Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dzígvlegt

Ration dorazil k cíli až k večeru, odměřovaném podle hodinek. Ve zdejším vesmíru se ale noc a den řídily podle jiných pravidel, takže k cíli doletěli za plného denního světla. Při té příležitosti se seznámili s jevem, který zde hrál roli slunce.

Zpoza Dzígvlegtu se vynořila žhoucí koule. Tady to nebylo obrovité kosmické těleso, kolem něhož obíhají všechny planety včetně obrů jako je Saturn nebo Jupiter. Zdejší slunce bylo mnohem menší než měsíc. Svítilo ale také pořádně a nedalo se do něho dívat, stejně jako je tomu u slunce na Zemi.

„Zajímalo by mě, kde to bere energii,“ podotkl tatínek. „Naše sluníčko je hvězda jak se patří, mnohonásobně mohutnější než Země, má zásob energie na rozdávání, ale kde se bere energie v tomhle malém nic? Jak bys mi to vysvětlil?“

„Já přece ani neříkám, že vím všechno!“ bránil se oslovený Standa. „Na Vytvezylu jsem se Sandišůtů zeptal na pár všetečných otázek, oni mi je zodpověděli, ale nečekejte, abych se dozvěděl za tak krátkou dobu všechno. Doufám, že krajané na Dzígvlegtu budou vědět víc.“

Ration zřejmě věděl, kam je má zavézt. Nezamířil doprostřed terče, představovaného Dzígvlegtem, ale asi k jedné třetině průměru od kraje. A brzy zjistili, co to znamená »přistát do vnitřku hory«.

Řešení hádanky bylo nakonec jednoduché. Cílovou horou byla vyhaslá sopka, ration s nimi zamířil přímo do jejího kráteru. Až když klesali do obrovského kotle, zpozoroval Standa pod nimi první nezpochybnitelné známky lidského osídlení.

Hrady jako v pohádce...

Uprostřed vyhaslého kráteru, hlubokého snad půl kilometru, stál nevysoký skalní útes, vytvořený v dobách, kdy sopka ještě soptila. A na něm se rozprostíral veliký středověký hrad s kulatými kamennými věžemi, obehnaný zubatým kamenným cimbuřím.

„Páni – to je krása!“ roztál táta Tvrzník.

„To teda musela být fuška postavit!“ přidal se praktickým pocitem i Standa.

Hrad byl opravdu obdivuhodný, na rozdíl od většiny pozemských ruin udržovaný, jako nově postavený. Standa k němu ihned zamířil. V první chvíli uvažoval o přistání na nádvoří, ale pak si všiml nepatrného hloučku postav v otevřené vstupní bráně a zamířil proto k nim.

Ano, tohle byli lidé. Dokonce se zdálo, že Evropané.

Přistáli pár kroků před mávající skupinou lidí, přihlížejících jejich příletu. Ration sám zastavil klesání a Standa se opět obrátil ke zbytku své rodiny s varováním.

„Postavte se a pozor, teď dopadneme jako při seskoku z jednoho schodu!“

Všichni rychle vyskočili na nohy – a ozvalo se několikanásobné dupnutí, jak pod nimi zmizelo to neviditelné nic a všichni dopadli na kamennou dlažbu hradní příjezdové cesty.

„A jsme tady!“ řekl spokojeně Standa.

Měl ke spokojenosti dobrý důvod. Který kluk se může chlubit bezpečným zvládnutím meziplanetárního přeletu, když předtím řídil nanejvýš sportovní kolo?

Pýcha teď ale musela stranou. Od otevřené hradní brány k nim na přivítanou vykročilo osm lidí. Podle sukní to byly tři ženy, zbytek byli muži. Vpředu hrdě kráčel zarostlý chlap s divokými vlasy i vousy. Jeho zanedbaný zevnějšek kontrastoval s jeho honosným oděvem z doby Rudolfa druhého. Brokátový kabát, bílá košile, na krku bílé, bohatě skládané okruží, světlehnědé sametové, nahoře nabírané kalhoty s levou nohavicí žlutou a pravou fialovou, starodávné škorně s dlouhými, nahoru zatočenými zobci. Jakoby právě vystoupil z plakátu na Císařova pekaře.

Ostatní už nebyli oblečení tak honosně. Všichni měli na sobě zářivě bílé košile, ženy k tomu široké jednobarevné sukně, muži šedé plátěné kalhoty. S výjimkou svého vůdce byli všichni muži hladce oholení a nakrátko ostříhaní, tím víc se od nich odlišoval.

„Vítejte!“ oslovil nově příchozí. „Vítejte na hradě Jukagyri!“

„Vy jste Češi?“ vyhrkl překvapeně Standa.

„Jistě!“ přikývl vůdce. „Sandišůti posílají přírůstky povětšinou k jazykově příbuzným krajanům, bývá s tím méně problémů.“

„Jak jste se sem dostali?“ zajímal se pan Tvrzník.

„Totéž bychom rádi slyšeli i od vás,“ opáčil vůdce. „To jsou vaše děti? K nám přichází málo dětí, vaše jsou zřejmě velice odvážné. Leda byste s nimi prchali před válkou, ale to by nám snad Sandišůti nezatajili.“

„Ne, v Čechách válka není,“ zavrtěl hlavou pan Tvrzník. „Pravda ale je, že jsme... tak trochu prchali...“

„Sem nikdo maní nechodí, nejste sami,“ řekl vůdce s porozuměním. „Nuž dobře – měli bychom se poznat, než vás pozveme ke stolu. Jistě musíte mít po dlouhé cestě hlad.“

„Cesta sem byla podivuhodně krátká,“ řekl pan Tvrzník.

„To je věcí náhledu,“ vrtěl hlavou vůdce. „Pokud se vám zdála cesta krátká, musíte být zvyklí na opravdu dlouhé putování – ale o tom bychom mohli vést dlouhé spory. Nuž – mně na hradě Jukagyri říkají otec Mihovič. Vypadá to jako srbské jméno a je tomu tak, můj děd opravdu pocházel ze Srbska, ale utekl do Čech, když Srbsko zaplavili svými vojsky Turci. Jeho jméno pak přecházelo na potomky, až zůstalo u mě.“

„Mihovič? A dál?“ zeptal se otec Tvrzník.

„Nejprve vaše jména, prosím!“ požádal ho s lišáckým úsměvem otec Mihovič.

„Můžete mi říkat Stanislav Tvrzník,“ řekl Standův táta. „A tihle jsou má rodina – moje žena Jitka, syn Standa a dcery Jituš a Lenka. Teď nás ale znáte všechny a my vás ne, to není dobré!“

„A proč?“ usmál se opět otec Mihovič. „Nestrachujte se, jistě se zavčas poznáme, víc než nám všem bude milé. Vy nemáte hlad?“

„Máme!“ začaly hned křičet Jituš s Lenkou.

„Tož pojdeme do síně hodovní, tam pravé přivítání spácháme!“ rozhodl otec Mihovič.

Otočil se a s ním všichni ostatní, takže otec Mihovič vítací výbor uzavíral. Nevypadalo to ale nejzdvořileji, když šli místní vpředu a hosté museli jít za nimi. Standa se utěšoval, že by sami na místo netrefili, ale přece jen by raději viděl větší sblížení.

Prostornou branou vstoupili na první nádvoří. Stály tu nehybně jako sochy dvě řady rytířů v plném brnění se spuštěným hledím, takže žádnému nebylo vidět do obličeje. Každý z nich svíral žerď jiného praporu, jakoby šlo o zástupce jednotlivých lenních pánů. Ani se nepohnuli, asi jako Hradní stráž v Praze.

Standa by se rád zeptal, co ti rytíři představují, ale protože šli Tvrzníkovi jako poslední, neměl se koho zeptat. Aby vyběhl, připojil se k někomu z místních a obtěžoval ho otázkami, to si netroufal, to by bylo ještě nezdvořilejší. Nezbylo mu než odložit otázky na vhodnější dobu. Jen litoval ty rytíře – stát bez hnutí jako železné sochy nemuselo být příjemné. A že by to dělali jen kvůli nováčkům? To nevypadalo logicky.

Nu což, zeptám se, až to půjde, pomyslel si Standa.

To už vstupovali vysokými dveřmi do tmavého vnitřku veliké budovy.

Taky bych něco snědl, pomyslel si Standa...

Hostina naštěstí napravila první, nepříliš dobrý dojem z přivítání.

Nejenže se před rodinou Tvrzníků ocitl podnos s celým pečeným seletem, ale konečně se dostalo i na otázky.

Samozřejmě až když se pořádně najedli. Po pravdě řečeno, hladem šilhali všichni, vždyť od včerejšího sobotního oběda, který je ty lidské hyeny ani nenechaly dojíst, pořádné jídlo ani neviděli.

Selátko s výborným chlebem! Mňam! I chleba byl jiný než na Zemi, takové už se tam ani nedělají! Krájeli je z obrovských, nejméně pětikilových pecnů, krajíce byly tlusté a když se namočily do omáčky pod seletem, chutnaly lépe než cokoliv jiného. K tomu si připočtěte křehoučké selátko, podivné koření a máte hostinu, jaká se jen tak nevidí.

Na stole ale chyběly příbory. Velikými noži si všichni odřezávali kusy masa z pečínky, ale na talíř byly ty nože příliš veliké. Ani vidličky se nedaly nahradit velikými dvojzubci. Tvrzníkovi se chvíli nerozhodně dívali, čím budou jíst, ale když viděli, jak se zdejší pustili do jídla rukama, nechali se strhnout také.

Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. A když domorodci nemají příbory, musí se jim přizpůsobit i ve způsobu stolování.

Standa se při rozsazování u stolu snažil získat místo na okraji rodiny, aby byl zdejším co nejblíž a mohl se jich případně na něco zeptat, ale starší žena, usazená vedle něho, nejevila o jeho zvědavé otázky zájem a věnovala se jen hostině.

Selátko bylo mňam, ale už aby byl konec hostiny s volnou zábavou!

Pak se ale stalo něco, co ho zaujalo.

Stoly v hodovní síni byly plné už když přišli, ale teď se před rodinou znenadání sama od sebe objevila široká mísa s čistou vodou a sloupek složených ručníků. Pohledem kolem sebe Standa pochopil, že je to umyvadlo a ručníky na mastné ruce. Tvrzníkovým nezbylo než místní opět napodobit – zdejší zvyky se od pozemského bontonu značně lišily, ale aspoň nějaké náznaky hygieny tu byly, dalo se to přijmout.

Konečně hostina skončila. Ale k údivu rodiny Tvrzníků se většina účastníků hostiny jen lehkou úklonou rozloučila – a beze slova odcházela.

Debata tedy nebude?

„Nemohli byste mi něco...“ oslovil Standa nejbližšího chlapa, ale ten jakoby ho neslyšel, ani se neobrátil a kráčel dál ke dveřím z hodovní síně.

„Nechte mé sluhy na pokoji,“ usmál se na něho otec Mihovič, který jako jediný zjevně nebyl na odchodu. „Nic vám neřeknou.“

„Proč?“ vyhrkl už trochu rozzlobeně Standa.

„Jak se vám moji sluhové líbí?“ přimhouřil otec Mihovič šelmovsky levé oko.

„Sluhové?“ vybuchl Standa. „Tohle že jsou sluhové? Připomínají spíš otroky! Kdo je tak strašně vycepoval, že se s nimi ani mluvit nedá?“

„Já, mladý muži,“ otec Mihovič a opět na něho spiklenecky mrkl. „Ale to bude tím, že to nejsou lidé. Jsou to figuríny lidem podobné, dovedou jen, co mají nacvičené. Když narazí na něco neznámého, jsou úplně vedle. Na hradě Jukagyri jsem kromě vás jediný člověk já.“

„Takže to jsou... roboti?“ vyhrkl Standa. „Snad ne i ti rytíři na nádvoří?“

„Co mám chápat pod pojmem roboti?“ opět mrkl otec Mihovič. „Robotníci? Žádné tu nepotřebuji a proto je nemám. Spíš společníky. Jenže tyhle figuríny jsou strašní tupci. Co do nich nenahustím, to nedovedou. Promluvit si s nimi můžete jen v rozsahu pěti naučených příkazů. Nejsložitější věc, kterou dokáží, je předčítat z knih, ale mají takový... až uspávající hlas, že ani to nemá velkou cenu. Leda kdybyste měli malé děti a potřebovali jste je uspávat pohádkami, na to by se – snad – dali použít.“

„Podobným strojům, jako jsou ti vaši, se na Zemi dneska říká roboti,“ vzpamatoval se táta Tvrzník. „Slovním základem je u nich robota, ale u robotů to není nic víc než práce, pro kterou jsou stavění. Jestli pro ně nemáte lepší název než figuríny, měli byste jim raději říkat roboti – stejně jako my.“

„Nevím,“ podrbal se otec Mihovič za uchem. „Víte, nás Čechů je tady na Dzígvlegtu málo. Možná bychom se měli nejprve dohovořit i s jinými národy.“

„To je jednoduché,“ usmál se Standa. „Slovo robot je sice české, ale na Zemi je uznávají všechny národy. Kdybyste je převzali i tady, bylo by to aspoň všude stejné.“

„Zajímavé,“ řekl otec Mihovič. „Aby cizinci přebírali česká slova...“

„Ono těch slov tak moc není,“ připustil táta Tvrzník. „Ale tohle je použitelné.“

„Takže roboti...“ usmál se otec Mihovič. „To se bude dobře pamatovat. Ale teď bych se vám měl věnovat – na vítání hostů tu žádné roboty nemám, to je na ně příliš složité, takže to vždycky zbude na mně. Pojďte se mnou, ukáži vám hrad. Možná byste nepohrdli lázní, ale určitě budete potřebovat vědět, kde budou vaše komnaty.“

A vykročil napřed ke dveřím z hodovní síně. Teď, když věděli, na čem jsou, jim to už nepřipadalo tak nezdvořilé. Nezdvořilí byli jen roboti...

A ti za to přece nemohli...

Komnaty pro hosty měl otec Mihovič zařízené vskutku královsky. Jako kdyby hrad pro Tvrzníkovy dávno předem zařizoval. Ložnice rodičů luxusní jako apartmá v hotelu, ložnice dětí s ní sousedící, u každé ložnice lázně s vyhřátými klasickými vanami s teplou vodou, ale také s kamennými sedacími dížemi, připravenými huňatými ručníky, voňavkami i voňavými mýdly. Ani zhýčkaní milionáři by si neměli nač stěžovat a ani Tvrzníkovi tomu neodolali a příjemně se lázní osvěžili.

Sešli se po hodině ve veliké společenské místnosti, nejspíš knihovně. Nábytku tu bylo poskrovnu. Podél nejdelší stěny stála obrovská knihovna se starodávnými knihami, podle vzhledu nebyla žádná mladší než sto let. Bylo tu pár pohodlných křesel u nízkých stolečků, zřejmě určených ke čtení knih. Nebyl tu televizor ani nic tomu podobného, ale ten na hradě beztak nikdo nečekal. Ve velikém krbu byly pod hranicí polen připravené drobné třísky a věchet slámy, jen pod tím škrtnout sirkou – sirky tu ale chyběly.

Jak Standa usoudil, kromě čtení knih se tu dalo těžko něco dělat. A knihy byly výhradně starodávné. Bez sebe nadšením by tu byl každý archivář, ale jeho staré knihy nezajímaly.

Netušil ještě, jak jejich starobylý vzhled klame a co zajímavého v nich může najít...

Začínající nudu přerušil svým příchodem otec Mihovič. Vstoupil bez zaklepání, ale na hradě byl pánem on, dalo se to přijmout.

„Vede se vám dobře?“ usmál se na Tvrzníkovy.

Souhlasili, ale Standa s otcem hned měli tisíce otázek, na které jim měl otec Mihovič odpovědět. Jenže ten na otázky odpovídal příliš rozvláčně.

„Ano, Sandišůtové mi dali vědět, že jste na cestě sem,“ přikývl na první otázku. „Je to obvyklý postup. Každá národnost zastoupená v Dzígvlegtu má svého patrona nováčků, který se stará o jejich přizpůsobení. Pro Čechy jsem to já, neboť mám možnost návštěvy ubytovat. Ubytovat by vás mohli i jiní, ale já mám nejvíc možností – když už mám tak rozsáhlé sídlo. Víte, Sandišůti nechtějí pouštět lidi odsud zpátky do našeho světa. To znamená, že když už jste tady, už byste se neměli vracet. Ale tvrdili mi, že se beztak nemáte kam vracet, protože jste o všechno přišli. Takže vám tady bude jistě lépe než v našem starém světě. Tady je opravdu krásně a na Dzígvlegtu máme takové malé Čechy...“

Tvrzníkovi zůstali stát jako solné sloupy.

Cože? Že by se už neměli vrátit? Pravda, nemají kam. Ale když se nevrátí hned teď, nebudou schopní zločinnou exekuci zvrátit a pak už se opravdu nebudou mít kam vracet! Tím by také přišli o všechny příbuzné a známé, děti o spolužáky a kamarády...

Nebylo to snadné přemýšlení.

Otec Mihovič je chvíli pozoroval a zdálo se, že je chápe.

„Víte, tady je mnohem lépe než na našem původním světě,“ snažil se je utěšit. „Jestli jste byli na útěku, měli byste tady cítit ohromné ulehčení. Tady si zařídíte nový, lepší život, najdete si známé, spřátelíte se... s příbuznými je to tu horší, ale pro většinu nově příchozích je to podobné normálnímu stěhování. Musíte Sandišůty pochopit. Oni opravdu nechtějí, aby se spojení jejich a našeho bývalého vesmíru zbytečně prozrazovalo. Takhle se jim tu a tam podaří někomu u nás pomoci – a většině zdejších lidí hrozilo v našem původním světě velké nebezpečí. Vám snad nehrozila přímo smrt, ale – co byste tam dělali s holýma rukama?“

Pokynul rukou – a v krbu vzplál oheň. Nejprve se vznítila sláma, od ní třísky, pak oheň objal polínka a brzy začal olizovat i velká polena.

„Čím jste to zapálil?“ zajímal se Standa.

„Poboramoněm,“ odvětil otec Mihovič. „Želbohu, nemám pro to české slovo. Kdyby se na naší rodné Zemi objevilo něco podobného, převzali bychom jistě rádi pozemský výraz, tak jako asi převezmeme slovo robot, ale zatím nevím o ničem, co by se tomu podobalo.“

Pak ale přešel do otázek. Dal si podrobně vysvětlit, co sem rodinu Tvrzníků přivedlo, jak je možné, aby rodinu někdo tak hladce přivedl na mizinu a co na Zemi dělají soudy, že něčemu takovému nebrání.

„Vypadá to, že se toho ožebračování lidí účastní i soudci,“ posteskl si pan Tvrzník.

„Sandišůtové předali dva z vaší party rovnou gufyrům, neposlali je k nám,“ uvažoval otec Mihovič. „To není samo sebou, za tak rychlým rozhodnutím vězí něco neobyčejného. Sandišůty tak snadno nepřesvědčíte. I když zřejmě uznali, že vás poškodili, normálně by to tak rychle nerozhodli. Ti dva se museli provinit naprosto nepochybně.“

„Neškodili jen nám,“ vysvětloval mu pan Tvrzník. „Když jsme trčeli v té pasti, jakou pro nás představoval chitsaldil, jeden z těch dvou se začal svými zločiny chlubit. Vyplynulo z toho, že ti chlapi byli součástí nebezpečné bandy a naše rodina nebyla ani zdaleka jedinou obětí. Sandišůtové to zřejmě vyslechli a pak bych se jejich rychlému rozhodnutí nedivil.“

Otec Mihovič chvíli přemýšlel.

„To by odpovídalo,“ řekl po chvilce. „Něco takového jsem už zažil, ale tam byly navíc i vraždy. Pouhé krádeže na předání gufyrům nestačí.“

„Tak jak to...“ začal pan Tvrzník.

„Ale při opravdu velké způsobené škodě bych tomu věřil,“ dodal rychle otec Mihovič. „Sandišůtové jsou někdy příliš úzkostliví, než aby ublížili nevinnému, takže neubližují ani těm, kdo by si pořádný trest zasloužili.“

„Ode mě si vzali nějaké vzpomínky,“ přihlásil se Standa. „A něco mě přitom naučili.“

„Vzpomínky?“ zpozorněl otec Mihovič. „Ani to nebývá obvyklé.“

„A co zeptat se přímo Sandišůtů, co je k tomu rozhodnutí vedlo?“ navrhl pan Tvrzník.

„Ušetřím vás zbytečné snahy,“ usmál se otec Mihovič. „Nic nám neřeknou. Dozvíme se jen, že to bylo závažné – ale to už víme tak jako tak. Ostatně – oni darebáky zásadně sami netrestají. K tomu využívají gufyrů, ti pro ně takové tresty zařizují.“

„Kdo nebo co jsou vlastně ti gufyrové?“ zeptala se Standova maminka.

„Jak bych vám to řekl...“ zvážněl otec Mihovič. „Jsou jiní... nemají hmotná těla jako my nebo Sandišůtové. Vlastně jsem je na vlastní oči nikdy neviděl – a ani o to nestojím. Ve zdejším světě můžete narazit na různé bytosti, od pouhých zvířat až po inteligentní tvory, ať už lidské podoby, nebo úplně jiné. Zdejší světy jsou zkrátka různorodé. Jenže gufyrové jsou z těch horších. Vzbuzují odpor už svým vzhledem – a nedá se ani tvrdit, že by byli dobří.“

„Sandišůti mi je ukázali,“ přihlásil se nesměle Standa.

„Cože?“ vyskočil otec Mihovič. „Tys je viděl? Na vlastní oči?“

„Ne, na vlastní oči ne,“ zavrtěl hlavou Standa. „Jen mi ukázali nějaké obrázky.“

„Vážně?“ podíval se na něho otec Mihovič pozorně. „Nevymýšlíš si?“

„Nevymýšlím!“ urazil se Standa. „Proč bych si měl vymýšlet?“

„Já jen... slyšel jsem o případech, kdy se dospělí lidé při spatření gufyrů pomátli na rozumu,“ řekl opatrně otec Mihovič. „Možná máš štěstí, že jsi viděl jen jejich obrázky, ty asi nemají takovou sílu, ale... já bych si vážně rozmýšlel ukazovat je dítěti!“

„To je to tak strašné?“ zeptal se vážně Standův táta.

„Mně se tak strašní nezdáli,“ pokrčil rameny Standa. „Ne že bych po nich nějak toužil, to ne, obrázky mi úplně stačily, ale nevím, proč bych se z nich měl zbláznit.“

„Možná tě zachránilo, že ses cítil nevinný, takže by ses s opravdovými gufyry neměl nikdy seznámit, Sandišůtové je drží zkrátka, ale... Věřím ti, že ti něco ukázali a že se o tebe neobávali, ale na jejich místě bych osud nepokoušel. S gufyry se nežertuje!“

Pak se ale obrátili jiným směrem a otec Mihovič je začal seznamovat s prostředím, ve kterém se tak náhle ocitli – zejména když tu měli zůstat natrvalo...

„Dzígvlegt je jen jedním z mnoha zdejších světů,“ začal, když se ho Standova maminka zeptala, jak je vlastně tenhle vesmír uspořádaný.

„Kolik těch světů tady je?“ zeptal se Standův tatínek.

„Zdejší vesmír je nekonečný,“ usmál se otec Mihovič. „Tvrdilo se to i o vesmíru, kde se nachází naše stará dobrá Země, ale zdejší je zaplněnější a poměrně snadno se zde cestuje. Světů jako je Dzígvlegt tu jsou jen v nejbližším okolí tisíce.“

„A všechny jsou obydlené?“

„Ani zdaleka ne!“ odvětil otec Mihovič. „Některé z nich nejsou tak příjemné, jako náš Dzígvlegt. Vím o několika příliš studených, kde je jen led a mráz, jeden z blízkých světů je naopak příliš horký a pokrývá ho rozpálená poušť, dva jsou převážně vodní a plné bažin, ale drtivá většina se podobá Dzígvlegtu. Na některých světech najdete jen ojedinělá sídla, zato na takových, jako je Lefga, Kamifmuch, Vlokjyu nebo Surdyu, je osídlení souvislé po celém povrchu a leckde i do hloubky.“

„Zdálo se mi, že je tenhle svět nějak malý,“ nadhodil pan Tvrzník.

„To se vám nezdálo,“ ujistil ho otec Mihovič. „Zdejší světy jsou menší než bývala naše původní Země. Zajímavé je, že mají gravitaci skoro stejnou jako Země. Na to pozor, kdo tu upadne, rozbije si nos nebo koleno úplně stejně jako na Zemi.“

„A to si tady všechny světy visí jen tak ve vzduchu?“ zajímal se Standa. „Když si totiž k tomu přidám nekonečnost vesmíru, musí tu být mnohem více hmoty než v našem.“

„O tom se hádat nebudeme,“ řekl otec Mihovič. „Tenhle vesmír se zkrátka uspořádal jinak než náš rodný.“

„Ale jak je možné, že zdejší slunce svítí a přitom jsou taková mrňavá?“

„Jsi nějak zvídavý, chlapče!“ usmál se otec Mihovič. „V tom případě bych ti doporučil přečíst si nějaké zdejší knihy. Možná by ses dozvěděl, co potřebuješ vědět.“

„Myslíte, že v těch starých knihách něco takového bude?“ zeptal se ho Standa zklamaně.

„Nenech se mýlit starodávným zjevem!“ napomenul ho otec Mihovič. „Sandišůtové je vytvořili už dávno v podobě našich tehdejších knih, které sem donesl někdo z našich lidí. Obsah těch knih je starší než obsah starověkých papyrových svitků, jenže v nich není naše, pozemská moudrost, ale věda Sandišůtů. Vypůjč si některou z těch knih a začti se do ní, jistě tam najdeš něco, co tě uspokojí. A nemusíš se obávat, všechny jsou psané česky.“

Pak se ale praktická maminka zeptala, jak si otec Mihovič představuje začlenění jejich rodiny do života na Dzígvlegtu.

„Nejprve vám budu muset vysvětlit, jak se tady žije,“ sliboval otec Mihovič. „Potom se už sami rozhodnete, zda se zde usídlíte a když, tak kde. Kdyby vám to vyhovovalo, mohl bych vás ubytovat na svém hradě i trvale, ale většina nově příchozích tady nezůstává, každý si brzy zařídí život po svém. Tady to není žádný problém.“

Pak s rodinou domluvil, že lekce z místního života začne až zítra. Neřekl jim ani, proč se málokdo na jeho hradě zdrží déle.

„Když se podíváte na své hodinky, zjistíte, že na Zemi v Čechách nastal pozdní večer. Ještě že jste si večeři i večerní koupel odbyli hned po příchodu, ale teď už je opravdu čas ke spánku. Sejdeme se zítra tady v knihovně, ano?“

„V sedm ráno?“ sondovala maminka.

„Při mé vrozené lenosti – ne!“ usmál se potutelně otec Mihovič. „Když, tak v deset, já si po ránu strašně rád přispím!“

Rodiče na to rychle přistoupili, pohled na hodinky beztak ukazoval, že je noc.

„Tak – vyčistit zuby a do postele!“ rozhodl táta.

„Nemáme ani pastu, ani kartáčky!“ připomněla mámě Jituš.

„Maličkost!“ zasmál se otec Mihovič. „Než dojdete do koupelen, budou tam.“

Výmluva tedy dětem nepomohla a matka je rychle nasměrovala do koupelen, zatímco se otec Mihovič rozloučil a odešel.

Rodinu Tvrzníků čekala první noc na hradě.

Ráno vstal Standa nezvykle brzy. Bylo pondělí, měli by jít všichni do školy, ale... kde je tady škola? A táta s mámou taky nepůjdou do práce...

Standa vyskočil z postele, rozhrnul těžké sametové záclony a ložnice se hned projasnila. Venku byl jasný den, ale ten tu byl i po celou noc a kdoví, jestli tu nějakou noc vůbec znají.

Jsou přece v jiném vesmíru...

Dzígvlegt je obklopený světlem. Obíhá tu něco jako slunce, ale není pravé, je to zdejší náhražka. Svítí, hřeje, ale je mrňavé jako asteroid, obíhá Dzígvlegt a na rozptýlení tmy není ani zdaleka samo. Zdejší vesmír je světlejší než náš, s tím se budou muset smířit, tak to tady prostě chodí a chodit bude.

Tak proto jsou na zdejších oknech ty těžké sametové závěsy! Aby si mohli pozemšťané vytvořit aspoň iluzi noci! Večer si jich v tom shonu nevšiml, ale díky nim se dobře vyspal.

Standa pocítil uspokojení, že na to přišel, a rychle se ustrojil. Až pak se odhodlal k ranní hygieně. Otec Mihovič jim sice hygienické potřeby přičaroval (tohle slovo se kupodivu na jejich nenadálé objevení docela hodilo), ale kartáček na zuby byl dřevěný, tuhý a neohebný, takže čištění zubů bylo až příliš podobné sebetrýznění.

Musíme si v tomto směru vyjednat lepší podmínky, napadlo Standu.

Opatrně vykoukl na chodbu, ale byla prázdná. Rychle a tiše přeběhl do knihovny. Půjčí si jednu z těch knih s moudrostí Sandišůtů – jen ještě, jestli ji dokáže přečíst. Otec Mihovič jim sice tvrdil, že je sepsaná česky, ale kdoví, není-li to staročeština, tu by asi nezvládl.

Knihovna ale nebyla prázdná. V krbu naplno plápolal oheň, který večer při odchodu už jen skomíral, ale v jednom křesle už seděla postava, která do rodiny Tvrzníků nepatřila.

Samozřejmě – otec Mihovič.

Měl před sebou rozloženou jednu z knih, jako kdyby v ní právě četl, ale jakmile Standa vstoupil, otec Mihovič knihu odložil a s prstem přes pusu mu tiše naznačil, aby byl potichu.

„Říkal jste, že si ráno přispíte a přijdete až v deset!“ napomenul Standa otce Mihoviče.

„Říkal,“ připustil oslovený. „Ale nějak mě spaní přešlo. Poslyš, napadlo mě, tys byl ve vaší rodině něčím výjimečný, že? Proč by po tobě Sandišůtové chtěli tvé vzpomínky, dělají to přece jen neradi.“

„Nevím,“ pokrčil rameny Standa. „Výjimečný asi ne... spíš jsem byl z naší rodiny právě na kraji, když do toho... chitsaldilu jeden z nich vstoupil. Vzal mě v té tmě za ruku a já jsem s ním šel, nepřipadalo mi to špatné ani nebezpečné.“

„Nebezpečné?“ usmál se trochu otec Mihovič. „Pro tebe asi ne, ale dva z vaší skupiny skončili bez velkých cavyků u gufyrů, pro ty nebylo setkání se Sandišůty žádné požehnání. Jestli jsi je opravdu viděl, tak už asi víš proč... jenže Sandišůtové si tě nevybrali, protože jsi byl na kraji. Oni vás i v té tmě viděli, jinak by tě nemohli požádat, abys ponechal na místě baterku. Dobře, vzali si tvoje vzpomínky, vyslechli žvanění těch darebáků, kterým si sami podepsali ortel, ale přesto...“

„Ale já opravdu nevím o žádné své výjimečnosti!“ trval na svém Standa.

„Nevíš, tak nevíš... přeptal jsem se na vás pro jistotu ještě jednou. Sandišůti by nebyli proti umožnit ti »částečný návrat« na Zem. To ti raději hned vysvětlím, abys moc nejásal, ale nejprv ti vysvětlím, proč jsou k něčemu takovému svolní.“

„Částečný návrat?“ Standa se na to netvářil zrovna moudře.

„Nejprve proč a pak teprve jak,“ odbyl ho otec Mihovič. „Ti dva darebáci, kvůli nimž jste teď tady, byli jen pařátem vlka, který vás na Zemi pronásledoval. Už ti jistě došlo, že to nebyli ti hlavní – ačkoliv i jejich vlastní vina stačila k předání gufyrům.“

„No, ten exekutor se ještě zmiňoval o jakýchsi manželech,“ přidal k tomu Standa.

„Ano,“ přikývl rozvážně otec Mihovič. „Pan Thorovský byl hlavou bandy a jeho paní mu v tom vědomě pomáhala. Sandišůti usoudili, že ti dva si zaslouží předat gufyrům víc než ti první dva. Mohli by na Zem poslat prostě gufyry, ale... to by byl krajní případ, to už vůbec nedělají rádi. Poslední takový případ se odehrál kdysi dávno a nedopadl prý dobře. Mohli by tam jít i sami, jenže Sandišůtové se na Zemi neobjevili už tisíc let, zřejmě o ni nemají velký zájem. Ale mohli by to umožnit tobě.“

„To jako... abych se pro ty dva vrátil na náš svět a přivedl je sem?“ podíval se Standa na otce Mihoviče opravdu udiveně.

„Dají ti to jako možnost,“ přikývl otec Mihovič. „Občas to tak dělají, ale nedávají tuto výhodu nikomu jinému než některé z obětí. Záleží jen na tobě, jestli na to přistoupíš.“

„Proč to ale nenabídli tátovi?“

„To nevím a proto ti to neřeknu,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Vybrali si tě, možná ses jim zdál nejvhodnější.“

„Jenže – já sem nedokážu přivést dva dospělé, nemám na to sílu!“ namítl Standa.

„Máš,“ ujistil ho otec Mihovič. „Už dvakrát jsi přemohl mnohem silnější chlapy, proč bys nezvládl i tyhle dva? Jen vědět jak!“

„No...“ ustupoval Standa. „Možná by to šlo ztuhnutím, ačkoliv nevím, zda to funguje na Zemi, kde jsou úplně jiné přírodní zákony... ale jen ztuhnutí by nestačilo. Jak bych je mohl odtahat až sem? ...počkejte, že vy myslíte rationem?“

„Vidíš – ani ti nemusím vysvětlovat, jak...“ usmál se otec Mihovič. „Víš to přece sám, jen tě musím ujistit, že to na Zemi funguje jako tady. A ty už to umíš. Proto to Sandišůtové nabízejí tobě. Jde totiž také o rychlost. Když se ti dva darebové z loupežné výpravy za vámi nevrátili, vypukne nad jejich zmizením poplach. A u té jeskyně bylo lidí víc, jenže ti už nenesli takovou vinu... zkrátka – buď tam půjdeš dneska, nebo nikdy.“

„I tak to nebude žádná procházka!“ namítal Standa.

„Nebude,“ přikývl otec Mihovič. „Přesněji – nebyla by, kdybych tě ještě v rychlosti nenaučil pár dalších užitečných věcí. U tebe to půjde, protože už něco umíš. Chceš?“

„Kdybych to odmítl, nikdo už tu možnost nedostane?“ ubezpečoval se Standa.

„Nikdo,“ přikývl otec Mihovič. „A pan Thorovský i jeho paní si budou v klidu užívat naloupeného bohatství a nejspíš budou loupit dál. Kdyby šlo jen o vás, dalo by se nad tím mávnout rukou, ale půjde především o budoucí oběti Thorovského bandy. Ti dva darebové jsou zřejmě menší ryby, banda se bez nich obejde, ale Thorovský je její hlavou. Když ho přineseš sem, banda se nejspíš rozpadne a přestane škodit.“

„Ukažte mi tedy ty užitečné věci,“ řekl Standa. „Když je to tak...“

„Já věděl, že budeš rozumný!“ usmál se otec Mihovič.

„Já vím, udělat to musím,“ přikývl Standa.

Errata:

19.07.2021 22:17