždycky se kolem vytváří chráněná oblast, jakýsi kokon, z něhož se vzduch nerozptýlí, ale co vyčnívalo ven, bylo vždy vystaveno vakuu, byť nakrátko. Neumíš si ani představit, jak mi bylo, když jsem zkoušel transportovat prvního kluka! Neměl jsem jinou možnost – musel jsem to risknout. Naštěstí se ukázalo, že to jde a není to takový problém. Jakmile byly děti pryč, přišel jsi na řadu ty. Připrav se, nastal čas účtování!“

„Škoda, že jsem si včas neuvědomil, že tvá telepatická síť může existovat bez původního Pavla Ligaida,“ zaškaredil se Briryan. „Měl jsem přijmout tvou nabídku a vytvořit si fern pro jiný nadprostor. Nemuseli bychom jeden druhému překážet. Jenže jsem nechtěl tak dlouho čekat – a tak se to nakonec zvrtlo proti mně.“

Zdálo se, že porážku přijal klidně, skoro by se dalo říci sportovně.

„Podívej se, doktore, pohádky mi vykládat nemusíš,“ zamračil se Gurroa. „Nevěřím ti ani slovo. Dobře vím, co jsi vztekle křičel nad mrtvým Pavlem a rozstříleným Robertem. Ten totiž v té chvíli mrtvý nebyl a jeho ušima jsem slyšel všechno. Navíc – nedošlo ti, že mám vlastní časoprojektory? Zbytečně mě zkoušíš obalamutit. Myslím si o sobě, že jsem dobrák, ale všechno má své meze. Jak jsi správně odhadl, my dva bychom se neshodli. Ještě že to dopadlo právě takhle.“

„Bodejť, vítěz obvykle nemá důvod upřímně litovat, jako poražený,“ vyprskl Briryan kyselým smíchem. „Ale musíš uznat, že jsem ti řádně zatopil! Kdybych si uvědomil, že mě můžeš zaskočit i v mém vlastním letadle, dopadlo by to určitě jinak.“

„Neměl jsi šanci od samého začátku,“ ledově se usmál Gurroa. „Nemusíš se utěšovat, že bys mi dokázal zničit jedno dítě po druhém, nebo že bych tě nechal po tom všem uniknout. Postavil ses proti větší síle, než sis sám uvědomil. Ale na druhou stranu jsem docela rád, že ses projevil jako padouch už teď. Měl jsem nejasné tušení, že to s tebou není úplně v pořádku. Neprozradil bych ti podrobnosti o dalších mimoprostorech vhodných pro přenos telepatie, jenže ty bys na ně možná přišel sám.“

„To si piš, že bych na ně přišel!“ prskl Briryan.

„Kdybys mi včas neukázal svou pravou tvář, asi bych tě nechal vytvořit si svou vlastní telepatickou síť a možná bych ti s ní i pomohl. Nakonec bychom se spolu utkali. Máš pravdu, považoval bych za svou povinnost bránit ostatní lidi před tvou zvůlí. Jenže bys byl silnější a naše střetnutí by bylo ničivější, zejména pro ostatní.“

„Tebe ta tvoje telepatie nevarovala?“ ušklíbl se doktor posměšně.

„Přece víš, že číst cizí myšlenky neumím, i když je přenos myšlenek základem mé existence,“ nehnul brvou Gurroa. „Dlouho jsem tě považoval za génia, Briryane. Příliš pozdě jsem zjistil, že jsi obyčejný zločinec, jen s trochu lepší inteligencí. S morální zrůdou se ale člověk nedomluví. Než jsem dospěl k tomu poznání, zabil jsi mi Pavla Ligaida a Roberta, jenže jsi přitom přede mnou odhalil své plány na ovládnutí Společenství a to byla nesmírně cenná informace!“

„Když se umíš tak lehce pohybovat nadprostorem, proč tě nenapadlo zmizet mi už na Yllině?“

„Myslíš, že jsem měl Roberta přenést do bezpečí poté, co jsi zavraždil Pavla? Měl jsem to udělat, ale to jsem si ještě bláhově myslel, že se s tebou domluvím po dobrém. V té chvíli jsem měl proti tobě nevýhodu, jakou má proti grázlům většina slušných lidí: berou ohledy na někoho, kdo žádné ohledy nemá. Ale když jsi prohlásil, že neustaneš, dokud mě nezničíš, pochopil jsem, že pokusy o smír skončily. Nemá cenu vyjednávat, musím tě zneškodnit!“

„Co chceš se mnou udělat?“ zachvěl se doktor.

„Já? Nic, už jsem s tebou skončil,“ odtušil Gurroa mrazivě. „Teď už jsi neškodný, klidně tě nechám na pokoji, to ti slibuji.“

„Počkej! Proč jsi neutekl třeba s tím… Ivanem? Toho jsi mi nastrčil přímo do rány, ani ses nepokusil s ním zmizet. Až jsem se divil, jak málo důvtipu vynakládáš, aby ses přede mnou chránil. Kdybys mi tak snadno nabízel další šance, možná bych tě i dostal! Proč ses choval tak nemožně, tak hloupě? Určitě jsi věděl, že budu střílet!“

„Protože jsem v té chvíli musel za každou cenu odvést tvou pozornost od tvého letadla,“ ušklíbl se Gurroa. „Kdyby tvá zrůdná chtivost po ničení mých dětí nebyla tak velká, mohl by sis všimnout, že v téže chvíli jiné moje dítě vběhlo do tvého hvězdoletu. Bohužel, tvůj letoun stál vchodem k oknům školy a bylo tam dost světla od lucerny, batole bys nepřehlédl, kdybys zrovna nemířil na opačnou stranu. Proto jsem tam s Ivanem stál, zaměstnával tě, získával čas a čekal na smrt. Stálo mi to za to. Když hraješ šachy s velmistrem a dává ti zdánlivě zdarma pěšce, máš nejvyšší čas usilovně přemýšlet, kde je v tom past. Až na to, že to nebyla šachová partie, tady šlo o život. Například jsi vůbec nemusel střílet ani policisty, ani moji matku.“

„Proč? To bylo přece jasné!“ ušklíbl se Briryan kysele. „Musel jsem ti dát jasně najevo, že se tě nebojím a myslím to naprosto vážně! Ale proč jsi jednal tak složitě ty? Když se umíš propašovat do letícího letadla, proč jsi odváděl mou pozornost? Mohl jsi to dítě přenést přímo dovnitř! Nebo ne?“

„Ještě to pořádně neumím,“ pokrčil rameny Gurroa. „Přenést se do hmotného předmětu není jednoduché, mohl bych se vynořit přímo do některé stěny. Dítě uvnitř mi další přenosy synchronizovalo, ale to první jsem tam musel dostat na Zemi, za letu nadprostorem by bylo pozdě. Ani létání bez aparátů není jednoduché. Fyzikální zákony pro mě platí jako pro každého jiného. Mám na planetě Gurr, kterou jsem si upravil pro svou potřebu a jejíž polohu nikomu neprozradím, dokonalé teleporty. Dokáží na velké vzdálenosti přenášet nejen různé předměty, ale i živé lidi. Problém je jedině se zaměřováním. Teleporty mohou přenášet, co bezpečně identifikují. Tvůj fern je ten dokonalý maják, díky němu mohou moje děti létat bez přístrojů. Na všechno ostatní potřebuji buď jasně zaměřené pevné místo na planetě, nebo jinou synchronizaci.“

„A s tím jedním dítětem jsi pak odnesl všechna děcka?“ pochopil Briryan.

„S jeho pomocí jsem si ve tvém letadle mohl dělat, co mě napadlo. Mohl jsem odtud odnést jakýkoliv předmět, naopak tam jiné nanosit bez ohledu na to, zda ses nacházel v evseji nebo v euklidu. Nejprve jsem tam přenesl své děti, abych zachránil rukojmí – ty jsem musel dostat do bezpečí ze všeho nejdříve. Pak jsem naopak do tvého letadla navozil nějaké zásoby, ty jsi tu neměl skoro nic!“

„Na co zásoby?“ zarazil se Briryan.

„To poznáš brzy,“ pokrčil rameny Gurroa. „Taky jsem si sem dovezl kameru, díky které mě teď vidíš i slyšíš, ale nemůžeš mi škodit – ačkoliv jsem pořád uvnitř tvé lodi. I kdybys teď nakrásně objevil můj úkryt, pochybuji, že bys to stihl dost rychle. Na to, abych zmizel, potřebuji sotva pět milisekund.“

„A co chceš dělat dál?“

„Něco jsem si z tvé lodi naopak odnesl. Pak jsem tvou loď přenesl nadprostorem. Daleko od cíle tvého letu, ať jsi měl zamířeno kamkoli. Přesně tak jsem prve přenášel Agríše. Podíváš-li se na levou obrazovku, uvidíš na ní nepravidelný svítící kotouč. Dobře si ho prohlédni, je to velice zajímavý a svým způsobem krásný pohled. Nikdo z lidí nic takového neviděl, jen já a teď ty. Je to naše Galaxie – ovšem poněkud vzdálená, jinak bys ji takhle vcelku ani vidět nemohl.“

„Jak je daleko?“ zachvěl se Briryan.

„Přibližně šest set tisíc parseků – nebo dva miliony světelných let,“ řekl Gurroa. „Nejbližší osamělá hvězda je trochu blíž, čtyřicet tisíc světelných let. Nemám strach, že bys tam doletěl a i kdyby – není u ní planeta. Vymontoval jsem z tvého letounu nadprostorový konvertor a bez igidhigu se nedostaneš nikam.“

„Ty bestie! Ale já to přeletím! V zimním spánku! Nebo se zmrazím!“

„Zimní spánek? Na to zapomeň, na potřebný milión let obyčejný zimní spánek nestačí. A když se zmrazíš, kdo tě probudí? Navíc je pravděpodobné, že se cestou s něčím srazíš. Teď kolem tebe není hmoty nadbytek, skoro bych řekl, že je tu vzácnější než jinde, ale kdyby se ti podařilo doletět k nejbližším hvězdám, tam už jí bude dost na to, aby neřízený a neovladatelný letoun zničil první meteorický roj, se kterým se potká. Zkusit to můžeš, bránit ti v tom nebudu. Dělej, jak umíš – ale je to jen škoda energie.“

„Ty vrahu!“ zaječel Briryan. Konečně si domyslel co to znamená a ztratil poslední zbytky sebeovládání. „Vždyť je to horší než rychlá smrt!“

„Vrah jsi ty,“ usmál se trpce Gurroa. „Mám ti spočítat, kolik lidí jsi za poslední dny svévolně a zbytečně zabil? Já mám velice dobré důvody, abych tě nenechal naživu – a přesto ještě nejsi po smrti. Můžeš tu vydržet ještě dlouho, když budeš trochu šetřit energií. Moc jí tu nemáš, ale nabíjet ti baterie považuji za zbytečnou ztrátu času. Jestli se ti rychlá smrt líbí víc, to nechám na tobě, máš k tomu dost příležitostí. Můžeš si vybrat, máš svůj fotomet, v akumulátorech je zatím dost napětí, stačí uchopit kontakty a je to. Také stačí otevřít vnější dveře do vakua, ale ty jistě přijdeš i na jiné způsoby. A pokud se ti taková smrt zdá moc bolestivá, agisar by ti přece mohl vytvořit nějakou smrtící, ale nesmírně příjemnou drogu, něco jako aigurský imeol – jak libo!“

„Parchante! Já jsem tě stvořil! To je mi pěkný vděk!“

„Nepopírám, že jsi mě stvořil. Ale uvaž, stvořil jsi jen mě, zato kolika bytostem jsi život vzal? Tohle skóre svědčí přesvědčivě ve tvůj neprospěch. Kdybych tě nechal žít, byl bys možná stvořil ještě jednu takovou telepatickou bytost, sebe, ale kolik jiných by to stálo život? Tak vidíš, nemám volnost v rozhodování, co s tebou. Každá lidská společnost se za všech věků musela chránit, aby jí zločinci nemohli škodit. Primitivní civilizace to řešily nemilosrdnou smrtí, dnes stačí zločince izolovat. Třeba pevnou zdí s mřížemi a strážemi, ale já nemám chuť ani čas hlídat tě. Stačí mi milióny světelných let prázdna. Nu což, popovídali jsme si, je čas se rozloučit! To víš, budu mít spoustu jiných starostí, nemohu se s tebou věčně zdržovat. Musím znovu uspořádat svou civilizaci a nebude to lehké, když nemám ani jednoho dospělého. Jako Pavel Ligaid jsem mnohé zařizoval na Zemi i na Aiguře. Všude jsem měl plno přátel a známých; nevím, s kolika z nich se opět spřátelím, když mám teď jen dětská těla. Lidé ze Země i z Aigury raději jednají s někým, koho považují za sobě rovného. Mých dětí se část lidí bojí, nebo se jich štítí jako nenormálních. Co se dá dělat, zabil jsi mi Pavla, musím se obejít bez něho. Vlastně jsi mi vyřešil jeden obrovský problém. Nepřemýšlel jsem o tom, co se stane s mou telepatickou sítí po mé smrti, ale přece jsem měl obavy, co s mými dětmi bude. Ukázalo se, že žiju i po smrti a došlo mi, že budu žít tak dlouho, dokud bude naživu byť jediná součást mé telepatické sítě. Všechny mé vzpomínky, vědomosti, zážitky, ať pocházejí od Pavla, nebo od jiného člena, žijí dál. Telepatická síť se nejspíš podvědomě stará, aby se všechno důležité pamatovalo na více místech. Když na něco nového přijde třeba některé mé mimino, okamžitě to mohu používat kdekoli ve vesmíru. Jedno dítě si dám zapsat na univerzitu v Cokrezu – musím se už konečně naučit zacházet s agisary, potřebuji to jako sůl. Ale tady nevidím problém. Bardžané se nebudou pozastavovat nad tím, že jejich univerzitu navštěvuje dítě. Mám totiž lepší nápad, než tvůj fern. Ten opravdu blokuje celý nadprostor Mluch, takže v něm může být jediná složená bytost jako jsem já. Napadlo mě vytvořit jiný typ fernu, aby jich mohlo být více v témže nadprostoru. Podobně, jako vedle sebe mohou vysílat různé rádiové stanice. Pak by mohlo existovat i více složených bytostí, víš? Vytvořím si jich tolik, kolik bude možné. V této chvíli mám těch nadprostorů několik a telepatické se stejně pro nic jiného nehodí.“

„Snad by to bylo možné, ale beze mě nic nedokážeš!“

„Jsi si tím jistý? Myslíš, že jen ty umíš dělat zázraky? Dovedeš si představit, co se stane, když na takový problém zaměřím synchronizovaně deset, dvacet nebo i sto mozků najednou? Když jsem začal studovat vlastnosti géja-pole, měl jsem na to jen šest lidí, z toho pět mimin. To mi stačilo, abych postavil první generátory, schopné přemístit planetu. Takže se neutěšuj, že bez stovky tvých dalších pokusů bych neporazil Agríše! Dokázal bych to i jen s vlastními dětmi.“

Briryan mlčel.

„Řeknu ti ještě něco, jen nevím, jestli tě to potěší. Ode dneška má Země nový kalendář. Trochu jsem ji vychýlil z původní dráhy, rok bude ode dneška trvat tři sta šedesát osm dní, skoro stejně jako na Bardžá. Také Měsíc obíhá po vzdálenější dráze a oběh mu bude trvat celých třicet dní. Zavinil jsi vlastně převrat v pozemském počítání času. Leda by mě lidé přemluvili, abych Zemi i Měsíc vrátil přesněji, ale myslím, že Zemi neuškodí, když se její kalendář trochu víc přiblíží Bardžanskému.“

Ani na to Briryan neodpověděl.

„Ztráta jednoho těla mi vlastně ani příliš neublížila,“ pokračoval Gurroa. „Trochu jsi mi uškodil, pravda, ale ne tak, abys mě zničil. Bude mi možná nějakou dobu vadit, že žádné další tělo z těch, co teď mám, není fyzicky dost silné. Ale síla se dá nahradit, to už umím. Jestli mi něco vadí, tak se to týká ostatních. Děti, které jsi úplně zbytečně rozstřílel na Zemi mě mrzí víc než moje vlastní. Trápí mě, že Yl-la po mé smrti ztratila chuť k životu, já ji mám pořád rád, víš?“

„To je pikantní,“ ušklíbl se Briryan. „A taková to byla velká láska – a ty teď budeš malý chlapeček! Z manželky se ti stala matkou – já bych se umlátil smíchy!“

„Jen se směj!“ zamračil se Gurroa. „Však tě ten smích přejde! Pevně věřím, že mě má Yl-la opravdu ráda a možná jí nebude vadit, když mě bude mít v jiné podobě. Já mám teď tolik různých podob, že si bude moci vybrat.“

„Jen aby si nenašla úplně jiného!“ vyprskl Briryan zlým smíchem. „Každá žena potřebuje pořádného chlapa!“

„Myslíš? Neposuzuj lidi podle sebe, všichni nejsou zrůdy. Ostatně, nebudu pořád malým chlapečkem, za deset let budu mít hned několik dospělých.“

„A i kdyby si počkala, stejně se s ní za pár let nebudeš mít o čem bavit.“

„Kdoví?“ usmál se Gurroa. „Co když se za pár let naučím ovládat agisar? Času na to budu mít dost, a pak z ní udělám stejnou telepatickou bytost jako jsem sám? Myslím si, že ona nejvíce ze všech lidí poznala výhody telepatie. Nabídnu jí, aby se stala tím, co jsem já, Myslíš, že odmítne? Ba ne, Yl-la udělá všechno, aby se mi zase přiblížila!“

„Výhody telepatie jsem nejvíc poznal já!“ zaječel Briryan vztekle. „Já jsem to vymyslel, rozumíš? Věnoval jsem tomu celý život, tisíce bezesných nocí! A může mě vzít čert, když vidím, jak se chceš o můj největší vynález dělit se svou prasečí kráskou! Na to nemáš právo!“

„Jestli tě vezme čert, nevím,“ zamračil se Gurroa. „Je to málo pravděpodobné. Já jsem se s žádným nesetkal a to mám propátranou už skoro setinu Galaxie, jestli ti došlo, co to obnáší. A co se týče tvého vynálezu? Věřím, nedělil by ses o něj. Rozhodně bys ho neužil k dobrému. Galaktické společenství by ti brzy muselo čistit boty, to je tvůj vztah k lidem! Ve skutečnosti, co neslouží všem, je k ničemu. Ještě že jsi byl zbabělý a potřeboval jsi ho na někom vyzkoušet! Ostatně, tajemství svého vynálezu jsi mi přece nedal! Na mně jsi to jen zkoušel, nic jsi mi neprozradil a už ani neprozradíš. Takže nemáš právo něco mi nařizovat nebo mi to zakazovat. Budu muset objevit všechno od začátku a to je skoro totéž, jako když vynalézáme něco, co uměli už staří Egypťané. Pamatuj si, Ameriku objevil Kryštof Kolumbus, který svůj objev věnoval všem, ne Vikingové, kteří tam snad byli dřív, ale nikomu nic neprozradili a tajemství si vzali do hrobu. Tady přece nejde o slávu objevitele a vynálezce, ale o to, k čemu se vynález použije! Z toho hlediska mám nejen právo se rozdělit, ale považuji to dokonce za svou povinnost! Bylo by sobecké, abych si všechno nechal pro sebe. Musím se snažit, aby z tvého vynálezu mělo užitek co nejvíce lidí. Těžko asi udělám z každého bytost jako jsem sám, ale tím víc mě to zavazuje pomáhat ostatním. A pokud si zlomyslně myslíš, že mi záleží na tvaru nosu, jsi také vedle. Já jsem si na prasečí obličej Aiguřanů docela zvykl. Nejprve u Yl-ly, tu mám opravdu rád, takže se mi zdá docela hezká. Ostatně, mám teď stejný obličej jako ona, takže o co jde? Na vnějším těle, jak jsi mě názorně přesvědčil, nezáleží. Důležitější je, jaký je člověk uvnitř. Ty jsi podle pozemských měřítek na povrchu krasavec, ale ve skutečnosti psychická zrůda. Není to vidět, ale tím jsi odpornější. Tebe rozhodně škoda nebude, ani jako génia. Jsi horší než Agríši. Ty jsem přesvědčil, že je ve vesmíru víc myslících bytostí než oni a že vyvražďování je zločin. Ty to ani teď neuznáš a pořád si myslíš, že ti dělám kdovíjakou křivdu a omezuji tě ve tvých právech. Naštěstí mi to došlo. Takže už se nemáme o čem bavit. Sbohem!“

Gurroa zmizel, obrazovka zhasla. Byla na ní černá kosmická tma jako na ostatních. Jen na levé boční majestátně svítila nesčíslnými milióny sluncí Galaxie, v této chvíli děsivě vzdálená od Briryanovy hvězdné lodi, ochromené ztrátou nadprostorových strojů.

Doktor Briryan se na ni několik hodin díval. Věděl, že žádný smrtelník takový obraz Galaxie dosud neviděl, kromě něho a Pavla Ligaida, kterého zabil, ale který žije ve svých dětech dál. Několik dní uvažoval, co by mohl udělat. Měl tu agisar, se kterým dokázal pravé zázraky! Ale – milióny světelných let bez nadprostorového konvertoru?

Ne, to bylo příliš daleko.

Horečnatě celý týden pátral ve své paměti, jestli přece jen neobjeví nějakou šanci k záchraně. Zimní spánek? Ne, to nebylo reálné. Pravděpodobnost úspěchu nulová, Gurroa dobře věděl, co říká. Když se zmrazí, kdo ho probudí? Jeho cesta by trvala miliardy let, než by se dostal k nejbližším hvězdám. Jedině kdyby ho cestou někdo vylovil a probudil, ale kdo by hledal osamělý letoun miliony světelných let od nejbližších hvězd?

Prohlédl své zásoby. Bylo jich tu opravdu hodně. Ale jednou dojdou a potom…

Pak se přistihl, jak si prohlíží fotomet. Přitahoval ho jako magnet, jako jediné, co ho odtud může vysvobodit…

 © Václav Semerád, 1966 Přelouč – 2001 Praha

Errata:

08.11.2021 15:35