Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Samuraj

Pepek čekal na Kryštofa v jeho redakci a zatím si prohlížel nějaké internetové stránky na stranou stojícím počítači.

Na to, že může ovládat počítač, přišli poměrně brzy. Pepek sice nemohl psát rukama, ale díky andělským darům dokázal mačkat klávesy očima. Dvojhmaty mu šly hůř, ani myš není stavěná na ovládání telekinezí, ale aspoň něco. K počítači mu Kryštof přidal bytelnou plastikovou židli, na které se plíseň neobjevila, Pepek usedl a mohl se brouzdat internetem. Byl za to Kryštofovi upřímně vděčný, ačkoliv ho i nadále odmítal poslouchat, pokud šlo o postoje k varovaným.

Než Kryštof dorazil, prohlédl si zprávy. Na zpravodajství z Českého Parlamentu se ale zaškaredil. Nikde se neobjevil důvod jeho výstrahy, takže to všude vyznělo jako terorismus nejhoršího druhu. U pouličních akcí lidem brzy došlo, proti komu jsou zaměřené a u velké části obyvatel měl neskrývané sympatie, teď o ně asi přijde. Rozhodl se ale držet se svého. Však to lidé pochopí!

Kryštof už na chodbě zjistil, že je Pepek tady. Ani ho nepotřeboval vidět, stačilo mu všimnout si počítače, na kterém se samy od sebe střídaly stránky, aniž by se v blízkosti cokoliv hnulo.

„Poslyš, Pepku,“ začal, jen otevřel dveře.

„Já vím!“ opáčil Pepek telepaticky. „Všichni se shodují, že to bylo příšerný. Nechceš napsat, co si o tom myslím já?“

„Myslíš pohled z druhé strany?“ ušklíbl se Kryštof. „Bez obav, klidně to napíšu, jde mi to rychleji než tobě.“

„Co si myslíš? Stačilo jim to, nebo budou ještě vzdorovat?“

„Pět mrtvých poslanců je i na mě hodně silný tabák!“ mínil Kryštof. „Neřekl bych, že se budou stavět na zadní. Co pak? Předěláš Parlament, po ulicích nepotkáš ani kapsáře...“

„Půjdu se podívat k soudu,“ řekl Pepek. „Tam toho ještě bude dost a dost.“

„Co chceš dělat u soudu?“ zarazil se Kryštof. „Míchat se do procesů?“

„Třeba,“ řekl Pepek. „Víš přece stejně jako já, že soudy jsou typický český vřed, který už dávno zasluhuje propíchnout!“

„Snad nechceš dávat výstrahy soudcům?“ uvažoval napjatě Kryštof. „Kdo bude soudit, když je vyštveš?“

„Proč soudcům?“ pokrčil rameny Pepek. „Zrovna jsem se koukal, co se děje. A řeknu ti, že se nám v Čechách rozmohla zlodějna, na kterou jsou soudy krátké.“

„Myslíš si, že ji vyřešíš? A kdyby, za jakou cenu?“

„Myslím si to,“ přikývl rozhodně Pepek. „Ta zlodějna je jednoduchá. Chytrák si založí společnost, chvíli normálně funguje, ale pak z ní začne ulejvat peníze. Společnost dělá jeden dluh za druhým a když mu už nikdo nechce půjčit, vyhlásí bankrot. Soud to posoudí jako špatný podnikatelský záměr, ale to není trestné. Společnost spadne do konkursu, ale sídlí v pronajatých prostorách a zbude po ní pár prázdných skříní, rozbitých židlí a starých stolů. Věřitelé nic nedostanou a chytrák si do sytosti užívá snadno vydělaných peněz.“

„Co s tím chceš ale dělat ty?“

„Když zjistím, že jde právě o tenhle případ, dám chytrákovi podmínku. Buď vrátí, co nakradl, nebo se sejdeme podruhé a naposledy. Nic jiného přece ani dělat nemohu.“

„To ale budeš podstatně přísnější než soudy,“ namítl Kryštof.

„A co má být?“ přikývl Pepek.

„Není to trochu drsné, zabít někoho pro pár šupů?“ snažil se Kryštof Pepka usměrnit.

„Vsaď se, že se to brzy rozkřikne!“ opáčil Pepek. „A můžeš tomu pomoci, zveřejni to! Čím víc darebáků si to přečte, tím dřív se dají na pokání a tím líp pro ně i pro ostatní.“

„Říkej si co chceš, nelíbí se mi to,“ trval na svém Kryštof.

„Když budu dbát, abych ani náhodou neublížil nevinným, bude to v pořádku,“ trval na svém Pepek. „Pár darebáků to asi odnese, ale ostatní si dají setsakra pozor!“

„Víš ale, kolik takových je?“

„Právě že nějak moc!“ řekl Pepek. „Nejvyšší čas začít s tím ve velkém!“

„Hele, Pepku, mně se to nelíbí!“ trval na svém Kryštof. „To už bude vysloveně proti zákonům. S tím nechci nic mít! V tom se mnou nepočítej!“

„Nechci přece po tobě, abys někomu ubližoval,“ mračil se Pepek. „Naopak! Můžeme se dohodnout, že jim budeš dělat obhájce.“

„Na obhájce nemám ani oprávnění, ani vzdělání.“

„Nemyslím obhájce u soudu!“ řekl Pepek. „Obhájce přede mnou. Nechám ti v tomhle počítači seznam lidí, na které jsem se zaměřil. Když na kohokoliv z toho seznamu zjistíš, že si tak přísný trest nezaslouží, připíšeš mi to k němu a já ho vynechám.“

„Jestli se toho zúčastním, budu spoluviníkem.“

„Naopak, budeš moci vždycky hravě dokázat, jak jsi mě krotil,“ umlouval ho Pepek. „Nemůžeš přece za to, že jsem tvrdá palice.“

„Vždyť bych to měl správně oznámit na policii jako přípravu na trestný čin!“

„To je nápad!“ rozjasnil se Pepek. „Oznam to! Napiš oznámení o chystaném trestném činu. A pošli to na policii doporučeně, aby ti nikdo nemohl nic vyčítat.“

„To bych ti ale musel taky sebrat tenhle počítač!“ varoval ho Kryštof.

„Proč?“ ušklíbl se Pepek. „Já si ty darebáky najdu tak jako tak i bez počítače. Ale ty bys přišel o vliv, který teď na mě máš.“

„Jakýpak vliv, když si stejně děláš co chceš?“

„Kdybych na tebe nedal vůbec, nezlikvidoval bych v Parlamentu pět těch darebáků, ale rovnou všechny. Ti co teď stačí odstoupit, by ti měli být vděční za život!“

„Ještě neodstoupili!“ připomněl mu.

„V každém případě jsi jim vymohl pár dní života. Jejich vina, když to nebude víc.“

„Poslyš, opravdu si to všichni zasluhují?“ zkusil to ještě mírně.

„Že se upsali cizí mocnosti, do toho bych jim nemluvil,“ řekl Pepek. „Ale že pro ně dělají vysloveně zlo a odnášejí to lidi, to jim nedaruju.“

„A neměl by ses spíš věnovat té cizí mocnosti?“

Pepek se na Kryštofa zadíval zkoumavě.

„Omlouvá tě, že nevíš, co říkáš!“ řekl po chvilce. „Ale člověče, možná máš pravdu. Do této chvíle jsme se ďáblům jako silnějším vyhýbali. Ale ještě nikdo nevyzkoušel, jestli mohou ohrozit i ducha. O lidech už to vím, ti mi ublížit nemohou. Docela by mě zajímalo, co si mohu dovolit na samotné pány pekel?“

„Počkej, ty to bereš vážně?“ zarazil se Kryštof.

„Myslíš si snad, že ďáblové patří jen do pohádek? Asi jako duchové. Jeden právě stojí před tebou a deset jiných běhá po Praze. Ďáblové jsou přitom reálnější.“

„Myslíš, že je opravdu někde na světě i peklo?“

„Peklo skutečně existuje, jenže ne na Zemi, ale v sousedním vesmíru!“ přikývl Pepek. „Mohl bych ti je ukázat, ale radši to nechtěj vidět, je to nebezpečné. Přinejmenším je řádně radioaktivní, i andělka se prý toho pekelného ohně zalekla.“

„Panebože! Čeho se ještě dočkám?“ zaúpěl Kryštof.

„Možná i toho, že změním zaměření,“ usmál se Pepek. „Až vylepším Parlament a stav naší justice, dám se na léčení lidí. Zjistil jsem, že mi to jde, už jsem vzkřísil i pár mrtvých.“

„Vidíš, to bys měl dělat!“ souhlasil s ním Kryštof. „To by bylo něco!“

„Co je platné léčit lidi, když jim gauneři otevřeně škodí?“ namítl Pepek. „Než se dám do léčení, snížím počty gaunerů. Hlavně těch, co vyštvali Alexijeva. Nebýt jich, léčili by lidi přímo tady v Praze a lidé by nemuseli jezdit za zdravím až do třetího vesmíru.“

„To už jsem slyšel,“ hučel Kryštof. „Kdyby Alexijev ještě chvilku vydržel, lidi by se za něho postavili.“

„Nikdo pro něho nehnul ani prstem!“ mračil se Pepek. „Banda vandalů mu rozmlátila kliniku a policie se na to jen dívala! Už předtím mu dělali podrazy, ale tím přetekla míra.“

„Ty bys ale mohl léčit bez obav, že ti někdo uškodí, ne?“

„Já možná,“ připustil Pepek. „Ale jsem sám. To je trochu málo.“

„Jeden člověk je skoro vždycky málo!“

„Jak kdy!“ opáčil Pepek. „Někdy i jediný člověk dokáže mnoho. Nedávno jedno dítě zastrašilo tři největší světové velmoci. Vím to z první ruky, to dítě jsem byl totiž já. Ďáblové jsou také tvrdí soupeři, ale ani oni nejsou všemocní. Uvidíme, co s nimi svedu.“

„V tom ti asi neporadím,“ řekl Kryštof. „Přiznám se, nemám o tom představu. Nevím, co tvoji ďáblové dovedou.“

„Moji jako tvoji!“ odvětil Pepek. „Půjdu se na ně podívat a dozvím se to.“

„Jen aby ses nedozvěděl, že jsou silnější než čekáš!“

„Raději čekám hodně,“ ujistil kamaráda Pepek. „Olda měl před nimi hrůzu, ale když mu chtěl ďábel přímo před očima zabít učitelku, Olda ďábla vykopl až do třetího vesmíru!“

„Víš, nějak mi pořád nedochází, co to znamená,“ přiznal se Kryštof. „Neříkal jsi, že v třetím vesmíru je teď Alexijev?“

„Vesmírů je spousta,“ poučoval no Pepek. „Zrovna Země je na vesmírné křižovatce, je z ní přístup do spousty světů. Ve třetím vesmíru odsud leží Andělský svět s Alexijevem, ale jiným směrem je třetím vesmírem Sibérie. To je naopak hodně nevlídný svět. Jednoho ďábla tam už poslal Olda. Alexijev mu věnoval obytnou buňku, ve které se dá zima přečkat, občas mu tam hodí kontejner se zásobami, ale ďábel je ozbrojený, naštvaný a nebezpečný, moc se s ním radši nezdržuje. Napadlo mě, hodit tam ještě dva, přidal bych jim karty, aby se tam nenudili.“

„Nevím, nedokážu to posoudit,“ vrtěl hlavou Kryštof.

„Dobře, nevíš, nedá se nic dělat,“ pokrčil rameny Pepek. „Nech to na mně. Zatím bys měl prolistovat můj seznam. Je tam pět gaunerů, kdybys o některém zjistil, že je nevinný, připiš to tam. Nevinného se ani nedotknu.“

„Dobrý večer přeji, pane poslanče!“

Mladíček v špinavě hnědém overalu, sedící nenuceně v pohodlném křesle, tak oslovil přicházejícího staršího muže, jakmile si příchozí rozsvítil lustr ve velikém obývacím pokoji.

„Člověče, co děláte v mém bytě? Kdo vás sem pustil? To je přece vloupání!“ rozzuřil se oslovený spravedlivě hned na prahu.

„Čekám tu na vás,“ odvětil klidně vetřelec a pomalu vstal. „Přišel jsem vás navštívit ve velice delikátní záležitosti, rád bych ji s vámi projednal beze svědků. Neposadíme se na to? Vsedě se lépe jedná.“

Na dotvrzení svých slov si opět sedl a majiteli bytu pokynul do křesla naproti.

„No dovolte! Tohle je můj byt, ne váš! Koukejte vypadnout, než zavolám policii!“

„Ne tak zhurta,“ zvážněl mladíček. „Policie vás přede mnou nezachrání, jako už pět vašich kolegů. Jistě víte, na jakém seznamu se společně s nimi nacházíte!“

„Panebože! Smrťák!“ poslanec se div překvapením neskácel.

„Jo, tak mi občas říkají,“ přikývl mladíček. „Ale nemusíte se bát, nepřišel jsem si pro vás. Přinejmenším ne dnes. Lhůta přece ještě běží.“

„Co ode mě chcete?“ vydechl odevzdaně poslanec.

„Podívejte se, řeknu vám to na rovinu. Vy přece moc dobře víte, co jsem mínil svou výstrahou. Dnes jsem nepřišel za vámi, chci se setkat s vaším Mistrem. Umožníte mi to?“

„To... to myslíte... vážně?“ vykoktal poslanec.

„Mívám ve zvyku mluvit smrtelně vážně,“ přikývl mladíček. „Je to stylové a patří to ke mně, ne?“

„Vy... umíte si aspoň představit...“

„Něco si představit umím,“ přerušil ho netrpělivě. „Podívejte se, je snad i ve vašem zájmu, abych vás přeskočil a bavil se raději s tím nad vámi, ne?“

„...jste se zbláznil!“

„Vypadám možná výstředně, jistě,“ zhodnotil se mladíček kritickým pohledem. „Ale do idiota mi snad něco chybí... nebo přebývá? Poslyšte, přestaňte mě známkovat, já vás také nepodezírám z úplného zblbnutí, ačkoliv mám k tomu pádnější důvod, když jste přišel úplně dobrovolně i na vlastní popravu! Odložená neznamená odvolaná, ten nepatrný rozdíl byste měl včas pochopit, do pondělka opravdu není moc času...“

„Co mi chcete?“ vzpamatoval se mezitím poslanec a přešel do stroze úředního tónu. Pořád přitom stál jako socha ve dveřích pokoje.

„Abyste mi umožnil setkání s vaším Mistrem, či jak mu říkáte, já se v těch titulech moc nevyznám.“

„To nepůjde,“ odtušil stroze poslanec.

„Nepůjde? Proč?“ ušklíbl se Smrťák. „Všechno jde, jen malé děti se to musí nejprve naučit. Posouzení proveditelnosti nechte laskavě na mně, ano?“

„Neznám žádného mistra!“ zapíral poslanec.

„Že by?“ podivil se Smrťák. „Vy jste se nikdy v životě nesetkal s ďáblem? Teoreticky je to možné, ale prakticky vyloučené, oni mezi své služebnictvo neberou kdekoho! Spousta lidí to dokonce považuje za velkou čest...“

„Nevím, o čem mluvíte!“ namítal poslanec.

„Vy mě chcete rozčílit!“ řekl Smrťák aniž by změnil klidný tón řeči. „Poslyšte, přede mnou nemusíte hrát divadýlko! Řeknu vám to na rovinu. Jste ďáblův služebník a dobře to víte! Já si chci popovídat se samotným ďáblem a vy mi k tomu dopomůžete!“

„To není tak jednoduché!“ vykrucoval se poslanec.

„Že by?“ nevěřil mu Smrťák.

„Ani nevím, kde bydlí,“ vysvětloval mu rychle poslanec. „Nemám jeho adresu, je to vždycky jeho věc, kdy se u mě objeví.“

„Adresu asi nemáte,“ souhlasil s ním Smrťák. „To vám věřím, ďábel přece své trvalé bydliště neprozradí kdejakému jelimanovi. Ale máte možnost ho přivolat, neříkejte, že ne!“

„To mám jen pro opravdu zdůvodněné případy!“ bránil se poslanec.

„Myslíte, že tohle není zdůvodněný případ?“ podivil se Pepek. „Mám vás v hrsti, jde vám bezesporu o kejhák, nevíte jak z toho, proč byste si ho nemohl zavolat na pomoc?“

„To není dostatečný důvod!“ namítl poslanec. „Když jde o mě, nesmím ho obtěžovat. Jen kdyby to ohrožovalo jeho zájmy!“

„Tohle přece ohrožuje jeho zájmy!“ nedal se Pepek. „Přinejmenším může přijít o svůj dobytek. Pardon, o vás, ale vy se tak opravdu chováte!“

„Zdvořilost není vaše silná stránka!“ podotkl poslanec, jako by ho vůbec nerozčílilo nelichotivé označení, kterého se mu právě od takového mladíčka dostalo.

„Nejsem tu, abych vás zasypával zdvořilostními frázemi!“ podotkl Pepek. „Podívejte se, buď ho zavoláte, nebo vás tady najdou až v pokročilém stavu rozkladu. Na pondělním zasedání Parlamentu na vás nebudou mít pro jiné problémy čas ani náladu a než vás začnou pohřešovat, vyroste na vás plíseň jako tady na tom křesle!“

Vstal a poodstoupil stranou, aby mu nepřekážel v pohledu.

Poslanec nedůvěřivě přistoupil blíž ke křeslu.

„Co to má znamenat?“ zahučel, když spatřil huňatou šedozelenou vrstvu na čalounění.

„Nechápete?“ usmál se Pepek. „Srší ze mě život! Jsem přece pánem nad životem a smrtí! Někomu seberu, jinému přidám. Nemusím přidávat zrovna těm, kdo si říkají páni tvorstva. Život je i tahle plíseň. Možná je vděčnější než lidé!“

„Zničil jste mi nábytek!“

„Jestli vám jde o nábytek víc než o krk, pak obdivuji váš klid,“ zavrčel Smrťák. „Ale spíš se mi zdá, že jenom nechápete vážnost situace.“

„Mám to prašť jako uhoď!“ opáčil poslanec. „Buď mě zabijete vy, nebo on. Vy aspoň zabíjíte bezbolestně. Vybírat si ze dvou takových možností je potom snadné.“

„Máte ještě třetí možnost!“ navrhl mu bezelstně Pepek.

„Myslíte?“ opáčil už dost křečovitě poslanec.

„Můžete zůstat naživu, kdybyste chtěl!“ ujistil ho Pepek. „Musel byste se sice vzdát poslaneckého mandátu a nejspíš i svého postavení, ale za život to snad stojí!“

„Když vy si to neumíte ani představit,“ opáčil rezignovaně poslanec. „Nikde na světě není místo, kam by na mě nedosáhli!“

„To vím,“ souhlasil Pepek. „Musel byste jít ještě dál.“

„Kam dál?“ zarazil se poslanec nerozhodně.

„Nikdy jste neslyšel o cestovní kanceláři Cesty za zdravím?“

„O té vím, ale tu prý vedou... andělé!“ ztišil bojácně hlas.

„No právě!“ řekl Pepek. „Tam na vás nemůže ani celé Peklo. Dojděte si na pobočku, slušně se ohlaste jako ďáblův pomocník a požádejte je o okamžitý azyl. Oni vás tak jako tak poznají, ale když jim hned zkraje ukážete, že nechcete nic skrývat, budete to mít snadnější. Strach z ďáblů hrát nemusíte, ten vám uvěří. Během minuty jste v Andělském světě, kam za vámi ďáblové nemohou. Může vám to připadat jako odchod do vyhnanství, ale je to podle mě lepší než připravené místečko v urnovém háji, které vás tady jinak čeká.“

„Nabádáte mě k útěku někam do Andělského světa? Co bych tam ale dělal?“

„Poslance jistě ne,“ usmál se Pepek. „To je pro vás tak jako tak ztracené povolání. Mohl byste tam dělat třeba lékaře, je jich tam pořád málo.“

„Lékaře?“ zasmál se trochu kysele. „Nemám na to školy ani vlohy!“

„Asi to nevíte, ale v Andělském světě je univerzita s lékařskou fakultou,“ ujistil ho Pepek. „Kdybyste ji vystudoval, mohl byste získat i titul. Vlohy tam získáte také.“

„Na studia jsem trochu starý, nemyslíte?“

„Tohle není žádný věk. Tam by vám kromě jiného prodloužili život, to oni dovedou, takže by to pro vás mělo smysl. Zato tady nemáte vůbec žádnou perspektivu.“

„To jen díky vaší vyhrůžce!“ naježil se. „Nebýt vás...“

„Vážně si myslíte, že službou ďáblu děláte dobro?“ ušklíbl se Pepek. „Ďáblové lidem někdy slibují delší život a dokáží to, nevím, jestli vám ten váš slíbil pět set nebo tisíc let, ale chtějí za to služby, které patří na šibenici a když se jejich sluha dostane do maléru a někdy i na tu šibenici, nehnou pro něho prstem. Sloužit těm darebákům není žádná výhoda.“

„Sloužit andělům je výhodnější? Proč jim tedy nesloužíte vy sám?“

„Vybral jsem si tohle,“ odvětil klidně Pepek. „Andělé jsou proti ďáblům tolerantnější. Kdo se k nim nejprve přidá, ale pak si to rozmyslí, jako já, toho nepronásledují a nesnaží se ho za každou cenu zabít, jako by to docela určitě udělali ďáblové.“

„Co vy víte, co by ďáblové udělali a co ne?“ utrhl se na něho poslanec.

„Něco už vím,“ ujistil ho Pepek. „V Andělském světě jsem viděl několik napravených ďábelských služebníků. Kdyby se vrátili na Zem, ďáblové by je zabili, ale to snad není vina andělů. Zato já se na Andělský svět mohu vrátit, kdykoliv se mi zachce.“

„Proč se tam tedy nevrátíte?“

„Nechce se mi. Místo na léčení lidí jsem se dal na spravedlnost. Bez ní to také nepůjde a Ogdurům se do ní moc nechce. Zkouším tedy, co dovedu.“

„Ďáblové prý mají také takové... duchy jako jste vy...“ nadhodil poslanec.

„Opravdu?“ zbystřil pozornost Pepek. „Co o nich víte?“

„Nic, jen jsem zaslechl, že si vás chtějí podat,“ odtušil poslanec.

„Nedávno si mě podali,“ zamračil se trochu Pepek. „Měli přesilu deset na jednoho, ale ublížit mi nedokázali. Já jsem jim také nic neudělal, takže to skončilo nerozhodně. Plichta!“

„To jsem zaslechl,“ přisvědčil poslanec. „Ale netěšte se, to měl být jen takový test. Prý na vás nasadí posily.“

„Vím,“ zamračil se Pepek. „Když to nejde silou, zkusí větší sílu, to jsou celí oni.“

„Vás to nechává klidným?“

„Nechává,“ přikývl Pepek. „Mají proti mně výhodu, mají zbraně a já holé ruce. Jenže já zbraně nepotřebuji. Sám jsem dost silnou zbraní, jak jste už viděl.“

„Viděl. Ale my lidé jsme trochu... křehcí... Nevydržíme tolik...“

„To už jsem pochopil,“ přikývl Pepek. „Ďáblové jsou zkrátka tvrdí hoši. Já ale nejsem žádné mejdlíčko a ani ďáblové, ani jejich duchové nejsou nesmrtelní.“

„Už jste někdy viděl mrtvého ďábla?“

„Ďábla ještě ne,“ ustoupil trochu Pepek. „Ale ducha ano. Pustil se do mě tak zostra, že mě donutil zabít ho.“

„Vy jste zabil ducha? Vážně?“

Kdyby poslanec nebyl už teď strachy zelený, nejspíš by právě zelenal.

„Nevěříte mi?“ ušklíbl se Pepek. „Myslíte si, že to není možné? Mám vám ho ukázat? Ještě tam leží, ale je to hluboko pod zemí, musel bych vám ho přitáhnout někam, kam se můžete dostat i vy, třeba do tunelu metra.“

„Není třeba...“ otřásl se poslanec.

„Nechcete, nevadí. Tím lépe,“ zvážněl Pepek. „Můžete mi teď zavolat vašeho pána, nebo jak mu říkáte?“

„On mě tady na místě zabije!“ tvrdil tiše, ale s jistotou poslanec.

„Dobře, uděláme to jinak,“ ustoupil opět Pepek. „Nabídnu vám možnost: teď hned se seberete, odjedete do zdejší pobočky cestovní kanceláře Za Zdravím a tam na mě počkáte.“

„Nebudu ho volat ani tam!“ vzepřel se poslanec.

Pepek se na něho podíval udiveně.

„Opravdu vás nechápu,“ řekl. „Nabízím vám život a vy tohle... Můžete ovšem zůstat svému pánu věrný až do hrobu, ale nebude to pro vás výhodné. Služba pro toho pána není považována za chvályhodnou ani lidmi, ani mnou. Jistě to víte. Můžete se jí zbavit, nabízím vám cestu, jak z těch ďábelských osidel ven. Proč ji odmítáte?“

„On si mě najde i tam...“ špitl poslanec.

„To by se tam musel dostat a to se ještě proti naší vůli žádnému ďáblovi nepodařilo,“ vrtěl hlavou Pepek. „Ďáblové nemají do toho světa přístup. Byl tam zatím s naším vědomím jeden vyjednavač, ale neřeknu vám proč, abyste jim to neprozradil. Ostatně si myslím, že by jim to nebylo nic platné, je to zkrátka nad jejich možnosti.“

„Co vy víte o jejich možnostech?“

„Něco už víme,“ řekl Pepek. „Uvědomte si, oni se víc bojí nás, než my jich!“

„Vy vážně nevíte, proti čemu stojíte!“ řekl s jistotou v hlase.

„A vy to víte?“ opáčil útrpně Pepek. „Podívejte se, musíte přece vědět, že vás žádný ďábel přede mnou nezachrání. Ve mně máte naprostou jistotu, smrt!“

„Smrt je jistá všude.“

„Jak chcete, rozmyslete si to. Nebudu vás trápit, nemám to zapotřebí. Máte ale jedinou cestu, jak zůstat naživu, cestovní kancelář Za Zdravím. Ať ji využijete nebo ne, zachovám se podle svého slibu. Víte, co to znamená. Rozmýšlejte si to do pondělka.“

Otočil se a prošel nejbližší stěnou.

Poslanec se za ním chvíli díval. Pak se otřásl, jako kdyby na něho sáhla smrt.

I když to tak zatím ještě nebylo...

Pepek sklouzl nejbližším kanálem pod úroveň země a zamířil podle svého seznamu úzkým tunelem stoky k bytu dalšího poslance. Stoka byla tmavá, ale Pepkovi nevadila tma ani smrduté tekoucí splašky na dně. Zápach necítil a umazat ho nemohly, jen mu jako každá voda klouzaly. Čas od času sice hlavou či ramenem škrtl o stěny, ale tyto nárazy nenárazy ho vždycky jen vrátily do správného směru. Uhodit se nemohl, takže si jich příliš nevšímal.

Najednou ale spatřil červený záblesk a v něm své široké podzemní okolí.

Aha, tady jste, řekl si v duchu, ale nezměnil ani rychlost, ani směr. Jen se trochu rozhlédl, aby byl připraven, až se jeho protivníci objeví.

Další záblesk dlouho nepřicházel a když se objevil, byl mnohem blíž. Duchů asi byla malá skupinka. Neviděl je a nevěděl, kolik jich je. Světélko ho oslňovalo a ti za ním byli ve tmě. Pepka to trochu znervóznilo. Nějak moc si věří, pomyslel si. Co mají za lubem? Raději změnil směr k nejbližšímu tunelu metra. Dá se v něm pohybovat rychleji než ve skále, ale do skály se může kdykoliv schovat.

Jeho pronásledovatelé si ho stále osvětlovali krátkými záblesky, ale i v nich se zřejmě stihli dobře orientovat, byli čím dál blíž.

Pepek neopomenul využít dvou šachet, aby se dostal do nižší hladiny, ale protivníci je velice rychle využili také. Pomáhal si antigravitací, až mu bylo vedro jako u sklářské pece, ale pronásledovatelé se blížili. To není možné! zděsil se Pepek. Takhle ho brzy dohoní!

Při představě nablýskaného meče, který ho za chvilku rozseká na kusy, se o něho pokusily žaludeční křeče. Zalapal po dechu a ještě přidal.

Se štěstím našel další svislou šachtu, ale pomohla mu sotva o dva metry. Světélko za ním se ale přiblížilo na pouhých dvacet metrů. To je konec, došlo Pepkovi. Zbývá poslední možnost, kterou si schovával pro nouzi nejvyšší. Najít včas větší podzemní prostoru, kde by mohl uplatnit přimražení. Kde je to metro?

V nejbližším záblesku ale pochopil, že je od spásného tunelu příliš daleko. Nestihne to. Co teď? Myšlenky mu létaly hlavou jako sršni, ale žádná nebyla spolehlivá. Vystoupat na povrch a počkat, až se jeho pronásledovatelé vynoří ze země? Co když před vynořením změní směr? Vynoří se, kde je nečeká, budou přitom vědět, kde ho mají hledat. Přimražení je rychlé, ale co může být rychlejšího než světlo laseru?

V dalším záblesku zpozoroval velkou podzemní dutinu. Byla ale hluboko, její vršek se nacházel aspoň půl metru pod úrovní jeho nohou. Byla tedy nedostupná, přes toho půl metru se prostě nedostane, ledaže by tam byla mříž, tou by prošel, ale jako na potvoru tam žádná nebyla. Pod zem se mohl zabořit pádem z výšky, ale tady nemohl získat pořádnou pádovou rychlost a Žižkovská televizní věž byla příliš daleko.

Přímo nad spásnou dutinou si aspoň v bezmocném vzteku dupl. Vložil do toho celý svůj bezmocný vztek, přitlačil i antigravitací, jako kdyby se chtěl mermo mocí propadnout do propasti pod sebou.

V té chvíli ke svému překvapení proletěl tenkou vrstvou skály, tvořící strop jeskyně. Padal skoro deset metrů, od stropu na dno. Bylo křivé, hrbolaté, jak ji kdysi za doby ledové, pokud ne dříve, vymlela podzemní voda. Voda už zdejší místa opustila, teď tu bylo sucho, jen na dolním konci byl znát odtok, také zanesený kamením. Lidská noha se sem nedostala, co svět světem stojí! Maně mu v hlavě vytanulo, že již předtím v záblescích laserů svých pronásledovatelů spatřil spousty podivných podzemních dutin. Většina těch nehluboko pod povrchem byla jistě dílem lidských rukou, ale ty hluboké, ke kterým nevedly žádné šachty, musely být přírodní. Musely tu být už v dobách, kdy slávu Prahy věštila jen kněžna Libuše a nedůvěřiví Češi ji nejspíš zčásti obdivovali a zčásti se jí posmívali, jak se dá u Čechů odjakživa předpokládat...

Zabořil se do dna po kolena, ale hned vyskočil a rozhlížel se, kam poběží dál.

Najednou mu to ale došlo.

Proč by měl vlastně běžet dál? I kdyby se sem jeho pronásledovatelé propadli jako on sám, měl by tentokrát výhodu na své straně! Byla to přesně ta dutina, po které toužil! Tady proti nim může uplatnit přimražení. Až se sem jeho protivníci probourají, nebudou v prvním okamžiku schopní střílet, nebo aspoň mířit. V takové chvíli může být přimražení účinnější než modernější laser.

Pepek se zastavil a připravil se své pronásledovatele patřičně uvítat. Věděl teď o nich více. Mají-li něco společného s ďábly, nemusí je šetřit. Oni by ho určitě také nešetřili.

Záblesky zrychlily, ale mířily pořád dopředu, kde už nebyl. Až po chvilce se stočily dolů a našly ho. Pepek nad sebou viděl udivenou tvář ducha. Vyhlédla ze stínu a nedůvěřivě si prohlížela skálu, kudy se před chvílí propadl. Pak si na něho ještě jednou posvítila a opět zkoumala skálu. To už se Pepek stačil vzpamatovat. Honil ho jen jeden duch. Možná si tak věřil, že se na Pepka vypravil sám, ale v každém případě teď za ním nemohl.

„Copak, copak?“ šklebil se Pepek. „Dolů to nejde?“

Nepromluvil, ale použil všesměrovou telepatii, která procházela i nepříliš silnou zdí nebo vrstvou skály. Neodpustil si uličnické pošklebování a nevadilo mu, že ducha rozpálí vzteky do běla. Hlavně že sem za ním v této chvíli nemohl!

„Jak ses tam dostal, ty zmetku?“ uslyšel v té chvíli hlas, ztlumený skálou.

Strnul překvapením. Neudivilo ho, že ho slyší jako přes zeď, to bylo pochopitelné, vždyť to tak bylo. Překvapila ho ale duchova čeština. Že by i tihle ďáblovi pomocníci byli Češi? Hned se ale vzpamatoval.

„Vmáčkl jsem se do skály!“ odtušil klidně. „Tam co stojíš!“

„Tady to přeci nejde!“ láteřil duch nad stropem jeskyně.

„Jak komu!“ opáčil Pepek. „Koukám, máme trochu odlišné možnosti, to je bezva!“

„Počkej, až tě dostanu do spárů!“ vyhrožoval mu duch.

„To bude záležet od toho, jestli se mi bude chtít!“ ujistil ho nevinně Pepek. „Zrovna teď se mi nechce. Copak to na mě máte? Meč? Smím se podívat zblízka? Opravdu, pěkný!“

„Měl bys být vděčný osudu, že jsi dost daleko!“ odsekl duch.

„Daleko?“ opáčil klidně Pepek. „To je relativní. Daleko může být kilometr, ale také půl metru skály. Nemohl byste mi tím světýlkem na váš meč posvítit?“

Vznesl se do výšky a přiletěl blíž k duchovi, aby si prohlédl jeho meč pěkně zblízka. Ducha ale ta drzost strašlivě rozvzteklila.

„Kdyby mezi námi nebyla skála, rozprášilo by tě to světýlko na mastný oblak!“

„Jenže mezi námi ta skála je!“ odvětil spokojeně Pepek. „Jak se mi zdá, to světýlko je docela neškodné. Ale svítí docela obstojně. Škoda, že takové nemám. Moje je slabší.“

„Ty smrade, co jsi vlastně zač?“ vybuchl duch.

„Vám je to snad jedno, ne?“ opáčil jedovatě Pepek. „Snažíte se mě zabít, ani nevíte kdo jsem a co chci. Jako smečka vlků, když jim někdo vleze do revíru.“

„Tady nemáš co dělat! Tady je naše zóna zájmů!“

„Ale, ale! Budu si vegetovat, kde se mi zachce!“ opáčil Pepek. „A vy mi do toho taky nemáte co kecat! Do vaší zóny mi nic není. Ze své zájmové zóny vás nevyháním, ani se vás nesnažím zlikvidovat! Totéž ale očekávám od vás.“

„Zmiz z tohohle světa!“

„Totéž bych mohl říci já vám!“ odsekl Pepek. „Nemáte tu větší právo žít než já.“

„My jsme sem přišli už před více než pěti tisíci lety!“ trumfoval ho duch.

„Takže jste vetřelci!“ opáčil Pepek. „Koukejte odtáhnout, odkud jste přišli! Já jsem se ale tady narodil a mám tady větší domovské právo než vy.“

„Ty jsi Kanaánec?“ znejistěl duch.

„Ne, Čech,“ řekl Pepek. „Dokonce Pražák!“

„Takže Kanaánec! Že s tebou ztrácíme čas!“

„Neztrácejte!“ poradil mu Pepek. „Nechte mě na pokoji a bude to vyřešené!“

„To by ses nesměl míchat do našich věcí!“ odsekl duch.

Odložil si svítilnu na skálu, z Pepkova pohledu jen tak do vzduchu, a snažil se píchat mečem pod sebe. Meč skutečně dosáhl až do jeskyně, ale Pepkovi nedělalo problém držet se s přehledem mimo jeho dosah.

„Hele, ty, do čeho se budu míchat, do toho vám nic není!“ odsekl duchovi. „Dělám jen co považuji za správné. Jestli se vám to nelíbí, to už není moje starost!“

„A ještě budeš drzej!“ vybuchl vztekle duch.

Najednou se rozmáchl a meč proletěl tak těsně kolem Pepkova ucha, že by Pepek slyšel hvízdnutí, i když to nepřicházelo v úvahu. Duch proti němu mrštil meč s takovým švihem, že meč prošel skálou, o vlásek Pepka minul a zasekl se deset metrů pod ním do kamenného dna jeskyně. Sám duch se ale podle zákona akce a reakce Pepkovi vzdálil o další metr.

„Fí ha!“ ucukl Pepek reflexivně, i když pozdě. Na okamžik se v něm zastavilo srdce. Mířit o deset centimetrů vedle a strefit se, měl by teď duch pod sebou kýženou mrtvolu.

„Ty na mě takhle?“ vzpamatoval se ale rychle.

Slétl dolů, popadl meč a vytrhl jej ze skály. Napadla ho sice zkazka o meči nazvaném Exkalibur, ale šlo to snadněji než čekal, meč ve skále nedržel, asi jako kdyby ležel v peří. Pepek se dál nezdržoval, s mečem v ruce vzlétl nahoru a zamířil za duchem.

Situace se rázem otočila. Na útěk se obrátil duch.

Pepek nevzletěl až do jeho výškové úrovně, ale když se dal duch na úprk, sledoval ho dva metry pod ním. Meč ovšem nahoru dosáhl a když se duch ohlédl, pochopil, že ho Pepek odspodu rozseká, jestli ho dožene.

Ačkoliv si ale Pepek pomáhal idarchonem, duch měl kupodivu větší rychlost a zvolna se mu vzdaloval. Pepek se tomu divil a chtě nechtě ho obdivoval. Nevypadalo to, že používá nějaký neznámý technický prostředek, byl jen mrštnější a hbitější, když rutinními pohyby šoupal nohama, aby se nedostával vzhůru. Tak jako Pepek, i on se držel co nejníže. Pepkovi se tím potvrzovalo podezření, že setkání duchů nahoře je nebezpečné a ten dole musí mít nějaké výhody. Ještě tak vědět, jaké!

Konečně duch dostihl jakousi šachtu. Spadl na její dno a byl teď na Pepkově úrovni. Pepek si ale včas uvědomil, že na něho může čekat se zbraní v ruce a jakmile se vynoří ze stěny, zahájí palbu. Jakže to říkal?

„Kdyby mezi námi nebyla skála, rozprášilo by tě to světýlko na mastný oblak!“

Pepkova lovecká horečka se okamžitě změnila v zimnici. Zarazil se, uhnul do strany a pokusil se chodbu před ním obejít zleva.

Světýlko měl ale ten druhý. Včas pochopil, že mu Pepek přímo proti zbrani hloupě nevyběhne. Červené světélko bliklo napravo a nalevo. To druhé bliknutí Pepka osvítilo, ale už to první mu ukázalo, že duch na něho číhá dva metry od konce šachty.

Duch v té chvíli pochopil, že je zle. Pepek s dlouhým mečem byl ve skále bezpečně ukrytý. Stačilo, aby vystihl jeho pozici a přiblížil se na dosah. Ze stěny se vynoří ostrý meč a on sám ani v okamžiku smrti svého protivníka nespatří.

Další bliknutí osvítilo Pepka už zase z jiného místa. Duch opustil chodbu a dal se na útěk. Zřejmě usoudil, že by mu jeho zbraň nepomohla.

Pepek běžel za ním šoupavým krokem, dlouhý meč v dlani horké vzrušením i vedrem, vyvolaném rychlým pohybem ve skále. Pořád si pomáhal idarchonem, ale zdálo se mu, že už trochu lépe vystihuje šoupavý pohyb nohou pod zemí. Vzdálenost mezi ním a duchem se teď aspoň neměnila. Divil se jen, že duch prchající před ním si před sebe čas od času blikne lampičkou, aby si osvítil nejbližší okolí. Kdyby se na osvětlování vykašlal, párkrát náhodně změnil směr a nechal Pepka běžet do tmy, brzy by mu v té tmě zmizel. Láká mě skoro jako bludička do bažin, řekl si.

V té chvíli ale zabrzdil. Jestli ho ten darebák opravdu láká do nějaké pasti, nesmí mu udělat radost a pronásledovat ho! Proč ho vlastně honí? Vždyť nemusí!

Při dalším záblesku se podíval nahoru, aby se orientoval vzhledem k Praze. Poznal známé obrysy ulic a náměstí. Proč by měl honit ducha? Kašle na něho!

Otočil se původním směrem k bytu dalšího poslance v ďábelských službách.

Pronásledovaný duch za ním vyslal poslední záblesk. Zřejmě pochopil, že Pepkovi o jeho život nejde. Podzemí se opět ocitlo ve tmě.

Pepkovi stačilo, že v tomto střetnutí získal dvě výhody, které by mu mohly pomoci při příštích setkáních. Ukořistil dlouhý meč podobný samurajským, takže neměl proti ostatním duchům holé ruce. Ale co důležitějšího, naučil se používat idarchon, který jeho protivníci nemají. Stačilo pořádně si dupnout a pomoci si antigravitací. Každým dupnutím získal půl metru hloubky, kam za ním jeho nepřátelé nemohou. Mohli by ho podběhnout jedině hodně hlubokými šachtami. Což o to, na Kladně jsou doly hluboké, ale jsou trochu z ruky.

Měl ale důvod k optimismu. Dal se před ním na útěk i poslední protivník. Musel to být někdo obzvlášť dobrý, když na něho šel sám, ale ani on neuspěl. Mohlo by to znamenat, že ho ostatní nechají na pokoji? O tom si nechtěl dělat iluze, ale neúspěch toho vlka samotáře mu dodal další naději.

Zastavil se a třeštil oči do tmy. Tma jako o půlnoci v tunelu.

Začal šlapat vodu, aby vystoupal nahoru...

Errata:

19.07.2021 09:58