Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Salgiel

První den byl na dlouhou dobu obrovským zážitkem a důvodem k dlouhým povídáním nejen pro všechny děti, ale i pro dospělé bývalé bojovnice.

Do Pepkova domu se odvážně vhrnuly tři dívenky. Nejstarší šestiletá Eilael si za ruce pyšně vedla dvě nové sestřičky, pětiletou Jinn a ještě menší Malakim. Kvůli dětem museli rychle přeorganizovat pokoje. V jednom z pěti, sousedícím v velkou halou, kde spal zprvu Pepek a pak Salgiel, měla být dětská ložnice, v ostatních měli bydlet dospělí. Každý nemohl mít vlastní pokojík a proto Pepek navrhl sestěhovat se po dvou.

„V tom případě si zamlouvám pokojík s Pepkem!“ řekla ze žertu Mariuk.

„To by se ti hodilo!“ opáčila Yazatap. „Pepek jistě sám spát nebude, ale v jeho pokoji se žádná nemůže usadit natrvalo. To si uspořádáme později. Já asi přiberu do pokoje Salgiel a vy tři si mezi sebou vylosujte, která bude bydlet sama a které dvě spolu.“

Losování se zřejmě zalíbilo, takže to udělaly stejně: džbán se třemi plackami, na dvou byl označen společný pokoj a na třetí samostatný. Vytáhla si jej hned napoprvé Erelim, čímž bylo losování ukončeno, i když si Xapho s Mariuk pro pořádek také sáhly do džbánu.

„Budu nejdál od Pepka i od dětí!“ stěžovala si Erelim.

„Zato budeš mít nejvíc klidu,“ utěšovala ji Xapho.

„Uvidíme, jak to bude klapat,“ řekl Pepek. „Pojďme stěhovat.“

Pohovky i osobní skříně přestěhovaly snadno. Pepek do dětského pokoje objednal tři dětské postýlky a dvě skříně. Objevily se sice uprostřed pokoje, ale přemístit je na správná místa byla otázka chviličky.

„Tak děcka!“ vybídl dívenky. „Podělte se o postýlky, jsou všechny stejné, ale musíte si je vyzkoušet, jestli se vám na nich bude dobře ležet!“

V okamžiku ležely tři dívenky na postýlkách.

„A teď nastane strojení!“ řekl Pepek. „Holky, vezměte jim míry, objednáme jim šaty a hrací kombinézy. A vy tři vzpomínejte, jaká barva šatů se vám nejvíc zamlouvá?“

Nastalo krátké dohadování a po něm objednávání šatiček a strojení. Zakrátko byly tři dívenky jako princezničky, ovšem všechny tři ve žlutých šatech, jako měla Erelim.

„Nevadí, barvy nás nebolí,“ řekl Pepek.

„Hele, Pepku, jak to vlastně mluvíš?“ odvážila se přijít s dotazem Eilael, když všichni seděli u svačinky ve velké hale u společného stolu.

„Na to si asi budete muset zvyknout,“ usmál se na ni Pepek. „Hrozně špatně mluvím, proto raději telepatím. Ale rozumíte mi, ne?“

„Rozumíme ti, ale je to... divné,“ rozumovala Eilael. „Kde ses to naučila?“

„To už je dávno,“ vzpomínal Pepek. „Mezi Učedníky jsem se dostal ve světě, zvaném Útočiště. Později jsme zjistili, že tam žijí původní obyvatelé a odstěhovali jsme se jinam, ale tenkrát nám tam bylo docela dobře. Dneska se Útočišti říká Okifeia.“

„Proč jste tam nezůstali, když vám tam bylo dobře?“ zeptala se Eilael.

„Protože jsme se nelíbili původním obyvatelům,“ řekl Pepek. „To byl jejich svět, my jsme tam nebyli doma. Když nás slušně požádali, abychom odešli, udělali jsme to.“

To si ovšem skutečnost hodně přikrášlil! Slušné to zrovna nebylo, Mrzouti byli pěkní prevíti, byl to parádní vyhazov a Olda s Máňou to málem odnesli! Ale to teď nehrálo roli.

„Vy jste o ten svět nechtěli bojovat?“ přidala se s otázkou Erelim.

„Ne, to my zásadně neděláme,“ řekl Pepek. „Válka o svět, který už někomu patří, nám připadá nemravná. Vždyť je ve vesmíru světů víc a některé jsou krásné jako Útočiště. Zdejší svět je stejně pustý jako krásný. Nemusíme nic dobývat, nemusíme ničit ani zabíjet.“

„Nevím,“ přemýšlela Erelim. „Nás učili, že si máme vážit hlavně toho, na čem leží krev naše a našich spolubojovnic. Jak si máme vážit světa který jsme dostaly zadarmo?“

Pepek k ní prudce vzhlédl.

„Budete si Oázy vážit jako daru!“ řekl tak ostře, jak se dalo telepaticky vyjádřit.

„Co je ale zadarmo, toho si člověk obvykle neváží!“ přidala se i Xapho.

„Zadarmo dýcháte i vzduch,“ řekl Pepek. „Je zdarma, ale zkuste se bez něj obejít! Pod vodou se utopíte, nebo se udusíte. Nedá se všechno poměřovat penězi, protihodnotami ani povýšením. Když nějaký svět obsadíte silou, bude na něm asi ležet vaše krev, jistě. Ale také krev těch, komu ten svět patřil před vámi. A ta bude ležet na vás jako prokletí. Násilí se šíří jako požár. Nevím, na kom jste dobyly Gehennu, ale jak to dopadlo? Pokračovaly jste pak ve válce mezi sebou, až jste ji úplně zničily. Vyvraždily jste i většinu vlastních kmenů. Zbývají už jen dva poslední, ale pořád se bijete. A vítěz bude muset zahájit válku o svět, kde by mohl žít, protože na Gehenně se dá žít už jen ve vašich jeskyních.“

„Říkala jsem ti přece, co se stane, až někdo zvítězí!“ řekla zachmuřeně Yazatap.

„Říkala jsi, že se vrhnete na nás,“ přikývl vážně Pepek. „Ale my se budeme bránit.“

„Takže byste také zabíjeli, kdybyste mohli!“ odsekla Yazatap.

„Zabít někoho, kdo se snaží zabít mě, nepovažuji za chybu,“ řekl Pepek. „Při obraně mohu použít zbraně bez výčitek svědomí.“

„Svědomí...,“ chmuřila se Yazatap. „Ani s těmi zbraněmi to není snadné. Co chcete proti našim armádám postavit? Až se objevíme na Zemi, bude to váš konec.“

„Anebo váš,“ řekl Pepek vážně. „I na Zemi už mají lidé dostatečně ničivé zbraně.“

„Ano, ale při kvalitě našich obranných štítů nás nemohou ohrozit!“

„Poslyš, Yazatap,“ obrátil se k ní stejně chmurně. „Dnes jsme navštívili vaši pevnost. Chránily ji vaše nejdokonalejší štíty, nepochybuji o jejich kvalitách, ale prošli jsme dovnitř až příliš hladce. Odnesli jsme si osmdesát dětí, ale jistě si jako válečnice dokážeš představit, že bychom do pevnosti naopak umístili jednu jedinou atomovou bombu. Po našem odchodu by vybuchla a v této chvíli by už pevnost neexistovala. Lidé na Zemi to ještě nedovedou, ale my Učedníci ano. Přejeme si, abychom toho nemuseli použít, protože by vaše krev ležela na nás, ale věř mi, kdyby šlo o obranu našeho světa... někdy i my dokážeme zabíjet!“

„Proč nám tedy pomáháš?“ strnula Yazatap. „Proč nám tak strašné věci vůbec říkáš? Vždyť bychom tě teď správně měly zabít, dokud není pozdě!“

„Už teď je pozdě,“ usmál se smutně Pepek. „I kdybys mě zabila, co získáš? Myslíš si, že znám jako jediný tajemství Jupiterských světů? Ano, v této chvíli jsem jediný, kdo prošel smyčkou Jupiterských světů a umí se změnit v ducha. Vás jsem tam vzal s sebou, ale vy to beze mě nedokážete. To dokáže jen jiný Učedník anebo andělé.“

„Cože!“ vyskočily malé tefirky.

„Ty bestie bílé jsou někde tady? Kde?“ vyjekla zděšeně Eilael.

„Klid, děti!“ obrátil se k nim Pepek. „Andělé tu nejsou. Salgiel, musíš se na ně podívat jako na ostatní, tohle přece nejde! Prosím! Jak dlouho ti bude trvat vyšetření aspoň těch tří?“

„Asi dvě hodiny,“ přikývla Salgiel. „Myslíš začít s tím hned?“

„Čím dřív, tím lépe,“ přikývl Pepek.

Pak pokynem ruky vyprovodil ostatní na chodbu a do jídelny.

„Máš pravdu,“ obrátila se první ke dveřím Yazatap. „Ty malé to ještě nechápou.“

„Tak děcka, teď si vás vezme na paškál Salgiel,“ usmála se na děti Mariuk. „Salgiel je výborná lazarnice, važte si toho, že se o vás bude starat. My zatím půjdeme vedle. Obědvat už budeme zase spolu.“

„Poslyš, nehoupeš nás trochu?“ podívala se Yazatap v jídelně na Pepka tázavě. „Kdy jsi tohle všechno stihl?“

„Dávno předtím, než jsem vás potkal,“ vzdychl si Pepek. „Mám totiž zdejší počítače propojené s počítači Učedníků. Naše telepatie je slabší, na spojení mezi vesmíry nestačí, ale Mrzoutům se kdysi dávno podařilo vyvinout telepatické přístroje a já jsem si ověřil, že jsou tak citlivé, že mohou přenášet příkazy i data do nejbližšího sousedního vesmíru. Není to sice stoprocentní, má to šumy, ale přístroje nezdařené přenosy samy ihned zopakují. Proto jsem věděl, co se děje na Zemi, i když jsem byl s vámi v sousedním měsíčním světě. V této chvíli jsou potřebná data bezpečně uložena nejen tady, ale také u Učedníků, je to sousední svět.“

„Takže už to vědí?“ mračila se Yazatap.

„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Vždycky když má vypršet čas, posouvám jej dál, ale kdybych to jednoho krásného dne nestihl, udělá to Učedníkům poplach. Uvažuj! Myslíš, že bych si nechal pro sebe něco tak důležitého, jako tajemství Jupiterských světů? Vždyť mě mohli už aspoň třikrát zabít na Pegsda, o Zemi nemluvě. Kdyby mě někdo zabil, a je jedno, jestli vy tady, nebo někdo jiný jinde, všechna tajemství se dozvědí ostatní Učedníci. Na to nemáte vliv, přístup odsud do počítačů sousedního světa chrání heslo a to znám jen já.“

„Proč jsi to Učedníkům ještě neřekl?“ hučela nespokojeně Yazatap.

„Nejprve musím dokázat, že jsem vás zachraňoval právem,“ opáčil Pepek. „Pro nás je slovo tefir synonymem bestie, jako pro vás anděl. Nemáme to v sobě uložené tak důkladně, dalo se to překonat i bez podpory lazarnic, ale zkuste odhadnout, kdo by podporoval návrh na záchranu tefirek? Já věřím, že to stálo za námahu, ale u nás by takových mnoho nebylo.“

„A kdyby ses zmýlil?“ řekla Yazatap příkře. „Co kdybychom tě teď zabily? Já asi ne, ale nevíš, kolik je mezi námi větších fanatiček, které o tom možná ještě uvažují!“

„Pak by to znamenalo, že jsem někde udělal chybu,“ pokrčil rameny. „Zaplatil bych omyl životem, ale riskl jsem to, protože jsem věřil, že je správné vám pomoci. Trest smrti je krutý, ale vesmír nezná podmíněné tresty ani amnestie. Kdybyste mě zabily vy, byl by to ale pádný důkaz mého omylu a nikdo by vám tady už nepomohl.“

„Tady jde přece všechno samo,“ zavrtěla hlavou Xapho.

„Ano, tady jde všechno samo,“ přikývl Pepek. „Všechno máte zdarma. Ale až by vám Učedníci vypnuli robocentra, neměly byste v domech ani vodu, natož jídlo. Možná byste se uživily, ale byly byste v tomto světě uzavřené a tedy zaručeně neškodné.“

„Spíš bych si dovedla představit, že by nás tvoji krajané všechny pobili,“ vzdychla si odevzdaně Yazatap.

„To snad ne,“ pokrčil rameny Pepek. „Zneškodněný nepřítel je neškodný. Ve svém důsledku by to ale byla od vás sebevražda, protože tu máte jen jednoho muže. Salgiel vám jistě potvrdí, že degeneraci nesmíte podceňovat. Uvažujte! Tenhle svět je pro vás dar, jaký vám nikdo jiný nedá. Nemusíte nic dobývat, máte to bez bojů, bez krve. Dar je víc než krev. Nebude tady ležet krev vašich bojovnic, ale na vás nebude ležet kletba vrahů.“

„Ale vždyť ty také zabíjíš!“ přemýšlela Xapho.

„Taky,“ vzdychl si. „Ale ne bez důvodu a ne proto, že bych chtěl někomu něco sebrat. Na Pegsda jsem zabíjel lidožroutky, neboť odmítly nabízený mír a zabily další posádku. Jak jsem je měl jinak zneškodnit? Ano, teď už to vím, mohl jsem je srazit do dalšího světa, kde by neměly komu škodit, ale bylo by to řešení? Rychlá smrt nebyla tak krutá, jako to, co by je tam čekalo. Povraždily by se mezi sebou, jen by víc trpěly než by tak jako tak zemřely.“

„A co lidé, které jsi zabíjel na Zemi?“ zeptala se Mariuk.

„Když někdo přes opakovaná varování druhým lidem škodí, je nutné ho zneškodnit,“ ujistil ji Pepek. „Takové jsem důrazně varoval a kdo přestal druhým lidem škodit, toho jsem nechal na pokoji.“

Chvíli se ještě bavili na téma zločinů a trestů, ale bylo znát, že dívky nejsou na tomto poli příliš silné. Chyběly jim zkušenosti. Až dosud znaly jen dva zločiny, oba trestané smrtí: Ohrožení bojeschopnosti a Neuposlechnutí rozkazu. Jejich zákony byly značně gumové, aby se daly použít vlastně na cokoliv. Jedinou solidní oponentku našel Pepek v Yazatap. Měla na Zemi nějaké zkušenosti, ale znala jen stav, jaký tam byl v době krále Šalamouna. Doba se zatím změnila a její znalosti tím byly částečně znehodnocené. Mnoho tehdejších nešvarů se ale zachovalo do dneška a Pepek občas musel přiznat, že spravedlnost má na Zemi do ideálů hodně daleko.

Ale i tady si Pepek neodpustil rýpnout, když prohlásil, že u všech největších lumpáren na Zemi obrazně řečeno smrdí síra, prozrazující přítomnost tefirů.

„Máte zřejmě hodně důvodů nevěřit nám,“ pokývala hlavou Yazatap. „Ale tím víc mi vrtá hlavou, proč nám pomáháš? Co za tím vězí?“

„To přece není těžké uhodnout!“ usmál se. „Když dokážete žít normálně, bez zabíjení a bez války, věnuji vám celý tento svět. Můžeme si být přece užiteční i navzájem. Zkus si ale představit, že byste měly v sobě nejen odpor proti andělům, ale i proti nám. Kdyby vám pouhý pohled stačil k tomu, abyste mě chtěly zabít. A neměly jste k tomu daleko. Erelim na mě při prvním setkání vytáhla eldyf a chtěla mě zastřelit. Naštěstí jsem to čekal, věděl jsem, že to nebude lehké. Ale co bych si s vámi počal, kdybyste to měly v sobě tak natvrdo, jako odpor k andělům? A neměly byste Salgiel, která by na to přišla? Asi bych vás nechal shnít na Pegsda, abyste se navzájem snědly. Takhle máte naději na nový život, podle mého na lepší než všechno, co jste kdy měly před sebou.“

„Nemusíš mi vysvětlovat, jak jsme na tom vydělaly,“ řekla Yazatap. „To víme samy. Záhadnější otázka je, co k tomu vedlo tebe?“

„Milá zlatá,“ vzdychl si, „zpočátku čistý soucit. Taky mi jako duchovi nebylo nejlépe, taky vím, jak černé jste měly myšlenky. Konec konců, osud Cagrino byl názornou ukázkou. Pak jsem ale slyšel, že je vám hůř než mně a svědomí mi nedalo. Kdybych vás v tom nechal, cítil bych se jako spolupachatel.“

„A jistě toho nelituješ!“ podívala se na něho šelmovsky Xapho a vypjala hruď.

„Nelituji,“ přikývl s úsměvem. „A kdyby vám to taky vyhovovalo, nebyl bych proti. Zatím to docela jde. Už i děti máme, a taky zadarmo, co?“

„Nevím,“ zamyslela se Yazatap. „Mám ze Země trochu jiné zkušenosti. Sirotci to tam tenkrát nemívali jednoduché. Tvoji předkové pečlivě hlídali, aby děti byly zaručeně z jejich rodu. Vzít si dítě nalezené na ulici za své nebylo vůbec běžné.“

„Změnili jsme se,“ pokrčil rameny Pepek. „Asi jsme lepší než oni. A vy to můžete dokázat také. Doufám, že i největší fanatičky pochopí, že starat se o děti je lepší než zabíjet. Jestli se tohle povede, pak jsem vyhrál nejen nad Jupiterem, ale i nad vámi.“

„Tohle vítězství ti přeju,“ řekla Yazatap.

Odpoledne se už jako jedna rodina vypravili do společenské haly. Nebyli tam sami, hala přeplněním praskala a ukázalo se, že pro všechny není dost sedadel. Nebyl by problém přiobjednat je, ale kam je postavit. Pepek navrhl, aby si novopečené maminky zkusily vzít menší děti na klín, tak se uvolní pár desítek míst.

Poslechly ho, ale ani se neusadily a byl tu další zádrhel. Pepkova všesměrová telepatie nedosáhla ani do poloviny sálu. Yazatap minulou, podobně nabitou přednášku zvládla díky mikrofonu a ozvučení, ale Pepek bez telepatie koktal.

Lazarnice-psychiatrička Simoniel se okamžitě nabídla, že umí koktání spravit, ale dřív než za několik dní by to nebylo. Co teď?

„Aspoň to zkusíme!“ vzdychl si telepaticky Pepek, když si sedal do velikého křesla, přineseného na radu Simoniel. Tvrdila, že když bude v klidu a pohodě, měl by koktat méně a snad se to dá poslouchat.

Zkusil se do mikrofonu omluvit, ale okamžitě se ze sálu ozval jedovatý smích. Smály se nejen všechny starší děti od šesti let výš, ale přidalo se k nim i několik dospělých.

„Půjč mi to!“ vytrhla Yazatap Pepkovi z ruky mikrofon.

„Co je tady k smíchu?“ zahřměla z reproduktorů na celý sál.

Sál okamžitě ztichl. Yazatapin hlas všechny usadil.

„Tak co tu bylo k smíchu?“ opakovala Yazatap netrpělivě.

Ze sedadla vstala patnáctiletá Ramiel.

„Když ona tak divně mluví!“ vysvětlovala. „Copak neumí mluvit?“

„Umí mluvit!“ opáčila nahněvaně Yazatap. „Ale je po úraze, takže mu to nejde.“

„Po jakém úraze?“ divila se Ramiel. „Předtím mluvila líp!“

„Předtím nemluvil vůbec,“ odsekla Yazatap. „Předtím telepatil, to není mluvení. Ale telepatií nemůže mluvit přes celý sál. Vyberte si tedy, buď vás tady zůstane čtvrtina, nebo to budete muset vydržet. Kterým se to nelíbí a považují to za směšné, mohou jít domů rovnou, jistě si najdete jinou zábavu.“

„Má to být přece povídání o Zemi, ne?“ ujišťovala se jedna ze starších. „To už jsi nám nedávno vyprávěla.“

„Jistě,“ přikývla Yazatap. „Před třemi tisíci lety jsem byla odbornice na poměry Země. Vykládala jsem vám, jak to u nich bylo před stovkou jejich generací. Zapomněla jsem dodat, že mě samotnou překvapilo, nakolik se od té doby změnili a dnes se sama těším, co všechno nového se dozvím.“

„Zřejmě doufáš, že to k něčemu bude?“ chtěla vědět tefirka.

„To se ví!“ řekla Yazatap. „Před třemi tisíci lety jsme měly Kanaánce za primitivní tvory. Dnes nás mohou poučovat. Za tu dobu jsme vyhubily Asbeely, ale nevymyslely jsme nic nového. Víte vůbec o tom, že jsme na světě, kam se my tefirky nemůžeme dostat?“

„To je snad jen otázka konvertorů,“ namítla jiná ze starších.

„Jistě,“ přikývla Yazatap. „Až se nám podaří postavit a spustit konvertor na Venuši, bude to vyřešené. Jistě ale víte, jak dopadly pokusy o pouhé přistání na Venuši!“

„Se štíty to přece šlo! Pamatuji se na záznamy z přistání!“ opáčila jakási pamětnice.

„Přistání ještě šlo,“ přikývla Yazatap. „Ale jen pod ochranou štítů. Teď ještě postavit bez nich konvertor. Pokud vím, kněžny to prohlásily za nemožné a Venuši zastavily.“

„A Kanaánci že to dokázali?“ nevěřila pamětnice.

„Při-přistát na Ve-Venuši jsme do-dokázali i bez-bez štítů,“ podotkl skromně Pepek.

Nedodal, že pozemská automatická sonda vydržela na povrchu Venuše jen pár minut, ale na to se ho naštěstí nikdo neptal.

„Přistáli jste i na Jupiteru?“ obrátila se na něho překvapeně Yazatap.

„Ta-tam ne,“ zavrtěl hlavou. „My-my to ne-nepotřebu-bujeme.“

„Tak vidíte!“ pokračovala Yazatap. „Záchrana z duchovitého stavu byla možná pouze přes Jupiterské světy. A tady jsme na Venušském světě. Tak si všechny pamatujte: jestli od některé uslyším nadávku smradlaví Kanaánci, rozbiju jí nos. A raději pro jistotu předem hlásím, že jsem měla v boxu třídu »K« a určitě jsem to nezapomněla.“

Pak předala mikrofon Pepkovi.

„Jen klid!“ nařídila mu. „Já jim dám posměch! Naučím je chovat se pokorně!“

Pepek si ještě vzdychl, ale pak se uklidnil a začal vyprávět.

Zpočátku koktal, až to nebylo k poslouchání, ale jak začal vzpomínat, soustředil se víc na obsah než na formu a dříve než se dostal ke chvíli, kdy ho hasiči hydraulickými nůžkami vystříhali z rozdrceného automobilu a až v nemocnici mu řekli, že své rodiče už neuvidí... ani si neuvědomil, že mluví plynnou tefirštinou; viděl sál plný žen, dívek i malých děvčátek a kdyby to nebyly ďáblice, řekl by, že ho nábožně poslouchaly...

Povídání trvalo přes čtyři hodiny. Za tu dobu Pepek úplně ztratil ostych a rozmluvil se tak, že jen občas zadrhával. Svůj pobyt v dětském domově, na který vzpomínal nerad jako na nejhorší období svého života, popsal jen stručně a spíš zdůraznil kontrast výchovy podle odborníků s výchovou rodičů.

Zakončil to prosbou ke všem dospělým ženám a dívkám.

„Chtěl bych, abyste své nové děti vychovaly jako rodiče, ne jako vychovatelky. Bude to obtížnější, ale věřte mi, děti vám to nahradí. Budou vás mít rády.“

„Říkáš, vychovávat je mírně,“ zeptala se ho jedna z tefirek. „Pak ale nebudou správně tvrdé a co s nimi máme dělat, když třeba začnou brečet?“

„Děti brečí, když jim něco chybí,“ odvětil. „Zkuste zjistit, co jim schází! Někdy stačí napravit málo a pláč je pryč.“

„My jsme při výchově nikdy nebrečely!“ přihlásila se rychle Ramiel.

„Ani tajně?“ zeptal se jí rychle Pepek. „Ani když to nikdo neviděl?“

„Nikdy!“ opakovala tvrdohlavě.

„To jste tedy byly vždycky a se vším spokojené?“ usmál se Pepek. „To vám závidím. A možná vám to závidí většina, jak se tak dívám.“

Ramiel se rychle rozhlédla a když zjistila, jak se na ni ostatní dívají, trochu znejistěla.

„No... spokojenost, to snad ani vždycky nejde,“ připustila. „Ale brečení nic neřeší!“

Samozřejmě, známá poučka ďábelských vychovatelek. Brečení nic neřeší! Jako kdyby kopance řešily něco lépe. Možná rychleji, ale za jakou cenu?

„Víš,“ podíval se na ni pátravě, „pak jsou dvě možnosti. Buď jsi opravdu tak tvrdá, nebo nám trošíčku lžeš. V prvním případě bych litoval každého, kdo s tebou bude muset žít, protože bys byla strašně zlá a krutá. Raději bych byl, kdybys teď trochu lhala. Ani to není nic chvályhodného, ale je to menší vada než necitelnost.“

„Lhát se ale taky nemá!“ napomenula Ramiel bezelstně malá Eilael.

„Nemá,“ přikývl Pepek. „Rozlišujeme lži podle úmyslu. Některým říkáme milosrdné, takové třeba i potěší. Říkat příliš krutou pravdu naplno může být až nemravné. Stává se, že se děti narodí s křivou, pomačkanou hlavičkou. Hlavička novorozence je měkká, většinou se to brzy srovná, ale je krajně neslušné říci mamince naplno: Paní, to vaše dítě má ale šišatou hlavu! To je hulvátství. Když řeknete: Jé, to je hezké dítě!, je to milosrdná lež. Maminku potěší a nakonec v ní může být zrnko pravdy, protože každá maminka vidí své dítě krásné.“

„A jaké jsou ty jiné lži?“ zeptala se bezelstně Eilael.

„Pak jsou lži neškodné,“ usmál se Pepek. „To jsou lži, které nikomu neškodí. Někdo třeba zatají nebo dokonce popře nějakou nechtěnou skutečnost, když si myslí, že tím vylepší dojem o sobě. To nikomu neuškodí. Známe ještě lži nechtěné, kdy někdo rozšiřuje lež a sám se domnívá, že je to pravda, takže nakonec sám patří mezi obelhané.“

„Takže lži jsou vlastně jen neškodné?“ vrtěla hlavou Eilael.

„Neškodné by nevadily,“ vzdychl si Pepek. „Ale už ty nechtěné, šířené v dobré víře, že jde o pravdu, nemusí být neškodné. Nejhorší jsou lži vymyšlené aby škodily. Lhář může lidi klamat aby získal výhodu, která mu nepatří, nebo aby někomu ublížil. Lži, co lidem ubližují, se mají trestat. Naše zákony rozlišují více stupňů trestů lží, obvykle podle závažnosti škod.“

„Takže Ramiel lže, aby si vylepšila dojem,“ řekla Eilael. „Viděla jsem ji před rokem brečet na záchodě.“

„Ty lhářko!“ vykřikla okamžitě Ramiel. „Počkej, až mi padneš do ruky!“

„Tak dost!“ zvýšil hlas Pepek. „Ramiel, zkus raději rychle přemýšlet! Zatajení nějaké slabosti se dá chápat jako neškodná lež, i když zbytečná, protože ti dojem nevylepšila, spíš naopak. Ale vyhrožovat někomu násilím za pravdu je ještě horší než lež. Jestli Eilael řekla pravdu, bylo by to z tvé strany hodně ošklivé.“

„Tak ať mlčí!“ odsekla Ramiel.

„Ale proč?“ odmítl to Pepek. „Neměla by ses jí omluvit a ne jí vyhrožovat? Kdyby Eilael lhala, bylo by to ošklivé od ní, to by se zase dalo chápat jako pokus ublížit ti. Pak by naopak Eilael zasluhovala trest.“

„Eilael nelhala,“ zvedla se jiná holčička. „Já jsem to taky viděla!“

„Tak vida!“ podrbal se Pepek na hlavě. „Máme dvě svědectví proti jednomu tvrzení. Nevypadá to pro tebe dobře, Ramiel!“

„Takže budete trestat mě?“ vyhrkla Ramiel. „A co když lžou obě?“

„Víš, tomu se říká pokus svést vinu na druhé,“ řekl Pepek. „To už není neškodná lež, ale myslím si, že trestat nikoho nebudeme. Jak se zdá, Eilael nelže a za pravdu ji nemůžeme trestat. A Ramiel si chtěla drobnou neškodnou lží vylepšit dojem o sobě, takže je potrestaná už tím, že to na ni prasklo. Dodal bych k tomu ale jedno. Jestli bude mít v brzké době Eilael modřiny, bude Ramiel první v podezření z násilí. A to už by tak lehce neprošlo!“

„A co když ji zmlátí některá jiná?“ mračila se Ramiel. „A svedou to na mě?“

„Hodně si přej, aby k tomu nedošlo,“ řekl Pepek. „Vždyť jsi to násilí sama před chvílí oznámila. Budete si muset rychle zvyknout, že násilí ani hrozby násilím trpět nebudeme.“

„Co tedy máme s Ramiel dělat?“ zeptala se Tabris, jedna z pěti Ramieliných matek.

„Nic,“ řekl Pepek. „Ramiel si chtěla trošíčku vylepšit dojem, ale spíš si to pohoršila. Řekl bych, že už to je trestem. To, že brečela, by ji u mě naopak zlidštilo. Ale ta lež, i když neškodná... U nás se říká, že pravda vyplave nahoru jako olej na vodě. Měla by být ráda, že to skončilo a nezhoršovat si to. Víte co, holky? Podejte si ruce, řekněte si, že si vzájemně odpouštíte a smažeme to.“

„Vzájemně?“ podívala se na Pepka nevěřícně Eilael.

„Vzájemně,“ řekl Pepek. „Vždyť jsi Ramiel trochu ublížila, i když pravdou a možná nechtěně. I pravda se má říkat s citem. Podívej se, jak je Ramiel nešťastná!“

„Ale lhala!“

„Budete se muset hodně učit jednat tak, abyste si neubližovaly,“ řekl Pepek. „Ale teď si podejte ruce a skončíme to, ne? Berte to, dokud je to bez trestu!“

„No dobře!“ ustoupila Ramiel. „Tak ti to odpouštím!“

„Já tobě taky,“ přidala se velkoryse Eilael.

Ramiel se otočila a spolu s Tabris a ostatními odcházela.

„A máme za sebou první dětskou hádku!“ usmál se Pepek.

„Dobrý!“ komentovala to Yazatap. „Správně jsi to rozhodl.“

Panebože! uvědomil si. Vždyť Ramiel je holka stará jako já! A já abych rozhodoval o jejím potrestání? Jenže Eilael je teď – moje dcera! I když adoptovaná!

„Jestli jsem si to jen nenamlouval, koktání se mi zlepšilo,“ pokusil se změnit téma.

„To je asi pravda, ale raději pojď ke mně, podívám se ti na to!“ zachytila jeho slova ze sousedního hloučku Simoniel. „Salgiel, pojď taky, převezmeš si ho ode mě na doléčení.“

Svěřili tedy děti zbytku matek a rozešli se. Simoniel bydlela na opačné straně ostrova, takže chvilku trvalo, než tam došli.

„Máš sem pěknou procházku!“ řekl Pepek hned zkraje cesty, aby řeč nestála.

„Je tu krásně!“ usmála se na něho Simoniel. „Tenhle svět je krásnější než co jsem kdy viděla. A viděla jsem Pegsda, Cifuri i Loaneb. Oáza je nádherný ostrov, dobře jsi to vybral.“

Pak si chvilku všichni povídali. Simoniel jim ukazovala, čeho si už stačila všimnout. Například místa, kde se vyhřívali místní tvorové vzdáleně podobní tuleňům, nebo hnízda ve větvích, kde velcí červení ptáci krmili mladé.

Došli k jejímu domu a Simoniel strávila další dvě hodiny Pepkem. Nejprve zjišťovala stupeň poškození, pak použila jakýsi přístroj, který Pepkovi nasadila na hlavu. Pepek zprvu myslel, že je to něco jako EEG, ale pozemský přístroj neléčí, jen diagnostikuje. Tefirský přístroj měl ale léčit, ačkoliv Pepek cítil v hlavě jen teplo, nic víc.

„Dohlédni na něho, aby se trochu rozmluvil,“ připomněla Simoniel kolegyni Salgiel.

„Bez obav,“ usmála se na ni Salgiel.

Rozloučili se a vyšli na cestu.

„Nemohli bychom to vzít domů opačnou stranou?“ navrhla Salgiel Pepkovi. „Dnes je krásný večer a trochu se projít nám neuškodí.“

„Můžeme to zkusit,“ přikývl Pepek. „Ale přijdeme nejspíš až po večeři.“

„Zvládnou ji i bez nás,“ usmála se Salgiel.

Salgiel nebyla žádné kotě, jako Erelim, Mariuk a Xapho. Nevypadala o mnoho starší, ale byla. Bylo jí přes osm set dvacet let! Když se ale k němu přitiskla, zjistil, že už není tak vyhublá a samá kost, jako když ji viděl poprvé. Asi nebyla úplně mrtvá, uvědomil si, Lailah po vzkříšení vypadala líp. Kdyby Salgiel také vzkřísil z nebytí, obnovilo by ji to úplně. Buď jak buď, teď jako koncentráčnice nevypadala. Ani mu nevadilo, že si na něho dělá nároky jako jeho... manželka... Vždyť přece bude! Sám ji podpořil, když se chtěla přidat k ostatním. Dobře mu tak, má co chtěl!

Ale nepřipadlo mu to ani moc proti srsti. Vedl si ji večerním šerem po tiché cestě mezi palmami, skrz šustivou látku jejích šatů vnímal teplo jejího těla, její ruka hřála jeho a ani mu nepřipadala jako jeho... babička, ačkoliv věkově byla ještě víc. Pravda, vypadala starší než ty mladé, ale ne tak, aby to příliš vadilo. Ve slušivém kostýmku ostatně vypadala přitažlivě i Yazatap a Salgiel byla přece jen mladší. Vědomí, že jí bylo dvě stě let, když mladík Karel Čtvrtý přebíral vládu nad Čechami, pomalu ustupovalo zjištění, že je to žena jako ostatní.

„Poslyš, Salgiel?“ trochu ztišil hlas, ačkoliv cesta před nimi i za nimi byla pustá. „Co tě na mně může přitahovat? Ty mladší mohlo zaujmout, že poprvé viděly kluka, ale ty přece musíš vědět, že pořádný chlap vypadá jinak! Třeba jako Arael. Proč sis raději nepočkala na někoho jiného, lepšího...?“

„A víš, že sama nevím?“ vzdychla si také tak tiše. „Budeš se možná divit, ale vážně jsi první muž, kterého jsem spatřila. Kromě tebe, Araela a těch čtyř, co zůstali na Pegsda, jsem ještě žádné neviděla. Yazatap pobývala jako výzkumnice dlouho na Zemi, ale já jsem u vás nikdy nebyla. Nemít znalosti z historické anatomie, ani bych si nevšimla, co jsi zač.“

„Ty jsi na to aspoň přišla sama a hned,“ uznal Pepek. „A nemusím ti vysvětlovat, jak je to s dětmi. Jestli jsi žádného chlapa neviděla, nemáš vlastní zkušenosti, ale určitě o tom víš víc než ostatní, snad kromě Yazatap, která to zná ze Země.“

„Něco o tom vím,“ vzdychla si skromně. „Přiznám se ale, měla jsem o mužích strašně zkreslené informace. Na přednáškách historické anatomie nám vykládaly, že se muž dokáže ženy zmocnit proti její vůli a že to není nic příjemného. Ale už na Pegsda jsem zažila první překvapení. Nejenže jsi nás oživil z nebytí, ale vůbec ses nás nesnažil zmocnit. Zaujalo mě to, to se ví, nejen jako lazarnici. Přiznám se, trochu jsem po tobě pokukovala. “

Šli asi sto metrů mlčky, ale dlouho mlčet nevydržela.

„Jak je to u vás na Zemi s věkem?“ optala se ho. „Jaký věkový rozdíl ještě považujete za přijatelný? Nebo obráceně, kdy už to považujete za nepřípustné?“

„Nepřípustné je, když věk nedovolí vychovat děti,“ odpověděl jí vážně. „Proto se to nedovoluje dětem a proto máme hranici šestnácti let. U starších zase není záruka, že rodiče nezemřou dříve než děti vychovají. To se také považuje za nezodpovědné.“

„Ale ty už bys byl přece schopný vychovávat děti!“ řekla rychle. „Co jsem do této chvíle stačila sledovat, umíš to s dětmi nejlépe.“

„Možná,“ pokrčil rameny. „Věkové hranice lidé stanovili podle dřívějších zkušeností. My Učedníci jsme odlišní, ale rozumné podmínky dodržujeme. Podívej se třeba na Ramiel. Je stejně stará jako já a musel jsem ji dneska zpražit jako malou holku. Což ona je.“

„Taky ses mi přitom líbil!“ usmála se. „Uznala to ostatně i Yazatap.“

„Vraťme se raději k věci,“ zrudl. „Mezi námi dvěma se věkový rozdíl nedá popřít, ale výchovu dětí nevylučuje. Až mi bude šestnáct, vezmu si vás a jistě budeme mít spolu děti, to k rodinám patří. Do té doby to snad všichni vydržíme. Proto jsem se připojil do vaší nové civilizace. Seženu i pár dobrovolníků, ochotných vám pomoci, i když to pro ně bude jistá oběť. A pak se uvidí.“

„Proč ses vlastně tak snažila být hned v první rodině v Oáze?“ zeptal se jí.

„Protože mi zbývala právě ta poslední možnost,“ řekla. „Ano, ostatní uvažovaly jinak. Slíbil jsi, že se pokusíš sehnat všem jiné muže, spokojily se s tím a čekají. Jen mě napadlo, že mám naději u tebe, proto jsem to aspoň zkusila. Rozuměj mi, já nechci jakéhokoliv muže. Chci tebe. Jiní mě ani nezajímají.“

„Ale proč?“ trval na své otázce.

„Protože... sama nevím. Asi protože tě potřebuji. Chci být ve tvé blízkosti, chci se na tebe dívat, ani nevím, co ještě.“

„Tomu se u nás říká mít někoho rád,“ řekl tefirštinou, ani se přitom nezakoktal.

„To bude asi to pravé vyjádření!“ rozjasnila se a přitiskla se k němu. „Mám tě ráda.“

„Přesně to jsem si říkal o Xapho!“ zarazil ji, nebo si to aspoň myslel.

„Viděla jsem, že se ti líbí nejvíc,“ souhlasila, ani nemrkla. „Už jsi říkal, kdyby sis měl vybrat jen jednu, byla by to právě ona. Byl jsi zvyklý na jednoduché vztahy, ale smíš mít rád jen jednu jedinou dívku? Dnes jsi nám říkal, že děti mají rády rodiče, i když si později vytvoří vlastní rodiny. Kdybys měl sestru, přestaneš ji mít rád? Proč bys nemohl mít stejně rád Xapho i nás ostatní?“

„Nejsme na to zvyklí,“ zabručel. „U sestry jde o vztah úplně jiného druhu.“

„Po nás chceš také změnit všechny zvyky,“ upozornila ho jemně. „Nemělo by být tak nemožné, abys nás měl rád třeba všech pět, i když možná každou trochu jinak.“

„Ostatně mi nic jiného nezbude, viď?“ usmál se zase. „Je to paradox. Jako první jsi mi řekla, že mě máš ráda. Já jsem ti odpověděl, že mám rád Xapho, ale tobě to nevadí a máš nejspíš pravdu, člověk může mít rád i více lidí. Jen u nás není zvykem, aby měl jeden chlap pět manželek, které by se o něho dělily.“

„Vidíš!“ řekla. „Říkal jsi, že i u vás mají někteří muži víc žen. Jen si nesmějí všechny najednou vzít.“

„To se u nás ale chápe jako nemravnost!“ přisvědčil, že to opravdu existuje.

„Vidíš? Vyloučené to není ani u vás,“ řekla. „Naše prapředkyně se o muže dělily, my se k tomu vracíme. Co je u vás nemravné, je u nás běžné. A naopak! U nás byla nemravná slabost, které si naopak ceníte!“

„Ach jo!“ vzdychl si. „Snad to půjde. Usmyslel jsem si udělat z vás lidi, ale nebude to jednoduché. Jste zkrátka jiné, o tom nemá cenu pochybovat. Ale zdá se mi, že to půjde. Víš, Salgiel, o Xapho bych strašně nerad přišel. Kdybych si měl vybrat jednu jedinou, byla by to ona. Ale vy ostatní byste mi už taky chyběly. I ty. Ještě že nemám výběr tak jednoznačný.“

„Dobře, že to u nás jde,“ řekla. „Ani nevím, jak by to dopadlo na Zemi. Nejspíš by sis vybral Xapho a jen bych se na vás zpovzdálí nešťastně dívala. Neděje se to tam občas?“

„Občas se to stává,“ přikývl. „Jenže když odmítnutá ví, že nemá naději, vezme to jako prohru, ale obrátí se jinam a nakonec si najde někoho, kdo o ni bude stát. Jen opravdu málo jich zbude samotných. Ty ale bývají celý život nešťastné.“

„Takže je to u nás spravedlivější,“ řekla. „U nás má naději každá. Ve většině rodin by mělo zbýt jedno nebo i dvě volná místa, kde se uchytí i ty ošklivější, jako třeba já.“

„Tak nemluv!“ napomenul ji. „Krása je relativní. Kdyby se ty mladší přihlásily na Zemi do soutěže o titul královny krásy, rozhodovalo by se asi jen mezi nimi. Kdybych měl ale třídit všechny ženy a dívky, které jsem kdy viděl, čistě podle krásy, ty i Yazatap byste byly v první pětině. To znamená, že jsi podle mě krásnější než většina našich dívek. A co ti chybí na kráse těla, tím víc krásy máš v sobě. Když srovnám vás pět, nebudeš nejkrásnější, ale určitě jsi ze všech nejvzdělanější a nejmoudřejší. Vždyť sis jako jediná zasloužila místo mezi ostatními něčím, co obdivuji. A to už snad něco znamená, nemyslíš?“

Přitiskl ji k sobě a cítil, jak se k němu přitiskla. Naklonil k ní hlavu, ale ona nevěděla co chce a musel jí hlavu rukou trochu zaklonit, aby ji mohl políbit.

„Nebyla jsi do dneška děvče nepolíbené?“ zeptal se jí potom trochu šelmovsky.

„Přece víš, že byla,“ vydechla.

„Počkej, vezmu tě k Učedníkům a naučíš se vracet život mrtvým! Pak se ti tady žádná nevyrovná!“

„Už aby to bylo!“ vzdychla si. „Proč už ses tam nevypravil?“

„Ještě čekám na lepší výsledky,“ řekl.

Zase ji vzal kolem pasu a pokračovali v cestě kolem ostrova, už skoro potmě. Spolu se stavbou domků umístil podél okružní cesty samočinné lucerny. Umožňovaly chůzi po tmavé cestě, ale byly od sebe daleko, aby světlem příliš nerušily

„Tomuhle neříkáš dobré výsledky?“ ukázala rukou kolem celého ostrova.

Na mnoha místech svítila okna domků, v části z nich spaly malé děti, které už nikdo nebude vychovávat kopanci na tvrdé zabijáky.

„Dobré výsledky to jsou,“ souhlasil. „Ale potřebuji tak přesvědčivé, aby o nich nikdo nemohl pochybovat. Měl bych asi slíznout i vynadání za lehkomyslné cesty po Jupiterských světech, ale ostrov Oáza to musí převážit. Když se navíc ukáže, že jste docela fajn ženské a dokážete se starat i o děti, které nejsou vaše, na všechno zlé se zapomene.“

„Takže tam máš i nějaké poklesky!“ usmála se s pochopením.

„To se ví!“ odvětil. „Ale bez nich byste tady nebyly. Já jsem přímo čítankový příklad rošťáka, který svým rošťáctvím něco zachránil. A snad toho nebylo tak málo!“

„Měl by sis nás tam vzít, přimluvíme se za tebe,“ navrhla mu.

„Ba ne!“ zavrtěl hlavou. „To by tak hrálo, aby ďáblice prosily za Učedníka! Musím si to ustát sám. To se vím, že vás tam přivedu ukázat, u tebe se přimluvím, aby ti dali alespoň idarchon a telepatii, abys mohla léčit kosmickou silou.“

„Víš, že se na tvé krajany Učedníky těším?“

„Určitě se ti budou líbit,“ ujistil ji a přitáhl si ji k sobě, ačkoliv směrovanou telepatii nemohl kromě ní zachytit nikdo v celém vesmíru. „Ale něco ti povím, dneska už to sneseš. Říkáme si Učedníci andělů a světu, kde žijeme, říkáme Andělský svět.“

Úplně bytostně cítil, jak na okamžik ztuhla. Ale hned se zase uvolnila a pokračovala klidně v chůzi.

„Takže jsi přece jen anděl!“ řekla, ale už bez dřívější nenávisti.

„Nejsem!“ trval na svém. „Jen jejich učedník. A to ještě nepovedený. Ale už chápeš, že jim vděčíme za tolik dobrého, že na ně nedám dopustit.“

„Měly bychom se s Yazatap vrhnout na Zakázané Krystaly!“ uvažovala. „Někde tam musí být, proč jsme je tak šíleně nenáviděly, že to máme až v genetické paměti. Musela to být příšerná nenávist a my už ani nevíme proč.“

„Dám to za úkol Yazatap,“ řekl Pepek. „Tebe si schovávám na důležitější věci. Musíš ze všeho nejdřív všem zrušit nenávist. Nejen dospělým z Pegsda, ale i dětem a počítej s tím, že jich brzy budeme mít mnohem víc. Po každém nájezdu jich přibude plný airbus.“

„To je otázka několika týdnů,“ řekla. „Co budu dělat pak?“

„Půjdeš se mnou do Andělského světa,“ řekl. „A připrav se, nebude to jednoduché.“

„A víš, že už se na to těším?“ usmála se na něho.

„Já taky,“ oplatil jí úsměv.

Errata:

19.07.2021 09:58