Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyhnanství

Po zmizení gufyra bylo v síni chvíli ticho.

„Co to, probůh, bylo?“ vyhrkla po chvilce paní Nejezchlebová.

„Co by bylo?“ opáčil zdánlivě klidným hlasem otec Mihovič. „Navštívil nás gufyr. Ale psychicky nás to nepoložilo, jak se často tvrdí.“

„Pánbůh s námi – a Zlý pryč!“ pokřižovala se opět paní Jasmína. „Ale co nám to říkal o navštěvování Země?“

„Že je s tím konec,“ vzdychl si otec Mihovič. „Škoda!“

„Navštěvování Země je přece nemožné!“ namítl opatrně učitel Nejezchleba.

„Možné by bylo,“ vzdychl si otec Mihovič. „Jen nám to Sandišůtové zakazují, ale to je něco úplně jiného.“

„Já jsem to ale slyšel jinak!“ namítl opět tak nejistě pan Nejezchleba.

„Jistě – a také, že pouhý pohled na gufyry vede k psychickým poruchám. Skutečnost je jiná,“ ujistil ho otec Mihovič. „Návštěvy Země by možné byly, jen se Sandišůtům nehodí do jejich plánů. Když ti řeknu, že jsem nedávno byl na Zemi, ani bys mi to nevěřil, co?“

„Tobě to uvěřím,“ odvětil pan Nejezchleba zachmuřeněji. „Ale nechápu, proč by nám to Sandišůti zakazovali, kdyby to bylo v podstatě možné!“

„A pořád zakazují,“ dodal Standa. „Návštěvy Země nám umožnili gufyrové, jenže jim to zkomplikovalo vyjednávání se Sandišůty, takže nám to, jak jste sami slyšeli, znemožnili.“

„Ale co jste to, proboha, měli s gufyry?“ zděsila se paní Jasmína.

„Takovou chlapskou dohodu,“ usmál se na ni povzbudivě otec Mihovič. „Umožňovali jsme jim spravedlivě trestat pozemské darebáky a jim pak nevadilo, když jsme se tam občas vraceli i kvůli našim záležitostem. Za nic z toho se ale nemusíme stydět.“

„Pracovat pro Zlo je vždycky špatné!“ otřásla se odporem paní Jasmína.

„Pak je tu ještě jiná, závažnější otázka,“ ušklíbl se otec Mihovič. „Není mi jasné, proč by zrovna gufyrové měli být tím zlem.“

„No – jsou přece zlí!“ opáčila nerozhodně paní Jasmína.

„Já bych řekl, že je to naopak,“ přidal se Standa. „Gufyrové možná vypadají hrozivě, ale jsou spravedlivější. Podle mě není tak velké zlo spravedlivě trestat darebáky, jako nechat je beztrestně řádit, jako to dělají Sandišůti.“

„Vy se do toho nepleťte!“ vzpamatovala se paní Tvrzníková. „Jsme po večeři, nejvyšší čas umýt se a do postele! A nezapomeňte na zuby!“

„Ale mami!“ pokoušel se to Standa usmlouvat. „Tohle se přece musí vysvětlit!“

„To není nic pro děti!“ odmítla ho maminka. „Řekla jsem – koupelna a postel!“

„Tak jim to aspoň za nás pořádně vysvětli – a nedej se!“ obrátil se Standa rezignovaně na otce Mihoviče.

„Konec řečí!“ neustupovala matka. Standa, Jituš a Lenka ji poslechli, ačkoli na nich bylo znát, že hodně neradi. Slávka by také nejraději protestovala, ale když viděla, jak ostatní děti disciplinovaně ustoupily, přidala se k nim.

„To je votrava!“ ulevila si aspoň na chodbě, když za nimi zabouchly dveře jídelny.

„Snad jim to otec Mihovič natře!“ přál si upřímně Standa.

„Co jim má natřít?“ zeptala se naivně Jituš.

„Tomu, vy holky, nerozumíte!“ vzdychl si Standa. „Slávko, co bys řekla krátké cestě do pekla? Samozřejmě po umytí, aby nebyly řeči...“

„Co tam chceš dělat?“ zeptala se ho Slávka věcně, jako kdyby o nic nešlo.

„Pokračovat v hovorech,“ odvětil Standa. „Pro mě to ještě neskončilo.“

„A co když oni další hovory odmítnou?“ starala se.

„Tak půjdeme spát naštvanější,“ pokrčil rameny Standa.

„Jo, to asi budeme,“ přikývla Slávka. „Tak kde a kdy?“

„Za čtvrt hodiny v pekle,“ upřesnil Standa.

Jituš s Lenkou ale nechtěly být mimo.

„Na čem se to zase domlouváte?“ zaútočila na bratra Lenka.

„Slyšela jsi – za čtvrt hodiny v pekle!“ odsekl Standa. „Ale bez vás dvou.“

„To je nespravedlivý!“ namítla Jituš.

„A to se řekne našim!“ přidala Lenka spokojeně.

„Můžeš jim to jít teď hned nabonzovat,“ odvětil s klidem Standa. „Připrav si ale předem polštářek na sedínku, až za nimi přijdeš! Neslyšela jsi mámu? Žádné courání, umýt se a do postele! Nebo bude sekec!“

„Ale jak to, že vy dva můžete?“ nedala se uražená Lenka.

„Nemůžeme!“ odvětil s milým úsměvem. „Řekni mi, kde je podle tebe peklo?“

„V pohádkách!“ odvětila naštvaně Lenka.

„Tak vidíš!“ utřel ji Standa.

Mezitím došli k pokojům. Standa a Slávka se oddělili a zapadli do svých pokojů, neboť měli každý svůj. Jituš s Lenkou na chodbě ještě chvilku okouněly, ale pak také zmizely za dveřmi své společné ložnice.

„Za tím něco vězí!“ řekla Jituš věštecky.

Netušíc, jakou pravdu říká...

Úderem čtvrthodiny se Standa vynořil z ohnivého kola na místě, kde obvykle předávali gufyrům přinesené darebáky. Široko daleko ale nespatřil nic, co by nasvědčovalo, že je tahle planeta obývaná. Ustoupil raději stranou, aby nebránil Slávce vytvořit si vlastní ohnivé kolo. Měli zde jediný záchytný bod a věděl, že když v cíli není volno, adchyf se nevytvoří.

Slávka se objevila až s tříminutovým zpožděním.

„Čekáš tu už dlouho?“ zeptala se místo pozdravu.

„Ty sis čas zaokrouhlila, co?“ vzdychl si. „Nedá se tvrdit, že by tady bylo příjemně!“

„Za to můžou tvoje ségry!“ pohodila hlavou. „Už jsem chtěla mizet, když mě zavolaly, jestli to s tím peklem není nějaká šifra. Ujistila jsem je, že už taky mažu do postele, jenže chtěly vidět, jestli jsem v pyžamu. Musela jsem se na poslední chvíli odstrojit, takže jsem teď jako chytrá horákyně – oblečená-neoblečená!“

Opravdu měla sukni a bundu jen tak přes pyžamo, ale Standa to příliš neocenil.

„Nejsou tady,“ přešel rovnou do věcného tónu. „Pamatuji si, že trestance odváděli tady kolem té skály. Tím směrem snad na ně narazíme.“

„Nebo na úplně jiné,“ starala se Slávka, ale vykročila spolu s ním. „Co řekneš, až se tě zeptají, co tu chceme?“

„Že chceme ještě jednat,“ trval na svém Standa umíněně. „Na Zem nemůžeme, tam nám sebrali záchytné body, ale sem nám ještě přístup nezakázali.“

„Jsem při tobě, jen si nejsem jistá úspěchem!“ vzdychla si, ale šla dál vedle něho. „Asi mají pravdu i oni. Kazíme jim jednání, takže je i v našem zájmu, že nás odstavili.“

„Ale neměli nás nechávat v takové nejistotě!“ namítl.

Vstoupili odhodlaně do klikatého kaňonu mezi skalami. Netekla tu žádná řeka, jen ze skal probleskovaly modré plamínky hořící síry. Kaňon naštěstí nebyl dlouhý a skály se před nimi opět rozestoupily.

Před nimi se objevily podivné nízké stavby, podobné obrovským plástvím včelího úlu. Pravidelné šestiboké buňky byly seskládané na sobě, takže nahoře i dole měly plošky, každá měla zhruba metr na šířku, na výšku o něco méně. Průhlednými víky buněk bylo vidět, že v každé buňce leží jeden člověk.

Japonský vynález - kazetový hotel. Útulné buňky na jednu noc.

(Japonský levný „kazetový“ hotel)

„Pěkně stísněná noclehárna!“ zašeptal Standa, jakoby nechtěl, aby ho někdo uslyšel.

„Pohodlí tu zřejmě nemají,“ přidala se stejně tiše i Slávka.

Na podlaze každé buňky byla jakási nízká matrace, ale tím vybavení buněk končilo. Lidé uvnitř měli na sobě trestanecké oděvy s širokými pruhy černé a světlezelené barvy, asi aby se ve zdejším prostředí bez jediného zeleného stébla lépe vyjímali. Z dálky se vzdáleně podobali zeleným vosám.

Standa se Slávkou si tuto úspornou noclehárnu dlouho neprohlíželi. Náhle se před nimi zavlnil vzduch a před nimi se vznášel gufyr.

„Tady nemáte co pohledávat!“ zaskřípal na ně obzvlášť nepříjemným hlasem.

„Potřebujeme dokončit rozhovor z Jukagyri,“ řekl trochu stísněně Standa.

„Ten už skončil,“ odbyl je gufyr.

„Nějak divně,“ zkritizoval to Standa. „Nedozvěděli jsme se, co se děje.“

„Dozvěděli jste se, že vás přes zákaz objevili Sandišůti na Zemi,“ zaskřípěl gufyr. „To nás vedlo k tomu, abychom vás od Země odstřihli. To je snad všechno.“

„Není!“ namítl Standa. „Dobrá, dozvěděli jsme se, že jsme potrestaní za něco, co si ani trest nezasluhuje. Dejme tomu, že vám to má usnadnit vyjednávání, to by se dalo snést, ale neřekli jste nám, jak si stojíte ve vyjednávání se Sandišůty a jak dlouho to, podle vás, může ještě trvat. I zdejší trestanci vědí, kdy jim trest skončí, proč ne my?“

„Protože to sami neumíme odhadnout,“ zaskřípěl gufyr. „Nezáleží to na nás, ale hlavně na Sandišůtech. Uvědomte si, jednáme s nimi s různými přestávkami už více než kolik trvají dějiny vašeho světa. Teď jste nás zase posunuli nazpátek, vyčítejte si to sami sobě!“

„To je nemilé,“ přikývl Standa. „Ale jak se dozvíme, jak jste na tom s jednáním?“

„Jednoduše,“ řekl gufyr. „Zatím to prostě nejde. Vraťte se na Dzígvlegt. Kdyby se nám podařilo sjednat váš občasný pobyt na Zemi, dozvíte se to ještě téhož dne. Víc vám k tomu sdělit nemůžeme.“

„To je dost smutné,“ řekl Standa. „Já vím, zkazili jsme si to částečně i sami, ale připadá mi dvojnásob příšerné, že se už zase někde jedná o nás bez nás. To není spravedlivé.“

„Není,“ souhlasil s ním překvapivě gufyr. „Také to tak cítíme. Proto pořád jednáme.“

„A nemohli byste nás k některému jednání přizvat – aspoň jako pozorovatele?“ zeptal se ho Standa. „Dovedu si představit, že to asi neovlivníme, ale aspoň bychom věděli, na čem jsme a co můžeme očekávat!“

„Bláhoví!“ zpražil je. „Vaše přítomnost by taková jednání vrhla o dalších dvacet tisíc let nazpět! Buďte rádi, že se vás vůbec někdo zastává!“

„Jsme rádi, že se vás zastáváte!“ připustil Standa. „Ale připadá nám zbytečně kruté držet nás pořád v nejistotě. Zvlášť kdyby taková nejistota mohla trvat dalších dvacet tisíc let! Kdo to má tak dlouho snášet? A dočkáme se vůbec někdy výsledku?“

„To nevíme ani my,“ odrazil ho gufyr. „Jednání se Sandišůty jsou mimořádně obtížná. Používáme velice silné argumenty, ale oni pořád dokola melou ty své, i ty dávno vyvrácené. Je to velice složité jednání.“

„A nemohli bychom vám v tom nějak pomoci?“ smlouval Standa.

„Nemohli,“ odpálil ho gufyr. „Kdybychom něco vyjednali, dozvíte se to včas. Ale do té doby – nemůžeme ani nechceme vám lhát. Pochopte to a vraťte se na Dzígvlegt!“

„Myslím, Stando, že jsme skončili,“ obrátila se na kamaráda Slávka. „Víc nevyjednáš!“

„Asi máš pravdu,“ odvětil sklesle. „Myslel jsem, že aspoň v tomhle vesmíru najdeme spravedlnost... Škoda!“

„Vy si myslíte, že na vaší Zemi byla spravedlnost větší než tady?“ zasyčel gufyr.

„To ne, to jsem neřekl!“ zavrtěl rychle hlavou Standa. „U nás spravedlnost není, jenže to víme už dávno. Tady jsme aspoň na chvilku doufali, že to tu bude lepší. Jak vidět, nebude.“

„My za to vinu necítíme!“ odsekl gufyr – zřejmě trochu zatlačený do obrany.

„Ani to jsem neřekl!“ opáčil Standa. „Ale vždyť je jedno, kdo nese vinu. Je ale jasné, že ani tady skutečná spravedlnost není. Teď abychom vám aspoň fandili, když už pro vás nic víc udělat nemůžeme.“

„To opravdu nemůžete,“ odvětil gufyr. „Vraťte se na Dzígvlegt!“

„Tak se aspoň snažte!“ připojila se k Standovi Slávka.

„A my jdeme!“ vzal ji Standa za ruku.

Vrátili se společně, tentokrát na záchytný bod na konci chodby.

„Tak holt půjdeme spát naštvanější,“ vzdychl si Standa. Ačkoliv s tím už předem počítal a řekl to s chápajícím úsměvem, z hlasu mu bylo znát zklamání.

„To nic,“ usmála se na něho Slávka. „Aspoň jsme se snažili. Sibiř by byla horší.“

„Jakápak Sibiř?“ podivil se, kde k tomu přišla.

„Ále... kdysi v Rusku posílal car nepohodlné lidi do vyhnanství na Sibiř,“ vysvětlovala mu, co si pamatovala ze školy. „To snad bylo ještě snesitelné – vyhnanci si postavili domky a dalo se tam jakž takž žít. Bolševici to později vylepšili o lágry, zvané gulagy, kde drželi lidi za ostnatým drátem a zacházeli s nimi jako s dobytkem, takže lidi umírali jako mouchy. To bylo mnohem horší než za cara. Dzígvlegt je jako vyhnanství proti Sibiři přímo fajnové. Zima nám není, máme se dobře, nic nám nechybí – až na návrat na Zem. Ale z nezaujatého pohledu je to pořád vyhnanství. Vy jim můžete být vděční, vytáhli vás z bryndy do lepšího, ale já jsem se dostala do horšího. I když mám taky, cokoliv mě napadne.“

„Vy jste byli na Zemi ti, kdo to tam kazili,“ řekl trochu přísněji.

„Já vím,“ neprotestovala. „Já jsem tady za trest. Za své rodiče i za sebe.“

„V jistém smyslu máš pravdu,“ vzdychl si. „Ale podle mě není spravedlivé trestat děti za hříchy rodičů.“

„...když mají vlastních hříchů dost...“ usmála se Slávka. „Hele, nechme toho. Dobrou noc a hoďme to za hlavu!“

„Jo, ráno je moudřejší večera,“ připustil Standa. „Dobrou noc, Sláví!“

„Tak čao!“

Život v ráji se jistě nedá srovnávat se životem ve vyhnanství, jenže když člověk někde žije z donucení, zhořkne mu i pravý ráj a stane se vyhnanstvím. Jituš s Lenkou i Standovi rodiče o ničem netušili, na hradu Jukagyri se cítili jako v ráji a zářili spokojeností. Na hrad začala naopak docházet Věrka Bělíková. Pan Nejezchleba ji až dosud učil u nich doma, ale teď bylo výhodnější, aby se připojila ke skupině na hradě. Věrka se rychle skamarádila se Standovými sestrami Jituší a Lenkou, jen Slávka a Standa se s ní tolik nesblížili.

Standa se Slávkou se rozhodli nechat si setkání s gufyrem přímo v pekle pro sebe, aby to nekazili ostatním. Sami ale věděli, že žijí ve vyhnanství. Nemohli s tím nic dělat, poslední pokus vložit se do osudových jednání jim nevyšel a další by ani neměly smysl.

Snad jediný, kdo tušil, co Slávku se Standou trápí, byl otec Mihovič.

Slávka se opět uzavřela do sebe. Jituš, Lenka i Věrka ji marně lákaly do své dívčí party. Také Otec Mihovič si všiml, že přestala vymýšlet další recepty. V Nejezchlebově škole sice nezaostávala, ale to bylo asi tak všechno – žádný elán přitom neprojevovala.

Standa se vrhl na samostudium. Pan Nejezchleba to považoval za vynikající nápad, jen otec Mihovič tušil, že pravda je jiná.

Pár dní se chtěl se Standou setkat někde o samotě, ale příležitost k rozhovoru mezi čtyřma očima se mu nenaskytla. Standa byl na společných obědech a večeřích málomluvný a i když se jich jako všichni účastnil, vždycky se po nich rychle vytrácel. Slávka se chovala podobně. Otec Mihovič je nechtěl oslovit před ostatními, ale nemohl za Slávkou přijít do její komnaty a Standa byl teprve k nezastižení.

Nakonec mu nezbylo než vsadit na jednu kartu. Vybral si raději Standu, vyvolal spojení a když se přesvědčil, že je Standa sám, požádal ho o rozhovor mezi čtyřma očima.

„Hned jsem u tebe,“ slíbil mu Standa.

„Poslyš, raději bych přišel za tebou,“ odmítl otec Mihovič. „Jak jistě vidíš, jsem právě v knihovně a tady se může každou chvíli někdo objevit.“

„Tak přijď za mnou, jsem nahoře ve Velké věži,“ souhlasil Standa.

„Říkal jsem si, že budeš někde zašitý!“ usmál se otec Mihovič. „Ale máš za sebou jen holou zeď, to může být na hradě prakticky kdekoliv. Jen vrchol Velké věže mě nenapadl.“

Spojení se uskutečňovalo tak, aby volající i volaný stáli přímo proti virtuálnímu oknu a byli si tak tváří v tvář. Nejlépe bylo postavit se čelem ke zdi, okno se otevřelo přímo na ní, ale kde zeď poblíž nebyla, zůstalo viset jen tak ve vzduchu. Když se Standovi objevila žádost o spojení, povolil ji, ale i když věděl, že ho volá otec Mihovič, nejprve se natočil, aby za ním byla jen holá zeď, aby volajícímu nic neřekla.

Otec Mihovič však byl sám, takže ho pozval k sobě. Samozřejmě neočekával, že by nahoru poctivě šlapal po schodech, takže ani nemrkl okem, když se otec Mihovič přehoupl přes cimbuří v rationu a přistál přímo před ním.

„Posaď se u mě!“ vybídl ho a pokynul mu k pohodlným křesílkům u nízkého stolečku.

Když se oba usadili, nabídl hostu košík cukroví a sklenici ovocného džusu, které se před nimi objevily na stolku, ale příliš se do jeho chutí nestrefil. Otec Mihovič ovocný džus i cukroví odmítl a poručil si pořádný kus uzeného s chlebem a pivo v klasickém půllitru.

„Tak povídej!“ vybídl Standa svého návštěvníka.

„Já?“ usmál se spiklenecky otec Mihovič. „Ty povídej! Jak jste pochodili u gufyrů?“

„U gufyrů?“ Standa se trochu zarazil a dělal, že nerozumí.

„Nedělej, že jste tam nebyli!“ vzdychl si otec Mihovič. „Při všech oknech otevřených a vhodném směru vánku musíš počítat s tím, že smrad hořící síry dovane až do jídelny. Sice dost zředěný, aby se dal zaměnit za kouř z trochu sirnatějšího uhlí, jenže tady se přece uhlím netopí. Takže jste byli u gufyrů. Přímo v Adu, ne?“

„No dobře, byl jsem tam,“ přiznal trochu neochotně Standa.

„Byli jste tam oba, ty i Slávka,“ opravil ho jemně otec Mihovič. „Nezapírej. Hned mě napadlo, že tam nebudeš sám. Zkusil jsem spojení se Slávkou. Mohl jsem čekat odmítnutí, třeba kdyby už byla v nočním nebo dokonce v posteli, ale mohla být ještě vzhůru. Jenže mi to ohlásilo, že je nedostupná. Proč nedostupná? Tady na hradě by se to stát nemohlo, byla tedy s tebou. Ad je sice ve stejném vesmíru, ale ohnivá kola adchyfů mohou zpřetrhat vazby na zdejší lizidy a ty pak o vás nevědí, dokud opět nepoužijete telepatii. Vy jste zřejmě v Adu telepaticky mlčeli, že?“

„No dobře – mlčeli jsme tam,“ přiznal Standa. „Ale jen telepaticky.“

„To si umím představit,“ usmál se otec Mihovič. „Vám jejich odmítnutí nestačilo a chtěli jste je ještě ukecat, co?“

„Chtěli,“ přiznal Standa.

Vyprávěl pak otci Mihovičovi o jejich cestě do pekla, o čem se pokoušeli jednat a jak to nakonec dopadlo.

„Kdybyste přišli nejprve za mnou, předpověděl bych vám, jak tam dopadnete,“ usmál se smutně otec Mihovič.

„Věděl bys, že to nepůjde?“

„Věděl,“ přikývl. „To jen my lidé měníme smlouvy a dohody, jak se nám zachce. Tihle jednají mnohem déle, ale když něco dohodnou, platí to u nich déle než u nás. Nemůžeš chtít, aby změnili prastaré dohody ze dne na den. Až je ale dohodnou, budou trvalejší.“

„Jenže kdy to bude?“

„To nevím,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Možná za rok... anebo za sto let...“

„Takže se toho nedočkáme? To je k vzteku, ne?“

„My tady na Dzígvlegtu se dočkat můžeme. Tady se žije déle. Až ti bude šest set let jako mně, ani ti to nepřijde.“

„Ale kolik lidí na Zemi se toho nedočká?“ vybuchl Standa. „Víš přece, jak je tam život krátký! Jak dlouho ještě o nás chtějí jednat? Mohli se dohodnout už před šesti sty lety!“

„Vím,“ přikývl otec Mihovič. „Máš pravdu, ale oni uvažují v jiných poměrech – pořád mají dost času. Ale s tím nic nenaděláme, my je nepředěláme.“

„Ale když si představím, kolik lidí to mezitím odnese...“

„Tak si představ, kolik lidí nepřežilo těch šest set let, co to sleduji já,“ poradil mu otec Mihovič. „A to jsem tu jen chvilku proti celkové historii lidstva. Kolik bylo zatím na Zemi válek? Mrtví se v nich počítali po milionech a když přidáš ty, kdo mohli žít, kdyby se lidé nezpronevěřili původní smlouvě se Sandišůty, pak jde o miliardy. Můžeš být rád, že jsi tady a že se tě to netýká.“

„Jo, můžu být rád!“ zavrčel Standa. „Až tu budeme žít sto let, budou všichni moji bývalí kamarádi na Zemi dávno mrtví. Kolik je tady lidí? Nebo aspoň Čechů?“

„O všech přehled nemám. Jen o nás Češích, u jiných národností bych to teprve musel zjistit, naštěstí mám příslušné kontakty. Na plese bylo nás Čechů tisíc sto osmdesát, tedy zhruba každý čtvrtý, celkem nás je tu v současné době čtyři tisíce dvě stě osmnáct. Mohli bychom připočítat i národy, které v Čechách kdysi žily, ale dnes už nežijí. Lučanů je tu pět tisíc – díky Lucké válce se sem dostalo skoro celé jejich vojsko a dodnes jich je tu víc než Čechů, jenže se nás straní, jako kdybychom za tehdejší válku mohli my. Jsou tady i Keltové, jenže mají blíž k Irům a dneska se počítají spíše k nim.“

„No vidíš – a to je určitě výběr z několika staletí, takže to ještě poděl počtem generací, kolik se jich mezitím na Zemi vystřídalo – a vyjde ti, že je nás tu nepatrný zlomeček.“

„Šíleně nepatrný,“ souhlasil otec Mihovič. „Ale když víš, že je tu Němců jen kolem dvou tisíc a Francouzů pět set, tak je nás tu až dost.“

„Jenže Čechů je na Zemi deset milionů a Němců ještě osmkrát víc. Ta zdejší hrstka je opravdu jen symbolická,“ namítal Standa.

„Je,“ připustil otec Mihovič. „Naši předkové nám to důkladně zavařili. Kdyby dodrželi Sedmero... ale nechme planého lamentování, teď už nic nespravíme.“

„Ne?“ pozastavil se nad tím Standa. „Poslyš, a co se obrátit na Sandišůty? Nedalo by se jednat přímo s nimi? Když už nad námi drží protektorát... mimochodem, v Čechách je tohle slovo symbolem hodně kruté nadvlády, naposledy ze strany Němců...“

„O tom jsem slyšel,“ přikývl rychle otec Mihovič. „Protektorát neboli ochrannou ruku si většina protektorů plete s právem poroučet a především trestat, často krutě. Naštěstí jsou aspoň v tom Sandišůti lepší – příliš nám neporoučejí a na trestání využívají gufyry.“

„Zajímalo by mě, jestli by po nás i gufyrové vyžadovali dodržování Sedmera,“ zasnil se Standa. „Kdyby ano, jaký by byl rozdíl mezi nimi a Sandišůty?“

„Gufyrové by podle mě vyžadovali dodržování Sedmera nekompromisněji,“ zamyslel se otec Mihovič. „Zločiny, které jim Sandišůti předají k potrestání, považují za trestuhodné i oni. Jen by jich sami trestali víc, ne jen pár náhodných případů.“

„No právě! Co takhle obrátit se na Sandišůty s žádostí, aby se na Zemi více věnovali spravedlnosti?“

„To bude těžké,“ podrbal se otec Mihovič za uchem. „Asi se ti to bude zdát divné, ale já jsem je ještě nikdy nevolal. Vlastně ani nevím, jak je volat. Vždycky volají jen oni mě.“

„To je tak těžké požádat o spojení s nimi?“ zarazil se Standa. „Vždyť je to prosté!“

„To se ti jen zdá,“ nesouhlasil otec Mihovič. „Prosté je to jen mezi námi. Ano, stačí si přát spojení s někým z nás – a proběhne standardní proces, na jehož konci je to známé okno mezi volajícím a volaným. Má to jeden háček. Při požadavku na spojení musíš jednoznačně určit volaného, nejlépe jménem. Na mě ti postačí Mihovič, nikdo jiný toho jména tady není. Jednoznačné určení je i »majitel hradu Jukagyri«. Ale kdo chce tebe, musí žádat »Stanislava Tvrzníka mladšího«, jinak se s tebou nespojí. Problém je, že Sandišůti nemají jména, nebo je aspoň neznáme. Jak říkám, vždycky volají jen oni mě.“

„A volají ti aspoň často?“

„Jak kdy!“ pokrčil rameny otec Mihovič. „V souvislosti s vaší rodinou mi volali hned několikrát, ale byly doby, kdy mi po celé dlouhé roky nezavolali. A nikdy mi nevolali, aby se se mnou radili. Vždycky na mě vysypou, co mám zařídit, případně koho sehnat, ale na mé názory nejsou vůbec zvědaví.“

„Ale co kdyby si chtěl někdo stěžovat, že se mu na Dzígvlegtu děje křivda?“

„Tady se nikomu křivdy nedějí,“ vrtěl hlavou otec Mihovič. „Kdo by nebyl spokojený, obrátí se na mě a já mu zařídím, co se dá. Většinou se mi to daří. Materiální požadavky pro mě nejsou nepřekonatelné a za těch pár století jsem řešil i nějaké spory, jenže nikdy nevedly k neřešitelné situaci. Lidi se tu zbytečně nehádají.“

„Pravý opak Země!“ odfrkl si Standa.

„Jestli to nebude tím, že se sem darebáci prostě nedostanou,“ uvažoval otec Mihovič. „Sandišůti sem posílají jen oběti, darebáky předávají gufyrům. Ti je po odpykání trestu sice propustí, jenže zkušenost s peklem z nich darebáctví důkladně vyžene, sem přijdou už jako beránci. A tady vlastně ani nemáme důvody ke sporům. Nejčastějším důvodem sporů jsou na Zemi peníze – a ty tady nemáme, dostaneš všechno nač si vzpomeneš.“

„Nevím, nezdá se mi to,“ přemýšlel Standa. „Ale o to teď nejde. Chceme se domluvit se Sandišůty, ale nevíme, jak je zavolat. Možná máš jedinou možnost ty, a to ve chvíli, kdy oni sami po tobě budou něco chtít. Nemohl bys takové chvíle využít?“

„Mohu to zkusit,“ přistoupil na to otec Mihovič. „Jen nemám nejmenší tušení, kdy to zase bude. Co když se taková příležitost objeví až za pár let?“

„Tak to bude až za pár let, ale nepromarni ji,“ souhlasil Standa. „Poslyš, ale napadlo mě ještě něco. Jak se tady lidé dívají na Sedmero zákonů? Nedělá někomu potíže, že tady platí Sedmero a ne Desatero a že se liší?“

„Tady je dodržují všichni,“ ujistil mladého kamaráda otec Mihovič. „Když se na tyhle zákony díváš nezaujatě, není v nich nic, co bys mohl považovat za nepřípustné omezování. Všechny se dají přijmout. Pokud vím, dodržují je i jiné národy než křesťané. Setkal jsem se na Dzígvlegtu s Číňany, jsou tu Indiáni – my patroni nováčků se občas setkáváme, abychom si předávali zkušenosti.“

„A jak se na to dívají ti, kdo kdysi předělali Sedmero na Desatero?“

„Myslíš původní Židy?“ usmál se trochu otec Mihovič. „No, abych pravdu řekl, zdá se mi, že Sandišůty pořádně dopálili, protože tu z té doby není žádný.“

„A co ti dnešní?“

Otec Mihovič se zarazil a zamyslel.

„Poslyš, Stando, to je možná zajímavý problém,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Vlastně si nevzpomínám, že by tu byl nějaký patron nováčků za Židy. Zdá se mi, že je to zde rozdělené jinak. Tady jsou si všichni rovní, katolíci jako protestanti, všichni se přizpůsobili Sedmeru. Je přece logičtější než jiné zákony. Židé byli dlouho rozptýlení po celém světě a možná jsou stejně rozptýlení i tady. Kdo pochází z Čech, je tady prostě Čech. Jako já – i když bych měl být po otci Srb. Mohlo by to platit i o Židech.“

„Jenže Židé jsou sice pořád rozptýlení po světě, ale mají dnes už zase vlastní území, Izrael,“ namítl Standa. „Neměli by mít i vlastního patrona nováčků?“

„Možná mají smůlu, stejně jako Srbové,“ uvažoval otec Mihovič. „Na území Srbska se nenachází žádný chitsaldil, takže tady na Dzígvlegtu Srby prostě nenajdeš. Nemají kudy by se sem dostali.“

„To je mi divné,“ namítl Standa. „V pradávných dobách přece měli Židé se Sandišůty velmi dobré kontakty, když jim posloužili jako vzorek tehdejšího lidstva.“

„Dobrá, podíváme se na to,“ řekl otec Mihovič a sáhl po knize.

Opět se projevila jeho zběhlost v zacházení s knihami, neboť za malou chvilku našel, co hledal. Mapku, kde byly přes sebe zanesené pevniny Země a Vytvezylu, s vyznačením poloh všech Sandišůtských chitsaldilů. Aktivní byly červené, zrušené šedé. Zrušených bylo mnohem více než aktivních, ale v Čechách se to hodně červenalo, těch bodů bylo něco přes stovku a Standa se až divil, kde všude se nacházejí. Nejspíš to byla i příčina zdejšího poměrně silného zastoupení Čechů.

Celý jihovýchod Evropy ale překrývalo na Vytvezylu moře. Proto neměli Srbové na svém území ani jeden Sandišůtský chitsaldil a důsledkem toho bylo, že na Dzígvlegtu byl ze všech Srbů jen otec Mihovič, který se navíc počítal za Čecha.

Oblast středního východu od Egypta po Indii ale pokrývaly jen šedé skvrny zrušených chitsaldilů. Kdysi jich tu bylo více než jinde – dnes žádný.

„Páni!“ řekl Standa, když se na mapě objevila právě tato místa. „Ti ale museli Sandišůty tenkrát dožrat!“

Chvíli na mapku zíral nevěřícně i otec Mihovič. Pak si odfrkl i on.

„Myslím, že jsem až teď pochopil pojem, který mi doposud nebyl jasný,“ řekl.

„Jaký pojem?“ zeptal se Standa.

„Dědičný hřích!“

Errata:

19.07.2021 22:17