Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Částečný návrat

Školení, které Standa od otce Mihoviče dostal, netrvalo dlouho. Otec Mihovič měl knihu připravenou a Standovi stačilo, aby se s těmi užitečnými prostředky seznámil.

Nejzajímavější byl »částečný návrat«, ale Standa brzy pochopil, v čem to vězí. Vrátí se na Zem – a přece se nevrátí. Nejprve vstoupí do »tyhborgyru« – a vyjde jen napůl, neboť přijde o hmotné tělo, ačkoliv mu to tak nepřijde. Pozná to podle toho, že dokáže projít zdí.

„Tak, hochu – teď víš všechno, co ode mne potřebuješ vědět!“ řekl otec Mihovič. „Víc ti sdělit nemohu, zbytek se dozvíš od Sandišůtů. Už tě čekají – neztrácej ani okamžik!“

„Neměl bych aspoň říct našim...?“

„Ani okamžik!“ trval na svém otec Mihovič.

Vyšli tedy na nádvoří, kde si Standa vytvořil ration pro přelet do Vytvezylu.

„Tak koukej, ať to nezkazíš!“ přál mu otec Mihovič. „Sandišůtové ti věnují přednostní práva i v letu – dobře se dívej, to taky něco zažiješ! Překonat rychlost světla se nepoštěstí každému, tak si toho važ!“

„A ty vyřiď našim...“ odvětil Standa, ale nedokončil to.

Připadalo mu, že je to od něho jen klukovina, ve které ho otec Mihovič podporuje, ale kterou jeho vlastní táta po návratu zhodnotí pořádným potrestáním, ale to už seděl v divném neviditelném letadle a vylétl do výšky.

Cesta na Vytvezyl se lišila od té předchozí. Ration se s ním protáhl do podoby letícího šípu, Standa znenadání letěl nohama napřed, ale takovou rychlostí, až vpředu i vzadu vznikla jakási oblaka, vpředu jasně fialové, vzadu červené, ale obě rychle ztmavla, až Standa zdánlivě padal do černé propasti. Nezpanikařil ale, důvěřoval rationu. Co to může být? Že by změna vlnové délky světla, takzvaný rudý posun, jak se to občas objevuje ve science fiction? To by musel dosáhnout rychlosti blízké rychlosti světla, jenže to přece není možné, tady je všude kolem vzduch! A co to říkal otec Mihovič – že rychlost světla překoná? To teprve ne!

Zatím se nic nedělo, takže se tím přestal zabývat, ale umiňoval si, že se na to později, až na to bude čas, někoho zeptá.

Teď byl v rationu – a letěl k Sandišůtům...

Zařízení zvané »tyhborgyr« se nepodobalo ničemu, co Standa znal nebo jen viděl.

Bylo to obrovské kolo, toroid ležící na zemi stranou od vstupu do chitsaldilu. Zblízka Standa viděl, že jej tvoří statisíce, možná miliony plechů, seskládaných do prstence o průměru dobrých padesáti metrů. Základní toroid se kvůli těm plechům podobal transformátorům, jen na něm chyběly cívky. Zato byly kolem dokola vidět hadi potrubí a kabelů, proplétajících se kolem základního toroidu.

Standovo místo bylo uvnitř. Dva Sandišůtové ho převedli přes můstek, nejprve se musel dostat po schodech na lávku, přejít přes tělo toroidu a po dalších schodech sestoupit na písek do jeho středu, kde uprostřed stála jakási bednička.

„Postav se na podstavec,“ vybídl ho jeden ze dvou Sandišůtů. „Založ si ruce na prsou a drž je tak, dokud proces neskončí. Nehýbej se a hlavně nesestupuj, dokud ti neřekneme.“

Odešli přes můstek – a odstranili ho i se schody.

Musel tedy klidně stát – a po pravdě, nebylo to snadné.

Nejprve se kolem něho začaly kroutit fialové blesky a ozval se hluboký dutý zvuk, jemně stoupající a klesající jako siréna, jenže o tři oktávy nižší než obvykle. Pak pocítil, jak ho jakási neznámá síla nadnáší a za okamžik se vznášel těsně nad podstavcem. To nebylo vše, ta síla ho znenadání obrátila do vodorovné polohy na zádech a roztočila ho, ale když se mu podařilo zavřít oči, ani hlava se mu netočila. Raději oči otevřel, aby mu nic neušlo. Dalo se to vydržet i s těmi fialovými blesky, které se vinuly i těsně kolem jeho hlavy. Důvěřoval Sandišůtům, že mu neublíží.

Pak ale všechno přestalo. Síla ho postavila na podstavec a zmizela.

„Můžeš jít,“ oslovili ho přes haldu plechů toroidu. Slyšel je jako za těžkým závěsem, ale rozuměl jim. Všiml si jen jedné maličkosti – můstek se schody na místo nevrátili.

Sestoupil z podstavce a zamířil směrem, odkud ho před chvílí dovnitř přivedli, jenže se musel obejít bez schodů. Už je ale nepotřeboval. Ve chvíli, kdy chtěl šplhat na tu obrovskou hromadu plechů, ruka mu zajela do jednoho z potrubí, jako kdyby tam nebylo. Zakymácel se, protože očekával oporu – a vzápětí spadl přímo na plechy toroidu.

Místo aby si natloukl, vnořil se do plechů jako do mlhy. Železný toroid mu nekladl vůbec žádný odpor. Tak tohle je ta allohmota, o které mu otec Mihovič bájil!

Zavřel oči a pomalu, opatrně se šoural dál. Když za okamžik oči otevřel, neviděl vůbec nic, kolem byla černá tma, ale po dvou dalších krocích se kolem rozsvítilo a pod nohama měl opět písek pláže.

Vystoupil z té hromady plechů a stál před dvěma Sandišůty, kteří ho sem přivedli.

„Můžeš jít,“ pokynuli mu.

Šplhání po skalách vypadá úplně jinak v klasické, normální hmotě a úplně jinak, když je člověk z allohmoty. Slabší interakce mezi reálhmotou a allohmotou se ale projevuje na každém kroku. Příjemnou zkušeností je, že když v allohmotě spadnete z libovolné výšky a třeba na ostré špice stalakmitů, nic se vám nestane, prostě se podle výšky pádu zaboříte víc nebo méně do skály. Pocit při pádu není díky starým stereotypům a instinktům příjemný, ale dopad jako do peřin je změní v příjemné překvapení.

Také šplhání vzhůru po skále je snadnější. Schopnost vnořit ruce i špičky nohou do hladké skály vám vytváří virtuální žebřík, takže vyšplháte jako netopýr i po kolmé skále.

Jakmile Standa prošel chodbami i jeskyní chitsaldilu – a protože ho tentokrát sám řídil, nezdržel ho ani o vteřinu – měl před sebou poměrně snadné šplhání do horní jeskyně a za okamžik už byl v místě, které včera tak nakvap opouštěli.

V jeskyni zůstaly matrace ze slámy. Zmizel prázdný hrnec i zásoby, zakoupené rodiči za poslední peníze. Exekutorovi pohůnci zabavili a odnesli všechno i bez exekutora. Až na slámu tu nezůstalo nic, co by Standovi něco připomínalo.

Možná ale bude lepší, když tu nezůstane vůbec nic, pomyslel si.

Poboramoň je založený na intenzivním infračerveném paprsku a stačí krátké působení, aby se zasažený předmět zahřál na zápalnou teplotu. Není to žádné zařízení, ale schopnost zapalovat předměty očima, kterou teď měl i on. Slámové matrace byly suché a vzplály jedna po druhé po vteřinovém odstupu, vnitřek jeskyně ozářily plameny, ale to už byl Standa venku a trochu mhouřil oči před náporem pozemského slunce.

Před jeskyní byly jen stopy v blátivé půdě, jak tam nakládali jejich auto. Pak zřejmě odjeli, když se nedočkali návratu těch dvou. Dobrá – tady je to odbyté, letím dál, pomyslel si Standa – a vznesl se v neviditelném rationu nad vrcholky lesa...

Najít byt pana soudce Thorovského bylo pro Standu kupodivu snadné. Sandišůtové ho vybavili potřebnými znalostmi – nejen přesnou adresou, ale i nějakými obrázky, vytaženými z exekutorových vzpomínek. Standa zřejmě nebyl jediný, komu Sandišůti do nich vstoupili, ale na rozdíl od něho se těch dalších neptali na dovolení.

Vstoupit někomu do vzpomínek – safra, to by bylo na Zemi nebezpečné! Kdyby tohle tajemství lidé na Zemi odhalili, proměnili by ji v pravé peklo. Neexistuje politik, který by odolal možnosti zničit své protivníky a každého, kdo se mu znelíbí. I Sandišůtové to neradi a jen výjimečně používali, ale v tomto případě výjimku udělali a Standa teď měl podrobné znalosti nejen o bydlišti Thorovského, ale i o vnitřním rozmístění jeho vily – alespoň kam až se jeho komplici při mnoha návštěvách dostali. Jako by vilu Thorovského předtím sám několikrát navštívil. Trefit tam bylo nyní hračkou.

Ration na Zemi fungoval v podobě jednoduché neviditelné bubliny se sedačkou, právě tak pro něho. Neprotahoval se, ale to neznamenalo, že by nedosahoval na pozemské poměry slušné rychlosti. Letěl nad krajinou rychlostí nadzvukového tryskáče a netrvalo dlouho, měl pod sebou vilu darebáka, který je připravil o všechno.

V té chvíli se od chodníku odlepil stříbrný mercedes. Někdo v něm odjížděl, ale Standa se jen usmál. Do práce by se ti chtělo? Kdepak – nedojedeš!

Autu zhasly reflektory, škytlo a začalo zpomalovat. Než se zastavilo úplně, zajelo ke straně a když se na obou stranách otevřely dveře, vystoupila do silnice starší suchá paní a na chodník dívka – tak v Standově věku.

Komplikace! Standa si uvědomil, že s tímhle nepočítal. Nejde jen o pana doktora práv Thorovského, ani o jeho načesanou paní. Do rodiny patří ještě děti. Nebo aspoň jedna holka, které se to jistě nemile dotkne.

Skoro okamžitě se mu vybavila scéna z jedné pohádky, kterou jim maminka předčítala na dobrou noc. Kde dcerka lidožroutů zachrání ubohé oběti před sežráním tím, že je potají v noci pustí na svobodu. Také v pohádce o Gerdě a Kájí se našla milosrdná dcerka lupičů...

Jenže to jsou pohádky. Snad se dá aspoň čekat, že ta holka o zlodějnách rodičů neví...

Paní Thorovská se zatím marně pokoušela uzamknout mercedes dálkovým ovládáním. Nefungovalo, dokud Standa nezrušil tasike-sipde v okruhu kolem auta – zónu, kde se všechny elektrické vodiče chovaly jako dokonalé izolanty a elektřina tu proto nefungovala.

Dálkové ovládání kviklo, mercedes blikl výstražnými světly na znamení zamčení dveří a matka s dcerou se obrátily k domovu. Paní Thorovská vytáhla mobil, jenže to už kolem ní byla opět zóna tasike-sipde a mobil se nedal přinutit ani aby se zapnul, natož někam volal.

Záhada, co? komentoval to v duchu Standa. To se ještě budete divit!

Jako neviditelný přízrak předlétl obě Thorovské a přistál na chodníku před jejich vilou. Porucha auta je donutila k návratu a dá se očekávat, že se uvnitř sejde celá rodina, aby tuto situaci vyřešila. To mu jdou ovšem přímo do pasti.

Ani si nevšiml, jak prošel kovovou brankou v plotě. Neotvíral ji – prošel přímo skrz ni, nezdržela ho ani na okamžik. Jen pojďte, pobízel je v duchu.

Dívka otevřela branku a pustila matku napřed. Ta mezitím vzdala domlouvání mobilu, uložila jej do kabelky a rázně kráčela domů. Dívka rychle cupitala za ní.

Standa prošel zavřenými dveřmi před nimi. V předsíni bylo přítmí, ale s otevřením dveří do ní vstoupilo světlo.

„Járo!“ zahalekala žena na svého manžela.

Standa to slyšel trochu zastřeně, ale vzhledem k tomu, že to byly jediné zvuky nablízku, rozuměl všemu.

„Co je?“ ozvalo se odkudsi.

„Posralo se nám auto!“ hlásila paní. Byla si zřejmě jistá, že se doma v soukromí nad jejím slovníkem nikdo nepozastaví, ačkoliv by mohla brát ohledy alespoň na dceru.

„No a co já s tím?“ ozval se odkudsi pan Thorovský.

„Něco s tím sakra udělej, Slávka nemůže do školy!“ vybídla ho choť.

„A co mám dělat, takhle po ránu?“ opáčil mrzutě. „To si neumíš zavolat taxík?“

„Nejde mi ani mobil!“ sdělila mu. „Říkal jsi, kdovíjak je luxusní a zatím je to naprosto stejnej šmejd jako ty křápy od Vietnamců!“

„A máš ho vůbec zapnutý?“ pochyboval.

„Pojď se na to podívat a vezmi si svůj, ať tady nečučíme!“ poručila si suverénně.

Pan Thorovský vyšel ze dveří místnosti, kterou Standa ze vzpomínek exekutora neznal. Nebyl to přijímací pokoj, spíš ložnice... Ale konečně měl rodinu pohromadě na téže chodbě. Čas ubíhal, nemohl déle váhat.

JUDr Thorovský náhle poklesl v kolenou a složil se naznak. Nedopadl ale na podlahu, jen se záhadně vznášel deset centimetrů nad ní. Skoro současně se složila i paní Thorovská a také zůstala viset kousek nad šedivými dlaždičkami chodby.

Dcera Slávka se na ně vytřeštěně dívala. Pak se vedle ní pomalu zjevila poloprůhledná postava kluka nepatrně menšího než byla sama. Standa se zneprůhlednil – musel vyvinout úsilí, když chtěl, aby ho viděla, ale šlo spíš o vnitřní napětí než o fyzickou námahu.

„Máš nějaké sourozence? A máš ke komu jít?“ zeptala se jí ta podivná postava ještě podivnějším způsobem. Neotvírala totiž ústa, jen tiše šeptala.

„Kdo jsi?“ oslovila zděšeně ten napůl průhledný přízrak, stojící proti ní.

„Přišel jsem si pro tvé rodiče,“ sdělil jí. „Jsem z jiného světa, mám je tam odvést a tebe se ptám: máš ke komu jít? Máš nějaké příbuzné? A sourozence?“

„Co že sis přišel? Pro mé... rodiče?“ vyjekla. „Ale to přece nejde!“

„Ale jde,“ odvětil přízrak. „Jsem z jiného světa a tvoji rodiče jsou zločinci. Já jsem jen posel a mám je tam přivést. Na tebe a na tvé sourozence se to nevztahuje a proto se tě ptám – máš nebo máte příbuzné, kam byste mohli jít?“

„Nikam nepůjdu!“ vykřikla. „Moji rodiče nejsou žádní zločinci! Ani táta, ani máma by kuřeti neublížili!“

„Musím tě zklamat, Slávko,“ odvětil přízrak. „Právě díky tvým rodičům jsem tím, čím jsem. Doufám, že jsi o jejich zločinech nevěděla, ale to nic na věci nemění. Jde mi už jen o tebe, případně o vás, jestli nejsi jedináček. Ptám se tě po třetí – máte ke komu jít?“

„Jsem jedináček, když to musíš vědět!“ vybuchla. „Ale i kdybych měla kam jít, co se tím změní? Tátu a mámu nikomu nedám, a tobě už vůbec ne!“

„Dáš nebo nedáš, to na tobě nezáleží,“ odvětil Standa. „Mám je odevzdat spravedlnosti jiného světa a nemám se tě ptát na názor. S tím se prostě musíš smířit. Ale snad bych ti mohl aspoň maličko pomoci. Ty přece za své rodiče nemůžeš!“

„Táhni do pekla, příšero pekelná!“ vykřikla Slávka a na podporu svého tvrzení udělala před sebou rukou ve vzduchu veliký kříž.

Standa se jen útrpně usmál.

„Doufáš, že ti to pomůže?“ zeptal se jí. „A myslíš si, že by ti to pomohlo proti pravým příšerám gufyrům? Na to měli myslet tvoji rodiče, než začali ničit lidi.“

Ukázal přitom na dvě těla, bezvládně ležící jen tak ve vzduchu. Přitom pomocí rationu nadhodil tělo Slávčina otce a podstrčil okraj plošiny pod jeho nohy, takže ztratily poslední kontakt s dlaždičkami, vyrovnaly se a pan Thorovský teď ležel na silovém poli rationu ještě výš – skoro půl metru nad zemí. Jen zděšeně koulel očima, přelétával jimi ze Standy na dceru a ženu, jako kdyby u někoho z nich hledal pomoc či zastání.

„Kam je chceš... odvézt? Vždyť – vždyť ani nejsou mrtví! Chceš je odnést někam do horoucích pekel – živé?“

„Někteří lidé mají prostě smůlu, dostanou se k nám už zaživa,“ vzdychl si Standa. „Mě to potkalo nedávno. Teď jsem poslem jiného světa a mám tam přivézt ty, kdo to zavinili. A to jsou tvoji rodiče, ať to vezmeš ze které strany chceš.“

„Táta nikdy nikomu neublížil!“ trvala na svém Slávka. „A máma pracuje na poště, ta k tomu nemá ani příležitost!“

„Že nikomu neublížili?“ odvětil Standa. „Tvůj táta křivě soudil, podváděl a ožebračoval lidi, kteří mu nic zlého neudělali. A tvoje máma mu v tom pomáhala. I na poště se dá lidem cíleně a účinně škodit, zejména ve spojení s justičními zločinci. Tvůj táta měl na tomto světě hájit spravedlnost a místo toho se dal na zločin – nerozčiluj se, že se teď sám ocitne před spravedlností cizího světa!“

„Já ti je ale nedám!“ vykřikla chraptivě Slávka.

„Dáš,“ řekl klidně Standa. „Nezáleží to na tobě. Máš právo na vlastní názor, ale jen na názor. Nemáš sílu, abys to zvrátila. Jak ale vidím, o moji pomoc nestojíš.“

„Necháš moje rodiče, nebo...“ vykřikla Slávka – a vrhla se na Standu.

Odvahu jí musel přiznat. Málokterý člověk dokáže skočit na průhlednou postavu, o níž navíc ví, že nepochází z našeho světa. Slávka byla odvážná – ale snažila se marně. Místo aby Standu chytila oběma rukama kolem krku a škrtila ho, její ruce projely jeho tělem úplně bez opory. Vzápětí jeho tělem prolétla a protože v něm nenašla ani náznak odporu, upadla hned za ním na dlaždičky.

„Chcípni, ty příšero pekelná!“ stihla ještě vykřiknout.

Standa pochopil, že jí nepomůže. A ona ho jistě bude do nejdelší smrti nenávidět, neboť si pravdu nikdy nedokáže přiznat, ani sama sobě. Není jí pomoci. Leda by ušetřil její rodiče a vrátil se s prázdnou, ale tím by nesl spoluvinu za jejich další zločiny. A to by mohly odnést úplně nevinné děti – a bylo by jich víc.

Obrátil se raději ke znehybněným Thorovským. Slávčinu matku, nadnášenou druhým rationem, nadhodil jako jejího muže, aby jí srovnal nohy vodorovně. Nehmotnýma rukama nemohl nic uchopit, ale měl po ruce rationy – silová pole, interagující s allohmotou stejně jako s normální hmotou. Pak nahnul plošinu jejího rationu, takže se skutálela vedle svého muže. Ovládat dva rationy současně by snad dokázal, ale bylo by to příliš riskantní.

Chystal se naskočit na ration a uzavřít ho do souvislé bubliny, ale Slávka ho předběhla. Vymrštila se za ním, prolétla podruhé jeho tělem, jenže zezadu, až se opravdu vylekal a trhl sebou, ale i když ho nemohla uchopit, aspoň padla tělem přes rodiče a zůstala spolu s nimi viset půl metru nad zemí.

„Já ti je nedám! Nedám! Nedám!“ ječela hystericky.

„No – když nedáš, nedávej!“ vzdychl si Standa. „Ale pak nebreč!“

Naskočil na ration – a jeho nohy prošly nejen nohama Slávky, ale i nohama její matky, aniž by jim ublížily. V následujícím okamžiku ration uzavřel a rozjel proti dveřím. Byly sice zavřené a Standa neměl čím stisknout kliku, ale dveře nemohly ani náhodou odolat něčemu schopnému dosahovat rychlostí srovnatelných s rychlostí světla. Standa už věděl, že pověsti o díře ve stropě po doktoru Faustovi nemusely vůbec lhát. Ozval se rachot a dveře, vyvalené i s veřejemi a s kusy cihel, vylétly až na chodníček.

Kovová branka už ho teprve nezadržela. Standa zvedl ration vzhůru a zamířil směrem odkud přiletěl a kde za jeskyní čekala připravená brána chitsaldilu.

Slávka se v první chvíli rozkřičela strachem. Znenadání totiž zjistila, že ve strašlivé hloubce pod těly rodičů vidí domy, lány polí a zelené koberce lesů. Bylo to úplně jiné než nedávný výlet jumbo-jetem s rodiči k moři. Tam totéž viděla skrz malé okénko a mohutný trup velkoletadla jí dával pocit jistoty, zatímco tady měla dojem, že už v příštím okamžiku spadne dolů a tam se určitě rozplácne jako žába pod koly kamionu.

Pak skutečně přišel strmý pád a Slávka začala ječet hrůzou, dokud nepochopila, že je to jen náběh na přistání. Snášeli se do lesa, ale stromy nepředstavovaly pro ten neviditelný letoun žádnou překážku. Prosmýkli se korunami, které před nimi úslužně uhýbaly větvemi, aniž by utrhli jediný lístek, až se snesli na nevelkou blátivou plošinku, ještě poznamenanou stopami automobilů i lidí, před černý otvor vchodu do jeskyně.

„Máš poslední možnost – vystup si!“ obrátil se Standa na Slávku. „V jeskyni je vchod do jiného světa, tam bude pozdě na nějaké rozmýšlení.“

„Neopustím mámu a tátu!“ vykřikla umíněně Slávka.

„Ale opustíš, není jiné cesty! Tady – nebo tam. Za jejich zločiny trpět nebudeš a svých zločinů nemáš na takový trest dost. Ale na druhý svět se můžeš dostat i nevinně. Jako já.“

„Ty že jsi nevinný?“ vybuchla vztekle. „Jsi zločinec, únosce a vrah!“

„Vrah nejsem, nikoho jsem nezabil a ani se k tomu nechystám. Dcera soudce by měla mít větší cit pro spravedlnost – ačkoliv, jsi dcera zločince a nebudeš mít na spravedlnost ten správný názor. Povídám ti – když si teď vystoupíš, zůstaneš v tomto světě. Bez rodičů, ale i bez jejich viny a dál už to bude záležet jen na tobě.“

„Nevystoupím a neopustím je!“ prohlásila Slávka a objala rodiče.

„Asi bych se měl dojmout,“ připustil Standa. „Ale když vím, že tvoji rodiče zahnali do druhého světa nejen mne, ale i mé rodiče a dokonce i mé dvě sestry, dojetím se nerozbrečím. Ty si pořád ještě neuvědomuješ, že se stavíš proti spravedlnosti, která ke všemu nepochází z našeho světa? Neuvědomuješ si, jak je tvá umíněnost falešná?“

„Jsi pekelná stvůra, ale přesto ti naše nenechám!“ řekla.

Bylo to čisté odhodlání, nebo jen dětská umíněnost? Anebo už jen zoufalství? Standa se ale nemohl ani nechtěl déle zdržovat.

„Dobře, ať je podle tvého!“ řekl.

A zamířil do tmavého vchodu jeskyně.

Sandišůtové už na ně čekali. Slávka ztuhla hrůzou, když je spatřila, ale ani Standa neměl svědomí čisté. Splnil úkol, přivezl viníky, ale s nimi i nevinnou, která nebyla v plánu.

Naštěstí se Slávka tak křečovitě držela svých rodičů, že Sandišůtové nezpochybňovali Standovo hlášení, že se Slávky po dobrém zbavit nedokázal a po zlém to nešlo. Odvedli ho raději k tyhborgyru, poručili mu, aby se postavil na podstavec a v klidu vyčkal, co se bude dít dál. Standa už věděl, jak to chodí a nevyvedly ho z klidu ani tmavěrudé blesky, strašidelný vibrující tón, ani když ho neviditelné síly roztočily. Když všechno přestalo, přesunul se k němu přes okraj toroidu můstek i se schody, protože už by nemohl projít jeho hmotou jako předtím. Vyšel ale z tyhborgyru sám, bez pomoci.

„Přivedl jsi viníky,“ řekl mu jeden ze Sandišůtů. „Ale také jednu nevinnou. Vrátit ji do vašeho světa už nemůžeš, ujmi se jí tedy a doprav ji na Dzígvlegt. Mihovič už pro ni zajisté najde místo.“

„Já?“ zamračil se Standa. „Vždyť mi oči vyškrábe! Teď už může, když mám zase tělo!“

„Ani ji to nenapadne,“ ujistil ho Sandišůt. „Vysvětlili jsme jí, jak je to se spravedlností a nakonec jí nezbylo než to uznat. A když to uznala, nemůže pokračovat ve vzdoru.“

„No, jak myslíte,“ ustoupil Standa.

Vraceli se s ním k východu z chitsaldilu. Slávka už tam na ně čekala. Obličej měla celý rozmazaný a bylo na ní znát, že prošla něčím hrozivým.

„Ty!“ vyskočila by, když spatřila Standu, ale vyšli za ním Sandišůti, takže se nezmohla na víc než na bezmocné zahrození, jen se opět rozbrečela a přitom si po tváři rozmazávala šmouhy ze zničeného make-upu.

„Budeš mě ještě nenávidět?“ zastavil se před ní přísně.

„Budu!“ odsekla.

„No – máš proč!“ řekl mírněji. „Měl jsem tě nejpozději před tou jeskyní shodit násilím na zem, ale to bys mě nenáviděla ještě víc a navíc by sis falešně myslela, kdovíjak nejsi v právu. Doufám, že si to už nemyslíš!“

„Hele – nechtěj po mně, abych ti teď skočila kolem krku!“ odpálila ho. „Připravil jsi mě o mámu a tátu...“ a zase se rozvzlykala.

„Ani nechci, abys mi visela na krku!“ odvětil suše. „Dost na tom, že tě mám na krku obrazně. Už mi aspoň věříš, že jsem musel udělat, co jsem udělal?“

„Mohl jsi to přece odmítnout!“ zkusila to aspoň výčitkou. „Ty nemáš srdce!“

„A to jsem měl nechat tvé rodiče ničit další rodiny?“ zaútočil na ni. „Pořád nechápeš, že bylo nutné zastavit jejich lumpárny? Právě protože mám srdce, jsem zachraňoval ty další, nevinné! Nenechal jsem je zničit!“

„Ale já jsem právě přišla o rodiče, tak mám právo...“

„Nemáš!“ zastavil ji. „Nemáš právo prohlašovat to za nespravedlnost, můžeš to jedině považovat za křivdu, ale ne ode mne, od nich! To oni se na tobě provinili, když nepočítali se spravedlností! Kdyby je postihla spravedlnost našeho světa, seděli by teď oba ve vězení a ty bys byla tak jako tak sama jako kůl v plotě!“

„Jenže to by se nestalo!“ vyčetla mu. „Nikdo by je nikam nezavřel!“

„To je jen další chyba pozemské justice,“ řekl už zase klidněji. „Na Zemi by je nikdo nezavřel, tam by škodili dál a i kdyby se to provalilo, vyvázli by bez trestu. Jenže to je další důvod, proč si museli přijít pro spravedlivý trest až sem!“

„Ale ne takhle!“ utřela si oči a rozmazala si tím černou barvu z jednoho oka přes nos až k uchu. „Poslyš... viděl jsi vůbec ty... gufyry? Umíš si aspoň trošku představit hrůzu, jaká z nich jde? A tys jim je předhodil...“

„Viděl jsem gufyry,“ ujistil ji. „Ale tvé rodiče soudili Sandišůti a nepochybuji, že to bylo spravedlivé. Umíš si ty aspoň trošku představit hrůzu, která dopadla na Zemi na oběti tvých darebáckých rodičů?“

„Gufyrové jsou nesrovnatelně větší hrůza!“ tvrdila. „To přece nemůžeš srovnávat!“

V tom měla pravdu. Standa viděl gufyry jen na obrázcích, ale už si je uměl představit.

„Tvoji rodiče si, na rozdíl od jejich obětí, trest zasloužili! To taky nemůžeš srovnávat!“ nedal se a vrátil jí to. „Hele – tímto ses dostala nejen do zdejšího světa, ale co je horšího, do zdejšího vesmíru. Tady totiž neplatí pozemské zákony. Nejen nespravedlivé justiční, ale ani fyzikální, aspoň ne tak jak jsme zvyklí. Tady na Vytvezylu nemůžeš zůstat. Zdejší obyvatelé, ti vysocí, nám vyhradili jiný svět, Dzígvlegt. Odvezu tě tam, ale jen pod podmínkou, že mě nebudeš pořád vinit z toho, co se stalo!“

„Ty jsi to ale způsobil!“

„Byl jsem jen poslem,“ namítl. „Vyčítej svým zločinným rodičům, co ti způsobili. Což už jednak nemůžeš a za druhé by to nepomohlo. I tak budou potrestaní až dost.“

„No právě!“ vybuchla. „Proč jim pořád říkáš zločinci?“

„Protože zločinci jsou,“ odsekl. „Ty jsi taky jejich oběť, i když to nechceš pochopit! Hele, mám tě teď dopravit na Dzígvlegt. Poletíš se mnou dobrovolně, nebo tě mám nejprve omráčit? A nepochybuj o tom, že to dovedu!“

„Mám ještě jinou možnost?“ popotáhla nosem.

„Prakticky ne,“ odvětil. „Ještě by tě tam mohli dopravit Sandišůtové, ale vadilo by jim to víc než mně, já tam musím tak jako tak.“

„A kde je ten... Dzívlek?“

„Dzígvlegt,“ opravil ji. „To je svět, který nám Čechům vyhradili ve zdejším vesmíru. Když se podíváš támhle k tomu vzdálenému slunci, stačí ti vědět, že to slunce obíhá kolem světa nazvaného Dzígvlegt.“

„Slunce neobíhá, to jen světy se otáčejí!“ odsekla s převahou.

„Tak na to ve zdejším vesmíru rychle zapomeň!“ ujistil ji. „Tady je to naopak, slunce obíhají kolem nehybných světů. Jen to slunce méně zřetelný svět přezáří.“

„Strašný svět!“ vzdychla si, ale už trochu odevzdaně.

„Strašný svět je naše původní Země!“ oponoval jí. „Hele – konec debat, poletíme. Asi mi nedovolí plnou rychlost a vlastně bych to ani nechtěl, takže naše cesta potrvá něco přes tři hodiny, připrav se na to. A teď si sedni. Přímo za sebe, je za tebou židle.“

Slávka si ale nesedla, místo toho za sebe hrábla rukou. Hledala židli, ale nahmatala jen cosi jako velikou gumovou neviditelnou pneumatiku.

„Nezdržuj, sedni si!“ přikázal jí netrpělivě. „Už musíš vědět, že jsou zdejší létající prostředky průhledné. Sedni si a nadzvedni nohy nad písek, ať můžu ration uzavřít!“

Poslechla ho značně opatrně a váhavě, ale poslechla. V té chvíli se prudce vznesli do výšky a za okamžik se pláž pod nimi zmenšila do pouhého žlutého pásku na břehu moře.

„Na – utři si obličej!“ podal jí nevelký ručník. „Máš pořádně rozmazané oči a působíš skoro jako nepovedená omalovánka.“

„Sprosťáku!“ zpražila ho. „To se dámám neříká!“

Nabízený ručník ale přijala a otřela si důkladně obličej. Pak se podívala, co to udělalo s ručníkem. Když viděla tu vícebarevnou stopu, otočila ručník z druhé strany a otřela se jím podruhé, aby to dokončila. Setřela si konečně make-up a vypadala teď mnohem lépe.

„Měl jsem tě snad nechat vypadat jako nepovedený klaun?“ rýpl si Standa.

„Hele – máš prej sestry, ne? Tak bys mohl mít pochopení.“

„Moje sestry se nemalují,“ ujistil ji. „Jsou mladší než já a ještě je to ani nenapadlo.“

„Kolik jim je?“ zeptala se ho. „Já jsem se malovala už v šesti!“

„My nejsme tak marniví!“ odsekl.

„Nebo jste socky, co?“ rýpla si zase ona.

„Socky?“ povytáhl obočí. „No, možná máš pravdu. Když jste nás okradli o všechno, udělali jste z nás socky. Předtím jsme ale socky nebyli!“

„Kdoví!“ zapochybovala přezíravě.

„Být socky už předtím, nestáli bychom vašim za tu zlodějnu a neseděli bychom tady!“ vybuchl. „Zato ty jsi dcera zlodějů, že jim v Čechách rovno není!“

„Hele – nemohl bys s tím přestat?“ požádala ho krotčeji.

„Přestanu, když ty přestaneš!“ ujistil ji. „Kdo tady začal o sockách, mezi které jsme se dostali zrovna kvůli vašim? Proč mi to pořád připomínáš?“

„Já už nebudu!“ slíbila.

„No vždyť je to hlavně ve tvém zájmu!“ odvětil Standa.

„Poslyš... nešlo by to nějak... urychlit? Tři hodiny... po takovém horroru...?“

„Chvilka klidu ti prospěje,“ odvětil Standa. „Asi by to urychlit šlo, ale má to i nevýhody. Určitě je přitom větší spotřeba energie – let při té rychlosti musí přijít ve hmotném prostředí šíleně draho. Kdybych tak už jednou neletěl, ani bych nevěřil, že je to možné. Něco musí před rationem rozhrnovat vzduch do stran a to hodně daleko dopředu... ostatně, ration se při tom změní v dutý šíp a já nemám chuť s tebou sdílet tak malý prostor... nemám zájem se na tebe mačkat, leda tak zády k sobě abych na tebe neviděl...“

„Sprosťáku!“ řekla, ale v očích neměla vraždu jako před chvílí.

„Tak vidíš, že si vlastně nepřeješ zrychlit!“ využil toho. „Jindy bys byla touhle dobou ve škole a taky bys tam musela vydržet.“

„Jenže ve škole jsou přestávky!“ namítla.

„No – tady to prostě nejde,“ pokrčil rameny. „Jestli se potřebuješ vyčůrat...“

„Nepotřebuju!“ vyhrkla a zrudla.

„...mohl bych zastavit, otevřít bublinu rationu a dívat se na druhou stranu, ale myslím si, že si to oba ponecháme pro případ skutečné nouze,“ pokračoval.

„Otevřít... tohle letadlo za letu? V téhle výšce? To jde?“ zděsila se.

„Jistě,“ přikývl. „Jakápak výška? Jsme v meziplanetárním prostoru, jenže je kolem nás vzduch – nediskutuj, tady je to tak. Vypadnout bys nemohla a i kdybys mi vyskočila ven úmyslně, nemáš kam padat. Rychle bych tě dohonil a vzal na palubu.“

„Palubu? Tady to průhledné nic má taky nějakou palubu?“ rýpla si jedovatě.

„Myslím to obrazně, stejně jako mi obrazně visíš na krku!“ odpálil ji.

Zamračila se a urazila, jenže jí to dlouho nevydrželo.

„Hele – a kam vlastně letíme?“

„Na hrad otce Mihoviče,“ sdělil jí. „Tam se dozvíš věcí...“

Chvilku jí pak vykládal, s čím se tam dosud setkali. Vytvezyl se jim mezitím změnil v nevelký míček, ale Dzígvlegt se ještě neobjevil – skrýval se zřejmě za svým sluníčkem.

„Hele... mají tam taky něco jako... děcák?“ zeptala se náhle s obavami.

„O tom jsem ještě neslyšel,“ zavrtěl hlavou. „Děcák tam nejspíš nebude.“

„Tam bych teda opravdu nechtěla,“ oddychla si viditelně.

„Vaši tě doma děcákem občas strašili, že?“ hádal.

Podívala se na něho opět vražedným pohledem, ale po pár vteřinách pokrčila rameny.

„Máš pravdu, strašili. Jestli tam nic takového není, tím líp. Nemáš aspoň tušení, co tam se mnou bude, když už mě tam vezeš?“

„Řekl bych, že se tě jako sirotka ujme některá rodina,“ utěšoval ji. „Nevím to jistě, ale nevyloučil bych ani tu naši.“

„Cože?“ vyskočila. „Abych měla jít k vám? To snad ne! To bych raději bydlela někde sama pod mostem!“

„No – nečerti se! Otec Mihovič je starší, osamělý člověk, těžko si vezme na krk holku jako jsi ty. A zatím jsem tam nikoho dalšího pořádně nepoznal.“

„A vám... vám by to... nevadilo?“ vypadala dost vyjeveně.

„Jak komu,“ pokrčil rameny. „Kdyby o tebe projevili zájem jiní, nebyl bych proti, ale kdyby se nikdo jiný nenašel, asi by ti nic jiného nezbylo. A nám taky ne.“

„Moc nadšeně to taky neříkáš!“ postřehla.

„Poslyš, ne že bych toužil po tom, každý den tě vidět a připomínat si, proč jsme tady, ale upřímně: kdyby se ti nic jiného nenabízelo, odmítla bys? Protože pak by tě čekalo zůstat sama na celém světě a to by sis, jak pevně doufám, hodně brzy rozmyslela.“

Na okamžik se zamyslela – a pak se otřásla.

„To bych si asi opravdu rozmyslela,“ přiznala. „Ale vy byste mě snesli?“

„Můžeš za své vlčí rodiče? Nemůžeš. Tak o co jde?“ odvětil.

„No – uvidíme!“ přijala tu zvěst. „Nějak bylo, nějak bude!“

„Uvidíme!“ opakoval po ní. „A teď se dobře dívej, vedle toho sluníčka před námi už je trochu vidět Dzígvlegt.“

„To je... taková skoro jako Země?“

„Jo, skoro jako Země...“

Errata:

19.07.2021 22:17