Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pevnost Árj-Cheeb

Druhý pirátský nájezd, spojený s loupeží dětí, připravovaly vojenské odbornice z obou kmenů. Velení se chopila Yazatap, Pepkovi zůstala úloha rozhodčího arbitra s právem veta, neboť je varoval, že ho nikdo nepřinutí udělat něco, co se nesnáší s jeho svědomím. Bývalé válečnice s tím musely počítat, stejně jako s podmínkou, kterou jim dal hned na začátek, že nesmí nikomu, ani nepřátelským strážným, zkřivit vlas, leda v sebeobraně. Polovinu pirátů tvořily bývalé Árjá, které tím poprvé otevřeně vystoupí proti svému kmeni. To by nakonec nehrálo roli, neboť pekelné kněžny by pirátskou akci tak jako tak ohodnotily trestem smrti pro všechny, bez ohledu na to, zda by šlo o nepřátelské Baalky, nebo zrádkyně Árjá.

Pepek to ovšem popisoval jinými slovy.

Už první výpravu tvořily převážně Baalky, které stejně tak pirátsky vyloupily vlastní válečnou pevnost a ukořistily osmdesát dětí. Tím ale dětem připravily lepší budoucnost, než by je tam čekala, takže jim paradoxně prospěly. Stejně se mělo stát na opačné straně u Árjů.

Některým se to moc nelíbilo, brblaly něco o zradě, ale argument lepší budoucnosti pro děti byl příliš pádný. Skrytý nesouhlas se projevil pouze tím, že se ze všech bývalých Árjá našlo pro tuto akci jen padesát dobrovolnic, zatímco Baalek se přihlásilo kolem stovky.

I tak bylo nutné vybírat je. Aby bylo letadlo plně vytížené, odhadl Pepek vzít nanejvýš čtyřicet těch nejhbitějších. Víc by jich v letadle zabíralo zbytečně mnoho místa, méně by asi nestačilo nosit děti.

Pepek měl v akci hlavní úlohu: otevřít bránu a udržet ji co nejdéle otevřenou. Větší část pirátek měla nosit děti, už ne na matračkách, ale na nosítkách pro raněné, to bude rychlejší. Menší část se měla zabývat ukládáním dětí do letadla, aby se jeho kapacita co nejlépe využila. Po druhém pirátském nájezdu by mělo být už dost dětí pro všechny.

„Bude to perfektní akce,“ slibovala Pepkovi Yazatap. „K něčemu se snad hodíme i my, bývalé bojovnice!“

„Každé z těch dětí vám jednoho dne přijde poděkovat!“ prorokoval Pepek.

„To se ještě uvidí!“ usmála se Yazatap. „Já bych jen měla soukromý námět pro další akci podobného druhu.“

„Nevím,“ řekl Pepek. „Po tomhle už bychom měli mít dětí dost. Teď bych se zaměřil na duchy, živořící v Gehenně. Mělo by jich být víc než na Pegsda, ačkoliv jich tam možná bude naopak méně, záleží na tom, jak rychle se stihli vyvražďovat.“

„Počkej, nevíš co mám na mysli!“ zastavila ho Yazatap. „Chtěla bych z našeho bunkru vyvézt nejméně jedno, ale raději několik letadel.“

„Řekl jsem, že tady žádné válečné stroje nechci!“ zamračil se Pepek.

„Neříkám, že válečné!“ opáčila Yazatap. „Vím, kde se v naší pevnosti Ar-Baal-Layett skladují výzkumné vimaany. Nejsou tak vyzbrojené, proti Kanaáncům zatím stačily slabší zbraně, nemrač se, ten poznatek byl ještě před dvěma tisíci lety platný. Místo toho jsou tam nainstalované laboratoře, jaké se nedají srovnávat s tím, co máme v mém vimaanu. Kromě toho jsou tam určitě krystaly se záznamy, pořízenými na Zemi. Vsadím se oč chceš, že by tě zajímalo vidět vaše skutečné prapředky. Bude toho tam víc, nejstarší záznamy budou dávno před potopou světa, nejnovější tak před těma dvěma tisíci lety. Nechceš mi snad tvrdit, že tě to nezajímá?“

„To je ovšem něco jiného!“ ožil Pepek. „Co ty o tom víš?“

„Mnohé ty záznamy jsem sama pořizovala,“ odvětila. „Neodvolali mě natrvalo, pořád jsem doufala, že se k tomu vrátím, takže jsem stále udržovala kontakty se správkyní Lilith.“

„Co bys k tomu potřebovala?“ zeptal se jí.

„Nebude to snadné,“ zvážněla. „Museli bychom s letadly unést i několik tefirek.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se jí.

„Museli bychom vtrhnout do vědecké sekce,“ řekla. „Najít některé mé známé a unést je proti jejich vůli. Jedině pak má smysl unášet letadla. Provést se to dá i v opačném pořadí, nejprve letadla a pak vědkyně. Jde o hesla, bez nich by nám letadla byla k ničemu.“

„Myslíš, že ti je prozradí?“

„Ukecám je!“ mávla rukou Yazatap. „Možná ne hned, ale ukecám je. Bývaly to mé spolupracovnice, znám je a vím, co na ně bude platit.“

„Dobře, můžeme o tom uvažovat,“ slíbil Pepek. „Ale nejprve bude únos dětí, až pak to další.“

„Neříkala jsem snad, že by to byl námět na další akci?“ opáčila. „Musela bych to ještě pořádně naplánovat. A možná by bylo dobré, kdybych se tam předtím podívala s tebou jako duchové a prohlédla si některé detaily.“

„Konečně budeš také má velitelka!“ usmál se Pepek. „Samozřejmě jen po dobu akce! Budeš velet, protože víš co dělat. Souhlasíš?“

„Jak jinak!“ vypnula se hrdě Yazatap.

Nejbližší akci naplánovali do pevnosti Árj-Cheeb.

Ačkoliv přicházely v úvahu i jiné, z téhle měli nejčerstvější pamětnice, takže od nich čekali spolehlivé znalosti. Většina Árjá sice byly z jiných pevností, ale jen Hashmallim si troufla nakreslit zpaměti věrohodný plán včetně umístění dětské sekce. Při akci měla Pepka doprovázet a vést. Jako duchové měli spolu projít až na místo, kde Pepek otevře bránu a po ukončení akce se s ním měla vrátit přes Jupiterskou smyčku světů. Hashmallim patřila k těm neuspokojeným žadatelkám o dítě a těšila se, že její dům tentokrát některé dostane.

Vyrazili v letadle před svítáním, aby děti spaly. Spolu s Yazatap se rozhodli svěřit své caparty Tabris ze sousedního domu, večer je tam odvedly pod záminkou, že si budou hrát se staršími. Yazatapina posádka chtěla být pohromadě, Xapho, Mariuk a Erelim měly opět běhat s nosítky a Salgiel měla sloužit jako lazarnice. Předpokládali, že děti v pevnosti budou jako vždy uspané časovacím uspávadlem a nebudou dělat problémy, ale kdyby se probudily, dohodli se, že je výsadkářky omráčí yvorem a odnesou, než hluk vzbudí další.

Ačkoliv bylo brzy po ránu, všiml si ale Pepek v pevnosti nezvyklého ruchu. Některé chodby byly plné bojovnic, hemžily se i kolem strojů. Hashmallim usoudila, že asi chystají větší akci, největší shon byl totiž v hangárech bojových vimaanů, kterými procházeli.

„Tím lépe,“ komentoval to Pepek. „Aspoň si nevšimnou nepatřičného hluku.“

Hashmallim přikývla a vedla ho dál. Vedli se za ruce, protože Pepek musel občas projít podlahou a stáhnout Hashmallim za sebou dolů, sama by se musela zdržovat různými schodišti. Došli spolu hladce až do dětského oddělení. Byl tu naštěstí klid, děti spaly, nikdo je nehlídal, akce se tedy vyvíjela slibně.

Pepek opatrně došel ke dveřím, pomocí xeri změkčil jejich kov a zprohýbal zámky, aby se jen tak nedaly otevřít. Pak na opačné straně otevřel malý otvor a zamával rukou ven.

„Vidím tě!“ ozvala se tiše z jeho gunisu Yazatap. „Naletím blíž, počkej půl minuty.“

Yazatap uměla pilotovat Pepkův airbus. Dva dny to nedaleko od ostrova Oáza cvičili s deseti dobrovolnicemi z nichž pět byly Pepkovy skoro-manželky. Velitelský stan měl být v letadle, kromě Yazatap tam měla důležité místo Salgiel, neboť jako lazarnice dohlížela na bezpečné ukládání a zdravotní stav spících dětí.

Yazatap přistavila airbus co nejblíže k místu, kde se měl otevřít otvor mezi světy a teď to záleželo jen na Pepkovi.

Pořádně se nadechl a otevřel mezivesmírnou bránu. Nestrefil hned napoprvé výšku, ale rozdíl půl metru se dal překonat, raději to nechal, jak to bylo. Výsadkářky měly na cestě do pevnosti půlmetrový schod, při zpáteční cestě o půl metru dolů. To se dalo snést.

„Jedem!“ oznámil Pepek začátek akce.

Aby ani náhodou někoho nevyplašil, směroval to podle dohody telepaticky na Xapho, která čekala ve dveřích jako první. Vyrazila, táhla za sebou Mariuk a další se hbitě rozběhly za nimi. Karavana nosítek vtrhla do spící ložnice, kde začalo rychlé nakládání a odnášení.

„Co kdybych se teď porozhlédla po pevnosti?“ zeptala se Hashmallim Pepka. „Teď už tady beztak nemám co dělat!“

„Nikam nechoď!“ zavrtěl hlavou Pepek, soustředěný na udržení brány. „Až skončíme, bude fofr. Kde bych tě pak hledal?“

„Měla jsem tu dávné kamarádky!“ řekla trochu vyčítavě.

„Ukázat se jim stejně nemůžeš,“ varoval ji. „Nikdo jiný než já tě neuvidí.“

„Chtěla bych se na ně aspoň na vteřinku podívat!“

Pepek odhadl čas. Xapho kolem něho právě probíhala podruhé dovnitř. Odnesly tedy zhruba osmnáct nosítek. Celá akce proběhne nejspíš během půl hodiny. Skoro nestojí za to, aby se vzdalovala. Hledat ji pak někde?

„Vyběhni raději bránou na Pegsda a hlídej oblohu!“ navrhl jí. „Kdyby se na obzoru objevil jakýkoliv vimaan, vyhlas poplach a bude to konec akce. Nechoď daleko od brány. Kdybys spatřila nebezpečí, musíš rychle doběhnout za mnou, nikdo jiný tě neuslyší. Já to ostatním sdělím telepatií.“

Hashmallim ho, možná trochu nerada, ale disciplinovaně a bez dalších řečí poslechla. Bylo znát, že jsou všechny vycvičené poslouchat. Pepek se mohl soustředit pouze na bránu, na počítání vynášených dětí a ještě se stačil dívat po dveřích, protože právě tudy, navzdory plánům, mohlo přijít nějaké nemilé překvapení.

Na chodbách pevnosti narůstal hluk. Z dálky se ozvalo kvílení, připomínající sirény, ale dveře dětské nocležny se nehnuly a děti dál spaly jako zabité. Uspávadlo bylo pro piráty velikou výhodou.

Pepek ale přece jen trochu znervózněl. V pevnosti se něco dělo. Na okamžik zaváhal, jestli by přece jen neměl poslat Hashmallim zjistit, co se děje, v duchovitém stavu měla jako špiónka výhodu v neviditelnosti, ale rozmyslel si to. Hlídat obzor na Pegsda bylo důležitější. Vimaany jakékoliv strany a původu by byly pro akci smrtelným nebezpečím. Airbus byl zamaskován nedokonale a pohyb tolika lidí s nosítky v blízkosti by mohl upoutat nežádoucí pozornost letců.

Dvojice s nosítky se pohybovaly po celé nocležně. Předem se dohodli, které budou nosit malé děti, které větší a které se věnují nejstarším. Šlo to trochu rychleji než plánovali. Kapacita letadla byla normálně dvě stě míst, z toho čtyřicet zabraly výsadkářky, ale dohodli se, že dětí vezmou víc. Ještě v Oáze odmontovali v horním patře airbusu sedadla, podlahu vyložili měkkými matracemi, kam stačilo klást jedno dítě vedle druhého. Počítali s tím, že jich tentokrát poberou kolem tří set. Dvacet výsadkářek s nosítky kmitalo rychleji než když předtím tahaly děti i s matračkami, to jich pobraly osmdesát a teď už začínaly třetí stovku.

Když kolem něho probíhala branou ven na Pegsda Xapho s Mariuk, na okamžik se jim zviditelnil. Potěšilo je to a ani ho to nestálo moc síly, proto se stejně zviditelnil i Erelim, když naopak klusala dovnitř. Byla z Pepkovy budoucí rodiny lichá a proto měla za parťačku nějakou úplně neznámou Árjá, ale obě klusaly nadšeně a zřejmě si vytáhly, že budou nosit starší děti, protože mířily přes celou místnost dozadu, kde spaly ty nejstarší. Xapho s Mariuk nosily naopak nejmladší. Měly proto nejkratší cestu a než vyběhla ze brány Erelim se svou parťačkou, obtížené větší dívenkou, Xapho s Mariuk to stihly dvakrát. Tak s tím ale počítali, mrňata byla přece jen žádanější než starší, ďábelskou výchovou kdovíjak pokažené.

Horší na tom bylo, že Pepkovi opět začaly docházet síly.

„Dlouho už bránu neudržím,“ oslovil telepaticky Yazatap. „Prosím tě, zadrž tam své ovečky, nech je místo dalšího pobíhání s nosítky lépe zamaskovat airbus. Zruším asi na pět minut bránu, musím si vydechnout. Pak budeme pokračovat do vyčerpání kapacity airbusu.“

Yazatap mu nemohla odpovědět stejnou cestou, ale podle předchozí dohody mu měla po nejbližší dvojici poslat vzkaz. Čekal jen, až se po něm začne některá z tefirek rozhlížet.

Dvě dvojice běžely kolem něho dovnitř, jako by se nic nedělo. Pak ale přiběhla Erelim se svou parťačkou a očividně ho obě vyhlížely.

„Yazatap ti vzkazuje, že pětiminutovou přestávku přijímá!“ vysypala na něho, když se jim na okamžik objevil. „Ostatní už přestávají nosit, některé chtějí maskovat airbus, většina bude uvnitř přerovnávat děcka, aby se jich vešlo ještě víc. Pepku, my teď popadneme jednu holčinu a prcháme. Doufám, že udržíš bránu, dokud nebudeme venku!“

„Ale pospěšte si!“ pobídl je.

Erelim s parťačkou vyrazily sprintem dovnitř. Skutečně byly poslední. Kolem Pepka proběhla ven Xapho s Mariuk, po ní dvě další dvojice, ale zvenku další nepřibíhaly a uvnitř byly už jen tři poslední dvojice.

Strašlivé světlo Pepka znenadání dokonale oslnilo. Prosvítilo ho naskrz, v první chvíli neviděl vůbec nic. Čistě reflexívně zprůhledněl, pomáhalo mu to, když se na Zemi dostal do ostrého slunečního světla, ale tady to nestačilo. Vzápětí mu nečekaný náraz vzduchu vyrazil zezadu dech. Díky tomu nárazu neudržel otevřenou vesmírnou bránu, ale současně mu pod nohama zmizela podlaha, začal padat kamsi do hloubky, bylo to strašně hluboko, jako by skočil ze Žižkovské věže. Ani ho nenapadlo postavit se tomu antigravitací. Ve strašlivě bílém světle nezřetelně viděl, jak kolem něho i skrz něho víří různé rozpadající se trosky, rozbité kusy podlah, stěn i jakéhosi potrubí. Naštěstí mu nemohly mechanicky ublížit. Tohle není možný, napadlo ho, co to je? Zemětřesení? Muselo by být strašně blízko, ale podle té zkázy to bude něco obludného! Jako kdyby někdo plnou silou nakopl pracně složený palác z karet! Ale ne, vždyť teď celým tělem cítil strašlivý žár, ten k zemětřesení nepatří... Ve víru trosek viděl mlhavě padat hořící tělíčko dítěte, rychle z něho odpadávaly kusy i s kostmi a během vteřiny před jeho zděšenýma, nevěřícíma očima shořelo.

Atomová bomba! došlo mu. Pevnost dostala přímý zásah nad schopnosti štítů!

„Erelim!“ vykřikl všesměrově telepaticky. Pár metrů odtud byla před okamžikem jeho krásná zlatovlasá Erelim. Poslední, která vběhla dovnitř a ještě nevyběhla ven!

„Erelim!“ vykřikl podruhé. Tentokrát to směroval jen na ni, ale necítil vůbec žádnou odezvu, ani nepatrný záchvěv, podle kterých vždycky rozeznával, že ho vnímají.

„Erelim!“ křičel znovu všesměrově. Marně.

Padal určitě nejméně sto metrů. Zabořil se hluboko do haldy trosek, propadl se skrz ně až do podkladní skály. Oslnivé světlo rázem zhaslo, kolem něho teď byla černočerná tma. Ztratil hlavu a začal zimničně stoupat vzhůru, ale když se konečně dostal ze skály, zjistil, že vrstva trosek nad ním hoří zběsilým ohněm, až oslňující světlo pronikalo škvírami k němu. Půl metru od sebe viděl škvířící se maso, promísené s látkou uniformy a rozdrcené troskami na beztvarou hmotu. Ještě před okamžikem patřilo na naše poměry velice krásné dívce...

Někde v té vrstvě plamenů hoří nejspíš i Erelim...

„Erelim!“ vzlykal, ale už ani neočekával ani nepatrný záchvěv odezvy.

Věděl, že brečí. Tentokrát si byl jistý, že je to nad schopnostmi zázraků. Nejprve by ji musel najít, nebo aspoň to, co z ní zbylo. Ale jak, když je všechno nad ním rozdrcené na beztvarou hmotu a navíc to hoří? Tenhle úkol byl nad lidské síly. Dostat ji odtud by snad už dokázal, stačilo by otevřít bránu a vystrčit její zbytky očima do sousedního světa, jenomže... i ve vedlejším světě by tím mohl někoho ohrozit, protože kolem musí být teď všechno šíleně radioaktivní!

Stoupat nahoru do ohně nebylo rozumné. Ostrá drť trosek by mu neublížila, ale oheň a zejména radioaktivita ano. Nemusel si nic dělat z různých částic, dokonce ani ze smrtících neutronů, ale gamma záření ho ohrozit mohlo. Kdoví, napadlo ho, kolik toho schytal během výbuchu. I kdyby většina záření prošla jeho průhledným tělem neškodně, mohl být už teď silně ozářený. Slaběji než neprůhledné hmotné předměty, ale podceňovat by to neměl a na sebevraždu by také myslet neměl, ostatní ho budou ještě potřebovat.

Nevěděl, kterým směrem jít. Napadlo ho, že ani nemá cenu snažit se dostat z pásma zkázy. To teď bude všude kolem. Proto je Gehenna radioaktivní, napadlo ho. Výhodnější asi bude otevřít bránu na Pegsda tady pod zemí, skála snad radioaktivní nebude a i kdyby byla, opře se o jinou skálu na Pegsda a projde tam jen on. Na Pegsda už to bude čisté.

Otevřel si bránu přímo před sebou a v jediné vteřině byl v jiné skále, patřící do jiného světa. Zrušil bránu a teprve tady rychle vystoupal na povrch.

Airbus tu pořád stál, kolem pobíhalo pár výsadkářek. Strhávaly z jeho povrchu hořící maskovací plachtu. Atomový žár tedy prošel bránou dříve než se zavřela, proniklo sem tedy i spalující radioaktivní záření. Kolik toho bylo a koho to postihlo, to je teď otázka!

„Yazatap, ať holky venku všeho nechají a nastoupí!“ směroval nesmlouvavý příkaz na velitelku nešťastné akce. „Hashmallim, ke mně! Ať tě tu nenecháme!“

Na odpověď nečekal. Sotva vedle sebe spatřil nehmotnou Hashmallim, popadl ji za ruku a spolu s ní co nejrychleji proletěl kolečko Jupiterskými světy. Za pár okamžiků už se snášeli k airbusu. Výsadkářky se mezitím stáhly do dveří letadla, Pepek přistál hned za nimi a hned se hrnul k řízení, za kterým seděla Yazatap.

„Co se děje?“ začala ho zpovídat. „Co to bylo za oheň?“

„Došlo ke katastrofě,“ řekl rychle. „Pevnost Árj-Cheeb dostala přímý zásah atomovou střelou. Všechno je tam na padrť!“

„Hurá! Dostaly to!“ vykřikla vzadu jedna z Baalek, ale nejspíš jen jedna jediná.

„Řekněte někdo té náně pitomé, aby se tak blbě neradovala!“ zařval Pepek dozadu do letadla. „Mám tisíc chutí vyhodit ji do toho hořícího kráteru, ať si to taky užije!“

„To znamená...“ zarazila se zkamenělá Yazatap...

„Jo,“ přikývl Pepek. „Všechny dokonale mrtvé, rozdrcené na kaši a spálené, pokud se rovnou nevypařily. A s nimi naše Erelim a pět dalších. Kdo chybí? Je to jednoduché, která chybí, je mrtvá a už ji nikdy nikdo neuvidí! Díval jsem se tam, nemá cenu hledat.“

„A co ty?“ podívala se na něho ostřeji. „Jsi živý, ale nějaký bledý! Jak jsi to přečkal?“

„Nejspíš budu ozářený,“ sděloval jí jakoby o nic nešlo. „Nastartuj a poletíme, tam je konec, ať se aspoň co nejdřív vrátíme! Je mi nějak na zvracení.“

Poslechla ho a vznesla se s airbusem. Pepek přidržel otevřené brány a Yazatap rychle proletěla do Oázy. Za pár minut přistála na pláži jako vždycky.

Čekaly tam na jejich přílet houfy tefirek, zvědavých na nové děti. Ale tentokrát to dopadlo jinak než všechny očekávaly.

Yazatap jako velitelka neztrácela čas.

„Vy tady všeho nechte a jděte k mému vimaanu,“ nařídila za sebe do kabiny airbusu. „Salgiel nás tam všechny ihned vyšetří v laboratoři, v tom ohni byla radioaktivita. Pepkem počínaje, byl přímo v tom a jako jediný to přežil, ale musíme vědět, jak na tom je. Haló, vy tam venku! Pojďte nosit děti do haly! Ale opatrně, ano? Ničeho se nedotýkejte, airbus bude nejspíš pořádně radioaktivní! Pojďte některá se mnou, dám jí měřidlo, ať to změří! A fofr, jde o životy! Rozumíte?“

„Co se stalo?“ zeptala se jí jedna z nejbližších. Trochu je to vyděsilo a zejména, když viděly Pepka. Sotva vystoupil z letadla, odběhl pár kroků stranou a začal úporně zvracet.

„Naše krajanky zničily přímým zásahem pevnost Árj-Cheeb,“ ohlásila všem Yazatap stroze. „Dětí máme jen dvě stě čtyřicet šest, ostatní tam shořely. Zůstalo tam i šest našich. Pepek z toho sice vylezl, ale zřejmě je ozářený, musíme to rychle zjistit.“

Na Zemi by se po takové zprávě nejspíš rozlehl pláč. Tefirky byly tvrdší, nevzlykala žádná, ale do smíchu jim nebylo. Yazatap všechny účastnice hnala ke svému vimaanu, kde už Salgiel aktivovala laboratoř. Jako prvního jí Yazatap postavila do fronty Pepka.

Salgiel ho vyšetřila a viditelně zbledla.

„Co je?“ pobízela ji bedlivě dohlížející Yazatap.

„Podle toho, co znám, zemře,“ vzlykla Salgiel. „Skoro nemá bílé krvinky, rozpadly se strašně rychle. Vezmu si vzorek kostní dřeně, ale obávám se, že je to nad naše schopnosti. Budu se snažit, věřte mi, ale tohle už jsem viděla mockrát. Nemá naději.“

„Vezmi dřív ty ostatní!“ řekl Pepek. „Nejdřív ty, co byly venku, když bránou proletěl oheň, budou na tom nejhůř.“

„Ne!“ řekla Yazatap rázně. „Ty jsi pro nás důležitější!“

„Je ti jasné, že to nezvládneme?“ opáčil nervózně Pepek.

Yazatap neodpověděla. Také jí to bylo jasné. Tady žádný rozkaz nepomůže. Salgiel může popohánět jak chce, bude to marné už proto, že Salgiel i bez rozkazu udělá všechno co umí. Ale tohle je na ni zřejmě moc.

„Kolik bys mi odhadla života?“ obrátil se Pepek na Salgiel.

„Možná jen několik hodin,“ řekla ustaraně. „Při tak velkém ozáření v tom muselo být hodně neutronů, pak to jde moc rychle. Pět až šest hodin, ale na konci už to bude zlé.“

„Neutrony vynech!“ opravil ji. „Na ducha neutrony neúčinkují. Jestli jsem tam něco schytal, pak jedině fotony. Z jaderného výbuchu to bývá tvrdé záření, ale neodhadnu, kolik toho bylo. Řekl bych, že jsem dostal nepatrný zlomeček toho, co bylo kolem mě.“

„To by snad znamenalo pár dní navíc,“ řekla Salgiel. „Ale i tak to vidím černě. Říkáš zlomeček, ale z tak příšerné intenzity, kdy by se jiní žárem a zářením vypařili. Na krvi se to pozná, tu neošálíš.“

„To jsem viděl,“ podotkl a otřásl se. „Padal jsem vedle jedné nešťastnice, bylo to dítě a shořelo jako papír dříve než jsme dopadli na dno.“

„Vidíš!“ chytila se toho Salgiel. „Podle tvé krve toho muselo být nějak příliš. Udělám co dovedu, ale řeknu ti, viděla jsem už i horší případy, jenže i mnohem lehčí končily smrtí.“

„Nepočítáš zřejmě s Učedníky!“ odpálil ji Pepek. „Zkus počítat se zázraky, nebude to tak horké. Tohle bychom vlastními silami nezvládli. Nemám jiné východisko, zavolám je na pomoc. Uvědom si, děláš teď jen zběžný odhad, kdo bude potřebovat pomoc okamžitě a kdo může počkat. Za chvilku to tady převezme Alexijev a jsme v suchu.“

Vyběhl z vimaanu a běžel do domku. Yazatap ho nechtěla nechat samotného, vyrazila za ním jako chrt. Došlo jí, že Pepek míří přímo ke svému počítači, aby přivolal Učedníky. Obětuje svou hrdost, aby zachránil ostatní, ale nic jiného se asi nedalo dělat, bylo to jediné rozumné řešení. Jestli něco mohlo pomoci, pak jedině zázrak, uvažovala Yazatap, ale věřila mu, že na to Učedníci budou stačit.

Do domku doběhla těsně za ním. Pepek se tam ale zarazil.

„Kde je můj počítač?“ vykřikl hlasem i telepaticky.

Počítač nebyl na svém místě, ani nikde v dohledu. Stůl byl prázdný, místnost také.

„Pojďme k sousedkám, tam mají jiný!“ navrhla Yazatap rychle.

„Ten je nám na nic,“ řekl Pepek sklesle. „Žádný jiný se s Učedníky nemůže domluvit. Jen v tom jediném byl telepatický vysílač z civilizace Okifeia.“

„Budeš tam asi muset odletět osobně,“ přikývla Yazatap. „Nechceš doprovodit? Půjdu tam raději s tebou.“

Pepek se místo odpovědi vrhl na záchod, kde opět zvracel, ačkoliv skoro neměl co.

„Je mi děsně blbě,“ řekl, když se vypotácel ven. „Řekl bych, že ze všeho nejvíc to schytal slýrib. Na Andělský svět je jen jediná brána, ale já už ji neotevřu, nemám na to sílu. Jak to říkala Salgiel? Pár hodin a je po mně.“

Říkal to zdánlivě klidně, ale uvnitř ho svíral strach. Do této chvíle se mohl spoléhat na kamarády, teď jako kdyby prasklo poslední záchranné lano. Smrťák pochopil, že teď je řada na něm. Vytřeštěně hleděl na prázdný stůl a hledal jakékoliv východisko, ale žádné nebylo.

„Kdy by měl vypuknout ten tvůj poplach u Učedníků?“ starala se Yazatap.

„Za měsíc,“ odvětil. „To už tady bude dávno po všem.“

„Sakra, kde může být ten počítač?“ zavrčela. „Musíme ho najít!“

Vyběhla z domku a velitelským hlasem svolávala všechny, které mohou pomoci.

„Hledáme Pepkův počítač. Propátráme okolní domy, musí se najít za každou cenu! Bez počítače Pepek zemře!“

Přiběhlo pět, pak deset, dvacet tefirek. Podle dispozic Yazatap se pustily do rychlého pročesávání okolí. Nejprve prošly dům, pak prosmýčily křoviny poblíž. Dorazily i Xapho s Mariuk, vyšetřené hned po Pepkovi, a také se zapojily do hledání. Xapho chtěla prohledat podkrovní prostory, Mariuk běžela k sousedkám zburcovat na pomoc Tabris a její parťačky. Následovaly ji všechny, včetně party vedené Ramiel.

„Co se vlastně hledá?“ zeptala se Ramiel nejbližších tefirek.

„Počítač,“ odvětila jí tefirka a pečlivě rozhrnovala větve hustého křoví. „Pojďte hledat s námi a sežeňte všechny kamarádky, které mohou přijít. Ten počítač musíme najít, jinak jsme prohrály všechno, rozumíte?“

„Snad nehledáte ten Pepkův?“ zarazila se Ramiel.

„Jak víš, že Pepkův?“ vztyčila se Mariuk náhlým podezřením, že o tom nějak moc ví.

„No... já vím, kde je,“ přiznala klidně Ramiel.

„Kde?“ skočily po ní nejbližší tefirky, které věděly o jeho důležitosti.

„Hodila jsem mu ho do moře!“ řekla Ramiel pomstychtivě. „Aby si příště rozmyslel pořád mě zostuzovat! Nejsem přece malé škvrně, jaké ze mě dělá!“

„Ty... ty pitomé mrňavé škvrně!“ vybuchla Mariuk. „Kde je? Ale fofr, rozumíš? Káčo hloupá, bez toho počítače Pepek zemře a deset dalších s ním!“

„To myslíš vážně?“ zkoumavě se na ni podívala Ramiel a zbledla jako papír.

„Jestli ten počítač nebude fungovat, ohrozila jsi nás všechny!“ popadla ji Mariuk za krk a zatřásla s ní jako matka vlčice vzpurným štěnětem. „Rozumíš? Všechny! Dovedeš si představit, co by tě čekalo v Ar-Baal-Layettu? Poprava ve zvolna rozpáleném oleji, ty káčo pitomá! Vám dodneška nikdo neřekl, jaký trest je za ohrožení životů druhých?“

Ramiel zbledla jako křída. Zřejmě jí došlo, že to nejen přehnala, ale že to bude horší než pouhá malá pomstička. Jedna z tefirek běžela do domu, ostatní doprovázely Ramiel na břeh. Dívenka je vedla ke skále, ze které se dalo krásně skákat do moře, protože tam byla už od kraje větší hloubka.

„Tady jsem to hodila,“ ukázala jim dolů. Už bez pomstychtivosti, spíš nešťastně.

Mariuk ze sebe strhla šaty, odhodila je a beze slova tam po hlavě skočila. Zakrátko se vynořila a mnoha ochotným rukám podávala klávesnici, ze které crčela voda.

„Je tam!“ vydechla. „Ale je hluboko, sama jej nevynesu. Dvě další, za mnou!“

Nadechla se, pak se otočila, zlomila se v pase a vymrštila nad vodu nohy, aby ji rychle zatlačily dolů. Několik dalších dívek strhávalo a odhazovalo šaty, ale jen dvě nejrychlejší skočily do moře za Mariuk. Tabris ostatní velitelsky zastavila.

„Stůjte! Nepleťte se jim!“ řekla zamračeně. „Jen ty dvě!“

Měla pravdu a všechny tím zarazila. Tři další svlečené se ale neoblékaly, usoudily, že bude lépe čekat v pohotovosti, kdyby to tamty tři nezvládly.

Polokruh tefirek kolem skokanské skály se zvětšoval. Nově příchozí se šeptem ptaly po příčině shonu a stejně šeptem dostávaly odpověď.

Zakrátko tři dívky vyplavaly. Ztěžka vysunuly z vody počítač, který jiné ochotné ruce vytáhly ven. Procesí okamžitě zamířilo k Pepkovu domku. Nebyl to ale moc vítězný průvod. Za počítačem se táhla mokrá stopa, dvě tefirky tam vedly i bledou, klopýtající Ramiel.

Na prahu domku se objevil Pepek, ochotné tefirky mu to už sdělily.

„Kde byl?“ vrhl se k počítači. Když ale viděl, jak z přístroje crčí mořská voda, zůstal zaraženě stát.

„Tahle pitomá holka ti ho z pomsty hodila do moře!“ ukázala na Ramiel mokrá a nahá Mariuk. „My jsme ti ho ale vylovily.“

Vzhledem k závažnosti situace přehlížela, že nemá šaty, ale na to se neohlížela žádná.

„Aha!“ řekl Pepek. „Tahle krabice už mi nepomůže, je k ničemu. Mohly jste ji tam rovnou nechat.“

„Počkej!“ zbledla i Mariuk. „Nač jsme to tedy tahaly z vody? Neříkal jsi...“

„Počítač si mohu kdykoliv objednat nový,“ řekl Pepek sklesle. „Ten můj se liší jen malým telepatickým vysílačem, vloženým a zapojeným uvnitř, ale i ten si mohu kdykoliv objednat, protože robocentrum si každou součástku pamatuje.“

„Tak o co ti tedy šlo?“ nechápala Mariuk.

„Té součástce chybí ovladač,“ řekl Pepek. „Malý program, který počítači umožňuje neznámé zařízení ovládat. Bez ovladače fungovat nebude.“

„Aha, a ovladač je v tom utopenci?“ ujišťovala se Mariuk.

„Jo,“ řekl Pepek. „Jenže když voda natekla do disků, ovladač už nikdo ven nedostane, ani já ne. Ovladač jsem sice napsal, ale ladil jsem ho půl roku. Dokumentace je taky utopená a nikdo ji nezachrání. Kdybych ten ovladač psal podruhé, asi bych to dokázal rychleji. Jenže už mi nezbývá ani ten měsíc.“

„Takže to je konec?“ vydechla zničeně Mariuk.

„Zřejmě ano,“ vydechl sklesle Pepek. „Nestihnu to. Jistě jsi netušila, Ramiel, že jsi mě odsoudila k smrti, viď! Budeš aspoň spokojená?“

Řekl to tak vyčítavě, že se pod Ramiel podlomily nohy.

„Ale to jsem vážně nechtěla!“ vykřikla zoufale. „To měla být jen taková malá...“

„Popravit ji!“ ozvalo se náhle tvrdě z houfu tefirek.

„Zabila nás! Popravit ji!“ přidaly se další.

„Ne!“ vykřikl Pepek. „Povídám vám, kopanci moje děti vychovávat nebudete!“

„Ramiel není tvoje!“ zavrtěla hlavou Tabris. „Je našeho domu. My o ní rozhodneme!“

„Žádné děti nebudete vychovávat kopanci! Nechtěla mě zabít!“ dodal rázně Pepek, ale musel se odvrátit, protože ho zase přepadlo dávení.

„Nechtěla, ale zabila!“ opáčila suše Tabris. „Smrt za smrt, to bude spravedlivé.“

„Ani rodiče nemají právo na život svých dětí!“ vzchopil se opět Pepek. „Nechte mi ji, sám pro ni vymyslím trest!“

Tím přípravy k lynčování zastavil. Všem se zdálo spravedlivé, aby oběť stanovila trest pro svého vraha.

„Teď ji nechte!“ řekl Pepek. „Nebijte ji, netrapte ji. Ale ať mi každým rokem klekne na hrob a řekne: Promiň, přehnala jsem to!“

„To má být trest?“ podivila se Tabris.

„Horší, než si myslíte!“ odsekl Pepek. „Sama se bude trápit! Nemá cenu, abyste ji trápily vy, její vlastní svědomí to zařídí skoro stejně, nemyslete si!“

Pak se otočil a nejistým krokem se vracel do domu. Definitivně mu došlo, že je s ním konec. Nemůže mít pořád štěstí a tentokrát to tahání tygra za ocas s pěti nebo deseti dalšími odnese... Cítil se náhle slabý, věděl, že prohrál všechno. Ačkoliv, všechno snad ne, Učedníci sem za měsíc přijdou a budou v tom pokračovat, napsal jim to přece podrobně, nemohou to odmítnout. Oáza musí žít!

Ale bude žít bez něho.

„Pepku!“ zaúpěla Ramiel. „Tohle jsem vážně nechtěla! Věř mi to!“

Pepek ji už ale neslyšel.

Také na tefirky padla beznaděj.

Errata:

19.07.2021 09:58