Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Gufyr

Dětem na hradu Jukagyri skončily prázdniny.

Letos je měli neočekávané, neobvykle dlouhé, ale jako všechno, i tyto prázdniny měly konec. Na Jukagyri přiletěl učitel Nejezchleba se svou paní. Oba byli oblečení starodávně, učitel v černé sutaně a s černým plochým baretem, paní Jasmína v nabírané sukni a vyšívané jupce, jako kdyby vypadla z dobových ilustrací k Magdaleně Dobromile Rettigové. Přiletěli rationem, ale při vystoupení a zrušení rationu se nezakymáceli, jak se to stávalo nováčkům, zřejmě pro ně tento způsob cestování nebyl nový. Učitel Nejezchleba měl plnovous, ale věk obou byl pro všechny záhadou. Ke starobylému oblečení by každý čekal víc vrásek, ale jak učitel, tak jeho paní měli tváře hladké a svěží.

Jako otec Mihovič, kterému bylo už šest set let, což tady nic neznamenalo.

Pozdravili se s otcem Mihovičem, prohodili pár slov s manžely Tvrzníkovými a učitel Nejezchleba dětem oznámil, že vyučování začne zítra ráno. Do té doby jim připraví učivo.

„Mám jako učitel nevýhodu – je nás na Dzígvlegtu málo,“ řekl. „Vyvažují to výhody, jaké jsem na Zemi nikdy nezažil. Například zdejší knihy.“

„Smím si vzít místo knihy tablet?“ zeptal se trochu provokačně Standa.

„Á, náš malý Edison!“ usmál se na něho Nejezchleba. „Jak vidím, studovat jsi už začal i beze mne, budu mít lehčí práci. Samozřejmě si vezměte tablety, když už jste na ně zvyklí. Ale vědění nejsou jen knihy, v těch všechno nenajdete. Budu mít asi na Jukagyri dvojí práci. Učit mladé a zpovídat rodiče. Spojení se Zemí máme zřídkavé, novinky ze Země přinášejí jen nováčci. Vlastně jsme pořád o něco pozadu. I vy děti si můžete ledacos pamatovat. Byl bych pro dohodu – já budu učit vás a vy budete učit mě.“

„My vás?“ podivil se Standa.

„Máte přece čerstvější informace o Zemi,“ řekl učitel. „Takže vás budu učit po ránu, ale v podvečer se vás budeme oba vyptávat, platí?“

„Beze všeho,“ souhlasil Standa i za sestry a za Slávku.

Nejezchlebovo vyučování se od pozemských škol poněkud lišilo. Vycházel z poznatků Komenského, že škola má být hrou, a používal více Sandišůtské knihy namísto pozemských papírových. Výměna těžkých manuskriptů za Standovy tablety neměla na učení vliv, naopak se s lehčími tablety lépe manipulovalo. Nejezchleba měl připravené učebnice s pohyblivými obrázky, naštěstí se na tabletech zobrazovaly stejně jako v knihách. Kratičká videa mnohem lépe ukazovala, co by si měli žáci zapamatovat.

„Naše vyučování je jiné než na Zemi, viďte?“ zakončil školní den otázkou na své žáky.

„Vypadá zajímavěji,“ připustila Slávka.

„Škoda, že se tak neučí i na Zemi!“ přidal se Standa.

„A budete taky známkovat?“ zeptala se rychle Jituš.

„Známky jsou měřítko,“ přikývl vážně Nejezchleba. „Známkovat znamená měřit. Ale měřítko to bude spíš pro vás. Zhoršená známka může být varování, že je třeba přidat. Když si večer přelétnete dnešní učivo a později se mrknete i na to starší, upevní se vám všechno v paměti. Zdá se, že jste všichni čtyři chytří, neměli byste mít s učením těžkosti.“

Bylo dobré znamení, že zdejší škola vypadala lépe než pozemské, ačkoliv ani s nimi neměli potíže. S učitelem Nejezchlebou se skamarádili už prvního večera, když se jich začal vyptávat na poměry na Zemi. Velice rychle pochopil, že Slávka má jiný pohled na svět než Tvrzníkovi, ale nedělal mezi nimi rozdílu. Ptal se na přeskáčku všech, zajímaly ho i detaily, které všem připadaly banální. Jak se jezdí autem, jak autobusem, co je to metro.

Rodiče zpovídal, jaké jsou dnes daně, co všechno vrchnost vyžaduje a v čem je to lepší a v čem horší než dřív. Na oplátku je potěšil, že se mu všechny děti jeví jako dostatečně chytré, aby jim mohl doporučit nespokojit se se základním vzděláním, ale pokračovat i po jeho ukončení.

„Myslíte, aby šli všichni na vysokou školu?“ sondovala opatrně paní Tvrzníková.

„Nemáme tu školy jako na Zemi,“ ujistil ji Nejezchleba. „Po základním vzdělání se dá pokračovat samostudiem vybraných oborů, ale to neprobíhá tak, jak je zvykem na Zemi. Spíš se tomu blíží Standovo dosavadní samostudium s občasnými disputacemi s odborníky stejného oboru. Standa vlastně začal samostatně studovat na zdejší vysoké škole, což může i během základního studia pod mým vedením.“

Standa se narovnal pýchou.

„To samostudium se také známkuje? A jak?“ zeptal se.

„Samostudiem nestuduješ kvůli známkám, ale pro své znalosti,“ odpověděl vážně pan Nejezchleba. „Disputace pak slouží ke vzájemnému srovnávání znalostí odborníků. Tam už známkování vůbec nemá smysl. Při tom se může jeden učit od druhého a učitel nemusí vždy vědět víc než žák. Je pravidlo, že i staří harcovníci rádi diskutují s nejmladšími v očekávání, že právě oni mohou, díky své nezkušenosti, přijít na něco nového.“

„Nezkušení že přijdou na něco nového?“ nedůvěřoval mu Standa. „Jak?“

„Inu, právě proto, že nejsou svázaní dosavadními znalostmi,“ snažil se mu to objasnit učitel. „Jistě to znáte – spousta lidí chodí kolem nějaké věci a samozřejmě předpokládá, že ta věc funguje určitým stylem. Pak přijde někdo, kdo se s ní teprve učí – a použije ji tak, jak by starého borce nikdy ani nenapadlo. A objev je na světě! Právě tak, jako Standa přistoupil k našim knihám z pozice nováčka a první, co ho napadlo, bylo dát jim vhodnější formu. Nás staré by zřejmě nenapadlo měnit osvědčený vzhled knihy na pergamenu, vázané v bytelné kůži, s těžkým kovovým kováním. A ejhle – jde to i jinak, šikovněji!“

Standa se opět pyšně rozhlédl po rodičích i po dívkách.

„Slyšeli jsme také, jak starého harcovníka Mihoviče překvapila tady Slávka!“ obrátil se pan Nejezchleba na jinou stranu. „A nejde jen o to, co si pamatovala z dřívějška, ačkoliv i tam mu přidala celou spršku zajímavých a chutných receptů. Ale to otce Mihoviče ani tak nepřekvapilo, jako když začala sama experimentovat – a její výtvory, kterým můžeme říkat vynálezy, jsou podle jeho dobrozdání ještě překvapivější, než co vymysleli jiní.“

Slávce se jen údivem rozšířily oči. Že by její pokusy měly takový věhlas?

„Všem bych vám doporučil nějaké to samostudium,“ řekl pan Nejezchleba. „Slávka se jistě bude zajímat o biochemii – kuchařské obory k ní mají blízko, Standa bude spíš technický typ a jeho sestřičky se jistě také brzy vybarví. Zatím budeme pokračovat v základech, bez nich by to nemělo smysl.“

Děti i rodiče pozorně poslouchali jeho vize. Takhle, jak to říkal, to vypadalo nadějně. Přece jen – být odborníkem má cosi do sebe.

Zdálo se, že i ve škole si všichni polepšili...

Večer se učitel Nejezchleba i se svou paní Jasmínou změnili v pozorné posluchače. Při společné večeři všech obyvatel hradu si nechali znovu vyprávět celý příběh rodiny Tvrzníků i Slávčin. Pak se jich vyptávali na pozemské poměry. Z jejich otázek bylo znát, že už leccos z jejich příběhů slyšeli. Nebylo divu, stačilo si vzpomenout na činnost otce Mihoviče při zaučování nováčků do poměrů na hradu Jukagyri a obecně na Dzígvlegtu. Také on se jich vyptával na všechno možné a neskrýval před nimi, že nejen on, ale všichni pozemšťané na Dzígvlegtu i dalších světech chtějí být v obraze ohledně poměrů na Zemi. Ačkoliv se pro zdejší obyvatele Země změnila jen ve vzdálenou vzpomínku a většina už ztratila naději, že se tam kdy vrátí, pořád si o ní udržovali povědomí a k tomu patřila i znalost současného stavu pozemské společnosti.

Otec Mihovič posadil učitele Nejezchlebu do čela dlouhého jídelního stolu a ostatní se rozsadili co nejblíž. Večeřeli společně, i když si každý objednal něco jiného – tak to chodilo nejen na Jukagyri, ale ve všech rodinách na Dzígvlegtu. Jedlo se pomalu, každý si své jídlo vychutnával, a při jídle se vedla debata.

Nejezchleba projevoval stejné chápání jako otec Mihovič a rozhovor s ním byl docela příjemný. Standa se ho naopak pokoušel vyptávat na jeho příchod na Dzígvlegt.

Ukázalo se, že učitel Nejezchleba je mladší než otec Mihovič. Zemi opustil po bitvě na Bílé Hoře, kdy se muselo pro víru mnoho lidí z Čech vystěhovat. Nejezchleba byl ale tehdy začínající učitel hraběcí školy a na něho se to nevztahovalo. Odejít ze země museli měšťané a šlechtici, ale ne poddaní, jakým byl i mladý učitel Nejezchleba. Ti byli povinni měnit víru podle svého pána, ale útěk z poddanství byl tehdy hrdelní zločin, za který při dopadení krutě doplatili. Nejezchleba to věděl a musel se skrývat před dráby, kteří po uprchlých poddaných od počátku usilovně pátrali – dokonce i ti, jejichž páni se chystali prchnout ze země. Někdy je horlivost sluhů až neuvěřitelná a páni nestačili zrušit nesmyslné rozkazy. Neměli na to čas ani chuť. Měli vlastní starosti, poddaní je nezajímali.

Nejezchleba doufal, že až se dostane z Čech, bude konec skrývání a někde jinde snad může začít znovu. Jako učitel měl přece lepší šaty než sedláci a může se v nich vydávat za svobodného městského učitele, ne za poddanského hraběcího!

Podařilo se mu opustit panství bez pána, ale drábové ho k ránu na pomezí sousedního panství pomocí smečky psů přece jen chytili. Psi ho vyčenichali a zahnali na strom, drábové ho vysvobodili od smečky, ale zajali ho a vyslýchali – kdo je a kam putuje. Neměl bohužel dokumenty, ale naštěstí měl lepší šaty, aby mu uvěřili, že je měšťanem, kterého v lese v noci o všechno obrali lapkové. Přesto ho uvrhli do zamřížované panské šatlavy, kde měl čekat, až se vrátí posel z města a  a jeho výmluvu potvrdí. Nejezchleba ale věděl, že mu posel přinese jedině ortel smrti, neboť se ukáže, že není městským učitelem, za kterého se vydával. To ho donutilo podniknout zoufalý pokus o osvobození. Uprostřed noci začal kvílet, jako kdyby se mu udělalo hrozně zle a když hlídač otevřel dveře kobky, dostal do hlavy těžkým olověným džbánem na vodu.

Nejezchlebovi se tak podařilo uprchnout z vězení a dostat se i z panského zámku, ale věděl, že až se omráčený strážný probere, pošlou za ním dráby a bude hůř. Nesměl se nechat chytit. Věděl, že za ním pošlou smečku, která ho už jednou zaskočila, ale naštěstí věděl, jak se jí zbavit. Musel se jenom dostat k nejbližší vodě. Štěstí stálo při něm, že u říčky objevil starou, zpuchřelou lodici. Opatrně nasedl, aby se neprobořil vetchými prkny dna, a odrazil se od břehu. Svěží proud říčky ho rychle unášel do tmy a ještě mu pomáhal bidlem, které v lodi našel. Pro jistotu zamířil k opačnému břehu říčky, ale to by ho nezachránilo, říčka se jistě dala snadno přebrodit. Mohl jen doufat, že se skryje do houštin na břehu.

Odplul jen pár mil, když za sebou z dálky zaslechl vzdálený štěkot smečky psů a dusot koňských kopyt. K jeho hrůze se štěkot i lomoz přibližovaly. Pronásledovatelé zřejmě věděli o chybějící loďce, správně usoudili, že uprchlík těžko popluje proti proudu a vydali se podél břehu za ním. Smečka psů byla rychlejší než vodní proud a drábové jeli na koních, uniknout jim tedy po vodě nemohl, zejména když již svítalo, z jednoho břehu bylo vidět až na druhý a ani houštiny zde nebyly dost husté.

Naštěstí se tu do říčky vléval potok. Příliš malý na plavbu s loďkou, ale snad postačí na oklamání psů. Hlavně že podél potoka rostla hustá změť houštin. S těžkým srdcem vystoupil z loďky a odstrčil ji do proudu. Pronásledovatelé poběží po protějším břehu, snad prázdnou loďku dostihnou, ale řeknou si, že to byla falešná stopa a vrátí se s nepořízenou! Sám se rychle brodil vodou proti proudu potůčku. Bude-li mít štěstí, psi ho nevyčenichají!

Pronásledovatele sice setřásl, ale vyhráno neměl. Co se dělo v jednom panství, dělo se prakticky všude. Snažil se putovat odlehlejšími cestami, ale to bylo zase pomalejší. Blížící se zima znamenala těžké zkoušení pro jeho oblek, na kterém již bylo znát opotřebování.

Během noclehu v jedné jeskyni na severu Čech zjistil, že je nebývale teplá. Vycházel z ní vlahý vzduch a když šel proti průvanu, jeho teplota ještě stoupala. Napadlo ho, že tam může být horký pramen. V poslední vesnicí mu soucitný sedlák daroval skrojek chleba, ale protože si ho neustále šetřil na horší dobu, chléb mu v mošničce ztvrdl, takže by se dal jíst jen po namočení ve vodě. Mladý Nejezchleba se vrátil z jeskyně do lesa, aby si nasbíral pár smolných borovicových větví. Křesadlo naštěstí měl, jednu větev proto zapálil a vydal se na průzkum jeskyně.

Tak se dostal až na Dzígvlegt – a tady uvízl dokonale.

Příběh jeho ženy Jasmíny byl v ledasčem podobný, jen se odehrál o třicet let později, na sklonku Třicetileté války. Mladičká Jasmína uprchla z rodné chalupy před vojáky, kteří ji nejprve vyloupili a pak zapálili. Sama jim tak-tak unikla a když se navečer opatrně vrátila, zjistila, že její rodiče visí na staré hrušni na zahradě. Vojáci je tam pověsili – zda z rozmaru, nebo jim kladli odpor... to už se nikdy nezjistí.

Také ona pak prchala, kam ji oči nesly. V té době bylo méně drábů, pronásledujících uprchlé poddané, ale i méně soucitných sedláků, kteří by uprchlici darovali kus chleba. Také ona se nakonec pokusila přespat v jeskyni, odkud vanul teplejší vzduch – a také se dostala na Dzígvlegt.

Tam je dala náhoda dohromady – možná s přispěním otce Mihoviče. Vzali se, ale děti odkládali na lepší časy – jenže ty ne a ne přijít. Na Dzígvlegtu se jim dařilo, ale oba by se raději vrátili do Čech. Další a další nováčci je ale ubezpečovali, že dobře v Čechách už bylo – naposledy před Bílou horou...

„Možná čekáte zbytečně,“ vzdychl si pan Tvrzník. „Poslední dobou se střídají světlejší období s obdobími srovnatelnými s Třicetiletou válkou. V minulém století se Čechy nejprve s obtížemi odtrhly od Rakouska, pak je okupovalo Německo a když Němci tu krvavou válku prohráli, vtrhli do Čech pro změnu Rusové. Světlé roky se střídaly s temnými, ale poslední dobou se zdá, že nastává další období temna. Biřicové – dnes se jim říká Policie a exekutoři – odírají lidi více než Němci i Rusové. Nevraždí je, ale vyhodit člověka s holýma rukama na ulici je dnes ještě krušnější než za Habsburků.“

„A Sandišůti darebáky chrání, aby je lidé nevyházeli z oken jako za naší doby císařské místodržící Martinice a Slavatu,“ doplnil pan Nejezchleba. „To už taky víme. Snad by bylo lepší, kdyby nás měli pod ochranou gufyrové.“

V té chvíli se zachvěl vzduch a na opačném konci dlouhého jídelního stolu, kde nikdo neseděl, se objevila poloprůhledná černá bytost – gufyr.

„Nerad vyrušuji,“ zaskřípal strašlivým hlasem, ze kterého všem běhal po zádech mráz. „Ale musím vám něco oznámit!“

„Pánbůh s námi – a ty Zlý pryč!“ pokřižovala se paní Jasmína Nejezchlebová.

„Hned zmizím,“ odpověděl jí gufyr s lehkou úklonou. „Ale nejprve musím vyřídit své poslání. Porušili jste zákaz vstupu na Zem, ačkoliv jsme vám to nedoporučovali.“

„Nedoporučovali, ale nezakázali!“ připomněl mu srdnatě Standa.

„Nezakázali, ale nedoporučovali,“ odvětil gufyr. „Tím jste nám zkazili vyjednávání se Sandišůty. Když zjistili, že jste přes jejich zákaz opakovaně navštívili Zem, přerušili s námi veškerá jednání. Obnovit s nimi rozhovory bude teď ještě složitější. Takže – abyste to kazit nemohli, zrušili jsme na Zemi všechny záchytné body. Schopnost používat adchyf vám brát nechceme a vlastně ani nemůžeme, podle našeho slibu vás Sandišůtům neprozradíme, ale na Zem už se nepodíváte. Jedině až vám to Sandišůti sami povolí.“

„To taky nemusí být nikdy!“ vyčetl mu Standa.

Neměl ale už komu. Gufyr zmizel stejně náhle, jak se objevil a zanechal za sebou jen sirný zápach a společnost plnou otázek bez odpovědí. Jen tři trochu chápali, oč jde.

Standa, Slávka a otec Mihovič.

Errata:

19.07.2021 22:17