Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spanilá jízda

Pepkův harém tedy bez reptání spolkl další, snad už poslední přírůstek.

Pepek to vzal stoicky. Čtyři jako pět? Měl by být určitě spokojený, na Zemi se po něm tolik krásných děvčat ani neohlédlo, o bývalé královně Yazatap nemluvě. Ale v koutku duše se obával chvíle, až začnou po Oáze chodit chlapi jako hory, holky po nich budou vzdychat a budou je mezi sebou srovnávat. Nebudou ty jeho litovat, že se s ním lehkovážně zahodily? Neměl by navrhnout, aby se Salgiel přidala jen na zkoušku? Teď tu byl jen Arael, s ním by se srovnávat mohl. Arael byl robustnější postavou, ale zdál se všem příliš opatrný, bázlivý. Co Pepkovi chybělo na vzhledu, dohnal proti němu elánem.

Nakonec, uvažoval, začaly si s tím samy. Měl přece zájem jen o Xapho, na tu si troufl. Byla starší než on, ale ne o tolik jako Yazatap a Salgiel. Ostatní se ale na něho nalepily jako vosy na med. Tefirky mají proti holkám ze Země výhodu, nebudou z nich vetché babice ani za tisíc let. Yazatap byla královnou před třemi tisíci a je jí dodnes. Xijtranské chobotnice ale Oldovi tvrdily, že i Učedníci s andělskými úpravami dosáhnou delšího věku. Dlouho o tom mezi sebou i s dospělými diskutovali, ale po pravdě řečeno, kdo nedosáhl druhé desítky let, nedokáže si stovku ani představit, jak je pro něho příšerně vzdálená. Asi by to měl probrat s Yazatap, ta má větší zkušenosti. Nebo s mladší Salgiel, je přece zkušená lazarnice, česky tomu odpovídá lékařka. Mohla by mít větší pochopení. Teď už je to ostatně i její věc.

V další diskusi ten večer probrali v rámci chystané rodiny všechno co měli na srdci. Pepek jim musel vysvětlit, proč nemůže splnit požadavek Salgiel, kterým je tak zaskočila. Salgiel zase připustila, že by se děti měly plánovat do klidnějších období a svolila počkat, až současné vypjaté časy přejdou. Nic jiného jí ani nezbývalo a prozatím jí stačilo, že ji ostatní přijaly mezi sebe. I to bylo pro ni vítězství. Rozhodla se ale neztrácet čas a obejít všechny tefirky na ostrově, aby je zbavila slepé nenávisti ke všemu andělskému.

Pepek odmítl uznat, že své úkoly na Zemi, Gehenně i Pegsda splnil a měl by se proto věnovat především Oáze a rodině.

„Mám na Zemi i jinde ještě spoustu práce,“ bránil se.

„Víme, chtěl jsi na Zemi vylepšit spravedlnost. Sám jsi neměl naději na úspěch, ale když jsi to vzal přes lidi, kteří jsou pro tento úkol určení a mají k tomu všechny dostupné prostředky, je to nejspíš vyřešené,“ přesvědčovala ho Yazatap.

„Vyřešené? V jedné nevelké zemičce?“ namítal Pepek. „Musím navštívit ještě hodně papalášů, než se to rozšíří do sousedních zemí, nemluvě o tom, jak přinutit vaše krajany, aby do toho přestali zasahovat. Dosavadní pokusy o jejich lákání do Oázy dopadly špatně. Přijal to jen Arael, ale to jsem nad ním stál s mečem a mohl si vybrat jen mezi Oázou a popravou. Moc se mu tady nelíbí a ještě nevíme, jestli si to nerozmyslí.“

„Řekla bych, že nebude jiný než ostatní,“ mávla rukou Yazatap. „Brzy zjistí, že se do války beztak nemůže vrátit. Tady je to v takové pohodě, že ztratí zájem o návrat.“

„Na Zemi zůstali ti, které jsem Oázou nezlákal,“ tvrdil Pepek. „Budou tam napomáhat všemu zlému a kazit co se dá.“

„Sám všechno zlo na světě nevymýtíš,“ varovala ho Yazatap.

„Aspoň o malý díl se pokusím,“ trval na svém. „Kromě toho, teď je na řadě Gehenna, přesněji duchové na ní. Ti na Zemi nemají o vysvobození zájem, dobrá, zbudou na konec. Ale o těch na Gehenně nevíme skoro nic. Duchové ze Země občas procházejí na Gehennu, aby si tam nabrali zbraně a energii a občas prý přitom vezmou na Zem ty, kdo už jsou na tom tak špatně, že souhlasí s jakýmikoliv podmínkami. Duchové na Gehenně zřejmě nemají nic takového, jako byla slušně organizovaná Základna klidu na Pegsda.“

„Na procházku parkem to ale taky nevypadá,“ mračila se obavami Yazatap. „Co když tam narazíš na lidožrouty?“

„S těmi mám už dostatečný trénink,“ řekl Pepek.

„Měly bychom tam jít s tebou,“ navrhla Xapho.

„Mám lepší nápad,“ řekl Pepek. „Založíme si základnu na Pegsda. Nebudete tam jako duchové, ale v normální hmotě. Mám takový parádní plán...“

„Jak bychom ti tam mohly pomáhat?“ vrtěla hlavou Xapho.

„Uvidíte,“ kasal se.

„Řekni nám to raději hned, ať to můžeme posoudit v klidu,“ požádala ho Yazatap.

Sesypaly se na něho všechny, ať s tím nedělá tajnosti.

„No dobrá,“ svolil. „Duchové jsou většinou staří fanatičtí válečníci a ti na Zemi netrpí nouzí, bude těžké je přesvědčovat. Mám lepší nápad. Na Zemi jsem si vyzkoušel něco, co nedokážete, ale pro mě to není těžké. Umím otevřít bránu mezi světy a prohodit do druhého světa něco hmotného. Jako duch snadno vniknu do vašich podzemních bunkrů do oddělení, kde se starají o děti. Od těch nejmenších po takové, které budou ještě přístupné rozumnému přesvědčování...“

„Ty chceš krást děti?“ mračila se Xapho. „Snad ne také z našeho Ar-Baal-Layett?“

„Těmi začneme!“ ujistil je. „Uvědomte si, co ty děti čeká? Výcvik na profesionální zabijáky a většinu smrt během prvních akcí. Nabídneme jim klidnější a mnohem delší život na našem ostrově. Salgiel, ty bys jako lazarnice měla něco vědět o nebezpečí degenerace. Hrozí to každé malé skupince jakýchkoliv živočichů. Tady je vás jen čtyři sta a všechny jste klonované, to je ještě horší. Po několika generacích byste byly příbuzensky provázané a šlo by to s vámi s kopce. Každý chlap ze Země, kterého sem dostanu, vám přinese více naděje. Nejen abyste mohly mít děti, ale také, jaké ty děti budou. Každý má totiž nějakou odlišnost, která bude pro vás také takový dar k nezaplacení.“

„O degeneraci se u nás mluvilo,“ řekla zaraženě Salgiel. „Ale velitelky nám tvrdily, že je to pro nejbližších sto tisíc let udržitelné pomocí zmrazených zárodků, kterými chtěly naši genetiku čas od času oživovat. Sto tvých chlapů by znamenalo také takové oživení.“

„Dejme tomu,“ řekla Xapho. „Jak to chceš provést?“

„Vždycky jich několik prohodím na Pegsda, vy je naložíte do airbusu a až se k vám připojím...“

„Jako duch? Těžko!“ namítla Xapho.

„...vrátíme se do Oázy a děti svěříme na vychování,“ nedal se zastavit. „Kolečko přes Jupiterské světy obletím sám za pár vteřin. Dnes bydlí v každém domku čtyři, pět válečnic, nebude problém přidat k nim dalších pět dětí. Jestli se nám podaří vytahat z Gehenny čtyři sta dětí, získáte rázem smysl života pro nejbližších deset až dvacet let.“

„To ale může narušit vojenskou rovnováhu!“ namítla Xapho.

„Nenaruší, když to vyváženě uděláme i u druhé strany,“ podotkl Pepek. „Jistě nám rády pomohou i bývalé bojovnice Árjá. A neměla by vám už být válka na Gehenně i její výsledek lhostejné? Ať vyhraje kdokoliv, vždycky to bude špatné vítězství.“

„To jistě,“ pokrčila nos Erelim. „Očekáváš, že elitní bojovnice přijmou s nadšením roli pouhých vychovatelek?“

„Ne,“ podíval se na ni přísně. „Přijmete roli matek. Bude to pro vás zkouška, ještě než si pořídíte vlastní děti.“

„My také?“ zarazila se Erelim.

„My první,“ řekl Pepek.

Nezdálo se, že by se jim to příliš líbilo, ale protesty se neobjevily a Pepek pokračoval v rozvíjení svého plánu. Yazatapina posádka znala dobře pevnost Ar-Baal-Layett, kde se rozhodli začít. Jen za velkého vzdychání vytáhla Yazatap přísně tajný plán pevnosti. Ani na něm nebylo z důvodů utajení všechno, jen obrysy stavby a umístění katapultů a hangárů vimaanů, ale Yazatap do plánu zpaměti zakreslila co věděla. Dětské oddělení bylo poměrně hluboko, ale Pepek tvrdil, že to nebude hrát roli.

Jeho úkol byl nejtěžší. Nejprve měl přivést airbus s tefirkami na Pegsda a zamaskovat je tam, jak jen bude možné. Pepek připustil nebezpečí, na které ho Yazatap upozornila. Při krátkých obdobích příměří si totiž zasloužilé bojovnice vybíraly na Pegsda dovolenou, aby si sportovně zastřílely do místních obyvatel. Létaly na ty výlety bojovými vimaany a kdyby přitom objevily neozbrojený airbus, jistě by neodolaly vystřelit si i na něj. Nepříjemnosti by mohli očekávat i od místních inteligentních obyvatel, kteří by neodolali příležitosti způsobit jim jakoukoliv škodu v dobré víře, že škodí nenáviděným lovkyním.

Pepek navrhl použít obyčejnou maskovací plachtu, napnutou a podloženou hlínou, aby její pravidelný tvar nepřitahoval nežádoucí oči. Roboti pro ni podle jeho návrhu vytvořili materiál, odrážející radarové paprsky podobně jako převažující vegetace na Pegsda. Yazatap si to prohlédla a hvízdla překvapením.

„Tebe by snad zaměstnaly i naše techy,“ řekla uznale. „Úplně dokonalé to není, naše radary jsou lepší než si myslíš, ale když to nebudou speciálně hledat, nevšimnou si toho.“

„Vaše techy že by mě vzaly?“ ušklíbl se Pepek. „Jako partnera, nebo jako jen trošku chytřejšího jelimana?“

„Jako partnera určitě ne,“ přiznala.

„Tak vidíš!“ potřásl hlavou. „Mají naše plány ještě nějakou jinou chybu?“

Chvíli to společně zkoumali, ale chybu neobjevila ani zkušená Yazatap.

„U nás se říká: Boj s blbostí se nedá vyhrát, protože blbost je věčná, ale nesmí se ani vzdát, jinak blbost zvítězí.“

„Zajímavá myšlenka!“ usmála se Erelim. „Jestli se nám to povede, budeme mít od zítřka na starosti i nějaké děti. Docela se na ně všechny těšíme.“

„O tom se ale musíte ještě hodně dovědět,“ řekl Pepek. „Naše holky jsou proti vám chodící encyklopedie. Zabývají se tím odmalička, mají na to panenky, takové makety dětí... ale zacházejí s nimi jako se živými. Vy si pamatujete nanejvýš výchovu pomocí kopanců, ale to ti povím, moje děti kopanci vychovávat nebudete!“

„Tvoje děti?“ zbystřila pozornost Erelim. „Ty už nějaké máš?“

„Zatím ne, ale brzy si nějaké přivezeme. Musíme se k nim chovat slušně. Až budeme mít nějaké spolu, musíte to už umět! A bude to problém, když o rodinách vůbec nic nevíte. Ve starých krystalech jsou popisované obecně, z toho se o nich nedá zjistit skoro nic.“

„Máš asi pravdu,“ přiznala trochu zaraženě. „Měl bys nám asi častěji vyprávět, jak to chodilo u vás v rodině, co si z toho pamatuješ. Měli bychom si na to vyhradit chvilku každý večer. My to neznáme, ale budeme to určitě potřebovat.“

„To tedy budete,“ ujistil ji. „Ale neboj se, zvládneme to.“

„Já si taky věřím,“ přikývla.

Ráno se před airbusem sešla celá Yazatapina posádka i se Salgiel. Pepek si je prohlédl a ani se nesnažil navrhnout jim, že by si na to vybral jen dvě, jak měl původně v plánu. Byly všechny oblečené v uniformách a plné nadšení.

„Jdeme na to!“ usmál se na ně.

Nastoupili a zakrátko byli na Pegsda. Pepek vybral ve shodě s Yazatap chráněný kout na pokraji lesa a skal, přistál a všechny se vyhrnuly natahovat maskovací plachtu. Zakrátko by letadlo odhalil jen místní obyvatel, pokud by si pamatoval, jak to tu vyhlíželo předtím.

„Počkejte na mě,“ řekl.

Pak se vznesl a proletěl nevelkou bránou, kterou si vytvořil. Ale netrvalo dlouho a byl zase zpátky, jenže byl v ranním slunci skoro úplně průhledný. Když si ale uvědomil, jak po něm jen mžourají, zviditelnil se jim víc.

„Držte mi palce, ať to dlouho nehledám,“ usmál se na ně.

Pak jim zmizel za bránou, kterou jen nakrátko zahlédly svůj bývalý domov...

Podle jeho výpočtu by měla být pevnost Ar-Baal-Layett v okruhu do deseti kilometrů, ale nikde kolem až k obzoru nic vidět nebylo. To ovšem nic neznamenalo. Tefirské pevnosti nevypadají jako pozemské hrady. Nemají žádné okázalé věže a zdi. Pevností by klidně mohl být nejbližší kopec. Podle Yazatapiných plánů to byla nepříliš vysoká kupole, vypínající se sotva padesát metrů nad okolní krajinou. Mohl to být také kopec, na kterém právě stál.

Pepek měl ale promyšlenou metodu, jak to zjistit. Rychle sešel do nejbližšího dolíku a odtud to vzal šikmo dolů. Jakmile se dostal hlavou pod úroveň terénu, už věděl, kde je.

Pevnost Ar-Baal-Layett se vypínala přímo za ním, její pracující atomové reaktory pod zemí svítily jako obrovské lucerny. Pepek se otočil a vzpomínal na plány.

Potíž byla, že kromě reaktorů z pevnosti mnoho neviděl. Místo kopce viděl před sebou osvětlenou hlubokou jámu. Tak nějak to mohli kdysi vidět pradávní stavitelé, když s touto obří stavbou začínali. Neviděl nic víc. Ani vrchní pancíř s mohutnou deformační zónou, ani tisíce, miliony nosných sloupů, zdí a přepážek.

Zamířil tam v dobré víře, že se v tom nějak orientuje. Vstoupil do deformační balastní zóny a chvíli opatrně postupoval šoupavým krokem vpřed, až prostoupil skrz stěnu do jedné z mnoha tisíců místností.

Byla tam tma, slabě prosvětlovaná reaktorem, nikde nikdo. V okrajových místnostech nic být nemělo. Mimořádně silné atomové údery a následné deformace prostoru se mohly projevit až sem, místnosti na okraji pevnosti byly prázdné, aby je mohl bez velkých škod čas od času zavalit balast hlušiny. Při vší úctě k síle a robustní konstrukci vnějšího pancíře to nebyla skořepina, co by pevnost při větším úderu zachránilo před zkázou. Největší odolnost mělo neviditelné krouživé pole. Jedině to mohlo vydržet strašlivé údery atomových zbraní, které v okolní krajině nezanechaly kámen na kameni a zamořily ji smrtící radioaktivitou.

Pomalu postupoval dál, přímo do další stěny. Až když jí prošel, vynořil se na konci dlouhé chodby vedené mírně do oblouku a rudě osvětlené nouzovým osvětlením.

Trochu se zachvěl, když si uvědomil, co vidí. Dlouhé, červeně osvětlené chodby, tak nějak lidé odpradávna popisovali peklo. A nejspíš tomu tak bylo, tohle přece bylo skutečné, pravé Peklo našich praotců. Třeba je kdysi navštívili dávní služebníci ďáblů, doprovázející své pány, kteří je ještě potřebovali a jen díky tomu přežili, aby mohli později své dojmy pod přísahou mlčení ostatním jelimanům vykládat. Nebyla to náhodná shoda okolností? Těžko. Shoda s pradávnými popisy přímo bila do očí!

Neměl ale čas obdivovat krásu Pekla v jeho nejčistší podobě. Chodba zřejmě patřila do vnější zóny. Musel se dostat do hlubin pevnosti a to se mu mohlo podařit jen tehdy, když najde schodiště, nebo bude mít štěstí a sveze se některým výtahem. Schodiště ani výtahy se ale na okraji pevnosti nenacházely, představovaly by nebezpečné zeslabení její konstrukce. Musel najít jinou chodbu, nikoliv obvodovou, ale radiální. Ačkoliv, Yazatap mu dala velice důležité instrukce, co se týče pevnosti:

„Na obvodě nejsou ani dlouhé radiální chodby. Pokud to nevezmeš skrz stěny rovnou ke středu pevnosti, musíš natrefit na některou z krátkých spojovacích chodbiček. Pevnost se podobá kruhovému bludišti. Spousta obvodových chodeb a jen někde průchod mezi dvěma sousedními vrstvami.“

Ačkoliv, uvědomil si, proč by musel hledat schodiště, když to může vzít šikmo dolů? Jakmile jeho nohy projdou stropem, propadne se o patro níž i bez schodiště a výtahu! Měl by to vzít šikmo dolů ke středu stavby.

Furiantsky si dupl a pomohl tomu idarchonem. Rázem byl po kolena v podlaze. Znovu dupl a podlaha vzlétla vstříc jeho obličeji, až leknutím zavřel oči. Proletěl bez problémů podlahou a rázem byl o patro níž. Ano, tak se na to musí!

Tímto způsobem se brzy dostal do hlubin pevnosti. Jednou se propadl do jakési velké haly, plné vimaanů, kolem nichž se rojily tefirky v něčem jako pracovní kombinézy, zřejmě techničky, neboli techy, jak jim říkala Yazatap, pak natrefil do něčeho, co mu připomínalo prázdné divadlo, ale divadlo to nebylo, to by muselo mít jeviště, tefirky prý divadla ani kina neměly. V některých místnostech bylo pusto, jinde po sobě tefirky div nešlapaly. Pevnost byla plná krásných žen, jen škoda, že jim krása nebránila nenávidět.

Nakonec se dostal na křižovatku, či co to bylo. Byla to prázdná kulatá místnost, do níž ústilo osm klikatých chodeb. Naštěstí to byl zřejmě labyrint i pro místní, takže tu Pepek našel směrovky a opět v duchu děkoval Yazatap za její výuku tefirštiny, když spatřil směrovku s nápisem: Líhně a základna mláďat.

Dál to bylo vlastně snadné, stačilo držet se směrovek. Vedly k výtahu, kde se Pepek se štěstím svezl s několika tefirkami. Vystupovaly v různých patrech, ale otevřenými dveřmi náhle zahlédl směrovku s nápisem Líhně, neváhal a vystoupil skrz zavírající se dveře.

Došlo mu, že je asi na místě. Za další stěnou spatřil dlouhou halu, kde od stropu visely dlouhé kovové tyče, na nichž byly v pravidelných intervalech zavěšeny na háčcích košíky. V každém košíku spokojeně spalo růžolící mimino. Některé tyče jen nehybně visely, jiné se pohupovaly. Zpravidla se z jednoho nebo více košíků ozýval nespokojený pláč. Bylo to asi řízené čidlem citlivým na pláč, neboť Pepek nikde nespatřil žádnou obsluhu. Hala s miminy byla bez dozoru jediné dospělé osoby.

Pepek chvíli uvažoval. Ano, tady by mohl začít. Mimin tu byly stovky, za pár minut jich mohl pobrat desítky. Pepek měl ale větší zájem o starší děti. Někde tu snad musí být něco jako školka, či o čem to holky mluvily?

Zapamatoval si polohu místnosti s miminy, ale ještě zkusil obejít několik okolních.

Chvíli procházel halami, kde to vypadalo jako v chemické továrně, ale pak měl štěstí. Narazil na tabulku Sekce mladších mláďat a hned v první místnosti objevil, co hledal.

Místnost byla nižší než jiné, ale když se postavil na stoleček, dozvěděl se snadno proč. Zřejmě kvůli úspoře místa byla místnost vodorovně přepůlena na dvě nízké. Byly dokonce spojené na dvou koncích schůdky. V každé místnosti byly desítky matraček, plných spících dětí. Na konci, kde byl Pepek, byly děti mladší, odhadoval je do tří let, žluté matrace měly menší, zřejmě aby se ušetřilo na prostoru a vešlo se jich víc. Za malými žlutými matracemi byly větší hnědé matrace, kde spaly děti do šesti let a za nimi byly zelené s dětmi do deseti let. Další část zelených byla v horním patře a za nimi byly v barvě khaki s nejstaršími. Tam už spaly dívenky skoro Pepkova věku.

Co teď? uvažoval Pepek.

Ty velké mohou být pokažené ďábelskou výchovou, mimina zase dají víc práce. Asi by bylo správné unést po několika dětech od každého věku, ale jak na to? Otevřít bránu na Pegsda, přivolat dívky a začít jim podávat děcko za děckem? Kolik jich dostanou ven, než vypukne poplach? Ty větší děti se nejspíš budou bránit. Pepkovi by ublížit nemohly, ale ani výsadkářky by je nemusely zvládnout bez škrábanců a modřin. Celá akce prakticky skončí, až se sem přiženou dospělé vychovatelky.

To ale mohl přece jen trochu oddálit a měl by to udělat, ještě než začne.

Do místnosti vedly z chodby jen jedny dveře. Pepek k nim došel a chvíli na ně nechal působit modrý oheň xeri, dokud kov dveří nezměkl. Pak očima, či přesněji antigravitací, do kovu několikrát udeřil. Na okraji dveří se vytvořilo několik záhybů, jako když vrazíte lžíci do kaše. Dokáže někdo tyhle dveře otevřít? Možná je budou muset prostřelit eldyfem, nebo si pomohou autogenem, ale tyto věci musí do dětského oddělení někdo přinést, těžko se tu budou válet někde poblíž.

A teď to bude chtít pohyb!

Postavil se na kraj místnosti a opatrně otevřel malou bránu velikosti talíře. Pohledem ven jako lodním oknem zjistil, že se nachází ve výšce téměř dvaceti metrů. Musel ji výškově srovnat. Už to kdysi zkoušel, šlo to, ale udržet bránu při výškovém posunutí bylo náročnější. Musel to ale tak udělat. Nemohl děti prostě vyhazovat ven. Být venku pár lidí s idarchonem, pomyslel si, vznášeli by ve výšce, zachycovali by všechno, co z brány vyletí a jemně by to pokládali na zem. Jenže děvčata na druhé straně neměla žádný z andělských darů, vyhozené děti by nezachytila. Nezbylo mu než otevřít bránu s korekcí výškového rozdílu. Dlouho ji asi neudrží, ale aspoň něco!

Malou bránou ale prošla telepatie. Nasměroval se na Xapho a přivolal si ji blíž. Aby dívky lépe viděly, kde je, zamával jim do brány rukou. Z druhé strany to asi bude působit zvláštně, došlo mu. Ruka mávající jen tak ve vzduchu. Požádal Xapho, aby se všechny tiše přesunuly blíž a připravily se.

Pak ruku stáhl, zrušil bránu a vytvořil další, větší.

Stěna na konci místnosti se propadla a vznikl otvor, za nímž byla travnatá pláň. Brána nebyla velká, auto by jí neprošlo a člověk jen když se trochu sehne, ale to by mělo stačit.

„Berte je ode mě a rovnejte je stranou!“ poručil Pepek Xapho.

Popadl očima matraci s nejbližší spící holčičkou, nadzvedl ji a vyšoupl branou ven. Xapho s Erelim ji popadly a rychle odnesly dál od brány, Yazatap s Mariuk se připravily pro další. Pepek zvedal děti očima a vyhazoval je branou, dívky je přebíraly.

Kupodivu se dosud žádné dítě neprobudilo, dokonce ani když je přenášel. Pepek je vznášel šetrně a plynule, také dívky se snažily, ale zdálo se mu to nepřirozené, jako kdyby byly pod vlivem uspávacích prášků či co... Nu což, bylo to lepší, než kdyby je museli nosit násilím, momentálně jim to jen nahrávalo.

Pepek ale už po šestém, sedmém dítěti cítil, že je to nad jeho síly.

„Xapho, Erelim, vlezte pro další až dovnitř,“ požádal dívky. „Na mě je to moc těžké! Budu vám jen držet bránu, nestačím je k té bráně ještě nosit.“

Dívky to rychle pochopily, v jeho telepatii bylo jistě znát vyčerpání. Proběhly sehnuté branou, popadly nejbližší matračku i se spící holčičkou a vynesly ji ven. V bráně se málem střetly s Mariuk a Yazatap, ale Mariuk jim uhnula s cesty, kdežto Yazatap počkala venku, dokud kolem ní neprošly. Pak se připojila k Mariuk, vzaly další a spěchaly k východu.

„Vezměte aspoň pár starších, leží trochu dál od brány!“ požádal Xapho s Erelim, když běžely kolem něho pro další dítě.

Poslechly ho, ale starší děti opravdu ležely dál od brány, což je více zdržovalo. Nejen tím, že pro ně musely dál, ale navíc se musely proplétat uličkami mezi spícími dívenkami a když některé přesahovala ruka či noha mimo matraci, musely přes ně přeskakovat.

„Mělo nás být víc!“ povzdechla si nahlas Yazatap, když klusala kolem něho.

„A ty bys na to vzal jen dvě!“ dodala jedovatě, když spolu s Mariuk nesla kolem něho ven další matračku se spícím dítětem a Pepek na první hlášku nereagoval.

„Uznávám to, nedomyslel jsem to, příště přibereme další, ale nemohl jsem vědět, jak to tu bude vypadat!“ opáčil Pepek směrovaně jen pro Yazatap.

„Z toho si nic nedělej, i mně to mělo dojít dřív!“ uznala naopak Yazatap při další cestě kolem Pepka. „Tady už jsme, ani ty mladší, dlouho nebyly.“

Vynášení dětí se zpomalovalo. Zdržení narůstalo především tím, že je vyrovnávaly dál a dál od brány. Také uvnitř pevnosti se prodlužovala vzdálenost mezi bránou a nejbližšími dětmi. Xapho s Erelim se navíc snažily pobrat aspoň několik starších, jenže se k nim musely proplést skoro přes celou halu a pro nejstarší vylézt o patro výš. Udělaly to, ale když kolem Pepka klusaly s třetí dívenkou, zatímco Yazatap s Mariuk za stejnou dobu vynosily dvanáct menších, uznal, že je to příliš pomalé.

„Berte ty zkraje,“ slevil. „Příště to uděláme jinak, teď jen ať jich vezmeme co nejvíc.“

Ačkoliv celou dobu stál na místě, zatímco dívky klusaly kolem něho, byl utahanější. Za chvíli už cítil, že prostě nemůže dál. Když kolem něho nesly další dítě Yazatap s Mariuk, zaměřil se na ně a řekl:

„Už se sem nevracejte, to bude stačit!“

„Copak, už nemůžeš?“ popíchla ho Yazatap.

„Mám toho po krk!“ opáčil. „A taky jsem už vysál všechnu energii z okolí!“

To druhé nebyla úplná pravda, nedaleko přece pracoval jaderný reaktor, ale Pepek se uchýlil k této výmluvě, kterou mu nemohly dokázat, aby nemusel přiznat, že je skutečně na konci svých sil. Trochu se před nimi styděl. On, jediný chlap mezi ženskými, tu jen stojí, nic nedělá a je na dně, kdežto ony běhají, venku přeskakují balvany, nosí děti i s matračkami a jsou přitom svěží? Pravda, bojovnice si celý dosavadní život pečlivě udržovaly fyzickou kondici, ty mladší si nic jiného než překážkové dráhy, trenažéry a simulátory nepamatovaly, ale co naplat, úplná pravda by zasadila příliš velkou ránu jeho pýše. Rozhodl se svést to na nějakou venkovní příčinu, jakou by byl třeba nedostatek energie.

Yazatap s Mariuk tedy zůstaly venku, branou proběhly dovnitř jen Xapho s Erelim, ale také se dozvěděly, že jdou naposledy.

„Vezmeme aspoň jedno dítě na zelené matračce, ať máme ode všech barev,“ navrhla spěšně Xapho a s Erelim v patách vyrazila tryskem. Za chvilku proběhly kolem Pepka, ten je následoval branou ven a teprve pak ji zrušil. Konečně si mohl oddechnout!

„Odnoste je zatím do airbusu, hned to obletím!“ navrhl dívkám a zmizel jim.

Když se za chvíli vynořil, zamířil vzduchem rovnou k airbusu. Měl opět hmotné tělo, mohl pilotovat. Uvnitř byla na hlídce Salgiel, Xapho s Erelim sem právě přinesly jedno z větších dětí.

„Zůstaňte u dětí, Yazatap!“ telepatoval Pepek druhé dvojici. „Přiletím s airbusem blíž, ať je nenosíte tak daleko!“

Jakmile byly dívky uvnitř, vznesl se s airbusem a zakrátko s ním dosedl na kamenitou planinu. Maskovací plachta přehozená přes trup pořád sveřepě simulovala balvan, jen její vytržené okraje plandaly, ale nebyl čas upevňovat je. Od vchodu airbusu bylo teď jen pár metrů k vyrovnaným řadám matraček stále ještě spících dětí.

„Budeš je nosit se mnou?“ zeptal se Salgiel.

„Jistě,“ přikývla. „Ale poslyš, není ti něco? Vypadáš strašně nezdravě!“

„Bledě, co?“ usmál se Pepek. „Utahaně. Udržoval jsem dlouho bránu, otevřenou při výškovém rozdílu, to je hodně velká zátěž.“

„Tak víš co?“ zvážněla Salgiel. „Zůstaň sedět za řízením a soustřeď se, abys byl fit, až odsud poletíme. Naše bojovnice to zvládnou samy.“

„Ty taky nejsi v nejlepší formě,“ přikývl Pepek, aniž si uvědomil, jak se jí dotkne.

Zle po něm loupla očima, ale hned jí došlo, že byl jen neomaleně upřímný a jistě to nemyslel tak zle, jak to vyznělo.

„Máš pravdu,“ usmála se trochu kysele. „Pořád jsem kost a kůže, co?“

„To se spraví,“ mávl rukou. „Potřebuješ jen trochu vydatnější jídlo a čas.“

„Nikdy nebudu taková jako ony,“ řekla tiše a odevzdaně.

„No a co? Tak nebudeš!“ opáčil. „Jestli tě to potěší, pořád se můžeš směle srovnávat se ženami ze Země a určitě nevyjdeš nejhůř. Máš přece jiné přednosti, ne? Poslyš, Salgiel, čím to, že ty děti spí? Taháme je jako kočka koťata, házíme s nimi, proč je to nevzbudí?“

„Nejspíš mají v sobě časovací uspávadlo,“ podotkla klidně. „U nás je také používají, není pak s nimi tolik práce.“

„Co je to uspávadlo, bych věděl, ale proč časovací?“ vyzvídal.

„Je silnější, ale jeho dávka se dá nastavit, aby se po uplynutí určité doby vyloučilo,“ odpovídala mu ochotně. „Bojovnicím se dávat nesmí, aby byly vždy pohotové pro nenadálé akce, ale u dětí se používá naprosto běžně. Až nastane jejich čas, probudí se. Skoro všechny naráz. Začali jsme naštěstí akci příliš brzy po ránu, kdy děti ještě spí.“

„A hlavně je pak nemusí nikdo hlídat, co?“ zamračil se Pepek. „Nám to pomohlo, ale není to dobré vysvědčení pro vychovatelky, že si to s nimi tak ulehčují!“

„Vychovatelky bývají úplně nejslabší,“ objasňovala mu to Salgiel. „Vychovatelkami se stávají ty, které se nehodí na nic jiného. Nemají tělesné schopnosti k boji, zručnost, aby byly dobré jako techničky, ani inteligenci, aby mohly alespoň mezi lazarnice.“

„Tomu říkáte výchova pomocí odborníků!“ vzdychl si Pepek. „Vždyť je vychovatelky vůbec nevychovávají! Nejspíš je ani neučí, to děláte strojem... co s nimi vůbec dělají?“

„Trochu je hlídají,“ řekla Salgiel. „Řeší spory, dbají, aby si navzájem neublížily, aby pravidelně cvičily a nezlenivěly...“

„...občas si do nich s gustem kopnou, co?“ dodal ironicky.

„To je výchova k tvrdosti,“ vzdychla si. „Děcka se brzy naučí brečet potají, jako malá holka jsem také často brečela. Při trénincích jsem bývala poslední... na skvělou budoucnost to nevypadalo. Zachránily mě testy. Přeřadili mě do přípravky lazarnic, byly jsme podřadné všechny, ale nebazírovalo se už na fyzických výkonech. Jako lazarnice jsem byla vždycky nadprůměrná, aspoň to...“

„Na Zemi bys dnes byla vážená špičková lékařka,“ ujistil ji vážně. „I mezi Učedníky bys patřila mezi génie. Kdybys získala ještě to, co máme my... Musím tě tam dostat. Aspoň to zkusím, ty si to zasloužíš. Jen jestli budeš potom ještě o mě stát...“

Podívala se na něho udiveně, pak se rozesmála. Došlo jí, že se usmívá, takže to myslel jen trochu s nadsázkou.

„Pepku, Pepku!“ pokárala ho. „Máš pravdu, neměla bych si dělat mindráky z toho, jak vypadám, i když některé rozdíly jsou příliš okaté. Ale upřímně, i ty vyjdeš ze srovnání s Araelem jako dívenka na vstupu do kadetky proti ostřílené pilotce! Na první dojem nejsi nic moc, to ti jistě neříkám nic nového. Ale ten druhý dojem... Něco z toho je jistě dané tím, že jsi byl v pravý čas na pravém místě. Něco ti přidávají tvé výjimečné vlastnosti, které ti dávají větší sílu. Ale upřímně se mi líbí tvé pojetí spravedlnosti. Uznáváš jiné hodnoty než my, ale buď je máš opravdu lepší, nebo ochotně převezmeš naše. Například jak ses postavil k diskusi o rodině. Vášnivě jsi nás přesvědčoval o výhodách vašeho typu, ale jen do chvíle, kdy ses ode mě dozvěděl o osudovém poměru tři ku jedné. Pak jsi stejně hladce uznal, že nám váš model nevyhoví. To třeba Arael tak rychle nedokázal.“

„Arael mi dělá starosti,“ posteskl si. „Zdá se mi, že se mu v Oáze nelíbí.“

„Víš co?“ usmála se na něho. „Nechme ho Simoniel, je to také lazarnice, ale speciálně zaměřená na psychiku. Ta nejrychleji zjistí, co za tím vězí.“

„Kolik je vlastně v Oáze lazarnic?“ zajímalo ho.

„I se mnou šest,“ řekla. „Tebe nepočítám, ty patříš do jiné kategorie.“

„Nepočítej,“ souhlasil. „Nejsem lékař, umím jen použít léčebnou sílu. Spíš bych měl být technik, ale v nouzi si troufnu i na léčení nemocných, i na vychovávání dětí.“

„Na to si snad troufne každá!“ opáčila Salgiel.

„To se tedy mýlíš,“ řekl vážně. „Moje pojetí vychovatelek je jiné než vaše. U nás musí mít vychovatelky lepší vzdělání, o inteligenci nemluvě. Nehodí se na to kdekterá. To samé se dá tvrdit o lazarnicích. U nás je to vysoce vážené povolání.“

„Aha!“ zamyslela se Salgiel. „Na obzoru je další rozdíl mezi našimi civilizacemi! Nebude to tak jednoduché, co?“

„To si tedy piš!“ řekl Pepek.

Plný airbus vzletěl a zakrátko přistál na pláži nedaleko od Pepkova domu v Oáze. Kolem se brzy seběhly tefirky z nejbližších domů. S jejich pomocí děvčátka přemístili do velké shromažďovací haly. Unesených dětí bylo téměř osmdesát, přesněji: tři ve věku kolem patnácti let, jedna zhruba dvanáctiletá, patnáct šestiletých a padesát šest tříletých.

„Budeme mít zpočátku samé dcery,“ vzdychl si Pepek. „Později budeme potřebovat tím víc kluků, ale jinak to nešlo.“

Než se děti začaly probouzet, nehovořilo se v Oáze o ničem jiném než o přidělování dětí do prozatímních rodin.

„Jaké si vezmeme my?“ zeptala se Pepka Erelim.

„Potíž je v tom, že jich je málo,“ vzdychl si Pepek. „Na pět žen jedno dítě. To bychom měli nárok na jedno.“

„Aha!“ usmála se Salgiel. „Bude se zřejmě rozdělovat spravedlivě, rovným dílem. Ale je tu háček. Pepek je asi jediný, kdo má už teď jakousi představu o výchově dětí. Logicky by měl mít nárok na víc dětí, protože je nejspíš zvládne lépe než my. A my ostatní mu v tom budeme jen asistovat, dokud to od něho neodkoukáme a nenaučíme se to.“

„No a co?“ podotkla Xapho. „Na příští nájezd nás poletí víc a víc dětí vynosíme, když už budeme vědět co a jak.“

„Příští nájezd podnikneme na některou pevnost Árjů,“ řekl Pepek. „Ve vaší pevnosti teď určitě panuje poprask a děti budou lépe hlídat.“

„Co když některé pětice nebudou mít o děti zájem?“ strachovala se Mariuk.

„Pak se jich více dostane na ostatní,“ mávl rukou Pepek. „Musíme brát ohled i na děti. Co když některé chtějí být spolu? Přirozené skupinky bychom neměli rozdělovat, vždycky je lepší mít nějaké sourozence.“

„Bude se to jen komplikovat,“ zamračila se Xapho. „Je to důležité? Neřekla bych.“

„Bez jedné takové skupinky bych se nikdy nedostal k Učedníkům,“ řekl Pepek vážně. „To znamená, že bych nebyl tady a vy byste všechny seděly na Pegsda, pokud byste touto dobou byly ještě naživu. Kamarádství považuji za velice důležité a nedám na ně dopustit.“

„To už je snad jedno,“ přidala se Erelim. „Když se Pepek za kamarádství přimlouvá, můžeme je respektovat. A když se na které pětice nedostane, budou na řadě příště, jistě náš nájezd brzy zopakujeme.“

Probouzení dětí očekávali napjatě všichni. Od převelení do kadetek se žádná tefirka mezi děti nevracela, ty starší neviděly děti už tisíce let a na vlastní dětství se pamatovaly jen mlhavě. Tady se měly se světem dětí setkat znovu a některé se toho trochu děsily.

Probuzení dětí se změnilo ve slavnostní okamžik. Pepek si to nenechal ujít, chtěl první dojem připravit co nejkrásnější a to se mu podařilo. Jak Salgiel správně předpověděla, po odeznění časovacího uspávacího prostředku se děti probudily skoro současně. Když otevřely oči, bylo kolem nich něco, co ještě v životě nespatřily. Místo strohých vojákyň stály kolem nich samé krásné dívky v nádherných barevných šatech, jako na nějakém podivném plese, kde chyběli kavalíři. Byl to tak krásný pohled, že se ani nejmenší děti nerozbrečely, ačkoliv si možná žádné netrouflo plakat nahlas, když z nich vychovatelky až dosud vytloukaly pláč ranami a kopanci. Většina dětí se po probuzení posadila a udiveně zírala. Teprve když si jen pár posledních rozespalců protíralo oči, usoudil Pepek, že je čas na ně promluvit.

„Dobré ráno všem,“ oslovil je telepaticky.

Děti na něho jen zíraly. Pepek začal nezvykle mírně. Nejprve se jich zeptal, které se navzájem znají? Když dostal v několika případech váhavou souhlasnou odpověď, pochválil je a prohodil pár slov o kamarádství. Zpočátku to nechápaly, kamarádství bylo opovrhovaná slabost. Nemohl lámat všechno přes koleno, ale jakési zárodky vztahů se objevily, zejména když se s tím už nikdo nemusel skrývat.

„Ode dneška budete žít mezi námi,“ sliboval jim. „Více času strávíte zábavou, kterou jste dosud neznaly. Potřebujete se ale také něco nového naučit a abyste to měly snadnější, nebudete bydlet pohromadě, ale s tetami, které vám s učením i se zábavou pomohou. Kdo chce ale bydlet s kamarádkami, nebojte se to říci. Takovému přání zkusíme vyhovět.“

Děti byly zpočátku zaražené, to se dalo pochopit. Vždyť se znenadání ocitly v úplně cizím prostředí a jen málo jich mělo do této chvíle nějaké citové vazby, aby jim pomohly počáteční šok překonat. Ale už v této chvíli se vytvořilo několik hloučků. Byly to často jen dvojice či trojice, ale už to bylo slibné.

Nejsilnější trojici vytvořily tři nejstarší dívenky. Ačkoliv byly přibližně Pepkova věku, byly trochu menší než on, ale od ostatních dětí se už dost odlišovaly.

„Ty jsi vychovatelka nebo agitátorka?“ obrátila se jedna z nich na Pepka.

„Tak trochu obojí!“ usmál se na ně.

„Počkej, to nedává smysl,“ zarazila se ihned dívenka. „Patříš už do kadetky?“

„Tady nemáme žádnou kadetku,“ usmál se na ně vlídně.

„Chceš snad říct, že nebudeme výsadkářky?“ zděsila se upřímně dívenka.

„To bude trochu problém,“ zvážněl Pepek. „Máme zájem o jiné obory než bojovnice. Jestli jste očekávaly vojenskou kariéru, budete se muset naučit něčemu jinému, ale určitě pro vás něco najdeme. Jak se jmenuješ?“

„Co je to za divnou sekci?“ zamračila se dívenka spolu s ostatními. „My tři jsme měly testy jasně na výsadkářky s výhledem na pilotní školu!“

Dotaz na jméno buď přeslechla, nebo ignorovala.

„Tady není žádná sekce,“ odvětil. „Tady je Oáza. Máme jiný režim, než jste znaly, snad se vám tu zalíbí. Nejste vy tři kamarádky?“

„Co to znamená, kamarádky?“ dožadovala se dívenka upřesnění tohoto slova, zřejmě je dosud nepoužívala.

„Třeba že byste chtěly být v jedné posádce,“ napadlo Pepka.

„To jsme samozřejmě chtěly!“ rozjasnila se trochu. „Vy už tady formujete posádky? Není to ale brzo?“

„O posádky nejde,“ trochu ustoupil. „Rozdělujeme do domů. V domech obvykle bydlí pětice a vás asi k některé pětici připojíme. Jak se vy tři jmenujete?“

„Já jsem Ramiel, vedle je Jibril a za námi stojí Hayliel,“ představila sebe i kamarádky.

„Prima,“ přikývl. „Můžete mi říkat Pepek.“

„Divné jméno!“ podivila se Ramiel. „A tohle tady není dětská sekce?“

„Ne, my nemáme sekce,“ ujistil je Pepek. „Jen domy, kde bydlíme.“

„My tři se chceme dostat do nějaké dobré posádky, nevzala bys nás do vaší?“ zkusila Ramiel kout železo, dokud je žhavé.

Pepka tím parádně zaskočila. Rychle promýšlel všechny souvislosti. Nebyl o mnoho starší, jenže těch pět, se kterými bydlel, měly být snad jeho... manželky?!? Ježkovy zraky! No jo, ale je to tak, když si je vezme...! Jestli adoptují nějaké děti, měly by to být jejich... dcery! Nedávno se kasal, že by si na výchovu dětí troufl, ale myslel výchovu od malička, ne začít u tak velkých holek! Vychovávat tyhle tři? To snad ne!

Jenže on přece začal s výchovou ještě větších. A kdyby jen s výchovou! Yazatap není žádná malá holka, ale stará protřelá ďáblice! A přece se ji Pepek pokusil změnit a jak se zdá, nebyl tak docela bez úspěchu.

„To vážně nevím!“ vzdychl si nerozhodně. „Myslel jsem, že adoptujeme dvě, možná tři mrňata. Vy jste na nás... tedy spíš na mě... trochu velké.“

„Jak to?“ naštětila se Ramiel. „Nejsme náhodou s tebou věkově skoro nastejno? Proč nás nechceš?“

„Právě proto, že jsme věkově skoro nastejno!“ odvětil. „To nebude dobré. Naše domy mají jinou hierarchii, než jste zvyklé. V jednom domě bydlí jedna rodina. Žádné velitelky a podřízené, jen rodiče a děti. Vy ale patříte mezi děti, ačkoliv jste dost velké a brzy byste se měly osamostatnit. Jenže já už mezi děti nepatřím. To by se pletlo.“

„Ale říkal jsi, že si chcete vzít nějaká mrňata. Proč ne nás?“

„Má pravdu!“ vložila se do sporu Yazatap. „Vždyť je to skoro jedno, ať jsou jim tři roky nebo patnáct. Než uplyne sto let, tyhle drobné rozdíly se přece srovnají!“

„Pro mě to jedno není,“ vzdychl si Pepek. „Od těch tříletých budu mít pořád aspoň dvanáct let odstup, ale tyhle tři by mi za chvilku přerostly přes hlavu!“

„No a co?“ opáčila Ramiel vzdorovitě. „Tak tě přerosteme.“

„Mezi námi jsou přece jen jakési jemné rozdíly!“ varoval ji Pepek.

„Tobě to vadí?“ ušklíbla se. „Nám ne!“

„To říkáte teď! Mám smutné tušení, že vám to vadit bude. Možná dřív než čekáte. Ani netušíte, co to bude!“

„Co ti dává drzost tvrdit, co nám bude a nebude vadit?“ rozpálila se.

„Zkušenosti, dítě,“ usmál se. „Zkušenosti, které zaručeně nemáte a nemůžete mít.“

„Hele, neurážej nás!“ ohradila se. „Jak můžeš tak drze tvrdit, že máš větší zkušenosti než my, když nevypadáš o moc starší?“

„Tak na to pozor!“ vložila se mezi ně opět Yazatap. „Tady musím dát zapravdu Pepkovi. Nevypadá starší než vy a skutečně starší není, ale zatímco vy jste nevytáhly paty z dětského oddělení a žádného nepřítele jste ještě ani koutkem oka nespatřily, Pepek jich už pár desítek zabil. A ne naráz z dálky jedinou šťastnou střelou, ale pěkně po jednom a zblízka. Pepek je proti vám protřelý vesmírný cestovatel, má zkušenosti s různými civilizacemi, jaké opravdu nemůžete mít. Na vašem místě bych ho hezky pokorně poslouchala. Navíc, jestli to správně chápu, chcete vstoupit do našeho domu. S tím je spojeno, že spadnete pod jeho rodičovskou pravomoc. Ta sice není tak rozsáhlá jako pravomoc velitelky, ale i rodič může dětem podle své libosti některé činnosti nařizovat a jiné zakazovat. Je tomu tak, Pepku?“

„Ne úplně,“ opravil ji. „Rodič není pánem nad životem dětí, má je ochraňovat. Může jim zakázat, co by jim ublížilo, zejména když škodlivost není na první pohled zřejmá a děti by to samy včas nerozpoznaly. Nesmí jim ale nařídit něco, co by jim škodilo. Zato velitelka smí podřízené poslat do bitvy i když ví, že se jí živé nevrátí. To rodič udělat nesmí.“

„Aha,“ řekla Yazatap. „To se tedy také mění... Ale řekni, co špatného se stane, když adoptujeme tyhle tři? Jistě by sis s nimi rozuměl, když jsou ve tvém věku.“

„To si děláš legraci?“ podíval se na ni utrápeně.

„Ne. Jen nechápu tvé důvody.“

„Neříkej!“ vzdychl si. „Taková odbornice aby nevěděla, co tady bude vadit?“

„Myslíš... no jo... vlastně ano...“ zarazila se.

Nachytat protřelou ďáblici v situaci, kdy jí až po trknutí dojde, že chtěla provést něco nepředloženého, se Pepkovi podařilo málokdy. Ale tentokrát jí to došlo.

„Máš pravdu,“ přiznala sklesleji. „Nedělalo by to dobrotu. Na druhou stranu budou nejvíc potřebovat výchovný vliv.“

„To půjde,“ řekl Pepek. „Asi tu uděláme něco jako školu, nebo něco takového. Erelim měla nápad, že bych po večerech vyprávěl, co si pamatuji z naší pozemské rodiny. Nejsem proti tomu, ale radši bych uspořádal takovou... besedu v tomto sále, třeba to bude zajímavé pro všechny.“

„Dobrý nápad,“ přidala se Yazatap. „Už jsem tady něco takového přednášela, ale ty znáš novější a možná i lepší rodinu, než jsem u vás poznala.“

„Ale co bude s dělením dětí?“ připomněla jim Tabris, proč tu všichni jsou.

„Byla bych pro Pepkův návrh,“ přihlásila se rychle Erelim. „Nerozdělovat děti, které k sobě patří. Vždyť se brzy dostane na všechny! A co kdybychom se shodli rozdělit se o děti podle nějakého klíče? Co třeba, když to jsou Baalky, svěřit je přednostně Arjám?“

„Schválně jsme se promíchaly, abychom odstranily kmenovou příslušnost!“ zamračila se na ni Tabris. „Zase chceš rozlišovat Baalky a Árjá?“

„To by vážně nebylo dobré!“ přidal se k Tabris Pepek. „Kromě toho si myslím, že to nic neřeší, právě proto, že jste promíchané a v každém domě může být aspoň jedna bývalá Árjá. Rozhodně jsem pro jiný klíč.“

„Ale jaký?“ zamračila se na něho na oplátku Erelim.

„Podle mě je spravedlivější los,“ řekl Pepek. „Ať si děti vytvoří party, možná některé zbudou i jednotlivě. A pak si samy vylosují dům, do kterého připadnou.“

„Jak to chceš dělat?“ dorážela na něho Erelim.

„Mohl bych do toho zapojit počítač,“ uvažoval Pepek. „Ale pak by mě mohl kdekdo podezírat, že jsem to ovlivnil. Uděláme to jednodušším způsobem. Rozhodne čistá náhoda. Opatřím destičky s čísly, domy očíslujeme podle pořadí jak jsem je stavěl, čísla vsypeme do neprůhledné nádoby a z každé party jedno dítě vytáhne číslo domu, kde bude parta bydlet.“

„Ale co když chtějí některé děti bydlet u určité rodiny a nikde jinde?“ namítla Erelim.

„Takovým požadavkům můžeme dát přednost, nebude jich mnoho,“ ustoupil Pepek.

„Nevím!“ vrtěla hlavou Erelim. „Aby nechtěly všechny bydlet u nás! Jsi tady v této chvíli jediný, koho trochu znají!“

„Pak si naopak my vylosujeme jen jednu skupinku,“ řešil by to Pepek.

Losování ďáblice neznaly. V dosavadním životě buď poslouchaly rozkazy nebo je bez ohledu na mínění jiných vydávaly. Když se ale Pepek rozhlédl, viděl, že proti jeho nápadu nikdo neprotestuje. Zbývalo mu opatřit losovací zařízení, ale s tím se netrápil, přinesl velký džbán a sadu koleček, na které napsal čísla domů. Při popisování se pro jistotu přítomných zeptal, jestli se některá dočasná rodina této možnosti nevzdá.

„Časem se jistě dostane na všechny,“ zdůvodňoval to. „Ale teď to nejde jinak. Který dům se rozhodne počkat na další losování?“

Přihlásil se Arael, jediný chlap v Oáze z rodu tefirů.

„Nemám ještě ženy,“ řekl. „Ale až si je vyberu, nebudu potřebovat adoptovat cizí děti, vystačím si s vlastními. Sám si na výchovu mláďat ani netroufám.“

Pepek se na něho podíval trochu přísně.

„Neadoptujeme děti, protože bychom nemohli mít vlastní, ale abychom pomohli těm dětem, Araeli,“ pokáral ho. „Přijal bych, že si na to netroufáš, to vypadá zodpovědněji.“

Araela do losování nezařadil, ale takovou opatrnost nesdílela žádná ze čtyř set tefirek.

Mezi dětmi zatím nastala strkanice a tvořily se party. Erelim správně odhadla, že by chtěly všechny bydlet v domě číslo jedna s Pepkem, kam by se ani nevešly, takže nezbylo než spravedlivě losovat.

„Když si tě vytáhneme, bude to platit?“ ujišťovala se u Pepka Ramiel.

„Proti náhodě se protesty nepřijímají!“ opáčil Pepek, ačkoliv se v koutku duše obával, aby právě partě drzé Ramiel náhoda nepomohla.

Ramiel se ale nedala odstrčit a na losování byla první. K její partě se mezitím přidala dvanáctiletá Nakir, takže tato parta byla nejstarší. Ramiel se ve džbánu přehrabávala dlouho. Asi doufala, že pozná nějaké číslo po hmatu, ale číslíčka byla napsaná tenkou fixkou, takže neměla žádnou naději podvádět.

Konečně vytáhla první destičku.

K velkému zklamání party to byla dvojka, číslo sousedního domu.

„Aspoň to nemáme daleko!“ utěšovala Ramiel zklamané kamarádky. „Budeme k nim chodit na návštěvy, nějaká záminka se vždycky najde, ne?“

Ta čistá upřímnost vyvolala úsměv nejen Pepkův, ale většiny okolo.

Losování pokračovalo a již třetí parta vyrazila nefalšovaný jásot, když pro ni šestiletá Eilael vytáhla jedničku.

Ostatní děti se naopak dívaly zklamaně. Vytažené destičky se do losování nevracely, takže tohle štěstí mohlo potkat jen jednu partu.

Pepek se pokusil zklamané utěšit, že se brzy sejdou v tomto sále na debatách, ale byla to slabá útěcha. Party hodnotily jen větší či menší štěstí, měřené vzdáleností vylosovaného domu od jedničky.

„Ale co s nimi budeme dělat?“ zeptala se Pepka nerozhodně jedna z tefirek.

„Teď si všichni odvedeme vylosované děti domů,“ rozhodl Pepek. „Oblečeme je, ať nejsou v uniformách, ukážeme jim, co kde je a nasnídáme se s nimi, ať nemají hlad. Kde by bylo málo místa u stolu, objednáme větší stůl, stejně jako když někde budou chybět židle. Po obědě budu v hale povídat o rodině, jak se na ni pamatuji. Koho to zajímá, přijďte.“

„To tu ale bude nával!“ komentovala to s úsměvem Erelim. „Nás se to týká také?“

„Jistě,“ přikývl Pepek.

„A kdy uspořádáme další výpravu za dětmi?“ zeptala se Xapho.

„Až podle toho, jak zvládneme první dávku,“ usmál se Pepek.

Errata:

19.07.2021 09:58