Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ples

Setkání na hradě Jukagyri se chopila paní Bělíková. Velice snadno získala na svou stranu otce Mihoviče – a pak už se rozjely přípravy.

Paní Bělíková si v rámci příprav vzala na starost úpravu velkého sálu a otce Mihoviče pověřila zajištěním pozvánek. To byl úkol pro něho – kdo jiný měl přehled o všech Češích, roztroušených po celém tomto vesmíru?

Otec Mihovič se do toho dal spolu se Standou. Svěřil mu vyvolání administrativní knihy s údaji o všech příchozích z Čech, kterou pro tento účel před šesti sty lety převzal od pátera Ignáce a od té doby ji udržoval. Standa se samozřejmě hned zajímal o poslední místa, ale jako úplně poslední byla skutečně Slávka – otec Mihovič ji tam zaznamenal hned následující den po záznamu o Tvrzníkově rodině. Pořádek v tom měl, to se mu muselo přiznat.

Sám zatím na čistém listu pergamenu sepisoval pozvánku – nejvíc se mu k tomu účelu líbilo ozdobné barokní písmo. Na závěr ručně vymaloval ozdobnou iniciálu – a pozvánka byla hotová, chybělo jen vyplnit místo pro jméno pozvaného.

„To už udělá kniha sama,“ odvětil stručně na Standův dotaz, co bude dělat teď.

Standa se zájmem sledoval, jak to otec Mihovič dělá.

„Je to skoro jako makra v excelu,“ zhodnotil to, když to otec Mihovič dokončoval.

„Na to jsem se díval nedávno,“ přikývl otec Mihovič. „Nejsem úplně oddělený od dění ve staré vlasti. Poslední příchozí před vámi, nějaký inženýr Formánek, přivezl na Dzígvlegt svůj notebook s pozemským vybavením. To se ví, zajímalo mě, nakolik se pozemská věda přiblížila zdejší. Víš, Stando, technika se vždycky přizpůsobuje účelu. Proto jsou například české vozy z předhusitské doby podobné vozům starých Etrusků, Babyloňanů nebo třeba Kréťanů. Pro stejný účel vznikaly všude na světě podobné tvary.“

„Ale dnešní auta se od středověkých vozů liší víc než dost,“ nesouhlasil Standa.

„Pravda, motory se do pozemských vozů začaly dávat až v poslední době,“ připustil otec Mihovič. „Ale porovnej tvary současných automobilů mezi sebou a zjistíš, že se až tak moc neliší. Pravda, zpočátku kopírovaly tvar svých předchůdců kočárů, ale když se od toho oprostily, přijaly tvary přiměřené novým vlastnostem. Jenže v posledních padesáti letech se tvary automobilů ustálily. Čím se liší auta z poloviny minulého století od současných? Jen v nepodstatných detailech.“

„Neřekl bych,“ vrtěl hlavou Standa. „Některá dnešní auta vypadají futuristicky – snaží se budit dojem aut z budoucnosti.“

„Neřekl bych,“ zabručel otec Mihovič. „Vybočuje jen pár extravagantních značek, ale neobvyklé tvary se našly i mezi starými kočáry – v každé době žijí hejsci, kteří museli mít něco extra. Auta z budoucnosti? Cha! Vždyť mají pořád stejné benzínové motory, jako by měl benzín vydržet ještě dalších sto let!“

„Ty si myslíš, že benzínové motory nevydrží?“ podíval se Standa nevěřícně.

„To bych řekl!“ ušklíbl se otec Mihovič. „Pravda, táhnou auta lépe než parní stroje, ale kde jsou dnes klasické parní automobily? Na železnici vládly parostroje skoro sto padesát let, ale dnes jezdí po kolejích už jen muzeální kousky. Tady jsou rationy stejné už několik tisíc let. Ani nejstarší zdejší lidé nepamatovali nic jiného.“

„Rationům se pozemské dopravní prostředky nevyrovnají,“ připustil Standa. „Kdyby chtěli Sandišůtové Zemi hodně pomoci, věnovali by lidem právě rationy!“

„A víš, proč to Sandišůtové neudělají?“ podíval se otec Mihovič na Standu. „Stačí, aby sis představil, jak snadno by kdejaký idiot dokázal rationem převážet bomby a házet je jiným lidem na hlavy!“

„No jo – na Zemi je pořád strašně moc idiotů,“ přikývl otráveně Standa. „Dokáží zkazit, co se dá. Co kdyby si každého takového ramba hned po činu odvezli gufyrové?“

„Mám obavu, že by to brzy znechutilo i gufyry,“ vzdychl si otec Mihovič.

„To si umím představit,“ souhlasil kysele Standa. „Ale vrátil bych se raději k autům. Na Zemi se nepoužívají jen k dopravě. Některá slouží k odlišení svých majitelů od ostatních lidí. Takový frajer v mercedesu, porsche nebo v lamborghini...“

„Jó – slyšel jsem,“ ušklíbl se otec Mihovič. „Pobavil mě i pojem frajera libového... jak nosil své vyvolené báječné libové masíčko – jenže z nuceného výseku...“

„To úsloví se sem dostalo taky?“

„Jo – už je to dlouho,“ řekl otec Mihovič. „Uvědom si, všichni noví Češi projdou skrze můj hrad, takže mám všechny drby z první ruky. Jednu dobu jsem si je i zapisoval. Když si najdeš ve své knize přihrádku »Zábava«, najdeš tam i moje povídání.“

„A od nás jste tam taky něco napsal?“ vyzvídal Standa.

„V přihrádce »Zábava« najdeš věci zábavné, ne tragické,“ zavrčel otec Mihovič. „To by ses musel podívat do přihrádky »Historia magistra vitae«, ale tam jsou spíš horrory než aby to bylo zábavné.“

„Takže tady máte poměrně dobré spojení se starou Zemí?“ hádal Standa.

„Hodně toho přinesl inženýr Formánek,“ řekl otec Mihovič. „Jeho notebook byl plný dokumentů všeho druhu. Formánek na Zemi sbíral knihy v elektronické podobě. Takové žně jsme tu nikdy předtím ani potom neměli, máme co číst aspoň na dvacet let!“

„Máte ale na čem to číst?“ pochyboval Standa.

„Co tě nemá!“ odfrkl si otec Mihovič. „Převést tak jednoduché kódování do našich knih byla maličkost – na dva dny. A to jsem měl největší práci s notebookem, na ten jsem vždycky čekal nejdéle. Formánek nestačil vzdychat, jak se mu starej zbrojnoš hrabe v jeho miláčkovi – ale pak ocenil, že se to v našich knihách čte pohodlněji. Ono se to nezdá, ale ten notebook byl těžší než kniha – a přitom bych nechtěl vidět, jak by dopadl po pádu ze stolu na dlaždice!“

„A co takový pád udělá s knihou?“ napadlo Standu.

„Vyzkoušíme to!“ navrhl otec Mihovič.

Knihu, kterou držel v ruce, znenadání prudce vyhodil do výšky. Opsala parabolu přes celou šířku knihovny, na druhé straně dopadla na dlaždičky, ale odrazila se i od nich, třískla do kamenné stěny, také od ní se odrazila a po několika otočkách a kotrmelcích skončila dva metry od stěny, kde zůstala ležet otevřená, hřbetem vzhůru.

Otec Mihovič k ní zvolna došel, zdvihl ji a s rozevřenou knihou v ruce došel k Standovi.

„Jak vidíš, nic na ní není znát,“ řekl spokojeně. „Dokonce zůstala otevřená na tom místě, co jsem smolil tu pozvánku.“

„Hezký!“ ocenil to Standa. „Tohle udělat s notebookem, tak sbíráme součástky po celé knihovně a kdyby i potom šlapal, říkal bych tomu zázrak.“

„No vidíš!“ pochvaloval si odolnost knihy otec Mihovič. „Jediné, co kniha nemá ráda, je oheň. V krbu sice hoří asi jako cihla, ale kdyby se ti podařilo rozpálit ji do ruda, už si z ní nic nepřečteš. V takovém případě by sis musel vzít jinou.“

„A co kdyby lehl popelem hrad Jukagyri?“ nadhodil Standa.

„To těžko,“ usmál se otec Mihovič. „Ještě sis nevšiml, že tady je všechno z poctivého kamene? Nejen stropy, ale i rámy oken a dveří. A jestli si myslíš, že by hořely záclony nebo závěsy, vyzkoušej si je poboramoněm. Všechny jsou samozhášecí. Zapálit je nedokážeš, ale kdyby ses hodně snažil, podaří se ti možná roztavit je.“

„Jsou tu aspoň dřevěné dveře!“ upozornil na ně Standa, když se trochu rozhlédl.

„Jen tak vypadají,“ ujistil ho otec Mihovič. „Ale nehoří a jsou pevnější než železné.“

„To je tedy pevnost!“ uznal Standa.

„Být tohle v naší době na Zemi, ani Žižka by si nevěděl rady!“ přikývl otec Mihovič.

Kniha zatím rozeslala pozvánky na všechny adresy v adresáři otce Mihoviče. Z boku knihy vyjel malý lísteček.

„Na, vezmi si, to je pro tebe!“ podal papírek otec Mihovič Standovi.

Na místě oslovení stálo: „Mladému pánu Stanislavovi Tvrzníkovi, hrad Jukagyri“ a pozvánka byla na ples mladých i starých Čechů, který se měl konat pozítří.

„Ples bude sestávat z několika částí,“ stálo na pozvánce. „Seznamovací ples pro naše nové přírůstky bude zajímavý hlavně pro děti. Maškarní bál bude jistě pro všechny věkové skupiny, jen soutěž masek rozdělíme na dětskou a dospělou část. Zbytek dne ponecháme jak si kdo vybere. Dobročinnosti se u nás nikdy meze nekladly.“

„Jsem opravdu zvědavý, kolik lidí přijede!“ řekl nakonec Standa.

„Nech se překvapit,“ odvětil starý zbrojnoš.

Velký sál hradu Jukagyri měl podobu obdélníku s balkony podél tří jeho stran. Čtvrtá strana balkony neměla, zato měla pódium, zastupující jeviště. Otec Mihovič si v době stavby hradu představoval, že na pódiu bude sedět král nebo dokonce císař a shlížet na své poddané v sále, jenže pak mu Sandišůti vysvětlili, že neuznávají poddané, krále ani císaře, lidé si na Dzígvlegtu budou rovni a žádné kasty se tu trpět nebudou.

V té době ale hrad stál a otci Mihovičovi bylo líto zrušit nejkrásnější část svého díla.

Později se zdálo, že bude sál konečně využitý. Nově příchozí Češi v obrozenecké době zajásali, jak by se tady dalo krásně hrát české divadlo, ale nedošlo k tomu. Čechů sem tehdy přicházelo poměrně málo a starousedlíci o divadlo nejevili zájem, takže nakonec chyběli herci i diváci.

Až předminulé století našlo pro Velký sál využití. Začaly se tu pořádat plesy. Tancům naštěstí rozuměli všichni od gotiky po novověk a kdyby nic jiného, plesy představovaly asi jedinou příležitost k seznámení.

„To se sem vejdou všichni Češi z celého Dzígvlegtu?“ pochyboval Standa, když mu otec Mihovič vykládal historii Velkého sálu, umístěného až ve třetí hradní budově. „To je nás tu tak málo?“

„Snad bys nechtěl, aby nás tu byly miliony?“ přeměřil si ho otec Mihovič. „Dostávají se sem přece nejčastěji ztroskotanci. Naštěstí jich není v Čechách tolik.“

„Akorát v poslední době jich nějak přibývá,“ posteskl si Standa. „Táta říkal, že předtím nezažil v Čechách tolik bezdomovců, jako v poslední době. Ostatně, když si představíš, jak jsme se sem dostali i my...“

„Měli jste štěstí v neštěstí,“ souhlasil otec Mihovič. „Většina životních ztroskotanců se sem nikdy nedostane.“

„A neměli bychom sem některým pomoci?“ napadlo Standu.

„Jak?“ usmál se smutně otec Mihovič. „Sandišůtové nás na Zem pouštějí jen málokdy a když už, tak jen »částečně« – zažil jsi to přece sám. A nevidí rádi, abychom sem lidi tahali anebo je k tomu nedejbože přemlouvali. Tobě to se Slávkou prošlo jen výjimečně.“

„Ale prošlo – ona snad už taky pochopila, že to bylo k jejímu dobru...“

„Jenže ona nebyla typickým ztroskotancem a Sandišůtové by ji normálně nepřijali,“ trval na svém otec Mihovič.

„Já vím, žila by dál na Zemi,“ vzdychl si Standa. „Je otázka, jak by časem dopadla, ale přece jen na tom byla nesrovnatelně lépe než my. Jenže přišla díky nám o rodiče.“

„Díky vám?“ pozastavil se nad tím otec Mihovič. „Díky spravedlnosti, chceš říci! Proč díky tobě? Byl jsi v té chvíli jejím nástrojem a nebylo to z tvé hlavy. Kdyby se její rodiče zabili v autě, bylo by to také spravedlivé, jenže pak by se to dalo nazvat »boží mlýny«. Jen ze sebe nedělej viníka, nepřísluší ti to.“

„Ale pro Slávku jsem zosobněním...“ nedal se Standa, ale otec Mihovič ho přerušil.

„Jestli to ona pořád chápe jako tvoji vinu, pak je tu víc možností, chlapče,“ zadíval se na Standu pátravě. „Předně – že je hloupá jak daleko vidí – a musela by být astronomem, aby ta vzdálenost odpovídala hlouposti. Z toho bych ji ale nepodezíral. Spíš se zdá, že si v tobě uměle pěstuje pocit viny, nebo jak se tomu dneska říká, aby mohla mít nad tebou morální převahu. To by ale nebyla hloupost, nýbrž pokrytectví. Nevylučuji, že je to ještě jinak, ale já to vidím takhle. Nenech se od ní tlačit do pocitu viny. Přinejmenším má ona stejnou vinu na tom, že jste přišli díky jejím rodičům na mizinu – dobře věděla, co dělají a měla z toho větší užitek než ty z toho, že jsi ji přivezl sem.“

„Já to jako svoji ani její vinu nechápu,“ namítal Standa, „ale ona zřejmě ano...“

„Tak si to raději nemysli,“ opět ho otec Mihovič zastavil. „Ona nejspíš za své rodiče cítí výčitky svědomí a snaží se je přehlušit tvým obviňováním. Při první příležitosti jí to řekni a uvidíš, jak zkrotne! Nenech se – a ona přestane!“

„Měla by!“ souhlasil Standa. „Já jí přece taky nevyčítám, že nás její rodiče okradli!“

„Dobře děláš, ona za ně nemůže. Nenaváděla je k tomu, jen se díky jejich zlodějnám měla lépe než jiní. Bylo by nepřiměřené, aby se v jejím věku pokoušela něco napravovat či jen kritizovat, stačí, že o tom věděla a teď je nemůže obhajovat.“

„Nechme Slávku Slávkou!“ mávl rukou Standa. „Spíš mě zajímá, kolik účastníků plesu může být v našem stáří. Rozumíš mi? Paní Bělíková říkala, že tu nejsou školy, protože tady nejsou děti jako my, takže se vyplatí, aby učitelé docházeli vyučovat žáky do rodin.“

„To má pravdu,“ souhlasil otec Mihovič. „Dětí je tu málo. Starousedlíci žádné nemají, pokud měli, už dávno vyrostly. Je tu jen pár nově příchozích rodin, jako je ta vaše, pár rodin se tu dalo dohromady, jako Bělíkovi, ale dětí ve vašem věku je tu opravdu málo. Nejspíš je dokážeš spočítat na prstech.“

„Cože?“ nadskočil Standa. „Míň jak deset? No potěš!“

„No – možná něco přes deset. Spočítej si je!“ podal mu otec Mihovič svou knihu. „Vás je tu asi nejvíc, jste tři, se Slávkou čtyři. Bělíkovi mají jen Věrku, Brdlíkovi dvojčata Péťu a Pavla, oba mladší než ty. Hanzlovi mají kluka Oldu trochu staršího, ale tak o dva roky, ne víc, Darzovi mají Hynka, na toho se moc nepamatuji, ale hádal bych mu o půl roku víc než tobě, Dosoudilovic Týna bude taky ve tvém věku, zato Ivoš je starší. Vida, to už vás bude jedenáct. Kdo zbývá? Vlastně ještě Krčmářovic Magdina s Růženkou, ale to už jsou větší slečny, tak kolem sedmnácti jar, těm už se skoro nedá říkat děti. Ostatní jsou mnohem starší. Kmetů je tu víc než dětí – my mezi kmety počítáme lidi od pěti set let výš.“

„Taky jsou pozvaní na ples? A přijdou tam i učitelé?“

„Jistě, nikoho jsem nevynechal. Jen je otázka, zda všichni přijdou. Některým se asi nebude chtít tahat se sem a omluví se, ono taky, kdyby přišli všichni, tak se nám do Velkého sálu nevejdou a museli bychom ples rozdělit i do knihovny a salonků. Učitelé přijdou zajisté všichni, ti to budou považovat za svou povinnost. Měl bych vás asi hned na plese seznámit a případně vám rovnou dohodnout vyučování.“

„Seznámit – snad,“ připustil Standa. „Ale s tím dohadováním bych ještě počkal.“

„Typická reakce nezralého žáka!“ odfrkl si otec Mihovič. „Ale jak myslíš. Půjdeme se podívat, kolik přišlo odpovědí.“

Rozevřel knihu – a ukázalo se, že stránky pro odpovědi jsou již zčásti zaplněné, ale jak předvídal, nejprve se tu objevily omluvy. Někteří pozvaní byli na příliš vzdálených světech, jiní se omlouvali z jiných důvodů. Standa by ihned jako omluvu uznal, že se nějací manželé Vodičkovi chystali na narození potomka.

„Aspoň tady bude nás Čechů zase o jednoho víc!“ komentoval to blahosklonně.

„Klidně mohli přiletět,“ vrtěl hlavou otec Mihovič. „Bude tady největší soustředění českých doktorů v celém tomto vesmíru! Mimochodem, v mém hradu přišlo na tento svět již osm novorozeňat, bylo by to deváté a to s nimi určitě bude muset zůstat aspoň jeden doktor, nebo aspoň porodní bába. Ale chápu, chtějí to mít v domácím prostředí, ať se jim zadaří.“

Přibývalo ale i potvrzení, některá dokonce s žádostmi o rezervaci určitých míst v sále. Bylo vidět, že někteří využijí plesu k setkání starých přátel a kamarádů, jiní byli nejvíce zvědaví na nejnovější přírůstky.

„Půjde to vůbec zařídit, aby se vyhovělo všem?“ staral se Standa.

„Kniha to zařídí,“ mávl rukou otec Mihovič. „Nebude to poprvé, co pořádáme ples na hradě Jukagyri. Očekávám jako obvykle kolem tisícovky lidí.“

„Říkal jsi, že se na hrad vejdou tak tři stovky,“ viděl v tom Standa rozpor.

„Tři stovky bych pohodlně ubytoval v komnatách,“ ujistil ho otec Mihovič. „Do sálu se ale tisíc lidí vejde, nevidíš tu rozlohu? Bude tu dost místa i na tanec.“

„To abychom si začali chystat nějaké plesové šaty,“ ušklíbl se Standa.

„Můžeš začít,“ přikývl vážně otec Mihovič. „Vezmi si knihu, najdi si vzorník, v něm je kapitola oděvy – a můžeš si objednat, co libo. Vzorník obsahuje spoustu vzorů, oděv můžeš mít starověký, středověký i novověký – leda bys chtěl něco, co v našem starém světě ještě není. To bychom museli do vzorníku nejprve vložit.“

„Ten ples bude maškarní?“

„Část tak asi uděláme,“ odvětil vážně otec Mihovič. „Ale masky budou jen v maškarní části. Je to přece především poznávací ples – ačkoliv někteří možná přijdou ve staročeském a kmetové z řad vzdělanců si mohou vzít i oděv z doby starých Římanů.“

„A co takhle brnění?“

„V tom jistě přijde přinejmenším pan Václav Šašek ze Sáňgemu, to je taková povaha... ale tady ani takový oděv nikoho nepohoršuje.“

„Ani kdybych přišel jako robot?“ provokoval Standa.

„A v tom se dneska na Zemi chodí?“

Standovi nezbylo než uznat, že oděv robota se hodí opravdu jen na maškarní.

„Škoda!“ vzdychl si. „Kdybych přišel jako Darth Vader z Temné strany Síly, bylo by to asi pěkné pozdvižení.“

Pak ale musel otci Mihovičovi vysvětlit, co to znamená a že na Zemi občas běží filmy, zabývající se nesmírně vzdálenými vesmírnými světy, ačkoliv pozemská technika umožnila lidem navštívit nanejvýš Měsíc.

„No – kdybys chtěl něco opravdu exotického, mohl bych ti opatřit i masku některých obyvatel zdejšího vesmíru,“ navrhl mu otec Mihovič.

„Kromě Sandišůtů a gufyrů jsem vlastně žádné zdejší tvory neviděl,“ zarazil se Standa.

„Neměli bychom urychleně ještě nějaké pozvat?“ usmál se otec Mihovič.

„A myslíš, že přijdou?“

„Nemůžeme pozvat všechny, ale měl bych pár známých, kteří by neodmítli.“

„Tak je pozvi!“ vyhrkl Standa.

„Dobrá, pozveme je,“ slíbil otec Mihovič.

Standa si s plesem nedělal starosti, jenže to neplatilo o jeho matce a sestrách. Jakmile se dozvěděly, co se chystá, vypuklo na hradě pravé kostýmové šílenství.

Tak to aspoň nazval Standa, který se spokojil s obyčejným společenským oblekem. Bylo jich ve vzorníků přebytek, stačilo zvolit si model a měřítko. Jen u maškarního kostýmu se obrátil o pomoc na otce Mihoviče, sám by výrobu vybrané masky nezvládl, ale když našel v knihách pana Formánka obrázky, otec Mihovič mu pomohl s realizací. Použil přitom fígle z hradní kovárny, takže maska vypadala věrohodněji, než se na první pohled zdálo. Maska na maškarní a běžný společenský oblek ale Standovi stačily a víc se o to nestaral.

Ne tak dámská část rodiny Tvrzníků, včetně Slávky.

Poměrně jednoduchý byl výběr z hotových vzorů. Ve vzorníku byly stovky šatů, takže dívky i paní Tvrzníková měly brzy připravené vybavení, postačující ne na jeden ples, ale na celé dlouhé taneční kursy.

Jenže – najděte ženu, která se spokojí s něčím, co už před ní nosila jiná! Snad kdyby to byla nějaká opravdová celebrita a ty šaty byly poseté pravými brilianty – pak snad...

Naštěstí byly ve vzorníku i látky, ze kterých se dalo ledacos ušít. Otec Mihovič ženám ze žertu doporučil zdejší sešívačku látek, která šití usnadňovala více než pozemský šicí stroj a paní Tvrzníková se jí vděčně chopila. Jednodušší šaty s ní spíchla za čtvrt hodiny, složitou róbu za hodinu, což na hradě Jukagyri podnítilo ženy všeho věku k nevyhlášené soutěži o co nejoriginálnější návrhy.

Standa se tomu poškleboval, jenže brzy se přesvědčil, že to není jen u nich. Když přišel navštívit Bělíkovy, našel tam stejný mumraj – až na to, že paní Bělíková šila jen pro sebe a Věrku, takže měla méně práce. Nicméně matka i dcera Standu rychle vypoklonkovaly, aby jim nepřekážel. Šití a hlavně zkoušení plesových šatů prý není nic pro chlapy.

„Teď s nimi nebude až do plesu řeč,“ mávl rukou pan Bělík. „Nech je, do té doby snad vydržíme i bez nich.“

„No, jestli je to tak všude, pak potěš koště!“ vzdychl si Standa.

„Snad potěš pánbůh?“ opravil ho trochu udiveně pan Bělík.

„Jak dlouho tady žijete?“ zeptal se ho zdánlivě nelogicky Standa.

„Proč?“ podivil se pan Bělík.

„Jestli jste tu dlouho, tak byste nemusel vědět, že se v Čechách už dávno neříká potěš pánbůh ani pozdrav pánbůh. Čechy jsou dneska ateistické.“

„Chyba!“ opáčil pan Bělík. „Pak jsou lidi na sebe jako saně.“

„Neřekl bych,“ odvětil zatvrzele Standa. „Lidi byli na sebe vždycky jako saně, i když si chodili denně do kostela pro odpuštění.“

„Tomu se ale odjakživa říkalo pokrytectví,“ usmál se smutně pan Bělík.

„Jo, s tím souhlasím,“ přitakal mu Standa. „Dnešní doba je taky pokrytecká až na půdu, alespoň na Zemi! No nic, když jsem tady dneska nevhod, uvidíme se až na plese. Už aby bylo po něm! Když si vzpomenu, že jsem s tím sám začal... že mi huba neupadla!“

„No – snad to bude i k užitku,“ usmál se pan Bělík. „Poznáte pár starousedlíků, ti zase vás, to nemůže být na škodu.“

„Uvidíme!“ zavrčel Standa.

Errata:

19.07.2021 22:17