Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

U Bělíků

Průhledná bublina plynule přistála před nevelkým domkem na pokraji lesa. Po přistání se rozplynula a před domem stál kluk s knihou v ruce. Trochu se zakymácel, jak ho ration vysadil na pískem vysypanou cestičku, ale když získal zpět rovnováhu, vykročil k domku, odkud mu vstříc vyběhla dívka.

„Naši už tě čekají!“ vítala příchozího.

„Takže můžu dál?“ usmál se na ni Standa.

„No vždyť ti to říkám!“ oplatila mu úsměv.

Aniž by na něho čekala, obrátila se a rychle vběhla před ním do domku.

„Mami! Tati! Standa přiletěl!“ ozvalo se z předsíně.

Standa vstoupil hned za ní. Poprvé obyvatele hledal, ale teď už šel rovnou do obývacího pokoje, umístěného trochu neobvykle v zadní části domu, kde se pozdravil s rodiči dívky.

„Pojďte dál, Stanislave!“ nabízel mu hned pán domu křeslo u společného stolečku. „Co je u vás nového?“

„Ále... otec Mihovič včera příšerně vyděsil naše holky,“ usmál se Standa. „Hledaly mě prý zrovna po hradě, chtěly mě překvapit a místo toho vpadly do jeho ložnice...“

„To musel být pohled!“ rozesmála se paní. „Zvlášť když před nimi vstal z postele!“

„Skoro mě mrzí, že jsem u toho nebyl,“ přikývl Standa a rozvalil se pohodlně v křesle. „Doufám, že je to vyléčilo ze šmírování. Ačkoliv musím přiznat, že se díky tomu vyznají na Mihovičově hradě lépe než já. Já jsem sice viděl plánky, ale ani by mě nenapadlo zotvírat všechny dveře a nakouknout do všech pokojů.“

„A ty jsi věděl, že otec Mihovič spí v rakvi?“ podíval se na něho zkoumavě pán domu.

„Ne,“ přiznal Standa. „Ale nenapadlo by mě prohledávat hrad bez opravdového důvodu. No, na jejich místě bych se asi taky kapitálně vyděsil...“

„Dozvěděli jste se už aspoň, proč to dělá?“ zeptala se ho paní.

„Teď už jo,“ přikývl Standa. „On to musel našim holkám vysvětlit, když ho považovaly za upíra. To taky musela být psina, když před ním prchaly a on je honil po hradě, aby jim to vymluvil... Já jeho vysvětlení chápu. Musel být v hrozném psychickém stavu, než se dostal z jeskyně k Sandišůtům a ti museli být taky důkladně překvapení, když měl jako první přání rakev. Ale splnili mu to, nakonec proč ne, když si to přál? Měli mu ji ale dodat v provedení, jak se tenkrát používala na Zemi, jen holou truhlu, aby ho všechno tlačilo... jenže oni mu ji na spaní vypolštářovali, aby se v ní cítil pohodlněji než kdy předtím. Ani se nedivím, že se mu to zalíbilo.“

„Nám to říkal taky tak,“ usmál se pán domu. „Ale to umístění ve sklepě... to už bylo přece jen trochu morbidní...“

„Já jsem se pokoušel vcítit do jeho kůže,“ přiznal Standa. „Jako zbrojnoš určitě nikdy neměl pohodlnou postel. Kdoví, jak spal předtím. A pak byl dlouho v té zazděné jeskyni na kamení, ve vlhku a v zimě, že opravdu mohl závidět mrtvým i tu rakev. Zvlášť když si ji představoval jako suchou. No a pak mu někdo – už tady – vykládal příběh hraběte Dráculy – a otec Mihovič si svou rakev stylově přestěhoval do sklepa...“

„Máte pěknou představivost, příteli!“

„Einstein o ní říkal, že je důležitější než vědomosti,“ usmál se Standa. „Ale vědomosti jsou také důležité.“

„Jsou, ale chcete toho příliš mnoho najednou,“ povzdychl si pán. „Od nás se asi víc nedozvíte. Známe se s lidmi, kteří sem na Dzígvlegt přišli až v posledních dvaceti letech. My dva jsme se poznali až tady – a Věrka skutečnou Zemi nikdy nepoznala.“

„Asi bychom měli Sandišůty obměkčit, aby jí umožnili poznat domov rodičů,“ navrhl Standa. „I kdyby to mělo být v podobě »částečného návratu«.“

„Nezeptal ses mě, jestli o to stojím!“ připomněla mu Věrka.

„Ty bys o to nestála?“ opáčil.

„Ani ne,“ odvětila Věrka. „Tady je přece krásně!“

„Taky si to myslím,“ přikývl. „Ale člověk by měl znát, odkud přišel.“

„Já jsem nikam nepřišla, jsem doma tady!“

„Jistě,“ opět souhlasil. „Ale kořeny máš na Zemi. Neříkám, že by ses měla na Zem vrátit, ani odstěhovat, stačilo by podívat se, odkud pocházejí tvoji rodiče.“

„Víš co?“ opáčila Věrka rázně. „Nabízím ti vzájemný mír a uznání. A slibuji ti, že se nebudu vrtat do tvého života, když se ty nebudeš vrtat do mého.“

„Vrtat se někomu do života, tím bych myslel snahu někomu život nadiktovat, poroučet mu, co má a co nesmí dělat, ale ne podávat upřímně míněné návrhy,“ opáčil Standa. „Dobře, jak chceš, už o tom nebudeme mluvit.“

„To bych ti upřímně radila!“ odsekla Věrka. „Jestli chceš se mnou vycházet v dobrém.“

„Poslyšte, pane Stanislave, proč s sebou někdy nevezmete zbytek vaší rodiny?“ pokusil se to pán domu usměrnit jinam. „Uvítali bychom je jako vás!“

„Přivedl bych,“ vzdychl si Standa. „Jenže oni si, stejně jako Věrka, nenechají ode mě do svých záležitostí mluvit. Upřímně míněné návrhy zkrátka nepadají na úrodnou půdu, spíš na tvrdou skálu. To je potom těžké!“

„Takže jediné rozumné řešení bude navštívit našeho starého přítele otce Mihoviče a při té příležitosti se vnutit i vaší rodině,“ navrhla paní.

„Nejen naší rodině, ale také Slávce, která do ní nepatří,“ dodal Standa.

A protože to všechny zajímalo, musel jim vylíčit, jak Slávku unesl do Dzígvlegtu.

„Tomu se ani nechce věřit!“ vrtěl hlavou pán domu. „Unést někoho do Dzígvlegtu ze Země je přece protimluv! To by Sandišůtové buď nedopustili, anebo příkladně potrestali!“

Standovi nezbylo než jim vysvětlit všechno – jak unesl Slávčiny rodiče, které Sandišůtové předali gufyrům, jenže se při jejich únosu nedokázal zbavit Slávky, takže ji musel odvézt až na Dzígvlegt. Částečně proti její vůli, neboť sem určitě nechtěla, částečně to byla její chyba, neboť ji nedokázal odtrhnout od rodičů.

„Chudák holka!“ politovala ji paní. „Ta by tě teď mohla nenávidět!“

„Mohla by,“ přikývl Standa, ale nevypadalo to kajícně. „Ačkoliv jsem ji varoval důrazně a včas a zastrašoval ji víc než dost, vinit mě z toho samozřejmě může. Nedala si říci a tak jí to vysvětlili Sandišůti. Momentálně je s naší rodinou, aby tu nebyla sama. Nechtěli byste ji raději vy? Měli byste rázem dvě docela hezké dcery!“

Věrka při těch slovech zrudla – Standa jí vlastně udělal poklonu, s jakou nepočítala. Paní domu to ale nepochopila jako poklonu oběma dívkám.

„Poslyš – nějak ochotně by ses jí zbavoval!“ podívala se na něho přísně.

„No – radost z ní nemám,“ vzdychl si. „S mými sestrami se ještě jakž takž snese, ale se mnou ne... jednak mi do smrti nezapomene ten únos a co se kvůli mně stalo jejím rodičům, za druhé je mi úplně cizí její způsob života. Její rodiče zbohatli loupežemi – i když by se jim v našem vlčím světě nedalo nic dokázat. Jenže ona to považuje za správné a normální a trest pro ně se jí zdá nespravedlivý. Zvykla si, že je bohatá, my jsme pro ni lůza a nemyslím, že by změnila názor jen tím, že teď žije s námi.“

„A co když jí křivdíš?“ pokusila se jí zastat paní. „Jestli to říkáš správně, vysvětlení od Sandišůtů přijala. Nemá ti tedy co vyčítat – nakonec jí tady bude lépe než na Zemi, tam by ji jako sirotu nečekalo nic nádherného i kdyby jí zůstalo bohatství po rodičích. Naštěstí to tady nic neznamená a Dzígvlegt je proti Zemi hotový ráj.“

„Kdybyste ji adoptovali, mohli byste jí to lépe vysvětlit,“ přimlouval se opět Standa. „Já na ni prostě nestačím a čert aby jí věřil!“

„Je aspoň hezká?“ pokusila se změnit směr hovoru paní.

„Jako obrázek!“ připustil Standa. „Ale obrázek anděla, který lidi považuje za obtěžující a překážející lůzu,“ dodal otráveně.

„Jsi si tím jistý?“ pokoušela se ho zviklat.

„Jistý... čím si člověk může být jistý?“ vzdychl si Standa. „Rád bych se mýlil, ale zatím se mi to tak zdá.“

„Třeba se mýlíš,“ přidal se i Věrčin otec.

„Já si to taky myslím,“ přidala se rychle Věrka.

„Nechme toho!“ otřásl se Standa. „Napadla mě jiná věc. Chtěl bych se seznámit s lidmi na Dzígvlegtu. Co takhle uspořádat na Mihovičově hradu nějaké setkání?“

„Dobrý nápad!“ chopila se toho paní. „Ale s tím bych se na tvém místě obrátila na otce Mihoviče, má nejlepší přehled o zdejší české komunitě. A také je může nejlépe vyrozumět, má na to jako patron Čechů prostředky.“

„Díky za informaci,“ přikývl Standa. „Obrátím se na něho, ačkoliv si myslím, že ho naše rodina i tak příliš zatěžuje.“

„To ale patří k jeho funkci patrona,“ ujistila ho paní. „Má ji od Sandišůtů, aby udržoval mezi Čechy pohodu a pořádek. Takže je to jeho povinnost.“

„A co vy, pozvání na setkání přijmete?“

„Jistě!“ opáčil pán domu. „A vyřiď otci Mihovičovi, že se k tomu nápadu připojujeme. Stačí zmínit se o rodině Bělíků. A podle mě to můžeme slíbit i za Brdlíkovy a Hanzlovy, ti taky rádi přijdou. Aspoň bude zase jednou využitý jeho impozantní velký sál.“

„Dobře, to vyřídím,“ slíbil Standa. „Ale něco by mě zajímalo teď hned. Bydlíme u otce Mihoviče pár dní. Zpočátku jsme se považovali za hosty, ale už tam jsme na hosty příliš dlouho. Jak je to tady na Dzígvlegtu s bydlením a se zaměstnáváním?“

Po jeho slovech nastala chvilka ticha. Bělíkovi se na sebe jen s úsměvem podívali.

„Tak vám to ještě neřekl, že?“ obrátil se pan Bělík na Standu. „Schválně si vás tam drží, ale správně by vám měl pomáhat osamostatnit se. Víš – možnosti zdejší civilizace jsou neporovnatelně větší než pozemské. Jistě sis už všiml, že stačí vyslovit přání a v okamžiku je splněné. Menší problém je s novými požadavky. Tam je nutné vytvořit něco jako vzor, podle kterého se má dané přání plnit. Nenutil vás otec Mihovič do vaření? Neřekl vám nic o svém koníčku sběratelství receptů na všemožná jídla?“

„Jo – máma i holky se mohly ochotou přetrhnout,“ přikývl Standa. „A otec Mihovič jim na oplátku věnoval mixér, ten tu prý dosud nikdo neměl.“

„Mixér?“ zarazila se paní Bělíková. „Co to je? To ani neznám.“

„Ale to přece v Čechách bylo už za nás,“ ujišťoval ji její muž. „Ačkoliv, co já vím, za nás to byla věc jen těch bohatších.“

„Dneska je to běžné kuchyňské zařízení,“ mávl rukou Standa.

„A potřebovaly to k vaření – čili k vytváření vzorů!“ přikývl s pochopením pan Bělík. „Nikdo jiný to potřebovat nebude, ale Mihovič se mohl přetrhnout. Jemu je to ale podobné, ten nezná bratra, když jde o nějaké neobvyklé jídlo!“

„Proč? Já taky rád koktejly!“ pokrčil Standa rameny. „Kdybyste tu měli mixér, ukázal bych vám, jak se to dělá.“

„Koktejl?“ opakoval po něm pan Bělík. „To je nějaké jídlo?“

„To je mixovaný nápoj,“ vysvětloval mu Standa.

„Ale na to přece nepotřebuješ mixér!“ usmál se pan Bělík.

„Jak to, že ne?“ zavrtěl hlavou Standa. „Jak bych to jinak umixoval?“

„Jednoduše,“ usmála se i paní Bělíková. „Jakže se to jmenuje? Koktejl?“

„Je jich víc druhů. Jahodový, banánový, vaječný koktejl...“ doplnil Standa.

„To bychom měli ochutnat!“ navrhla rychle Věrka. „Jahodový koktejl – to zní lákavě!“

V té chvíli sebou Standa trhl. Před Věrkou se totiž znenadání objevila křišťálová sklenice, plná načervenalého nápoje. No ovšem – holky to musely mixovat jen poprvé, teď už si mohl každý dopřát koktejl i bez mixéru! Recepty otce Mihoviče jsou přece odlišné od pouhých zápisků ingrediencí a postupu přípravy!

Věrka opatrně olízla pěnu, pak se trochu napila, aby si novou pochoutku jaksepatří vychutnala. Zřejmě jí to zachutnalo, neboť pomalu, labužnicky usrkávala dál.

„Je to dobrý, dejte si taky!“ pobídla rodiče.

Ti se nedali dlouho přemlouvat a zakrátko měli před sebou každý sklenici. Jen Standa měl raději broskvový, takže se jeho koktejl maličko lišil barvou.

„Je to vážně dobré!“ zhodnotila novinku paní Bělíková. „Tím jste se našemu známému labužníkovi otci Mihovičovi hodně zavděčili.“

„Zajímavé!“ vzdychl si Standa a upíjel zvolna jako ostatní. „Otec Mihovič byl původně zbrojnoš, či co... ti by snad měli mít k labužnictví daleko, nebo ne?“

„To se ví!“ usmál se pan Bělík. „Na Zemi jistě dlabal všechno, co mu přišlo pod nos a když byla konina, neptal se ani na stáří toho koně. Ale to víš – tady si zvykl na lepší! Spí na měkkém a krmí se lahůdkami. Taky si zvyknete!“

„Spát v rakvi bych si asi nezvykl,“ otřásl se Standa. „To musí být strašně stísněné.“

„Lidi si zvykli spát i v rationech,“ usmála se paní Bělíková. „Nejsou všechny světy na dosah jako Dzígvlegt od Vytvezylu. Na vzdálenější světy to trvá pár dní a celou cestu nespat bys nevydržel.“

„Už jsem o tom slyšel,“ ujistil je Standa. „Na Zemi se nám o meziplanetárním cestování mohlo jen zdát. Tady je to běžné, potřebujete jen vědět, kam máte zamířeno. Otec Mihovič má někde seznam dostupných světů, ale na cestování se zatím nechystáme. Letěl jsem zatím třikrát mezi Dzígvlegtem a Vytvezylem a bylo to jednodušší než jízda na kole.“

„Na dobré věci si člověk zvykne rychle a rád,“ usmál se pan Bělík. „Ale nějak jsme se zatoulali jinam než jsme chtěli. Zajímalo tě bydlení a zaměstnání a skončili jsme u jídla. Ne že by nám koktejl nechutnal, to chraň pámbu, ale měli bychom se vrátit k věci. Co se týče bydlení – první a jediný problém je najít místo, kde byste chtěli bydlet. Máte na výběr buď dům na samotě jako máme my nebo otec Mihovič, nebo se přistěhovat do nějaké osady. Jen bych vám doporučil českou. Čechů je tu víc než dost a u jiných národů budete vždycky cizinci. To platí i tady.“

„Taky nás tu Němci považují za untermensch?“

„Tady si to nedovolují,“ ujistil ho pan Bělík. „Jednak je jich tady méně než nás Čechů a za druhé – sem se namyšlení panáci obvykle nedostávají a když už mají to štěstí, tady brzy o svou namyšlenost přijdou. Museli byste se u nich naučit německy a trochu se přizpůsobit jejich zvykům, ale pak by vás brali jako sobě rovného.“

„To by bylo jen dobře,“ oddychl si Standa.

„Jistě – ale pak byste nejspíš brzy zapomněli česky a stali by se z vás Němci. Neříkám, že je to zaručené, ale zkušenosti jsou s tím takové.“

„My raději zůstaneme u Čechů,“ mínil Standa. „Proč být s Němci, když jsou tu Češi?“

„Tak pokročíme dál,“ řekl pan Bělík. „Stavba domu. Můžete si vybrat hned z několika předem připravených typů – to je nejjednodušší a stavba domu je pak nejrychlejší. Anebo si dům navrhnete sami, pak vás téměř nic neomezuje. Když se vám zachce, můžete si postavit hrad jako otec Mihovič, palác anebo pro mě za mě podzemní protiatomový bunkr – tady se považuje za neslušnost až když tou stavbou zaberete na volném prostranství více než dvacet hektarů a ve městě dvacetinásobek průměrného domu. Ne že by tu na výstřednosti nebylo dost volného místa, ale protože je neslušné nechat návštěvy dlouho bloudit.“

„Dobře, ale kdo se tady zabývá stavbou domů?“ zajímal se Standa.

„Každý, kdo chce nějaký postavit,“ usmál se pan Bělík. „Dům se tu staví tak, že o něj požádáš. Musíš určit místo, typ – a pokud máš speciální návrh, musíš dodat plány.“

„To je všechno?“ podivil se Standa.

„Co se týče vlastní stavby – to je opravdu všechno,“ přikývl pan Bělík. „Ale předtím, než se rozhodnete pro stavbu, je dobré si to trochu rozmyslet. Jste společenští? Pak by vám asi více vyhovovala osada nebo dokonce městečko. Jste úplní samotáři? Vyberte si osamělý ostrov anebo místo, vzdálené aspoň dvacet mil od nejbližších stavení. Například my jsme se cítili něco mezi tím. Máme tedy dům na samotě u lesa, ale k nejbližším sousedům je to sotva půl kilometru, takže se občas můžeme navštěvovat.“

„Dobře – ale jaké tady můžete mít zaměstnání?“ zajímal se Standa.

„Jaké si najdeš,“ usmál se pan Bělík. „Záleží to jen na tobě. Aby tě někdo zaměstnával, to se tu nepěstuje. Nanejvýš tě může někdo požádat o drobnou sousedskou službu, ale nikdy to není to, co je běžné na Zemi. Podívej se – můžeš mít všechno, nač si vzpomeneš. Nikoho k tomu nepotřebuješ – prostě o to požádáš. Takže nemáš důvod někoho zaměstnávat ani být zaměstnáván. Mohl bys tu celý život proležet někde u moře na pláži, nebo ve svém paláci, tady tomu říkáme dovolená, jenže až si to vyzkoušíš, brzy zjistíš, že je to hrozná nuda, jakou nikdo nevydrží. Jsou lidé, kteří se snažili zahnat ji cestováním, ale nakonec si všichni najdou něco, čím mohou být užiteční.“

„Ale komu užitečný, když tu má každý všechno?“

„Každý může být někomu užitečný,“ odvětila mile paní Bělíková. „Podívej se třeba na otce Mihoviče! Zbrojnoš se na Dzígvlegtu nikdy neuplatní. Ale dal se na službu průvodce nováčků – a při té příležitosti rediguje zdejší českou kuchařku, podle níž si všichni vybíráme jídla. Z vás už jistě vytahal všechny kuchařské novinky, nebo ne?“

„No jo, ale ze mě kuchařka nikdy nebude,“ vzdychl si Standa.

„Do toho tě nikdo nebude nutit,“ usmála se paní Bělíková. „Něco užitečného si musíš najít sám. A nemusíš spěchat. Děti tady mají jako hlavní úkol něco se naučit. Učitelem může být někdo z rodičů – i to je docela zajímavé zaměstnání – anebo se tu najdou učitelé, kteří se tím zabývají už celá staletí. Ti obvykle naučí nejvíc.“

„Nejvíc?“ ohrnul Standa nos. „Co může naučit učitel z doby před sto lety? Metafyziku, alchymii, nebo kolik andělů se vejde na špičku jehly?“

„Strašně je podceňuješ!“ usmál se i pan Bělík. „Uvědom si, zdejší učitelé nezůstali na úrovni temného středověku. Když mají učit zdejší děti, museli nejprve sami zvládnout zdejší vědu. Zdejší učitelé dneska ovládají několik oborů a tak důkladně, že se o tom pozemským docentům a profesorům může jen zdát. Zajímá-li tě věda Sandišůtů, obrať se s důvěrou buď na jejich knihy, nebo na zdejší učitele, kteří ti ji podají srozumitelněji.“

Standovi nezbylo než se nad tím zamyslet. Pravda, když si představoval stoletého učitele, vyvstala před ním vousatá postava v černém hábitu s rákoskou, která by ho chtěla prohánět s papouškováním zbytečných latinských slovíček a kdovíjakých středověkých nesmyslů. Tak to ale vůbec nemuselo být. I kdyby vypadali jako otec Mihovič, mohli mít vstřebanou zdejší vědu, proti které si přízvisko středověká zasluhuje spíš ta pozemská... Kdo by chtěl srovnávat rationy s pozemskými letadly, vlaky, či dokonce s automobily? Na Zemi se každý den řítí tisíce tun železa a plechů po dalších milionech tun asfaltu, betonu a železa – zatímco nehmotné rationy nepotřebují silnice, železnice, mosty ba ani ranveje – a nespalují ani tuny uhlovodíků, denně rabovaných z podzemí našeho světa. A jestli zdejší učitelé skutečně tuhle vědu ovládají, pak není vůbec spravedlivé přirovnávat je ke středověkým školometům.

„Vy nějakého zdejšího učitele znáte?“ zeptal se Bělíků.

„Ovšem – dochází nám vyučovat Věrku,“ přikývl pan Bělík. „Nechtěl by ses přidat?“

„Vypadá to, že bych měl,“ uvažoval Standa. „Je tu jeden menší problém. Měl bych také myslet na sestry a na Slávku, ty by to také potřebovaly.“

„To je jednoduché,“ usmál se pan Bělík. „Řekneme panu Nejezchlebovi, aby se stavil na hradě otce Mihoviče a nabídl vám své učitelské služby. Buď se u vás přihlásí sám, nebo vám pošle svého kolegu.“

„Myslel jsem, že bychom mohli navštěvovat nějakou zdejší školu...“ zarazil se Standa.

„Školy tu nejsou,“ řekla paní Bělíková. „Není tady tolik dětí, aby byly potřebné. Tady je zvykem, že učitelé dochází za dětmi. Mohou se jim tak lépe věnovat než ve starodávných školách a proto mají i výsledky lepší než na Zemi. Na konci žákům neudělují tituly, ale kdo projde zdejší školou, dokáže dělat hotové zázraky. Připojte se také, je to v každém směru výhodné! Chcete-li, můžeme vám některého učitele dohodit!“

„Kdy byste nám ho mohli poslat?“

„Nejdřív zítra,“ odvětil pan Bělík. „Nemůžeme ho vyrušovat, ale pošleme vám ho, až zase přijde k nám za Věrkou. Chodí k nám v pondělí, ve středu a v pátek.“

„Co je vlastně dneska?“ zeptal se Standa. „Jak tady vůbec dokážete měřit čas, když je tu pořád den – a léto?“

„Máš pravdu, tady na Dzígvlegtu se roční období nestřídají, je tu trvalé léto a protože je tady všude světlo, ztrácí smysl i pojmy den a noc. My Češi jsme se proto shodli udržovat mezi sebou pozemský čas vázaný na oblast Čech. Nechcete pozemský kalendář? Je to jen drobnůstka, ale udržuje nás to ve spojení s Čechami.“

Ukázal přitom na stěnu, kde v jednoduchém dřevěném rámečku visel pozemsky milý obrázkový kalendář.

„Něco takového má otec Mihovič v knihovně,“ vzpomněl si Standa.

„Pravda – i on je přece Čech,“ přikývl pan Bělík. „Kdybyste se chtěli osamostatnit, asi by vám ho vnutil taky, bez kalendáře tady ubíhá čas příliš živelně...“

„Takže rok na Dzígvlegtu rovná se roku na Zemi?“ ubezpečoval se Standa.

„Rok je tady nic neříkající pojem,“ řekl pan Bělík. „Nejsou tu roční období ani dny. Co tady určuje čas? Jedině spojení na naši starou Zemi. Proto se i tady řídíme pozemským kalendářem a my Češi i středoevropským časem. A protože se tu na hodinky nikdo nemůže spolehnout, máme tuto pomůcku. Normálně ukazuje jen kalendář, ale když se na ni chvíli upřeně zadíváš, spatříš normální hodiny.“

Standa se chvíli díval na obrázkový kalendář, ale najednou obrázek zmizel a v rámečku byly veliké hodiny s klasickými ručičkami a velikými ozdobnými číslicemi. Standa si je ihned porovnal se svými náramkovými. Lišily se o pouhou minutu, ale protože si ty svoje dlouho neseřizoval, nemohl ručit za jejich přesnost.

„Paráda!“ vydechl jen. „Ale už je skoro poledne a měl bych se vrátit na oběd.“

„A co když tě pozveme na oběd my?“ navrhla rychle Věrka.

„To nepůjde, naši by měli starost,“ vymlouval se Standa.

„Tak je požádáme, aby tě omluvili,“ navrhla rychle Věrka. „Mami, zařiď to, na tebe každý nejvíc dá!“

„To záleží na tom, jestli už mají totožnost,“ pokrčila rameny paní Bělíková.

„Tu jim musel otec Mihovič zařídit hned po příchodu,“ ujišťovala ji dcera. „A kdyby ne, zavolej otce Mihoviče, ať to okamžitě napraví!“

„Dobře, zkusíme to!“ podvolila se matka.

Přistoupila k nejbližší stěně a pomalu, zřetelně řekla:

„Spojení s Jitkou Tvrzníkovou starší!“

Na stěně přímo proti paní Bělíkové se objevil dřevěný rámeček jako u kalendáře, jenže mnohem větší – metr a půl široký a metr vysoký. Vzápětí v něm stěna zmizela a rámeček se změnil v okno do jídelny na Mihovičově hradě, kterým Standa spatřil mámu s tátou. Seděli ve svých křeslech a oba měli před sebou jednu z Mihovičových knih. Bylo vidět, že je zaujala podobně jako předtím Standu.

„Promiňte, že vyrušuji!“ oslovila je paní Bělíková.

Standa viděl, jak rodiče překvapeně vzhlédli, ale oba se poměrně rychle vzpamatovali.

„Ani nerušíte,“ odpověděla zdvořile paní Tvrzníková.

„Je u nás na návštěvě váš syn Standa a pozvali jsme ho právě na oběd,“ pokračovala paní Bělíková. „Máte námitky proti tomu, kdyby přišel domů o něco později?“

„Stando, kde vlastně jsi?“ obrátila se maminka na Standu – zřejmě ho v tom okně za paní Bělíkovou zahlédla.

„U Bělíků, nejbližších sousedů otce Mihoviče, mami,“ odpověděl jí Standa. „Asi je na oplátku pozvu na hrad!“

„Dobře, ale nejpozději k večeři ať jsi doma!“ požadovala bez dlouhého rozmýšlení.

„Má naše svolení,“ obrátila se pak na paní Bělíkovou.

„Děkujeme a zatím na shledanou,“ odvětila zdvořile paní Bělíková – a sfoukla obraz i s rámem.

Stěna domu byla opět neporušená.

Errata:

19.07.2021 22:17