Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sandišůt

Ve chvíli, kdy zhaslo světlo policistovy baterky, si Standa pomyslel, že ti dva šátrání po stěně jeskyně prostě vzdali, ale když se policista začal rozčilovat a ozvalo se dvojí třísknutí baterky do kamenné podlahy, Standa pochopil, že je to spíš porucha.

„A je to v háji!“ ozval se ze tmy posměšně.

Mohl by sice rozsvítit svoji baterku, ale snažení těch dvou nesympatických dospěláků nebylo v jeho zájmu a bylo by příliš podlézavé, kdyby jim o své vůli svítil. Jen ať se smaží ve vlastní šťávě, pomyslel si.

„Co je v háji?“ vybuchl rozzlobeně policista, který jistě po hlase poznal, kdo z rodiny Tvrzníků se jeho problémům směje.

„Třískáním nic nespravíte, tím jste tu baterku nejspíš odepsal úplně,“ řekl do tmy ještě Standův táta – když vtom Standu cosi vzalo za ruku, ve které držel baterku.

„Polož své světlo nerozsvícené na zem, nebudeš je už potřebovat,“ ucítil tichá slova. „Pojď se mnou a neboj se, neublížím ti!“

Standa cítil, jak jeho ruku jemně stiskla jiná ruka, větší, ale jemnější. Kdo to jen může být? Ale z těch slov čišela taková pohoda, že pomalu položil baterku na kamennou podlahu, opatrně se vyvinul z Jitušiny ruky a vstal.

Ruka ho táhla směrem na opačnou stranu jeskyně od policisty s exekutorem, nechal se tedy vést, až náhle zjistil pod svýma nohama místo ploché podlahy prohnutý profil. Zřejmě vstoupili do další kruhové chodby. Kde se tu náhle vzala? Nestaral se o to, prostě následoval neznámého. Udělal ale jen pár kroků, když vpředu vzplálo světlo tak oslnivé, že musel chtě nechtě zavřít oči. Po dlouhé době tmy ho to do očí úplně udeřilo.

„Jsi velice odvážný mladý muž,“ pochválil ho opět ten divný hlas.

Standa se silou přinutil otevřít oči. Zvědavost ho donutila rychle se rozkoukat, aby v tom ostrém světle nebyl jako slepý. Nedbal bolestivého řezání v očích, které se nestihly přemíře jasu přizpůsobit tak rychle, jak by potřeboval. Pocit písku v očích naštěstí ustupoval.

Pak je konečně otevřel – a zůstal stát, jako by ho opařili.

Ruka, které se držel, patřila neuvěřitelně vysoké postavě. Nemohl to být člověk, jen se lidem podobal. Obrovskýma hnědýma vystouplýma očima ve veliké hlavě shlížel na Standu z výšky dobrých tří metrů, jeho vyzáblé, tenké tělo s kůží brčálově zelené barvy bylo zjevně oblečené do jakési světle zelené pěny. Tenké a dlouhé ruce i nohy mu dovolovaly dosáhnout až k Standovi, aniž by se k němu skláněl. A vlastně až teď si Standa uvědomil, jak dlouhé prsty s velkým množstvím kloubů má ruka, kolem dokola objímající jeho ruku. Dokud se jí držel, vnímal jen její hebkost. Když na ni pohlédl, teprve viděl, jak jeho ruku objímá jen dlouhými zatočenými prsty.

Ale ještě divnější byl výhled, který se Standovi naskytl, když se konečně rozkoukal.

Stáli na břehu moře, ale nějak nezvykle malého. Standa kdysi u moře byl, ale to byla obrovská, nekonečná vodní pláň. Tohle moře ale bylo – vypouklé. Skutečně, bylo na něm znát zakřivení, jako kdyby zdejší Země byla mnohem menší než naše.

Ne, nedalo se pochybovat, tohle vůbec není naše stará dobrá Země! Ta totiž visela na obloze, svítila mnohem více než měsíc v úplňku a nebyla tak jednobarevná, byla na ní jasně znát modrá barva oceánů, zelené pevniny a přes to bílé vatové šmouhy oblak.

Jsou tedy na měsíci?

Ale to je nesmysl, měsíc navštívený pozemskými kosmonauty je mrtvé těleso, pokryté šedivými kopečky a vrstvou stejně šedivého prachu. Není tam vzduch a kosmonauté musí nosit skafandry. Tady ale bylo pobřeží podivného oceánu, podle všeho plného vody, na obě strany se táhla žlutá písečná pláž a když se Standa ohlédl, spatřil za sebou vysokou horu pokrytou tropickým rostlinstvem. Těsně za nimi byla skála s ústím té podivné chodby.

Kde to ale jsou? Není-li tohle měsíc, pak ani ta Země nad obzorem nemůže být Země!

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se toho tvora nesměle.

„U nás,“ dostal nic neříkající odpověď.

Až teprve teď, když se tomu tvoru díval přímo do obličeje, si uvědomil další podivnou věc. Ten tvor mluvil a neotevíral přitom ústa – pokud vůbec nějaká ústa měl!

„A kdo jste vy?“ zeptal se ho ještě tišeji.

„Sandišůt,“ odvětil neznámý tvor. „Jste v našem vesmíru. Nepočítali jsme, že objevíte náš chitsaldil – ale když už jsi tady, budeš naším hostem.“

„Co jsme měli objevit?“ chtěl vědět Standa.

„Chitsaldil – přestupní stanici,“ odvětil tvor, aniž by otevřel ústa, anebo dal najevo, že vůbec nějaká má. „Nestihli jsme ji dokončit a uzavřít, podařilo se vám do ní shodou náhod vstoupit. Vy už přece dávno nebydlíte v jeskyních!“

„No – jak se to vezme,“ řekl Standa. „My jsme se právě v té sousední jeskyni ubytovali. Nemáme totiž jiné bydlení.“

„To je podivné,“ namítl tvor. „Zdá se mi, že se u vás muselo stát něco neobvyklého.“

„Pro naši rodinu to bylo hodně nepříjemné,“ připustil Standa.

„Vaše rodina... to myslíš sebe a zbytek vaší tlupy v našem chitsaldilu?“

„Ne,“ zavrtěl rychle hlavou Standa. „Dva chlapi, ti v černém, k naší rodině nepatří. Naše rodina jsme jen my ostatní. Ti dva pánové v černém způsobili, že jsme se museli ubytovat v jeskyni a víceméně nechtěně jsme objevili váš... vaši přestupní stanici.“

„Poslyš, vykládáš to hrozně zmateně,“ řekl mimozemšťan. „Jak dlouho u vás trvalo to nepříjemné, co vás donutilo bydlet v jeskyni?“

„Asi tak dva dny,“ řekl Standa.

„Jenom?“ podivil se tvor. „To je ve vašem světě možné?“

„Dnes je asi možné všechno,“ vzdychl si Standa. „Před dvěma dny jsme byli normální rodina a dneska jsme pronásledovaná jeskynní tlupa.“

„Dal bys mi své vzpomínky na ty dva dny?“ zeptal se ho mimozemšťan.

„Mám vám to vyprávět?“ zeptal se Standa.

„Ne... jen mi dej své vzpomínky.“

„Jak to myslíte... dát své vzpomínky?“

„Vezmu si je od tebe sám, když mi dáš souhlas,“ slíbil mu mimozemšťan.

„Tak si je vezměte!“ svolil Standa.

Vzápětí se propadl do tmy...

Světlo v jeskyni sílilo, až tu bylo vidět jako ve dne.

Tvrzníkova rodina se vystrašeně tiskla pohromadě uprostřed jeskyně, zatímco exekutor s policistou seděli na zemi každý zvlášť u stěny v místech, kde dřív byla třímetrová kruhová vstupní chodba. Ta se znenadání otevřela ve stěně jeskyně – jenže na protilehlé straně. Ale nebyla úplně prázdná. Stál v ní malý Standa.

„Mami, tati a ségry, pojďte se mnou!“ řekl klidným hlasem, jako kdyby o nic nešlo.

„Stáňo!“ vykřikla ulehčeně matka. „Kde jsi, proboha, byl?“

„To je teď vedlejší, mami,“ řekl Standa. „Pojďte se mnou, nemáme moc času!“

„My ne?“ připomněl se rychle exekutor.

„Vás se to zatím netýká,“ odvětil Standa. „Jen naší rodiny, my patříme k sobě.“

„Kam vlastně jdete?“ vyskočil exekutor.

„Na druhou stranu,“ pokrčil rameny Standa.

„Jdeme s vámi!“ řekl rychle exekutor.

„Vy máte zůstat tady,“ řekl Standa. „Přijdete na řadu později.“

„Jak – na řadu později?“ zjišťoval rychle exekutor. „To tady máme čekat?“

„Jistě,“ přikývl Standa. „Nebojte se, oni vás tady dlouho čekat nenechají!“

„Kdo – oni?“

„Sandišůtové,“ odpověděl mu klidně Standa. „Nebo mimozemšťané, jestli se vám to víc líbí. Měl jste pravdu, ale teď nás omluvte, my už musíme jít.“

„To je nějaký podraz!“ řekl exekutor. „Necháte nás tu a pak... ba ne, my tam půjdeme s vámi, nenecháme se podvést!“

„Nesuďte je podle sebe!“ napomenul ho Standa. „Jakýpak podraz? Mimozemšťané nám nabídli dočasné ubytování v jejich světě – snad byste se k nám nechtěli vnucovat?“

„Půjdeme s vámi!“ nenechal se ovlivnit exekutor. „Pane strážmistře! Jdeme! Nebo tu chcete zůstat sám?“

Policista nic neřekl, ale vyskočil a spolu s exekutorem se hrnuli do chodby.

„Jasně!“ řekl. „Jménem zákona!“

„S tím na ně neuspějete!“ věštil Standa. „Měli byste se chovat pokorněji, všichni jsme tu jen hosté. Nemůžete si tady vyskakovat jako na Zemi. Na sandišůty nemáte pravomoc!“

„To je jedno!“ nepřijal to exekutor. „Buď všichni, nebo nikdo!“

„Na vašem místě bych se tam tak nehrnul,“ ušklíbl se Standa. „Ale kdo chce kam...“

Obrátil se směrem do chodby a ostatní členové Tvrzníkovy rodiny vykročili jako ve snu za ním. Být na návštěvě u mimozemšťanů – kteří jim nabídli dočasné ubytování? Byl to sice krok do neznáma, ale Standovi se to zdálo správné – mohli by mu snad věřit.

Policista s exekutorem ale nemínili zůstávat pozadu. Ani se nepotřebovali domlouvat. Vyrazili ze svého místa a vzápětí se vmísili mezi Tvrzníkovy. Jenže nechtěli jít s nimi jen tak. Policista popadl pod krkem Jituš a exekutor se stejným způsobem zmocnil Lenky.

„Co si to dovolujete?“ vybuchl otec pan Tvrzník, ale exekutor se k němu obrátil čelem a postavil před sebe Lenku jako živý štít.

„Jdeme s vámi – ať chcete nebo ne!“ řekl tvrdě.

„Nech je, tati!“ zarazil je klidně Standa. „Ať jdou s námi, když tak spěchají! Oni nevědí, do čeho se tak hrnou. Sandišůtové si je už umravní!“

„Doufáš?“ otázal se ho otec.

„Nedoufám, já to vím, tati,“ řekl Standa a ohlédl se jen tak přes rameno. „Sandišůtové už vědí, s kým mají čest a jsou na ně připraveni. Měl jsi pravdu. Tihle dva jsou super svině, ale škodit nám nebudou. Pojďme, tady už nemáme co pohledávat.“

„Mluvíš sprostě jako dlaždič, mladej!“ okřikl Standu exekutor.

„To je otázka přijatelnosti,“ odvětil Standa. „Sandišůtům to nevadilo, když to slyšeli od táty. Víc jim vadilo vaše chlubení těmi svinstvy.“

„Oni nás odposlouchávali?“ rozčílil se policista. „To je nepřípustné!“

„Zkuste je obvinit, ale pak se nedivte,“ řekl s bohorovným klidem Standa a vstoupil do nové kruhové chodby. Rodinná karavana i s nežádoucími vetřelci ho následovala.

„Super svině?“ pozastavil se nad Standovým výrazem trochu vyčítavě i Standův táta. „Jak to ale můžeš vědět, když jsi tady s námi nebyl?“

„Já toho vím...“ mávl rukou Standa a vedl je do další spirálovité chodby. Tentokrát šli od středu k okraji, až vyšli na pláž podivně vypouklého moře a před sebou nízko nad obzorem spatřili vznášející se velkou Zemi. Dalo se snadno uhodnout, že to není pravá Země. Ani oni se na skutečné Zemi nenacházeli.

„Tak přece!“ vzdychl si nadšením Standův táta. „U mimozemšťanů! Nedoufal bych, že se mi někdy něco takového poštěstí!“

„Ještě bych se nad tím tak nerozplýval!“ vrátil ho do reality hrubý hlas exekutora. „To teď záleží na tom, jak se k nám budou ti mimozemšťani chovat!“

„Jak by se měli chovat?“ ušklíbl se Standa. „Spravedlivě! Každému, jak si zaslouží!“

„Zajímalo by mě, jak to chtějí posuzovat!“ pokračoval exekutor.

„Nabonzovali jste toho na sebe v poslední půlhodině málo?“ ušklíbl se Standa. „Táta to řekl správně. Jste super svině – a Sandišůtové to taky tak pochopili.“

„Kdyby se k nám dvěma chtěli chovat nějak hrubě, odnesou to nejprve vaše slečny!“ řekl exekutor a zacloumal Lenkou, až vykřikla.

„Ba ne, pánové,“ řekl Standa. „Vy teď moje sestry pěkně propustíte a omluvíte se jim za hrubé zacházení, jasné? Nebo si to povíme jinými prostředky.“

„Jo? Ty nám budeš poroučet, co?“ řekl výsměšně exekutor a zatřásl opět Lenkou.

Jenže v té chvíli se na okamžik zastavil – a pak pustil Lenku a pomalu se svezl naznak na písek pláže. Třeštil oči, lapal po dechu, ale poslouchaly ho zjevně jen oči. Když jako ve zpomaleném filmu bezvládně dopadl na písek, obrátil se Standa na policistu.

„Nemáte právo držet moji sestru násilím! Pusťte ji, ale hned!“ poručil mu.

„Pustit?“ vyhrkl policista a postavil před sebe Jituš jako živý štít. „Že nemám právo? Chcete mi snad vyhrožovat? To by byl trestný čin podle paragrafu...“

Nedořekl. Znenadání v něm zhadrovatěly všechny svaly jako předtím v exekutorovi. Také on poklesl v kolenou a složil se na písek – stejně pomalu, jako jeho kumpán, jen zůstal na zemi ležet ve značně nepřirozené poloze. Skrčené nohy měl pod sebou a ležel si na nich.

„Sandišůtové mají velice podobné názory na spravedlnost, čest a darebáctví, jako my,“ podotkl s klidem Standa. „Darebáci to budou mít u nich opravdu těžké.“

„Cos jim provedl?“ obrátil se otec užasle na syna, zatímco matka k sobě přivinula obě své nenadále vysvobozené dcerky.

„To mě naučili,“ vysvětloval všem Standa – nejen ostatním členům rodiny, ale i dvěma chlapům, kteří se na ně dívali odspodu a nemohli se ani pohnout. „To bylo ztuhnutí, obrana proti dravým zvířatům na některých světech. Dá se ale použít i na darebáky. Je to přesnější i rychlejší než střelné zbraně a přitom to nikomu neuškodí, za chvilku se z toho vzpamatují.“

„Ale kde máš ty své mimozemšťany?“ zajímala se maminka.

„Jsou někde tady,“ rozhlédl se nerozhodně Standa, ale ani on, ani jeho blízcí žádného neviděli. „Ale nemáme na ně čekat. Pojďte ke mně, ukážu vám, co jste ještě neviděli.“

Nejprve došel k bezmocně ležícímu exekutorovi a opatrně mu obrátil hlavu na stranu. Pak totéž udělal s policistou, kterému navíc srovnal nohy, aby si na nich neležel a nepřeležel si je. Oba teď leželi naznak a dívali se zděšeně na něho.

„Tak pánové!“ oslovil je s klidem Angličana. „Já jen, abyste se nekoukali do oblohy... můžete sice zavřít oči, ale to byste nic neviděli... Abyste věděli, na čem jste: Sandišůtové vám to jistě zopakují, ale já vás ujišťuji – do této chvíle jste se mohli svými prasárničkami, podvody i zbraněmi vytahovat, ale s tím je konec, ve zdejším světě se to všechno považuje za těžkou vinu. Nemám se starat, co s vámi udělají, nemám ani zájem to vědět, ale nečekejte od nich žádný obdiv. I na Zemi se říká: jak si kdo ustele, tak si lehne – a připravte se, tady nebudete mít na růžích ustláno.“

„C..c..co...s..jim...“ snažil se exekutor něco říci, ale nešlo mu to.

„Moc jsem jim toho neřekl,“ opáčil Standa. „Nejvíc jste si toho na sebe nabonzovali sami. Tady policajt vyhrožováním střelbou a vy... to tedy byla zpověď! Málem jsem nechtěl věřit, jak příšerné podrazy jste prováděli. S námi, ale i s ostatními! Na Zemi bývá přiznání polehčující okolností, ale nevím, jak vaše vychloubání lumpárnami ohodnotí zdejší soud.“

„A.. a.. a.. t..t..to... ta...dy...“ zoufale koktal exekutor.

„Bez obav,“ řekl Standa. „Tohle ochrnutí brzy zmizí – ale to už budeme daleko, abyste se za námi nemohli vypravit. Teď tady pěkně počkejte! Sandišůti si pro vás přijdou!“

„C...co...je...to...“ blekotal exekutor.

„Sandišůtové?“ usmál se Standa. „Zdejší obyvatelé.“

„Tys je viděl?“ zeptal se ho dychtivě tatínek. „Jak vypadají?“

„Podobají se trochu lidem, nejsou to inteligentní chobotnice ani jiné příšery...“ popsal je stručně Standa. „Jsou jen vyšší než my – mají tak tři metry.“

„A co chtějí udělat s těmihle?“ ukázal tatínek na ležící představitele pozemské moci.

„To opravdu nevím,“ krčil rameny Standa. „Nejspíš je předhodí gufyrům, ti nejsou tak lidští... ale – tihle dva to poznají už brzy. Nejspíš na vlastní kůži. Rozhodně jim nezávidím.“

„Myslíš, že je...“ napadlo maminku, ale nedořekla to.

„...potrestají?“ dokončil to za ni Standa. „Je to velice pravděpodobné. Sandišůtové nás pozemšťany považují za myslící a odpovědné za to, co činíme. Na Zemi darebáky netrestají, ale když už se dostali až sem, mají smůlu. Slyšíte, grázlíci?“

Naposledy se obrátil ke zneškodněným.

„V žádném případě nepočítejte s návratem na Zem. Tak čao, darebáci!“

Narovnal se a odstoupil od ležících.

„Vy se teď rozestavte kolem mě,“ požádal rodiče a sestry. „Máme si teď sami zaletět na Dzígvlegt, přijme nás tam nějaký náš krajan.“

„Kam že máme letět?“ otázala se ho matka nechápavě.

„Támhle, na Dzígvlegt!“ ukázal Standa kamsi nahoru.

Když se tam ale podívali, vydechli překvapením.

Na obloze visela – třetí Země. Nebo něco, co se jí podobalo navlas stejně jako Země, která jim visela téměř nad hlavami. Třetí Země byla buď dál, anebo byla mnohem menší, ale neuvěřitelně se té první i druhé podobala.

„Tady je těch Zeměkoulí víc?“ zeptala se bratra Jituš.

„To se ještě budete divit!“ prorokoval jim Standa. „Dneska jsou odsud vidět jen čtyři, ale jindy jich je víc – tady na Vytvezylu se jich někdy objeví deset najednou a na Dzígvlegtu jich najednou uvidíme od tří do šesti – podle toho, jak se Dzígvlegt otáčí.“

„A to se všechny ty Země ani nesrazí?“ divila se Jituš.

„Taky mě to napadlo,“ přikývl klidně Standa. „Ale nesrazí se. Sandišůti tvrdí, že každý svět leží ve stabilním místě, ze kterého se nehnou ani za sto tisíc let.“

„Něco jako Lagrangeovy body?“ zeptal se Standův táta.

„Nevím, co to jsou lagránžovy body,“ odvětil Standa. „Ani proč se zdejší Země nesrazí. Jen mě to taky napadlo. Ale dozvěděl jsem se, že to nehrozí, tak už po tom nepátrám, máme před sebou důležitější věci na pochopení.“

„Divné je, že je tady světlo, obloha je bez mráčku, ale nikde není vidět zdejší slunce!“ napadlo Jituš.

„To mě taky napadlo, ale řekli mi, abych si tím nelámal hlavu,“ obrátil se k ní Standa. „Jsou tady slunce, nebo něco tomu podobného, ale mají jiné vlastnosti než v našem vesmíru. Zdejší slunce obíhají kolem světů, ne jako u nás. Otáčení světů nemá vliv na den a noc.“

„Jak to ale víš?“ zeptal se ho otec.

„Víš, tati... někdy můžeš během minuty prožít týden. Neslyšel jsi nikdy, že by někomu v jediném okamžiku proletěl hlavou celý jeho život? Sandišůtové se mnou nedávno probrali moje vzpomínky za poslední dva dny, zodpověděli mi přitom desítky mých otázek a přitom to mohlo trvat sotva pár minut. Odhadem jsem byl u nich asi tak čtvrt hodiny plus tři dny ve zrychleném čase. Samozřejmě mi nestačili zodpovědět všechno, co by mě zajímalo, ale snad nám něco vysvětlí i náš krajan, ke kterému teď všichni spolu poletíme.“

„Poletíme... ale jak?“ dožadoval se informací otec.

„Jo – a něco mě naučili a nebylo to jen ztuhnutí. Tak už se všichni usaďte, ať můžeme letět!“ řekl Standa s úsměvem – a posadil se. Vypadalo to, že usednutí jen naznačil, neboť pod ním nebyla žádná židle. Ale všem došlo, že skutečně sedí. Kdyby ho něco neviditelného nepodpíralo, musel by při jeho záklonu nevyhnutelně upadnout naznak.

„Sedněte si taky!“ pobízel ostatní členy rodiny.

První ho poslechly sestry. Ani se moc nedomlouvaly, obě hopsly pozadu jako do peřin a když zůstaly viset ve vzduchu, strhly k tomu i tátu s mámou. Během vteřiny seděli všichni do kruhu proti sobě – na ničem. Na dotek se to podobalo gumové pneumatice, ale nebylo to viditelné a celá rodina vypadala značně nezvykle.

„A letíme!“ řekl Standa.

Písek pláže se pod nimi prudce propadl dolů, ačkoliv neměli žádný pocit zrychlení. Za několik okamžiků byli ve výšce, odkud jim ležící darebáci, ponechaní na pláži, připadali jako dva černí mravenci. Z této výšky už bylo zřetelné zakřivení zdejšího světa – musel být menší než měsíc. Proto tam asi byla snížená gravitace! Ale teď už mířili přímo k nesmírně vzdálenému světu, nazvanému podivně – Dzígvlegt.

„Počkej, Stando, je tohle divné letadlo schopné meziplanetárních letů?“ zeptal se Standy s obavami jeho táta. „Je vůbec hermetické?“

„Je, ale nemuselo by být,“ odvětil s klidem Standa. „Proč se ptáš?“

„V meziplanetárním prostoru je přece vakuum!“ připomněl mu otec.

„To platí v našem vesmíru,“ přikývl Standa. „Ale v tomhle vesmíru je mezi všemi světy stejný vzduch, jako na nich. Nevšimli jste si, jak jsou zdejší světy malé? Při jejich velikosti by si v našem vesmíru žádný neudržel vlastní atmosféru a bylo by na nich vakuum jako na Měsíci nebo na asteroidech. Tady je naštěstí vzduch i mezi světy... na povrchu je maličko hustší, ale i mezi nimi se dá dýchat... Zdejším světům se neříká planety, protože neobíhají a visí na jednom místě... jsme ale v jiném vesmíru, tati, tady platí jiné fyzikální zákony.“

Otec se nadechl, aby synovi něco rázného odpověděl, jenže pak se podíval kolem sebe a po krátkém zamyšlení opět pozvolna vydechl. Odpověď, jaká mu zpočátku bleskla hlavou, zřejmě patřila jen do vesmíru, který znal. Tady bylo všechno jinak a jeho současné znalosti fyzikálních zákonů mu nebyly nic platné. Ledaže by všechno kolem byla halucinace, jenže ani v tom případě nemohl nic dělat, halucinace byla natolik přesvědčivá, že se nedala odlišit od skutečnosti.

Svět pojmenovaný Vytvezyl se pod nimi zmenšoval. Zakrátko měl tvar koule, asi jako Země viditelná z Měsíce. To už ty dva darebáky nebylo vůbec vidět – zmenšila se a zmizela jim s očí i hora, u které je zanechali. Svět se postupně zmenšoval, brzy byl stejně velký – či spíš malý – jako další svět, ponechávaný stranou. Oba se teď podobaly Zemi – byly stejně modravé se zelenými skvrnami lesů a bílými mračny.

„A jak dlouho tam poletíme?“ zeptala se maminka a vytrhla tím všechny z vlastních úvah a přemýšlení.

„Na to jsem se jich zapomněl zeptat,“ pokrčil Standa provinile rameny. „Nevím. Máme tam letět a o víc se nestarat. Ration tam doletí sám, jen jsem mu určil počáteční směr a cíl. Až budeme na místě, mám se dívat po nejvyšší hoře a přistát v jejím vnitřku.“

„Přistát ve vnitřku hory?“ chytil se toho táta. „Co to má znamenat?“

„Nic víc než že máme přistát uvnitř nejvyšší hory,“ opakoval Standa. „Pochopím to prý až na místě, takže – uvidíme! Necháme se zkrátka překvapit.“

Cílový svět Dzígvlegt se zatím nezvětšoval, byl asi ještě daleko. V původním vesmíru, tam co je naše pravá Země, by se takový meziplanetární let nemohl uskutečnit, i kdyby měli dopravní prostředek srovnatelný s neviditelným rationem, který je vezl teď.

„Co kdyby se to teď pod námi rozplynulo?“ napadlo znenadání Lenku.

„Nestraš!“ okřikl ji táta.

„Nebylo by to příjemné,“ mínil Standa. „Ono se to nezdá, ale letíme rychlostí, jakou by nám záviděly nejrychlejší tryskáče světa. Kdyby kolem nás nebylo silové pole rationu, asi bychom narazili do okolního vzduchu jako raketoplán Columbie – a nejspíš bychom shořeli jako ti kosmonauti v něm,“ uvažoval.

„Doufám, že to je jen teoretická možnost!“ opáčil táta.

„Samozřejmě,“ souhlasil Standa. „Ration se dá zrušit jen v klidu, věřím jim to.“

Letěli hodinu... pak druhou... Holky začaly fňukat, že mají hlad. Bylo to pochopitelné, naposledy všichni jedli jen čínskou sáčkovou polévku, to nebylo žádné pořádné jídlo a od té doby uplynulo přece jen pár hodin.

„Vydržte to ještě hodinu!“ povzbuzoval sestry Standa, když pozoroval Dzígvlegt.

„Cože?“ vyjekla Jituš. „Ještě hodinu?“

„Možná o maličko déle,“ připustil Standa. „Nevím to přesně, ještě nikdy jsem tam přece neletěl. Až tam budeme, tak tam budeme.“

„To máme být o hladu?“ reptala Jituš.

„Jo!“ uťal ji Standa. „A to ještě nevíme, jak dopadneme na Dzígvlegtu. Holky, budeme hrozně rádi, když nás tam přijmou. To nám slíbili, ale nevíme, jak to splní. Jen bych řekl, že nás tam hladem trápit nebudou.“

„Ale my máme hlad!“ kňourala Lenka.

„Tak ho hlaď a říkej mu malej, já to neurychlím!“ odsekl Standa. „Podívejte, holky, teď se řítíme rychlostí raketoplánů. Raketoplánu by od čumáku odletovaly jiskry a plášť by se zvolna odtavoval, kdoví, jestli by to tak dlouho vydržel. Místo toho letíme klidně, nic s námi netřepe jako buldok ratlíkem, sedíte si tu v klidu a v teple...“

„Nemohli nám dát něco k jídlu už tam?“ ukázala Jituš dozadu k Vytvezylu.

„Mohli,“ přikývl Standa. „Je otázkou, jestli bys to jedla. Uvědom si, Sandišůti nejsou lidi. Kdyby nám nabídli pečené šváby, mouchy nebo žížaly, jak by ses tvářila? Právě proto nás přece posílají za našimi krajany! Ti se o nás postarají a jistě nás nenechají umřít hlady, ani nám nebudou nabízet hmyz, hady nebo jinou žoužel!“

„Jen aby!“ rýpla si aspoň trochu Jituš.

Standův názor je donutil zmlknout. Ani pozemský původ krajanů na Vytvezylu jim sám o sobě nezaručoval, že by se na jídelníčku nemohl objevit hmyz, hadi a žáby. To se přece jí i na Zemi, jen v Čechách to není obvyklé. Vždyť i Francie patří do Evropy a přitom tam jedí žáby, syrové škeble a dokonce i jakési hlemýždě! Nezbylo jim než se k hrozící budoucnosti obrátit s důvěrou, že nebude tak zlá, jak by se jim pořád ještě mohlo zdát.

Zůstávala jedna důležitá otázka. Jací budou jejich krajané na Dzígvlegtu? A jak nový přírůstek přijmou? Doufejme, že dobře, ale – jak?

To netušil ani Standa, který zatím ze všech Tvrzníků věděl nejvíc.

Dzígvlegt se zatím blížil...

Errata:

19.07.2021 22:17