Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Xapho

Proti Pepkovu předpokladu přece jen letěli letadlem.

Pepek uznal argumenty Yazatap, že pro ně bude letadlo významná pomoc. Navíc se k ní přidaly i dívky. Pepek ale neztratil tvář. Požadoval, že v tom případě nebude pilotovat Yazatap, ale kterákoliv z dívek.

„Ber to jako výraz mé nedůvěry,“ řekl, když se Yazatap pokusila protestovat. „Nejsi pro mě dost důvěryhodná. Zkus se sama zamyslet, proč asi!“

Do pilotního sedadla se usadila nejstarší z dívek Mariuk, ostatní se připoutali do křesel pro výsadkářky. Pepek seděl vedle pilotky, na Yazatap zbylo místo po mrtvé Cagrino. Nic ale neřekla. Mariuk uzavřela pečlivě vstup a pokusila se vzletět, což se jí brzy podařilo.

„Teď pozor!“ varoval všechny Pepek.

Bílá elipsa před nimi krátce zasvítila a změnila se v oválný otvor do dalšího světa, orámovaný tenkou modrou čárou.

„Vejdeme se tam?“ zeptal se Pepek Mariuk.

„Bude to těsné, ale strefím se,“ slíbila a za okamžik byli na opačné straně brány.

„Měli bychom být ve světě Cifuri,“ řekla Yazatap. „Žijí tady směšní křehcí tvorové s velkýma mandlovýma očima.“

„Teď na ně nemáme čas,“ přerušil ji Pepek. „Pozor, proletíme další bránou.“

Další bílá elipsa, další opatrný průlet.

„Vaše brány vypadají jinak než naše,“ uznala Yazatap. „Myslela jsem, že se vám podařilo zneužít naše ovládače, ale zřejmě to není tak, naše glyteja jsou modřejší, tyhle jsou víc do běla.“

„Kde jsme podle tebe?“ přerušil ji opět Pepek.

Svět kolem nich hýřil barvami. Nad fialovými horami se klenulo několik barevných duh, na obloze viselo podivné veliké slunce.

„Tady to nějak nepoznávám,“ řekla váhavě Yazatap. „Ale měl by to být svět Ciropeg. Jsou to kočkám podobné bytosti, částečně vybavené inteligencí.“

„Jak částečně?“ požadoval upřesnění Pepek.

„Asi jako vy Kanaánci,“ řekla Yazatap.

„Měl bych se teď urazit,“ ušklíbl se Pepek. „Ale mýlíš se a hned dvakrát. Jednak nás Kanaánce považuješ za méněcenné, což mohla být pravda před tisíci lety, ale už dávno to neplatí. Tvůj druhý omyl je ještě větší. Nejsme u Ciropeg. Svět kolem nás patří do říše světů Jupiterských. Tady to podle mého mínění neznáte a znát nemůžete.“

„Čemu vlastně říkáš Jupiterské světy?“ zaváhala Yazatap.

„To jsou světy pro vás tefiry nepřístupné,“ řekl s převahou Pepek. „Sem se nemůžete dostat, leda by se vám podařilo postavit konvertory přímo na Jupiteru.“

„Tam se přece nedá přistát!“ vyhrkla Yazatap. „Jupiter je příliš nebezpečný svět, štíty se tam bortí jako bubliny! Neříkej, že jste tam dokázali přistát a ještě postavit konvertor!“

„Máš pravdu,“ přisvědčil jí. „Nikdy jsme na Jupiteru nepřistáli. Naše konvertory jsou jiné, nezávislé na nebezpečných světech. Dokážu otevřít bránu kde se mi zachce.“

„To je... to je nemožné!“ zbledla Yazatap.

„Tohle slovo už raději nikdy neříkej!“ zavrčel Pepek. „Nauč se používat místo slova Nemožné slovo Neznámé. Že něco neznáte, to přece neznamená, že to neexistuje!“

„Chceš snad říci, že brány otevíráš sám?“ nevěřila mu. „Nezdá se mi, že byste se tak moc změnili!“

„Nezdá se ti to, ale změnili jsme se,“ trval na svém Pepek. „Brány skutečně otevírám sám. Měly byste přehodnotit i svůj pohled na Kanaánce.“

„Proč myslíš?“ zavrčela Yazatap.

„Protože nejsme tak méněcenní, jak si pořád myslíš,“ řekl Pepek a otevřel další bránu.

Svět za ní byl zmrzlý, naštěstí tam dlouho nepobyli, zakrátko jej další bránou opustili do stejně bezútěšné písečné pouště.

„Dnes jste stály proti mně všechny. Tři ozbrojené elitní bojovnice Baalů,“ pokračoval udýchaně Pepek. „Zeptejte se Erelim, ta viděla na vlastní oči, jak snadno jsem vás odzbrojil.“

„Nevšimla jsem si ale, jakou zbraní jsi to dokázal,“ opáčila Erelim zaraženě.

„To je v pořádku,“ usmál se na ni. „Žádnou zbraň jsem neměl. Jen holé ruce.“

„Čím jsi nás tedy všechny...“ dívala se na něho překvapeně. Nebyla sama, nedůvěřivě se na něho dívaly všechny čtyři, snad nejudiveněji vypadala Yazatap.

„Viděla jsi aspoň, jak jsem je probouzel?“ zeptal se Pepek Erelim.

„Taky nevím, čím jsi to udělal,“ přiznala. „Jako kdybys to dělal holýma rukama.“

„No vidíš, a to je ta správná odpověď!“ pochválil ji.

„Holýma rukama zabít, oživit, otevírat brány do vesmírů?“ vyjekla Erelim.

„Vidíš, je to tak,“ přitakal. „Mám sílu v sobě, proto se vás nebojím. Stačí mi pomyslet na obranu a už to je obrana silnější než vaše yvoro. Neříkám, že yvoro je slabá zbraň, ale už jsme i proti němu odolní.“

„Budeme muset proti vám urychleně vyvinout něco nového!“ podotkla suše Yazatap.

„Anebo žít s námi raději v míru,“ nabídl jí jinou možnost.

Neodpověděla, ale on na odpovědi netrval. Místo toho se soustředil na další propust, za kterou byl opět docela normální svět s modrou oblohou a zelenými rostlinami.

„Přistaň na kraji lesa,“ navrhl Pepek.

Mariuk ho poslechla a opatrně posadila letoun na plošinku nedaleko stromů. Pepek si ale dobře všiml, jak se stranou stojící křoví neohnulo, ale prolnulo okrajem létajícího talíře. Jejich duchovitá podstata se tedy nezměnila.

„Pro dnešek toho máme dost,“ řekl Pepek. „Za chvíli bude večer, utáboříme se.“

„Proč? Vždyť ještě není tma a necítíme žádnou únavu!“ protestovala Yazatap. Erelim, Mariuk i Xapho jí souhlasně přizvukovaly.

„Taky jste nic nedělaly, milé dámy,“ usmál se Pepek. „Ale já unavený jsem. Spočtěte si to. Sedm oživovacích dávek a deset otevřených bran, z toho dvě obtížnější Jupiterské. Mám toho zkrátka po krk a musím si nasát novou energii. A kromě toho je večer.“

„Nasát energii?“ podivila se tomu Yazatap.

„Snad si nemyslíte, že to všechno dělám jen tak?“ ohradil se. „Na všechno potřebujete energii. Mám proti vám výhodu, nezískávám ji z jídla jako vy, ale přímo ze svého okolí. Ale bez ní bych byl dávno se silami na dně. Uvažte, že jsem bez jídla o půl roku déle než vy.“

„Trochu zásob ještě máme. Nechceš si něco sníst?“ navrhla mu rychle Yazatap.

„Nechci,“ odmítl ji. „Jestli máte hlad, najezte se, mně stačí energie a tu si doplním i ve spaní. I když cítím, že je jí v tomhle světě nějak málo. Dá se ve vašem letadle spát vleže?“

„To je jednoduché,“ usmála se Yazatap. „Stačí sklopit sedačku.“

Předvedla mu to na jeho sedačce. Pepek si zkusil lehnout a byl spokojený, ačkoliv to nebylo úplně podle jeho představ.

„Lehněte si taky a zkuste usnout,“ vyzval je. „Hlídky držet nemusíte, v tomhle stavu vám tady nic neublíží.“

„Poslyš...“ oťukávala ho Yazatap opatrně. „Neříkala Erelim něco o tom, že jsi samec? Byly doby... víš, v našich starých pověstech... Budeš aspoň dodržovat příměří?“

„Bojíte se mě?“ naježil se Pepek. „Podívej, Yazatap, mé pojetí cti není stejné s vaším. Čest pro mě znamená držet dané slovo, i kdyby to pro mě bylo nevýhodné. Tohle podezírání si schovej na jindy, až nebudeme mít vážnější starosti. Měl jsem vás všechny čtyři před sebou bezbranné. Udělal jsem vám něco? Ne. Tak se mě nebojte. Ujišťuji tě, že tobě ani tvým dívkám neudělám nic, co by si samy nepřály. Po dobu cesty i potom. Stačí ti to?“

„Když to bereš takhle, stačilo by mi to,“ spokojila se.

„A teď už mě nechte spát!“ zavřel oči.

„A nebojíš se, že tě zabijeme ve spaní?“ zeptala se ho ještě.

„To byste zabily i samy sebe,“ řekl, ani neotevřel oči.

„Myslíš?“

„Jsme daleko mimo síť vašich konvertorů, beze mě se odsud nedostanete. Tak už neblázněte, jsme na jedné lodi.“

„Jsme na jedné lodi,“ přikývla Yazatap. „Ale ta loď je naše!“

„Nerozhoduje loď, ale lodivod,“ připomněl jí.

„Zatím jsi jím ty,“ souhlasila Yazatap.

„A budu až do přístavu!“ řekl a usnul.

Probudil se pozdě ráno.

Kolem bylo světlo, z okolního lesa stoupala bílá mlha. Rozhlédl se. Kolem něho spaly ve sklopených sedačkách čtyři baalské bojovnice. Všechny krásné jako obrázek, jen kdyby měly trochu víc svědomí a méně bojovnosti...

„Už nespíš, viď?“ ozvalo se vedle zašeptání.

Kromě něho byla vzhůru černovláska Xapho. Dívala se na něho, ale neodvážila se ho budit. Oslovila ho tiše až teď, když se probudil sám.

„Už nespím,“ zašeptal také, aby nebudil ostatní.

„Šel bys se mnou na chvíli ven?“ požádala ho. „Ať nebudíme ostatní... Chtěla bych si s tebou vědecky popovídat. Ještě nikdy jsem nejednala s Kanaáncem a už vůbec ne s takovým, jako jsi ty.“

Uvažoval, zda to není past. Neměla by být. Bude s ním přece Xapho a ta by mohla být jeho rukojmí, ale hlavně, co by tím získaly? Bez něho jsou ve vesmírech úplně ztracené.

„Měli bychom jim naznačit, kam jdeme,“ navrhl jí šeptem. „Aby se o tebe zbytečně nestrachovaly.“

„Už jsem jim to napsala na informační obrazovku,“ ujistila ho.

Pepek jen pokrčil rameny, Xapho to měla zřejmě promyšlené. Vyšla ven první a když se vysoukal za ní, opatrně zavřela vstup. Nevadilo jí, když se k ní natáhl a vzal ji za ruku. Měla ji kupodivu měkkou, u tak tvrdé bojovnice to ani nečekal. Nepatrně mu vadilo, že byla o hlavu vyšší než on, vypadal proti ní jako dítě. Že byla starší, s tím se musel smířit. Patřila přece k jinému živočišnému druhu, dost na tom, že se lidem podobala aspoň takhle. Hezká byla, to jí musel uznat, ale to bylo asi všechno. Zajímala ji přece věda.

Vedli se za ruce mezi stromy. Vyhýbala se jim, ačkoliv jimi mohli procházet, stejně jako křovisky. Zdejší rostliny jim nekladly žádný odpor. Vedla ho tak daleko, až z letadla viděli mezi listím jen pár stříbrných skvrnek v dálce.

„Posaď se,“ pokynula mu na mechovou pokrývku nevelkého paloučku.

Vyhověl jí. Proč ne? Pustil její ruku a posadil se na zkřížené nohy, ona stejně usedla proti němu. Chvíli oba mlčeli. Ďáblice byla dokonale krásná. Měla obličej i postavu řecké bohyně, trochu znehodnocenou vojenskou uniformou, ale ani ta nemohla zakrýt všechno. Bylo znát, že nebyla dlouho u kadeřníka, ale v soutěži Miss World by měla nejspíš nárok na vítěznou korunku i s těmi rozčepýřenými, neučesanými vlasy.

Xapho si ho také prohlížela se zájmem a Pepek si před ní připadal trapně, jako nějaký exot. Bylo mu jasné, že on na ni dojmem dokonalostí nepůsobí. Neměl postavu Apollóna, nanejvýš poněkud přerostlého skřeta. Nevěděl jak začít, ale začít by snad měla ona, když si to setkání vyžádala. Jenže ona mlčela.

„Tak povídej!“ nevydržel to a vybídl ji po chvilce ticha. „Oč jde?“

„Víš...“ řekla rozpačitě, asi také nevěděla jak začít. „Hodně jsem se zabývala historií. Bylo to mé hobby, tak tomu snad říkáte. V našich knihovnách jsou tisíce krystalů, nikdo je už ani nečte, jen jsem se v nich hrabala a některé mám i tady, kdyby tě to zajímalo...“

„Docela zajímavý koníček,“ připustil. „Zajímalo by mě to, jen co dokončíme cestu. To je teď pro nás nejdůležitější úkol.“

„Jistě, to já jen tak...“ řekla. „Víš, protože jsem se zajímala o historii, vím o tobě něco, co ostatní nevědí buď vůbec, nebo o tom mají jen mlhavé a všelijak pokřivené představy.“

„Pokřivené představy tedy máte, to už vím,“ usmál se na ni.

„Právě!“ řekla. „Ty jsi přece Kanaánec. Neříkám to proto, že bych tebou pohrdala, jak se asi obáváš. Právě naopak, už jsi přesvědčil i Yazatap, aby tě brala vážně a to je co říci! Jde mi o to, že jsi jistě lépe obeznámený s tím, jak svět chápete vy. Určitě jinak než my a to mě právě zajímá.“

„Dobře, oč jde?“ usmál se. Potěšilo ho, že mu přisuzuje znalosti, které sama nemá.

„Jde o to, že jsi samec,“ řekla suše a věcně, beze stopy emocí. „Před tebou jsem ještě žádného neviděla. U nás zkrátka nejste, jen ve starých krystalech jsem četla, že jste i u nás kdysi dávno bývali. Vím o tom ale jen málo a zajímá mě to.“

Seděl přímo před ní, ale cítil to jako urážku, když o něm hovořila jako o nějaké staré zkamenělině. Vzpomněl si, co mu na Zemi říkala Muriel. Od ní to byla zajímavá, naštěstí vzdálená informace, ale tady měl najednou pocit, že má tu hrůzu přímo na dosah. Až teď mu ta obludnost došla. Peklo plné krásných žen, které v životě neviděly muže! Muži vyhynuli jako dinosauři, děti se jim nerodí, vyrábějí je v továrnách. Příšerný svět!

„Au!“ zaúpěl. „Ty jsi ještě neviděla žádného kluka? Prosím tě, můžeš mi říct, kolik je ti let? Nezlob se, že se tě na to ptám, ale u vás se to těžko odhaduje!“

„Bylo mi dvaadvacet,“ řekla bezelstně. „Vím, jsem teprve mládě, ale nediv se, samce nejspíš v životě neviděla ani Yazatap a té už je přes tisíc pět set let! U nás prostě nejste!“

„A jak to bez nich děláte?“ vyhrkl.

„A co máme bez vás dělat?“ zeptala se. „K čemu vlastně jste, vy samci? Klidně se přiznám, že to nevím, ale ty bys to snad měl vědět, když jsi jedním z nich!“

„Poslyš, Xapho...“ zarazil se a chvíli přemýšlel, protože se mu to zdálo úděsné.

„Ty nevíš, jak přicházejí na svět děti?“ zeptal se jí.

„Jistěže to vím,“ ujistila ho. „Aspoň rámcově. Je to ale složitá technologie a nechápu, proč ji sem pleteš!“

„Nemluvím o vaší složité technologii!“ málem vybuchl, ale vzpamatoval se, uvědomil si, že ona za to přece nemůže. „Jak bych to... že ty ani nemáš mámu, které by ses narodila?“

„Mámu...“ uvažovala. „To je taky takové slovo ze starých krystalů...“

To se ví, že nemá, došlo mu. Žádná z těchto hezkých dívek nemá otce ani matku, dokonce už ani nevědí, co to znamená!

„My na to žádnou složitou technologii nemáme,“ dodal mírně. „Děti u nás děláme postaru, přírodním způsobem.“

„Vidíš! To právě chci od tebe vědět!“ rozzářila se. „Chci vědět, co znamenají ta stará slova: samec, gravidní, máma. A možná ještě jiná.“

„Možná by bylo lepší, kdybys to ani nevěděla,“ usmál se trochu kysele. „Já už něco o té vaší technologii vím. Otřesná.“

„Jak to tedy děláte vy? Povídej!“ dychtila to vědět.

„Jde to jednodušší cestou,“ řekl také suchým, vědeckým tónem. „Neodebíráme ženám vajíčka a neklonujeme je. Místo toho se oplodňují. A na to právě potřebuješ samce.“

Pravda, k porodu ho nepustili. Ale teoreticky to uměl. Správně použitá kosmická síla porod velice usnadňovala. Porody si ale nechávali dospělí lékaři pro sebe, podle hesla, že je to příliš vážná věc, než aby to svěřili nedostudovaným. I když primář Alexijev Oldovi už ve třinácti letech svěřoval bez mrknutí oka těžké operace mozku. Možná měla pravdu i Marie Hadrbolcová, když říkala, že je to kvůli psychické pohodě rodiček. Asi by se tvářily divně, kdyby jim měla asistovat dvanáctiletá dívenka, nebo dokonce nedejbože třináctiletý kluk! Ten argument vypadal pravděpodobně. Čtrnáctiletí skoro-doktoři, to už se sneslo.

Pepek nebyl lékař, ale mohl teď s převahou Xapho ujistit, že přírodní porod není nic tak strašného, jak si to představovala ona.

„To je neuvěřitelné!“ otřásla se.

„Má to i výhody,“ ujistil ji. „Nepotřebujeme složité technologie a každý člověk má matku. To je ta žena, ze které se narodil. Každá si své děti vychovává a má je ráda.“

„Každý člověk musí mít u vás... matku?“

„Každý, aspoň zpočátku. Obvykle k ní patří i otec. Moji rodiče zemřeli při havárii, ale ještě se na ně trochu pamatuji. Dokud jsem byl s nimi, bylo mi nádherně.“

„Kdo je to otec?“ zeptala se.

„Chlap, samec, co ženě pomáhá vychovávat děti,“ řekl. „Tvoří spolu se ženou rodinu, takové oficiální spojenectví k výchově dětí. Starají se o ně spolu. Tak se to u nás dělá.“

„Teda, máte to ale složité!“ politovala ho.

„Naopak!“ řekl. „Máme to jednodušší než vy. Nepotřebujeme na děti továrny. Stačí, aby se potkali muž a žena a vytvořili rodinu, takové spojenectví k výchově dětí. Pak už to jde skoro samo.

„Opravdu zajímavé!“ řekla, ale neznělo to moc nadšeně. „Takže ty jsi samec otec.“

„Otec nejsem, nemám ještě ženu,“ odmítl její označení. „Nejsem na to dost starý. Jsem skoro o třetinu tvého věku mladší. Co jsi dělala v patnácti letech ty?“

„V patnácti? To jsem byla v kadetce! Učili nás vojenské znalosti.“

„Takže zabíjet, zabíjet a zabíjet!“ řekl s despektem. „A jak se dělají děti? Nevíš!“

„Vždyť ti říkám, že to je složitá technologie!“ bránila se.

„Složitá technologie!“ vyprskl. „Jestli to dobře chápu, sama bys to nedokázala?“

„Nejsem lazarnice a není tu ani potřebná továrna. Zdejší obyvatelé jsou primitivové, vždyť nemají ani pořádné kryty!“

„Na tomto světě se nevedou války. Obyvatelé nepotřebují kryty, stačily by jim menší a jednodušší domy.“

„Domy... také tak archaické slovo...“ řekla. „Jako z těch krystalů...“

„Domy jsou přístřešky,“ řekl Pepek. „Mají střechu a většinou zdi, ale nepotřebují štíty proti atomovým výbuchům, deformační zóny a spoustu takových zbytečných věcí.“

„Něco takového jako domy tu mají. Ale nač jim jsou?“ chtěla vědět.

„Bydlí v nich,“ řekl. „Když neválčí, nepotřebují obrovské kryty, stačí jim jednoduché domy. Potřebuješ jen pár místností, abys měla kde spát a kam se ukrýt, aby na tebe nepršelo a bylo ti teplo. Máte v těch vašich podzemních městech nějaké místnosti, ne?“

„Kajuty...“ řekla. „Pak tam máme větší společné prostory, jídelny a tak...“

„To my také,“ řekl. „Máme i větší domy, kam se vejde lidí víc. Ale nejčastější jsou u nás rodiny, obvykle matka, otec a děti. Žijí pohromadě v jednom domě, dokud jejich děti nevyrostou a nevytvoří si vlastní nové rodiny.“

„Poslyš,“ zarazila se najednou. „Když jsi nám nabízel život v některém vašem světě, musely bychom přistoupit i na tyhle... rodiny?“

„Doporučil bych vám to,“ řekl vážně. „Povinné to není, ale rodina má cosi do sebe.“

„Mně to připadá takové neskutečné!“ zasmála se. „Už pouhá představa! Třeba s tebou. Uzavírat mír, budiž. Spojenectví proti společnému nepříteli, je to trochu divné, ale ještě si to umím představit. Ale spojenectví kvůli dětem? Pro jejich výrobu a výchovu?“

„Jak tak koukám, nevěděla by sis s tím vůbec rady!“ povzdychl si.

„My to naštěstí nepotřebujeme!“ zasmála se ulehčeně.

„Nepotřebujete to ve vašem protiatomovém bunkru,“ řekl vážně. „Až se dostanete do nového světa, budete vyřízené. Naše holky by to zvládly, u vás si tím nejsem vůbec jistý! Bez továren to nesvedete! Co potom s vámi?“

„Vlastně...“ zvážněla. „Máš pravdu, bez továren to nesvedeme... To je ale daň za naši civilizaci. Složité věci zvládáme jen pomocí odborníků.“

„Podívej se,“ řekl. „Co budeš dělat, když se dostaneš do neznámého světa?“

„Budeme se snažit vrátit,“ odvětila zaraženě.

„Dejme tomu, že to nepůjde, aspoň ne hned,“ pokračoval. „V takovém případě budete vděčné, že tam budu s vámi. V nouzi dokážu postavit přístřešek a opatřit jídlo, vy už to bez vaší složité technologie nedokážete. Nakonec bych dokázal vychovávat i ty děti.“

„Sám?“ podívala se na něho. „Ty je umíš sám... narodit?“

„To ne, na to musí být žena,“ řekl mírně. „Ale uměl bych jí s tím pomoci a stačil bych snad i na tu výchovu, aspoň doufám. Přinejmenším si to na rozdíl od vás umím představit. Vy jste příliš zprůmyslnělé, bez továren nemáte ani děti. Nevíte co s nimi, nevíte nic. Umíte jen zabíjet, to je zřejmě jednodušší.“

„Ty přece také umíš zabíjet!“ vyčetla mu uraženě.

„Umím,“ přiznal. „Ale na rozdíl od vás umím život i dát. To vy už ani nedovedete.“

„Nedovedeme,“ vzdychla si. „To nás v kadetce neučily.“

„Smutné je, žes to nezjistila ani z historických krystalů,“ potřásl hlavou. „Možná bys přišla na to, že vychovávat děti je docela krásné.“

„Krásné?“ zarazila se. „Co je na tom krásného? Děti by měli vychovávat odborníci na výchovu, ne?“

„Jak se to vezme,“ řekl. „Mě nějakou dobu vychovávali rodiče a pak ti odborníci, jak říkáš. Mohu to srovnávat, ale řeknu ti, rodiče byli lepší. Podle mě je krásnější, když si děti vychovávají rodiče sami, než když to dělají lidé, kteří k dětem nemají vztah.“

„V čem byli lepší?“

„Poslyš, Xapho, pamatuješ se na svou vlastní výchovu?“ podíval se jí do očí. „Byla jsi u těch odborníků vždycky spokojená? Nechtělo se ti někdy brečet?“

Natáhl se k ní a vzal ji za ruku. Nechtěla mu ji půjčit, chvíli se ji snažila odtáhnout, ale spíš jen symbolicky, ne silou, takže ji lehce udržel.

„Brečí jen mrňata!“ zabručela. „Větší děti už nebrečí!“

„Ale když ještě brečí, mazlí se s nimi ti odborníci?“ pokračoval.

„Jak, mazlí?“ nechápala. „Když brečí, nakopnou je, co taky jiného! Správná výchova má být správně tvrdá!“

Pepek se skoro zapotácel nad tou necitelností. Pustil její ruku, jako kdyby držel hada.

„Ty bys své dítě taky nakopla, kdyby brečelo?“ vybuchl.

„Nejsem ubohá vychovatelka, ale elitní výsadkářka,“ řekla zarputile. „Vychovatelky jsou ty, které neprojdou testy zdatnosti.“

„Takže ty bys děti nenakopla, ale rovnou zastřelila, co?“ vzdychl si.

Narovnal se a sedl si ke Xapho bokem, jen si oběma rukama objal kolena. Tohle snad ani není pravda! Blesklo mu hlavou, že i on má podobně tvrdou výchovu. V děcáku byl přece také hrdý, že nikdy nebrečí, ale tohle... tohle bylo příliš. Tahle holka zřejmě nebrečela ani když byla sama. Proč je vlastně zachraňuje? Protože jsou hezké? Hezké – ale bez citu. Není to nakonec – chyba?

„Vy jste mi ale případy!“ ulevil si po chvilce. „Neznáte svědomí ani city, děti místo mazlení kopete, bez továrny je ani nedokážete udělat... nedivím se, že jste taková primitivní nemehla!“

„Nejsme nemehla, ale nejlepší bojovnice!“ řekla, ale neznělo to hrdě, spíš prosebně.

„Bojovnice jistě,“ řekl. „To vám neberu. Pro válku jste dost dobré, zabíjet umíte. Ale v míru budete strašná nemehla a navíc necitelné potvory, to ti teda povím! Skoro začínám litovat, že jsem si s vámi něco začínal!“

„Co ti na nás vadí?“ ohradila se uraženě.

„Že jste jenom bojovnice!“ řekl. „Ve válce máte cenu své palebné síly, ale v míru jste k ničemu! A já vás lákám do země, kde je mír! Slibuji vám, že si vás tam budou lidé vážit, když budete užitečné. Jenže vy nic neumíte a nebudete nikdy nikomu užitečné! Ve světě, kde se nebojuje, jsou bojové znalosti zbytečné a vy žádné jiné ani nemáte!“

„Můžeme se ledacos naučit!“ řekla vyčítavě. „Když nám chybí lazarnice, přeškolí se na ně jiné, samozřejmě ze sekcí, kde to nejméně vadí.“

„Aspoň že tak,“ řekl. „Jenže vy čtyři neznáte nic, umíte jen zabíjet. Svědomí, city, láska, nic vám to neříká. Jak chcete v našem světě žít?“

„Láska... taky takové zvláštní, krystalické slovo!“ řekla.

„A to ani nevíš, že je jich víc druhů, že? Láska rodičovská, synovská, milenecká, s láskou se dá dělat ledacos.“

„To neznám,“ přiznala. „Dá se to naučit?“

„Těžko!“ řekl. „Mazlení z vás vychovatelky vykopaly, brečet neumíte, ačkoliv se to ani malé děti nemusí učit, brečí hned po narození. Co mám s vámi dělat?“

„Můžeme se ledacos naučit!“ opakovala zarputile.

„Na to je pozdě,“ vzdychl si. „Holka, která ve dvaadvaceti letech vidí poprvé kluka, ta toho zanedbala příliš mnoho! U nás mají některé ve tvém věku už vlastní děti a dovedou se o ně postarat! A ty aby ses to teprve začala učit! Není na to trochu pozdě?“

„Yazatap je starší, je jí už přes tisíc let!“ připomněla mu.

„Ta je nejspíš úplně odepsaný případ!“ řekl. „Ty by ses to snad naučila, ona už ne!“

„A naučíš mě to?“ podívala se na něho tázavě.

Otočil k ní opět hlavu a podíval se jí do očí a ačkoliv se na ni díval trochu odspodu, měl přitom pocit, že hovoří s malou holčičkou.

„Podívej, Xapho, řeknu ti to na rovinu,“ vzdychl si. „Je mi teprve patnáct let, to je na takové vztahy u nás příliš brzy. Nemít školení o léčení kosmickou energií, moc bych o tom nevěděl. I tak to znám spíš jen teoreticky. Jestli se mi podaří dotáhnout vás na některý náš svět, uvidíme, co se dá s vámi ještě dělat.“

„Říkal jsi, že by sis věděl rady i sám,“ vyčetla mu. „I s tou výchovou!“

„Budu si vědět rady,“ trval na tom. „Ale ne s tebou! Na to musí být dva, kdo si vědí rady, pěkně půl napůl. Tak aby si věděl rady i každý sám. Naše holky tohle všechno znají, vy ne. Zkrátka jste k ničemu!“

„Chceš říci, že jsem pro tebe... podřadná?“ zamračila se.

„Podřadná snad ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen pořádně zanedbaná. S kluky jsi nikdy nic neměla, bude to s tebou těžké. Nikdy ses s nikým nemazlila?“

„Mazlení se u nás považuje za slabost!“ ujistila ho vyčítavě.

„Však to taky slabost je!“ připustil bez váhání. „Ale krásná slabost! Když zrovna nejsi v bitvě, může to být přímo nádherná slabost!“

„Ale co když jsi v boji?“ mračila se na něho.

„V boji možná tvrdost potřebuješ,“ souhlasil. „Ale jsme teď v bitvě, nebo si můžeme nějakou menší slabost dovolit? Třeba jen na chvilku. Nechceš si to zkusit?“

„Neumím to,“ přiznala trochu zaskočeně Xapho.

„Vždyť to nic není!“ řekl. „Už tě někdy někdo... takhle pohladil po vlasech?“

Narovnal se a trochu si k ní přisedl. Natáhl k ní ruku a přejel jí dlaní nesměle po hlavě. Husté černé vlasy měla původně nakrátko, asi aby jí nepřekážely, ale v duchovitém stavu jí povyrostly, takže měla na hlavě naježenou černou neupravenou hřívu. To by jí ale odpustil, i tak byla hezčí než všechny dívky, které dosud znal.

„Ne, tohle mi ještě nikdo nikdy nedělal,“ otřásla se Xapho. „Je to takové... zvláštní.“

Přitáhl ji k sobě, až si přesedla vedle něho. Náhle mu bleskla hlavou Janinka. Co by asi řekla, kdyby ho viděla flirtovat s pravou ďáblicí o hlavu větší, než byl sám? Urazila by se, vysmála by se mu. A co matinka? Ta by teprve vyváděla! Kvákala by, že to přece říkala...

Janinka ale zůstala na Zemi, neměla o něho zájem. Snažil se snad víc než dost, aby se setkali, ale co udělala ona? Jeho telepatické pokusy vnímala, ale na žádný neodpověděla. Alexijev to řekl jasně. Kdyby chtěla, našla by si způsob, jak se domluvit.

Na rozdíl od ní se ďáblice Xapho o Pepka zajímala. A byla na něm závislejší. Kdyby Janinku neléčil on, léčil by ji někdo jiný, v Andělském světě bylo lékařů dost. Tady byl pro ty čtyři jedinou záchranou on.

Přitiskl se k ní, ale jen lehce, z boku, takže cítil teplo jejího těla. Říkal si, že ji nesmí vyplašit, ale upřímně řečeno, na víc si netroufal. Kluci v Andělském světě to měli snadnější. Tam když kluk navrhl holce, aby s ním chodila, mohl si být jistý aspoň tím, že ona ví oč jde. Znali se z přednášek, léčili spolu lidi. Doktor Alexijev sestavoval zpočátku léčebné rozvrhy tak, aby se pokud možno při léčení ve dvojicích střídali. Některé dvojice ale dosahovaly lepší synchronizace a lepších výsledků, ty nechával pohromadě. Byla to náhoda, že obvykle nezůstávaly spolu jen u léčení? Jen Pepka nikdo nevyhledával, ani na léčení, ani jinak. Tady o něho stála aspoň jedna ďáblice...

Ačkoliv... Xapho byla opravdu hezká jako obrázek. Usmál se na ni a hladil ji po vlasech.

„Řekni mi pravdu,“ vybídl ji měkčím hlasem. „Je ti to nepříjemné, nebo se ti to líbí?“

„Nevím,“ zaváhala. „Yazatap by se mi určitě vysmála.“

„Kašli na Yazatap!“ poručil jí. „Ta ti do toho nemá co mluvit! Líbí se ti to, nebo ne?“

„Snad,“ připustila nejistě.

„Tak jinak!“ změnil metodu. „Mám v tom pokračovat, nebo mám okamžitě přestat?“

„Radši ještě chvilku pokračuj!“ odvětila rychle a sama se k němu trochu přitiskla.

„Vidíš, Xapho!“ usmál se. „Ještě nejsi ztracená, když se ti aspoň tyhle drobné slabosti líbí. A to je teprve začátek, to si u nás dovolují k holkám i úplně malí kluci.“

„Začátek? To chceš říci, že by toho mělo být víc?“ zeptala se ho.

„Ovšem,“ ujistil ji. „Ale nechtěj všechno najednou. Musíš se to teprve naučit. Aby ti to bylo tak příjemné, abys bez toho nechtěla být. Aby ti to samotné bylo málo.“

„Tak ještě aspoň něco!“ poprosila ho.

Trochu se zarazil.

Ale co, řekl si, někdy s tím začít musí! Dvaadvacet let a ještě děvče nepolíbené? To už není přednost, to je katastrofa! Měla by se napravit. A je to snadné, vždyť na to sama čeká! Každý dospělý by mu vykládal, že má na to času dost, ale tady mu to nikdo vyčítat nebude, proč to aspoň nezkusit? Uvidíme, jestli se z těch tvrdých bojovnic, vychovávaných kopanci na profesionální zabijáky, dá vykřesat troška člověčí lidskosti!

„Dobře,“ usmál se. „Ale zavři oči, ať si to lépe vychutnáš. Něco z toho je lépe vnímat se zavřenýma očima, víš?“

Poslechla ho a napjatě očekávala, co bude.

Vzal její hlavu jemně do dlaní, trochu ji zaklonil a dal jí pusu. Až ho zamrazilo a sám se zachvěl. Ještě žádné dívce pusu nedal, žádná o něho nestála. Pro kamarádky byl dosud jen rozjívený Pepek, žádná si na něho nikdy nepomyslela, leda v nějakém hodně bujarém snu, kterému se sama po probuzení s chutí zasmála jako naprostému nesmyslu, ale nikdy by se k němu nepřiznala.

Ale co Janinka? Jakoby ho píchla výčitka.

Na druhou stranu, proč by si měl něco vyčítat? Janinka s ním přece nikdy nechodila, neměla o něho zájem. Potkal ji před rokem jen nakrátko a mimo přesvědčování, aby se dala na studia, ke kterému ani nemusela mít vlohy, spolu nic neměli. Jaképak výčitky? Její matka ji sama ohodnotila jako pitomou nánu...

Xapho se nehýbala. Zdálo se, že ji to překvapilo, ale nejevila snahu odstrčit ho. Jen se roztřásla, ale oči neotevřela, naopak křečovitě sevřela oční víčka. Pepka napadla kacířská myšlenka. Jestli v pekle nemají žádné ďábly, mohla to být opravdu její první pusa!

Pak sáhla rukou po jeho hlavě a zkusila ho také ještě nešikovně pohladit.

Tisíce let to neznají, říkal si Pepek, ale i po takové době v nich něco zůstalo! Tiskl své rty na její, jakoby se bál, že se mu to jen zdá. Byla to přece i jeho první pusa! A zrovna s tak atraktivní kráskou! Větší, starší, ale tak neznalou, až to volalo o pomstu.

Konečně se přestali líbat.

„Učíš se rychle,“ řekl trochu zadýchaně a narovnal ji. „Ani jsem ti neřekl, že je lepší dělat něco příjemného jinému, než nechat si to dělat!“

„Nevím,“ odvětila také trochu zadýchaně. „To mě jen tak napadlo!“

„Napadlo tě to ale dobře,“ usmál se na ni.

„Co to vlastně... děláme?“ zeptala se ho tiše.

„Ty to neznáš?“ řekl také tak tiše, jako kdyby je někdo mohl slyšet. „To první bylo obyčejné pohlazení, které sis celý život hloupě a zbytečně odpírala. A tomu poslednímu se říká políbení, čili pusa. Ani to ještě není všechno, ale už jsme přece jen dál než na začátku.“

„Dál než na začátku?“ otevřela oči a podívala se na něho zblízka. „To není všechno?“

„Necháme si něco na příště,“ rozhodl raději šalamounsky. „Zkus si o tom všem trochu zapřemýšlet. Možná ti dojde, že jsi dosud žila zbytečně. Žít jen pro válku je strašlivě málo. Neříkám, že člověk nesmí nikdy popadnout zbraň, v krajním případě je to nutné. Ale i pak se má člověk těšit na chvíle, kdy nemusí zabíjet, ale někomu dělat radost. Rozumíš?“

Chvíli neříkala nic, jen přemýšlela. Aby řeč nestála, dal jí ještě jednu pusu. Jen zavřela oči, ale sama už poslepu hledala svými ústy jeho.

„Kdybys mi to takhle řekl ještě před hodinou, urazila bych se,“ řekla trochu smutně, když se přestali líbat.

„A teď?“ podíval se na ni s očekáváním.

„Teď už se neurazím,“ usmála se. „Máš asi pravdu, žily jsme... chudě.“

Vstal a podal jí ruku. Nechápala proč, ale když jí pomohl vstát, odtáhla se.

„Já přece umím vstát sama!“ řekla dotčeně. „Nejsem padavka!“

„Ale jistě mi dopřeješ radost, když ti maličko pomohu,“ dodal.

„Není to zbytečné?“ opáčila udiveně.

„Někdy je to i o detailech,“ přitakal. „Nemusí to být pořád, ale pamatuj si, není nic špatného přijmout drobnou úsluhu od kluka, zejména když jsi od něho právě dostala první pusu. Ten den by sis měla správně pamatovat po celý život!“

„Považujete to za tak významné, abyste si to pamatovali?“

„Jistě,“ přikývl. „Hádám, že jsi byla dodneška děvče nepolíbené. Ode dneška to ale neplatí. To si u nás každá holka dobře pamatuje!“

„A co ty?“ usmála se na něho. „Taky se ještě pamatuješ na svoji první pusu?“

„Určitě,“ přikývl vážně. „Říkal jsem ti přece, že jsem ještě moc mladý! Takže jsem si tu první pusu prožil právě dnes a zrovna s tebou, víš?“

„Tak jsme na tom vlastně stejně?“ zasmála se trochu.

„Máme teď spolu něco společného. Třeba tu první pusu. A na to se nezapomíná!“

Janinka byla hezká jako obrázek, ale Xapho byla proti ní královna. Už mu nevadilo, že je starší a vyšší. Na Zemi by o něho taková holka ani pohledem nezavadila. Pro zdravotní sestřičky v Andělském světě byl vždycky jen klouček. Teď měl takovou krásnou holku v náručí! A dal jí první pusu, to se přece počítá! Nikdo jiný už u ní nemůže být první! Pepkovi vzrostlo sebevědomí jako nikdy předtím. Měl teď v náručí místo pozemské dívky ďáblici. Nikdy si ani ve snu nepředstavoval, že by to mohla být tak krásná holka. Napadlo ho, jak by všichni koukali, kdyby se mu podařilo vrátit se a přivést ji s sebou na Andělský svět, i kdyby vedle něho působila dojmem Eiffelovky.

Obrátili se zpátky k letadlu, ale nespěchali. Když ji vzal za ruku, nesnažila se mu vytrhnout, naopak, přitáhla se sama blíž k němu.

„Opravdu takhle vypadá vaše... spojenectví k výchově dětí?“ zeptala se ho.

„Kdepak, to ještě zdaleka není ono,“ zvážněl. „S první pusou to může souviset, ale nemusí. O dětech se musí rozhodovat zodpovědněji, víš?“ povídal už skoro bez ostychu.

„Takže to ještě není to, nač jste vy, samci?“ zajímala se.

Zarazil se. To snad ne! To přece nemůže myslet vážně! Ačkoliv – ona může. Vždyť o tom nic neví, bere ho jen jako vědeckou zajímavost...

„Ne,“ řekl vážně. „Pusou to obvykle začíná. Ale děti, to není jen tak! Měla bys o tom vědět víc, než o nich začneš doopravdy uvažovat. Abys je nezkoušela vychovávat kopanci. To se u nás opravdu nedělá! Ani v myšlenkách!“

„U nás ano,“ zvážněla také. „A nejen v myšlenkách! Kopance vedou ke správné tvrdosti! Tak nás vychovávali.“

„Vždyť říkám, že jste příšerní!“ zamračil se.

„Bojovnice musí být tvrdé, jinak neobstojí!“ namítala.

„Pro bojovníky je tvrdost správná vlastnost,“ souhlasil. „Ale člověk není pořád jen bojovník, to je u nás málo. Život není jen věčný boj. Máš teď naději nejen na nový život, ale také na to, že se dostaneš z vašeho příšerného světa.“

„Říkali nám, že Gehenna je nejkrásnější ve vesmíru. A ty ji považuješ za nejhorší!“

„Na to musíš poznat pár lepších světů,“ řekl vážně. „Až pak to pochopíš. U nás je Gehenna symbolem zla, hrůzy a ubohosti. Možná ti to časem taky dojde.“

„Poslyš, něco mi nejde z hlavy,“ mudrovala. „Když je mazlení tak snadné, proč nám to vždycky zakazovaly? Od vychovatelek po Yazatap? Mohly jsme se přece mazlit pokaždé, když jsme nebyly v bitvě, to by snad nikomu nevadilo?“

„Potřebovaly, abyste byly především tvrdé,“ pokrčil rameny. „Ale to není všechno. Můžeš se mazlit i s ostatními dívkami, ale časem poznáš, že to bez samců, jak nám říkáte, prostě není ono. S námi je to lepší! Nakonec by to třeba musely přiznat i kněžny. To se jim zřejmě nehodilo.“

„Co by musely přiznat?“ nechápala Xapho.

„Že jejich rozhodnutí zbavit se mužů nebylo správné.“

„Vždyť to jde i bez vás!“ namítla, ale už bez velkého přesvědčení.

„Jde to,“ přikývl. „Ale jak? Žádné mazlení, kopance a rány, tvrdost nade vše! Líbí se ti to? Já to považuji za ubohost. Jste pro vaše nafoukané kněžny jen pitomé, bezduché stroje na vraždění, nic víc. A to ještě netušíš, co všechno dalšího vám sebraly!“

„Jak můžeš vědět, co nám ještě sebraly?“ zamračila se.

„Je toho moc,“ vzdychl si. „Mohu to jen odhadovat, ale při vaší omezenosti nebudu daleko od pravdy. Hádám, že jste si jako malé nehrály. Neznáte panenky, se kterými si naše holky odmalička hrají. Zničily vám dětské hry i s dětstvím, rodičovskou lásku i s rodiči, kouzlo domova i s domovem, výchovu dětí i s vlastními dětmi, přátelství... které z těch slov ještě neznáte? Přiznej si, že to jsou pro vás krystalická slova bez významu, bez náplně! V dětech vidíte jen malé bojovnice, jenže u nás má slovo dítě víc významů, které vám nic neříkají! Co si třeba představíš pod pojmem dítě svých rodičů?“

„Máš pravdu,“ mračila se. „Právě jsi na mě vysypal takovou sbírku krystalických slov, že bych je asi dlouho hledala i ve velkém palubním slovníku.“

„Kašli na palubní slovník!“ poradil jí. „Krystalická slova ti nic neřeknou, dokud jejich význam nepochopíš, dokud je neoživíš. A to se ti se slovníkem nepodaří! Za to ti ručím!“

„Co mám tedy podle tebe dělat?“ urazila se.

„Teď? Nic,“ řekl. „Počkej, až vás dostanu do pořádného světa! Tam se se všemi těmi pojmy seznámíte pěkně zblízka. Pochopíte, co dneska nechápete.“

„Kdy to bude?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Postupujeme pomaleji než tenkrát. Až to bude, poznáš to.“

„A budeš se do té doby se mnou občas mazlit?“

Usmál se na ni. Hleďme! Ďáblici se to zalíbilo! Jak nám ta tvrdá bojovnice nádherně změkla! Ale co, to je jedině dobře!

„O to neměj strach!“ řekl šibalsky. „Na první pusu se nezapomíná. A já jsem ji dneska dostal právě od tebe, víš?“

„Já zase od tebe,“ usmála se na něho uvolněněji.

Mezi stromy už bylo vidět letadlo. Na vrcholku stála Yazatap a vyhlížela je. Pepkovi připadala, a ne bezdůvodně, jako Janinčina nelítostná matinka. Až na malý rozdíl. Yazatap vypadala mladší a inteligentnější. Inteligentnější nejspíš byla, ale mladší? Zdání klame! Ale co, snad nebude také tak ječet!

„Poslyš... co jí mám říci?“ znejistěla Xapho jako školačka, pozvaná do ředitelny.

Pepek rychle uvažoval. Ale co, řekl si. Yazatap nemá Xapho co vyčítat!

„Co bys jí říkala?“ usmál se. „Co jí je do toho? Byli jsme se projít v lese, to jí klidně řekni, do toho ostatního jí nic není! To je jen moje a tvoje záležitost.“

„Ale co když se zeptá, co jsme tam dělali? Podle subordinace jí to přece musím říci! Kdybys věděl, jak Yazatap na řádech bazíruje!“ namítla opatrně.

„Podle subordinace podléháš po dobu cesty mně,“ zamračil se. „Řekni jí po pravdě, že jsme se procházeli a diskutovali. Řekni jí, že to byl náš soukromý hovor a já si nepřeji, abys jeho obsah někomu říkala. Takže jí to neřekneš, dokud nesvolím. Pošli ji za mnou, ať si o to svolení řekne mně! A co jsme dělali navíc, to už vůbec není její starost!“

„Vážně to tak cítíš?“ podívala se na něho trochu nejistě. „V naší dohodě o subordinaci nic nebylo!“

„Tak ať!“ řekl. „Já na celou vaši subordinaci kašlu. Ale dokud budu mít sebemenší možnost aspoň maličko o tom rozhodovat, nenechám Yazatap otravovat ti život.“

„Ty mi chceš pomoci? Proti ní? Proč?“

„Protože,“ řekl. „Kluk se musí zastat holky, které dal pusu. To už je tak mezi námi.“

„Takové menší spojenectví proti Yazatap?“ usmála se na něho.

„Jo,“ přikývl. „Jsi teď můj spojenec a já tvůj. Nebo aspoň trochu.“

„Tak aspoň trochu!“ usmála se.

Yazatap je přivítala podezíravě. Xapho správně předpokládala, že začne s výslechem, ale už také tušila, jak to dopadne. Pepek Yazatap odpálil, že nešlo o takticko-technické údaje bojových letadel Baalů, takže nešlo o špionáž, jí se to zkrátka netýká a basta!

„Mám nárok vědět, o čem jednají mé podřízené!“ rozčilovala se Yazatap.

„Až budou tvé podřízené, vyzpovídej si je jak chceš, ale teď tady velím já!“ usadil ji Pepek. „Naše dohoda trvá na tom, že velím až do konce cesty. Počkej s tím, až se ti vrátí tvé velitelské pravomoci!“

Yazatap to překousla hodně kysele, ale odvrátila se a vsoukala se před nimi do letadla.

Pepek nechal opět řídit Mariuk. Nejprve s ní prošel pár bran, jak je procházel předtím. Za nimi byly možná krásné světy, ale příliš obyčejné. Pak ale všechny upozornil, že jdou do světů, kde občas neplatí běžné přírodní zákony. Jupiterské světy, tefirům nedostupné.

První je přivítal čistou šedí. Všechno tu mělo olověnou barvu, skály, voda i obloha. Rostly tu šedé rostliny, ale byl to svět tichý, bez živočichů.

Proletěli další bránou. Při jejím průletu se uvnitř letadla objevily modré plamínky, pokryly všechny přístroje i obrazovky, obraz vnějšího světa se kroutil jako klubko červů, od všech hrotů odskakovaly jiskry, ale letoun letěl dál a jakmile Pepek bránu zrušil, nepříjemné jevy skončily.

Svět, ve kterém se nacházeli teď, vypadal docela obyčejně.

„Zkus přistát na vršku tady toho kopce,“ požádal Pepek Mariuk.

Poslechla ho, ale Pepek si při přistávání jen povzdychl. Opět zpozoroval, jak místní rostliny neuhýbají před dosedajícím strojem, ale prostupují jeho okrajem.

„Dobrý, můžeš zase vzletět!“ požádal Mariuk.

„Proč?“ zeptala se ho klidně. „Chtěl jsi snad přistát!“

„Jen jsem potřeboval vyzkoušet, jestli jsme pořád ještě nehmotní,“ vysvětloval jim.

Visely na něm očima všechny čtyři, ale Pepek si to nesměl připustit.

„A jsme nehmotné dál, co?“ opáčila Yazatap tónem Já jsem to přece říkala.

„Jsme,“ přikývl. „Musíme dál. Pamatuji se na tyhle efekty s modrým ohněm, doufal jsem, že to bylo ono. Elektrický svět to tedy nebyl, škoda.“

„Tady všude ses předtím potuloval?“ pokračovala Yazatap ve výslechu.

„Jsem trochu tulák,“ usmál se na ni, jako by se nechumelilo. „Tenkrát jsem netušil, co se může stát, proto jsem si nevšiml, kdy nastala ta změna.“

Proletěli ještě několik bran, ale zůstávali pořád nehmotní.

„Co budeš dělat, až urazíme celou trasu?“ mračila se Yazatap.

„Vezmeme ji v opačném směru,“ ujišťoval ji. „Teď se vracíme po všech světech, kde jsem se předtím toulal. Může to ale být tak, že osudové rozhraní mění allohmotu ve hmotu jen při průletu správným směrem a změní nás až na zpáteční cestě.“

„Pěkná vyhlídka!“ lamentovala Yazatap.

„A pro dnešek dost!“ řekl Pepek, když Mariuk přistála na dalším světě a nějaké křoví jim opět trčelo přímo z okraje letadla.

„Zase utahaný? Vždyť ještě není večer!“ dívala se na něho podezíravě Yazatap.

„Večer ještě není, ale otevřených bran bylo víc než včera,“ připomněl jí. „Nehoňte mě, nebo padnu vysílením!“

„To jsi na tom výletu taky tak často odpočíval?“ podezírala ho Yazatap.

„Ne,“ usmál se. „Ale měl jsem lepší letadlo!“

„No dovol!“ vybuchla. „Naše letadlo je elitní univerzální vimaan Baalů, nedávno důkladně renovovaný...“

„Neberu vám to,“ přerušil ji rychle. „Moje letadlo bylo menší. Brána potřebuje energii úměrnou čtverci průměru. Předtím jsem ji obhazoval kolem svého letadla, což mi netrvalo ani vteřinu, s vaším letadlem udržuji bránu několik dlouhých vteřin otevřenou, než proletíte na druhou stranu. A to vyčerpává. Máš aspoň představu, jakou spotřebu energie mají vaše konvertory? Neznám je, ale tu sílu si představit dovedu. Musí být pořádná!“

„Kde máš to své letadlo?“ zavrčela.

„Rozbili mi je na Zemi tvoji krajané,“ řekl. „Nemohu za to, že jste bestie a umíte jen ničit, ničit a ničit.“

„Máš asi pravdu,“ ustoupila trochu. „Proč naše letadlo taky neobhodíš?“

„Netroufnu si na to,“ přiznal. „U menší brány to bylo snadné, u větší jsem rád, že ji udržím otevřenou. I tak mě vysiluje víc.“

„Naše konvertory jsou silnější, udrží brány třeba sto metrů široké!“ trumfovala ho.

„Jupiterské taky? O ty jde především!“ usadil ji.

„Dobře, dělej jak umíš!“ zavrčela zklamaně, ale nezbylo jí než couvnout. Jupiterské brány její civilizace vytvořit nedokázala, tam ho trumfnout nemohla.

Letadlo stálo, Mariuk si sklopila sedačku, ale na spaní bylo ještě brzy.

„Můžeme se ještě teď večer po tomhle světě projít!“ navrhla rychle Xapho.

„Nač ti to bude?“ protestovala Yazatap.

„Máme sedět tady?“ opáčila Xapho. „Tenhle svět vypadá překrásně, v lese tu rostou stromy, jaké doma nemáme a nám přece nemůže v nehmotném stavu nic ublížit!“

„Odkdy máš zrovna ty smysl pro krásno?“ zavrčela Yazatap neochotně.

„Proč by nemohla mít?“ zastal se Xapho okamžitě Pepek. „Náhodou má pravdu. Taky se tam půjdu podívat. Na to žádnou energii nepotřebujeme!“

„Tak si tedy jděte!“ ustoupila Yazatap nevrle.

Kromě Xapho a Pepka vystoupila i Erelim, prý byla také žhavá na lesní procházku. Nedala se odradit a Pepek neměl důvod ji před ostatními otevřeně odmítnout. Jen omluvně mrkl na Xapho, ale ta se jen usmívala.

Kráčeli chvíli křoví nekřoví, strom nestrom, jen co nejdál od letadla. Konečně Xapho usoudila, že na ně Yazatap neuvidí ani elektronickým dalekohledem a navrhla posadit se za veliký balvan, kde na ně nemůže být vidět vůbec. Zorganizovala to rázně. Nejprve usadila Erelim, vedle ní umístila Pepka a sama se posadila z jeho druhé strany.

„Přivedla jsem ji schválně,“ řekla mu. „Erelim je taky zvědavá na líbání. Využily jsme chvíle, kdy Mariuk ve velitelském pilotním sedadle zaujal let a neměla čas sledovat, o čem spolu přes komunikační obrazovky diskutujeme. Yazatap by nás určitě monitorovala, ale Mariuk to nenapadlo. Takže se dneska budeme líbat ve třech!“

„Aha!“ vzdychl si Pepek. „Neřekl jsem ti asi včas, že se to obvykle dělá mezi jedním mužem a jednou ženou, co?“

„Neřekl,“ odvětila bezelstně. „A proč nemůžeme být tři? Snad bys Erelim nezklamal? Kde teď sežene kluka, když jsi tu jen jeden? Copak to vadí?“

„Asi ano, má to jakési historické kořeny,“ vytáčel se.

„Tady na ně můžeme kašlat!“ navrhla Erelim. „Když už kašleme na Baal...“

„U nás to ale není zvykem,“ namítl rázně.

„Není?“ podívala se na něho zkoumavě Xapho. „A co znamená slovo harém? Dívala jsem se schválně do velkého slovníku. Místo, kde žijí všechny ženy jednoho muže. Ve všech pozemských jazycích, které to slovo znají, je muž v jednotném čísle a ženy v množném. I když to všechny jazyky neznají, čeština mezi nimi je. Tak jak je to tedy?“

„Pravda je, že to na Zemi existuje,“ ustoupil Pepek. „Ale jen u některých kmenů, ne všude. Čeština má to slovo pro popis zvyků jiných kmenů. V Čechách harémy nemáme.“

„Proč ne?“ zeptala se ho lakonicky Xapho.

„Není to u nás zvykem,“ opakoval. „Nechcete toho po mně trochu moc?“

„Poslyš, Pepku, to není spravedlivé!“ vyčetla mu Xapho. „Nemůžeš kvůli nám převzít zvyky jiného vašeho kmene? Po nás chceš opustit nejen náš kmen, ale i náš svět! A sám chceš trvat jen na jednom jediném kmeni! Zdá se ti to spravedlivé? Mně ne! To vážně chceš, aby Erelim a Mariuk zůstaly pod vlivem Yazatap?“

„Mariuk do toho chcete přibrat taky?“ obrátil oči v sloup.

„No jistě!“ přikývla Xapho. „Pepku, přece bys ji nenechal vězet Yazatap v drápech?“

Ten argument opravdu nečekal. Měl by asi trvat na tom, že může mít jen jednu, ale nebylo by dobré ponechat zbylé dvě pod vlivem dračice Yazatap. Ustoupit a mít je všechny najednou? To by byl opravdu harém. Co teď?

„No nazdar!“ povzdychl si. „Neříkal jsem ti, že jsem ještě mládě? Je mi teprve patnáct let a na takové vztahy mám dost času!“

„A na smrt čas máš?“ opáčila Erelim. „Hele, Pepku, co ti to udělá?“

Aby ho ďáblice takhle prosily, to věru nečekal.

„V Čechách by dívkám určitě vadilo, kdybych chodil se dvěma najednou!“ snažil se je od toho ze všech sil odradit.

„My se přizpůsobíme těm z harémů,“ slibovala mu úlisně Xapho. „Neříkal jsi mi dnes ráno, že jsi se mnou uzavřel takovou menší smlouvu?“

„Ano, ale jen s tebou,“ přikývl rázně. „Ne se třemi!“

„Zabít bys nás dokázal třeba i čtyři najednou!“ vyčetla mu Xapho. „Líbání je přitom mnohem snadnější a příjemnější!“

„To ano, ale když se budu líbat s jednou, co bude dělat druhá?“

„Počká, až na ni dojde řada!“ navrhla bezelstně Erelim.

„Teda holky, dostaly jste mě!“ povzdychl si. „Neměli bychom to lépe prohovořit? To není jen tak!“

„Nač bys čekal?“ poháněla ho Xapho. „Času máme málo, cesta brzy skončí a co pak?“

Pepek si ještě jednou vzdychl, pak odevzdaně, opatrně pohladil po nádherných zlatých vlasech Erelim. Trošku se zachvěla, jako bázní, ale pak se blaženě prohnula jako kočka.

„Počkej,“ zarazil se najednou. „Vždyť ona neví, o čem jsme diskutovali předtím.“

„No a co?“ lísala se k němu Xapho z druhé strany.

„Co když to pochopí jako ubližování, jako o tom mluvila Yazatap?“

„Toho se neboj,“ usmála se vítězně Xapho. „My jsme si to spolu vyříkaly. Pamatuji si všechno do slova a do písmene. Přece nezapomenu na den, kdy jsem dostala první pusu od kluka! Jen škoda, že nemůžeš dostat první pusu i od Erelim, ale jen ona od tebe!“

„No vidíš!“ chytil se toho Pepek.

„Ale ona to uznala,“ pokrčila rameny Xapho. „První může být přece jen jedna, to je jasné. Druhá musí být druhá, s tím se nedá nic dělat. Hlavně že budeš u nás obou první ty!“

To jsem si to zavařil! uvažoval Pepek v duchu, když pomalu hladil Erelim po vlasech. Mít hned dvě, ne-li tři. A u všech být první, to je vrchol! Co s tím? Správně by si měl vybrat jen jednu. Ale co má dělat? Měly svou pravdu, přece je nenechá v drápech Yazatap! Vzdát to nesmí! Když je předělá z čistých bojovnic na normální holky, Yazatap utře úplně! A pak se to nějak vyvrbí! Až si vybere jednu, pro ostatní jistě nějaké kluky sežene, takové krásné holky nezůstanou samy, to by v tom byl... sakra, čert! A ony jsou ďáblice! Ještě že jsme teprve u první pusy, napadlo ho. No, bude to hodně zajímavé!

Na Janinku už nemyslel. Slabou výčitku, co mu blikla hlavou, rázně zaplašil. Nestála o něho, má co chtěla. Vázat se na ni nebude, ona na něho také ne, beztak to nemělo smysl. Může si vybrat z krásnějších. A tyhle o něho přece stojí!

Otočil se, zlehka objal zlatovlasou Erelim a políbil ji. Holky si určitě řekly všechno, Erelim sama dychtivě zavřela oči, aby si svou první pusu pořádně vychutnala, jak to předtím navrhoval Xapho. Dodal si kuráže a otočil Erelim proti sobě, aby ji mohl obejmout nejen nesměle ze strany, ale zepředu. Seděli všichni tři za velkým kamenem jako obraz hříchu, Pepek líbal Erelim a stejně krásná černovláska Xapho mu hladila vlasy.

Tohle tak vidět andělští Ogdurové! Anebo ďáblice Yazatap! Koho by to pohoršilo víc?

A jak se dalo čekat, po chvilce se holky bez nejmenší stopy žárlivosti vyměnily. Pepek objímal Xapho a Erelim ho hladila ze strany. Kdyby si měl mezi nimi vybrat hned teď, Xapho by to vyhrála, ačkoliv ani Erelim nevypadala špatně.

Pepku, ty vole! opakoval si v duchu. Co blbneš? Jednu z nich strašně zklameš a kdo ví, co taková odmítnutá ďáblice dokáže? Jistě umí zabíjet čtyřiceti způsoby!

Vrátili se až při stmívání, ale obě mladičké ďáblice byly tak rozzářené, že to Yazatap nemohlo ujít. Prohlížela si je podezíravě, ale nic neřekla. Rozdělila jim čtyři placky, podobné karbanátkům, jen poněkud nezvyklé fialové barvy. Nabídla i Pepkovi, ale odmítl s tím, že jíst nepotřebuje. Všichni se pak uložili do rozložených sedaček a Pepek, jediný skutečně utahaný, usnul jako první.

To zas byl den!

Errata:

19.07.2021 09:58