Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slib

Cestou v metru se rozhodl změnit pobyt. O jeho útulku pod Náměstím Míru duchové věděli, tam by ho mohli překvapit, v nejhorším případě i ve spánku. Navíc si nemohl zvolit směr ústupu libovolně, mohli by ho zaskočit a vytlačit z podzemí. Nahoře měl strach z jejich zbraní. Kdyby měl aspoň ponětí, co je to zač a jestli se jich má obávat, nebo ne!

Chvíli uvažoval, co udělá s letadlem. Bylo příliš na ráně a měl v něm zásoby, naštěstí je zatím nepotřeboval. Co potřeboval, nosil s sebou v malé brašničce na opasku. Bude asi rozumnější nechat letadlo být. Kdyby ho hledali kolem městského centra, neobjeví je. Bylo až pod Bráníkem a nebyl na něm existenčně závislý.

Jako nejvýhodnější se mu teď jevila některá lokalita poblíž stanic metra, raději až pod úrovní Vltavy. Ale která byla nejvýhodnější? Malostranská nebo Vltavská v centru? Neměl by se raději přesunout co nejdál? Anděl, Smíchov, Holešovice?

Nakonec se rozhodl pro Staroměstskou. Smíchov byl nebezpečně blízko jeho ukrytého letadla. Už z psychologických důvodů by nebylo dobré, aby je objevili. Malostranská byla také pod hladinou Vltavy, ale poblíž Hradčan, se skálou provrtanou jako ementál desítkami chodeb, od starých stok po moderní protiatomové vládní kryty. Tam by se každý duch nepozorovaně dostal až dolů. Takové chodby byly v centru města kolem všech stanic, ale okolí Staroměstského náměstí bývala záplavová oblast, kde byly staré chodby zasypané a zanesené zatvrdlým bahnem. Bylo tu sice i pár novodobých kolektorů, ale s ementálem Hradčan se to nedalo srovnávat.

Ačkoliv byl utahaný, dlouho nemohl usnout. Přece jen byl v jiném prostředí, ale co horšího, kdo by usnul po honičce na život a na smrt, musel by mít pevnější nervy. Nakonec usnul, ale trápily ho strašné sny. Jak v nich často bývá, honili ho duchové, ale nemohl jim utéci, bylo jich mnoho, rojili se ze všech stran a sekali ostrými meči vpravo i vlevo. Věděl, že se schválně strefují vedle, aby ho co nejvíc trápili, čekal, kdy ho první sekne doopravdy, ale oni si s ním jen hráli známou hru na kočku a na myš.

Probudil se v náladě pod psa. Navíc bylo teprve odpoledne a slunce pražilo, nemohl opustit šero podchodů. Musel to vzít přes sklepy a do redakce dorazil utahaný.

„Ne, nikdo si žádných zvláštních efektů nevšiml,“ ujišťoval ho redaktor Kryštof. „Co to mělo být?“

„Škoda,“ řekl Pepek. „Nikdy bych si nemyslel, že nějaké světlo projde skálou tak daleko. Škoda, že to bylo vidět jen v našem světě.“

Další dotazy ale zamluvil s tím, že lidé beztak nic neviděli.

„To máš jako s polární září,“ řekl. „Eskymáci ji vidí málem denně a většina Čechů ji nespatří za celý život. Mezi nebem a zemí se dějí divné věci a to ani nemluvím o tom, co se děje pod zemí!“

„Nešlo by to nafilmovat? Půjčil bych ti videokameru... já vím, to byl jen hec...“ omlouval se rychle Kryštof, jakmile spatřil Pepkův vražedný pohled.

„Vezmi si ji a pojď se mnou do českého Parlamentu,“ vyzval ho Pepek. „Je přece prvního! Budeš mít záběry jako nikdo jiný!“

„Poslyš,“ zvážněl Kryštof. „S těmi poslanci to myslíš vážně?“

„Kecal jsem už někdy?“ opáčil Pepek naštvaně.

„Jestli to provedeš, bude to příšerné. Kolik jich to má odnést?“

„Dneska jen pět,“ řekl Pepek. „Sliby se buď mají plnit, nebo se nemají dávat.“

„To ani nechci vidět,“ lamentoval Kryštof. „Vážně ti jich není líto?“

„Je,“ řekl Pepek. „Ale proč jim samotným není sebe líto? Proč tam ještě jsou?“

„Protože je každý povzbuzuje, aby sprostým nátlakům neustupovali.“

„Ten nátlak je přísný, ale není sprostý,“ řekl Pepek. „Pojď!“

„Abych pravdu řekl, moc se mi tam nechce.“

„Mně taky ne,“ přiznal rozmrzele Pepek. „Nepochyboval jsem, že couvnou. Můžeš zůstat doma, ale já tam jdu v každém případě.“

„Zůstat doma? To nemyslíš vážně!“ řekl Kryštof. „To bych mohl novinařinu okamžitě pověsit na hřebík! Nechce se mi tam, protože mám nepříjemné tušení, co uvidím. Přece víš, že s tím už dopředu nesouhlasím!“

„Já s tím taky nesouhlasím,“ opáčil Pepek. „Tak jdeme, ne?“

K Parlamentu dorazili v pořádku, Kryštof se na novinářskou legitimaci dostal dovnitř, zatímco Pepek se mu rozplynul před očima. Nepochyboval ale, že se tam dostane také a to ještě rychleji. Nejspíš projde stěnou. Zasedání Parlamentu již delší dobu probíhalo. Kryštof usedl tiše do lavice a připravoval si videokameru. S unikátními záběry Pepek neměl pravdu. Varování Smrťáka poslancům se rozkřiklo a zvědavců bylo na balkóně pro návštěvníky víc než dost. Kamer se tam sešlo aspoň deset, z toho dvě televizní, obsluhované profesionály.

„Vypadá to, že se nic dít nebude, pane kolego,“ oslovil Kryštofa tlumeně jeho soused. „Už tu sedím jako na trní čtyři hodiny. Byl to zřejmě nějaký pitomý vtip.“

„Neřekl bych, pane kolego,“ opáčil Kryštof a přiložil zkusmo kameru k oku. „Čekalo se jen na mě a jestli se nepletu, právě to začíná!“

K mikrofonům znenadání přistoupil chlapec ve společenském černém obleku, kterého nikdo neviděl přicházet. Mezi poslanci to zprvu krátce zašumělo, ale pak se v sále rozhostilo napjaté ticho. Poznali ho všichni a většina poslanců se zatetelila strachem.

„Dovolíte, pane předsedo?“ oslovil mladík předsedu Parlamentu.

„Vy... vy tady?“ zakoktal se oslovený. „Stráž!“

„Stráž ať zůstane kde je,“ řekl mladík. „Nebudu dlouho zdržovat, hned zase půjdu.“

Do dveří vbíhali chlapi od Parlamentní stráže, ale neuběhli ani dva-tři metry a všichni se bezvládně složili na zem přímo mezi lavicemi poslanců. To už nikdo nepochyboval, že je to vážnější než předtím.

Chlapec v černém obleku mezitím klidně přiložil k mikrofonům diktafon.

„Dobrý den přeji, dámy a pánové,“ oslovil shromáždění.

V poslaneckých lavicích bylo ticho, že by byl slyšet padající špendlík.

„Jak víte, začal nový kalendářní měsíc a dnes jsem vám slíbil návštěvu. Sliby zásadně plním, takže jsem zde. Vám se ale, pane předsedo, upřímně divím. Předpokládal jsem aspoň u vás větší inteligenci. Snad nechcete zastavit Smrt? To je přece tak pošetilé, tak dětinské! A vám, dámo a pánové, kterým byla má výstraha určena, skutečně neupírám odvahu! Jak vidím, na příkaz svých Mistrů byste bez váhání vstoupili i do tygří klece. Jenže u hladových tygrů byste měli větší šanci na přežití. Věřil jsem pevně, že tu dnes nikoho z vás nenajdu. Zmýlil jsem se. Jen jeden se omluvil ze zdravotních důvodů, jeden je na jakési neodkladné cestě. Jsou to plané výmluvy, ale budiž, jsou inteligentnější než tu zůstávat. Vy ostatní jste přes smrtelně vážně míněné varování přišli. Dobře, přišli jste si pro mě a já pro vás. Nečekal jsem ale, že vás bude tolik. Ačkoliv to není mým zvykem, rozhodl jsem se dát většině z vás ještě jednu šanci. Vezmu si jen těch pět, co si za své špinavosti zasluhují trest už dávno. Nic na věci nemění, že se tím ještě nikdo nezačal zabývat, což svědčí o prohnilosti zdejší justice. Naštěstí mám jiná měřítka spravedlnosti než vaše překroucené zákony nezákony. Nemusíte se už zdržovat projednáváním těch špinavostí, já je vyřídím rychle. Pro další si přijdu příště a dámu si nechám na konec, ale pěti z vás se už ani nepatrný odklad netýká. To je všechno, dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.“

Lehce se uklonil hlavou, prošel skrz stůl i mikrofony a nezadržitelně zamířil stranou, kde seděli právě ti poslanci, na které nedávno prozradil jejich zákulisní podvody.

„Vy... vy... vy, a vy dva!“ oslovil jich mrazivě pět. „Hrob už na vás čeká. Jdeme!“

Proběhlo to za naprostého ohromeného ticha. Pět oslovených se jeden po druhém tiše zhroutilo k zemi. Černě oblečený duch se pak otočil, posměšně pokynul bezvládně ležícím strážným, pak došel až ke zdi a vsákl se do ní. Nikdo se mu neopovážil postavit do cesty.

„Stráž!“ osmělil se z ohromení předseda. „A lékaře!“ dodal sklesleji, když viděl, jak se stráž teprve teď začala zvedat ze země. Urostlí chlapi z ochranky se vzpamatovávali jen pomalu a nikdo nebyl ve stavu, aby někoho chránil, sami se sotva ploužili. Zřejmě ale mohli hovořit o štěstí. Byli v těžkém šoku, ale živí.

V sále se postupně rozmáhal vzrušený šum.

Vběhli sem přivolaní záchranáři s nosítky a věnovali se zkolabovaným poslancům. Snažili se usilovně obnovit jejich základní životní funkce. Kolem se brzy vytvořily hloučky poslanců. Někteří polohlasem diskutovali, jiní zasmušile mlčeli.

Počáteční elán záchranářů se ale s postupujícím časem rychle zmenšoval.

„Odvezete je do nemocnice?“ proklestil si cestu mezi poslanci předseda a naléhavě oslovil lékaře, který se právě narovnával.

„Je to marné!“ zavrtěl oslovený hlavou. „Tady je to nepochybný exitus, u ostatních to nevidím o nic lépe.“

„Něco dělejte, odvezte je, napojte na přístroje, ne?“ navrhoval mu předseda naléhavě.

„I kdyby už teď byli na přístrojích, bylo by pozdě,“ řekl mu lékař. „Tenhle má místo srdce kus hadru, nereaguje ani na elektrošok. Než ho dovezeme na JIPku, bude mít mozek nenávratně zničený. Bude pár dní na přístrojích a pak ho vypnou. To je zkrátka konec.“

„Ještě před chvilkou jim nic nebylo!“ nesměle protestoval předseda.

„Byl tady přece Smrťák, pane předsedo!“ podíval se na něho lékař. „Nevím o jediném případu, aby se někomu podařilo po Smrťákovi někoho rozdýchat. Vy jste to neviděli? Jako by to patřilo do jiného světa. A nejspíš to do jiného světa patří.“

„Co se s tím dá dělat?“ uklouzlo předsedovi.

„Asi byste měl všem doporučit jedinou možnou obranu proti němu!“ řekl lékař.

„No? Jakou?“ svitla naděje předsedovi i poslancům okolo.

„Splňte jeho podmínky!“ řekl suše lékař. „Kdo je splní, nemusí se ho bát. Viděl jsem pár lidí, kterým dal poslední varování. Dva prodávali drogy, jedna šlapala chodník... Přestali s tím a jsou naživu. Neměli to snadné, poctivá práce je těžší, ale zvládli to. Já dostat takovou podmínku, praštím s mandátem v téže minutě. Šel bych, i kdyby mi nařídil nechat doktořiny a jít k lopatě... jenže to on neudělá, naše povolání uznává.“

„Vy byste tomu vydírání ustoupil?“ zamračil se na něho předseda.

„Ceníte si více platu, nebo života?“ opáčil lékař. „S poslancováním mají tak jako tak konec. Buď sami a včas odejdou, nebo je vynesou nohama napřed. Jako tyhle.“

„To ne... ale nejde jen o peníze! Co třeba důvěra voličů?“

„Voliči přece volí partaje, ne lidi!“ řekl lékař. „Když někdo odpadne, nastoupí za něho náhradník, to snad víte. Divím se, proč bazírujete na těch osobách. Proč mu neustoupíte?“

„Ale... ustupovat vydírání... to je přece slabost a nemá se to...“ namítl předseda.

„To vydírání je z jiného světa!“ zdůraznil chmurně lékař. „Všichni víte, že jde o krk, je to jisté jako smrt a nic proti tomu nesvedete. Kdyby šlo o něco důležitějšího, aby to stálo za oběti, pak snad... Víte aspoň, kolika lidí se to týká?“

„Nevím,“ zarazil se předseda. „To vědí jen oni sami.“

„Vy sám mezi nimi nejste, nechte to tedy na nich,“ poradil mu lékař. „Je to jejich věc. Na jejich místě bych ale neváhal a odstoupil. To je všechno, víc vám k tomu neřeknu.“

„Pěkně děkujeme za takové rady!“

„Není zač. Sami uvidíte.“

Errata:

19.07.2021 09:58